30 C 137/2020

Plný text

Okresní soud v Trutnově rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Gabriely Řezníčkové a přísedících Dobroslavy Mečířové a Ivany Reichové ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o náhradu mzdy

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 183.158 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 12.764 Kč od 1. 7. 2020 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 9.524 Kč od 1. 10. 2020 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 25.000 Kč od 1. 11. 2020 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 25.000 Kč od 1. 12. 2020 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 25.000 Kč od 1. 1. 2021 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 25.000 Kč od 1. 2. 2021 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 25.000 Kč od 1. 3. 2021 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 25.000 Kč od 1. 4. 2021 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 10.870 Kč od 1. 5. 2021 do zaplacení, to vše do 3 dnů od právní moci rozsudku.

II. Řízení se zastavuje co do částky 26.552,14 Kč a co do zákonného úroku z prodlení, který byl nárokován v jiné výši, než která byla přiznána ve výroku

I.

III. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 113.250 Kč k rukám zástupkyně žalobkyně [příjmení] [jméno] [příjmení] do 3 dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobkyně se v soudním řízení zahájeném dne 15. 6. 2020 domáhala, aby soud rozhodl o neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, které obdržela od žalované dne 27. 4. 2020. Zároveň žalobkyně uplatnila peněžité nároky v souvislosti s neplatným skončením pracovního poměru. Uvedla, že od 21. 4. 2020 je v dočasné pracovní neschopnosti. Za dobu trvání nemoci do 4. 5. 2020 má žalovaná povinnost zaplatit žalobkyni částku 12.764 Kč, od 5. 5. 2020 do budoucna pak povinnost k náhradě mzdy ve výši průměrného výdělku, a to od skončení pracovní neschopnosti žalobkyně do doby, kdy žalobkyni bude umožněno pokračovat v práci nebo kdy dojde k platnému ukončení pracovního poměru. V podání ze dne 3. 8. 2020 formulovala žalobkyně návrh na náhradu mzdy tak, že nárokuje od 5. 5. 2020 do budoucna částku 24.632 Kč po dobu 12 měsíců, odpovídající průměrnému měsíčnímu čistému výdělku po skončení pracovní neschopnosti. V podání ze dne 9. 9. 2021 vyčíslila žalobkyně náhrady celkem na částku 209.710,14 Kč s tím, že její pracovní neschopnost trvala do 19. 8. 2020 a od 15. 3. 2021 je zaměstnána u jiného zaměstnavatele. Náhrada mzdy od ukončení pracovní neschopnosti do nástupu žalobkyně do práce byla požadována ve výši 169.196,14 Kč, náhrada za nevyčerpanou dovolenou za roky 2020 a 2021 byla požadována ve výši 27.750 Kč.

2. Konečnou úpravu požadovaného peněžitého plnění provedla žalobkyně podáním ze dne 12. 8. 2022. Setrvala na nároku na zaplacení částky 12.764 Kč za období od 21. 4. 2020 do 4. 5. 2020. Po skončení pracovní neschopnosti pak požadovala částku 9.524 Kč za 8 pracovních dnů v srpnu 2020, 6 x částku 25.000 Kč za měsíce září 2020 až únor 2021 a částku 10.870 Kč za 10 pracovních dní v březnu 2021, celkem 170.394 Kč. Žalobkyně upřesnila nárok na úrok z prodlení z dlužných částek, a to vždy od prvního dne v měsíci následujícího po měsíci, v němž nastala splatnost náhrady mzdy. Co do částky 26.552,14 Kč vzala žalobkyně žalobu zpět.

3. Rozsudkem ze dne ze dne 18. srpna 2021 č. j. 30 C 137/2020-159 okresní soud určil, že okamžité zrušení pracovního poměru dané žalobkyni žalovanou dopisem ze dne 20. 4. 2020, doručené žalobkyni dne 27. 4. 2020, je neplatné, že nárok žalobkyně na náhradu mzdy v důsledku neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru je co do základu dán a že o výši nároku na náhradu mzdy náležící žalobkyni a o nákladech řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku. Rozsudek určující neplatnost ukončení pracovního poměru žalobkyně byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 3. 2022 č. j. 26 Co 328/2021 – 185. Oba rozsudky jsou pravomocné dnem 24. 3. 2022. Tím byla postavena na jisto existence peněžitých nároků žalobkyně jako zaměstnankyně proti žalované jako zaměstnavatelce, s tím, že o konkrétní výši bude rozhodnuto na základě výsledků následného dokazování.

4. Žalobkyně doplnila, že její pracovní neschopnost byla ukončena dne 19. 8. 2020. Vzhledem k probíhajícímu sporu o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru žalobkyně po skončení pracovní neschopnosti (tj. od 20. 8. 2020) nevykonávala pro žalovanou práci ani od ní nepobírala mzdu. Žalobkyně nastoupila do zaměstnání k novému zaměstnavateli dne 15. 3. 2021, aniž by došlo k řádnému ukončení pracovního poměru žalobkyně u žalované v souladu se zákoníkem práce. Za dobu trvání neschopnosti od 5. 5. 2020 do 19. 8. 2020 se žalobkyně žádného plnění od žalované nedomáhala, neboť pobírala nemocenské dávky. Od 20. 8. 2020 do 14. 3. 2020 pak žalobkyně požadovala náhradu mzdy ve výši 25.000 Kč měsíčně s tím, že nárok na mzdu ve výši 25.000 Kč čistého měsíčně vyplývá z pracovní smlouvy a byl potvrzen výpovědí bývalého jednatele žalované [jméno] [příjmení].

5. Výplatními lístky za měsíce leden, únor a březen 2020 vzal soud za prokázané, že za první kalendářní čtvrtletí roku 2020 byl průměrný hodinový výdělek žalobkyně pro náhrady ve výši 187,64 Kč. Výše redukovaného průměrného výdělku pro dočasnou pracovní neschopnost činila 168,87 Kč, tedy 90 % průměrného hodinového výdělku. Za měsíc leden 2020 byla žalobkyni vyplacena mzda 24.942 Kč, za měsíc únor 2020 mzda 24.810 Kč a za měsíc březen rovněž 24.810 Kč. Z výplatnice za měsíc duben 2020 vyplývá, že žalobkyni byla vyplacena čistá mzda 13.506 Kč, žalovaná při výpočtu vycházela z toho, že žalobkyně v tomto měsíci odpracovala pouze 7,5 dnů a čerpala dovolenou 4,5 dne. Žalobkyně správnost výplatnice za duben 2020 sporovala, s tím, že do nástupu na pracovní neschopnost dne 21. 4. 2020 odpracovala 12 dnů a v měsíci dubnu žádnou dovolenou nečerpala.

6. V článku I. bod 10 pracovní smlouvy uzavřené mezi žalovanou jako zaměstnavatelem a žalobkyní jako zaměstnancem ze dne 28. 3. 2019 je uvedeno, že výše čisté mzdy je stanovena na 25.000 Kč. V pracovní smlouvě z 3. 6. 2019 údaj o výši mzdy chybí. Soudu nebyl předložen mzdový výměr, kterým by byla stanovena (hrubá) mzda náležející žalobkyni od jejího nástupu do práce. Výpovědí [jméno] [příjmení] vzal soud za prokázané, že v době přijímání žalobkyně do pracovního poměru vykonával činnost jednatele žalované. Žalobkyně začala u žalované dne 1. 6. 2019 pracovat jako účetní. Bylo dohodnuto, že mzda žalobkyně bude činit 25.000 Kč čistého měsíčně. I když smlouva z 3. 6. 2019 ujednání o výši mzdy neobsahuje, platilo, že žalobkyně bude za vykonanou práci dostávat mzdu 25.000 Kč čistého.

7. Žalobkyně dopisem ze dne 30. 4. 2020 oznámila žalované, že nesouhlasí s okamžitým zrušením pracovního poměru, které jí bylo doručeno dne 27. 4. 2020. Uvedla, že trvá na tom, aby ji žalovaná nadále zaměstnávala sjednanou prací podle pracovní smlouvy, a že je připravena na základě vyzvání kdykoli nastoupit do zaměstnání. Dopis žalobkyně byl vložen do schránky na adrese sídla žalované dne 19. 5. 2020.

8. Podle 190 odst. 1, 2 zákoníku práce zaměstnanci, který byl uznán dočasně práce neschopným nebo kterému byla nařízena karanténa, přísluší v době prvních 14 kalendářních dnů trvání dočasné pracovní neschopnosti nebo karantény náhrada mzdy nebo platu ve dnech podle věty druhé a ve výši podle odstavce 2, pokud ke dni vzniku dočasné pracovní neschopnosti nebo karantény zaměstnanec splňuje podmínky nároku na nemocenské podle předpisů o nemocenském pojištění. V mezích období uvedeného ve větě první přísluší tato náhrada mzdy nebo platu za dny, které jsou pro zaměstnance pracovními dny, a za svátky, za které jinak přísluší zaměstnanci náhrada mzdy nebo se mu plat nebo mzda nekrátí, pokud v těchto jednotlivých dnech splňuje podmínky nároku na výplatu nemocenského podle předpisů o nemocenském pojištění, a pokud pracovní poměr trvá, ne však déle než do dne vyčerpání podpůrčí doby určené pro výplatu nemocenského. Náhrada mzdy nebo platu podle odstavce 1 přísluší ve výši 60 % průměrného výdělku.

9. Podle § 69 odst. 1 zákoníku práce dal-li zaměstnavatel zaměstnanci neplatnou výpověď nebo zrušil-li s ním zaměstnavatel neplatně pracovní poměr okamžitě nebo ve zkušební době, a oznámil-li zaměstnanec zaměstnavateli bez zbytečného odkladu písemně, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, jeho pracovní poměr trvá i nadále a zaměstnavatel je povinen poskytnout mu náhradu mzdy nebo platu. Náhrada podle věty první přísluší zaměstnanci ve výši průměrného výdělku ode dne, kdy oznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání, až do doby, kdy mu zaměstnavatel umožní pokračovat v práci nebo kdy dojde k platnému skončení pracovního poměru. Podle § 69 odst. 2 zákoníku práce přesahuje-li celková doba, za kterou by měla zaměstnanci příslušet náhrada mzdy nebo platu, 6 měsíců, může soud na návrh zaměstnavatele jeho povinnost k náhradě mzdy nebo platu za další dobu přiměřeně snížit; soud při svém rozhodování přihlédne zejména k tomu, zda byl zaměstnanec mezitím jinde zaměstnán, jakou práci tam konal a jakého výdělku dosáhl nebo z jakého důvodu se do práce nezapojil.

10. Podle § 352 zákoníku práce průměrným výdělkem zaměstnance se rozumí průměrný hrubý výdělek, nestanoví-li pracovněprávní předpisy jinak. Podle § 353 odst. 1 zákoníku práce průměrný výdělek zjistí zaměstnavatel z hrubé mzdy zúčtované zaměstnanci k výplatě v rozhodném období a z odpracované doby v rozhodném období. Podle § 354 odst. 1, 2 zákoníku práce není-li v tomto zákoně dále stanoveno jinak, je rozhodným obdobím předchozí kalendářní čtvrtletí. Průměrný výdělek se zjistí k prvnímu dni kalendářního měsíce následujícího po rozhodném období. Podle § 356 odst. 1 zákoníku práce průměrný výdělek se zjistí jako průměrný hodinový výdělek. Podle § 356 odst. 2 zákoníku práce má-li být uplatněn průměrný hrubý měsíční výdělek, přepočítá se průměrný hodinový výdělek na 1 měsíc podle průměrného počtu pracovních hodin připadajících na 1 měsíc v průměrném roce; průměrný rok pro tento účel má 365,25 dnů. Průměrný hodinový výdělek zaměstnance se vynásobí týdenní pracovní dobou zaměstnance a koeficientem 4,348, který vyjadřuje průměrný počet týdnů připadajících na 1 měsíc v průměrném roce.

11. V projednávaném případě žalobkyně bez zbytečného odkladu poté, co jí bylo doručeno okamžité zrušení pracovního poměru (dopis zaměstnavatele datovaný 20. 4. 2020), písemně oznámila žalované, že trvá na tom, aby její pracovní poměr dále pokračoval. V soudním řízení se žalobkyně domohla určení, že rozvázání pracovního poměru zaměstnavatelem bylo neplatné, její pracovní poměr dne 27. 4. 2020 neskončil a nadále trvá. Žalovaná byla povinna postupovat podle shora citovaných ustanovení zákoníku práce, tuto povinnost však porušila. Soud má v souladu s tvrzením žalobkyně za prokázané, že náhrada mzdy po dobu prvních 14 kalendářních dnů pracovní neschopnosti žalobkyni poskytnuta nebyla. Tento závěr soud učinil z obsahu výplatního lístku žalobkyně za duben 2020 a z prohlášení žalované, že částka 9.389 Kč zaslaná žalobkyni na účet dne 28. 9. 2020, jejíž přijetí žalobkyně potvrdila, byla doplatkem do 20. 4. 2020 (viz vyjádření žalované ze dne 29. 9. 2020 čl. 41 spisu). Žalovaná tedy netvrdila ani neprokázala, že by poskytla žalobkyni náhradu v nemoci podle 190 odst. 1, 2 zákoníku práce. Po okamžitém zrušení pracovního poměru již žalovaná žalobkyni nezaplatila ničeho, neboť byla přesvědčena o oprávněnosti ukončení pracovního poměru ze strany zaměstnavatele. Žalobkyně byla po nabytí zdravotní způsobilosti od 20. 8. 2020 schopna a ochotna vykonávat sjednanou práci, což jí žalovaná neumožnila. Žalobkyně nastoupila do jiné práce za necelých sedm měsíců od ukončení své pracovní neschopnosti. Za dobu od 20. 8. 2020 do 14. 3. 2021 vznikl žalobkyni nárok na náhradu mzdy podle § 69 odst. 1 zákoníku práce.

12. Při určení výše nároku podle § 192 zákoníku práce vycházel soud z průměrného výdělku za předchozí kalendářní čtvrtletí před nástupem žalobkyně na pracovní neschopnost. Průměrný výdělek byl stanoven k 1. 4. 2020, pracovní neschopnost žalobkyně započala 21. 4. 2020. Redukovaný průměrný hodinový výdělek pro náhradu za dočasnou pracovní neschopnost byl ověřen z výplatnic žalobkyně za leden až březen 2020 ve výši 168,87 Kč. Náhrada je vypočtena jako 60 % z částky 13.509,60 Kč (10 dnů x 8 hodin x 168,87 Kč). Náhrada příslušející žalobkyni od zaměstnavatele, než jí začal nemocenské dávky vyplácet stát, tak po zaokrouhlení činí celkem 8.106 Kč (soud v rozsudku zjevně nesprávně a v rozporu s výpočtem uvedl částku 12.764 Kč, uvedené pochybení je odstraněno opravným usnesením, které je účastnicím doručováno zároveň s rozsudkem).

13. Při určení výše nároku podle § 69 odst. 1 zákoníku práce vycházel soud z průměrného výdělku za předchozí kalendářní čtvrtletí před neplatným skončením pracovního poměru. Průměrný výdělek byl zjišťován k 1. 4. 2020, neboť dopis obsahující okamžité zrušení pracovního poměru byl žalobkyni doručen dne 27. 4. 2020. Soud při stanovení výše průměrného výdělku podle § 352 a násl. zákoníku práce vycházel z hodinového výdělku pro účely náhrad ve výši 187,64 Kč, který byl doložen výplatnicemi za měsíce leden, únor a březen 2020. Žalobkyně dosahovala měsíčního průměrného výdělku 32.634,34 Kč (podle § 352 a násl. zákoníku práce vypočteného jako 40 x 4,348 x 187,64 Kč).

14. Soud při jednání dne 19. 10. 2022 připustil změnu žaloby co do nároku na náhradu mzdy od 20. 8. 2020 do 14. 3. 2021 podle návrhu v podání žalobkyně z 12. 8. 2022. Změna žaloby byla žalované doručena do vlastních rukou dne 16. 8. 2022. Jak je uvedeno v předchozím odstavci, průměrný hrubý měsíční příjem žalobkyně činil 32.634 Kč, náhrada mzdy za zmíněné období by tak představovala 222.425 Kč (12.432 Kč za srpen 2020, 195.804 Kč za září 2020 až únor 2021 a 14.189 Kč za březen 2021). Žalobkyně své výpočty nároku na náhradu mzdy po skončení pracovní neschopnosti v průběhu řízení měnila. Po připuštění změny žaloby rozhodoval soud o návrhu na zaplacení náhrady ve výši 25.000 Kč měsíčně, což za rozhodné období představuje částku 170.394 Kč. Zákonný nárok žalobkyně na náhradu mzdy sice činí více, než žalobkyně požadovala, nicméně soud je vázán žalobním návrhem, který nemůže překročit.

15. Na základě shora uvedeného soud přiznal žalobkyni částky 8.106 Kč a 170.394 Kč, celkem 178.500 Kč (ve výroku je chybně uvedená částka 183.158 Kč - viz přiložené opravné usnesení). Výše úroků z prodlení odpovídá nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Počátek prodlení nastává u jednotlivých náhrad vždy teprve uplynutím termínu jejich splatnosti, tedy prvního dne měsíce následujícího po měsíci, v němž nastala splatnost náhrady za dočasnou pracovní neschopnost a náhrad podle § 69 odst. 1 zákoníku práce. Soud proto rozhodl, jak uvedeno ve výroku I. rozsudku.

16. O částečném zastavení řízení bylo rozhodnuto podle § 96 o.s.ř. na základě částečného zpětvzetí v podání žalobkyně z 12. 8. 2022 (výrok II.)

17. Výrok o nákladech vychází z § 142 odst. 3 o.s.ř. Soud zároveň přistoupil k aplikaci § 150 o.s.ř., a to z důvodů, které budou podrobněji rozvedeny v části odůvodnění nákladů právního zastoupení. Žalobkyně měla plný úspěch co do určení neplatnosti skončení pracovního poměru. Důvodný nebyl požadavek žalobkyně na část úroků z prodlení, které původně uplatňovala z celé dlužné částky již od zahájení soudního řízení. Po upozornění ze strany soudu vzala žalobkyně v části příslušenství žalobu zpět v podání z 12. 8. 2022. Částečné zpětvzetí co do jistiny ve stejném podání bylo učiněno mimo jiné i z důvodu zaplacení částky 9.385 Kč žalovanou v průběhu soudního řízení. V části předmětu řízení týkající se peněžitých nároků proto lze úspěch žalobkyně označit za převažující, neúspěch měla pouze v nepatrné části. Žalobkyni vznikl nárok na náhradu vynaložených soudních poplatků 2.000 Kč a 14.780 Kč a na náhradu nákladů právního zastoupení podle vyhlášky č. 177/1996 Sb.

18. Žalobkyně jednou žalobou uplatnila dva samostatné nároky; při stanovení tarifní hodnoty pro výpočet odměny advokáta postupoval soud podle § 12 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. Za tarifní hodnotu se považuje součet tarifní hodnoty 35.000 Kč (určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru - § 9 odst. 3 písm. a) a tarifní hodnoty 178.500 Kč, tj. částka 213.500 Kč. Odměna za jeden úkon právní služby z tarifní hodnoty činí 9.180 Kč. Soud považuje za významné, že úkony právní služby poskytovanou advokátkou žalobkyně se v podstatné části řízení týkaly výlučně okamžitého zrušení pracovního poměru. S přihlédnutím k § 150 o.s.ř. je podle přesvědčení soudu nutné stanovit výši odměny podle části předmětu řízení, v níž byl ten který úkon právní služby poskytnut. Jinak řečeno ve fázi řízení, v níž nebyl řešen peněžitý nárok z neplatného rozvázání pracovního poměru, stanovil soud odměnu za jeden úkon právní služby z tarifní hodnoty 35.000 Kč (2.500 Kč), nikoli z vyšší tarifní hodnoty 213.500 Kč.

19. Soud přiznal advokátce žalobce odměnu za převzetí a přípravu zastoupení (9.180 Kč), za nesouhlas s rozvázáním pracovního poměru - předžalobní výzvu (9.180 Kč), za sepis žaloby (9.180 Kč), za účast u jednání 17. 3. 2021 (2.500 Kč), za nahlížení do spisu 27. 4. 2021 (2.500 Kč), za seznámení žalobkyně s listinami založenými ve spise 13. 5. 2021 (2.500 Kč), za účast při jednání 19. 5. 2021 přesahujícího dvě hodiny (2 x 2.500 Kč), za účast při jednání 30. 6. 2021 přesahujícího dvě hodiny (2 x 2.500 Kč), za účast při jednání 18. 8. 2021 přesahujícího dvě hodiny (2 x 2.500 Kč), za vyčíslení nároků na náhradu mzdy z 9. 9. 2021 (9.180 Kč), za účast u jednání odvolacího soudu 8. 3. 2022 (2.500 Kč), za účast u jednání 13. 7. 2022 (9.180 Kč), za upřesnění nároku na náhradu mzdy - změnu žaloby z 12. 8. 2022 (9.180 Kč) a za účast u jednání dne 19. 10. 2022 (9.180 Kč). Odměna činí 7 x 9.180 Kč plus 10 x 2.500 Kč, tj. 89.260 Kč. Ke každému z celkem 14 úkonů náleží paušální náhrada 300 Kč tj. 4.200 Kč. Advokátka žalobkyně vyúčtovala v souladu s předpisy o cestovních náhradách cestovné 230 za jednu cestu osobním automobilem ze Dvora Králové do Trutnova a zpět, ujeto 40 km vozidlem se spotřebou 4,9 l nafty na 100 km. Náklady jízdného náleží za 6 cest k jednání soudu ve dnech 17. 3. 2021, 19. 5. 2021, 30. 6. 2021, 18. 8. 2021, 13. 7. 2022, 19. 10. 2022 a cestu k soudu dne 27. 4. 2021 vykonanou za účelem studia spisu. Zástupkyni žalobkyně tak vznikl nárok na náklady cestovného 1.610 Kč. Za těchto 7 cest do [obec] přísluší zástupkyni žalobkyně náhrada za ztrátu času 2 x 100 Kč, celkem 1.400 Kč. Celkové náklady řízení žalobkyně včetně soudních poplatků činí 113.250 Kč Náklady řízení se podle § 149 odst. 1 o.s.ř. platí advokátce žalobkyně. Lhůty k plnění stanovil soud podle § 160 odst. 1 o.s.ř. Vzhledem k pasivitě žalované v části řízení o peněžitých nárocích žalobkyně neshledal soud důvod ke stanovení delší lhůty k plnění.