15 C 79/2025

Plný text

Okresní soud v Trutnově rozhodl samosoudkyní JUDr. Michaelou Koblasovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného pro 30 553,31 Kč s příslušenstvím - úvěr

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 20 000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Co do částky 10 553,31 Kč se zákonným úrokem ve výši 12,75 % z prodlení z částky 30 553,31 Kč od 13. 12. 2024 do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 1 238,10 Kč k rukám zástupce , Jméno advokáta, do tří dnů od právní moci rozsudku. Žalobou podanou dne 19.3.2025 se žalobkyně domáhala zaplacení částek uvedených ve výrocích I. a II. tohoto rozsudku. Žaloba byla odůvodněna tím, že mezi právním předchůdcem žalobkyně společností společností , Anonymizováno, .,) a žalovaným byla dne 8.8.2024 smlouva o revolvingovém úvěru, na jejímž základě žalovaný čerpal úvěr v konečné výši 30 553.31 Kč. Tento úvěr měl být splacen nejpozději dne 12.12.2024. Žalovaný úvěr v poskytnuté výši čerpal, avšak do uvedeného data splatnosti poskytnuté peněžní prostředky nevrátil. Původní věřitel poskytuje úvěry prostřednictvím své webové stránky www., Anonymizováno, .cz. Úvěruschopnost žalovaného ověřoval původní věřitel výpočtem mezi doložitelnými příjmy a výdaji. Dále byl žalovaný lustrován z veřejně dostupných databází ISIR, CEE, CRKI, EUCB. Klientům je ponechána rezerva 10 % rozdílu mezi doloženými příjmy a deklarovanými výdaji mimo splátku, kdy se těchto 10 % musí rovnat minimálně životnímu minimu, které v současné době činí 3 410,- Kč. Půjčky jsou poskytovány tak, aby vrácená částka v době splatnosti byla maximálně ve výši 90 % rozdílu výdajů a příjmů. Na základě uvedených skutečností nedošlo k důvodným pochybám ohledně platební schopnosti a bylo tak vyhověno žádosti o úvěr.Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.Soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání.Soud vzal na základě provedených důkazů za prokázané, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným došlo k uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru. Na základě uzavřené smlouvy poskytl právní předchůdce žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč (zjištěno z přehledu na čl. 18 spisu). Žalovaný na úvěr neuhradil ničeho. Smlouvou o postoupení pohledávek postoupil původní věřitel pohledávky za žalovaným žalobkyni.Dle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Dle § 87 odst. 1 až 3 cit. zák. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.Dle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Dle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.Žalobkyně je v tomto řízení aktivně legitimována, protože jí vymáhaná pohledávka byla postoupena původním věřitelem.Soud se dále v prvé řadě zabýval tím, zda právní předchůdce žalobkyně před uzavřením úvěrové smlouvy splnil povinnosti vyplývající ze shora uvedeného ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru. V posuzovaném případě žalobkyně uvedla toliko obecné tvrzení o způsobu posuzování úvěruschopnosti žalovaného, nic konkrétního však nesdělila. Nebylo tvrzeno ani prokázáno, že by právní předchůdce žalobkyně ověřil výši stávajícího úvěrového zatížení žalovaného, resp. jeho celkové poměry.Úvěruschopnost a její vliv na platnost úvěrové smlouvy je soud povinen zkoumat z úřední povinnosti. Podle závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, věřitel nedostojí povinnosti stanovené zákonem o spotřebitelském úvěru (nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr), vyjde-li z objektivně nepodloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho poměrech; nic na tom nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků či úpadců. V rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 je konstatováno, že „pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady.“ Ve výroku tohoto rozsudku ad 2. Soudní dvůr Evropské unie stanoví, „že článek 8 odst. 1 směrnice 2008/48/ES musí být vykládán v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a že jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady.“ V rozsudku Nejvyššího soudu ČR čj. 33 Cdo 2981/2022-441 ze dne 9. 2. 2023 je znovu odkazováno na závěry rozsudku shora ve věci 33 Cdo 2178/2018, jakož i na závěry rozsudku ze dne 20. 3. 2019 ve věci 33 Cdo 201/2018, přičemž Nejvyšší soud dovodil, že bez údajů o nákladech a výdajích osob žijících se žadateli o úvěr ve společné domácnosti si lze jen těžko učinit komplexní úsudek o celkových poměrech žadatelů a posoudit jejich schopnost úvěr splácet. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že za situace, kdy se věřitel spokojil pouze s informacemi od žalovaného, jež neověřoval a ani nezjišťoval údaje o nákladech a výdajích osob žijících se žadatelem o úvěr ve společné domácnosti, nepostupoval při posouzení úvěruschopnosti s odbornou péčí. V posuzovaném případě právní předchůdce žalobkyně před poskytnutím úvěru neověřoval výdaje ani samotné žalovaného, natož osob s ním žijících ve společné domácnosti. Současně žalobkyně nedoložila ani doklady, ze kterých měl právní předchůdce žalobkyně ověřit příjmy žalovaného. Vzhledem k uvedenému závěru nelze než dovodit, že předmětná smlouva o úvěru uzavřená mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným byly neplatným právním jednáním. Žalobkyně tak může požadovat pouze vrácení jistiny, která byla žalovanému poskytnuta a která dosud nebyla vrácena. Konkrétně jde o částku 20 000 Kč. Soud proto žalobkyni přiznal částku 20 000 Kč (výrok I.). Ve zbývajícím rozsahu pak žalobu zamítl (výrok II.).Výše uvedený závěr o nesplnění povinnosti posoudit úvěruschopnost dlužníka se současně projeví i v rozhodnutí o lhůtě k plnění a o úroku z prodlení. V rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 se mj. uvádí: Důvodová zpráva k ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru uvádí, že s ohledem na fakt, že z neplatnosti smlouvy vyplývá povinnost stran vzájemně si bez zbytečného odkladu vrátit poskytnutá plnění na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení, z čehož pro spotřebitele mohou vyplývat problémy související s nutností urychleně si opatřit již utracené peníze ze spotřebitelského úvěru, stanoví se na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, avšak v době odpovídající jeho možnostem. Spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text „v době přiměřené jeho možnostem“ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teleologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (logický výklad). Komentářová literatura uvedené rozvádí v tom směru, že důsledkem porušení povinnosti poskytovatele úvěru posoudit úvěruschopnost žadatele (a tedy soukromoprávní sankcí) je neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru a to, že spotřebitel vrací jistinu úvěru podle svých možností. Obecně shrnuto, ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Soud proto žalobu v části o požadovaný úrok z prodlení ve výroku II. rozsudku zamítl. Žalovaný se v prodlení ocitne až v případě, že dlužnou jistinu nezaplatí v soudem stanovené lhůtě.V posuzované věci byl žalovaný nečinný. Netvrdil a neprokázal, jaké jsou jeho možnosti stran vrácení poskytnuté jistiny. Za tohoto stavu soud rozhodl o povinnosti žalovaného zaplatit dlužnou částku ve lhůtě stanovené podle § 160 odst. 1 o.s.ř.Výrok o nákladech řízení se opírá o § 142 odst. 2 o. s. ř. Žalobkyně byla ve věci úspěšná co do částky 20 000 Kč, neúspěšná byla co do částky 10 553,31 Kč. Tedy ve věci úspěšnější žalobkyně má nárok na 30% vzniklých nákladů řízení (úspěch 65% - neúspěch 35% = 30%). Žalobkyně na nákladech řízení vynaložila částku 1 223 Kč za zaplacený soudní poplatek a hradila náklady právního zastoupení. Při určení výše odměny a nákladů zastoupení postupoval soud podle § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb. Dle tohoto ustanovení činí odměna za úkon právní služby 700 Kč a paušální částka jako náhrada výdajů za každý úkon právní služby 100 Kč. Tyto částky přísluší za 3 úkony právní služby (předžalobní upomínka, převzetí a příprava zastoupení, sepis žaloby). Celková výše odměny je omezena výší tarifní hodnoty (žalované částky). Žalobkyně se domáhala, aby odměna za 1 úkon právní pomoci byla stanovena dle § 7 advokátního tarifu, nikoliv dle § 14b tohoto předpisu. Soud dovodil, že v konkrétním sporu jsou splněny podmínky pro aplikaci § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb. Z úřední činnosti je soudu známo, že žalobkyně vymáhá dlužné platby poskytnutých úvěrů a smluvních pokut soudní cestou ve větším množství případů ročně. Skutkové vymezení uplatněných nároků je v jednotlivých soudních řízeních prováděno obdobným způsobem. Jednotlivé žaloby se liší pouze v označení žalovaných, v označení smlouvy, ve vymezení dlužného období a ve vyčíslení samotných dlužných částek. Rovněž právní odůvodnění uplatněných nároků je v jednotlivých soudních řízeních prováděno shodně. Soud z uvedeného dovozuje, že postup při uplatňování nároků žalobkyně soudní cestou je do značné míry automatizovaný a alespoň ve fázi, která předchází případné procesní obraně žalované strany, nevyžaduje individuální posouzení každého jednotlivého případu ani odborné právní znalosti. Nelze přehlédnout, že Ústavní soud před účinností § 14b vyhlášky č. 177/96 Sb. opakovaně konstatoval, že je nepřiměřeně vysoká sazba mimosmluvních odměn (§ 7 vyhlášky) a v nálezu sp. zn. I ÚS 3923/11 ze dne 29. 3. 2012 judikoval, co považuje za řízení zahájené tzv. „formulářovou“ žalobu, když uvedl, že „v takovém řízení, jež je zahájeno „formulářovou“ žalobou, nárok je uplatňován vůči spotřebiteli, přičemž ten vznikl ze smlouvy, anebo jiného právního důvodu, avšak spotřebitel je fakticky vyloučen z možnosti sjednat si podmínky plnění s jiným obsahem (typicky půjde zejména o smlouvu o přepravě, dodávce tepla nebo energií, spotřebitelském úvěru, běžném účtu, o poskytování služeb informační společnosti, o poskytování služeb elektronických komunikací, o pojistnou smlouvu, o regulační poplatek podle zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů)“. Zástupce žalobkyně doložil, že je plátcem daně z přidané hodnoty. Dle § 137 odst. 3 o. s. ř. proto patří k nákladům řízení rovněž částka odpovídající DPH ve výši 21 %. Základem daně jsou odměna za zastupování ve výši 2 100 Kč, dále náhrady, tj. celkem částka 2 400 Kč. Celkově bylo na nákladech řízení přiznáno 1 238,10Kč (30% z celkově vypočtených nákladů ve výši 4 127 Kč). S ohledem na výsledek řízení je žalovaný povinen nahradit žalobkyni náklady řízení v této výši, které jsou splatné dle § 149 odst. l o. s. ř. k rukám zástupce žalobkyně.