7 C 278/2022

Plný text

Okresní soud v Třebíči rozhodl samosoudkyní Mgr. Petrou Rutarovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného pro zaplacení částky 36 320 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 20 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75% ročně z částky 20 000 Kč od 14.6.2022 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 5 140 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 8,25% ročně z částky 25 140 Kč od 12.5.2021 do zaplacení, částky 2 500 Kč a částky 8 680 Kč, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Jako předmět daného řízení byl posuzován nárok žalobkyně proti žalovanému na zaplacení částky 25 140 Kč s příslušenstvím v podobě zákonného úroku z prodlení, nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 2 500 Kč a smluvní pokuty ve výši 8 680 Kč, to vše z titulu smlouvy o zápůjčce uzavřené dne 16. 4. 2021 mezi žalobkyní a žalovaným.

2. Soud usnesením ze dne 22. 11. 2022, č. j. 7 C 278/2022-9, vyzval žalobkyni, aby doplnila svá tvrzení o tom, jakým způsobem a jaké informace byly získány o schopnosti žalovaného splácet úvěr a aby označila důkazy k prokázání těchto svých tvrzení s tím, že pokud tak neučiní, může být se svým nárokem neúspěšná.

3. Podáním ze dne 8. 12. 2022 žalobkyně svá žalobní tvrzení doplnila v tom směru, že úvěruschopnost žalovaného byla posouzena dotazy na žalovaného, který uvedl, že je zaměstnán na plný úvazek na dobu neurčitou u spol. Trebilift jako vedoucí montérů a jeho měsíční příjem činí 32 031 Kč. Žalovaný předložil výplatní pásku za červenec 2020. Žalovaný dále dle žalobkyně uvedl, že jeho měsíční výdaje činí 1 Kč. Žalobkyně vycházela z výdajů ve výši nezabavitelného minima, které pro žalovaného činilo 7 873 Kč. Nahlédnutím do exekučního rejstříku bylo zjištěno, že žalovaný zde nemá žádný záznam. Žalobkyně dále vycházela z podkladů, které od žalovaného obdržela v dubnu 2018 v souvislosti s předchozí půjčkou. Žalobkyně je toho názoru, že zákon nestanoví, jaké stáří dokladu lze akceptovat, dle jejího názoru je akceptovatelná doba 6 měsíců, což bylo dodrženo. K těmto tvrzením žalobkyně doložila lustraci v exekučním rejstříku a kopie tří výplatních pásek.

4. K jednání nařízenému na 8. 2. 2023 se bez omluvy nedostavil žalovaný, žalobkyně se z účasti u jednání omluvila. Soud proto věc projednal v nepřítomnosti účastníků řízení. K žádosti žalobkyně ohledně odročení jednání, pokud soud nebude mít za dostatečná a prokázaná tvrzení žalobkyně, soud nepřihlížel, neboť se jedná o podmíněný úkon ve smyslu ust. § 41a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též jen „o.s.ř.“). Nadto soud již jednou žalobkyni k doplnění tvrzení a označení důkazů vyzval.

5. Na podkladě listinných důkazů předložených žalobkyní dospěl soud k následujícím skutkovým závěrům: Mezi žalobkyní a žalovaným byla dne 16. 4. 2021 uzavřena smlouva o zápůjčce. Smlouva byla uzavřena elektronickými prostředky komunikace na dálku prostřednictvím internetových stránek webová adresa. Na základě této smlouvy byly žalobkyní žalovanému na účet č. bankovní účet uvedený ve smlouvě dne 16. 4. 2021 zaslány finanční prostředky ve výši 14 000 Kč (viz potvrzení o provedené platbě). Žalovaný se ve smlouvě zavázal splatit úvěr do 11. 5. 2021 společně s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 3 640 Kč. Žalovaný však do dne podání žaloby žalobkyni neuhradil ničeho. Dne 26. 4. 2021 byl mezi účastníky řízení uzavřen dodatek ke smlouvě o úvěru š. číslo (ze dne 16. 4. 2021), způsob uzavření dodatku byl totožný se způsobem uzavření smlouvy. Na jeho základě žalobkyně žalovanému zaslala na účet uvedený v původní smlouvě dne 26. 4. 2021 částku 6 000 Kč (viz potvrzení o provedené platbě). Žalobkyně adresovala žalovanému upomínky dne 18. 5. a 25. 5. 2021 a též opakované výzvy k úhradě dne 1., 10. a 25. 6. 2021. K těmto však žalobkyně nepředložila žádné doklady o jejich odeslání. Dne 3. 6. 2022 byla dle podacího lístku žalovanému zaslána předžalobní výzva k úhradě částky 33 929 Kč ve lhůtě tří dnů.

6. Z výpisu z exekučního rejstříku bylo zjištěno, že žalobkyně zde lustrovala dne 7. 4. 2021 rodné číslo s výsledkem 0.

7. Z výplatních pásek žalovaného u spol. Trebilift bylo zjištěno, že v srpnu 2018 činil jeho čistý příjem 27 277 Kč, v září 2018 činil 25 144 Kč a v červenci 2020 činil 32 031 Kč.

8. Po právní stránce soud žalobou uplatněný nárok posoudil následujících ustanovení zákona číslo občanského zákoníku (dále též jen„ o. z.“).

9. Podle § 2390 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“) přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.

10. Podle § 2392 odst. 1 věta první.o z. při peněžité zápůjčce lze ujednat úroky.

11. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

12. Podle § 2991 odst. 1 o. z. Kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

13. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

14. Podle § 75 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále též jen„ ZoSÚ“), je poskytovatel a zprostředkovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.

15. Podle § 84 odst. 2 ZoSÚ spotřebitel poskytne poskytovateli nebo zprostředkovateli úplné a pravdivé informace. Pokud je to k posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nezbytné, poskytnuté informace je spotřebitel povinen poskytovateli nebo zprostředkovateli na jeho žádost vysvětlit, popřípadě doplnit. Tyto informace je za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele poskytovatel a zprostředkovatel povinen ověřit způsobem přiměřeným dané situaci, je-li to nutné, též použitím nezávisle ověřitelných údajů.

16. Dle § 86 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.

17. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

18. Po provedeném dokazování dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná, avšak pouze zčásti. Mezi žalobkyní a žalovaným došlo k uzavření smlouvy o zápůjčce (vč. dodatku) jako smlouvy spotřebitelské ve smyslu § 1810 o. z. Na základě této smlouvy a dodatku k ní byl žalovanému poskytnut fakticky spotřebitelský úvěr ve smyslu § 2 odst. 1 ZoSÚ v celkové výši 20 000 Kč za podmínek specifikovaných ve smlouvě a v dodatku. Soud však dospěl k závěru, že smlouva o zápůjčce včetně dodatku je ve smyslu citovaného § 87 odst. 1 ZoSÚ neplatná, neboť žalobkyně neposoudila s odbornou péčí schopnost žalovaného jako spotřebitele splácet úvěr, resp. poskytla žalovanému úvěr za okolností, z nichž nebylo možno dovodit, že žalovaný bude schopen ji splácet. Soud přitom vycházel nejen ze znění výše citovaných právních předpisů, ale i z relevantní judikatury Nejvyššího soudu ČR (např. rozsudek ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018) a Ústavního soudu ČR (např. nález ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18). Byť se uvedená judikatura vztahovala k zákonu č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, účinnému do 30. 11. 2016, je s ohledem na téměř totožné znění dotčených ustanovení plně použitelná i při aplikaci zákona o spotřebitelském úvěru z roku 2016. Co se týče dílčího rozdílu, a to věty druhé a třetí § 87 odst. 1 ZoSÚ, dle nichž spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy; spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem, k tomu se vyjádřil Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 5. 3. 2020, ve věci C -679/18, OPR- právnická osoba Soudní dvůr se v uvedené věci zabýval výkladem článků 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS a jejich dopadu na aplikaci § 86 a 87 ZoSÚ. Vyložil, že vnitrostátní soudy musí z úřední povinnosti zkoumat, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a musí z toho vyvodit důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu. Přitom nelze připustit takovou vnitrostátní právní úpravu, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.

19. V právě souzeném případě žalobkyně při posouzení úvěruschopnosti žalovaného vycházela především z jím poskytnutých údajů. Jeho tvrzení žalobkyně dokládá výplatní páskami za rok 2018, které soud považuje za zcela irelevantní ve vztahu ke smlouvě o zápůjčce z dubna 2021 a dále jednou výplatní páskou za červenec 2020. Sama žalobkyně přitom tvrdí, že akceptuje doklady, které nejsou starší než 6 měsíců, což bylo v tomto případě dodrženo. Žalobkyně se však mýlí, neboť připočteme-li k červenci 2020 6 měsíců, pak jsme v lednu 2021, nikoliv v dubnu 2021, kdy byla smlouva a její dodatek uzavřeny. Sama žalobkyně tak popírá vlastní tvrzení. I kdyby však výplatní páska byla„ stará jen“ 6 měsíců, považuje soud tento způsob ověření příjmu žadatele o zápůjčku za zcela nedostatečný. Standardem je, že pokud úvěrové společnosti ověřují příjem žadatele o úvěr, vyžadují po něm 3 výplatní pásky za měsíce bezprostředně předcházející žádosti o úvěr. Tento postup považuje soud za zcela správný a logický, má-li úvěrová společnost skutečný zájem na vrácení zapůjčené části. Jediným úkonem k ověření úvěruschopnosti žalovaného, který žalobkyně učinila, tak byla jeho lustrace v exekučním rejstříku, která však sama o sobě nemůže naplnit dikci citovaného ust. § 86 ZoSÚ. Za této situace je proto smlouva o zápůjčce včetně jejího dodatku neplatná ve smyslu ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ.

20. Na základě těchto úvah soud dospěl k závěru, že žalobkyně nedostála své povinnosti dle citovaných ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, tedy že žalovanému poskytla zápůjčku/spotřebitelský úvěr, byť s odbornou péčí neposoudila jeho schopnost jako spotřebitele tento spotřebitelský úvěr splácet. S ohledem na to je smlouva o spotřebitelském zápůjčce ze dne 16. 4. 2021, včetně dodatku ze dne 26. 4. 2021, neplatná. V takovém případě tak má žalobkyně vůči žalovanému právo toliko na to, aby jí žalovaný zaplatil zůstatek (nesplacenou část) poskytnutých finančních prostředků z titulu vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 odst. 1 a odst. 2 o. z.

21. Ze žalobních tvrzení vyplývá, že žalovaný žalobkyni dosud ničeho neuhradil, přičemž žalovaný se na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil co do částek 14 000 Kč a 6 000 Kč. Žalobní nárok je tudíž co do částky 20 000 Kč oprávněný.

22. S ohledem na skutečnost, že se žalovaný vůči žalobkyni ocitl v prodlení s úhradou částky 20 000 Kč, má žalobkyně právo na to, aby jí žalovaný zaplatil úroky z prodlení z této částky podle § 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Do prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení se přitom žalovaný dostal až poté, co byl k zaplacení vyzván, neboť smlouva o zápůjčce je neplatná jako celek, tedy i co do ujednání o její splatnosti. Žalovaný byl prokazatelně k vrácení dlužné částky vyzván nejdříve v předžalobní upomínce, a to ve lhůtě do tří dnů od jeho doručení. Upomínka byla žalovanému podle podacího lístku odeslána dne 3. 6. 2022. Z pravidelného chodu věcí a ustanovení § 573 o. z. je možno očekávat, že zásilka obsahující takovou výzvu došla do sféry žalovaného třetí pracovní den po odeslání, tedy 8. 6., neboť 4. a 5. 6. byl víkend. Třídenní lhůta pro zaplacení uplynula dne 14. 6. 2022 11. a 12. 6. byl opět víkend). Splatnost nastala dne 13. 6. 2022 a ode dne 14. 6. 2022 je žalovaný v prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení ve výši 20 000 Kč.

23. Soud proto žalobě vyhověl ve výroku I. co do částky 20 000 Kč a z ní plynoucích úroků z prodlení ode dne 14. 6. 2022 ve výši platné k uvedenému dni dle ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.

24. Ve zbylém rozsahu soud ve výroku II. žalobu jako nedůvodnou zamítl, neboť smlouva o zápůjčce včetně jejího dodatku je neplatná jako celek.

25. Protože žalobkyně měla ve věci úspěch pouze částečný, rozhodoval soud o náhradě nákladů řízení podle § 142 odst. 2 o. s. ř., dle něhož platí, že měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V daném případě žalobkyně po žalovaném požadovala zaplacení částky 39 945,33 Kč (včetně příslušenství kapitalizovaného ke dni vyhlášení rozsudku) a přiznána jí byla pouze částka 21 545,21 Kč (opět včetně příslušenství kapitalizovaného ke dni vyhlášení rozsudku). Každý z účastníků byl tak úspěšný zhruba v jedné polovině předmětu řízení, a proto soud výrokem III. nepřiznal náhradu nákladů řízení žádnému z nich. Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v Třebíči. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení. Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.