7 C 268/2021

Plný text

Okresní soud v Třebíči rozhodl samosoudkyní Mgr. Petrou Rutarovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení částky 14 350 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 2 645 Kč s 8,05 % zákonným úrokem z prodlení ročně z částky 2 645 Kč od 30. 6. 2017 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 11 705 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 1 828,95 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 4 278,46 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 7 816 Kč od 16. 5. 2017 do zaplacení a úroku ve výši 19,98 % ročně z částky 7 816 Kč od 16. 5. 2017 do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) doručenou zdejšímu soudu dne 29. 4. 2021 se žalobkyně původně domáhala, aby byla žalovanému uložena povinnost zaplatit jí částku 19 507 Kč s příslušenstvím z titulu žalovaným nesplněných povinností vyplývajících z obsahu smlouvy o půjčce [číslo] uzavřené dne 10. 7. 2013 mezi právní předchůdkyní žalobkyně ([právnická osoba] – dále též jen„ Provident“) a dále částku 14 350 Kč s příslušenstvím z titulu dosud neuhrazených závazků žalovaného ze smlouvy o půjčce [číslo] uzavřené mezi totožnými účastníky dne 18. 4. 2013.

2. Žalobkyně byla soudem vyzvána k předložení smlouvy o půjčce [číslo] uzavřené dne 10. 7. 2013 a zákaznických karet k oběma výše specifikovaným smlouvám. V reakci na tuto výzvu vzala žalobkyně žalobu zpět ohledně nároku vyplývajícího ze smlouvy [číslo]. Usnesením č. j. 7 C 268/2021 ze dne 26. 1. 2022 proto soud řízení částečně zastavil.

3. K jednání nařízenému na 25. 4. 2022 se bez omluvy nedostavil žalovaný, právní zástupce žalobkyně se z účasti u jednání omluvil. Soud proto věc projednal v nepřítomnosti účastníků řízení. K žádosti právního zástupce žalobkyně ohledně odročení jednání, pokud soud nebude mít za dostatečná a prokázaná tvrzení žalobkyně, soud nepřihlížel, neboť se jedná o podmíněný úkon ve smyslu ust. § 41a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též jen „o.s.ř.“).

4. Z obsahu samotné žaloby a z provedených listinných důkazů předložených žalobkyní dospěl soud k následujícím skutkovým závěrům:

5. Ze smlouvy o půjčce ze dne 18. 4. 2013 soud zjistil, že tohoto dne došlo mezi Providentem jako věřitelem a žalovaným jako dlužníkem k podpisu smlouvy [číslo] v níž se Provident zavázal poskytnout žalovanému v hotovosti zápůjčku v celkové výši 14 000 Kč, a to za poplatek v celkové výši 11 705 Kč tvořený úrokem ve výši 1 788 Kč, poplatkem za administrativní činnost ve výši 2 661 Kč a poplatkem za hotovostní inkaso splátek ve výši 7 256 Kč. Žalovaný byl podle smlouvy povinen splácet celkovou částku 25 705 Kč v 60 pravidelných týdenních splátkách ve výši 429 Kč, resp. 394 Kč v poslední splátce.

6. Přípisem Providentu ze dne 15. 5. 2017 byl žalovaný informován o výši dlužné částky ze shora uvedené smlouvy (v celkové výši 14 350 Kč bez příslušenství) a dále o tom, že tato pohledávka byla postoupena na žalobkyni, a to na základě smlouvy ze dne 15. 7. 2017. Uvedená smlouva o postoupení pohledávek byla též součástí listin provedených k dokazování, a to včetně výňatku z přílohy k této smlouvě, dokládající postoupení pohledávky Providentu za žalovaným. Žalovaný byl současně vyzván k úhradě pohledávky ve lhůtě 10ti dnů od doručení této výzvy. Oznámení bylo žalovanému odesláno dne 15. 6. 2017. Dne 18. 10. 2018 pak žalobkyně žalovanému zaslala předžalobní výzvu k plnění.

7. Ze zákaznické karty žalovaného datované ke dni 18. 4. 2013 bylo zjištěno, že totožnost žalovaného byla ověřena dle občanského průkazu. Žalovaný zde uvedl, že pracuje jako závozník s měsíčním příjmem ve výši 11 000 Kč a má další blíže neupřesněný příjem ve výši 5 000 Kč měsíčně. Měsíční výdaje uvedl žalovaný v částkách 4 000 Kč za nájemné, 300 Kč za telefon, 4 000 Kč na domácnost, tj. celkem 8 300 Kč. Jako ověřené dokumenty jsou uvedeny občanský průkaz, pracovní smlouva, výplatní pásky, nájemní smlouva a SIPO. Žádný z těchto dokumentů však soudu nebyl předložen.

8. Po právní stránce soud žalobou uplatněný nárok posoudil podle právních předpisů účinných do 31. 12. 2013, a to s odkazem na § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012, občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014 (dále též jen„ o. z.“), podle něhož není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti. <i>9. Podle § 657 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen„ obč. zák.“) smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu.</i> <i>10. Podle § 658 odst. 1 obč. zák. při půjčce peněžité lze dohodnout úroky.</i> <i>11. Podle ustanovení § 524 odst. 1 obč. zák. věřitel může svou pohledávku i bez souhlasu dlužníka postoupit písemnou smlouvou jinému.</i> <i>12. Podle ustanovení § 524 odst. 1 obč. zák. s postoupenou pohledávkou přechází i její příslušenství a všechna práva s ní spojená.</i> <i>13. Podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění zákona č. 43/2013 Sb. (dále též jen„ ZoSÚ“) věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.</i> 14. Po provedeném dokazování dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná, avšak pouze z části. Soud nemá za prokázané, že by mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byla platně uzavřena smlouva o půjčce. Právní předchůdkyně žalobkyně totiž s odbornou péčí neposoudila schopnost žalovaného jako spotřebitele splácet zápůjčku, resp. neprokázala, že by tak učinila. Žalobkyně sice předložila soudu zákaznickou kartu žalovaného, avšak z pohledu soudu není tato dostačující. Žalobkyně soudu nepředložila doklady, na jejichž ověření zákaznická karta odkazuje. Je sice pravdou, že dle zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 30. 11. 2016 neplatila povinnost stanovená v § 78 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 4 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru ve znění účinném od 1. 12. 2016, avšak za situace, kdy žalobkyně tyto doklady nepředložila, není zřejmé, zda byly dokumenty nezbytné k řádnému posouzení úvěruschopnosti žalovaného skutečně předloženy a jaké údaje obsahovaly. Žalobkyně přitom nemohla být soudem poučena dle ust. § 118a odst. 1, 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“), aby svá tvrzení ohledně zkoumání úvěruschopnosti žalovaného doplnila a aby předložila všechny důkazy k jejich prokázání, neboť se z účasti u nařízeného jednání bez vážného důvodu omluvila.

15. Žalobkyně nadto ani netvrdila, že by nějakým způsobem ověřila výši měsíčních výdajů žalovaného nebo jeho platební morálku ve veřejně dostupných rejstřících dlužníků – např. SOLUS nebo CEE, případně že by jej lustrovala v ISIR. Lustraci v těchto rejstřících přitom soud považuje za zcela základní podmínku pro poskytnutí jakékoliv úvěru. Z této situace soud uzavírá, že smlouva o zápůjčce je ve smyslu § 9 odst. 1 ZoSÚ neplatná.

16. Soud přitom vycházel nejen ze znění výše citovaných právních předpisů, ale i z relevantní judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu.

17. V rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 (dostupném na [webová adresa]) Nejvyšší soud konstatoval, že„ povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto zákon, konkrétně zákon o spotřebitelském úvěru (jeho § 9 odst. 1) stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. (…) věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185). Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. (…) Závěr odvolacího soudu dovozující, že spokojila-li se žalobkyně s nedoloženým prohlášením žalovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech a nahlédnutím do registru dlužníků, nedostála povinnosti věřitele ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, je správný.“ 18. Na tyto závěry Nejvyššího soudu navázal i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 (dostupném na http://nalus.usoud.cz). V něm rovněž Ústavní soud shrnul podobné závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015m č. j. 1 As 30/2015-39 (dostupném www.nssoud.cz) či Soudního dvora Evropské unie (např. v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13, [právnická osoba] v . [jméno] [příjmení] a další). Podle nich má poskytovatel úvěru„ povinnost posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady).“ Soud při svém rozhodování vycházel zejména z relevantní judikatury Ústavního soudu, který ve svém nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 (dostupném na http://nalus.usoud.cz) mj. shrnul závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39 (dostupném www.nssoud.cz) či Soudního dvora Evropské unie (např. v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13, [právnická osoba] v . [jméno] [příjmení] a další), podle nichž má poskytovatel úvěru„ povinnost posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady).“ Ústavní soud dále v odst. 21. odůvodnění svého nálezu výslovně uvádí:„ Naopak obecné soudy - a tedy i krajský soud v nyní posuzované věci - by měly poskytovatele úvěrů vést (i třeba cestou případného zastavení exekuce k návrhu povinného) k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.“ 19. S ohledem na shora uvedené tak má žalobkyně vůči žalovanému právo na to, aby jí žalovaný zaplatil zůstatek (nesplacenou část) poskytnutých finančních prostředků, a to z titulu vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu § 451 a násl. obč. zák.

20. Z žalobních tvrzení vyplývá, že žalovaný na svůj dluh ze smlouvy č. 573437650 dosud uhradil částku 11 355 Kč. Vzhledem k tomu, že smlouva o půjčce je neplatná a žalobkyně má nárok pouze na vydání bezdůvodného obohacení, byla žalobkyni přiznána částka 2 645 Kč, která představuje rozdíl mezi jistinou ve výši 14 000 Kč a částkou 11 355 Kč, kterou žalovaný již uhradil. Ve vztahu k částce 2 645 Kč má proto má žalobkyně právo na to, aby jí žalovaný zaplatil úroky z prodlení podle § 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb.

21. Do prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení se přitom žalovaný dostal až poté, co byl k zaplacení vyzván, neboť smlouva o půjčce je neplatná jako celek, tedy i co do ujednání o splatnosti půjčky. Žalovaný byl prokazatelně k vrácení dlužné částky vyzván nejdříve v oznámení o postoupení pohledávek ze dne 15. 5. 2017, odeslaným dne 15. 6. 2017, a to ve lhůtě do 10 dnů od jejího doručení. Z pravidelného chodu věcí je možno očekávat, že se zásilka obsahující takovou výzvu mohla dostat do sféry žalovaného nejdříve dne 19. 6. 2017, kdy započala běžet desetidenní lhůta pro zaplacení, která skončila dne 29. 6. 2017. Ode dne 30. 6. 2017 je tedy žalovaný v prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení.

22. Soud proto žalobě vyhověl ve výroku I. co do částky 2 645 Kč a z ní plynoucích úroků z prodlení ode dne 30. 6. 2017.

23. Ve zbylém rozsahu soud výrokem II. žalobu jako nedůvodnou zamítl.

24. O nákladech řízení rozhodoval soud dle ust. § 142 odst. 2 a § 146 odst. 2 o.s.ř. s tím, že náklady řízení nepřiznal žádnému z jeho účastníků, když ve věci byla v převážné části předmětu řízení úspěšná žalovaná, přičemž ohledně smlouvy č. 575029732 byla žaloba proti ní podána nedůvodně. Žalovaná však byla po celou dobu řízení nečinná a ze spisu nevyplývá, že by jí nějaké náklady řízení vznikly. Proto bylo rozhodnuto, jak je uvedeno ve výroku III. tohoto rozsudku.