29 C 147/2025

Plný text

Okresní soud v Trutnově rozhodl samosoudkyní Mgr. Andreou Kolínovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 56 004,68 Kč s příslušenstvím – úvěr

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 29 457,89 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Co do částky 25 087,02 Kč, úrok z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 29 784,68 Kč od 25. 2. 2025 do zaplacení a co do částky 1 459,77 Kč na smluvní pokutě, se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu, podaným dne 7. 11. 2025 se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky celkem 54 544,91 Kč s příslušenstvím, z titulu smlouvy o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. 24432536, uzavřené mezi žalobkyní, jako úvěrujícím a žalovaným jako úvěrovaným dne 27. 10. 2023. První splátka byla splatná dne 26. 11. 2023 a konec kreditového rámce měl nastat dne 19. 4. 2025.Žalovanému bylo v době od 27. 10. 2023 do 10. 7. 2024 vyplaceno celkem 56 013 Kč, a to bezhotovostně na účet žalovaného. Žalovaný splatil na jistinu celkem 26 554,92 Kč. Žalovaný nehradil splátky řádně a včas, žalobkyně tak vypověděla smlouvu, kdy se žalovaný dostal do prodlení úhradou celého úvěru dne 25. 2. 2025. Žalobkyně tak požaduje na jistině 29 457,89 Kč, poplatek za vyplacení tranší úvěru ve výši 326,79 Kč a smluvní úrok ve výši 24 760,23 Kč. Dále žalobkyně požadovala úrok z prodlení z jistiny a smluvní pokutu ve výši 1 459,77 Kč.

2. K procesu posouzení úvěruschopnosti žalobkyně tvrdila, že před uzavřením úvěrové smlouvy ověřila schopnost žalovaného splácet poskytnutý úvěr v souladu s příslušnými zákony, když vycházel mj. z informací získaných z bankovních registrů klientský informací, nebankovních registrů klientských informací, insolvenčního rejstříku, evidence neplatných dokladů, evidence adres obecních/městských úřadů, interních registrů atd. Při posouzení schopnosti žalovaného splácet poskytnutý úvěr žalobkyně provedla podle interní metodiky schválené ČNB, doložený soubor Credit worthiness Methodology. Kdy žalobkyní ověřená výše příjmů činila 31 087 Kč.

3. Žaloba společně s výzvou k vyjádření, zda účastník souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, byla žalovanému doručena prostřednictvím datové schránky dne 2. 2. 2026. Ve výzvě k vyjádření, zda účastník souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, byl žalovaný poučen o tom, že pokud se v dané lhůtě nevyjádří, bude mít soud za to, že s navrhovaným postupem soudu souhlasí. Žalovaný se k žalobě ani na výzvu nijak nevyjádřil. Žalobkyně s rozhodnutím bez nařízení jednání vyjádřila souhlas již v žalobě. Protože byly splněny podmínky podle ustanovení § 115a o. s. ř., nebylo k projednání věci nařízeno jednání. Rozsudek byl vyhlášen veřejně dne 16. 3. 2026.

4. Ze smlouvy o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. 24432536 soud zjistil, že účastníci uzavřeli tuto smlouvu dne 27. 10. 2023, na jejímž základě se žalobkyně zavázala poskytnout ve prospěch žalovanému částku až do výše 57 700 Kč a žalovaný se zavázal tento úvěru hradit. Bylo smluven, že se jednání o spotřebitelský, revolvingový úvěr, bezúčelový. Konec doby platnosti kreditního rámce byl stanoven 19. 4. 20205, denní úrok byl sjednán ve výši 0,883 %. Datum splatnosti první splátky byl stanoven 26. 11. 2023, datum splatnosti úvěru 19. 4. 2025. Poplatek byl sjednán ve výši 1,99 % z čerpané částky. Z přílohy denních splátek soud zjistil, že ta byla ve výši 182,54 Kč.

5. Z výpisu o posouzení úvěruschopnosti soud zjistil, že výše pravidelných měsíční výdajů je ve výši 11 393 Kč, měsíčních výdajů na bydlení ve výši 6 000 Kč, další nezbytné výdaje ve výši 600 Kč, ostatní zbytné výdaje ve výši 2 000 Kč. Výše ověřené čistého měsíčního příjmu ve výši 31 087 Kč, výše čistého měsíčního příjmu uvedeného spotřebitelem ve výši 56 000 Kč. Disponibilní příjem tak ve výši 15 500 Kč. Dále žalobkyně uvedla, že příjem byl spotřebitelem doložen prostřednictvím bankovního výpisu, který obsahoval příjmové transakce.

6. Z přehledu bankovních transakcí žalobkyně soud zjistil, že dne 27. 10. 2023 bylo žalovanému zasláno 20 000 Kč, dne 28. 2. 2024 zasláno 27 822 Kč, dále dne 21. 5. 2024 výše 7 473 Kč, dne 29. 6. 2024 výše 499 Kč a dne 10. 7. 2024 výše 219 Kč.

7. Žalobkyně dopisem ze dne 24. 2. 2025 urgovala zaplacení dluhu a dopisem ze dne 19. 6. 2025 byla žalovanému zaslána předžalobní výzva.

8. K výzvě soudu žalobkyně doložila výpis z účtu žalované, ze kterého vyplývá, že v říjnu 2023 žalovaný obdržel příjem ve výši 33 240 Kč, v září 2023 ve výši 28 935 Kč. V listopadu 2022 srpnu 2023 žalovaný neměl příjem od zaměstnavatele. Z výpisu vyplývá, že měl několik půjček. Zároveň z výpisu vyplývá, že po obdržení plateb jsou tyto během stejného dne nebo následujícího zasílány jinam. Výdaje žalovaného tak jsou v naprosto jiné výši, než jak je uvedeno žalobkyní. Z daného výpisu z účtu nevyplývá, jaké závazky či výši měsíčních plateb má žalovaný u dalších věřitelů.

9. V řízení tedy nebylo ze shora uvedených důvodů dostatečně prokázáno tvrzení žalobkyně o tom, že řádně prověřila úvěruschopnost žalovaného a že úvěr byl poskytnut v rozsahu odpovídajícím možnostem žalovaného, kdy má soud za to, že výdaje žalovaného tvrzené žalovaným či žalobkyní naprosto nedopovídají předmětnému výpisu z účtu.

10. Zjištěný skutkový stav soud posoudil podle právní normy platné a účinné v době vzniku žalobou uplatněného nároku, tedy podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (o. z.) a podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (ZSÚ). Soud vycházel rovněž z ustálené judikatury Nejvyššího soudu vztahující se k problematice posuzování úvěruschopnosti při uzavírání smlouvy o spotřebitelském úvěru, jakož i problematice splatnosti a výše bezdůvodného obohacení v případě nikoliv řádného posouzení úvěruschopnosti.

11. Dle § 2395 o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

12. Dle § 2399 odst. 1 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

13. Dle § 419 o. z. spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.

14. Dle § 1815 o. z. ke zneužívajícímu ujednání se nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá.

15. Dle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

16. Dle § 2991 odst. 1, 2 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

17. Dle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

18. Dle § 86 odst. 1, 2 ZSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

19. Dle § 87 odst. 1, odst. 2 ZSÚ Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

20. Soud uzavřenou smlouvu posoudil jako smlouvu o spotřebitelském úvěru, a to zejména s ohledem na povahu subjektů, které do smluvního vztahu vstupovaly a rovněž s ohledem na obsah ujednaného závazku. S ohledem na výsledky provedeného dokazování soud z úřední povinnosti dovodil, že smlouva o spotřebitelském úvěru ze dne 27. 10. 2023 je neplatná, neboť žalobkyně řádně neprověřila schopnost žalovaného úvěr splácet. Žalobkyně se spolehnula na prohlášení žalovaného o výši jeho výdajů, které však nebyly patřičným způsobem ověřeny a dokumentovány. Z výpisu předloženého žalobkyní zjevně nevyplývá žalovaným deklarovaná výše výdajů, kdy prakticky na účtu nezůstávají skoro žádné finanční prostředky. Z uvedeného je zřejmé, že posouzení úvěruschopnosti žalovaného před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebylo provedeno v souladu se zákonnými požadavky.

21. Smlouva mezi účastníky je smlouvou spotřebitelskou. Soud se proto dále zabýval otázkou, zda smlouva neobsahuje zneužívající ujednání, kterými je třeba rozumět zjevně nepřiměřená ujednání k tíži žalovaného jako spotřebitele. Soud dospěl k závěru, že za takové ujednání je třeba považovat ujednání o úroku z úvěru v sazbě výši 0,88 % denně, kdy se jedná o úrok ve výši 321,20 % p. a. V soudní praxi se dovozuje, že za obvyklou úrokovou sazbu je třeba považovat sazbu kolem 20 % p. a., v rámci smluvní autonomie lze považovat za akceptovatelné i ujednání o úroku vyšším. V posuzované věci však byl sjednán úrok v sazbě 321,20 % p. a., a to pro celou dobu trvání smlouvy. Takový úrok je již dle soudu nepřiměřený. Dle soudu tak je ujednání o úroku zneužívající, a proto k němu nelze přihlížet. Jestliže se k ujednání o úroku podle § 1815 o. z. nepřihlíží, pak žalobkyni nemůže být přiznán žádný úrok. Soud se současně zabýval tím, zda důsledkem nepřiměřeného ujednání o úroku z úvěru je neplatnost úvěrové smlouvy jako celku, nebo pouze neplatnost ujednání o úroku. Soud se přiklonil k druhé z variant, když vycházel z ustálené judikatury, například z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, a z rozhodnutí téhož soudu ze dne 25. 1. 2022, sp. zn. 33 Cdo 60/2021. S ohledem však na to, že soud shledal, že neplatná je smlouva z důvodu nedostatečného posouzení úvěruschopnosti, soud shledal smlouva jako celek neplatnou, jak je uvedeno v předchozím odstavci.

22. Dle rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018 ve věci sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 věřitel nedostojí povinnosti stanovené ZSÚ (nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr), vyjde-li z objektivně nepodloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho poměrech. Podle závěrů rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 je třeba úvěruschopnost zkoumat v závislosti na konkrétních okolnostech každého jednotlivého případu a prohlášení spotřebitele nutno podepřít doklady. Soudní dvůr EU konstatuje, že „pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady.“ Ve výroku tohoto rozsudku ad 2. Soudní dvůr Evropské unie stanoví, „že článek 8 odst. 1 směrnice 2008/48/ES musí být vykládán v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a že jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady.“ Za určitých okolností tak není nutno provádět další vyhledávání v databázích. Ustanovení národního práva, které zkoumání úvěruschopnosti a posuzování platnosti smlouvy váží jen na námitku spotřebitele, jako je tomu v případě § 87 zákona o spotřebitelském úvěru (ve znění účinném ke dni uzavření úvěrové smlouvy), je v rozporu s právem Evropské unie a nelze je použít (srov. rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C-679/18).

23. Protože žalobkyně poskytnula žalovanému částku 56 013 Kč na základě neplatné smlouvy, došlo k plnění bez právního důvodu a na straně žalovaného vzniklo bezdůvodné obohacení, které je žalovaný povinen vydat. Co do výše bezdůvodného obohacení dospěl soud k závěru, že na dluh bylo žalovaným poskytnuto pouze částečné plnění a tento nadále dluží žalobkyni částku 29 457,89 Kč, když procesně pasivní žalovaný v řízení netvrdil ani neprokázal, že by žalobkyni na předmětnou pohledávku poskytnul jakékoliv další plnění. Žaloba je tedy důvodná pouze v části, jíž se žalobkyně domáhá zaplacení částky 29 457,89 Kč jako neuhrazené jistiny. V této části soud žalobě výrokem I. vyhověl a ve zbývající části žalobu výrokem II. zamítnul, neboť žalobkyně se nemůže domáhat nad rámec nevrácené jistiny plnění sjednaných v neplatné smlouvě.

24. Žalovaný se doposud neocitnul v prodlení, neboť nová doba splatnosti nebyla mezi účastníky dohodnuta a je stanovována soudem až v tomto rozhodnutí. Žalovaný s ohledem na svou procesní pasivitu nedoložil soudu své poměry tak, aby soud mohl posoudit, jaké jsou jeho reálné možnosti, proto byla lhůta k plnění stanovena dle § 160 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu v projednávaném znění (dále jen „o.s.ř.“).

25. O nákladech řízení mezi účastníky soud rozhodoval podle § 142 odst. 2 o. s. ř., kdy žalobkyně měla ve věci úspěch pouze nepatrný. Soud tak proto vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.