6 C 91/2020

Plný text

Okresní soud v Trutnově rozhodl samosoudkyní Mgr. Naděždou Vaňurovou ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované zastoupená advokátem anonymizováno jméno příjmení sídlem adresa o zřízení služebnosti nezbytné cesty

I. Žaloba, kterou se žalobce domáhal, aby k pozemku označenému p.č. St [číslo], zapsanému na [list vlastnictví] v obci a k.ú. [obec] byla zřízena služebnost nezbytné cesty ve prospěch žalobce a každého dalšího vlastníka pozemku p. [číslo] zapsaného na [list vlastnictví] v obci a k.ú. [obec] a to v rozsahu vymezeném kótami [číslo] jak jsou vyznačeny v geometrickém plánu [číslo] za náhradu ve výši 10 000 Kč, se zamítá.

II. Žalobce je povinen nahradit žalované náklady řízení ve výši 10 246 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám [anonymizováno] [jméno] [příjmení].

1. Žalobce se žalobou podanou k soudu dne 10.8.2020 a doplněnou při jednání dne 10.3.2021 domáhal zřízení služebnosti nezbytné cesty k části pozemku p.č. [číslo] ve vlastnictví žalované a to ve prospěch svůj a každého dalšího vlastníka pozemku p. [číslo] vše v k.ú. a obci [obec]. K odůvodnění žaloby uvedl, že je vlastníkem pozemků p. [číslo] p.č. [číslo] a žalovaná vlastníkem pozemku p.č. St [číslo], vše v k.ú. [obec]. Pozemky p.č. St [číslo] a p.č. St [číslo] tvořily v minulosti jeden celek – hospodářskou usedlost ve vlastnictví rodičů žalobce a otce žalované. Po smrti rodičů byl pozemek v r. 1989 dohodou rozdělen do současné podoby mezi žalobce a jeho bratra [jméno] [celé jméno žalobce], otce žalované. Žalobce za přispění svého bratra vybudoval společnou cestu k veřejné komunikaci, kterou oba využívali k přístupu motorovými vozidly, kdy bratr žalobce parkoval vozidlo na dvorku a žalobce v garáži stavby nacházející se na pozemku p.č. St. [číslo]; cesta tedy byla trvale volná a přístupná. Po smrti bratra žalobce v r. 2019 připadly předmětné nemovitosti žalované, která předchozí dohodu nerespektuje s odůvodněním, že se oficiálně nejedná o cestu; vozidla parkuje přímo na této cestě a znemožňuje tak žalobci přístup k jeho nemovitosti. Žalovaná sice vyjádřila ochotu přístupovou cestu žalobci v případě potřeby uvolňovat, takové řešení však nemůže být dostačující, neboť neřeší situaci v případě, že žalovaná bude nedosažitelná. Žalobce má sice přímý přístup ke své nemovitosti z veřejné komunikace, nicméně se jedná pouze o cestu pro pěší, jejíž rozměry neumožňují průjezd vozidlem a nelze uvažovat ani o jejím rozšíření, neboť v blízkosti vstupu z veřejné komunikace je umístěn hlavní uzávěr plynu. I kdyby teoreticky bylo rozšíření této cesty možné, nebylo by možno se z ní dostat vozidlem do garáže domu na pozemku žalobce. Parkování na veřejné komunikaci je z pochopitelných důvodů zcela nepřípustné. Žalobce se tedy opakovaně obracel na žalovanou s návrhem na uzavření smlouvy o zřízení služebnosti nezbytné cesty, což žalovaná trvale odmítá. Pozemek p. [číslo] ve vlastnictví žalobce je tedy v současné době bez řádného přístupu, který je potenciálně možný pouze přes výše specifikovaný pozemek žalované. Pokud jde o pozemek p. [číslo] po jehož části je cesta rovněž vedena, je ve vlastnictví [územní celek], která proti užívání části tohoto pozemku k přístupu žalobce ke svým nemovitostem nemá námitek. Za stávajícího stavu není pozemek p. [číslo] dostatečně spojen s veřejnou cestou, a jedná se tedy o pozemek, na kterém nelze hospodařit či který nelze řádně užívat. Služebnost v rozsahu navrhovaném žalobcem by nijak nezasahovala do práv a oprávněných zájmů žalované, neboť se jedná de facto pouze o průjezd k nemovitým věcem žalobce, který byl navíc takto užíván za života právního předchůdce žalované po relativně dlouhou dobu, a to s jeho vědomím a souhlasem.

2. Žalovaná se žalobou nesouhlasila a navrhovala její zamítnutí. Namítala, že žalobce má přímý přístup k veřejné komunikaci, který získal, když v r. 2005 koupil od [územní celek] pozemek parc. [číslo] který přiléhá k veřejné komunikaci v délce 10 m. Na hranici tohoto pozemku však žalobce vysázel živý plot, čímž znemožnil průjezd motorovým vozidlem. Žalobce tedy má přímý přístup z veřejné komunikace, byť se jedná o přístup pro pěší. I takový přístup je však dostatečný, neboť nemovitost žalobce je určena k rekreaci, nikoliv trvalému bydlení, a od veřejné komunikace je vzdálena 10 m. Rozšíření dosavadní pěší cesty na průjezd pro motorové vozidlo bez omezení vlastnického práva žalované je možné (odstraněním části přírodního plotu) a nebrání mu ani hlavní uzávěr plynu, který není umístěn na spojnici veřejné komunikace a pozemku par. [číslo]. Součástí stavby není prostor kolaudovaný jako garáž. Z podané žaloby je zřejmé, že jejím účelem je pouze získání pohodlnějšího a výhodnějšího spojení k nemovitosti. Tyto skutečnosti jsou důvodem pro nepovolení nezbytné cesty podle ustanovení § 1032 odst. b), c) o.z.

3. V průběhu řízení bylo provedeno dokazování výpisem z katastru nemovitostí – [list vlastnictví] Katastrálního úřadu pro Královéhradecký kraj, katastrální pracoviště Trutnov, katastrální mapou, orto-foto mapou a schematickým situačním plánkem, geometrickým plánem [číslo] obsahem fotografií, stavebním povolením ze dne 27.9.1988 a kolaudačním rozhodnutím [číslo jednací]. Uvedenými listinami byly prokázány následující skutečnosti.

4. Výpisem z katastru nemovitostí Katastrálního úřadu pro Královéhradecký kraj, katastrální pracoviště Trutnov – [list vlastnictví] pro obec a k.ú. [obec] bylo prokázáno, že žalovaná je vlastníkem pozemku p.p. St [číslo] – zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba [adresa] na pozemku St [číslo], a poz. [parcelní číslo]. Právní účinky vkladu vlastnického práva nastaly dnem 1.6.2020. Katastrální mapou bylo prokázáno, že nemovitost žalované na p.p. St [číslo] bezprostředně přiléhá k veřejné komunikaci, ze které je přístup na uvedený pozemek v rozsahu 1,5 m. Nemovitost žalobce na pozemku p.č. St [číslo] je oddělena od veřejné komunikace pozemkem žalobce [parcelní číslo] v šířce asi 10 m. Pozemek p. [číslo] pak bezprostředně přiléhá k veřejné komunikaci rovněž asi v délce 10 m. Mezi pozemky ve vlastnictví žalované a žalobce se nachází pozemek p. [číslo] ve vlastnictví obce. Orto-foto mapou a schematickým situačním plánkem vypracovaným žalobcem bylo prokázáno, že nemovitost žalobce byla původně stodolou a společně s nemovitostí žalované tvořila jeden celek, který hraničil s pozemkovou parcelou [číslo] p.p. [číslo], obě původně ve vlastnictví [územní celek]. Na plánku a orto-foto mapě žalobce vyznačil přístup od veřejné komunikace ke„ garážovým vratům“ a to přes pozemek p.p. [číslo] ve vlastnictví obce, pozemek p.č. [číslo] ve vlastnictví žalované a pozemek p.č. St [číslo] ve vlastnictví žalobce. Geometrickým plánem [číslo] vyhotoveným společností [právnická osoba] bylo prokázáno, že navrhovaný přístup k nemovitosti žalobce ve vztahu k nemovitosti žalované byl vyznačen kótami [číslo] přičemž přístup by zasáhl i pozemek ve vlastnictví třetí osoby ([územní celek]) a to v rozsahu vymezeném kótami 4, 6, 7 a 8. Obsahem fotografií bylo prokázáno, že pozemek par. [číslo] ve vlastnictví žalobce bezprostředně přiléhá k veřejné komunikaci, od které je na jeho hranici oddělen vstupní brankou pro pěší a vzrostlým přírodním plotem, na jehož konci je umístěn hlavní uzávěr plynu. Při pohledu od vstupní branky k nemovitosti jsou v pravé rohové části nemovitosti umístěna vrata, žalobcem označovaná jako garážová resp. do dílny – dřevníku, před kterými je nezpevněná travnatá plocha. Stavebním povolením ze dne 27.9.1988 bylo prokázáno, že Místní národní výbor v [obec] – komise finanční a výstavby povolil žalobci rekonstrukci stodoly u [číslo] v [obec]. Kolaudačním rozhodnutím ze dne 10.8.2001 [číslo jednací] bylo prokázáno, že [stát. instituce] – stavební komise povolil užívání stavby„ rekonstrukce stodoly“ na stavební parcele [číslo] v k.ú. [obec] s tím, že se jedná o částečně podsklepený jednopodlažní objekt s obytným podkrovím. Dispozičně přízemí objektu obsahuje kuchyň s jídelnou, společenskou místnost, spíž, koupelnu, WC a zádveří. Podkroví obsahuje pokoj, ložnici a šatnu. Stavba bude užívána jako rekreační objekt.

5. Dle § 1029 obč.zák. vlastník nemovité věci, na níž nelze řádně hospodařit či jinak ji řádně užívat proto, že není dostatečně spojena s veřejnou cestou, může žádat, aby mu soused za náhradu povolil nezbytnou cestu přes svůj pozemek. Nezbytnou cestu může soud povolit v rozsahu, který odpovídá potřebě vlastníka nemovité věci řádně ji užívat s náklady co nejmenšími, a to i jako služebnost. Zároveň musí být dbáno, aby soused byl zřízením nebo užíváním nezbytné cesty co nejméně obtěžován a jeho pozemek co nejméně zasažen. To musí být zvlášť zváženo, má-li se žadateli povolit zřízení nové cesty. Dle § 1032 odst. 1 o.z. soud nepovolí nezbytnou cestu, převýší-li škoda na nemovité věci souseda zřejmě výhodu nezbytné cesty, způsobil-li si nedostatek přístupu z hrubé nedbalosti či úmyslně ten, kdo o nezbytnou cestu žádá nebo žádá-li se nezbytná cesta jen za účelem pohodlnějšího spojení.

6. Jak vyplývá z výše uvedených ustanovení občanského zákoníku, základními podmínkami pro zřízení nezbytné cesty je, že vlastník nemovité věci není současně vlastníkem přilehlého pozemku a přístup vlastníka k nemovitosti nelze zajistit jinak. Přístup musí být zajištěn k veřejné cestě – např. silnici, místní či veřejně přístupné účelové komunikaci apod. a pro rozsah zřizovaného práva je rozhodná hospodářská potřeba nemovitosti, resp. obvyklý způsob a rozsah jejího užívání, ovšem cestu lze zřídit jen v takovém rozsahu, bez kterého by obvyklé užívání bylo znemožněno nebo značně ztíženo. Zřízení nezbytné cesty představuje vážný zásah do práva vlastníka pozemku, a proto je třeba vždy poměřovat, zda výhoda, kterou cesta poskytuje, není podstatně menší než újma, která by vznikla zřízením cesty pro vlastníka zatížené nemovitosti. Nezbytnou cestu pak nelze povolit, žádá-li se jen za účelem pohodlnějšího spojení.

7. V daném případě bylo provedenými důkazy prokázáno, že žalobce je vlastníkem pozemku č. St [číslo], jehož součástí je objekt určený k bydlení a žalovaná je vlastníkem sousedícího pozemku č. St [číslo], vše v k.ú. [obec]. Uvedené pozemky spolu bezprostředně sousedí a tvořily v minulosti jeden celek – hospodářskou usedlost ve vlastnictví rodičů žalobce a otce žalované. Po jejich smrti byl pozemek v r. 1989 dohodou žalobce a jeho bratra rozdělen do současné podoby. Žalobce se svým bratrem vybudovali přístup na pozemek p.č. St [číslo] od veřejné komunikace a tento přístup následně pro přístup motorovým vozidlem k domu na poz. č. St [číslo] používal na základě dohody s bratrem i žalobce. Pozemek [parcelní číslo] je evidován jako zastavěná plocha a nádvoří, nikoliv jako cesta, a na pozemku žalobce navazuje na travnatou plochu a to i před částí objektu, který dle svého tvrzení žalobce používá pro odstavení vozidla. V r. 2005 žalobce získal od [územní celek] kupní smlouvou do svého vlastnictví pozemkovou parcelu [číslo] která bezprostředně sousedí s veřejnou komunikací a přes kterou má pěší přístup k domu na parcele St [číslo]. Pro přístup motorovým vozidlem žalobce dále používal přístup přes pozemek č. St [číslo] a přes pozemek [územní celek] p. [číslo]. Po smrti žalobcova bratra získala nemovitosti žalovaná, která původní dohodu nerespektuje. Pozemková parcela [číslo] ve vlastnictví žalobce cca v délce 10 m přímo sousedí s veřejnou komunikací, od které je oddělena přírodním plotem a vstupní brankou pro pěší přístup k domu vzdálenému rovněž asi 10 m. Žalobce tak má v současnosti přístup k rekreačnímu objektu přes vlastní pozemek parc. [číslo]. Pokud žalobce tvrdí, že nemá dostatečný resp. bezpečný přístup vozidlem k prostoru v žalobě označenému jako garáž, pak žalobce sám připustil, že se jedná o dílnu či dřevník, který nebyl jako garáž budován ani kolaudován, což bylo prokázáno i kolaudačním rozhodnutím.

8. Z výše uvedeného je zřejmé, že přístup žalobce od jeho nemovitosti k veřejné komunikaci je zajištěn přes vlastní pozemek. Zřízení služebnosti nezbytné cesty podle návrhu žalobce by tak představovalo pouze zlepšení jeho přístupu, což je v rozporu s ustanovením § 1032 obč. zák., a znamenalo by nepřiměřený zásah do práva žalované. V tomto smyslu rozhodoval i Nejvyšší soud např. ve svém rozsudku sp. zn. 22 Cdo 38/2005, podle kterého skutečnost, že přístup zřízený přes cizí pozemek na základě práva odpovídajícího věcnému břemeni by byl pro žalobce pohodlnější, resp. výhodnější, nebo že by se obešel bez stavebních úprav, není významná. Uvedený závěr je zcela použitelný i pro současné právo služebnosti. Přístup žalobce k veřejné komunikaci odpovídá hospodářským potřebám nemovitosti, která je určena k rekreačnímu bydlení, a umožňuje její obvyklé užívání. Stávající přístup k nemovitosti přes vlastní pozemek žalobce umožňuje běžné hospodaření včetně např. zásobení palivem příp. jiným materiálem. Žalobě o povolení nezbytné cesty přitom nelze vyhovět, je-li nezbytná cesta žádána pro údržbu či obhospodařování nemovité věci v rozsahu spadajícím pod § 1021 obč. zák. (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3398/2016) S ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti dospěl soud k závěru, že zřízení služebnosti nezbytné cesty by v daném případě bylo v rozporu s ustanovením § 1032 o.z. a žalobu proto jako nedůvodnou zamítl.

9. Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 142 odst. l o.s.ř. Ve věci byla zcela úspěšná žalovaná a má proto právo na náhradu nákladů řízení. Předmětem sporu bylo zřízení služebnosti nezbytné cesty a za jeden úkon právní pomoci tak dle § 9 odst. 3 písm. c) vyhl. č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů náleží zástupci žalované odměna ve výši 2.500 Kč. Soud přiznal žalované právo na náhradu odměny advokáta ve výši 7 500 Kč za 3 úkony právní pomoci za převzetí zastoupení, které zahrnuje i konzultaci s klientem, 1x účast na jednání a 1x písemné vyjádření ve věci, a 900 Kč za 3x režijní paušál po 300 Kč, přičemž zástupce žalované není plátcem DPH. Dále soud přiznal žalované právo na jízdné ve výši 1 846 Kč za použití osobního automobilu Volkswagen k cestě žalované a jejího právního zástupce k jednání soudu z [obec] do [obec] a zpět celkem za 320 km při průměrné spotřebě 5,03 litrů nafty na 100 km, vyhláškové ceně nafty 27,20 Kč za litr a základní sazbě 4,40 Kč za kilometr. Celkem tak bylo žalované přiznáno právo na náhradu nákladů řízení ve výši 10 246 Kč. Dle § 149 odst. 1 o.s.ř. byla povinnost k náhradě nákladů řízení uložena k rukám advokáta a to ve lhůtě dle § 160 odst. l o.s.ř.