7 C 261/2020

Plný text

Okresní soud v Třebíči rozhodl samosoudkyní Mgr. Petrou Rutarovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované zastoupená advokátem Mgr. jméno příjmení sídlem adresa o zaplacení částky 17 800 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba, kterou se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 12 300 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 3 306,40 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 9 786,26 Kč, zákonného úroku z prodlení z částky 9 472,37 Kč od 7. 12. 2019 do zaplacení ve výši 8,05 %, úroku 23,72 % ročně z částky 9 472,37 Kč od 7. 12. 2019 do zaplacení a částky 5 500 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 1 528,70 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 4 523,97 Kč, zákonného úroku z prodlení z částky 4 235,69 Kč od 7. 12. 2019 do zaplacení ve výši 8,05 % a úroku 23,72 % ročně z částky 4 235,69 Kč od 7. 12. 2019 do zaplacení, se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna uhradit žalované na náhradě nákladů řízení částku [částka], a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalované.

1. Jako předmět daného řízení byl posuzován nárok žalobkyně proti žalované na zaplacení částky 12 300 Kč s příslušenstvím v podobě zčásti kapitalizovaného smluvního úroku a zčásti kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení z titulu smlouvy o půjčce [číslo] uzavřené dne [datum] mezi právní předchůdkyní žalobkyně (Fair [anonymizována dvě slova]) a žalovanou a dále částky 5 500 Kč s příslušenstvím v podobě zčásti kapitalizovaného smluvního úroku a zčásti kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení z titulu smlouvy o půjčce [číslo] uzavřené dne [datum] mezi právní předchůdkyní žalobkyně (Fair [anonymizována dvě slova]) a žalovanou.

2. Ve věci byl vydán elektronický platební rozkaz, proti kterému podala žalovaná v zákonné lhůtě odpor, v němž vznesla námitku promlčení a navrhla, aby soud žalobu zamítl v celém rozsahu. Žalobkyně k tomu uvedla, že žalovaná v době od 22. 7. 2014, resp. od 23. 5. 2014 do 28. 11. 2019 každou platbou uznala svůj dluh, závazky proto promlčeny nejsou a na své žalobě v celém rozsahu trvala. Žalovaná následně navíc namítla neplatnost obou smluv z důvodu nesplnění zákonné povinnosti posoudit úvěruschopnost žalované, vůči které v době poskytnutí půjček probíhalo již několik exekučních řízení.

3. Z obsahu samotné žaloby a z provedených listinných důkazů dospěl soud k následujícím skutkovým závěrům:

4. Ze smlouvy o půjčce uzavřené dne [datum] mezi právní předchůdkyní žalobkyně ([příjmení] [anonymizována dvě slova]) a žalovanou bylo zjištěno, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované zápůjčku ve výši 12 000 Kč. Za její poskytnutí se žalovaná zavázala zaplatit poplatek v celkové výši 8 880 Kč, který se skládal z úroku ve výši 1 680 Kč, poplatku za administrativní činnost ve výši 2 400 Kč a poplatku za hotovostní inkaso splátek ve výši 4 800 Kč. Celková dlužná částka proto činila 20 880 Kč. Žalovaná si zvolila možnost splátek v hotovosti a zavázala se půjčku vrátit v 58 týdenních splátkách po 360 Kč měsíčně. Žalovaná dosud žalobkyni, resp. její právní předchůdkyni dosud uhradila částku 15 380 Kč. Za zákaznické karty ze dne 19. 5. 2014 bylo zjištěno, že žalovaná má vlastní bydlení, nevlastní automobil, má půjčku nebo úvěr u jiné společnosti a také u poskytovatele půjčky. Ze zákaznické karty dále vyplývá, že žalovaná je starobní důchodkyně, přičemž její důchod činí 9 000 Kč měsíčně a další příjem domácnosti (blíže nespecifikovaný) činí 21 000 Kč měsíčně. Měsíční výdaje žalované pak činí celkem 18 500 Kč, z čehož 7 000 Kč jde na splátky půjček. Použitelný příjem žalované tak činil 11 500 Kč měsíčně. Žalovaná dle zákaznické karty předložila občanský průkaz, složenky/výplatní pásky a nájemní/ubytovací smlouvu. Kopie uvedených dokladů však žalobkyně soudu nepředložila. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 6. 12. 2019 přešla pohledávka za žalovanou na žalobkyni.

5. Ze smlouvy o půjčce uzavřené dne [datum] mezi právní předchůdkyní žalobkyně ([příjmení] [anonymizována dvě slova]) žalovanou bylo zjištěno, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované zápůjčku ve výši 14 000 Kč. Za její poskytnutí se žalovaná zavázala zaplatit poplatek v celkové výši 10 360 Kč, který se skládal z úroku ve výši 1 960 Kč, poplatku za administrativní činnost ve výši 2 800 Kč a poplatku za hotovostní inkaso splátek ve výši 5 600 Kč. Celková dlužná částka proto činila 24 360 Kč. Žalovaná si zvolila možnost splátek v hotovosti a zavázala se půjčku vrátit v 58 týdenních splátkách po 420 Kč měsíčně. Žalovaná dosud žalobkyni, resp. její právní předchůdkyni uhradila částku 12 060 Kč. Za zákaznické karty ze dne 11. 7. 2014 bylo zjištěno, že žalovaná má vlastní bydlení, nevlastní automobil, má v současnosti půjčku nebo úvěr u jiné společnosti a také u poskytovatele půjčky. Ze zákaznické karty dále vyplývá, že žalovaná je starobní důchodkyně, přičemž její důchod činí 9 526 Kč měsíčně a další příjem domácnosti (blíže nespecifikovaný) činí 20 000 Kč měsíčně. Měsíční výdaje žalované pak činí celkem 23 000 Kč, z čehož 8 000 Kč jde na splátky půjček. Použitelný příjem žalované tak činil 6 526 Kč měsíčně. Žalovaná dle zákaznické karty předložila občanský průkaz, složenky/výplatní pásky, pracovní smlouvu, doklad SIPO a nájemní/ubytovací smlouvu. Kopie uvedených dokladů však žalobkyně soudu nepředložila. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 6. 12. 2019 přešla pohledávka za žalovanou na žalobkyni.

6. Z výpisu řízení (ze systému ISAS) vedených u zdejšího soudu ohledně osoby žalované vyplývá, že v letech 2012 2013 figurovala jako povinná ve třech exekučních řízeních. <i>7. Podle § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014 (dále též jen„ o. z.“) přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.</i> <i>8. Podle § 2392 odst. 1 o. z. při peněžité zápůjčce lze ujednat úroky. Totéž platí o zápůjčce poskytnuté v cenných papírech.</i> <i>9. Podle § 2394 o. z. bylo-li ujednáno vrácení zápůjčky ve splátkách, může zapůjčitel od smlouvy odstoupit a požadovat splnění dluhu i s úroky při prodlení vydlužitele s vrácením více než dvou splátek nebo jedné splátky po dobu delší než tři měsíce.</i> <i>10. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.</i> <i>11. Podle § 1879 o. z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).</i> <i>12. Podle § 1880 odst. 1 o. z. postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění.</i> <i>13. Podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění zákona č. 43/ 2013 Sb. (dále též jen„ ZoSÚ“) věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.</i> 14. Po provedeném dokazování dospěl soud k závěru, že žaloba je zcela nedůvodná. Soud nemá za prokázané, že by mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou byly platně uzavřeny výše specifikované smlouvy o zápůjčce. Právní předchůdkyně žalobkyně totiž s odbornou péčí neposoudila schopnost žalované jako spotřebitele splácet zápůjčku, resp. žalobkyně neprokázala, že by tak učinila. Žalobkyně byla soudem při jednání konaném dne 22. 2. 2021 poučena dle ust. § 118a odst. 3 o.s.ř., aby označila všechny důkazy k prokázání svých žalobních tvrzení, že řádně prověřila úvěruschopnost žalované. Právní zástupkyně žalobkyně v návaznosti na toto poučení požádala soud o stanovení lhůty k označení důkazů. Tomu však soud s ohledem na zásadu hospodárnosti a rychlosti řízení nevyhověl, neboť označit důkazy k prokázání vlastních žalobních tvrzení má být žalobkyně schopna již při podání žaloby nebo nejpozději při prvním jednání ve věci, resp. takové důkazy má být schopna soudu při prvním jednání také předložit. Dle názoru soudu právní předchůdkyně žalobkyně dostatečně neprověřila celkovou majetkovou situaci žalované. Tato si přitom od právní předchůdkyně žalobkyně v rozmezí 2 měsíců zapůjčila částku převyšující její čistý měsíční příjem (důchod). Žalobkyně přitom nedoložila, že by její právní předchůdkyně provedla lustraci žalované alespoň v ISIR nebo v rejstříku SOLUS apod. Přitom již v roce 2013 bylo na majetek žalované vedeno více exekucí. Žalobkyně navíc soudu nepředložila ani kopie dokladů předložených žalovanou, na které odkazují obě zákaznické karty. Ze zákaznických karet není přitom vůbec zřejmé, jakým způsobem měla žalovaná dosahovat dalších příjmů ve výši 21 000 Kč, resp. 20 000 Kč měsíčně, když byla v době uzavření obou smluv starobní důchodkyní. Navíc v zákaznické kartě ze dne 11. 7. 2014 je chybně uvedena výše měsíčních splátek stávajících půjček. V době uzavření první smlouvy tato činila 7 000 Kč měsíčně a v době uzavření druhé smlouvy musela činit již nejméně 8 440 Kč, neboť splátky zápůjčky dle smlouvy uzavřené dne [datum] činily 1 440 Kč měsíčně (4 x 360 Kč). Uvedena je zde přitom částka 8 000 Kč. Soudu také není zřejmé, jakou nájemní smlouvu nebo smlouvu o ubytování žalovaná právní předchůdkyni žalobkyně předložila, když v zákaznické kartě současně tvrdí, že bydlí ve vlastním bytě. V zákaznických kartách samotných tak soud spatřuje rozpory, kterých se měla povšimnout již právní předchůdkyně žalobkyně. Za této situace soud uzavírá, že obě smlouvy o zápůjčce jsou ve smyslu § 9 odst. 1 ZoSÚ neplatné.

15. Soud přitom vycházel nejen ze znění výše citovaných právních předpisů, ale i z relevantní judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu.

16. V rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 (dostupném na www.nsoud.cz) Nejvyšší soud konstatoval, že„ povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto zákon, konkrétně zákon o spotřebitelském úvěru (jeho § 9 odst. 1) stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. (…) věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185). Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. (…) Závěr odvolacího soudu dovozující, že spokojila-li se žalobkyně s nedoloženým prohlášením žalovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech a nahlédnutím do registru dlužníků, nedostála povinnosti věřitele ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, je správný.“ 17. Na tyto závěry Nejvyššího soudu navázal i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 4129/18 (dostupném na http://nalus.usoud.cz). V něm rovněž Ústavní soud shrnul podobné závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015m č. j. 1 As 30/2015-39 (dostupném www.nssoud.cz) či Soudního dvora Evropské unie (např. v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci [právnická osoba] v . [jméno] [příjmení] a další). Podle nich má poskytovatel úvěru„ povinnost posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady).“ Soud při svém rozhodování vycházel zejména z relevantní judikatury Ústavního soudu, který ve svém nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 (dostupném na http://nalus.usoud.cz) mj. shrnul závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39 (dostupném www.nssoud.cz) či Soudního dvora Evropské unie (např. v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci [právnická osoba] v . [jméno] [příjmení] a další), podle nichž má poskytovatel úvěru„ povinnost posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady).“ Ústavní soud dále v odst. 21. odůvodnění svého nálezu výslovně uvádí:„ Naopak obecné soudy - a tedy i krajský soud v nyní posuzované věci - by měly poskytovatele úvěrů vést (i třeba cestou případného zastavení exekuce k návrhu povinného přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.“ 18. S ohledem na shora uvedené by tak žalobkyně měla vůči žalované právo na to, aby jí žalovaná zaplatila zůstatky (dosud nesplacené části) poskytnutých finančních prostředků, a to z titulu vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 odst. 1 a odst. 2 o. z.

19. Ze žalobních tvrzení týkajících se smlouvy ze dne 19. 5. 2014 vyplývá, že žalovaná žalobkyni, resp. její právní předchůdkyni uhradila částku 12 060 Kč, přičemž žalovaná se na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatila co do částky 14 000 Kč. Ze žalobních tvrzení týkajících se smlouvy ze dne 11. 7. 2014 pak vyplývá, že žalovaná žalobkyni, resp. její právní předchůdkyni uhradila částku 15 380 Kč, přičemž žalovaná se na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatila co do částky 12 000 Kč. Částka bezdůvodného obohacení žalované na úkor žalobkyně tak celkem činí 26 000 Kč, přičemž žalovaná již žalobkyni, resp. její právní předchůdkyni uhradila celkem částku 27 440 Kč. Z uvedeného vyplývá, že žalovaná již žalobkyni uhradila více, než kolik činilo její bezdůvodné obohacení, a soudu proto nezbylo, než žalobu v celém rozsahu zamítnout.

20. O nákladech řízení soud rozhodoval na základě zásady úspěšnosti účastníků ve věci obsažené v ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř., dle kterého účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Důvody hodné zvláštního zřetele opodstatňující mimořádnou aplikaci ustanovení § 150 o.s.ř. soud v projednávaném případě neshledal, tedy ve věci plně úspěšné žalované přiznal proti žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení, vyčíslenou jako součet následujících položek: -) odměna advokáta ve smyslu ustanovení § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu ve výši 4 x 1 820 Kč za čtyři poskytnuté úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, odpor, písemné podání soudu týkající se věci samé ze dne 18. 2. 2021, účast na jednání dne 22. 2. 2021), celkem 7 280 Kč, -) 4 x 300 Kč jako paušální částky náhrady výdajů podle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, příslušející jednotlivě za shora uvedené úkony právní služby, celkem 1 200 Kč.

21. Způsob úhrady nákladů řízení k rukám advokáta žalobkyně nachází své opodstatnění v ustanovení § 149 odst. 1 o.s.ř.; lhůta k jejich úhradě vychází z ustanovení § 160 odst. 1 téhož právního předpisu, když soud v této souvislosti neshledal žádné důvody pro aplikaci věty za středníkem tohoto ustanovení.