15 C 59/2026

Plný text

Okresní soud v Trutnově rozhodl samosoudkyní JUDr. Michaelou Koblasovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované , narozená Anonymizováno bytem Adresa žalované pro 44 123,68 Kč s příslušenstvím - úvěr

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 19 300 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Co do zbylé části, kterou se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 24 823,68Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 3152,34 Kč, kapitalizovaného úrok ve výši 3725,16 Kč, zákonného úroku z prodlení z částky 19735,55 Kč od 22.10.2025 do zaplacení ve výši 12,75 % a úroku 12,75 % ročně z částky 19735,55 Kč od 22.10.2025 do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobou podanou dne 4.3.2026 se žalobkyně po žalované domáhá zaplacení celkové částky 44 123,68 Kč, sestávající z dlužné jistiny 19 735,55 Kč, dlužného poplatku 14 388,13 Kč a smluvní pokuty ve výši 10 000 Kč, kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 3 725,16 Kč a kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 3 152,34 Kč; současně žádala, aby žalované byla uložena povinnost hradit i nadále úrok ve výši 12,75 % ročně z dlužné jistiny 19 735,55 Kč od 22.10.2025 do zaplacení a vedle toho také zákonný úrok z prodlení ve stejné výši 12,75 % ročně od téhož data do zaplacení, přičemž smluvní pokuta ve výši 10 000 Kč zahrnuje jak již postoupenou smluvní pokutu 7 884,33 Kč, tak i další smluvní pokutu vypočtenou sazbou 0,1 % denně z dlužné částky za období od 22.10.2025 do 21.12.2025. K odůvodnění uvedla, že mezi právním předchůdcem žalobkyně, společností , právnická osoba, , a žalovanou byla dne 29. 7. 2023 uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru, jejíž nedílnou součástí byly smluvní podmínky. Poskytovatel před uzavřením smlouvy posuzoval úvěruschopnost žalované na základě jí sdělených a doložených údajů, zejména potvrzení o příjmu, výplatnice a pracovní smlouvy. Tyto informace byly zaznamenány v zákaznické kartě a žalovaná ve smlouvě potvrdila jejich pravdivost i porozumění podmínkám úvěru. Na základě tohoto posouzení byla žalované poskytnuta částka 20 000 Kč v hotovosti. Žalovaná se zavázala uhradit celkem 35 438 Kč ve 52 týdenních splátkách po 682 Kč. Žalovaná však své splátkové povinnosti neplnila řádně a včas a uhradila pouze 700 Kč. K 15. 4. 2024 činila dlužná jistina 19 735,55 Kč a dlužný poplatek 14 388,13 Kč, přičemž dluh byl dále úročen smluveným úrokem a úrokem z prodlení. Současně byla sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z dlužné částky. Pohledávka byla následně postoupena žalobkyni smlouvou ze dne 21. 10. 2025, o čemž byla žalovaná vyrozuměna, a žalobkyně z toho dovozuje svou aktivní legitimaci.Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.Soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání.Soud vzal za prokázané, že mezi společností , právnická osoba, , se sídlem , adresa, , IČO , IČO, , a žalovanou byla dne 29. 7. 2023 uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě byl žalované poskytnut úvěr ve výši 20 000 Kč. Žalobkyně posoudila úvěruschopnost žalované pouze na základě výplatních pásek za měsíc červen 2023, přičemž zjištěný celkový příjem činil 15 767 Kč; výdaje byly v zákaznické kartě uvedeny pouze jako „odhadované“ ve výši 6 000 Kč. Žalovaná se zavázala uhradit celkovou částku 35 438 Kč ve splátkách, přičemž rozdíl oproti poskytnuté jistině tvořily zejména sjednaný úrok a poplatek za zpracování úvěru. Smlouva byla uzavřena na dobu určitou a její nedílnou součástí byly smluvní podmínky. Žalovaná na úvěr uhradila celkem 700 Kč. Pohledávka byla následně postoupena žalobkyni na základě smlouvy ze dne 21. 10. 2025, o čemž byla žalovaná vyrozuměna. V podané žalobě se žalobkyně domáhá zaplacení částky 44 123,68 Kč, sestávající z dlužné jistiny ve výši 19 735,55 Kč, dlužného poplatku ve výši 14 388,13 Kč, smluvní pokuty ve výši 10 000 Kč, kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 3 725,16 Kč a kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 3 152,34 Kč. Současně požaduje, aby žalovaná byla povinna hradit nadále úrok ve výši 12,75 % ročně z dlužné jistiny 19 735,55 Kč od 22. 10. 2025 do zaplacení a dále zákonný úrok z prodlení ve stejné výši 12,75 % ročně od téhož data do zaplacení. Smluvní pokuta přitom zahrnuje jak již postoupenou částku 7 884,33 Kč, tak i další smluvní pokutu vypočtenou sazbou 0,1 % denně z dlužné částky za období od 22. 10. 2025 do 21. 12. 2025.Soud při rozhodování ve věci postupoval dle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014, tedy v době uzavření smlouvy o úvěru.Dle § 2395 o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.Dle § 1810 o. z. ustanovení tohoto dílu se použijí na smlouvy, které se spotřebitelem uzavírá podnikatel (dále jen „spotřebitelské smlouvy“) a na závazky z nich vzniklé. Dle § 1815 o. z. ke zneužívajícímu ujednání se nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá.Dle § 1879 o. z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). Dle § 1880 odst. 1 o. z. postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění. Dle § 1882 odst. 1 o. z. dokud postupitel dlužníka nevyrozumí, nebo dokud postupník postoupení pohledávky dlužníku neprokáže, může se dlužník své povinnosti zprostit tím, že splní postupiteli, nebo se s ním jinak vyrovná.Dle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.Dle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (ve znění účinném ke dni uzavření posuzované smlouvy), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.Dle § 87 odst. 1 až 3 cit. zák. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.Dle § 2991 odst. 1, 2 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (dále jen o. z.) kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.Na základě provedeného dokazování dospěl soud k závěru, že právní předchůdce žalobkyně poskytl žalované na základě smlouvy o úvěru peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč. S ohledem na označení žalované ve smlouvě i na charakter smluvní dokumentace týkající se spotřebitelského úvěru se nepochybně jedná o spotřebitelskou smlouvu, na kterou dopadá zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném v době uzavření smlouvy.Soud dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobkyně nesplnil povinnosti vyplývající z ustanovení § 86 a § 87 citovaného zákona. Tvrzení žalobkyně vztahující se k posouzení úvěruschopnosti žalované jsou obecná a nepostačují k učinění odpovídajících skutkových zjištění. Příjem žalované byl nízký (přibližně 15 000 Kč měsíčně), přičemž současně splácela další závazky ve výši 2 510 Kč měsíčně. Z provedených důkazů nevyplývá, že by právní předchůdce žalobkyně dostatečně zjišťoval její osobní, majetkové a rodinné poměry ani konkrétní a doložené výdaje na bydlení a další základní potřeby. Za této situace soud nemá za prokázané, že úvěr odpovídal finančním možnostem žalované, respektive že byla schopna jej řádně splácet, což podporuje i skutečnost, že uhradila pouze jedinou splátku ve výši 700 Kč.Posuzování úvěruschopnosti přitom nesmí být pouze formální. Soud si je vědom, že rozsah tohoto posouzení musí odpovídat výši poskytovaného úvěru a je třeba respektovat zásadu proporcionality. Ani při jejím zohlednění však žalobkyně nepředložila žádné listiny, z nichž by bylo možné zjistit skutečnou výdajovou situaci žalované, ani bilanci celkových příjmů domácnosti uváděných v zákaznické kartě (tzv. další příjmy domácnosti ve výši 30 tis. Kč), stejně tak výdajů či způsob splácení dosavadních závazků, ačkoli zákon výslovně vyžaduje jejich porovnání. Požadavek řádného a kritického posouzení úvěruschopnosti vyplývá rovněž ze směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES, zejména z jejího čl. 8 a čl. 23, podle nichž musí věřitel posuzovat úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací, případně i z relevantních databází. Spotřebitel přitom není jediným ani postačujícím zdrojem těchto informací a věřitel je povinen získané údaje kriticky vyhodnotit. Neprokázání vynaložení odborné péče při posouzení úvěruschopnosti proto představuje důvod neplatnosti smlouvy. Tato sankce chrání nejen individuálního spotřebitele, ale i širší veřejný zájem na řádném fungování úvěrového trhu.S ohledem na judikaturu Nejvyššího soudu ČR, včetně rozhodnutí čj. 33 Cdo 2981/2022-441 ze dne 9. 2. 2023, rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018 ve věci sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 či rozsudku Nejvyššího soudu ČR čj. 33 Cdo 2981/2022-441 ze dne 9. 2. 2023, kde je znovu odkazováno na závěry rozsudku shora ve věci 33 Cdo 2178/2018, jakož i na závěry rozsudku ze dne 20. 3. 2019 ve věci 33 Cdo 201/2018, dospěl soud k závěru, že právní předchůdce žalobkyně neprověřil řádně schopnost žalované splácet poskytnutý úvěr. Dle konstantní judikatury je soud povinen zkoumat prověřování úvěruschopnosti a jeho vliv na platnost úvěrové smlouvy z úřední povinnosti. Ustanovení § 87 ZSÚ, které zkoumání úvěruschopnosti a posuzování platnosti smlouvy váže jen na námitku spotřebitele, je v rozporu s právem Evropské unie a nelze jej použít (viz rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci sp. zn. C-679/18). Protože právní předchůdce žalobkyně neprověřil řádně úvěruschopnost žalované, je smlouva ze dne 29.7.2023 dle § 87 ZSÚ neplatná a soud je povinen k této neplatnosti přihlédnout z úřední povinnosti. Žalobkyně se proto nemůže domáhat plnění sjednaných v neplatné smlouvě.Soud dále nad rámec shora uvedeného dospěl po posouzení vzájemných práv a povinností účastníků vyplývajících z úvěrové smlouvy k závěru, že smlouvu je třeba posoudit jako neplatnou rovněž z důvodu jejího zjevného rozporu s dobrými mravy, pro zcela zjevnou disproporci výše vzájemného plnění, ke kterému se smluvní strany podle smlouvy zavázaly. Žalobkyní požadovaný úrok z úvěru ve výši 86% ročně se vymyká běžně požadovaným úrokům souvisejícím s poskytnutím úvěru, ocitají se hrubě za hranou dobrých mravů a jsou zjevně lichevního charakteru. Nic na tom nemění fakt, že žalobkyně požadovala úrok v nižší míře. Hodnota plnění, k němuž se žalovaná zavázala na základě úvěrové smlouvy je tak zcela neadekvátní a v hrubém nepoměru k hodnotě protiplnění poskytnutého na základě smlouvy žalobkyní. Takové právní jednání žalobkyně nemůže požívat právní ochrany. Vzhledem k tomu, že neplatné části právního jednání nelze v daném případě ve smyslu § 576 o. z. oddělit od jeho ostatního obsahu, postihuje neplatnost smlouvu jako celek.Protože právní předchůdce žalobkyně poskytl žalované částku 20 000 Kč na základě neplatné smlouvy, došlo k plnění bez právního důvodu a na straně žalované vzniklo bezdůvodné obohacení, které je žalovaná povinna vydat. Co do výše bezdůvodného obohacení soud dospěl k závěru, že z vyplacené částky 20 000Kč bylo vráceno 700 Kč, proto soud výrokem ad I. přiznal žalobkyni částku 19 300 Kč. Dle § 87 odst. 1 ZSÚ je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Z rozsudku Nejvyššího soudu ČR čj. 33 Cdo 3675/2021-262 ze dne 20. 4. 2022 plyne, že „důsledkem porušení povinnosti poskytovatele úvěru posoudit úvěruschopnost žadatele je neplatnost smlouvy a to, že spotřebitel vrací jistinu úvěru podle svých možností. Pokud je spor o vrácení jistiny, rozhodne o jejím splácení soud. Ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté nebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka.“ S ohledem na tento závěr Nejvyššího soudu ČR je nutno mít za to, že žalovaná se doposud neocitnula v prodlení, neboť nová doba splatnosti nebyla mezi účastníky dohodnuta a je stanovována soudem až v tomto rozhodnutí. Protože žalovaná je v řízení nečinná, nedoložila soudu své poměry tak, aby soud mohl posoudit, jaké jsou jeho reálné možnosti, byla lhůta k plnění stanovena dle § 160 odst. 1 o.s.ř. na 3 dny od právní moci rozsudku. Žalobkyně se nemůže domáhat nad nevrácenou jistinu plnění sjednaných v neplatné smlouvě a zároveň žalovaný z důvodů shora uvedených není dle rozsudku Nejvyššího soudu ČR čj. 33 Cdo 3675/2021-262 doposud v prodlení, proto co do částky jdoucí nad rámec požadované jistiny a co do požadovaného úroku z prodlení byla žaloba zamítnuta.Výrok o nákladech řízení se opírá o § 142 odst. 2 o. s. ř. Převážně úspěšná žalovaná náhradu nákladů řízení nepožadovala, proto soud rozhodl tak, že náhradu nákladů řízení nepřiznal žádnému z účastníků.