115 C 56/2016

Plný text

Okresní soud v Trutnově rozhodl samosoudkyní JUDr. Michaelou Koblasovou ve věci žalobce: Anonymizováno IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 zastoupený advokátem Anonymizováno sídlem Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0 proti žalované: Jméno zainteresované osoby 0/0 Datum narození zainteresované osoby 0/0 Adresa zainteresované osoby 0/0 sídlem Adresa zástupce zainteresované osoby 0/0 pro 410 143,50 Kč s přísl.

I. Žaloba, kterou se žalobce po žalované domáhal zaplacení částky 410 143,50 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 410 143,50 Kč od 1. 7. 2016 do zaplacení, se zamítá.

II. Zástupci žalované , tituly před jménem, , jméno FO, soud přiznává na odměně a ostatních náhradách částku ve výši 185 408,30 Kč.

III. Žalobce je povinen zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Trutnově státem zálohované náklady ve výši 28 639 Kč a náklady vynaložené se zastupováním žalované ustanoveným zástupcem ve výši 185 408,30 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Předmětem řízení bylo zaplacení částky 410 143,50 Kč s odůvodněním, že se jedná o náklady související s odstraněním stávající opěrné zdi, výstavbou nové opěrné zdi a s vyztužením kolny. Žalobce jako vlastník pozemku p. č. , Anonymizováno, v obci a katastrálním území , adresa, sousedícího s pozemky žalované st. p. č. , hodnota, a p. č. , Anonymizováno, , včetně kolny v tomtéž katastrálním území, zaplatil veškeré náklady na stavbu nové opěrné zdi a podpěru kolny. Provedení neodkladného odstranění stavby stávající opěrné zdi bylo provedeno stavebním podnikatelem , právnická osoba, ., kterému to nařídil , právnická osoba, ve , adresa, rozhodnutím č. j. SVO/3050/2015 ze dne 6. 10. 2015. Po žalované žalobce požadoval 300 224,50 Kč jako 50% nákladů za opravu zdi, částku ve výši 94 794 Kč kterážto představovala náklady na vyztužení kolny, 15 125 Kč jako 50% nákladů na zpracování projektové dokumentace, celkem 410 143,50 Kč s úrokem z prodlení. Žalobce tvrdil, že účastníci byli podíloví spoluvlastníci původní zdi a jsou spoluvlastníky i nové zdi.Žalovaná se původně bránila tím, že na žalobcově pozemku p. č. , Anonymizováno, se nachází pozemní komunikace, konkrétně místní komunikace ve smyslu § 2 odst. 2 písm. c) zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích (dále jen „ZPK“). Její součástí jsou i opěrné a zárubní zdi. Navíc komunikace je liniovou stavbou (§ 509 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „ o. z.“) a i z tohoto pohledu je předmětná zeď její součástí, neboť komunikaci chrání. Následně se bránila tím, že správní rozhodnutí, o které žalobce nárok opírá je nicotné, když správní orgán svým rozhodnutím překročil pravomoci vymezené v ustanovení § 135 StavZ. Pakliže je nicotné rozhodnutí správního orgánu, nemůže být dán nárok ani na náhradu nákladů ve smyslu § 135 odst. 6 cit. zákona, který je závislý na splnění zákonných předpokladů. Zdůraznila, že nárok nemůže být dán ani z jiného právního důvodu (§ 1136 o.z., § 3006 a § 3007 o.z.).V dané věci bylo okresním soudem rozhodnuto již dvakrát a to:a) rozsudkem ze dne 4. července 2019, č. j. 115 C 56/2016-340. V tomto rozsudku dospěl k závěru, že komunikace – pozemek parc. č. , Anonymizováno, v kat. území a obci , adresa, je tzv. místní komunikací ve smyslu § 6 ZPK, na kterou se vztahuje § 12 odst. 1 písm. c) ZPK, dle něhož jsou m.j. součástí místní komunikace i opěrné zdi. Vlastníkem opěrné zdi (jakožto součásti věci hlavní) shledal žalobce a proto žalobu zcela zamítnul.b) rozsudkem ze dne 31. května 2021, č. j. 115 C 56/2016-448. V tomto rozsudku dospěl k závěru, že rozhodnutí , právnická osoba, ve , adresa, , které je právním podkladem nároku žalobce - sp.zn. SVO/3049/2015-Hů, č.j. SVO/3050/2015 – je rozhodnutím vydaným v rozporu se závazným stanoviskem nadřízeného orgánu, potažmo v rozporu se zákonnými mantinely - § 135 StavZ, tedy paaktem bez ohledu na to, zda toto bylo či nebylo přezkoumáno a následně zrušeno vyšší instancí. Jakékoliv nároky plynoucí z uvedeného rozhodnutí jsou proto neoprávněné.Krajský soud v dané věci rozhodl :a) o prvém rozsudku tak, že rozsudkem ze dne 19. 2. 2020, č. j. 17 Co 176/2019-390, potvrdil rozsudek okresního soudu v části o zamítnutí žaloby o uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci 300 224,50 Kč s příslušenstvím a ve zbývajících částech jej zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení. V návaznosti na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. 8. 2020, č. j. 22 Cdo 1546/2020-405 byl následně zrušen uvedený rozsudek soudu prvého stupně zcela a soudu bylo uloženo zabývat se otázkou nicotnosti správního rozhodnutí, které bylo titulem pro žalobcem uplatněný nárok.b) o druhém rozsudku tak, že tento zrušil usnesením ze dne 4.10.2021, č.j. 17Co 121/2021-464. Uzavřel, že přesto, že (ve shodě s prvostupňovým rozhodnutím) lze učinit závěr, že stavební úřad právní názor nadřízeného správního orgánu o tom, že při demolici staré opěrné zdi a výstavbě zdi nové nemůže postupovat prostřednictvím ustanovení § 135 StavZ bez vydání řádného a platného stavebního povolení, nerespektoval, není zároveň možné dovodit, že by taková vada daného správního rozhodnutí působila jeho nicotnost. K závěru o nicotnosti správního aktu lze tedy přistoupit jen tehdy, je-li jeho vada zásadní a zjevná. Rozpor ve výkladu určité právní normy mezi správním orgánem prvního a druhého stupně takovou vadu nepředstavuje. I kdyby tedy vskutku na základě ustanovení § 135 odst. 3 StavZ nemohl stavební úřad nařídit zbudování nové opěrné zdi, jeho opačný postup by neznamenal nedostatek věcné příslušnosti či pravomoci. Takové rozhodnutí lze vyhodnotit jako věcně nesprávné, tedy nikoliv nicotné. Bylo na žalované, aby toto věcně nesprávné rozhodnutí napadla odvoláním, což neučinila a proto je uvedené rozhodnutí vůči ní závazné a působí zamýšlené právní následky. S ohledem na to, že se soud (v důsledku nesprávného právního posouzení otázky, zda předmětné správní rozhodnutí je nicotné) nezabýval dalšími podstatnými okolnostmi týkajícími se projednávané věci, bylo rozhodnutí č. j. , spisová značka, zrušeno.Dle § 135 odst. 1 a 2 StavZ stavební úřad nařídí vlastníku stavby neodkladné odstranění stavby a zabezpečí její odstranění, jsou-li ohroženy životy osob nebo zvířat tím, že stavba hrozí zřícením (odst. 1). Stavební úřad nařídí vlastníku stavby provedení nutných zabezpečovacích prací, jestliže stavba svým technickým stavem ohrožuje zdraví a životy osob nebo zvířat, není-li nutné ji neodkladně odstranit (odst. 2).Dle § 135 odst. 3 StavZ hrozí-li nebezpečí z prodlení, zajistí odstranění stavby nebo nutné zabezpečovací práce podle odstavců 1 a 2 stavební úřad prostřednictvím stavebního podnikatele, který je k jejich provedení odborně vybaven; takovému podnikateli může stavební úřad provedení prací nařídit.Dle § 135 odst. 6 StavZ náklady vynaložené na neodkladné odstranění stavby a na nutné zabezpečovací práce nese vlastník stavby. Pokud stavební úřad zajistil provedení prací podle odstavce 3 stavebním podnikatelem a vlastník se s tímto podnikatelem nedohodl na úhradě nákladů, uhradí je a na vlastníkovi vymáhá obec, jejíž obecní úřad je stavebním úřadem.Soud se tak s ohledem na poslední rozhodnutí odvolacího soudu měl zabývat zejména :- posouzením právního režimu předmětné původní opěrné zdi, tedy zda jde o věc samostatnou či o součást věci jiné (věcí jiných) a kdo je jejím vlastníkem.- posouzením nákladů, které žalobce v souvislosti s provedenými stavebními pracemi vynaložil, zda tyto byly co do výše přiměřené.Soud proto v návaznosti na výše uvedené řešil primárně otázku právního režimu původní opěrné zdi. Bylo na žalobci, aby tvrdil a prokázal, že vlastníky opěrné zdi byli oba účastníci řízení (tedy právní předpoklad pro vznik nároku na náhradu nákladů na její obnovu). Zásadní přitom byla i otázka doby jejího vzniku.Žalobce nedisponoval žádným hodnověrným důkazem přesné době výstavby původní opěrné zdi ani o tom, kdo byl jejím stavebníkem. Žalobce tvrdil, že šlo o rozhradu, která byla vystavěna někd v průběhu 19. století. Žalobce poukázal na historickou katastrální mapu z roku 1841, na které je patrná existence samostatné stavební parcely na místě, kde stojí dům žalované. Soud vzal proto za prokázané, že stavba nemovitost ve vlastnictví žalované - dům č.p. 463 (a tudíž i stavba opěrné zdi, která zřejmě bránila sesuvu svahu na přilehlou komunikaci) - byla postavena přibližně okolo roku 1850 a to i s ohledem na skutečnost, že sama žalovaná připustila, že stavba původní opěrné/zárubní zdi nutně vznikla v době, kdy na území platil císařský patent č. 946/1811 Sb. z. s., obecný zákoník občanský (dále "OZO"); žalovaná tento úsudek založila na tom, že již z toho, že postupně v dané lokalitě vznikající stavby byly přístupny komunikací – cestou, zaříznutou do svahu a přibližně kopírující současnou pozemní komunikaci – lze odvodit historický charakter opěrné zdi.S ohledem na dobu vzniku stavby opěrné zdi je na místě aplikovat ust. § 854 a § 857 OZO z r. 1811.Dle § 854 OZO ve znění účinném do 21.12.1950: Brázdy, ploty dělané i samorostlé, ohrady, zdi, soukromé potoky, stoky, místa a jiné podobné rozhrady, jež jsou mezi sousedními pozemky, pokládají se za společné vlastnictví, ač nedokazují-li opak znaky, nápisy nebo jiné známky a pomůcky.Dle § 857 OZO ve znění účinném do 21.12.1950: Je-li postavení rozhrady takovým, že cihly, latě nebo kamení jen na jednu stranu vyčnívají nebo svah mají, anebo jsou-li pilíře, sloupy, kůly, podpěry na jedné straně zapuštěny, jest v pochybnosti na této straně nedělené vlastnictví rozhrady, ač nevychází-li opak z oboustranného zatížení, zapuštění, z jiných známek nebo jiných důkazů. Také se pokládá za výlučného držitele zdi, kdo nesporně drží zeď ve stejném směru pokračující, stejně vysokou a tlustou.V průběhu řízení žalovaná dále poukázala na to, že české znění Obecného zákoníku občanského z roku 1811 bylo v minulosti vydáno již několikrát, nikoliv ve shodném znění. Oficiální verze je pouze německá (v originále Allgemeines bürgerliches Gesetzbuch - ABGB), všechna česká vydání jsou překlady, které se bohužel od sebe v některých částech značně liší.Žalovaná ve svém vyjádření ze dne 3. 2. 2022 přitom citovala znění ust. § 857 OZO, které je obsaženo v právním informačním systému CODEXIS (vyvinutém softwarovou společností ATLAS consulting spol. s r.o., člen skupiny ATLAS GROUP, který je spolu se systémem ASPI označován za nejrozšířenější a nejkomplexnější právní informační systém v České republice). V něm obsažené ust. § 857 OZO zní takto: Jest-li příhrada tak postavena, že cihly, latě aneb kameny jen k jedné straně vystupují nebo se kloní, anebo jsou-li pilíře, sloupy, koly nebo podpory jen na jedné straně vkopány, a vzejde-li o to pochybnost, tedy se pokládá za to, že nedílné právo vlastnické k příhradě jest na této straně, ač nevychází-li z toho, co s obojí strany na ní jest položeno neb do ní vloženo, anebo z jiných zvláštních poznámek neb důkazů, že jest tomu naopak. Také ten pokládá se za jediného držitele zdi, kdo jest v pokojném držení zdi stejně vysoké a tlusté, v téže čáře stejně dále jdoucí.Ustanovení § 854 OZO upravuje právní domněnku, že zdi mezi sousedními pozemky jsou stejným dílem ve spoluvlastnictví sousedů, jakožto domněnku vyvratitelnou. Kromě protidůkazů, které jsou přímo jmenovány v ust. § 854 OZO a jimiž může být domněnka o spoluvlastnictví vyvrácena, zde je dále zákonná domněnka obsažená v ust. § 857 OZO, stanovující - při naplnění zde uvedených předpokladů - vlastnictví zdi, jež by jinak byla rozhradou, jako vlastnictví výhradní. Tato zákonná domněnka výhradního vlastnictví rozhrady byla přitom zákonem (OZO) reflektována, avšak rozhodovací činností soudů poněkud opomíjena (https://www., právnická osoba, /top/clanky/k-pravni-uprave-vlastnictvi-a-udrzovani-rozhrad-101335.html).Žalovaná soudu předložila originální znění ABGB z roku 1811, dle tohoto předpisu : ust. § 854 ABGB v německém jazyce zní: Erdfurchen, Zäune, Hecken, Planken, Mauern, Privat-Bäche, Canäle, Plätze und andere dergleichen Scheidewände, die sich zwischen benachbarten Grundstücken befinden, werden für ein gemeinschaftliches Eigenthum angesehen, wenn nicht Wapen (Anm.: richtig: Wappen), Auf- oder Inschriften, oder andere Kennzeichen und Behelfe das Gegentheil beweisen. ust. § 857 ABGB v německém jazyce zní: Ist die Stellung einer Scheidewand von der Art, daß die Ziegel, Latten oder Steine nur auf einer Seite vorlaufen oder abhängen; oder sind die Pfeiler, Säulen, Ständer, Bachställe auf Einer Seite eingegraben; so ist im Zweifel auf dieser Seite das ungetheilte Eigenthum der Scheidewand, wenn nicht aus einer beyderseitigen Belastung, Einfügung, aus anderen Kennzeichen oder sonstigen Beweisen das Gegentheil erhellet. Auch derjenige wird für den ausschließenden Besitzer einer Mauer gehalten, welcher eine in der Richtung gleich fortlaufende Mauer von gleicher Höhe und Dicke unstreitig besitzt.Dobová odborná literatura rovněž poukazuje na domněnku výlučného vlastnictví rozhrady dle § 857, která svědčí proti jejímu spoluvlastnictví. Na rozdíl od současné úpravy v NOZ, který obsahuje v příslušných ustanoveních §§ 1024 - 1026 domněnku pouze jednu, a to ve prospěch spoluvlastnictví, ABGB obsahoval domněnky párové, vzájemně protichůdné. Souhrnně zde označuje soudní dvůr normy obsažené v §§ 854 až 857 ABGB za právní vztahy k rozhradám (die Rechtsverhältnisse an Scheidewänden). Podle nich se pak rozhrady dělí na ty, jež jsou ve vlastnictví výlučném (Alleineigentum) a naproti nim rozhrady v domnělém spoluvlastnictví (vermutete Miteigentum). ABGB pak upravuje oba tyto případy. Při promiskuitním užití pojmů rozhrada (Scheidewand) a mezní zařízení {Grenzeinrichtung) pak dále soud uvádí, že za ty je považováno takové zařízení, která se nacházejí v místě hranic pozemků tak, že zasahují svou částí na oba z nich. https://is.muni.cz/th/ojm30/diplomova_prace_salamanek_vojtech.txtŽalovaná poukázala na to, že z ust. § 857 OZO (uveřejněného v právním informačním systému CODEXIS), které se podle jejího přesvědčení asi nejvíce přibližuje původnímu vzoru, je zřejmé, že předmětná opěrná zeď vystupující, resp. se klonící směrem k pozemku s komunikací ve vlastnictví žalovaného, ač svým charakterem možná rozhrada, přináležela de iure od svého zhotovení do vlastnictví vlastníka pozemku p.č. , Anonymizováno, v k.ú. , adresa, , tedy do výhradního vlastnictví právního předchůdce žalobce.Soud v daném případě uzavřel, že ze samotné povahy opěrné zdi nad komunikací je zřejmé (a z fotodokumentace rovněž patrné), že kameny pouze na jedné straně vystupují (vyčnívají), resp. k jedné straně se kloní a že touto stranou je strana, kde se nachází komunikace – tedy pozemek ve vlastnictví žalobce.Soud dodává, že existují různé metody výkladu právních norem, jednou ze základních je výklad jazykový (neboť na tento by se neměl vymlouvati ani žádný právní laik). Užitím jazykového výkladu soud dospěl k názoru o tom, že povaha původní opěrné zdi, o kterou v dané věci šlo (stejně tak i obdobných opěrných zdí vzniklých za účinnosti OZO), kdy je tato zapuštěna ve svahu a kameny tak k pouze jedné straně vystupují či vyčnívají, je taková, že se jedná o výhradní vlastnictví a nikoliv vlastnictví společné.S ohledem na to, že základní premisou pro nárok žalobce odvíjející se od správního rozhodnutí, které je založeno na aplikaci ustanovení § 135 odst. 6 StavZ, je vlastnictví stavby, na které jsou prováděny a obcí hrazeny neodkladné úkony v podobě jejího odstranění či zabezpečení, byla žaloba zamítnuta, když žalobce v řízení neprokázal, že by žalovaná (a ani její právní předchůdci) vlastníky opěrné zdi byli. Argumentace strany žalující o „prospěchu“ ze stavby opěrné zdi a její nezbytnosti pro statiku stavby domu ve vlastnictví žalované není přitom ve světle výše uvedeného jakkoliv významné a podstatné.Výslechy svědků , jméno FO, a , tituly před jménem, , jméno FO, nepřinesly pro meritorní rozhodnutí žádné relevantní poznatky, proto soud tyto výpovědi jakkoliv nevyhodnocuje.S ohledem na závěr o nedostatku pasivní věcné legitimace žalované, která není vlastníkem stavby, jejíž opravu (zbouráním staré zdi a vybudováním nové zdi) nařídil příslušný stavební úřad, byla žaloba zamítnuta bez toho, že by se k otázce přiměřenosti a účelnosti žalobcem vynaložených nákladů činilo další podrobné dokazování. Soud dodává, že i v případě, kdy by měl za prokázané spoluvlastnictví opěrné zdi žalovanou, by patrně neprováděl další dokazování, jak navrhoval zástupce žalované, neboť rozhodnutí , právnická osoba, ve , adresa, ze dne 6. 10. 2015 č. j. SVO/3050/2015 nařizující výstavbu nové opěrné zdi je pro účastníky daného sporu závazné a k samotné účelnosti vynaložených nákladů soud dodává, že se znalec ing. Vymetálek se těmito zabýval na straně 9-10 svého posudku; dospěl k částce 549 661 Kč ohledně samotné stavby celé zdi (oproti částce 590 449 Kč vynaložené žalobcem) a k částce 118 875 Kč ohledně zajištění stability kolny (žalobce v žalobě uvedl, že za toto uhradil částku 94 794 Kč). Konečně se pak nárok žalobce skládá z nároku na úhradu ½ nákladů na zaměření stavby a projektovou dokumentaci (5 000Kč + 15 125 Kč). Je tak zřejmé, že žalobcem vynaložené částky na stavbu a zabezpečení kolny (590 449 Kč +94 794 Kč = 685 243 Kč) se téměř shodují se závěry znalce (549 661 Kč + 118 875 Kč =668 536 Kč), jinak řečeno, že náklady na výstavbu nové zdi nebyly nepřiměřené. Z uvedeného je zřejmé, že revizní posudek by byl zřejmě nadbytečný. Argumentovala-li žalovaná tím, že oprava měla být provedena nikoliv zbouráním původní zdi a vybudováním nové, ale opravou původní zdi, tedy s nižšími náklady, pak má soud za to, že není-li rozhodnutí , právnická osoba, ve , adresa, ze dne 6. 10. 2015 č. j. SVO/3050/2015 nařizující výstavbu nové opěrné zdi nicotné, jak uzavřel odvolací soud v předchozím rozhodnutí, pak je závazné, tedy ve svém základu, kterým byla právě výstavba nové opěrné zdi.Pokud by závěr soudu o výlučném vlastnictví rozhrady – původní opěrné zdi – žalobcem – nebyl správný, byl by nárok žalobce dán a to v žalované výši, kdy náklady jím uplatněné na výstavbu nové opěrné zdi, nevybočují z cen obvyklých v místě a čase.Druhým výrokem bylo rozhodnuto dle § 140 odst. 2 o.s.ř. a žalované ustanovenému zástupci bylo přiznáno celkem 185 408,30 Kč, když tato částka zahrnuje odměnu za zastoupení v rozsahu 19 úkonů právní služby po 5 000 Kč/1 úkon dle § 8 odst. 1, § 7 a § 12a vyhl. č. 177/1996Sb. ve znění účinném do 31.12.2021, 5úkonů právní služby po 9 980Kč/1 úkon dle § 8 odst. 1 a § 7 vyhl. č. 177/1996Sb., paušální náhrady hotových výdajů po 300 Kč/ 1 úkon, celkem za 24 úkonů právní služby, tj. celkem ve výši 7 200,-- Kč z cestovné k jednání u Krajského soudu v Hradci Králové dne 12. 02. 2020 ve výši 730 Kč, náhradu ztráty času ve výši 400 Kč a 21% DPH.Dle § 148 odst. 1 o.s.ř. má stát podle výsledků řízení proti účastníkům právo na náhradu nákladů řízení, které platil, pokud u nich nejsou předpoklady pro osvobození od soudních poplatků.Ve věci neúspěšnému žalobci bylo proto v souladu s výše cit. ustanovením uloženo zaplatit jednak odměnu za zastoupení ve výši 185 408,30 Kč a dále státem zálohované náklady na znalečné ve výši 28 639 Kč (znalečné za podaný znalecký posudek po odečtení žalobcem uhrazené zálohy činilo 26 032 Kč a znalečné za účast znalce při jednání částku ve výši 2 607 Kč). Lhůty k zaplacení nákladů řízení byly stanoveny dle § 160 odst. 1 o.s.ř.