7 C 42/2023

Plný text

Okresní soud v Třebíči rozhodl samosoudkyní Mgr. Petrou Rutarovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení částky 37 000 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 16 200 Kč s 11,75 % zákonným úrokem z prodlení ročně z částky 16 200 Kč od 22. 2. 2022 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 20 800 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 2 627,63 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 8 207,75 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 26 000 Kč od 8. 1. 2022 do zaplacení a s úrokem ve výši 25,77 % ročně z částky 26 000 Kč od 8. 1. 2022 do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) doručenou zdejšímu soudu dne 22. 7. 2022 se žalobkyně domáhá, aby byla žalovanému uložena povinnost zaplatit jí částku v celkové výši 37 000 Kč s příslušenstvím, a to z titulu žalovaným nesplněných povinností vyplývajících ze smlouvy o spotřebitelském úvěru číslo uzavřené dne 30. 8. 2019 mezi právní předchůdkyní žalobkyně (právnická osoba – dále též jen„ FCC“) a žalovaným. Na základě této smlouvy byly žalovanému poskytnuty peněžní prostředky ve výši 26 000 Kč, které žalovaný převzal v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaný se zavázal vrátit FCC spolu s jistinou úvěru také kapitalizovaný úrok za dobu trvání smlouvy ve výši 5 200 Kč, administrativní poplatek ve výši 5 200 Kč a odměnu za hotovostní inkaso splátek ve výši 10 400 Kč. Celkovou dlužnou částku měl žalovaný uhradit formou 60 týdenních splátek ve výši 780 Kč. Žalovaný však splátky nehradil řádně a včas. Žalobkyně dále požaduje smluvní úrok z neuhrazené jistiny ve výši 25,77 % ročně spolu se zákonným úrokem z prodlení. Do dne podání žaloby uhradil žalovaný na svůj dluh celkem částku 9 800 Kč. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 29. 11. 2019, uzavřené mezi FCC a žalobkyní, došlo s účinností k témuž dni k převedení pohledávek ze shora specifikované smlouvy o spotřebitelském úvěru na žalobkyni. Změna v osobě věřitele byla žalovanému oznámena přípisem ze dne 3. 2. 2022.

2. K výzvě soudu žalobkyně doplnila žalobu písemným podáním ze dne 18. 4. 2023, které se týkalo posouzení úvěruschopnosti žalovaného právní předchůdkyní žalobkyně s tím, že podle žalobkyně příjmení splnila svoji zákonnou povinnost a s odbornou péčí posoudila schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, a to především na základě zhodnocení informací požadovaných a získaných od žalovaného před uzavřením smlouvy. Poskytnuté informace byly zaznamenány do zákaznické karty žalovaného. Žalovaný v zákaznické kartě ze dne 30. 8. 2019 uvedl, že je zaměstnán na částečný úvazek na dobu neurčitou a jeho měsíční příjem činí 16 000 Kč, což bylo ověřeno na základě dokladu o příjmu. Měsíční výdaje žalované pak byly dle žalobkyně ověřeny ze zákaznické karty ze dne 24. 4. 2019 a celkem činily 10 650 Kč. Vyhodnocení úvěruschopnosti žalovaného pak zajistil skóringový model informačního systému FCC. Žalobkyně dále upozornila na ust. § 87 odst. 1 věty druhé zákona č. 257/2016 Sb., resp. na relativní neplatnost smlouvy při nedostatečném zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele a dále též na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 5 Co 231/2020-97 ze dne 31. 7. 2020.

3. K jednání nařízenému na 12. 6. 2023 se bez omluvy nedostavil žalovaný, právní zástupce žalobkyně se z účasti u jednání omluvil. Soud proto věc projednal v nepřítomnosti účastníků řízení. K žádosti právního zástupce žalobkyně ohledně odročení jednání, pokud soud nebude mít za dostatečná a prokázaná tvrzení žalobkyně, soud nepřihlížel, neboť se jedná o podmíněný úkon ve smyslu ust. § 41a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též jen „o.s.ř.“). Nadto soud již jednou žalobkyni k doplnění tvrzení a označení důkazů vyzval.

4. Z obsahu samotné žaloby a z provedených listinných důkazů předložených žalobkyní dospěl soud k následujícím skutkovým závěrům:

5. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 30. 8. 2019 soud zjistil, že tohoto dne došlo mezi FCC jako úvěrujícím a žalovaným jako úvěrovaným k podpisu smlouvy, v níž se FCC zavázala poskytnout žalovanému v hotovosti spotřebitelský úvěr v celkové výši 26 000 Kč, a to za úrok ve výši 5 200 Kč, administrativní poplatek ve výši 5 200 Kč a odměnu za hotovostní inkaso splátek ve výši 10 400 Kč. Žalovaný byl podle smlouvy povinen splácet celkovou částku 46 800 Kč v 60 pravidelných týdenních splátkách po 780 Kč. V bodě 1.4 smlouvy byla sjednána zápůjční úroková sazba ve výši 32,15% ročně v případě smlouvy na 60 týdnů. Žalovaný pak na svůj dluh již dle tvrzení žalobkyně zaplatil 9 800 Kč.

6. Přípisem FCC ze dne 3. 2. 2022 byl žalovaný informován o výši dlužné částky ze shora uvedené smlouvy (v celkové výši 44 200 Kč bez příslušenství) a dále o tom, že tato pohledávka byla postoupena na žalobkyni, a to na základě smlouvy ze dne 7. 1. 2022. Uvedená smlouva o postoupení pohledávek byla též součástí listin provedených k dokazování, a to včetně výňatku z přílohy k této smlouvě, dokládající postoupení pohledávky FCC za žalovaným. Žalovaný byl současně vyzván k úhradě pohledávky ve lhůtě 10ti dnů od doručení této výzvy. Výzva byla žalovanému odeslána dne 4. 2. 2022. Následně pak žalobkyně žalovanému zaslala předžalobní výzvu k plnění ze dne 14. 4. 2022.

7. Ze zákaznické karty žalovaného datované ke dni 30. 8. 2019 soud zjistil, že tato listina obsahuje osobní údaje žalovaného včetně čísla jejího občanského průkazu, označení druhu bydlení (spolubydlící), údaj o tom, že žalovaný má 2 nezaopatřené děti, je rozvedený, žije s partnerkou a je bez vzdělání. Žalovaný dále uvedl, že nemá žádnou půjčku ani úvěr. Dále uvedl, že jeho čistý příjem činí 16 000 Kč čistého měsíčně. Měsíční výdaje uvedl ve výši 3 650 Kč na bydlení, osobní měsíční výdaje ve výši 5 000 Kč a výdaje na výživné ve výši 2 000 Kč měsíčně. Žalovaný předložil k ověření svých tvrzení potvrzení o příjmu od zaměstnavatele, nájemní smlouvu a SIPO.

8. Ze smlouvy o nájmu bytu ze dne 4. 8. 2014 vyplývá, že nájemkyní je jméno příjmení a nájemné činí 5 600 Kč měsíčně. Jedná se o byt číslo na adrese příjmení 167. Z ručně psaného prohlášení na č.l. 19 verte vyplývá, že žalovaný jméno příjmení přispívá na společnou domácnost, jakou částkou však není uvedeno. Chybí též datum sepisu prohlášení. Na č.l. 20 jsou pak kopie dokladů SIPO, které jméno příjmení hradila v měsících březen, květen a srpen 2019 (v průměru 7 300 Kč měsíčně).

9. Žalobkyně předložila soudu celkem 3 potvrzení o výši příjmu žalovaného. Všechna jsou ze dne 29. 8. 2019, všechna od stejného zaměstnavatele (TESLA GARDEN, Lukov 23), avšak na každém z nich je jiná výše příjmu. Na potvrzení na č.l. 17 spisu je zřejmé, že výše příjmu byla přepsána na 48 000 Kč měsíčně, na potvrzení na rubové straně tohoto č.l. je částka 48 000 přeškrtnuta a je opraveno na 32 000 Kč. Není však uvedeno, kdo částku opravil, kdy na č. l. 18 spisu je opět uvedena částka 32 000 Kč.

10. Z lustrace žalovaného v systému ISAS zdejšího soudu bylo zjištěno, že proti žalovanému byla v roce 2014 zahájena celkem 3 exekuční řízení, roce 2015 byla taktéž zahájena 3 exekuční řízení a po jednom exekučním řízení bylo zahájeno v letech 2017 a 2019.

11. Po právní stránce soud žalobou uplatněný nárok posoudil následujících ustanovení zákona č. 89/2012, občanského zákoníku (dále též jen„ o. z.“) účinného od 1. 1. 2014.

12. Podle § 2395 o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

13. Podle § 2399 odst. 1 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

14. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

15. Podle § 1879 o. z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

16. Podle § 1880 odst. 1 o. z. postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění.

17. Podle § 75 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, účinného od 1. 12. 2016 (dále též jen„ ZoSÚ“), je poskytovatel a zprostředkovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.

18. Podle § 84 odst. 2 ZoSÚ spotřebitel poskytne poskytovateli nebo zprostředkovateli úplné a pravdivé informace. Pokud je to k posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nezbytné, poskytnuté informace je spotřebitel povinen poskytovateli nebo zprostředkovateli na jeho žádost vysvětlit, popřípadě doplnit. Tyto informace je za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele poskytovatel a zprostředkovatel povinen ověřit způsobem přiměřeným dané situaci, je-li to nutné, též použitím nezávisle ověřitelných údajů.

19. Dle § 86 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.

20. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

21. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že žaloba je zčásti důvodná a zčásti nedůvodná. Mezi právní předchůdkyní žalobkyně (FCC) a žalovaným došlo k uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru jako smlouvy spotřebitelské ve smyslu § 1810 o. z. Na základě této smlouvy byl žalovanému poskytnut spotřebitelský úvěr ve smyslu § 2 odst. 1 ZoSÚ ve výši 26 000 Kč za podmínek specifikovaných ve smlouvě. Soud však dospěl k závěru, že smlouva o úvěru je ve smyslu citovaného § 87 odst. 1 ZoSÚ neplatná, neboť právní předchůdkyně žalobkyně neposoudila s odbornou péčí schopnost žalovaného jako spotřebitele splácet úvěr, resp. poskytla žalovanému úvěr za okolností, z nichž nebylo možno dovodit, že žalovaný bude schopen jej splácet. Soud přitom vycházel nejen ze znění výše citovaných právních předpisů, ale i z relevantní judikatury Nejvyššího soudu ČR (např. rozsudek ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018) a Ústavního soudu ČR (např. nález ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18). Byť se uvedená judikatura vztahovala k zákonu č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, účinnému do 30. 11. 2016, je s ohledem na téměř totožné znění dotčených ustanovení plně použitelná i při aplikaci zákona o spotřebitelském úvěru z roku 2016. Co se týče dílčího rozdílu, a to věty druhé a třetí § 87 odst. 1 ZoSÚ, dle nichž spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy; spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem, k tomu se vyjádřil Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 5. 3. 2020, ve věci C číslo, OPR- právnická osoba Soudní dvůr se v uvedené věci zabýval výkladem článků 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS a jejich dopadu na aplikaci § 86 a 87 ZoSÚ. Vyložil, že vnitrostátní soudy musí z úřední povinnosti zkoumat, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a musí z toho vyvodit důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu. Přitom nelze připustit takovou vnitrostátní právní úpravu, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.

22. V právě souzeném případě právní předchůdkyně žalobkyně (FCC) zaznamenala informace, které získala o majetkové situaci žalovaného do karty zákazníka. Tyto byly podloženy výplatními páskami žalovaného, nájemní smlouvou na jméno partnerky žalovaného a doklady SIPO opět na jméno partnerky žalovaného. Předložená potvrzení o výši příjmů jsou pro soud zcela nevěrohodná (opakovaně přepisovaná nebo opravovaná částka) a navíc ani neodpovídají údaji uvedenému v zákaznické kartě. Žalobkyně přitom ani netvrdila, že by FCC zjišťovala z veřejně dostupných registrů dlužníků (např. SOLUS, ISIR nebo z Centrální evidence exekucí), zda žalovaný řádně hradí svoje závazky u jiných věřitelů, resp. zda nějaké závazky má. Nadto bylo lustrací žalovaného v evidenci zdejší soudu zjištěno, že již v roce 2014 proti němu bylo vedeno exekuční řízení a další exekuční řízení proti jeho osobě byla zahájena v letech 2015 a 2017. Za této situace dle názoru soudu právní předchůdkyně žalobkyně nepostupovala při posouzení úvěruschopnosti žalovaného s odbornou péčí, jak jí ukládají výše citovaná zákonná ustanovení. S ohledem na to je smlouva o spotřebitelském úvěru ze dne 30. 8. 2019 neplatná.

23. V takovém případě tak má žalobkyně jako právní nástupkyně původní věřitelky vůči žalovanému právo toliko na to, aby jí žalovaný zaplatil zůstatek (nesplacenou část) poskytnutých finančních prostředků z titulu vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 odst. 1 a odst. 2 o. z.

24. Z tvrzení žalobkyně vyplývá, že žalovaný na smlouvu o úvěru již uhradil částku 9 800 Kč; proto je povinen zaplatit žalobkyni zbylých 16 200 Kč z dlužné jistiny. Ve vztahu k této částce má pak žalobkyně právo na to, aby jí žalovaný zaplatil i úroky z prodlení podle § 1970 o. z. ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.

25. Do prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení se přitom žalovaný dostal až poté, co byl k zaplacení vyzván, neboť smlouva o spotřebitelském úvěru je neplatná jako celek, tedy i co do ujednání o jeho splatnosti. Žalovaný byl prokazatelně k vrácení dlužné částky vyzván nejdříve v oznámení FCC o postoupení pohledávek ze dne 3. 2. 2022, a to ve lhůtě do 10 dní od jeho doručení. Toto oznámení bylo žalovanému podle podacího lístku odesláno v pátek 4. 2. 2022. Z pravidelného chodu věcí a ustanovení § 573 o. z. je možno očekávat, že zásilka obsahující takovou výzvu došla do sféry žalovaného třetí pracovní den po odeslání, tedy ve středu 9. 2. 2022, kdy započala běžet desetidenní lhůta pro zaplacení. Tato uplynula dne 21. 2. 2022. Ode dne 22. 2. 2022 je tedy žalovaný v prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení ve výši 16 200 Kč.

26. Soud proto žalobě vyhověl ve výroku I. co do částky 16 200 Kč a z ní plynoucích úroků z prodlení ode dne 22. 2. 2022 dle § 1970 o. z. ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.

27. Ve zbylém rozsahu soud výrokem II. žalobu jako nedůvodnou zamítl.

28. Protože žalobkyně měla ve věci úspěch pouze částečný, rozhodoval soud o náhradě nákladů řízení podle § 142 odst. 2 o. s. ř., dle něhož platí, že měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V daném případě je zřejmé, že převážně úspěšným účastníkem řízení byl žalovaný, který však byl po celou dobu řízení nečinný a ze spisu nevyplývá, že by mu nějaké náklady řízení vznikly. Proto bylo rozhodnuto, jak je uvedeno ve výroku III. Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v Třebíči. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení. Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.