7 C 236/2021

Plný text

Okresní soud v Třebíči rozhodl samosoudkyní Mgr. Petrou Rutarovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení částky 30 500 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 12 700 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 12 700 Kč od 9. 3. 2021 do zaplacení, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 17 800 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 1 327,78 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 2 824,18 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 20 000 Kč od 16. 1. 2021 do zaplacení a s úrokem ve výši 21,27 % ročně z částky 20 000 Kč od 16. 1. 2021 do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) doručenou zdejšímu soudu dne 28. 6. 2021 se žalobkyně domáhá, aby byla žalovanému uložena povinnost zaplatit jí částku v celkové výši 30 500 Kč s příslušenstvím, a to z titulu žalovaným nesplněných povinností vyplývajících z obsahu smlouvy o spotřebitelském úvěru číslo uzavřené dne 22. 11. 2018 mezi právní předchůdkyní žalobkyně (příjmení anonymizována dvě slova – dále též jen„ FCC“) a žalovaným. Na základě této smlouvy byly žalovanému poskytnuty peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč, které žalovaný převzal v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaný se zavázal vrátit FCC spolu s jistinou úvěru také kapitalizovaný úrok za dobu trvání smlouvy ve výši 3 400 Kč, odměnu za administrativní činnost ve výši 4 000 Kč a za hotovostní inkaso splátek ve výši 10 400 Kč. Celkovou dlužnou částku měl žalovaný uhradit formou 78 týdenních splátek ve výši 485 Kč. Žalovaný však splátky nehradil řádně a včas, přičemž poslední splátku uhradil dne 16. 5. 2019. Žalobkyně dále požaduje smluvní úrok z neuhrazené jistiny ve výši 21,27 % ročně spolu se zákonným úrokem z prodlení. Do dne podání žaloby uhradil žalovaný na svůj dluh celkem částku 7 300 Kč. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 15. 1. 2021, uzavřené mezi FCC a žalobkyní, došlo s účinností k témuž dni k převedení pohledávek ze shora specifikované smlouvy o spotřebitelském úvěru na žalobkyni. Změna v osobě věřitele byla žalovanému oznámena přípisem ze dne 15. 1. 2021.

2. K výzvě soudu žalobkyně doplnila žalobu písemným podáním ze dne 18. 10. 2021, které se týkalo posouzení úvěruschopnosti žalovaného právní předchůdkyní žalobkyně s tím, že podle žalobkyně příjmení splnila svoji zákonnou povinnost a s odbornou péčí posoudila schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, a to především na základě zhodnocení informací požadovaných a získaných od žalovaného před uzavřením smlouvy. Poskytnuté informace byly zaznamenány do zákaznické karty žalovaného. FCC ověřila majetkovou situaci žalovaného z výpisu z bankovního účtu, z rozhodnutí o přiznání výživného a z předložených dokladů SIPO a dále též lustrací žalovaného v insolvenčním rejstříku (dále též jen„ ISIR“), kde ověřila, že proti žalovanému není vedeno insolvenční řízení. Žalovaný tehdy uvedl, že je zaměstnán jako instalatér u společnosti V-STAV, kde jeho měsíční příjem činí 19 500 Kč a žije v nájmu. Vyhodnocení úvěruschopnosti žalovaného pak zajistil skóringový model informačního systému FCC. Žalobkyně dále upozornila na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 7. 2020, č. j. 5 Co 231/2020-97, který rozhodoval v obdobné věci.

3. K jednání nařízenému na 24. 1. 2022 se bez omluvy nedostavil žalovaný, právní zástupce žalobkyně se z účasti u jednání omluvil. Soud proto věc projednal v nepřítomnosti účastníků řízení. K žádosti právního zástupce žalobkyně ohledně odročení jednání, pokud soud nebude mít za dostatečná a prokázaná tvrzení žalobkyně, soud nepřihlížel, neboť se jedná o podmíněný úkon ve smyslu ust. § 41a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též jen „o.s.ř.“). Nadto soud již jednou žalobkyni k doplnění tvrzení a označení důkazů vyzval.

4. Z obsahu samotné žaloby a z provedených listinných důkazů předložených žalobkyní dospěl soud k následujícím skutkovým závěrům:

5. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 21. 11. 2018 (v žalobě chybně uvedeno datum 22. 11. 2018) soud zjistil, že tohoto dne došlo mezi FCC jako úvěrujícím a žalovaným jako úvěrovaným k podpisu smlouvy, v níž se FCC zavázala poskytnout žalovanému v hotovosti spotřebitelský úvěr v celkové výši 20 000 Kč, a to za úrok ve výši 3 400 Kč, administrativní poplatek ve výši 4 000 Kč a odměnu za hotovostní inkaso splátek ve výši 10 400 Kč. Žalovaný byl podle smlouvy povinen splácet celkovou částku 37 800 Kč v 78 pravidelných týdenních splátkách ve výši 485 Kč, resp. 455 Kč v poslední splátce. Žalovaný pak na tuto smlouvu již dle tvrzení žalobkyně zaplatil 7 300 Kč.

6. Přípisem FCC ze dne 19. 2. 2021 byl žalovaný informován o výši dlužné částky ze shora uvedené smlouvy (v celkové výši 33 000 Kč bez příslušenství) a dále o tom, že tato pohledávka byla postoupena na žalobkyni, a to na základě smlouvy ze dne 15. 1. 2021. Uvedená smlouva o postoupení pohledávek byla též součástí listin provedených k dokazování, a to včetně výňatku z přílohy k této smlouvě, dokládající postoupení pohledávky FCC za žalovaným. Žalovaný byl současně vyzván k úhradě pohledávky ve lhůtě 10ti dnů od doručení této výzvy. Dne 14. 5. 2021 pak žalobkyně žalovanému zaslala předžalobní výzvu k plnění.

7. Ze zákaznické karty žalovaného datované ke dni 21. 11. 2018 soud zjistil, že tato listina obsahuje osobní údaje žalovaného včetně čísla jeho občanského průkazu, označení druhu bydlení (nájemník), údaj o tom, že žalovaný nemá žádné nezaopatřené dítě a má učňovské vzdělání. Údaj o rodinném stavu není uveden. Dále uvedl, že je zaměstnán u firmy V-STAV, s.r.o., kde jeho čistý měsíční příjem činí 19 500 Kč s tím, že další příjem nemá. Měsíční výdaje na bydlení uvedl ve výši 1 500 Kč měsíčně, osobní výdaje ve výši 3 000 Kč, výživné ve výši 2 500 Kč a splátky půjček/úvěrů ve výši 500 Kč. Půjčku uvedl žalovaný ve výši 10 000 Kč od Providentu. Žalovaný předložil k ověření svých tvrzení bankovní výpisy a rozhodnutí o přiznání výživného.

8. Po právní stránce soud žalobou uplatněný nárok posoudil následujících ustanovení zákona č. 89/2012, občanského zákoníku (dále též jen„ o. z.“) účinného od 1. 1. 2014.

9. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

10. Podle § 2399 odst. 1 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

11. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

12. Podle § 1879 o. z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

13. Podle § 1880 odst. 1 o. z. postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění.

14. Podle § 75 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále též jen„ ZoSÚ“), je poskytovatel a zprostředkovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.

15. Podle § 84 odst. 2 ZoSÚ spotřebitel poskytne poskytovateli nebo zprostředkovateli úplné a pravdivé informace. Pokud je to k posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nezbytné, poskytnuté informace je spotřebitel povinen poskytovateli nebo zprostředkovateli na jeho žádost vysvětlit, popřípadě doplnit. Tyto informace je za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele poskytovatel a zprostředkovatel povinen ověřit způsobem přiměřeným dané situaci, je-li to nutné, též použitím nezávisle ověřitelných údajů.

16. Dle § 86 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.

17. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

18. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že žaloba je zčásti důvodná a zčásti nedůvodná. Mezi právní předchůdkyní žalobkyně (FCC) a žalovaným došlo k uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru jako smlouvy spotřebitelské ve smyslu § 1810 o. z. Na základě této smlouvy byl žalovanému poskytnut spotřebitelský úvěr ve smyslu § 2 odst. 1 ZoSÚ ve výši 20 000 Kč za podmínek specifikovaných ve smlouvě. Soud však dospěl k závěru, že smlouva o úvěru je ve smyslu citovaného § 87 odst. 1 ZoSÚ neplatná, neboť právní předchůdkyně žalobkyně neposoudila s odbornou péčí schopnost žalovaného jako spotřebitele splácet úvěr, resp. poskytla žalovanému úvěr za okolností, z nichž nebylo možno dovodit, že žalovaný bude schopen jej splácet. Soud přitom vycházel nejen ze znění výše citovaných právních předpisů, ale i z relevantní judikatury Nejvyššího soudu ČR (např. rozsudek ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018) a Ústavního soudu ČR (např. nález ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18). Byť se uvedená judikatura vztahovala k zákonu č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, účinnému do 30. 11. 2016, je s ohledem na téměř totožné znění dotčených ustanovení plně použitelná i při aplikaci zákona o spotřebitelském úvěru z roku 2016. Co se týče dílčího rozdílu, a to věty druhé a třetí § 87 odst. 1 ZoSÚ, dle nichž spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy; spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem, k tomu se vyjádřil Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 5. 3. 2020, ve věci C -679/18, OPR- Finance s.r.o. v. GK. Soudní dvůr se v uvedené věci zabýval výkladem článků 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS a jejich dopadu na aplikaci § 86 a 87 ZoSÚ. Vyložil, že vnitrostátní soudy musí z úřední povinnosti zkoumat, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a musí z toho vyvodit důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu. Přitom nelze připustit takovou vnitrostátní právní úpravu, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.

19. V právě souzeném případě právní předchůdkyně žalobkyně (FCC) zaznamenala informace, které získala o majetkové situaci žalovaného do karty zákazníka, přičemž z této je zřejmé, že při posouzení úvěruschopnosti žalovaného vycházela především z jím poskytnutých údajů. Tyto měly být podloženy bankovními výpisy a rozhodnutím o přiznání výživného. Uvedené doklady ovšem nebyly soudu žalobkyní předloženy. Pokud na výzvu soudu žalobkyně tyto doklady nepředložila, odporuje to zákonné povinnosti poskytovatele uchovávat dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly (§ 78 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 4 ZoSÚ). Podle soudu tedy není zřejmé, zda byly dokumenty nezbytné k řádnému posouzení úvěruschopnosti žalované skutečně předloženy a jaké údaje obsahovaly. Soud přitom již žalobkyni vyzval, aby soudu předložila veškeré návrhy na provedení dokazování k tvrzení, že úvěruschopnost žalovaného byla řádně posouzena. Nadto je třeba poukázat i na nedostatečné, resp. rozporné vyplnění zákaznické karty žalovaného, ze které není patrný jeho rodinný stav, je uvedeno, že nemá žádné nezaopatřené děti, avšak hradí výživné (na koho??). Tvrzené zaměstnání žalovaného dle záznamu v zákaznické kartě nebylo právní předchůdkyní žalobkyně vůbec ověřeno.

20. Jinými slovy řečeno, při nepředložení dokladů, o kterých žalobkyně tvrdí, že jimi bylo potvrzeno prohlášení žalovaného jako spotřebitele o jeho majetkových poměrech, má soud toto tvrzení (tedy, že takové doklady byly právní předchůdkyni skutečně předloženy a že z nich bylo vycházeno při posouzení úvěruschopnosti žalovaného) nadále za neprokázané.

21. Pokud se jedná o námitku žalobkyně ve vztahu k povinnosti uchovávat dokumenty, které spotřebitel předkládá při uzavírání smlouvy, kdy žalobkyně argumentuje rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 7. 2020, č. j. 5 Co 231/2020-97, pak je třeba uvést, že jmenovaný soud rozhodoval ve věci smlouvy uzavřené za účinnosti zákona 145/2010 Sb., který však v této věci není aplikován, neboť od 1. 12. 2016 platil již nový zákon o spotřebitelském úvěru, a to zákon č. 257/2016 Sb., který v ust. § 78 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 4 výslovně ukládá povinnost tyto dokumenty uchovávat po dobu 5 let.

22. Podle § 87 odst. 1 a 86 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nevyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet, je smlouva neplatná.

23. Na základě těchto úvah soud dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně (FCC) nedostála své povinnosti dle citovaných ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, tedy že žalovanému poskytla spotřebitelský úvěr, byť neposoudila jeho schopnost jako spotřebitele tento spotřebitelský úvěr splácet. S ohledem na to je smlouva o spotřebitelském úvěru ze dne 21. 11. 2018 neplatná.

24. V takovém případě tak má žalobkyně jako právní nástupkyně původní věřitelky vůči žalovanému právo toliko na to, aby jí žalovaný zaplatil zůstatek (nesplacenou část) poskytnutých finančních prostředků z titulu vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 odst. 1 a odst. 2 o. z.

25. Z tvrzení žalobkyně vyplývá, že žalovaný na smlouvu o úvěru již uhradil částku 7 300 Kč; proto je povinen zaplatit žalobkyni zbylých 12 700 Kč z dlužné jistiny. Ve vztahu k této částce má pak žalobkyně právo na to, aby jí žalovaný zaplatil i úroky z prodlení podle § 1970 o. z. ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.

26. Do prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení se přitom žalovaný dostal až poté, co byl k zaplacení vyzván, neboť smlouva o spotřebitelském úvěru je neplatná jako celek, tedy i co do ujednání o jeho splatnosti. Žalovaný byl prokazatelně k vrácení dlužné částky vyzván nejdříve v oznámení FCC o postoupení pohledávek ze dne 19. 2. 2021, a to ve lhůtě do 10 dní od jeho doručení. Toto oznámení bylo žalovanému podle podacího lístku odesláno dne 22. 2. 2021 Z pravidelného chodu věcí a ustanovení § 573 o. z. je možno očekávat, že zásilka obsahující takovou výzvu došla do sféry žalovaného třetí pracovní den po odeslání, tedy ve 25. 2. 2021, kdy započala běžet desetidenní lhůta pro zaplacení. Tato uplynula dne 8. 3. 2021. Ode dne 9. 3. 2021 je tedy žalovaný v prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení ve výši 12 700 Kč.

27. Soud proto žalobě vyhověl ve výroku I. co do částky 12 700 Kč a z ní plynoucích úroků z prodlení ode dne 9. 3. 2021 dle § 1970 o. z. ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.

28. Ve zbylém rozsahu, tedy co do zbytku požadované jistiny, poplatků, úroků a úroků z prodlení, soud ve výroku II. žalobu jako nedůvodnou zamítl.

29. Protože žalobkyně měla ve věci úspěch pouze částečný, rozhodoval soud o náhradě nákladů řízení podle § 142 odst. 2 o. s. ř., dle něhož platí, že měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V daném případě je zřejmé, že převážně úspěšným účastníkem řízení byl žalovaný, který však byl po celou dobu řízení nečinný a ze spisu nevyplývá, že by mu nějaké náklady řízení vznikly. Proto bylo rozhodnuto, jak je uvedeno ve výroku III. Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v Třebíči. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení. Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.