7 C 69/2021

Plný text

Okresní soud v Třebíči rozhodl samosoudkyní Mgr. Petrou Rutarovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení částky 15 315,80 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 8 715 Kč s 10% zákonným úrokem z prodlení ročně z částky 8 715 Kč od 3. 3. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 6 600,80 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 1 525,14 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 2 494,49 Kč, 8,50 % zákonného úroku z prodlení ročně z částky 8 872,80 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení a úroku ve výši 29 % ročně z částky 8 872,80 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) doručenou zdejšímu soudu dne 27. 11. 2020 se žalobkyně domáhá, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit jí částku v celkové výši 15 315,80 Kč s příslušenstvím, a to z titulu žalovanou nesplněných povinností vyplývajících z obsahu smlouvy o zápůjčce [číslo] uzavřené dne 12. 12. 2017 mezi právní předchůdkyní žalobkyně ([právnická osoba] – dále též jen„ [anonymizováno]“) a žalovanou. Na základě této smlouvy byly žalované poskytnuty peněžní prostředky ve výši 9 000 Kč, které žalovaná převzala v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaná se zavázala vrátit [anonymizováno] spolu s jistinou úvěru také částku 8 075 Kč představující kapitalizovaný úrok za dobu trvání smlouvy ve výši 1 610 Kč, odměnu za zpracování a doručení ve výši 2 678 Kč a administrativní poplatek za komfortní splácení v hotovosti ve výši 3 787 Kč. Celkovou dlužnou částku měla žalovaná uhradit formou 60 týdenních splátek ve výši 285 Kč. Žalovaná však splátky nehradila řádně a včas, přičemž poslední splátku uhradila dne 15. 1. 2018. Žalobkyně dále požaduje smluvní úrok z neuhrazené jistiny ve výši 29% ročně spolu ze zákonným úrokem z prodlení. Do dne podání žaloby uhradila žalovaná na svůj dluh celkem částku 285 Kč. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 20. 1. 2020, uzavřené mezi [anonymizováno] a žalobkyní, došlo s účinností k témuž dni k převedení pohledávek ze shora specifikované smlouvy o spotřebitelském úvěru na žalobkyni. Změna v osobě věřitele byla žalované oznámena přípisem ze dne 20. 1. 2020.

2. K výzvě soudu žalobkyně doplnila žalobu písemným podáním ze dne 6. 5. 2021, které se týkalo posouzení úvěruschopnosti žalované právní předchůdkyní žalobkyně s tím, že podle žalobkyně Provident splnil svoji zákonnou povinnost a s odbornou péčí posoudil schopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr, a to především na základě zhodnocení informací požadovaných a získaných od žalované před uzavřením smlouvy. Poskytnuté informace byly zaznamenány do zákaznické karty žalované. Provident provedl též lustrací žalované v insolvenčním rejstříku (dále též jen„ ISIR“), kde ověřil, že proti žalované není vedeno insolvenční řízení. Provident ani žalobkyně nemají k dispozici kopie dokladů předložených žalovanou při sjednávání smlouvy. Žalobkyně soudu předložila pouze zákaznickou kartu žalované. Žalobkyně dále soud upozornila na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 7. 2020, č. j. 5 Co 231/2020-97, který se týká obdobné právní věci.

3. K jednání nařízenému na 2. 8. 2021 se bez omluvy nedostavila žalovaná, právní zástupce žalobkyně se z účasti u jednání omluvil. Soud proto věc projednal v nepřítomnosti účastníků řízení. K žádosti právního zástupce žalobkyně ohledně odročení jednání, pokud soud nebude mít za dostatečná a prokázaná tvrzení žalobkyně, soud nepřihlížel, neboť se jedná o podmíněný úkon ve smyslu ust. § 41a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též jen „o.s.ř.“). Nadto soud již jednou žalobkyni k doplnění tvrzení a označení důkazů vyzval.

4. Z obsahu samotné žaloby a z provedených listinných důkazů předložených žalobkyní dospěl soud k následujícím skutkovým závěrům:

5. Ze smlouvy o zápůjčce ze dne 12. 12. 20217 soud zjistil, že tohoto dne došlo mezi [anonymizováno] jako zapůjčitelem a žalovanou jako vydlužitelem k podpisu smlouvy [číslo] v níž se [anonymizováno] zavázal poskytnout žalované v hotovosti zápůjčku (spotřebitelský úvěr) v celkové výši 9 000 Kč, a to za poplatek v celkové výši 8 075 Kč tvořený úrokem ve výši 1 610 Kč, částkou za zpracování a doručení ve výši 2 678 Kč a částkou za administrativní činnost a komfortní splácení ve výši 3 787 Kč. Žalovaná byla podle smlouvy povinna splácet celkovou částku 17 075 Kč v 60 pravidelných týdenních splátkách ve výši 285 Kč, resp. 260 Kč v poslední splátce.

6. Přípisem [anonymizováno] ze dne 20. 1. 2020 byla žalovaná informována o výši dlužné částky ze shora uvedené smlouvy (v celkové výši 22 015,80 Kč bez příslušenství) a dále o tom, že tato pohledávka byla postoupena na žalobkyni, a to na základě smlouvy ze dne 20. 1. 2020. Uvedená smlouva o postoupení pohledávek byla též součástí listin provedených k dokazování, a to včetně výňatku z přílohy k této smlouvě, dokládající postoupení pohledávky [anonymizováno] za žalovanou. Žalovaná byla současně vyzvána k úhradě pohledávky ve lhůtě 10ti dnů od doručení této výzvy. Dne 24. 4. 2020 pak žalobkyně žalované zaslala předžalobní výzvu k plnění.

7. Z tabulky umoření vyplývá, že žalovaná na svůj dluh dosud uhradila pouze částku 285 Kč.

8. Ze zákaznické karty žalované datované ke dni 12. 12. 2017 soud zjistil, že tato listina obsahuje osobní údaje žalované včetně čísla jejího občanského průkazu, označení druhu bydlení (žije s rodiči), údaj o tom, že má základní vzdělání, je svobodná a má 1 vyživovací povinnost. Žalovaná uvedla, že je zaměstnána jako servírka a její čistý měsíční příjem činí 10 794 Kč, další příjem činí 3 500 Kč měsíčně. Měsíční výdaje uvedla žalovaná ve výši 4 500 Kč. Žalovaná předložila k ověření svých tvrzení tři výplatní pásky.

9. Po právní stránce soud žalobou uplatněný nárok posoudil následujících ustanovení zákona č. 89/2012, občanského zákoníku (dále též jen„ o. z.“) účinného od 1. 1. 2014. <i>10. Podle § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014 (dále též jen„ o. z.“) přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.</i> <i>11. Podle § 2392 odst. 1 o. z. při peněžité zápůjčce lze ujednat úroky. Totéž platí o zápůjčce poskytnuté v cenných papírech.</i> <i>12. Podle § 2394 o. z. bylo-li ujednáno vrácení zápůjčky ve splátkách, může zapůjčitel od smlouvy odstoupit a požadovat splnění dluhu i s úroky při prodlení vydlužitele s vrácením více než dvou splátek nebo jedné splátky po dobu delší než tři měsíce.</i> <i>13. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.</i> <i>14. Podle § 1879 o. z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).</i> <i>15. Podle § 1880 odst. 1 o. z. postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění.</i> <i>16. Podle § 75 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále též jen„ ZoSÚ“), je poskytovatel a zprostředkovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.</i> <i>17. Podle § 84 odst. 2 ZoSÚ spotřebitel poskytne poskytovateli nebo zprostředkovateli úplné a pravdivé informace. Pokud je to k posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nezbytné, poskytnuté informace je spotřebitel povinen poskytovateli nebo zprostředkovateli na jeho žádost vysvětlit, popřípadě doplnit. Tyto informace je za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele poskytovatel a zprostředkovatel povinen ověřit způsobem přiměřeným dané situaci, je-li to nutné, též použitím nezávisle ověřitelných údajů.</i> <i>18. Dle § 86 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.</i> <i>19. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.</i> 20. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že žaloba je zčásti důvodná a zčásti nedůvodná. Mezi právní předchůdkyní žalobkyně ([anonymizováno]) a žalovanou došlo k uzavření smlouvy o zápůjčce jako smlouvy spotřebitelské ve smyslu § 1810 o. z. Na základě této smlouvy byl žalované poskytnut spotřebitelský úvěr ve smyslu § 2 odst. 1 ZoSÚ ve výši 9 000 Kč za podmínek specifikovaných ve smlouvě. Soud však dospěl k závěru, že smlouva o zápůjčce je ve smyslu citovaného § 87 odst. 1 ZoSÚ neplatná, neboť právní předchůdkyně žalobkyně neposoudila s odbornou péčí schopnost žalované jako spotřebitele splácet zápůjčku, resp. poskytla žalované zápůjčku za okolností, z nichž nebylo možno dovodit, že žalovaná bude schopna ji splácet. Soud přitom vycházel nejen ze znění výše citovaných právních předpisů, ale i z relevantní judikatury Nejvyššího soudu ČR (např. rozsudek ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018) a Ústavního soudu ČR (např. nález ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18). Byť se uvedená judikatura vztahovala k zákonu č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, účinnému do 30. 11. 2016, je s ohledem na téměř totožné znění dotčených ustanovení plně použitelná i při aplikaci zákona o spotřebitelském úvěru z roku 2016. Co se týče dílčího rozdílu, a to věty druhé a třetí § 87 odst. 1 ZoSÚ, dle nichž spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy; spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem, k tomu se vyjádřil Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 5. 3. 2020, ve věci C -679/18, OPR- [právnická osoba] Soudní dvůr se v uvedené věci zabýval výkladem článků 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/ a jejich dopadu na aplikaci § 86 a 87 ZoSÚ. Vyložil, že vnitrostátní soudy musí z úřední povinnosti zkoumat, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a musí z toho vyvodit důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu. Přitom nelze připustit takovou vnitrostátní právní úpravu, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.

21. V právě souzeném případě právní předchůdkyně žalobkyně zaznamenala informace, které získala o majetkové situaci žalované do karty zákazníka, přičemž z této je zřejmé, že při posouzení úvěruschopnosti žalované vycházela především z jí poskytnutých údajů, které měly být podloženy třemi výplatními páskami žalované. Tyto však soudu předloženy nebyly, stejně jako doklad o tvrzené lustraci žalované v ISIR. Žalobkyně navíc ani netvrdila, že by [anonymizováno] zjišťoval z veřejně dostupných registrů dlužníků (např. SOLUS nebo z Centrální evidence exekucí), zda žalovaná řádně hradí svoje závazky u jiných věřitelů. Pokud na výzvu soudu žalobkyně nepředložila ani dokumenty, na které ve svém podání ze dne 6. 5. 2021 odkazuje (výplatní pásky a lustraci v ISIR), odporuje to zákonné povinnosti poskytovatele uchovávat dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly (§ 78 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 4 ZoSÚ). Podle soudu proto není zřejmé, zda byly dokumenty nezbytné k řádnému posouzení úvěruschopnosti žalované skutečně předloženy a jaké údaje obsahovaly. S ohledem na vše shora uvedené má soud za to, že právní předchůdkyně žalobkyně nepostupovala při posuzování úvěruschopnosti žalované s odbornou péčí. Soud přitom již žalobkyni vyzval, aby soudu předložila veškeré návrhy na provedení dokazování k tvrzení, že úvěruschopnost žalované byla řádně posouzena.

22. Podle § 87 odst. 1 a 86 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nevyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet, je smlouva neplatná. <b>23. Pokud se jedná o námitku žalobkyně ve vztahu k povinnosti uchovávat dokumenty, které spotřebitel předkládá při uzavírání smlouvy, kdy žalobkyně argumentuje rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 7. 2020, č. j. 5 Co 231/2020-97, pak je třeba uvést, že jmenovaný soud rozhodoval ve věci smlouvy uzavřené za účinnosti zákona 145/2010 Sb., který však v této věci není aplikován, neboť od 1. 12. 2016 platil již nový zákon o spotřebitelském úvěru, a to zákon č. 257/2016 Sb., který v ust. § 78 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 4 výslovně ukládá povinnost tyto dokumenty uchovávat po dobu 5 let.</b> 24. Na základě těchto úvah soud dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně nedostála své povinnosti dle citovaných ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, tedy že žalované poskytla zápůjčku/spotřebitelský úvěr, byť s odbornou péčí neposoudila její schopnost jako spotřebitele tento spotřebitelský úvěr splácet. S ohledem na to je smlouva o zápůjčce ze dne 12. 12. 2017 neplatná.

25. V takovém případě tak má žalobkyně jako právní nástupkyně původní věřitelky vůči žalované právo toliko na to, aby jí žalovaná zaplatila zůstatek (nesplacenou část) poskytnutých finančních prostředků z titulu vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 odst. 1 a odst. 2 o. z.

26. Z tvrzení žalobkyně a z provedených listinných důkazů vyplývá, že žalovaná na svůj dluh dosud uhradila částku 285 Kč; proto je povinna zaplatit žalobkyni zbylých 8 715 Kč z dlužné jistiny. Ve vztahu k této částce má pak žalobkyně právo na to, aby jí žalovaná zaplatila i úroky z prodlení podle § 1970 o. z. ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.

27. Do prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení se přitom žalovaná dostala až po té, co byla k zaplacení vyzvána, neboť smlouva o zápůjčce je neplatná jako celek, tedy i co do ujednání o její splatnosti. Žalovaná byla prokazatelně k vrácení dlužné částky vyzvána nejdříve v oznámení Providentu o postoupení pohledávek ze dne 20. 1. 2020, a to ve lhůtě do 10 dní od jeho doručení. Toto oznámení bylo žalované podle podacího lístku odesláno dne 14. 2. 2020. Z pravidelného chodu věcí a ustanovení § 573 o. z. je možno očekávat, že zásilka obsahující takovou výzvu došla do sféry žalované třetí pracovní den po odeslání, tj. 19. 2. 2020, kdy započala běžet desetidenní lhůta pro zaplacení. Tato uplynula dne 2. 3. 2020. Ode dne 3. 3. 2020 je tedy žalovaná v prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení ve výši 8 715 Kč.

28. Soud proto žalobě vyhověl ve výroku I. co do částky 8 715 Kč a z ní plynoucích úroků z prodlení ode dne 3. 3. 2020 dle § 1970 o. z. ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.

29. Ve zbylém rozsahu, tedy co do zbytku požadované jistiny, poplatků, úroků a úroků z prodlení, soud ve výroku II. žalobu jako nedůvodnou zamítl.

30. Protože žalobkyně měla ve věci úspěch pouze částečný, rozhodoval soud o náhradě nákladů řízení podle § 142 odst. 2 o. s. ř., dle něhož platí, že měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V daném případě byl každý z účastníků úspěšný zhruba v jedné polovině (při zohlednění žalobkyní požadovaného příslušenství kapitalizovaného ke dni vyhlášení rozsudku), a proto bylo rozhodnuto, jak je uvedeno ve výroku III.