7 C 85/2021

Plný text

Okresní soud v Třebíči rozhodl samosoudkyní Mgr. Petrou Rutarovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení částky 28 446 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 7 400 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 7 400 Kč od 31. 12. 2019 do zaplacení a částku 2 990 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 2 990 Kč od 31. 12. 2019 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 8 240 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 742,08 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 1 523,64 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 10 000 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení, s úrokem ve výši 19,52 % ročně z částky 10 000 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení, částky v 6 152 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 626,71 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 1 683,66 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 6 924,92 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení, s úrokem ve výši 23,72 % ročně z částky 6 924,92 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení a částky 3 664 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 318,49 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 852,19 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 2 775,47 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení a s úrokem ve výši 23,72 % ročně z částky 2 775,47 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) doručenou zdejšímu soudu dne 25. 9. 2020 se žalobkyně domáhá, aby byla žalovanému uložena povinnost zaplatit jí částku v celkové výši 28 446 Kč s příslušenstvím, a to z titulu žalovaným nesplněných povinností vyplývajících z obsahu smlouvy o spotřebitelském úvěru č. 1201129858 uzavřené dne 28. 12. 2017, smlouvy o spotřebitelském úvěru číslo uzavřené dne 15. 10. 2017 a smlouvy o spotřebitelském úvěru č. 1201002635 uzavřené dne 10. 7. 2017 mezi právní předchůdkyní žalobkyně (příjmení anonymizováno International– dále též jen„ anonymizováno“) a žalovaným.

2. Na základě smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 28. 12. 2017 byly žalovanému poskytnuty anonymizováno peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč, které žalovaný převzal v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaný se zavázal vrátit anonymizováno spolu s půjčenou jistinou 10 000 Kč také částku ve výši 2 000 Kč představující kapitalizovaný úrok za dobu trvání smlouvy, odměnu za administrativní činnost ve výši 2 000 Kč a poplatek za hotovostní inkaso splátek ve výši 4 000 Kč. Za doplňkovou službu životního pojištění se žalovaný zavázal zaplatit poplatek ve výši 240 Kč. Celkovou částku měl žalovaný uhradit formou 60 týdenních splátek ve výši 304 Kč. Žalovaný však splátky nehradil řádně a včas, přičemž poslední splátku uhradil dne 16. 3. 2019. Žalobkyně dále požaduje smluvní úrok z neuhrazené jistiny ve výši 19,52% ročně spolu ze zákonným úrokem z prodlení. Do dne podání žaloby uhradil žalovaný na svůj dluh celkem částku 2 600 Kč. Na základě smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 15. 10. 2017 byly žalovanému poskytnuty anonymizováno peněžní prostředky ve výši 8 000 Kč, které žalovaný převzal v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaný se zavázal vrátit anonymizováno spolu s půjčenou jistinou 8 000 Kč také kapitalizovaný úrok za dobu trvání smlouvy ve výši 1 120 Kč, odměnu za administrativní činnost ve výši 1 600 Kč a poplatek za hotovostní inkaso splátek ve výši 3 200 Kč. Za doplňkovou službu životního pojištění se žalovaný zavázal zaplatit poplatek ve výši 232 Kč. Celkovou částku měl žalovaný uhradit formou 58 týdenních splátek ve výši 244 Kč. Žalovaný však splátky nehradil řádně a včas, přičemž poslední splátku uhradil dne 9. 2. 2019. Žalobkyně dále požaduje smluvní úrok z neuhrazené jistiny ve výši 23,72% ročně spolu ze zákonným úrokem z prodlení. Do dne podání žaloby uhradil žalovaný na svůj dluh celkem částku 5 010 Kč. Na základě smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 10. 7. 2017 byly žalovanému poskytnuty FCI peněžní prostředky ve výši 6 000 Kč, které žalovaný převzal v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaný se zavázal vrátit FCI spolu s půjčenou jistinou 6 000 Kč také kapitalizovaný úrok za dobu trvání smlouvy ve výši 840 Kč, odměnu za administrativní činnost ve výši 1 200 Kč a poplatek za hotovostní inkaso splátek ve výši 2 400 Kč. Za doplňkovou službu životního pojištění se žalovaný zavázal zaplatit poplatek ve výši 174 Kč. Celkovou částku měl žalovaný uhradit formou 58 týdenních splátek ve výši 183 Kč. Žalovaný však splátky nehradil řádně a včas, přičemž poslední splátku uhradil dne 9. 4. 2019. Žalobkyně dále požaduje smluvní úrok z neuhrazené jistiny ve výši 23,72% ročně spolu ze zákonným úrokem z prodlení. Do dne podání žaloby uhradil žalovaný na svůj dluh celkem částku 6 950 Kč. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 29. 11. 2019, uzavřené mezi anonymizováno a žalobkyní, došlo s účinností k témuž dni k převedení pohledávek z obou smluv o spotřebitelských úvěrech na žalobkyni. Změna v osobě věřitele byla žalovanému oznámena přípisem ze dne 29. 11. 2019.

3. K výzvě soudu žalobkyně doplnila žalobu písemným podáním ze dne 5. 5. 2021, které se týkalo posouzení úvěruschopnosti žalovaného právní předchůdkyní žalobkyně s tím, že podle žalobkyně příjmení splnila svoji zákonnou povinnost a s odbornou péčí posoudila schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, a to především na základě zhodnocení informací požadovaných a získaných od žalovaného před uzavřením všech tří smluv. Poskytnuté informace byly zaznamenány do zákaznických karet žalovaného. FCI ověřila majetkovou situaci žalovaného z výplatních pásek, složenek a dále též lustrací žalovaného v insolvenčním rejstříku (dále též jen„ ISIR“), kde ověřila, že proti žalovanému není vedeno insolvenční řízení. Žalovaný tehdy uvedl, že je zaměstnán na hlavní pracovní poměr, jeho měsíční příjem činí 21 269 Kč, pobírá podporu ve výši 4 709 Kč a nemá půjčku u jiné společnosti. Vyhodnocení úvěruschopnosti žalovaného pak zajistil skóringový model informačního systému FCI. Žalobkyně dále soud upozornila na ust. § 87 odst. 1 věty druhé zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, dle kterého je neplatnost smlouvy v případě neprokázání prověření úvěruschopnosti spotřebitele pouze relativní. Žalobkyně dále odkázala na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 7. 2020, č. j. 5 Co 231/2020-97, kde bylo rozhodnuto v obdobné věci.

4. K jednání nařízenému na datum se bez omluvy nedostavil žalovaný, právní zástupce žalobkyně se z účasti u jednání omluvil. Soud proto věc projednal v nepřítomnosti účastníků řízení. K žádosti právního zástupce žalobkyně ohledně odročení jednání, pokud soud nebude mít za dostatečná a prokázaná tvrzení žalobkyně, soud nepřihlížel, neboť se jedná o podmíněný úkon ve smyslu ust. § 41a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též jen „o.s.ř.“). Nadto soud již jednou žalobkyni k doplnění tvrzení a označení důkazů vyzval.

5. Z obsahu samotné žaloby a z provedených listinných důkazů předložených žalobkyní dospěl soud k následujícím skutkovým závěrům:

6. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 28. 12. 2017 soud zjistil, že tohoto dne došlo mezi anonymizováno jako úvěrujícím a žalovaným jako úvěrovaným k podpisu smlouvy, v níž se anonymizováno zavázala poskytnout žalovanému v hotovosti spotřebitelský úvěr v celkové výši 10 000 Kč, a to za úrok ve výši 2 000 Kč, administrativní poplatek ve výši 2 000 Kč, odměnu za hotovostní inkaso splátek ve výši 4 000 Kč a poplatek za pojištění ve výši 240 Kč. Žalovaný byl podle smlouvy povinen splácet celkovou částku 18 240 Kč v 60 pravidelných týdenních splátkách ve výši 304 Kč. Žalovaný pak na svůj dluh již dle tvrzení žalobkyně zaplatil 2 600 Kč.

7. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 15. 10. 2017 soud zjistil, že tohoto dne došlo mezi anonymizováno jako úvěrujícím a žalovaným jako úvěrovaným k podpisu smlouvy, v níž se anonymizováno zavázala poskytnout žalovanému v hotovosti spotřebitelský úvěr v celkové výši 8 000 Kč, a to za úrok ve výši 1 120 Kč, poplatek ve výši 1 600 Kč, odměnu za hotovostní inkaso splátek ve výši 3 200 Kč a poplatek za pojištění ve výši 232 Kč. Žalovaný byl podle smlouvy povinen splácet celkovou částku 14 152 Kč v 58 pravidelných týdenních splátkách ve výši 244 Kč. Žalovaný pak na svůj dluh již dle tvrzení žalobkyně zaplatil 5 100 Kč.

8. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 10. 7. 2017 soud zjistil, že tohoto dne došlo mezi anonymizováno jako úvěrujícím a žalovaným jako úvěrovaným k podpisu smlouvy, v níž se FCI zavázala poskytnout žalovanému v hotovosti spotřebitelský úvěr v celkové výši 6 000 Kč, a to za úrok ve výši 840 Kč, poplatek ve výši 1 200 Kč, odměnu za hotovostní inkaso splátek ve výši 2 400 Kč a poplatek za pojištění ve výši 174 Kč. Žalovaný byl podle smlouvy povinen splácet celkovou částku 10 614 Kč v 58 pravidelných týdenních splátkách ve výši 183 Kč. Žalovaný pak na svůj dluh již dle tvrzení žalobkyně zaplatil 6 950 Kč.

9. Přípisem anonymizováno ze dne 29. 11. 2019 byl žalovaný informován o výši dlužné částky ze shora uvedených smluv (v celkové výši 33 446 Kč bez příslušenství) a dále o tom, že tyto pohledávky byly postoupeny na žalobkyni, a to na základě smlouvy ze dne 29. 11. 2019. Uvedená smlouva o postoupení pohledávek byla též součástí listin provedených k dokazování, a to včetně výňatku z přílohy k této smlouvě, dokládající postoupení pohledávky FCI za žalovaným. Žalovaný byl současně vyzván k úhradě pohledávky ve lhůtě 10ti dnů od doručení této výzvy. Dne 1. 5. 2020 pak žalobkyně žalovanému zaslala předžalobní výzvu k plnění.

10. Ze zákaznické karty žalovaného datované ke dni 10. 7. 2017 soud zjistil, že tato listina obsahuje osobní údaje žalovaného včetně čísla jeho občanského průkazu, označení druhu bydlení (nájemník), údaj o tom, že žalovaný má 3 nezaopatřené děti, je svobodný a vyučen. Žalovaný dále uvedl, že nemá žádnou půjčku/úvěr. Dále uvedl, že je zaměstnán u firmy TS MB s.r.o., kde jeho čistý měsíční příjem činí 16 094 Kč. Další příjem ze sociální podpory měl ve výši 6 148 Kč. Měsíční výdaje na bydlení uvedl ve výši 4 600 Kč měsíčně a osobní výdaje ve výši 11 000 Kč. Žalovaný předložil k ověření svých tvrzení výplatní pásky a složenky.

11. Ze zákaznické karty žalovaného datované ke dni 15. 10. 2017 soud zjistil, že příjem žalovaného ze zaměstnání se zvýšil na částku 17 703 Kč měsíčně, stejně jako příjem ze sociální podpory (zde je uvedena částka 8 562 Kč). Výše osobních výdajů zůstala stejná, výdaje na bydlení se zvýšily na částku 6 000 Kč měsíčně. Žalovaný navíc splácel půjčku v měsíční výši 810 Kč. Žalovaný předložil k ověření svých tvrzení výplatní pásky a složenky.

12. Ze zákaznické karty žalovaného ze dne 28. 12. 2017 vyplývá, že příjem žalovaného ze zaměstnání se opět zvýšil na částku 21 269 Kč, avšak státní podpora klesla na 4 709 Kč měsíčně. Výdaje na bydlení žalovaného klesly na částku 3 000 Kč měsíčně, osobní výdaje zůstaly stejné, avšak přibyly výdaje na splátky půjček ve výši 1 800 Kč měsíčně. Žalovaný opět předložil k ověření svých tvrzení výplatní pásky a složenky.

13. Po právní stránce soud žalobou uplatněný nárok posoudil následujících ustanovení zákona č. 89/2012, občanského zákoníku (dále též jen„ o. z.“) účinného od 1. 1. 2014.

14. Podle § 2395 o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

15. Podle § 2399 odst. 1 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

16. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

17. Podle § 1879 o. z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

18. Podle § 1880 odst. 1 o. z. postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění.

19. Podle § 75 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, účinného od 1. 12. 2016 (dále též jen„ ZoSÚ“), je poskytovatel a zprostředkovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.

20. Podle § 84 odst. 2 ZoSÚ spotřebitel poskytne poskytovateli nebo zprostředkovateli úplné a pravdivé informace. Pokud je to k posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nezbytné, poskytnuté informace je spotřebitel povinen poskytovateli nebo zprostředkovateli na jeho žádost vysvětlit, popřípadě doplnit. Tyto informace je za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele poskytovatel a zprostředkovatel povinen ověřit způsobem přiměřeným dané situaci, je-li to nutné, též použitím nezávisle ověřitelných údajů.

21. Dle § 86 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.

22. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

23. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že žaloba je zčásti důvodná a zčásti nedůvodná. Mezi právní předchůdkyní žalobkyně (FCI) a žalovaným došlo k uzavření celkem tří smluv o spotřebitelském úvěru (ve dnech 10. 7., 15. 10. a 28. 12. 2017) jako smluv spotřebitelských ve smyslu § 1810 o. z. Na základě těchto smluv byly žalovanému poskytnuty spotřebitelské úvěry ve smyslu § 2 odst. 1 ZoSÚ ve výši 6 000 Kč, 8 000 Kč a 10 000 Kč za podmínek specifikovaných v jednotlivých smlouvách. Soud však dospěl k závěru, že všechny smlouvy o úvěru jsou ve smyslu citovaného § 87 odst. 1 ZoSÚ neplatné, neboť právní předchůdkyně žalobkyně neposoudila s odbornou péčí schopnost žalovaného jako spotřebitele tyto úvěry splácet, resp. poskytla žalovanému úvěry za okolností, z nichž nebylo možno dovodit, že žalovaný bude schopen je splácet. Soud přitom vycházel nejen ze znění výše citovaných právních předpisů, ale i z relevantní judikatury Nejvyššího soudu ČR (např. rozsudek ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018) a Ústavního soudu ČR (např. nález ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18). Byť se uvedená judikatura vztahovala k zákonu č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, účinnému do 30. 11. 2016, je s ohledem na téměř totožné znění dotčených ustanovení plně použitelná i při aplikaci zákona o spotřebitelském úvěru z roku 2016. Co se týče dílčího rozdílu, a to věty druhé a třetí § 87 odst. 1 ZoSÚ, dle nichž spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy; spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem, k tomu se vyjádřil Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 5. 3. 2020, ve věci C -679/18, OPR- právnická osoba Soudní dvůr se v uvedené věci zabýval výkladem článků 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/ a jejich dopadu na aplikaci § 86 a 87 ZoSÚ. Vyložil, že vnitrostátní soudy musí z úřední povinnosti zkoumat, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a musí z toho vyvodit důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu. Přitom nelze připustit takovou vnitrostátní právní úpravu, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.

24. V právě souzeném případě právní předchůdkyně žalobkyně (FCI) zaznamenala informace, které získala o majetkové situaci žalovaného do karet zákazníka, přičemž z těchto je zřejmé, že při posouzení úvěruschopnosti žalovaného vycházela především z jím poskytnutých údajů. Tyto měly být podloženy výplatními páskami a složenkami. Soudu však žádné takové doklady předloženy nebyly. Stejně tak FCI netvrdila, že by zjišťovala z veřejně dostupných registrů dlužníků (např. SOLUS nebo z Centrální evidence exekucí), zda žalovaný řádně hradí svoje závazky u jiných věřitelů. Pokud na výzvu soudu žalobkyně nepředložila ani všechny dokumenty, na které ve svém podání ze dne 5. 5. 2021 odkazuje (výplatní pásky, složenky, lustraci v ISIR), odporuje to zákonné povinnosti poskytovatele uchovávat dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly (§ 78 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 4 ZoSÚ). Podle soudu tedy není zřejmé, zda byly dokumenty nezbytné k řádnému posouzení úvěruschopnosti žalovaného skutečně předloženy a jaké údaje obsahovaly. S ohledem na vše shora uvedené má soud za to, že právní předchůdkyně žalobkyně nepostupovala při posuzování úvěruschopnosti žalovaného s odbornou péčí. Soud přitom již žalobkyni vyzval, aby soudu předložila veškeré návrhy na provedení dokazování k tvrzení, že úvěruschopnost žalovaného byla řádně posouzena.

25. Pokud se jedná o námitku žalobkyně ve vztahu k povinnosti uchovávat dokumenty, které spotřebitel předkládá při uzavírání smlouvy, kdy žalobkyně argumentuje rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 7. 2020, č. j. 5 Co 231/2020-97, pak je třeba uvést, že jmenovaný soud rozhodoval ve věci smlouvy uzavřené za účinnosti zákona 145/2010 Sb., který však v této věci není aplikován, neboť od 1. 12. 2016 platil již nový zákon o spotřebitelském úvěru, a to zákon č. 257/2016 Sb., který v ust. § 78 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 4 výslovně ukládá povinnost tyto dokumenty uchovávat po dobu 5 let.

26. Na základě těchto úvah soud dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně (FCI) nedostála své povinnosti dle citovaných ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, tedy že žalovanému poskytla spotřebitelské úvěry, byť s odbornou péčí neposoudila jeho schopnost jako spotřebitele tyto spotřebitelské úvěry splácet. S ohledem na to jsou smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 10. 7. 2017, 15. 10. 2017 a 28. 12. 2017 neplatné.

27. V takovém případě tak má žalobkyně jako právní nástupkyně původní věřitelky vůči žalovanému právo toliko na to, aby jí žalovaný zaplatil zůstatek (nesplacenou část) poskytnutých finančních prostředků z titulu vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 odst. 1 a odst. 2 o. z.

28. Z údajů poskytnutých žalobkyní vyplývá, že žalovaný na spotřebitelský úvěr ze smlouvy č. 1201129858 uhradil celkem 2 600 Kč. Vzhledem k tomu, že smlouva o úvěru je neplatná a žalobkyně má nárok pouze na vydání bezdůvodného obohacení, byla žalobkyni přiznána částka 7 400 Kč, která představuje rozdíl mezi vyplacenou jistinou úvěru ve výši 10 000 Kč a částkou 2 600 Kč, kterou žalovaný již uhradil v rámci splátek. Ve vztahu k částce 7 400 Kč má proto žalobkyně právo na to, aby jí žalovaný zaplatil úroky z prodlení podle § 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb.

29. Z údajů poskytnutých žalobkyní vyplývá, že žalovaný na spotřebitelský úvěr ze smlouvy číslo uhradil celkem 5 010 Kč. Vzhledem k tomu, že smlouva o úvěru je neplatná a žalobkyně má nárok pouze na vydání bezdůvodného obohacení, byla žalobkyni přiznána částka 2 990 Kč, která představuje rozdíl mezi vyplacenou jistinou úvěru ve výši 8 000 Kč a částkou 5 010 Kč, kterou žalovaný již uhradil v rámci splátek. Ve vztahu k částce 2 990 Kč má proto žalobkyně právo na to, aby jí žalovaný zaplatil úroky z prodlení podle § 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb.

30. Ze žalobních tvrzení týkajících se smlouvy o spotřebitelském úvěru č. 1201002635 pak vyplývá, že žalovaný žalobkyni, resp. její právní předchůdkyni uhradila částku 6 950 Kč, přičemž žalovaný se na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil co do částky 6 000 Kč (jistina úvěru). Z uvedeného vyplývá, že žalovaný již žalobkyni, resp. její právní předchůdkyni uhradil více, než kolik činilo jeho bezdůvodné obohacení, a soudu proto nezbylo, než žalobu v části týkající se nároku ze smlouvy číslo zcela zamítnout.

31. Do prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení ve vztahu ke smlouvám číslo číslo se přitom žalovaný dostal až poté, co byl k zaplacení vyzván, neboť obě smlouvy o úvěru jsou neplatné jako celek, tedy i co do ujednání o splatnosti zapůjčené částky. Žalovaný byl prokazatelně k vrácení dlužné částky vyzván nejdříve v oznámení FCI o postoupení pohledávek ze dne 29. 11. 2019, a to ve lhůtě do 10 dnů od jeho doručení. Toto oznámení bylo dle podacího lístku podáno na poštu k odeslání žalovanému dne 13. 12. 2019. Z pravidelného chodu věcí a ustanovení § 573 o. z. je možno očekávat, že se zásilka obsahující takovou výzvu mohla dostat do sféry žalovaného nejdříve dne 18. 12. 2019; desetidenní lhůta pro zaplacení proto skončila dne 30. 12. 2019. Ode dne 31. 12. 2019 je tedy žalovaný v prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení.

32. Soud proto žalobě vyhověl ve výroku I. co do částky 7 400 Kč a 2 990 Kč a z nich plynoucích úroků z prodlení ode dne 31. 12. 2019 ve výši stanovené dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ve znění platném k prvnímu dni prodlení žalovaného.

33. Ve zbylém rozsahu, tedy co do dále požadované jistiny, úroků a úroků z prodlení, soud ve výroku II. žalobu jako nedůvodnou zamítl.

34. Protože žalobkyně měla ve věci úspěch pouze částečný, rozhodoval soud o náhradě nákladů řízení podle § 142 odst. 2 o. s. ř., dle něhož platí, že měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V daném případě je zřejmé, že převážně úspěšným účastníkem řízení byl žalovaný, který však byl po celou dobu řízení nečinný a ze spisu nevyplývá, že by mu nějaké náklady řízení vznikly. Proto bylo rozhodnuto, jak je uvedeno ve výroku III. Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v Třebíči. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení. Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.