27 C 166/2025

Plný text

Okresní soud v Trutnově rozhodl samosoudkyní Mgr. Anetou Bendovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 5 598 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.

II. Co do částky 8 389 Kč a co do zákonného úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 9 991 Kč od 31.5.2025 do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. V projednávané věci se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 13 987 Kč s příslušenstvím jako pohledávky vzniklé z titulu smlouvy o revolvingovém úvěru č. , hodnota, uzavřené mezi právní předchůdkyní žalobkyně, společností , právnická osoba, , a žalovanou ze dne 30.10.2024. Dle této smlouvy poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalované úvěr (produkt Kimbi) v celkové výši 12 000 Kč, a to dne 30.10.2024 částku 10 000 Kč a dne 22.1.2025 částku 2 000 Kč, na bankovní účet žalované č. , č. účtu, . Žalovaná částka představuje jistinu ve výši 9 991 Kč, smluvní úrok ke dni zesplatnění ve výši 3 996 Kč. Pohledávka za žalovanou vyplývající z výše uvedené smlouvy byla ze strany původního věřitele postoupena žalobkyni na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 12.12.2024.K procesu ověřování úvěruschopnosti žalobkyně tvrdila, že její právní předchůdkyně posoudila před poskytnutím každého z úvěrů s odbornou péčí schopnost žalované úvěr splácet, když zejména provedla vyhodnocení informací požadovaných a získaných od žalované před uzavřením předmětné úvěrové smlouvy, nahlédnutím do veřejných registrů. Dokumenty ohledně lustrace v příslušných registrech však nemá k dispozici. Žalovaná na daný úvěr uhradila dne 17.1.2025 částku 6 402 Kč, když 2009 Kč bylo započteno na jistinu a 4 393 Kč na smluvní úrok.

2. Žalovaná se k podané žalobě nevyjádřila. Ve věci byl vydán elektronický platební rozkaz, tento byl zrušen usnesením nadepsaného soudu ze dne 4.12.2025 pro nedoručení žalované do vlastních rukou. K jednání nařízenému na den 25.3.2026 se žalovaná nedostavila, ač jí bylo předvolání spolu s žalobou a doplněním žalobních tvrzení doručeno do vlastních rukou postupem dle ustanovení § 49 odst. 2, 4 o.s.ř. s účinky doručení ke dni 9.3.2026. Právní zástupce žalobkyně svým podáním ze dne 18.3.2026 navrhl, aby ve zbytku bylo žalobě vyhověno a omluvil svou neúčast při jednání. Po provedeném dokazování bylo ve věci rozhodnuto.

3. Skutkový stav věci byl v řízení zjištěn v rozsahu potřebném pro meritorní rozhodnutí z listinných důkazů předložených žalobkyní, a to ze smlouvy o úvěru, výpisem z bankovního účtu o čerpání částek žalovanou, smlouvy o postoupení pohledávek, oznámením o postoupení pohledávky, předžalobní výzvy a podacího lístku, na jejichž základě soud dospěl k následujícím skutkovým zjištěním.

4. Mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou byla sjednána úvěrová smlouva, na základě, níž byly žalované vyplaceny úvěrové prostředky ve výši 12 000 Kč, a to dne 30.10.2024 částku 10 000 Kč a dne 22.1.2025 částku 2 000 Kč, na bankovní účet žalované č. , č. účtu, . Žalovaná tyto prostředky věřiteli neuhradila, vyjma platby ve výši 6 402 Kč dne 17.1.2025. Smluvní úrok byl sjednán ve výši 200 % ročně, měsíční splátky byly splatné k poslednímu dni v každém jednotlivém období třiceti dnů po dobu trvání úvěru až do úplného zaplacení. Úvěr byl poskytnut na dobu neurčitou. Smlouvou o postoupení pohledávek došlo k přechodu práv a povinností z uzavřené smlouvy na žalobkyni, když postoupení pohledávek bylo žalované oznámeno písemně dne 19.7.2025. Žalované byla doručena předžalobní výzva, přesto k úhradě před podáním žaloby z její strany nedošlo. Dle prohlášení žalobkyně došlo k úhradě částky 6 402 Kč započtené na žalovanou jistinu a smluvený úrok dne 17.1.2025, tedy před podáním žaloby, po podání již neuhradila žalovaná ničeho.

5. Zjištěný skutkový stav soud posoudil podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (o. z.) a podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (ZSÚ). Soud vycházel rovněž z ustálené judikatury Nejvyššího soudu vztahující se k problematice posuzování úvěruschopnosti při uzavírání smlouvy o spotřebitelském úvěru, jakož i problematice splatnosti a výše bezdůvodného obohacení v případě nikoliv řádného posouzení úvěruschopnosti.Dle § 2 odst. 1 ZSÚ je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.Dle § 86 odst. 1, 2 ZSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.Dle § 87 odst. 1, 2 ZSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.Dle § 2991 odst. 1, o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.Dle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

6. Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu ČR (zejm. rozsudek sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, rozsudek sp.zn. 33 Cdo 656/2024 ze dne 31.7.2024) se má za to, že věřitel nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nepodloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho majetkových poměrech. Požadavek posuzování úvěruschopnosti dlužníka předpokládá ověření údajů, které věřitel získal od dlužníka, přičemž je povinností věřitele zjišťovat a verifikovat nejen pravidelné měsíční příjmy, ale rovněž pravidelné měsíční výdaje a nepostačí pouze „fiktivní“ výdaje dovozované ze statistických modelů a publikovaných údajů o životním minimu.

7. Podle závěrů rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 je třeba úvěruschopnost zkoumat v závislosti na konkrétních okolnostech každého jednotlivého případu a prohlášení spotřebitele nutno podepřít doklady. Podle závěrů rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C-679/18 ustanovení národního práva, které zkoumání úvěruschopnosti a posuzování platnosti smlouvy váží jen na námitku spotřebitele, jako je tomu v případě § 87 zákona o spotřebitelském úvěru (ve znění účinném ke dni uzavření úvěrové smlouvy), je v rozporu s právem Evropské unie a nelze je použít.

8. Na podkladě zjištěného skutkového stavu a jeho právního posouzení soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně, 5 598 Kč představující rozdíl mezi čerpanou částkou a částkou uhrazenou, ve zbytku soud žalobu zamítl. Úvěrovou smlouvu soud posoudil jako smlouvu o spotřebitelském úvěru, a to zejména s ohledem na povahu subjektů, které do smluvního vztahu vstupovaly a rovněž s ohledem na obsah ujednaných závazků. S ohledem na výsledky provedeného dokazování však soud z úřední povinnosti dovodil, že úvěrová smlouva je neplatná, neboť právní předchůdkyně žalobkyně řádně nesplnila povinnost prověřit schopnost žalované úvěr splácet; splnění této povinnosti dané ZSÚ je přitom podmínkou platnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru. Podklady, z nichž právní předchůdkyně žalobkyně ověřila žalovanou deklarované příjmové poměry soudu předloženy nebyly, resp. bylo tvrzeno, že tyto nejsou k dispozici. Nebylo tak možno přezkoumat, zda bylo při posuzování úvěruschopnosti postupováno řádně a ve smyslu zákona. Rovněž není dokladováno, jaké údaje právní předchůdkyně žalobkyně zjistila z veřejných registrů, pokud na ně v doplnění žaloby ohledně prověřování úvěruschopnosti odkazuje. Ze shora uvedených důvodů tedy nelze považovat povinnost její právní předchůdkyně žalobkyně danou ustanovením § 86 ZSÚ za řádně splněnou. Úvěrová smlouva je tedy neplatná, soud je povinen k této neplatnosti přihlédnout z úřední povinnosti, přičemž plnění, které si strany z titulu takto neplatné smlouvy poskytly, je třeba vypořádat v režimu bezdůvodného obohacení.

9. Žalobkyně poskytla žalované na základě neplatného právního jednání – bez právního důvodu částku 12 000 Kč. Uhradila pak 6 402 Kč, z titulu neplatné smlouvy o úvěru takto na její straně vzniklo bezdůvodné obohacení v rozdílu těchto částek. Soud výrokem II. zamítl žalobu nad rámec této částky bezdůvodného obohacení a rovněž v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení příslušenství. O nákladech řízení účastníků soud rozhodoval podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. Žalobkyně byla v řízení z převážné části neúspěšná než úspěšná, přicházelo by tedy do úvahy přiznat žalované náhradu nákladů řízení ve výši jejího úspěchu. Na straně více úspěšné žalované však dle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly. Z uvedeného důvodu bylo proto o nákladech řízení rozhodnuto, jak je uvedeno ve výroku III.