7 C 246/2020

Plný text

Okresní soud v Třebíči rozhodl samosoudkyní Mgr Petrou Rutarovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení částky 27 957 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 5 097 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 5 097 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení a dále částku 2 474 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 2 474 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 8 800 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 2 125,32 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 6 312,08 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 10 763,92 Kč od 7. 12. 2019 do zaplacení, úroku ve výši 23,72 % ročně z částky 10 763,92 Kč od 7. 12. 2019 do zaplacení a částky 11 506 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 2 273,38 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 6 747,61 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 10 601,34 Kč od 7. 12. 2019 do zaplacení a úroku ve výši 23,72 % ročně z částky 10 601,34 Kč od 7. 12. 2019 do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne 23. 7. 2020 domáhala se žalobkyně po žalované zaplacení částky 13 977 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o půjčce [číslo] uzavřené dne [datum] mezi právní předchůdkyní žalobkyně ([příjmení] [anonymizována dvě slova], dále též jen„ [anonymizováno]“) a žalovanou. Na základě uvedené smlouvy byly žalované poskytnuty finanční prostředky ve výši 12 000 Kč, a to v hotovosti. Dále se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 13 980 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o půjčce [číslo] uzavřené dne [datum] mezi právní předchůdkyní žalobkyně ([anonymizováno]) a žalovanou. Na základě uvedené smlouvy byly žalované poskytnuty finanční prostředky ve výši 15 000 Kč, a to v hotovosti.

2. Soud usnesením ze dne 5. 2. 2021, č. j. 7 C 246/2020-12, vyzval žalobkyni, aby doplnila svá tvrzení o tom, jakým způsobem a jaké konkrétní informace byly získány o schopnosti žalované splácet půjčku (zejména o dalších příjmech žalované, jejích dalších půjčkách a exekucích) a aby označila důkazy k prokázání těchto svých tvrzení, jinak může být se svojí žalobou neúspěšná.

3. Po doplnění žalobních tvrzení soud nařídil jednání ve věci samé, které se konalo dne 21. 4. 2021, k němuž se nedostavila žalovaná (bez jakékoliv předchozí omluvy), ani žalobkyně či její právní zástupce. Právní zástupce žalobkyně se z jednání soudu omluvil s tím, že vyslovil souhlas, aby bylo jednáno v jeho nepřítomnosti a v nepřítomnosti žalobkyně, pouze pro případ, že by soud shledal, že žalobkyní dosud tvrzené, resp. dokládané skutečnosti nejsou dostatečné pro to, aby žalobě bylo zcela vyhověno, požádal, aby bylo jednání odročeno a žalobkyně aby byla vyzvána k doplnění žalobních tvrzení či návrhů na provedení dokazování.

4. Soud považoval toto podání žalobkyně za podmíněný procesní úkon ve smyslu § 41a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen„ o. s. ř.“), ke kterému se podle téhož ustanovení nepřihlíží.

5. Soud proto jednal a rozhodl v nepřítomnosti obou účastníků, resp. právního zástupce žalobkyně, a to ve smyslu § 101 odst. 3 o. s. ř.

6. Na podkladě listinných důkazů předložených žalobkyní dospěl soud k následujícím skutkovým závěrům: Mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou byla dne 4. 3. 2016 uzavřena smlouva o zápůjčce. Právní předchůdkyně žalobkyně žalované na základě této smlouvy poskytla finanční hotovost ve výši 15 000 Kč za souhrnný poplatek ve výši 11 100 Kč. Žalovaná se dále zavázala uhradit [anonymizováno] poplatek do pojišťovacího programu Credit Life ve výši 406 Kč. Žalovaná se tak zavázala uhradit celkovou dlužnou částku ve výši 26 506 Kč uhradit formou 58 týdenních splátek po 457 Kč. Mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou byla dále dne 19. 5. 2016 uzavřena smlouva o zápůjčce, na jejímž základě právní předchůdkyně žalobkyně žalované poskytla finanční hotovost ve výši 12 000 Kč za souhrnný poplatek ve výši 8 880 Kč. Žalovaná se zavázala celkovou dlužnou částku ve výši 20 880 Kč uhradit formou 58 týdenních splátek po 360 Kč. Žalovaná však svoje závazky vůči právní předchůdkyni žalobkyně nehradila řádně a včas. Na smlouvu o zápůjčce ze dne 4. 3. 2016 uhradila celkem částku 12 526 Kč a na smlouvu o zápůjčce ze dne 19. 5. 2016 uhradila celkem částku 6 903 Kč Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 6. 12. 2019 přešly obě výše uvedené pohledávky za žalovanou na žalobkyni. Z předložené karty zákazníka ze dne 4. 3. 2016 bylo zjištěno, že žalovaná je rozvedená, bydlí u partnera, je na mateřské dovolené a má 2 nezaopatřené děti. Její měsíční příjem činí 11 000 Kč na sociálních dávkách a 2 000 Kč na alimentech. Výdaje žalované jsou vyčísleny na částku 9 750 Kč měsíčně, z čehož 1 750 Kč jde na nájem/inkaso. Žalovaná zde dále uvedla, že nemá půjčku u [anonymizováno], ani u jiné společnosti. Jako ověřené dokumenty je zaškrtnuta nájemní smlouva, výměr podpory a rozsudek. Z předložené karty zákazníka ze dne 19. 5. 2016 bylo zjištěno, že žalovaná pracuje jako OSVČ a současně je v domácnosti, její základní příjem se nezměnil. Žalovaná uvedla další příjem ve výši 1 700 Kč bez bližšího určení a dále alimenty ve výši 3 000 Kč měsíčně. Měsíční výdaje se zvýšily na částku 12 775 Kč, z čehož 2 025 Kč jsou splátky úvěrů. Žalovaná dále uvedla, že má exekuci ve výši 15 000 Kč, kde splácí 1 000 Kč měsíčně a další úvěr u [anonymizováno] ve výši 15 000 Kč. Jako ověřené dokumenty jsou zaškrtnuty nájemní smlouva, pracovní smlouva/ŽL, výměr podpory a ústřižky složenek. <i>7. Podle § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014 (dále též jen„ o. z.“) přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.</i> <i>8. Podle § 2392 odst. 1 o. z. při peněžité zápůjčce lze ujednat úroky. Totéž platí o zápůjčce poskytnuté v cenných papírech.</i> <i>9. Podle § 2394 o. z. bylo-li ujednáno vrácení zápůjčky ve splátkách, může zapůjčitel od smlouvy odstoupit a požadovat splnění dluhu i s úroky při prodlení vydlužitele s vrácením více než dvou splátek nebo jedné splátky po dobu delší než tři měsíce.</i> <i>10. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.</i> <i>11. Podle § 1879 o. z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).</i> <i>12. Podle § 1880 odst. 1 o. z. postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění.</i> <i>13. Podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění zákona [číslo] Sb. (dále též jen„ ZoSÚ“) věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.</i> 14. Soud přitom vycházel nejen ze znění výše citovaných právních předpisů, ale i z relevantní judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu.

15. V rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 (dostupném na www.nsoud.cz) Nejvyšší soud konstatoval, že„ povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto zákon, konkrétně zákon o spotřebitelském úvěru (jeho § 9 odst. 1) stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. (…) věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185). Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. (…) Závěr odvolacího soudu dovozující, že spokojila-li se žalobkyně s nedoloženým prohlášením žalovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech a nahlédnutím do registru dlužníků, nedostála povinnosti věřitele ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, je správný.“ 16. Na tyto závěry Nejvyššího soudu navázal i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 (dostupném na http://nalus.usoud.cz). V něm rovněž Ústavní soud shrnul podobné závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015m č. j. 1 As 30/2015-39 (dostupném www.nssoud.cz) či Soudního dvora Evropské unie (např. v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13, [právnická osoba] v . [jméno] [příjmení] a další). Podle nich má poskytovatel úvěru„ povinnost posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady).“ Soud při svém rozhodování vycházel zejména z relevantní judikatury Ústavního soudu, který ve svém nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 (dostupném na http://nalus.usoud.cz) mj. shrnul závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39 (dostupném www.nssoud.cz) či Soudního dvora Evropské unie (např. v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13, [právnická osoba] v . Ingrid Bakkaus a další), podle nichž má poskytovatel úvěru„ povinnost posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady).“ Ústavní soud dále v odst. 21. odůvodnění svého nálezu výslovně uvádí:„ Naopak obecné soudy - a tedy i krajský soud v nyní posuzované věci - by měly poskytovatele úvěrů vést (i třeba cestou případného zastavení exekuce k návrhu povinného přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.“ 17. V právě souzeném případě právní předchůdkyně žalobkyně (FCI) zaznamenala informace, které získala o majetkové situaci žalované do karet zákazníka, přičemž z těchto je zřejmé, že při posouzení úvěruschopnosti žalované vycházela především z jí poskytnutých údajů. Tyto údaje měly být podloženy nájemní smlouvou, pracovní smlouvou/ŽL, výměrem podpory a ústřižky složenek. Uvedené doklady však nebyly soudu předloženy k dokazování, když žalobkyně v doplnění žaloby uvedla, že tyto nemá k dispozici ani ona, ani FCI. Není tedy zřejmé, zda tyto doklady byly skutečně žalovanou předloženy, resp. jaké údaje obsahovaly. Soud přitom již žalobkyni poučil o tom, aby soudu předložila veškeré návrhy na provedení dokazování k tvrzení, že úvěruschopnost žalované byla řádně posouzena, přičemž žalobkyně se k nařízenému jednání nedostavila a nemohla tak být soudem opakovaně poučena dle ust. § 118a odst. 1, 3 o.s.ř.

18. Při nepředložení dokladů, o kterých žalobkyně tvrdí, že jimi bylo potvrzeno prohlášení žalované jako spotřebitele o jejích majetkových poměrech, má soud toto tvrzení (tedy, že takové doklady byly právní předchůdkyni skutečně předloženy a že z nich bylo vycházeno při posouzení úvěruschopnosti žalované) nadále za neprokázané. Žalobkyně ani netvrdila, resp. neprokázala, že by FCI při poskytnutí zápůjčky na základě smlouvy ze dne 4. 3. 2016 alespoň ověřila, zda je žalovaná vedena v insolvenčním rejstříku, zda je postižena exekucí či zda je vedena ve veřejně dostupném registru dlužníků. Lustraci v těchto rejstřících přitom soud obecně považuje za jednu ze základních podmínek zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele. Při uzavírání smlouvy o zápůjčce dne [datum] přitom již sama žalovaná uvedla, že je v exekuci. Právní předchůdkyně žalobkyně však na tuto skutečnost nijak nereagovala, resp. netvrdila ani neprokázala, že by tak učinila, a další zápůjčku žalované poskytla. FCI přitom muselo být zřejmé, že pokud již žalovaná je v exekuci, tak nedostála svým splatným závazkům, a proto nesplňuje podmínky pro poskytnutí jakékoliv další zápůjčky.

19. Po provedeném dokazování dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná, avšak pouze zčásti. Soud nemá za prokázané, že by mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou byly platně uzavřeny výše specifikované smlouvy o zápůjčce. Právní předchůdkyně žalobkyně totiž s odbornou péčí neposoudila schopnost žalované jako spotřebitele splácet zápůjčku, resp. žalobkyně neprokázala, že by tak učinila. Za této situace má žalobkyně vůči žalované právo na to, aby jí žalovaná zaplatila zůstatky (dosud nesplacené části) poskytnutých finančních prostředků, a to z titulu vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 odst. 1 a odst. 2 o. z.

20. Ze žalobních tvrzení týkajících se smlouvy ze dne 19. 6. 2016 vyplývá, že žalovaná žalobkyni, resp. její právní předchůdkyni uhradila částku 6 903 Kč, přičemž žalovaná se na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatila co do částky 12 000 Kč. Žalobkyně má tak vůči žalované právo na vrácení bezdůvodného obohacení ve výši představující rozdíl obou uvedených částek, tj. ve výši 5 097 Kč, a to včetně zákonného úroku z prodlení z této částky (viz níže). Ohledně zbývající žalované částky (8 880 Kč), včetně žalobkyní nárokovaného příslušenství pak soud žalobu výrokem II. zamítl. Ze žalobních tvrzení týkajících se smlouvy ze dne 4. 3. 2016 pak vyplývá, že žalovaná žalobkyni, resp. její právní předchůdkyni uhradila částku 12 526 Kč, přičemž žalovaná se na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatila co do částky 15 000 Kč. Žalobkyně má tak vůči žalované právo na vrácení bezdůvodného obohacení ve výši představující rozdíl obou uvedených částek, tj. ve výši 2 474 Kč, a to včetně zákonného úroku z prodlení z této částky (viz níže). Ohledně zbývající žalované částky (11 506 Kč), včetně žalobkyní nárokovaného příslušenství pak soud žalobu výrokem II. zamítl.

21. Do prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení ve výši 5 097 Kč a 2 474 Kč se žalovaná dostala až po té, co byla k zaplacení vyzvána, neboť smlouvy o zápůjčce ze dne 19. 5. 2016 a 4. 3. 2016 jsou neplatné jako celek, tedy i co do ujednání o jejich splatnosti. Žalovaná byla prokazatelně k vrácení dlužné částky vyzvána nejdříve oznámení o postoupení pohledávky ze dne 6. 12. 2019, odeslaném dne 7. 1. 2020, a to ve lhůtě do 10 dnů od jejího doručení. Z pravidelného chodu věcí a z ust. § 573 o. z. je možno očekávat, že se zásilka obsahující takovou výzvu mohla dostat do sféry žalované nejdříve dne 10. 1. 2020; 10ti denní lhůta pro zaplacení skončila dne 20. 1. 2020. Ode dne 21. 1. 2020 je tedy žalovaná v prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení. Výše zákonného úroku z prodlení pak odpovídá ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., ve znění účinném k prvnímu dni prodlení žalované.

22. O nákladech řízení soud rozhodoval na základě zásady úspěšnosti účastníků ve věci obsažené v ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., dle kterého měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů řízení poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo. Ve věci byla převážně úspěšná žalovaná, avšak ze spisu nevyplývá, že by jí nějaké náklady řízení vznikly. Soud proto nepřiznal náklady řízení žádnému z účastníků.