7 C 253/2025

Plný text

Okresní soud v Třebíči rozhodl samosoudkyní Mgr. Petrou Rutarovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení částky 54 275,99 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 13 500 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 40 775,99 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 4 772,67 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 2 446,29 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 22 515,42 Kč od 21. 2. 2025 do zaplacení a s úrokem ve výši 8 % ročně z částky 21 711,40 Kč od 21. 2. 2025 do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Podanou žalobou domáhá se žalobkyně po žalovaném zaplacení částky 54 275,99 Kč z titulu žalovaným nesplněných povinností vyplývajících ze smlouvy o úvěru č. , hodnota, uzavřené dne 6. 1. 2023 mezi právní předchůdkyní žalobkyně (, právnická osoba, . – dále též jen „ECFS“) a žalovaným. Na základě této smlouvy byly žalovanému poskytnuty peněžní prostředky ve výši 30 000 Kč, které žalovaný převzal v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaný se ve smlouvě zavázal uhradit ECFS celkem částku 55 776 Kč zahrnující jistinu, poplatky a úroky ve 14 měsíčních splátkách po 3 984 Kč. Žalovaný však splátky nehradil řádně a včas. Žalobkyně dále požaduje smluvní úrok z neuhrazené jistiny ve výši 8 % ročně spolu se zákonným úrokem z prodlení.

2. K výzvě soudu žalobkyně doplnila žalobu písemným podáním ze dne 5. 1. 2026, které se týkalo posouzení úvěruschopnosti žalovaného právní předchůdkyní žalobkyně s tím, že podle žalobkyně ECFS splnila svoji zákonnou povinnost a s odbornou péčí posoudila schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, a to především na základě zhodnocení informací požadovaných a získaných od žalovaného před uzavřením smlouvy. Poskytnuté informace byly zaznamenány do žádosti o úvěr. ECFS ověřila majetkovou situaci žalovaného z výpisu z bankovního účtu, z pracovní smlouvy a dále též lustrací žalovaného v insolvenčním rejstříku (dále též jen „ISIR“), kde ověřila, že proti žalované není vedeno insolvenční řízení. Žalovaný tehdy uvedl, že je zaměstnán jako pracovník živočišné výroby u ZD, Anonymizováno, , adresa, , jeho měsíční příjem činí 36 046 Kč, jeho měsíční výdaje činí 10 860 Kč a bydlí u rodičů. Žalobkyně dále upozornila na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 7. 2020, č. j. 5 Co 231/2020-97, který rozhodoval v obdobné věci rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 9. 3. 2021, č. j. 12 Co 367/2020-170.

3. Z obsahu samotné žaloby a z provedených listinných důkazů předložených žalobkyní dospěl soud k následujícím skutkovým závěrům: Mezi právní předchůdkyní žalobkyně (ECFS) a žalovaným byla dne 6. 1. 2023 uzavřena smlouva o úvěru č. , hodnota, . Na základě této smlouvy poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému úvěr ve výši 30 000 Kč, a to v hotovosti při podpisu smlouvy. Ve smlouvě byl sjednán úrok ve výši 1 522 Kč, úplata ve výši 14 700 Kč, náklady na vyhodnocení úvěru ve výši 4 154 Kč a odměna za hotovostní inkaso splátek ve výši 5 400 Kč. Žalovaná byla podle smlouvy povinna splácet celkovou částku 55 776 Kč ve 14 pravidelných měsíčních splátkách po 3 984 Kč. Žalovaný byl před uzavřením smlouvy zaměstnán u ZD , adresa, , a to od 10. 1. 2022 na dobu určitou do 31. 1. 2023 (viz č.l. 19-20). Dne 10. 11. 2022 obdržel od zaměstnavatele na svůj účet částku 36 668 Kč a dne 12. 12. 2022 částku 35 425 Kč (viz fotografie obrazovky mobilního telefonu na č.l. 21). Dle žádosti o úvěr (č.l. 22 předložil žalovaný právní předchůdkyni žalobkyně výpis z bankovního účtu a pracovní smlouvu. Uvedl, že žije u rodičů, je svobodný, má základní vzdělání a nemá žádné děti. Dále uvedl, že nemá osobní bankovní účet. Dle dokladu žalobkyně bylo na smlouvu č. , hodnota, provedeno celkem , hodnota, nepravidelných plateb v hotovosti, a to v období od 7. 1. 2023 do 31. 1. 2024 v celkové výši 16 500 Kč. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 12. 3. 2025 přešla pohledávky za žalovaným na žalobkyni. Postoupení pohledávky na žalobkyni bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 2. 4. 2025. Dne 17. 7. 2025 zaslala žalobkyně žalovanému předžalobní výzvu k úhradě.

4. Po právní stránce posuzoval soud tento spor dle ust. § 2395 a § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen o.z.) a dále § 75, § 84 odst. 2, § 86, § 87 odst. 1 věta druhá zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném od 29. 5. 2022 (dále též jen „ZoSÚ“). Otázku úroku z prodlení pak podle ust. § 1970 o.z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. ve znění platném k prvnímu dni prodlení.

5. Po právním zhodnocení zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná, avšak pouze z části. Soud nemá za prokázané, že by mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byla platně uzavřena smlouva o úvěru. Žalobkyně totiž s odbornou péčí neposoudila schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, resp. neprokázala, že by tak učinila. Žalobkyně tvrdila, že její právní předchůdkyně měla k dispozici bankovní výpisy z účtu žalovaného, předložila však pouze fotografie obrazovky mobilního telefonu prokazující, že žalovaný obdržel výplatu od svého zaměstnavatele ve dvou měsících předcházejících uzavření smlouvy. Právní předchůdkyně žalobkyně navíc žádným způsobem neověřovala skutečné výdaje žalovaného, kdy vycházela výhradně z jeho tvrzení. Ačkoli žalobkyně tvrdila, že její právní předchůdkyně žalovaného před uzavřením smlouvy lustrovala ve veřejných registrech NRKI, BRKI, SOLUS a ISIR, žádné důkazy o tom soudu nepředložila, ačkoliv byla soudem poučena dle ust. § 118a odst. 1, 3 o.s.ř..

6. Smlouva o úvěru je s ohledem na vše shora uvedené neplatná dle ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ a žalobkyně má proto vůči žalovanému právo na to, aby jí zaplatil zůstatek (nesplacenou část) poskytnutých finančních prostředků, a to z titulu vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 odst. 1 a odst. 2 o. z. Z provedeného dokazování přitom vyplývá, že žalovaný na svůj dluh dosud uhradil částku 16 500 Kč. Bezdůvodné obohacení proto představuje 13 500 Kč, neboť žalovaný obdržel částku 30 000 Kč a uhradil částku 16 500 Kč.

7. Dle ustanovení § 87 ZoSÚ je žalovaný povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru ve lhůtě odpovídající možnostem spotřebitele, která bude dohodnuta účastníky řízení nebo soudem určena. Mezi účastníky řízení k takové dohodě nedošlo. S ohledem nezjištěnou finanční situaci žalovaného byla stanovena lhůta 3 dnů dle § 160 občanského soudního řádu. Nárok na případný úrok z prodlení by žalobkyni vznikl až v případě prodlení žalovaného s úhradou v takto stanovené lhůtě (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, č.j. 33 Cdo 3675/2021, bod 17. odůvodnění).

8. Soud proto uložil žalovanému povinnost uhradit žalobkyni částku 13 500 Kč (výrok I.), ve zbývajícím rozsahu soud žalobu zamítl (výrok II.).

9. Pokud se jedná o námitku žalobkyně ve vztahu k povinnosti uchovávat dokumenty, které spotřebitel předkládá při uzavírání smlouvy, kdy žalobkyně argumentuje rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 7. 2020, č. j. 5 Co 231/2020-97, pak je třeba uvést, že jmenovaný soud rozhodoval ve věci smlouvy uzavřené za účinnosti zákona 145/2010 Sb., který však v této věci není aplikován, neboť od 1. 12. 2016 platil již nový zákon o spotřebitelském úvěru, a to zákon č. 257/2016 Sb., který v ust. § 78 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 4 výslovně ukládá povinnost tyto dokumenty uchovávat po dobu 5 let.

10. Pokud se jedná o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2025, č. j. 33 Cdo 1902/2025, pak tento na projednávanou věc nelze aplikovat. Nejvyšší soud totiž rušil rozsudky soudů nižších stupňů z důvodu, že žalobkyni jako úvěrující odmítly přiznat i bezdůvodné obohacení, což se v tomto případě nestalo, neboť soud žalobkyni bezdůvodné obohacení přiznal výrokem I.

11. Protože žalobkyně měla ve věci úspěch pouze částečný, rozhodoval soud o náhradě nákladů řízení podle § 142 odst. 2 o. s. ř., dle něhož platí, že měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V daném případě byl úspěšnějším účastníkem řízení žalovaný, který však byl po celou dobu řízení nečinný a ze spisu nevyplývá, že by mu nějaké náklady vznikly. Proto bylo rozhodnuto, jak je uvedeno ve výroku III.