7 C 321/2021

Plný text

Okresní soud v Třebíči rozhodl samosoudkyní Mgr. Petrou Rutarovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení částky 10 800 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 3 100 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 3 100 Kč od 30. 6. 2020 do zaplacení, a to v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 1 000 Kč splatných vždy do každého 25. dne v měsíci až do úplného zaplacení pod ztrátou výhody splátek, počínaje měsícem následujícím po nabytí právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 7 700 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 10 800 Kč od 24. 11. 2016 do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobou podanou původně k Okresnímu soudu v Blansku dne 3. 6. 2021 domáhala se žalobkyně po žalované zaplacení částky 10 800 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o půjčce uzavřené dne 1. 6. 2016 mezi žalobkyní a žalovanou. Na základě uvedené smlouvy byly žalované poskytnuty finanční prostředky ve výši 10 000 Kč za souhrnný poplatek ve výši 7 700 Kč. Žalovaná na svůj dluh dosud uhradila pouze částku 6 900 Kč.

2. Soud usnesením ze dne 27. 1. 2021, č. j. 7 C 321/2021-45, vyzval žalobkyni, aby doplnila svá tvrzení o tom, jakým způsobem a jaké konkrétní informace získala o schopnosti žalované splácet půjčku a aby označila důkazy k prokázání těchto svých tvrzení, jinak může být se svojí žalobou neúspěšná. K výzvě soudu žalobkyně doplnila žalobu písemným podáním ze dne 31. 1. 2022, které se týkalo posouzení úvěruschopnosti žalované. Žalobkyně uvedla, že provedla kontrolu neplatných dokladů u Ministerstva vnitra, kontrolu předložených dokumentů vyplněných/zaškrtnutých v evidenční kartě klienta, kontrolu rodného čísla a občanského průkazu, kontrolu aktuálního počtu exekucí v Centrální evidenci exekucí, kontrolu aktuální stavu v insolvenčním rejstříku, kontrolu platební historie žalované v rámci vlastní společnosti, vyhodnocení aktuální finanční situace žalované dle poskytnutých podkladů a vyhodnocení lokality bydliště, zdrojů příjmů na základě praxe z terénu“ od obchodního zástupce. K prokázání těchto tvrzení nepřipojila žalobkyně žádné důkazy a ani tyto neoznačila.

3. Žalovaná k podané žalobě uvedla, že si půjčku opravdu vzala a chtěla by dlužnou částku hradit ve splátkách po 1 000 Kč měsíčně, neboť je v pracovní neschopnosti, evidována na ÚP a živí ji manžel.

4. Žalobkyně se z účasti u jednání nařízeného na 27. 6. 2022 omluvila, avšak nepožádala z důležitých důvodů o jeho odročení. Soud proto věc projednal v její nepřítomnosti.

5. Z obsahu samotné žaloby a z provedených listinných důkazů předložených žalobkyní dospěl soud k následujícím skutkovým závěrům:

6. Ze smlouvy o peněžité zápůjčce [číslo] ze dne 1. 6. 2016 soud zjistil, že na základě této smlouvy poskytla žalobkyně žalované zápůjčku ve výši 10 000 Kč za souhrnný poplatek ve výši 7 700 Kč, který se skládal z úroku ve výši 1 300 Kč, poplatku za administrativní činnost ve výši 2 000 Kč a poplatku za hotovostní inkaso splátek ve výši 4 400 Kč. Žalovaná se zavázala uhradit žalobkyni celkem 17 700 Kč v 59 týdenních splátkách po 295 Kč. První splátka měla být uhrazena dne 8. 6. 2016.

7. Z informací o smlouvě [číslo] vyplývá, že žalovaná celkem uhradila žalobkyni částku 6 900 Kč.

8. Dne 19. 6. 2020 odeslala žalobkyně žalovanému předžalobní výzvu k uhrazení částky 10 800 Kč ve lhůtě 5 dnů od doručení výzvy. <i>9. Podle § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014 (dále též jen„ o. z.“) přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.</i> <i>10. Podle § 2392 odst. 1 o. z. při peněžité zápůjčce lze ujednat úroky. Totéž platí o zápůjčce poskytnuté v cenných papírech.</i> <i>11. Podle § 2394 o. z. bylo-li ujednáno vrácení zápůjčky ve splátkách, může zapůjčitel od smlouvy odstoupit a požadovat splnění dluhu i s úroky při prodlení vydlužitele s vrácením více než dvou splátek nebo jedné splátky po dobu delší než tři měsíce.</i> <i>12. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.</i> <i>13. Podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění zákona č. 43/2013 Sb. (dále též jen„ ZoSÚ“) věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.</i> 14. Po provedeném dokazování dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná, avšak pouze z části. Soud nemá za prokázané, že by mezi žalobkyní a žalovanou byla platně uzavřena smlouva o zápůjčce. Žalobkyně sice tvrdila, avšak neprokázala, že by s odbornou péčí zkoumala úvěruschopnost žalované. Za této situace soud uzavírá, že smlouva o zápůjčce je ve smyslu § 9 odst. 1 ZoSÚ neplatná. V zákoně přitom není uvedena žádná minimálně výše úvěru, od které má jeho poskytovatel povinnost úvěruschopnost spotřebitele zkoumat. Soud při svém rozhodování vycházel nejen ze znění výše citovaných právních předpisů, ale i z relevantní judikatury Nejvyššího soudu (zejm. a rozsudek ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018) a Ústavního soudu (zejm. nález ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18).

15. S ohledem na shora uvedené tak má žalobkyně vůči žalované právo na to, aby jí žalovaná zaplatila zůstatek (nesplacenou část) poskytnutých finančních prostředků, a to z titulu vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 odst. 1 a odst. 2 o. z. Ze žalobních tvrzení a z listinných důkazů vyplývá, že žalovaná na svůj dluh dosud uhradil částku 6 900 Kč. Vzhledem k tomu, že smlouva o zápůjčce je neplatná a žalobkyně má nárok pouze na vydání bezdůvodného obohacení, byla žalobkyni přiznána částka 3 100 Kč představující dosud nesplacenou jistinu, neboť původní výše zápůjčky činila 10 000 Kč. Ve vztahu k této částce má proto žalobkyně právo na to, aby jí žalovaná zaplatila úroky z prodlení podle § 1970 o. z. ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Do prodlení s vrácením obohacení se přitom žalovaná dostala až poté, co byla k zaplacení vyzvána, neboť smlouva o zápůjčce je neplatná jako celek, tedy i co do ujednání o její splatnosti. Žalovaná byla prokazatelně k vrácení dlužné částky vyzvána nejdříve v předžalobní výzvě ze dne 19. 6. 2020, odeslané téhož dne s tím, že svůj dluh má uhradit ve lhůtě 5 dnů od doručení výzvy. Z pravidelného chodu věcí a z ust. § 573 o. z. je možno očekávat, že se zásilka obsahující takovou výzvu mohla dostat do sféry žalované nejdříve dne 24. 6. 2020. Konec lhůty k plnění pak připadá na 29. 6. 2020 a od 30. 6. 2020 je žalovaná se splněním svého závazku v prodlení.

16. Soud proto žalobě vyhověl ve výroku I. co do částky 3 100 Kč a z ní plynoucích úroků z prodlení ode dne 30. 6. 2020 ve výši odpovídající § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Ve zbylém rozsahu soud výrokem II. žalobu jako nedůvodnou zamítl. S ohledem na sociální situaci a zdravotní stav žalované vyhověl soud její žádosti o možnost úhrady přiznané částky ve splátkách. Při stanovení výše měsíční splátky vycházel soud z návrhu žalobkyně a výši měsíční splátky stanovil na částku 1 000 Kč. V případě, že žalovaná neuhradí řádně a včas byť i jedinou splátku, stane se splatným celý dluh.

17. Protože žalobkyně měla ve věci úspěch pouze částečný, rozhodoval soud o náhradě nákladů řízení podle § 142 odst. 2 o. s. ř., dle něhož platí, že měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V daném případě je zřejmé, že převážně úspěšným účastníkem řízení byla žalovaná, která však náhradu nákladů řízení nepožadovala. Proto bylo rozhodnuto, jak je uvedeno ve výroku III.