7 C 5/2021

Plný text

Okresní soud v Třebíči rozhodl samosoudkyní Mgr. Petrou Rutarovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení částky 20 700 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 5 900 Kč s 10% zákonným úrokem z prodlení ročně z částky 5 900 Kč od 1. 1. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 14 800 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 2 634,29 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 7 835,67 Kč, 8,05 % zákonného úroku z prodlení ročně z částky 15 941,36 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení a úroku ve výši 23,72 % ročně z částky 15 941,36 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Jako předmět daného řízení byl posuzován nárok žalobkyně proti žalované na zaplacení částky 20 700 Kč s příslušenstvím v podobě zčásti kapitalizovaného smluvního úroku a zčásti kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení z titulu smlouvy o půjčce [číslo] uzavřené dne 3. 10. 2016 mezi právní předchůdkyní žalobkyně ([příjmení] [anonymizována dvě slova], dále též jen„ [anonymizováno]“) a žalovanou. Na základě smlouvy o půjčce ze dne 3. 10. 2016 byly žalované poskytnuty [anonymizováno] peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč, které žalovaná převzala v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaná se zavázala vrátit [anonymizováno] spolu s půjčenou jistinou 20 000 Kč také částku ve výši 14 800 Kč představující kapitalizovaný úrok za dobu trvání smlouvy ve výši 2 800 Kč, poplatek za administrativní činnost ve výši 4 000 Kč a poplatek za hotovostní inkaso splátek ve výši 8 000 Kč. Celkovou částku (34 800 Kč) měla žalovaná uhradit formou 58 týdenních splátek ve výši 600 Kč. Žalovaná však splátky nehradila řádně a včas, přičemž poslední splátku uhradila dne 19. 12. 2017. Žalobkyně dále požaduje smluvní úrok z neuhrazené jistiny ve výši 23,72 % ročně spolu ze zákonným úrokem z prodlení. Do dne podání žaloby uhradila žalovaná na svůj dluh celkem částku 14 100 Kč.

2. K výzvě soudu žalobkyně doplnila žalobu písemným podáním ze dne 11. 3. 2021, které se týkalo posouzení úvěruschopnosti žalované právní předchůdkyní žalobkyně s tím, že podle žalobkyně FCI splnila svoji zákonnou povinnost a s odbornou péčí posoudila schopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr, a to především na základě zhodnocení informací požadovaných a získaných od žalované před uzavřením smlouvy. Poskytnuté informace byly zaznamenány do zákaznické karty žalované. Žalovaná právní předchůdkyni žalobkyně předložila výplatní pásky a pracovní smlouvu. Žalovaná uvedla, že pracuje na hlavní pracovní poměr v [příjmení] [jméno], kde její příjem činí 15 000 Kč měsíčně a dále že nemá půjčku u jiné společnosti. [anonymizováno] si ověřila, že vůči žalované není vedeno insolvenční řízení. Vyhodnocení žádosti žalované zajistil skóringový model informačního systému [anonymizováno].

3. Z účasti u jednání nařízeného na 9. 6. 2021 se omluvil právní zástupce žalobkyně a žalovaná se k jednání nedostavila bez omluvy. Soud proto věc projednal v nepřítomnosti účastníků řízení.

4. Z obsahu samotné žaloby a z provedených listinných důkazů dospěl soud k následujícím skutkovým závěrům:

5. Ze smlouvy o půjčce uzavřené dne 3. 10. 2016 mezi právní předchůdkyní žalobkyně ([příjmení] [anonymizována dvě slova]) a žalovanou bylo zjištěno, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované zápůjčku ve výši 20 000 Kč. Za její poskytnutí se žalovaná zavázala zaplatit poplatek v celkové výši 14 800 Kč, který se skládal z úroku ve výši 2 800 Kč, poplatku za administrativní činnost ve výši 4 000 Kč a poplatku za hotovostní inkaso splátek ve výši 8 000 Kč. Celková dlužná částka proto činila 34 800 Kč. Žalovaná si zvolila možnost splátek v hotovosti a zavázala se půjčku vrátit v 58 týdenních splátkách po 600 Kč měsíčně. Žalovaná dosud žalobkyni, resp. její právní předchůdkyni dosud uhradila částku 14 100 Kč. Za zákaznické karty ze dne [datum] bylo zjištěno, že žalovaná je svobodná, má učňovské vzdělání a jako spolubydlící žije s partnerem. Žalovaná již v té době měla u [anonymizováno] půjčku ve výši 10 000 Kč s měsíční splátkou 1 500 Kč. Ze zákaznické karty dále vyplývá, že příjem žalované činí 15 000 Kč měsíčně a její měsíční výdaje činí celkem 8 500 Kč, z čehož 2 000 Kč jde na nájem, 5 000 Kč na provoz domácnosti a 1 500 Kč na splátku půjčky. Použitelný příjem žalované tak činil 6 500 Kč měsíčně. Žalovaná dle zákaznické karty předložila výplatní pásky a pracovní smlouvu. Kopie uvedených dokladů žalobkyně soudu nepředložila. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 29. 11. 2019 přešla pohledávka za žalovanou na žalobkyni. Z výpisu řízení (ze systému ISAS) vedených u zdejšího soudu ohledně osoby žalované vyplývá, že v roce 2015 figurovala jako povinná ve čtyřech exekučních řízeních. <i>6. Podle § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014 (dále též jen„ o. z.“) přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.</i> <i>7. Podle § 2392 odst. 1 o. z. při peněžité zápůjčce lze ujednat úroky. Totéž platí o zápůjčce poskytnuté v cenných papírech.</i> <i>8. Podle § 2394 o. z. bylo-li ujednáno vrácení zápůjčky ve splátkách, může zapůjčitel od smlouvy odstoupit a požadovat splnění dluhu i s úroky při prodlení vydlužitele s vrácením více než dvou splátek nebo jedné splátky po dobu delší než tři měsíce.</i> <i>9. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.</i> <i>10. Podle § 1879 o. z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).</i> <i>11. Podle § 1880 odst. 1 o. z. postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění.</i> <i>12. Podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění zákona [číslo] Sb. (dále též jen„ ZoSÚ“) věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.</i> 13. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že žaloba je zčásti důvodná a zčásti nedůvodná.

14. Mezi právním předchůdcem žalobkyně ([anonymizováno]) a žalovanou došlo k uzavření smlouvy o zápůjčce, a to jako smlouvy spotřebitelské ve smyslu § 1810 o. z. Na základě této smlouvy byl žalované poskytnut spotřebitelský úvěr (ve smyslu § 1 ZoSÚ) ve výši 20 000 Kč za výše specifikovaných smluvních podmínek.

15. Soud však dospěl k závěru, že smlouva o zápůjčce je ve smyslu § 9 odst. 1 ZoSÚ neplatná, neboť FCI jako právní předchůdkyně žalobkyně neposoudila s odbornou péčí schopnost žalované zápůjčku (úvěr) splácet, resp. poskytla žalované zápůjčku (úvěr) za okolností, z nichž nebylo možno dovodit, že žalovaná bude schopna zápůjčku splácet.

16. Soud přitom vycházel nejen ze znění výše citovaných právních předpisů, ale i z relevantní judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu.

17. V rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 (dostupném na www.nsoud.cz), Nejvyšší soud konstatoval, že„ povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto zákon, konkrétně zákon o spotřebitelském úvěru (jeho § 9 odst. 1) stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. (…) věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. [číslo]). Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. (…) Závěr odvolacího soudu dovozující, že spokojila-li se žalobkyně s nedoloženým prohlášením žalovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech a nahlédnutím do registru dlužníků, nedostála povinnosti věřitele ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, je správný.“ 18. Na tyto závěry Nejvyššího soudu navázal i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 (dostupném na http://nalus.usoud.cz). V něm rovněž Ústavní soud shrnul podobné závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015 č. j. 1 As 30/2015-39 (dostupném www.nssoud.cz) či Soudního dvora Evropské unie (např. v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13, [právnická osoba] v . [jméno] [příjmení] a další). Podle nich má poskytovatel úvěru„ povinnost posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady).“ Ústavní soud dále v odst. 21. odůvodnění svého nálezu výslovně uvádí:„ Naopak obecné soudy - a tedy i krajský soud v nyní posuzované věci - by měly poskytovatele úvěrů vést (i třeba cestou případného zastavení exekuce k návrhu povinného) k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.“ 19. V právě souzeném případě právní předchůdkyně žalobkyně (FCI) zaznamenala informace, které získala o majetkové situaci žalované do karty zákazníka. Tyto údaje podle zmíněné karty měly být podloženy jen výplatnými páskami a pracovní smlouvou žalované. Uvedené doklady nebyly soudu předloženy k dokazování, avšak i v případě, že by předloženy byly, považoval by je soud za nedostatečné. Žalobkyně sice tvrdila, že FCI žalovanou lustrovala v insolvenčním rejstříku, nicméně nepředložila o tom soudu žádný důkaz. Právní předchůdkyně žalobkyně nadto ani netvrdila, že by nějakým způsobem ověřila výši měsíčních výdajů žalované nebo jeho platební morálku ve veřejně dostupných rejstřících dlužníků – např. SOLUS nebo CEE. Lustraci v těchto rejstřících přitom soud považuje za zcela základní podmínku pro poskytnutí jakékoliv úvěru. Nadto při lustraci žalované v systému ISAS zdejšího soudu zjištěno, že tato vystupovala jako povinná osoba již od roku 2015 ve čtyřech exekučních řízeních. Za této situace soud uzavírá, že smlouva o zápůjčce je ve smyslu § 9 odst. 1 ZoSÚ neplatná.

20. Soud přitom již žalobkyni poučil o tom, aby soudu doplnila tvrzení ohledně posouzení úvěruschopnosti žalované a aby předložila veškeré návrhy na provedení dokazování k tvrzení, že úvěruschopnost žalované byla řádně posouzena. Soud tak učinil již před nařízením jednání, přičemž k prvnímu jednání ve věci se právní zástupce žalobkyně nedostavil a nemohl tak být soudem opakovaně poučen ve smyslu ust. § 118a odst. 1, 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též jen „o.s.ř.“).

21. S ohledem na shora uvedené tak má žalobkyně jako právní nástupkyně původní věřitelky vůči žalované právo toliko na to, aby jí žalovaná zaplatila zůstatek (nesplacenou část) poskytnutých finančních prostředků, a to z titulu vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 odst. 1 a odst. 2 o. z.

22. Z údajů poskytnutých žalobkyní dále vyplývá, že žalovaná na zápůjčku uhradila celkem 14 100 Kč. Žalovaná se přitom zavázala uhradit jistinu ve výši 20 000 Kč a poplatek ve výši 14 800 Kč (tvořený smluvním úrokem a administrativním poplatkem a poplatkem za hotovostní režim splátek). Vzhledem k tomu, že smlouva o zápůjčce je neplatná jako celek a žalobkyně má nárok pouze na vydání bezdůvodného obohacení, byla žalobkyni přiznána částka 5 900 Kč, která představuje rozdíl mezi vyplacenou jistinou zápůjčky ve výši 20 000 Kč a částkou 14 100 Kč, kterou žalovaná již uhradila. Ve vztahu k částce 5 900 Kč má proto žalobkyně právo na to, aby jí žalovaná zaplatila úroky z prodlení podle § 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb.

23. Do prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení se přitom žalovaná dostala až poté, co byla k zaplacení vyzvána, neboť smlouva o zápůjčce je neplatná jako celek, tedy i co do ujednání o splatnosti zapůjčené částky. Žalovaná byla prokazatelně k vrácení dlužné částky vyzvána nejdříve v oznámení [anonymizováno] o postoupení pohledávek ze dne 29. 11. 2019, a to ve lhůtě do 10 dnů od jeho doručení. Toto oznámení bylo dle podacího lístku podáno na poštu k odeslání žalovanému až dne 13. 12. 2019. Z pravidelného chodu věcí a ustanovení § 573 o. z. je možno očekávat, že se zásilka obsahující takovou výzvu mohla dostat do sféry žalovaného nejdříve dne 18. 12. 2019; desetidenní lhůta pro zaplacení proto skončila dne 31. 12. 2019. Ode dne 1. 1. 2020 je tedy žalovaná v prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení.

24. Soud proto žalobě vyhověl ve výroku I. co do částky 5 900 Kč a z nich plynoucích úroků z prodlení ode dne 21. 1. 2020 ve výši stanovené dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ve znění platném k prvnímu dni prodlení žalovaného. Ve zbylém rozsahu, tedy co do dále požadované jistiny, úroků a úroků z prodlení, soud ve výroku II. žalobu jako nedůvodnou zamítl.

25. O nákladech řízení rozhodoval soud dle ust. § 142 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád s tím, že náklady řízení nepřiznal žádnému z jeho účastníků, když ve věci byla úspěšnější žalovaná, která však byla po celou dobu řízení nečinná a ze spisu nevyplývá, že by jí nějaké náklady řízení vznikly.