7 C 68/2021

Plný text

Okresní soud v Třebíči rozhodl samosoudkyní Mgr. Petrou Rutarovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupena JUDr. jméno příjmení , Ph.D., advokátkou se sídlem adresa proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení částky 20 757,72 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 20 757,72 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 18 720,56 Kč od 1. 11. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení 14 821,60 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právní zástupkyně žalobkyně.

1. Jako předmět daného řízení byl posuzován nárok žalobkyně proti žalovanému na zaplacení částky 20 757,72 Kč s příslušenstvím v podobě zákonného úroku z prodlení z titulu smlouvy o spotřebitelském/revolvingovém úvěru uzavřené dne 18. 10. 2016 mezi žalobkyní a žalovaným.

2. Soud usnesením ze dne 27. 4. 2021 vyzval žalobkyni, aby doplnila svá tvrzení o tom, jakým způsobem a jaké informace byly získány o schopnosti žalovaného splácet úvěr a aby označila důkazy k prokázání těchto svých tvrzení, jinak může být se svojí žalobou neúspěšná.

3. Podáním ze dne 5. 5. 2021 doplnila žalobkyně svá tvrzení v tom směru, že úvěruschopnost žalovaného prověřila zejména na základě žádosti žalovaného o úvěr. O žalovaném dále získala informace zejména z registrů ARES, SOLUS, z interního blacklistu, z insolvenčního rejstříku, z Centrální evidence exekucí atd. Nezjistila přitom o žalovaném žádné negativní informace. Žalobkyně též soudu doložila výpis z účtu žalovaného za období od 17. 9. 2016 do 17. 10. 2016.

4. Soud provedl dokazování listinnými důkazy předloženými žalobkyní a zjistil následující skutkový stav: Žalobkyně uzavřela se žalovaným dne 20. 10. 2016 smlouvu o spotřebitelském/revolvingovém. Jednalo se o revolvingový úvěr na koupi zboží, který bylo možné čerpat i nadále prostřednictvím úvěrové karty. Úvěrový rámec byl sjednán ve výši 35 000 Kč, roční úroková sazba byla sjednána ve výši 22,68%. Dále byla výslovně sjednána smluvní pokuta a poplatky za zaslání upomínek. Dopisem ze dne 24. 9. 2020 žalobkyně odstoupila od úvěrové smlouvy z důvodu prodlení žalovaného se splácením úvěru. Z výpisu z účtu žalobkyně vyplývá, že žalovaný za období od 9. 11. 2016 do 10. 12. 2018 vyčerpal z úvěrové karty celkem částku 65 640 Kč. Z interní evidence žalobkyně pak vyplývá, kdy žalovaný čerpal jednotlivé částky a dále, že na svůj dluh již uhradil celkem částku 115 142 Kč, přičemž i nadále dluží částku 20 757,72 Kč. Z výpisu registru SOLUS vyplývá, že v době podání žádosti o úvěr zde žalovaný nebyl evidován jako dlužník. Taktéž nebyl evidován ani v insolvenčním rejstříku a v Centrální evidenci exekucí, o čemž svědčí výpisy z těchto databází. Předžalobní upomínku žalobkyně žalovanému zaslala dne 2. 11. 2020.

5. Po právní stránce soud žalobou uplatněný nárok posoudil následujících ustanovení zákona [číslo] občanského zákoníku (dále též jen„ o. z.“) účinného od 1. 1. 2014. <i>6. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.</i> <i>7. Podle § 2399 odst. 1 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.</i> <i>8. Podle § 2001 o. z. od smlouvy lze odstoupit, ujednají-li si to strany, nebo stanoví-li tak zákon.</i> <i>9. Podle § 2002 o. z. poruší-li strana smlouvu podstatným způsobem, může druhá strana bez zbytečného odkladu od smlouvy odstoupit. Podstatné je takové porušení povinnosti, o němž strana porušující smlouvu již při uzavření smlouvy věděla nebo musela vědět, že by druhá strana smlouvu neuzavřela, pokud by toto porušení předvídala; v ostatních případech se má za to, že porušení podstatné není.</i> <i>10. Podle § 2048 o. z. ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém.</i> <i>11. Podle § 1970 o. z. věta první po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný.</i> 12. Po provedeném řízení soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. Ačkoli žalobkyně dostála všem svým povinnostem, jež jí ukládá citované ustanovení § 2395 o.z. a jemu následující, jakož i sjednaným povinnostem smluvním, žalovaný ji porušováním sjednaných podmínek smlouvy o úvěru přiměl k zesplatnění úvěru, přičemž přes kvalifikovanou výzvu do dnešního dne nepoukázal žalobkyni splatnou finanční hotovost a dostal se tak do prodlení se splněním tohoto svého závazku. Vzhledem k tomu, že samotný rozsah žalobou uplatněného nároku nebyl žalovaným v řízení nikterak zpochybněn a soud jej má za prokázaný listinami předloženými žalobkyní, stanovil soud žalovanému povinnost k jeho úhradě k návrhu žalobkyně výrokem I. tohoto rozsudku. S ohledem na skutečnost, že mezi žalovaným a žalobkyní byla platně sjednána též smluvní pokuta, přiznal soud žalobkyni i tento nárok. Smluvní pokuta přitom z celkem přiznané částky představuje 313 Kč.

13. V části žaloby týkající se příslušenství pohledávky v podobě zákonného úroku z prodlení má pak soud za zcela prokázané, že žalovaný se neuhrazením dlužné částky dostal do prodlení s plněním peněžitého závazku. Žalobkyně tak důvodně ve smyslu shora uvedeného zákonného ustanovení uplatnila proti žalovanému i právo na zaplacení zákonného úroku z prodlení ve výši odpovídající nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ve znění platném k prvnímu dni prodlení. Soud proto žalobě i v této části vyhověl.

14. O nákladech řízení soud rozhodoval na základě zásady úspěšnosti účastníků ve věci obsažené v ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř., dle kterého účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Důvody hodné zvláštního zřetele opodstatňující mimořádnou aplikaci ustanovení § 150 o.s.ř. soud v projednávaném případě neshledal, tedy ve věci plně úspěšné žalobkyni přiznal proti žalovanému právo na náhradu nákladů řízení, vyčíslenou jako součet následujících položek: soudní poplatek ve výši 800 Kč, odměna advokáta ve smyslu ustanovení § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu ve výši 4 x 1 860 Kč za čtyři poskytnuté úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, písemné podání soudu týkající se věci samé, 2 x účast u jednání soudu) a dále za 2 úkony nezastoupeného účastníka (předžalobní výzva, žaloba) ve výši 2 x 100 Kč dle vyhlášky č. 254/2015 Sb., celkem 7 640 Kč, 4 x 300 Kč jako paušální částky náhrady výdajů podle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, příslušející jednotlivě za shora uvedené úkony právní služby, celkem 1 200 Kč, náhrada za promeškaný čas strávený cestou ke dvěma jednáním soudu a zpět (Brno – Třebíč a zpět) v rozsahu 6 půlhodin, tj. 6 x 100 Kč, celkem 600 Kč, cestovné ve výši 1 582,80 Kč za dvě cesty z Brna do Třebíče a zpět vozidlem [příjmení] [jméno], [registrační značka] za celkem 2 x 138 km (zpáteční cesta) při průměrné spotřebě 4,8 l [číslo] km, použitém palivu benzin (95 oktanů) s cenou dle vyhlášky č. 589/2020 Sb. ve výši [částka] za litr a náhradě za použití vozidla dle téže vyhlášky ve výši 4,40 Kč/km.

15. Shora přiznané náklady řízení (s výjimkou zaplaceného soudního poplatku jako hotového výdaje) jsou dále navýšeny o 21% jako částku odpovídající sazbě daně z přidané hodnoty (dále jen„ DPH“), neboť právní zástupce žalobkyně je coby registrovaný plátce daně z přidané hodnoty povinna tuto daň odvést dle zvláštního právního předpisu. DPH zde přitom činí částku 2 398,80 Kč.

16. Způsob úhrady nákladů řízení k rukám advokáta žalobkyně nachází své opodstatnění v ustanovení § 149 odst. 1 o.s.ř.; lhůta k jejich úhradě vychází z ustanovení § 160 odst. 1 téhož právního předpisu, když soud v této souvislosti neshledal žádné důvody pro aplikaci věty za středníkem tohoto ustanovení.