7 C 242/2020

Plný text

Okresní soud v Třebíči rozhodl samosoudkyní Mgr. Petrou Rutarovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení částky 17 023,90 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 6 015 Kč s 10% zákonným úrokem z prodlení ročně z částky 6 015 Kč od 4. 3. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 11 008,90 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši [částka], kapitalizovaného úroku ve výši 5 357,89 Kč, 8,05 % zákonného úroku z prodlení ročně z částky 9 729,82 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení a úroku ve výši 28 % ročně z částky 9 729,82 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) doručenou zdejšímu soudu dne 15. 7. 2020 se žalobkyně domáhá, aby byla žalovanému uložena povinnost zaplatit jí částku v celkové výši 17 023,90 Kč s příslušenstvím, a to z titulu žalovaným nesplněných povinností vyplývajících z obsahu smlouvy o zápůjčce [číslo] uzavřené dne 18. 12. 2016 mezi právní předchůdkyní žalobkyně ([právnická osoba], [IČO] – dále též jen„ [anonymizováno]“) jako věřitelem a žalovaným jako dlužníkem. Na základě smlouvy o zápůjčce byly žalovanému poskytnuty [anonymizováno] peněžní prostředky ve výši 13 000 Kč, které žalovaný převzal v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaný se zavázal vrátit [anonymizováno] spolu s půjčenou jistinou 13 000 Kč také částku ve výši 11 299 Kč představující kapitalizovaný úrok za dobu trvání smlouvy ve výši 2 241 Kč, částku za zpracování doručení a flexibilní splácení ve výši 3 256 Kč a částku za administrativní činnost a komfortní splácení ve výši 5 802 Kč. Celkovou částku (24 299 Kč) měl žalovaný uhradit formou 60 týdenních splátek ve výši 405 Kč, resp. 404 Kč v poslední splátce. Žalovaný však splátky nehradil řádně a včas, přičemž poslední splátku uhradil dne 2. 10. 2017. Do okamžiku postoupení pohledávky uhradil žalovaný na svůj dluh celkem částku 6 985 Kč. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 20. 1. 2020, uzavřené mezi [anonymizováno] a žalobkyní, došlo s účinností k témuž dni k převedení pohledávky na žalobkyni. Změna v osobě věřitele byla žalovanému oznámena přípisem ze dne 20. 1. 2020. Dluh žalovaného činí na jistině 9 729,82 Kč a na poplatcích a úroku 7 294,08 Kč. Žalobkyně dále požaduje smluvní úrok z neuhrazené jistiny ve výši 28 % ročně spolu ze zákonným úrokem z prodlení.

2. K výzvě soudu žalobkyně doplnila žalobu písemným podáním ze dne 18. 2. 2021, které se týkalo posouzení úvěruschopnosti žalovaného právní předchůdkyní žalobkyně s tím, že podle žalobkyně [příjmení] splnil svoji zákonnou povinnost a s odbornou péčí posoudil schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, a to především na základě zhodnocení informací požadovaných a získaných od žalovaného před uzavřením smlouvy. Poskytnuté informace byly zaznamenány do zákaznické karty žalovaného a byly ověřovány oproti dokladům vyžádaným od žalovaného. Žalobkyně dále upozornila na skutečnost, že dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru nezpůsobuje neprokázání splnění povinnosti o zkoumání úvěruschopnosti žalovaného absolutní neplatnost předmětné smlouvy. Právní předchůdkyně žalobkyně, ani žalobkyně sama nemají k dispozici kopie dokladů žalovaného, neboť tyto jsou pouze předkládány při sjednávání smlouvy.

3. K jednání nařízenému na 9. 6. 2021 se bez omluvy nedostavil žalovaný, právní zástupce žalobkyně se z účasti u jednání omluvil. Soud proto věc projednal v nepřítomnosti účastníků řízení. K žádosti právního zástupce žalobkyně ohledně odročení jednání, pokud soud nebude mít za dostatečná a prokázaná tvrzení žalobkyně, soud nepřihlížel, neboť se jedná o podmíněný úkon ve smyslu ust. § 41a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též jen „o.s.ř.“). Nadto soud již jednou žalobkyni k doplnění tvrzení a označení důkazů vyzval.

4. Z obsahu samotné žaloby a z provedených listinných důkazů předložených žalobkyní dospěl soud k následujícím skutkovým závěrům:

5. Mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byla dne 18. 12. 2016 uzavřena smlouva o zápůjčce. Právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému na základě této smlouvy poskytla finanční hotovost ve výši 13 000 Kč za souhrnný poplatek ve výši [částka]. Žalovaný se zavázal celkovou dlužnou částku ve výši 24 299 Kč uhradit formou 60 týdenních splátek po 405 Kč, resp. 404 Kč v poslední splátce. Žalovaný však svůj závazek vůči právní předchůdkyni žalobkyně nehradil řádně a včas. Na svůj dluh uhradil celkem částku [částka] Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 20. 1. 2020 přešla pohledávka za žalovaným na žalobkyni. Z předložené karty zákazníka ze dne 18. 12. 2016 bylo zjištěno, že žalovaný žije s rodiči, je svobodný, je vyučen a má 2 vyživovací povinnosti. Žalovaný zde dále uvedl, že pracuje jako dělník s čistým příjmem 4 000 Kč měsíčně, přičemž jeho další příjem činí 5 000 Kč měsíčně a ostatní příjmy domácnosti činí 11 000 Kč měsíčně. Běžné měsíční výdaje uvedl žalovaný ve výši 6 846 Kč. Dále uvedl, že nemá kreditní kartu, ani zápůjčku u jiné společnosti. Ověřenými dokumenty byly pracovní smlouva, 3 výplatní pásky a 3 výpisy z bankovního účtu. Přípisem [anonymizováno] ze dne 20. 1. 2020 byl žalovaný informován o výši dlužné částky ze shora uvedené smlouvy (v celkové výši 26 223,90 Kč bez příslušenství) a dále o tom, že tato pohledávka byla postoupena na žalobkyni, a to na základě smlouvy ze dne 20. 1. 2020. Uvedená smlouva o postoupení pohledávek byla též součástí listin provedených k dokazování, a to včetně výňatku z přílohy k této smlouvě, dokládající postoupení pohledávky [anonymizováno] za žalovaným. Žalovaný byl současně vyzván k úhradě pohledávky ve lhůtě 10ti dnů od doručení této výzvy. Dne 24. 4. 2020 pak žalobkyně žalovanému zaslala předžalobní výzvu k plnění.

6. Po právní stránce soud žalobou uplatněný nárok posoudil následujících ustanovení zákona č. 89/2012, občanského zákoníku (dále též jen„ o. z.“) účinného od 1. 1. 2014. <i>7. Podle § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014 (dále též jen„ o. z.“) přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.</i> <i>8. Podle § 2392 odst. 1 o. z. při peněžité zápůjčce lze ujednat úroky. Totéž platí o zápůjčce poskytnuté v cenných papírech.</i> <i>9. Podle § 2394 o. z. bylo-li ujednáno vrácení zápůjčky ve splátkách, může zapůjčitel od smlouvy odstoupit a požadovat splnění dluhu i s úroky při prodlení vydlužitele s vrácením více než dvou splátek nebo jedné splátky po dobu delší než tři měsíce.</i> <i>10. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.</i> <i>11. Podle § 1879 o. z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).</i> <i>12. Podle § 1880 odst. 1 o. z. postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění.</i> <i>13. Podle § 75 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále též jen„ ZoSÚ“), je poskytovatel a zprostředkovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.</i> <i>14. Podle § 84 odst. 2 ZoSÚ spotřebitel poskytne poskytovateli nebo zprostředkovateli úplné a pravdivé informace. Pokud je to k posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nezbytné, poskytnuté informace je spotřebitel povinen poskytovateli nebo zprostředkovateli na jeho žádost vysvětlit, popřípadě doplnit. Tyto informace je za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele poskytovatel a zprostředkovatel povinen ověřit způsobem přiměřeným dané situaci, je-li to nutné, též použitím nezávisle ověřitelných údajů.</i> <i>15. Dle § 86 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.</i> <i>16. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.</i> 17. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že žaloba je zčásti důvodná a zčásti nedůvodná. Mezi právní předchůdkyní žalobkyně ([anonymizováno]) a žalovaným došlo k uzavření smlouvy o zápůjčce jako smlouvy spotřebitelské ve smyslu § 1810 o. z. Na základě této smlouvy byl žalovanému poskytnut spotřebitelský úvěr ve smyslu § 2 odst. 1 ZoSÚ ve výši 13 000 Kč za podmínek specifikovaných ve smlouvě. Soud však dospěl k závěru, že smlouva o zápůjčce je ve smyslu citovaného § 87 odst. 1 ZoSÚ neplatná, neboť právní předchůdkyně žalobkyně neposoudila s odbornou péčí schopnost žalovaného jako spotřebitele splácet zápůjčku, resp. poskytla žalovanému zápůjčku za okolností, z nichž nebylo možno dovodit, že žalovaný bude schopen jej splácet. Soud přitom vycházel nejen ze znění výše citovaných právních předpisů, ale i z relevantní judikatury Nejvyššího soudu ČR (např. rozsudek ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018) a Ústavního soudu ČR (např. nález ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18). Byť se uvedená judikatura vztahovala k zákonu č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, účinnému do 30. 11. 2016, je s ohledem na téměř totožné znění dotčených ustanovení plně použitelná i při aplikaci zákona o spotřebitelském úvěru z roku 2016. Co se týče dílčího rozdílu, a to věty druhé a třetí § 87 odst. 1 ZoSÚ, dle nichž spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy; spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem, k tomu se vyjádřil Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 5. 3. 2020, ve věci C -679/18, OPR- [právnická osoba] Soudní dvůr se v uvedené věci zabýval výkladem článků 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/ a jejich dopadu na aplikaci § 86 a 87 ZoSÚ. Vyložil, že vnitrostátní soudy musí z úřední povinnosti zkoumat, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a musí z toho vyvodit důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu. Přitom nelze připustit takovou vnitrostátní právní úpravu, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.

18. V právě souzeném případě právní předchůdkyně žalobkyně ([anonymizováno]) zaznamenala informace, které získala o majetkové situaci žalovaného do karty zákazníka, přičemž z této je zřejmé, že při posouzení úvěruschopnosti žalovaného vycházela především z jím poskytnutých údajů. Tyto měly být podloženy výplatními páskami, pracovní smlouvou žalovaného a výpisy z bankovního účtu. Uvedené doklady ovšem nebyly soudu předloženy v rámci dokazování žalobkyní. Pokud na výzvu soudu žalobkyně reagovala tak, že požadované dokumenty nemá ani ona a ani její právní předchůdkyně z toho důvodu, že tyto dokumenty jsou pouze předkládány zástupci věřitele při sjednávání a uzavírání smlouvy o zápůjčce, odporuje to zákonné povinnosti poskytovatele uchovávat dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly (§ 78 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 4 ZoSÚ). Podle soudu proto není zřejmé, zda byly dokumenty nezbytné k řádnému posouzení úvěruschopnosti žalovaného skutečně předloženy a jaké údaje obsahovaly. Soud přitom již žalobkyni vyzval, aby soudu předložila veškeré návrhy na provedení dokazování k tvrzení, že úvěruschopnost žalovaného byla řádně posouzena.

19. Jinými slovy řečeno, při nepředložení dokladů, o kterých žalobkyně tvrdí, že jimi bylo potvrzeno prohlášení žalovaného jako spotřebitele o jeho majetkových poměrech (výplatní pásky, pracovní smlouva a výpisy z účtu), má soud toto tvrzení (tedy, že takové doklady byly právní předchůdkyni skutečně předloženy a že z nich bylo vycházeno při posouzení úvěruschopnosti žalovaného) nadále za neprokázané. Nadto žalobkyně ani netvrdila, resp. neprokázala, že by její právní předchůdkyně alespoň ověřila, zda je žalovaný veden v insolvenčním rejstříku, zda je postižen exekucí či zda je veden ve veřejně dostupném registru dlužníků. Lustraci v těchto rejstřících přitom soud obecně považuje za jeden ze základních prostředků řádného zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele. <i>20. Podle § 87 odst. 1 a 86 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nevyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet, je smlouva neplatná.</i> 21. Na základě těchto úvah soud dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně nedostála své povinnosti dle citovaných ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, tedy že žalovanému poskytla spotřebitelský úvěr (zápůjčku), byť řádně neposoudila jeho schopnost jako spotřebitele tento spotřebitelský úvěr splácet. S ohledem na to je smlouva o zápůjčce ze dne [datum] neplatná.

22. V takovém případě tak má žalobkyně jako právní nástupkyně původní věřitelky vůči žalovanému právo toliko na to, aby jí žalovaný zaplatil zůstatek (nesplacenou část) poskytnutých finančních prostředků z titulu vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 odst. 1 a odst. 2 o. z.

23. Z tvrzení žalobkyně vyplývá, že žalovaný na smlouvu o úvěru již uhradil částku 6 985 Kč; proto je povinen zaplatit žalobkyni zbylých 6 015 Kč z dlužné jistiny. Ve vztahu k této částce má pak žalobkyně právo na to, aby jí žalovaný zaplatil i úroky z prodlení podle § 1970 o. z. ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.

24. Do prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení se přitom žalovaný dostal až po té, co byl k zaplacení vyzván, neboť smlouva o zápůjčce je neplatná jako celek, tedy i co do ujednání o její splatnosti. Žalovaný byl prokazatelně k vrácení dlužné částky vyzván nejdříve v oznámení o postoupení pohledávek ze dne 20. 1. 2020, a to ve lhůtě do 10 dní od jeho doručení. Toto oznámení bylo žalovanému podle podacího lístku odesláno dne 14. 2. 2020. Z pravidelného chodu věcí a ustanovení § 573 o. z. je možno očekávat, že zásilka obsahující takovou výzvu došla do sféry žalovaného třetí pracovní den po odeslání, tedy 19. 2. 2020. Desetidenní lhůta pro zaplacení uplynula dne 3. 3. 2020. Ode dne 4. 3. 2020 je tedy žalovaný v prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení ve výši 6 015 Kč.

25. Soud proto žalobě vyhověl ve výroku I. co do částky 6 015 Kč a z ní plynoucích úroků z prodlení ode dne 4. 3. 2020 dle § 1970 o. z. ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.

26. Ve zbylém rozsahu, tedy co do zbytku požadované jistiny, poplatků, úroků a úroků z prodlení, soud ve výroku II. žalobu jako nedůvodnou zamítl.

27. Protože žalobkyně měla ve věci úspěch pouze částečný, rozhodoval soud o náhradě nákladů řízení podle § 142 odst. 2 o. s. ř., dle něhož platí, že měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V daném případě je zřejmé, že převážně úspěšným účastníkem řízení byl žalovaný, který však byl po celou dobu řízení nečinný a ze spisu nevyplývá, že by mu nějaké náklady řízení vznikly. Proto bylo rozhodnuto, jak je uvedeno ve výroku III.