9 C 143/2015

Plný text

Okresní soud v Třebíči rozhodl předsedou senátu JUDr. Janem Kolbou jako samosoudcem ve věci žalobkyně název žalobkyně soukromá společnost s ručením omezeným, se sídlem adresa , 1077XX, příjmení , Nizozemské království, právně zastoupené Mgr. jméno příjmení , advokátem se sídlem v  obec , ulice a číslo , pobočka ulice a číslo , obec a číslo , proti žalovanému celé jméno žalovaného , datum narození , bytem v  obec , ulice a číslo , : o zaplacení částky 178.372,67 Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 134.375,55 Kč s úroky z prodlení ve výši 7,50 % ročně z částky 108.744,88 Kč od 11. 12. 2014 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně domáhala, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit jí částku ve výši 43.997,12 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 7,50 % ročně od 11. 12. 2014 do zaplacení, zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku ve výši 21.545 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám Mgr. [jméno] [příjmení], advokáta. Žalobou (ve formě návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu) doručenou zdejšímu soudu dne 17. 12. 2014 se žalobkyně domáhala vydání rozsudku, jímž bude žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku celkem 178.372,67 Kč s příslušenstvím (ve formě smluvních úroků a úroků z prodlení), a to z titulu dosud nesplněné povinnosti žalovaného vyplývající ze smlouvy o úvěru [číslo] uzavřené mezi právní předchůdkyní žalobkyně ([právnická osoba], [IČO], se sídlem v [obec], [obec a číslo]) jako věřitelem a žalovaným jako dlužníkem dne 21. 9. 2009. Na základě této úvěrové smlouvy byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 140.000 Kč. Žalovaný byl povinen splácet úvěr měsíčními splátkami ve výši 3.108 Kč. Žalovaný však splátky nehradil řádně a včas. Právní předchůdkyně žalobkyně na základě této skutečnosti žalovaného několikrát vyzývala k uhrazení dlužné částky a ke dni 11. 9. 2012 celý dluh zesplatnila a žalovaného vyzvala, aby do 14 dnů vrátil celý poskytnutý úvěr, který nebyl dosud splacen a zaplatil smluvní pokutu. Žalobkyně se tak domáhá po žalovaném zaplacení částky 105.057,58 Kč na dlužné jistině, částky 3.310,30 Kč na úrocích z úvěru kapitalizovaných ke dni zesplatnění úvěru, částky 98 Kč na dlužných poplatcích, částky 279 Kč na dlužném pojistném, částky 25.630,67 Kč na úroku z prodlení kapitalizovaného ke dni podání žaloby, částky 43.997,12 Kč na dlužných pokutách. Dále se žalobkyně domáhá zaplacení úroků z prodlení z jistiny pohledávky ve výši 108.744,88 Kč od 11. 12. 2014 do zaplacení a úroků z prodlení ze smluvní pokuty od 11. 12. 2014 do zaplacení. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. K projednání věci samé nařídil soud jednání na den 15. 7. 2015 s tím, že se k němu dostavil právní zástupce žalobkyně. Žalovaný se k jednání nedostavil. Soud proto jednal v nepřítomnosti žalovaného, přičemž vycházel z důkazních návrhů předložených žalobkyní. Ze žalobkyní předložených listin (úvěrové smlouvy ze dne 21. 9. 2009, úvěrových podmínek společnosti [právnická osoba]), soud zjistil, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně (společností [právnická osoba]) jako věřitelem a žalovaným jako dlužníkem došlo dne 21. 9. 2009 k uzavření smlouvy o úvěru [číslo]. Předmětem smlouvy bylo poskytnutí úvěru žalovanému ve výši 140.000 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit právní předchůdkyni žalobkyně poskytnuté finanční prostředky v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 3.108 Kč při počtu splátek 84. Roční procentní sazba nákladů byla dle úvěrové smlouvy 19,9 %. V textu samotné smlouvy pak bylo obsaženo ujednání, že nedílnou součástí úvěrové smlouvy jsou úvěrové podmínky společnosti [právnická osoba] a že níže podepsaný klient svým podpisem stvrzuje, že je seznámen s těmito podmínkami, že jsou mu všechna jejich ustanovení srozumitelná, považuje je za dostatečně určitá a projevuje souhlas být těmito podmínkami vázán. V těchto smluvních podmínkách bylo v hlavě 16 (závěrečná ustanovení), § 4 stanoveno, že v případě prodlení s úhradou splátky úvěru je klient povinen zaplatit společnosti úrok z prodlení ve výši 0,08 % z dlužné částky za každý započatý den prodlení, nejméně však 360 Kč za každý měsíc prodlení. V případě prodlení s úhradou splátky úvěru delšího než 7 dní je klient dále povinen zaplatit společnosti smluvní pokutu ve výši 15 % z částky, s jejíž úhradou je v prodlení. Dále v hlavě 7, § 5 úvěrových podmínek bylo stanoveno, že v případě vzniku kterékoliv ze skutečností, která vede ke splatnosti celého úvěru (uvedených v hlavě 7, § 3 pod písmeny a/, b/ a c/), je klient povinen uhradit společnosti současně s úvěrem i smluvní pokutu ve výši ušlého úroku, tedy částku, na kterou by společnosti vznikl z titulu úvěru nárok, pokud by byl úvěr řádně splácen v dohodnutých splátkách. Při sjednávání podmínek úvěru byl žalovaný identifikován pomocí občanského průkazu a uvedl adresu svého trvalého bydliště: [adresa žalovaného]. Povinnost splácet úvěr za dohodnutých podmínek však žalovaný porušil (viz splátkový kalendář na č. l. 17 až 19), a proto právní předchůdkyně žalobkyně od úvěrové smlouvy odstoupila a přípisem ze dne 11. 9. 2012 žalovaného vyzvala ke splacení celého úvěru v částce ve výši 163.142 Kč, a to do 14 dnů od sepsání výzvy. Dle podacího archu České pošty, s. p. na č. l. 14 pak byla tato zásilka zaslána žalovanému na adresu [adresa žalovaného]. Následně právní předchůdkyně žalobkyně postoupila pohledávku na žalobkyni, což žalovanému oznámil právní zástupce žalobkyně (tehdy Mgr. [jméno] [příjmení]) přípisem ze dne 2. 1. 2013 (společně s předžalobní upomínkou); toto oznámení bylo žalovanému zasláno též na adresu [adresa žalovaného] (viz poštovní podací arch na č. l. 40). Listinami, zejména splátkovým kalendářem - historickým výpisem čerpání a úhrad klienta, předloženými žalobkyní, se také podává, že dlužná jistina činí 105.057,58 Kč (tedy neuhrazené splátky a zesplatněná jistina), dlužný úrok z úvěru ke dni zesplatnění činil 3.310,30 Kč, dlužný úrok z prodlení ke dni podání žaloby činil 25.630,67 Kč, dlužné poplatky 98 Kč, dlužné pojistné 279 Kč a smluvní pokuta celkem 43.997,12 Kč Smluvní pokuta přitom sestává z ušlého úroku ve výši 43.065,12 Kč a z další smluvní pokuty ve výši 932 Kč (ve smyslu hlavy 16 § 4 úvěrových podmínek právní předchůdkyně žalobkyně). Po právní stránce soud žalobou uplatněný nárok posoudil podle právních předpisů účinných do 31. 12. 2013, a to s odkazem na § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012, občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014 (dále též jen„ o. z.“), podle něhož není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti. Podle § 261 odst. 3 písm. d) zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku ve znění pozdějších předpisů (dále též jen„ obch. zák.“) se částí třetí tohoto zákona řídí bez ohledu na povahu účastníků mimo jiné závazkové vztahy ze smlouvy o úvěru (§ 497). Podle § 497 obch. zák. smlouvou o úvěru se zavazuje věřitel, že na požádání dlužníka poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a dlužník se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 502 odst. 1 věty první obch. zák. od doby poskytnutí peněžních prostředků je dlužník povinen platit z nich úroky ve sjednané výši, jinak v nejvyšší přípustné výši stanovené zákonem nebo na základě zákona. Podle § 1 odst. 2 věty 2. obch. zák. nelze-li některé otázky řešit podle těchto ustanovení (obchodního zákoníku), řeší se podle předpisů práva občanského. Podle § 52 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen "obč. zák."), jsou spotřebitelskými smlouvami smlouvy kupní, smlouvy o dílo, případně jiné smlouvy, pokud smluvními stranami jsou na jedné straně spotřebitel a na druhé straně dodavatel. Podle § 56 odst. 1 obč. zák. spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. Podle § 524 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen„ obč. zák.“) věřitel může svou pohledávku i bez souhlasu dlužníka postoupit písemnou smlouvou jinému. S postoupenou pohledávkou přechází i její příslušenství a všechna práva s ní spojená (§ 524 odst. 2 obč. zák.). Nutno doplnit, že na posuzovaný právní vztah není možné aplikovat zákon č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, a to ve smyslu § 23 odst. 1 uvedeného zákona (vyjma ustanovení vyjmenovaných v jeho § 23 odst. 2). Smlouva o poskytnutí úvěru v daném případě byla uzavřena dne 21. 9. 2009 a jmenovaný zákon nabyl účinnosti dne 1. 1. 2011. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že žaloba je zčásti důvodná a zčásti nedůvodná. Co se týče nároku spočívajícího v požadavku na zaplacení dlužné jistiny, dlužného úroku z úvěru ke dni zesplatnění, dlužného úroku z prodlení kapitalizovaného ke dni podání žaloby, dlužných poplatků a dlužného pojistného, je žaloba důvodná. Právní předchůdkyně žalobkyně v tomto ohledu dostála všem svým povinnostem, jež jí ukládalo citované ustanovení § 497 obch. zák. a jemu následující, jakož i svým sjednaným povinnostem smluvním, žalovaný ji ale porušováním sjednaných podmínek úvěrové smlouvy přiměl k tomu, aby od smlouvy odstoupila a následně požadovala zaplacení celé zbývající části úvěru. Přes kvalifikovanou výzvu do dnešního dne žalovaný nepoukázal žalobkyni či její právní předchůdkyni splatný finanční obnos, který je předmětem smlouvy o úvěru. Dostal se tak do prodlení se splněním tohoto svého závazku, a to včetně sjednaných doplňkových služeb spočívajících zejména ve sjednaném doplňkovém pojištění. Žalobou vymáhaná pohledávka byla z právní předchůdkyně žalobkyně (společnosti [právnická osoba]) postoupena smlouvou o postoupení pohledávky na žalobkyni, což bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 2. 1. 2013. Žalovaný nezpochybňoval existenci ani obsah smlouvy o postoupení pohledávky. Žalobkyně soudu předložila listiny, z nichž vyplývá, že oznámení o postoupení pohledávky bylo žalovanému jménem právní předchůdkyně žalobkyně zasláno na adresu uvedenou v úvěrové smlouvě. Žalobkyně má též právo na to, aby jí žalovaný uhradil úroky z prodlení, a to podle § 369 odst. 1 obch. zák. ve spojení s § 1 nařízení vlády č. 142/1994 Sb. Soud proto ze shora uvedených důvodů žalobě vyhověl v rozsahu, jenž je vymezen ve výroku

I. Na žalobkyni by bylo výše uvedeným způsobem nepochybně postoupeno i právo na smluvní pokutu, avšak v tomto ohledu soud dospěl k závěru, že na tuto smluvní pokutu neměla právní předchůdkyně žalobkyně, a tedy ani sama žalobkyně, právo. Nutno předeslat, že oproti právní argumentaci žalobce, že ujednání obsažené v hlavě 7 § 5 není ujednáním o smluvní pokutě, ale o kapitalizaci smluvních úroků, dospěl soud k závěru, že se jedná o ujednání o smluvní pokutě (citace tohoto ustanovení viz výše). Soud přihlédl i k tomu, že obdobnou argumentaci jako žalobkyně zastává i Vrchní soudu v Praze ve svém rozsudku ze dne 23. 6. 2014, č. j. 104 VSPH 133/2014-64 (dostupném v insolvenčním rejstříku pod sp. zn. 44 INS 20105/2011, www.isir.justice.cz), avšak dospěl k závěru, že tato argumentace Vrchního soudu v Praze nemůže obstát. Je totiž zřejmé, že uvedené ujednání je ujednáním sankčním v neprospěch dlužníka (spotřebitele), jehož negativní následky nastoupí tehdy, jestliže spotřebitel (dlužník) poruší některou ze svých smluvních povinností uvedených v hlavě 7 § 3 úvěrových podmínek společnosti [právnická osoba] Jedná se tedy typicky o ujednání o smluvní pokutě (a je tak i nazvané a žalované) ve smyslu § 544 obč. zák. s tím, že jen výše této smluvní pokuty je činěna závislou na výši dosud nesplatných úroků z úvěru. Ani podle obsahu se tak nejedná (nemůže jednat) o ujednání o tom, že v případě zesplatnění úvěru (správně: odstoupení od úvěrové smlouvy) se stávají splatnými – kromě budoucích splátek – i budoucí úroky z úvěru. Předmětná úvěrová smlouva je nepochybně smlouvou spotřebitelskou, neboť právní předchůdkyně žalobkyně při jejím uzavření jednala jako podnikatelka a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba – spotřebitel. Na právní vztah mezi účastníky tohoto smluvního vztahu a na jejich právní nástupce se tak vztahují mimo jiné právní závěry obsažené v nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2013, sp. zn.

I. ÚS 3512/11, http://nalus.usoud.cz, prezentované zejména v bodě 33 odůvodnění, tedy že„ v rámci spotřebitelských smluv ujednání zakládající smluvní pokutu zásadně nemohou být součástí tzv. všeobecných obchodních podmínek, nýbrž toliko spotřebitelské smlouvy samotné“. Z tohoto nálezu plyne, že v rámci spotřebitelských smluv ujednání zakládající smluvní pokutu zásadně nemohou být součástí tzv. všeobecných obchodních podmínek, nýbrž toliko listiny, na níž spotřebitel připojuje svůj podpis. Tento závěr Ústavního soudu byl artikulován obecně a nikoliv jen s poukazem na některé spotřebitelské smlouvy a nikoliv jen s poukazem na dnes již neúčinná ustanovení zákona o písemném sjednání smluvní pokuty, ale s odkazem na ustanovení § 55 a 56 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. (viz i rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. 19 C 215/2014, dostupný v právním informačním systému ASPI pod ev. č. JUD276415CZ). K tomu zdejší soud doplňuje, že tyto závěry samozřejmě nemohou platit absolutně pro každou spotřebitelskou smlouvu, k níž všeobecné (úvěrové, smluvní atd.) podmínky stanoví povinnost platit smluvní pokutu pro případ porušení právní povinnosti spotřebitele (k tomu srov. i závěry obsažené v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 2. 2014, č. j. 101 VSPH 449/2013-64, dostupný v insolvenčním rejstříku /www.justice.cz v insolvenčním řízení vedeném u Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích pod sp. zn. KSPA 44 INS 10173/2012). V souzeném případě – tak jako i v případě posuzovaném Ústavním soudem ve výše citovaném nálezu – se jednalo o spotřebitelskou smlouvu, která obsahovala drobným písmem odkaz na všeobecné obchodní podmínky, které nebyly součástí smlouvy samotné a nebyly k ní ani připojeny, byly napsány drobným písmem. Navíc, ujednání o smluvních pokutách byla obsažena na několika místech těchto obchodních podmínek, což znamenalo další překážku pro žalovaného v možnosti se s takovými obchodními podmínkami seznámit. Ujednání o smluvních pokutách tedy nebylo součástí litiny, na kterou by žalovaný jako spotřebitel připojil svůj podpis, a i s přihlédnutím k závěrům Vrchního soudu v Praze obsaženým v jeho rozsudku ze dne 6. 2. 2014, sen. zn. 101 VSPH 449/2013-64, (dostupný v insolvenčním rejstříku na stránkách https://isir.justice.cz), soud dospěl v daném případě k závěru, že obě ujednání o smluvní pokutě byla sjednána v rozporu s právem na ochranu spotřebitele, a jsou proto neplatná. I kdyby však nebylo možno na tento případ vztáhnout výše citované závěry nálezu Ústavního soudu, jsou ujednání o smluvní pokutě obsažená v hlavě 16 (závěrečná ustanovení), § 4 a v hlavě 7, § 5 úvěrových podmínek rozporná s právní úpravou na ochranu spotřebitele. Podle § 55 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném ke dni vzniku smluvního vztahu z úvěrové smlouvy, tedy ke dni 17. 12. 2009 (dále též jen o. z.) smluvní ujednání spotřebitelských smluv se nemohou odchýlit od zákona v neprospěch spotřebitele. Spotřebitel se zejména nemůže vzdát práv, které mu zákon poskytuje, nebo jinak zhoršit své smluvní postavení. Podle § 55 odst. 2 obč. zák. ujednání ve spotřebitelských smlouvách ve smyslu § 56 se považují za platná, pokud se spotřebitel nedovolá jejich neplatnosti (§ 40a). Ovlivňuje-li však takové ujednání přímo i další ujednání smlouvy, může se spotřebitel dovolat neplatnosti celé smlouvy. Podle § 56 odst. 1 obč. zák. spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. Přestože v době uzavření předmětné smlouvy o úvěru byla občanským zákoníkem stanovena pouze tzv. relativní neplatnost ujednání podle § 56 obč. zák., nelze přehlédnout, že těmito ustanoveními (tedy § 51a a násl. obč. zák.) byly prováděny právní předpisy práva Evropské unie, konkrétně pak zejména směrnice Rady 93/13 EHS ze dne 5. 4. 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Proto je třeba i vnitrostátní právní úpravu obsaženou ve výše citovaných právních předpisech interpretovat tak, aby bylo dosaženo výsledku uvedeného ve směrnici. Výklad směrnic i provádějící národní úpravy musí být vždy prováděn v kontextu práva Evropské unie a nikoliv národního práva a jeho pojmosloví (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 93, ročník 2013, www.nsoud.cz, jakož i judikatura Soudního dvora Evropské unie /Evropského soudního dvora/ tam uvedená). Podle Soudního dvora Evropské unie vnitrostátní soud musí posuzovat zneužívající charakter určité smluvní klauzule i bez návrhu (viz výše citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1201/2012 a tam citovaná judikatura SDEU, v němž tato povinnost soudů byla vztažena ke smluvnímu ujednání v úvěrové smlouvě ze dne 11. 11. 2009). Jinými slovy řečeno, ani směrnici Rady 93/13 EHS ze dne 5. 4. 1993 nelze na horizontální právní vztahy aplikovat přímo, avšak je nezbytně nutné národní úpravu takovou směrnici provádějící interpretovat ve shodě s pravidlem co nejširší aplikace takového právního předpisu Evropské unie, resp. eurokonformním způsobem. V daném případě nelze přehlédnout, že na dvou různých místech smluvních úvěrových podmínek právní předchůdkyně žalobkyně bylo obsaženo více ujednání o smluvních pokutách za totéž porušení smluvní povinnosti spotřebitelem, tedy povinnosti platit řádně a včas dohodnuté splátky, a to jednak v případě zesplatnění úvěru v podobě doplacení všech ušlých úroků a jednak v podobě 15 % z každé nesplacené splátky. Vedle tohoto RPSN v daném případě činilo 19,9 % a dále byl dohodnut smluvní úrok z prodlení ve výši 0,08 % denně z dlužné částky (hlava 16 § 4), tedy 29,2 % ročně. Takto kumulativně pojatá sankční ustanovení úvěrových podmínek nemohou obstát jako ujednání souladná s § 56 odst. 1 obč. zák., a to i s přihlédnutím k případně tvrzené rizikovosti poskytnutého úvěru. Sjednané smluvní pokuty, které žalobkyně v předmětném řízení nárokuje, je třeba hodnotit jako zcela zjevně nepřiměřené ve vztahu ke spotřebiteli; a to i při zvážení skutečnosti, že spotřebitel porušil úvěrovou smlouvu závažným způsobem, jestliže nehradil sjednané splátky řádně a včas. V tomto ohledu soud poukazuje na odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. 6. 2014, č. j. 50 ICm 1739/2013 – 35, (dostupného v insolvenčním rejstříku na webových stránkách Ministerstva spravedlnosti, www.justice.cz, v insolvenčním řízení vedeném Krajským soudem v Praze pod sp. zn. KSPH 36 INS 27370/2012), v němž Krajský soud v Praze rozhodoval o obdobném nároku vzneseném žalobkyní v tomto řízení. Přitom platí, že v případě nepřiměřené smluvní pokuty ve spotřebitelských věcech není možné, aby soud přistoupil k moderaci smluvní pokuty, ale musí vyslovit i bez návrhu neplatnost takové klauzule (srov. např. rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 30. 5. 2013, C -488/11 [jméno] [příjmení] [příjmení], odst. [číslo]), a to v návaznosti na bod 1 písm. e) přílohy ke směrnici č. 93/13 EHS o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. S ohledem na právě uvedené i s ohledem na § 13 zákona č. 82/2012 Sb., občanského zákoníku (ve spojení s jeho § 3030) nepovažoval soud za odůvodněný žalobkyní uplatněný nárok na smluvní pokutu ve výši ve výši 43.997,12 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 7,50 % ročně od 11. 12. 2014 do zaplacení, a proto žalobu v této části zamítl. <b>Náhrada nákladů řízení</b> O nákladech řízení soud rozhodoval na základě zásady úspěšnosti účastníků ve věci obsažené v ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., dle kterého měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Poměr úspěchu a neúspěchu žalobkyně – která byla v převážné části úspěšná – je dán 75: 25, poměr úspěchu a neúspěchu žalovaného je dán 25:

75. Žalobkyně tak má proti žalovanému právo na náhradu nákladů v rozsahu 50 %. Podle § 7 bodu 5 vyhlášky ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif), žalobkyni přísluší náhrada nákladů vynaložených na zastupování advokátem spočívající v odměně advokáta za čtyři úkony právní služby (příprava a převzetí právního zastoupení, výzva před podáním návrhu ve věci samé, podání soudu s návrhem ve věci samé, účast při jednání dne 15. 7. 2015), a to ve výši 28.400 Kč, dále pak paušální náhrada hotových výdajů právního zástupce, a to ve výši 300 Kč v souvislosti s každým úkonem právní služby (§ 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.), celkem 1.200 Kč. Dále žalobkyni náleží náhrada za jízdné osobním vozidlem z Brna do Třebíče a zpět v délce 126 km je ve výši 671 Kč (tj. základní náhrada ve výši 3,70 za ujetý km - § 1 písm. b) vyhlášky č. 328/2014 Sb. – a náhrada za spotřebovanou pohonnou hmotu – motorovou naftu – ve výši 204,70 Kč – tj. průměrná spotřeba vozidla dle technického průkazu podle norem EU 4,5 l /na 100 km/ x 1,26 x 36,10 Kč za jeden litr pohonné hmoty – viz § 4 písm. a/ vyhlášky č. 328/2014 Sb.) a náhrada za promeškaný čas v rozsahu 4 půlhodin (podle § 14 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.), tedy 400 Kč. Podle § 137 odst. 3 o. s. ř. náhrada za daň z přidané hodnoty, jíž je zástupce žalobkyně plátcem, a to ve výši 21 % z odměny a paušálních náhrad, tedy 6.441 Kč Náklady právního zastoupení žalobkyně tak činí 37.112 Kč a náklady řízení (s připočtením zaplaceného soudního poplatku 5.978 Kč) celkově 43.090 Kč. V poměru úspěchu a neúspěchu účastníků řízení ve věci samé tak má žalobkyně právo na náhradu nákladů řízení ve výši 21.545 Kč. Tuto částku je žalovaný povinen uhradit k rukám právního zástupce žalobkyně (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).