7 C 98/2021

Plný text

Okresní soud v Třebíči rozhodl samosoudkyní Mgr. Petrou Rutarovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení částky 30 315,36 Kč s příslušenstvím

I. Řízení se v části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 136,20 Kč a zákonného úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 136,20 Kč od 31. 7. 2020 do zaplacení, zastavuje.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 9 860,61 Kč s 10 % zákonným úrokem z prodlení ročně od 21. 1. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 20 318,55 Kč a zákonného úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 30 179,16 Kč od 31. 7. 2020 do zaplacení, zamítá.

IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Jako předmět daného řízení byl posuzován nárok žalobkyně proti žalovanému na zaplacení částky 30 315,36 Kč s příslušenstvím v podobě zákonného úroku z prodlení z titulu smlouvy o revolvingovém úvěru uzavřené dne 30. 8. 2019 mezi právní předchůdkyní žalobkyně (příjmení příjmení) a žalovaným.

2. Soud žalobkyni vyzval usnesením ze dne 7. 5. 2021, aby doplnila svá tvrzení ohledně toho, jakým způsobem byla zkoumána úvěruschopnost žalovaného a dále, aby navrhla důkazy k prokázání svých tvrzení. Žalobkyně soudu sdělila, že původní věřitel posoudil úvěruschopnost žalovaného nahlédnutím do insolvenčního rejstříku a do centrální evidence exekucí a dále provedl lustraci dokladu totožnosti v databázi neplatných dokladů Ministerstva vnitra ČR. K uvedeným tvrzením nepředložila žalobkyně žádné důkazy.

3. Podáním ze dne 21. 10. 2021 vzala žalobkyně žalobu zpět co do částky 136,20 Kč včetně příslušenství z této částky. Žalobkyně dále doplnila svá tvrzení ohledně částky žalovaným skutečně vyčerpané (22 000 Kč) a částky žalovaným dosud uhrazené (12 139,39 Kč).

4. K jednání nařízenému na 8. 11. 2021 se bez omluvy nedostavil žalovaný, právní zástupce žalobkyně se z účasti u jednání omluvil. Soud proto věc projednal v nepřítomnosti účastníků řízení. K žádosti právního zástupce žalobkyně ohledně odročení jednání, pokud soud nebude mít za dostatečná a prokázaná tvrzení žalobkyně, soud nepřihlížel, neboť se jedná o podmíněný úkon ve smyslu ust. § 41a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též jen „o.s.ř.“). Nadto soud již jednou žalobkyni k doplnění tvrzení a označení důkazů vyzval.

5. Z obsahu samotné žaloby a z provedených listinných důkazů předložených žalobkyní učinil soud následující skutková zjištění: Právní předchůdkyně žalobkyně (příjmení příjmení) a žalovaný uzavřeli dne 30. 8. 2019 za pomoci prostředků komunikace na dálku Smlouvu o revolvingovém úvěru s úvěrovým rámcem 80 000 Kč. Z výpisu z účtu žalovaného u právní předchůdkyně žalobkyně za bylo zjištěno, že zůstatek po poslední platbě ke dni 15. 4. 2020 činil 22 278,66 Kč. Dopisem ze dne 13. 1. 2021 oznámila právní předchůdkyně žalobkyně žalované postoupení pohledávky ze smlouvy o úvěru na žalobkyni. Předžalobní výzvou ze dne 13. 1. 2021 byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky ve výši 30 179,16 Kč ve lhůtě tří dnů od doručení. Upomínka byla žalovanému odeslána dne 13. 1. 2021. Žalobkyně soudu dále předložila pouze listinu označenou jako„ Loan applocation info“, která obsahuje osobní a kontaktní údaje žalovaného. Soud měl dále k dispozici standardní informace o spotřebitelském úvěru a též smlouvu o postoupení pohledávek, včetně přílohy prokazující přechod pohledávky za žalovaným na žalobkyni.

6. Dle ust. § 96 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též jen „o.s.ř.“) žalobce (navrhovatel) může vzít za řízení zpět návrh na jeho zahájení, a to zčásti nebo zcela. Dle odst. 2 věty první téhož zákonného ustanovení, je-li návrh vzat zpět, soud řízení zcela, popřípadě v rozsahu zpětvzetí návrhu, zastaví.

7. S ohledem na dispozitivní úkon žalobkyně, soud řízení co do částky 136,20 Kč zastavil. Souhlas žalovaného přitom nevyžadoval, neboť žalobkyně vzala žalobu částečně zpět před prvním jednáním ve věci.

8. Po právní stránce soud žalobou uplatněný nárok posoudil následujících ustanovení zákona č. 89/2012, občanského zákoníku (dále též jen„ o. z.“) účinného od 1. 1. 2014.

9. Podle § 2395 o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

10. Podle § 2399 odst. 1 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

11. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

12. Podle § 1879 o. z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

13. Podle § 1880 odst. 1 o. z. postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění.

14. Podle § 75 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, účinného od 1. 12. 2016 (dále též jen„ ZoSÚ“), je poskytovatel a zprostředkovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.

15. Podle § 84 odst. 2 ZoSÚ spotřebitel poskytne poskytovateli nebo zprostředkovateli úplné a pravdivé informace. Pokud je to k posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nezbytné, poskytnuté informace je spotřebitel povinen poskytovateli nebo zprostředkovateli na jeho žádost vysvětlit, popřípadě doplnit. Tyto informace je za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele poskytovatel a zprostředkovatel povinen ověřit způsobem přiměřeným dané situaci, je-li to nutné, též použitím nezávisle ověřitelných údajů.

16. Dle § 86 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.

17. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

18. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že žaloba je zčásti důvodná a zčásti nedůvodná. Mezi právní předchůdkyní žalobkyně (příjmení příjmení) a žalovaným došlo k uzavření smlouvy o revolvingovém úvěru jako smlouvy spotřebitelské ve smyslu § 1810 o. z. Na základě této smlouvy byl žalovanému poskytnut revolvingový úvěr ve smyslu § 2 odst. 1 ZoSÚ s úvěrovým rámcem ve výši 80 000 Kč za podmínek specifikovaných ve smlouvě. Soud však dospěl k závěru, že smlouva o úvěru je ve smyslu citovaného § 87 odst. 1 ZoSÚ neplatná, neboť právní předchůdkyně žalobkyně neposoudila s odbornou péčí schopnost žalovaného jako spotřebitele splácet úvěr. Soud přitom vycházel nejen ze znění výše citovaných právních předpisů, ale i z relevantní judikatury Nejvyššího soudu ČR (např. rozsudek ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018) a Ústavního soudu ČR (např. nález ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18). Byť se uvedená judikatura vztahovala k zákonu č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, účinnému do 30. 11. 2016, je s ohledem na téměř totožné znění dotčených ustanovení plně použitelná i při aplikaci zákona o spotřebitelském úvěru z roku 2016. Co se týče dílčího rozdílu, a to věty druhé a třetí § 87 odst. 1 ZoSÚ, dle nichž spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy; spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem, k tomu se vyjádřil Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 5. 3. 2020, ve věci C -679/18, OPR- právnická osoba Soudní dvůr se v uvedené věci zabýval výkladem článků 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS a jejich dopadu na aplikaci § 86 a 87 ZoSÚ. Vyložil, že vnitrostátní soudy musí z úřední povinnosti zkoumat, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a musí z toho vyvodit důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu. Přitom nelze připustit takovou vnitrostátní právní úpravu, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.

19. V právě souzeném případě právní předchůdkyně žalobkyně pouze zjistila osobní a kontaktní údaje žalovaného, avšak žádným způsobem nezkoumala jeho příjmy, výdaje, osobní poměry atd., resp. žalobkyně neprokázala, že by tak její právní předchůdkyně učinila. Soud přitom žalobkyni již před nařízením prvního jednání písemně vyzval k doplnění tvrzení v tomto směru a k označení důkazů k jejich prokázání (viz odst. 2). Ačkoli žalobkyně tvrdila, že její právní předchůdkyně žalovaného lustrovala v ISIR a CEE, žádný důkaz o tom soudu nepředložila. Žalobkyně nemohla být soudem opakovaně poučena dle ust. § 118a odst. 1, 3 o.s.ř., neboť žalobkyně ani její zástupce se k nařízenému jednání nedostavili.

20. Podle § 87 odst. 1 a 86 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nevyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet, je smlouva neplatná.

21. V projednávané věci dospěl soud k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně nedostála své povinnosti dle citovaných ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, tedy že žalovanému poskytla spotřebitelský úvěr, byť s odbornou péčí neposoudila jeho schopnost jako spotřebitele tento spotřebitelský úvěr splácet. S ohledem na to je smlouva o spotřebitelském úvěru ze dne datum neplatná.

22. V takovém případě tak má žalobkyně jako právní nástupkyně původní věřitelky vůči žalovanému právo toliko na to, aby jí žalovaný zaplatila zůstatek (nesplacenou část) poskytnutých finančních prostředků z titulu vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 odst. 1 a odst. 2 o. z.

23. Z listinných důkazů a z tvrzení samotné žalobkyně vyplývá, že žalovaný celkem vyčerpal částku 22 000 Kč a na svůj dluh uhradil celkem částku 12 139,39 Kč. Žalovaný je proto povinen zaplatit žalobkyni zbylých 9 860,61 Kč z dlužné jistiny. Ve vztahu k této částce má pak žalobkyně právo na to, aby jí žalovaný zaplatil i úroky z prodlení podle § 1970 o. z. ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.

24. Do prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení se přitom žalovaný dostal až po té, co byl k zaplacení vyzván, neboť smlouva o revolvingovém úvěru je neplatná jako celek, tedy i co do ujednání o jeho splatnosti. Žalovaný byl prokazatelně k vrácení dlužné částky vyzván v předžalobní upomínce ze dne 13. 1. 2021, a to ve lhůtě do tří dnů od doručení. Upomínka byla žalovanému podle podacího lístku odeslána dne 13. 1. 2021. Z pravidelného chodu věcí a ustanovení § 573 o. z. je možno očekávat, že zásilka obsahující takovou výzvu došla do sféry žalovaného třetí pracovní den po odeslání, tedy dne 16. 1. 2021, kdy započala běžet třídenní lhůta pro zaplacení. Tato uplynula dne 20. 1. 2021. Ode dne 21. 1. 2021 je tedy žalovaný v prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení ve výši 10 090 Kč.

25. Soud proto žalobě vyhověl ve výroku I. co do částky 9 860,61 Kč a z ní plynoucích úroků z prodlení ode dne 21. 1. 2021 dle § 1970 o. z. ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.

26. Ve zbylém rozsahu, tedy co do zbytku požadované jistiny, úroků a zákonných úroků z prodlení, soud ve výroku II. žalobu jako nedůvodnou zamítl.

27. O náhradě nákladů řízení rozhodoval soud podle ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. a § 146 odst. 1, 2 o.s.ř.. V daném případě je zřejmé, že převážně úspěšným účastníkem řízení byl žalovaný, který však byl po celou dobu řízení nečinný a ze spisu nevyplývá, že by mu nějaké náklady řízení vznikly. Proto bylo rozhodnuto, jak je uvedeno ve výroku III. Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v Třebíči. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení. Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.