9 C 1/2024

Plný text

Okresní soud v Trutnově rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Tomáše Suchánka a přísedících Jiřího Lanty a Ing. Zdeňka Navrátila ve věci žalobce: Jméno zainteresované osoby 0/0 Datum narození zainteresované osoby 0/0 , Anonymizováno zastoupený advokátem Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0 sídlem Adresa zástupce zainteresované osoby 0/0 proti žalovanému: Anonymizováno ., IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 Anonymizováno advokátem Anonymizováno sídlem Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0 pro 617 EUR, 180 GBP, 3 801 Kč s příslušenstvím

I. Řízení se v části, v níž se žalobce domáhal přiznání částky 3 801 Kč se zákonným úrokem z prodlení za dobu od 8. 9. 2023 do zaplacení, zastavuje.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 617 EUR s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % p. a. za dobu od 29. 1. 2024 do zaplacení a částku 180 GBP s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % p. a. za dobu od 29. 1. 2024 do zaplacení, to vše do 3 dnů od právní moci rozsudku.

III. Pokud se žalobce domáhal přiznání úroků z prodlení z částek 617 EUR a 180 EUR za dobu od 8. 9. 2023 do 28. 1. 2024, žaloba se zamítá.

IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobou podanou dne 29. 12. 2023 se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení částek 617 EUR, 180 GBP a 3 801 Kč, všech se zákonným úrokem z prodlení ode dne 8. 9. 2023 do zaplacení. Žaloba byla odůvodněna tím, že dne 26. 7. 2021 byla mezi účastníky uzavřena pracovní smlouva, na základě které byl založen pracovní poměr, v jehož rámci žalobce ode dne 26. 7. 2021 vykonával pro žalovaného druh práce řidič vnitrostátní a mezinárodní dopravy. V rámci pracovního poměru žalobce vykonal v období měsíců srpen a září roku 2021 zahraniční pracovní cesty do Německa, Francie, Anglie, Španělska, Belgie a Nizozemí. V souvislosti s těmito zahraničními pracovními cestami vznikl žalobci v souladu s § 170 zákoníku práce ve spojení s vyhláškou č. 510/2020 20 Sb., o stanovení výše základních sazeb zahraničního stravného pro rok 2021, ve znění účinném ode dne 1. 1. 2021 do 31. 12. 2021, nárok na zahraniční stravné. Žalobce doložil, ve kterých konkrétních dnech byla zahraniční cesta vykonána, v rámci jakých států byla vykonána, celkovou délku trvání zahraniční pracovní cesty v daném dni, měnu, ve které zahraniční stravné náleží, základní sazbu zahraničního stravného a výši nároku. Žalobci tak vznikl nárok na zahraniční stravné ve výši 617 EUR a 180 GBP. Žalobce dále nárokoval po žalovaném částku 3 801 Kč jako nedoplatek mzdy za období měsíců srpna a září roku 2021. Žalobce vyzval žalovaného k zaplacení vymáhaných částek předžalobní výzvou ze dne 29. 8. 2023, v níž určil lhůtu k plnění v trvání sedmi kalendářních dnů ode dne doručení výzvy. Výzva byla žalovanému doručena dne 31. 8. 2023. Protože žalovaný nic neuhradil, byla podána žaloba v této věci.

2. Žalovaný se žalobou nesouhlasil a navrhl její zamítnutí. Žalovaný učinil nesporným, že žalobce pro něho na základě pracovní smlouvy ze dne 26. 7. 2021 vykonával činnost – řidič vnitrostátní a mezinárodní kamionové dopravy, a to v období do 9. 9. 2021. Částka 3 801 Kč byla žalovanému uhrazena. Poprvé žalovaný žalobci uhradil částku 3 801 Kč převodem na účet dne 29. 10. 2021. Žalobce tuto částku nepochopitelně žalovanému vrátil převodem na účet dne 30. 10. 2021. Jelikož žalovaný nebyl schopen od žalobce zjistit, z jakého důvodu byla částka vrácena, tuto žalovaný opětovně žalobci zaslal dne 30. 8. 2022. K nároku na zahraniční cestovní náhrady žalovaný uvedl, že žalobce nepostupoval dle ustanovení § 183 odst. 3 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, dle nějž je zaměstnanec povinen do 10 pracovních dnů po dni ukončení pracovní cesty nebo jiné skutečnosti zakládající právo na cestovní náhradu předložit zaměstnavateli písemné doklady potřebné k vyúčtování cestovních náhrad. Žalobce však doklady potřebné k vyúčtování cestovních náhrad žalovanému nikdy nepředložil. Jestliže žalobce nesplnil svou zákonnou povinnost a nepředložil žalovanému podklady pro vyúčtování cestovních náhrad, nemůže být žalovaný s jejich úhradou v prodlení. Podklady žalobce poprvé předložil až spolu s návrhem na vydání platebního rozkazu. Žalovaný byl připraven doklady přezkoumat a případný nedoplatek na cestovních náhradách uhradit. Žalobce však nemůže být úspěšný s nárokem na úhradu příslušenství, tj. zákonného úroku z prodlení, a nákladů řízení.

3. V dalším průběhu řízení vzal žalobce žalobu zpět co do částky 3 801 Kč s příslušenstvím, když tato mu skutečně byla žalovaným zaplacena. Za měsíc červenec 2021 bylo žalobci zahraniční stravné ze strany žalovaného zaplaceno bez jakéhokoliv předložení dokladů. Mezi stranami tedy byla založena určitá praxe, kdy žalovaný bez dalšího žalobci cestovní náhrady hradil a nepožadoval předložení dokladů, neboť věděl, kde se žalobce na pracovních cestách nachází. Žalovaný proto ani nepotřeboval doklady o vykonání zahraničních cest. Obrana žalovaného, že není s úhradou cestovních náhrad v prodlení z důvodu včasného nepředložení dokladů, představuje přepjatý formalismus a zášť, neboť pracovní poměr mezi stranami byl ukončen z důvodu vzájemných antipatií. Žalobce vyčíslil zahraniční stravné za měsíce srpen a září 2021 v předžalobní výzvě ze dne 29. 8. 2023. Žalovaný zahraniční stravné neuhradil a ani na předžalobní výzvu nereagoval, tudíž se dostal do prodlení. Žalobci tedy přísluší zákonný úrok z prodlení z částky představující zahraniční stravné od 8. 9. 2023 do zaplacení.

4. Při jednání soudu dne 5. 6. 2024 žalobce nadále trval na nároku na přiznání částek představujících zahraniční stravné s příslušenstvím. Žalobce nastoupil k žalovanému na konci července 2021, po skončení tohoto měsíce mu cestovní náklady byly bez dalšího vyplaceny. Žalobce to bral tak, že toto je u žalovaného zavedená praxe. Zaměstnavatelé mají přehled o tom, kde a kdy zaměstnanci vykonávají zahraniční pracovní cesty. V předžalobní výzvě sice byl nárok vyčíslen odlišně od žaloby, ale celková nominální výše nároků byla stejná (změnila se pouze výše částek požadovaných v eurech a v librách). Marným uplynutím lhůty stanovené v předžalobní výzvě došlo k prodlení, tedy žalobce má právo na úroky z prodlení. Žalovaný věděl, z jakého titulu žalobce svůj nárok uplatňuje, a věděl i o tom, kde a kdy žalobce vykonal zahraniční pracovní cesty. Proto je žalobou uplatněný nárok dán.

5. Žalovaný při jednání soudu dne 5. 6. 2024 uvedl, že žalobce skutečně má na požadované zahraniční náhrady právo, nicméně žalobce vůči žalovanému toto právo neuplatnil způsobem, který byl u žalovaného zaveden. Žalobce podpisem pracovní smlouvy potvrdil, že byl seznámen s příslušnými ustanoveními zákoníku práce, jakož i s pracovním řádem a vnitřními předpisy žalovaného. Z nich je patrné, jakým způsobem měly být účtovány cestovní náhrady. Navíc šlo o povinnost vyplývající ze zákona, konkrétně ust. § 183 odst. 6 zákoníku práce. V předžalobní výzvě byly uvedeny jiné částky (662 EUR a 135 GBP), než které jsou předmětem sporu. Rozdíl mezi předžalobní výzvou a žalobou činil v případě eur i liber shodně 45, přičemž hodnota obou měn je odlišná. Nemůže tudíž obstát argument, že nominální výše nároku uplatněného v předžalobní výzvě i v tomto řízení je shodná. Především však k výzvě nebyly doloženy doklady, které by osvědčovaly skutečnosti nezbytné pro to, aby žalovaný mohl ověřit výši nároku žalobce. Nároky na cestovní náhrady byly uplatněny předčasně, tedy žalobce nemůže mít právo na úroky z prodlení a náklady řízení. Při uzavírání pracovní smlouvy byl žalobce poučen, že nejpozději do 10. dne následujícího měsíce má odevzdat žalovanému potřebné vyúčtování. To žalobce neučinil až do podání žaloby. Předžalobní výzvu nelze za takové vyúčtování považovat.

6. Vzhledem k částečnému zpětvzetí žaloby ve vztahu k nedoplatku mzdy ve výši 3 801 Kč s příslušenstvím soud nejprve postupem dle § 96 odst. 1 až 4 o.s.ř. řízení v rozsahu odpovídajícím částečnému zpětvzetí zastavil (výrok I.).

7. Soud vzal na základě provedených důkazů za prokázané, že mezi účastníky byla dne 26. 7. 2021 uzavřena pracovní smlouva, na jejímž základě měl žalobce pro žalovaného vykonávat práci řidiče vnitrostátní a mezinárodní dopravy, pro kterou žalobce splňoval kvalifikační předpoklady. V článku III.3.2. smlouvy bylo uvedeno, že žalobce jako zaměstnanec byl řádně informován o obsahu jeho pracovního poměru a byl řádně seznámen s právy a povinnostmi, které pro něho plynou z pracovní smlouvy a zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů. Dále byl seznámen s pracovními a mzdovými podmínkami, za nichž má práci konat. Byl seznámen s veškerými povinnostmi, které vyplývají ze zvláštních právních předpisů vztahujících se k práci, která je předmětem pracovního poměru. Toto žalobce stvrdil podpisem smlouvy. Zaměstnanec byl taktéž seznámen s pracovním řádem a s právními a ostatními předpisy k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci. Byl sjednán den nástupu k výkonu práce na 26. 7. 2021. Dále byla sjednána zkušební doba v trvání tří měsíců. Tyto skutečnosti soud zjistil z pracovní smlouvy.

8. Z listiny nazvané „Stručný návod pro řidiče“ bylo zjištěno, že zahrnovala mimo jiné pracovní řád. V pracovním řádu bylo mimo jiné pod nadpisem „Na konci měsíce:“ uvedeno: „Nejdéle do 10dne následujícího měsíce se odevzdává se vyplněný Výkaz spotřeby a Záznamu o provozu vozidla (nutné k zpracování výplaty) + výkaz výdajů a kontrol“ (viz č.l. 30 – 31).

9. Z dopisu žalovaného ze dne 22. 10. 2021, který byl adresován žalobci, soud zjistil, že žalobce ukončil pracovní poměr ve zkušební době dne 14. 9. 2021. Dne 23. 9. 2021 mu byla odeslána výzva k předložení vyúčtování cestovních náhrad za měsíc srpen a září 2021. Na tu reagoval formou SMS dne 24. 9. 2021, v níž bylo uvedeno, že žalobce vyúčtování cestovních náhrad neuplatňuje, a proto ani žádné vyúčtování neposílá. Dále bylo sděleno, že žalovaný žalobci vyplatí částku 3 801 Kč (viz č.l. 9).

10. Z dopisu právního zástupce žalobce ze dne 29. 8. 2023 zaslaného žalovanému, který byl doručen dne 31. 8. 2023, bylo zjištěno, že v rámci pracovní pozice, kterou žalobce u žalovaného vykonával, absolvoval pravidelné zahraniční cesty, a to do Německa, Francie, Anglie, Španělska, Belgie a Nizozemí. V souvislosti s tím žalobci vznikl nárok na proplacení zahraničního stravného. Žalobce uplatnil zahraniční stravné v cizí měně státu, v rámci kterého mu vznikl na zahraniční stravné nárok. Konkrétně uplatnil nárok na proplacení zahraničního stravného v částce 662 Euro (16 815 Kč) a v částce 135 britských liber (4 010 Kč). Žalobce vyzval žalovaného k úhradě částky v celkové výši 24 626 Kč a (zahrnovala i nedoplatek mzdy ve výši 3 801 Kč) ve lhůtě sedmi kalendářních dnů ode dne doručení výzvy (viz č.l. 10 – 11).

11. Žalobce se žalobou předložil listinu nazvanou „, Anonymizováno, , právnická osoba, . – Výpočet diet za období 01. – 31. 8. 2021 až 13. 09. 2021“ a dále listinu, v níž byla uvedena doba pobytu v jednotlivých zemích v jednotlivých dnech spolu s výší základní náhrady, která žalobci náleží. V listinách jsou pro jednotlivé dny, v nichž byly vykonávány zahraniční pracovní cesty, uvedeny doby pobytu v konkrétních státech, v návaznosti na to pak je vypočtena výše cestovní náhrady v konkrétní měně, ve které cestovní náhrada při cestě do toho kterého státu náleží. Dle těchto listin žalobci náleží 617 EUR a 180 GBP (viz č.l. 7 a 8).

12. Dle § 170 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., v platném znění, zaměstnanci přísluší při zahraniční pracovní cestě zahraniční stravné v cizí měně ve výši a za podmínek dále stanovených.

13. Dle § 179 odst. 1 zákoníku práce při poskytování zahraničního stravného se ustanovení § 170 odst. 2 věty první a odstavce 5 nepoužije. Zaměstnanci přísluší za každý kalendářní den zahraniční pracovní cesty zahraniční stravné ve výši základní sazby zahraničního stravného stanoveného prováděcím právním předpisem vydaným podle § 189.

14. Dle § 183 odst. 1, 3 a 5 zákoníku práce zaměstnavatel je povinen poskytnout zaměstnanci zúčtovatelnou zálohu až do předpokládané výše cestovních náhrad, pokud se se zaměstnancem nedohodne, že záloha nebude poskytnuta. Jestliže se zaměstnanec se zaměstnavatelem nedohodne na jiné době, je zaměstnanec povinen do 10 pracovních dnů po dni ukončení pracovní cesty nebo jiné skutečnosti zakládající právo na cestovní náhradu předložit zaměstnavateli písemné doklady potřebné k vyúčtování cestovních náhrad a vrátit nevyúčtovanou zálohu. Částka, kterou má zaměstnanec zaměstnavateli vrátit v české měně, se zaokrouhlí na celé koruny směrem nahoru. Nedohodnou-li se smluvní strany na jiné době, je zaměstnavatel povinen do 10 pracovních dnů ode dne předložení písemných dokladů zaměstnancem provést vyúčtování cestovních náhrad a uspokojit jeho práva. Částka, kterou má zaměstnavatel zaměstnanci poskytnout v české měně, se zaokrouhlí na celé koruny směrem nahoru.

15. Dle § 184 zákoníku práce při poskytování cestovních náhrad, na které nebyla poskytnuta záloha, se přiměřeně použije § 183 s tím, že pro přepočet měn se použijí kurzy vyhlášené Českou národní bankou a platné v den nástupu zahraniční pracovní cesty.

16. Mezi účastníky nebylo sporu o tom, že žalovaný jako zaměstnanec žalobce vykonal v srpnu a září 2021 zahraniční pracovní cesty a že mu v souvislosti s tím vznikl nárok na zahraniční stravné. Žalovaný nesporoval ani výši stravného a měny, v nichž bylo účtováno. Nebylo sporné ani to, že žalobce za trvání pracovního poměru ani po jeho skončení nepředložil žalovanému vyúčtování náhrad za zahraniční pracovní cesty za srpen a září 2021, protože vycházel z toho, že to není žalovaným jako zaměstnavatelem požadováno. Žalovaný měl informace o tom, kdy a kde byly žalobcem zahraniční pracovní cesty vykonány. Sporné však bylo, zda žalobce jako zaměstnanec byl povinen doložit skutečnosti potřebné pro vyúčtování zahraničních cestovních náhrad. Uvedená povinnost je povinností vyplývající ze zákona, konkrétně z výše citovaného ustanovení § 183 ve spojení s ustanovením § 184 zákoníku práce. Tato povinnost vyplývala i z pracovního řádu, se kterým byl žalobce seznámen, což stvrdil podpisem pracovní smlouvy. V neposlední řadě byl žalobce k vyúčtování náhrad za zahraniční pracovní cesty žalovaným vyzván, což vyplývá ze žalobcem předloženého dopisu ze dne 22. 10. 2021. Žalobce netvrdil, že skutečnosti potřebné pro vyúčtování zahraničních cestovních náhrad žalovanému za trvání pracovního poměru či bezprostředně po skončení pracovního poměru doložil. Žalobce se dovolával toho, že skutečnosti potřebné pro vyúčtování náhrad za zahraniční pracovní cesty žalovanému sdělil v rámci předžalobní výzvy k plnění, která byla žalovanému doručena dne 31. 8. 2023. Dle soudu však tento argument žalobce nemůže obstát. Předžalobní výzva neobsahovala údaje o tom, kdy byly zahraniční cesty vykonány a jak byla v souvislosti s těmito konkrétními cestami vypočítána výše zahraniční cestovní náhrady. Nelze přehlédnout ani skutečnost, že v předžalobní výzvě byly požadovány jiné částky představující zahraniční stravné, než které jsou požadovány v tomto řízení. Neobstojí argument, že nominální výše nároku uplatněná v předžalobní výzvě je totožná s výší nároku uplatněného v tomto řízení. V rámci předžalobní výzvy žalobce po žalovaném požadoval částky 662 EUR a 135 GBP, v tomto řízení je požadováno 617 EUR a 180 GBP. V soudním řízení je tedy požadováno v porovnání s předžalobní výzvou o 45 EUR méně a o 45 GBP více. Je přitom třeba přisvědčit argumentu žalovaného, že směnný kurz obou měn nebyl shodný (kurz ke dni sepsání předžalobní výzvy, tj. k 31. 8. 2023, činil 28,083 Kč/GBP a 24,075 Kč/EUR). Dle soudu tak nelze než dovodit, že v předžalobní výzvě ze dne 31. 8. 2023 žalobce skutečnosti potřebné pro vyúčtování zahraničních cestovních náhrad nedoložil. Uvedené skutečnosti však nepochybně byly doloženy v souvislosti s podáním žaloby v této věci, jejíž přílohou byly listiny obsahující údaje o termínu a době zahraničních pracovních cest vykonaných žalobcem a samotné vyúčtování cestovních náhrad. Žaloba byla žalovanému doručena dne 18. 1. 2024. Soud tedy dovozuje, že nejpozději v okamžiku doručení žaloby žalobce žalovanému sdělil skutečnosti potřebné pro vyúčtování zahraničních cestovních náhrad a žalovaný nadále neměl relevantní důvod k tomu, aby vyúčtované částky žalobci nezaplatil. Soud tedy dovodil, že žalovaný mohl a měl žalobci vyúčtované částky zaplatit nejpozději dne 28. 1. 2024 (v zákonné lhůtě 10 dnů). Protože k zaplacení částek do doby vydání tohoto rozhodnutí nedošlo, je žalovaný od 29. 1. 2024 v prodlení. Soud proto žalobci přiznal rovněž úrok z prodlení z přisouzených částek ve výši odpovídající nařízení vlády č. 351/2013 Sb. (viz výrok II.). Lhůtu k plnění stanovil soud podle § 160 odst. 1 o.s.ř.. Pokud žalobce požadoval přiznání úroků z prodlení za delší dobu, byla žaloba zamítnuta (výrok III.).

17. Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 142 odst. 2 o.s.ř. a § 150 o.s.ř.. Žalobce byl v podstatné části předmětu sporu úspěšný, jeho neúspěch v řízení se částečně týkal příslušenství pohledávky. Z tohoto hlediska by tedy žalobce měl mít právo na náhradu nákladů řízení. Soud však nemohl nezohlednit výše uvedené okolnosti projednávané věci. Skutečnosti potřebné pro vyúčtování zahraničních cestovních náhrad žalobce řádně sdělil až v okamžiku podání žaloby v této věci. Jak bylo uvedeno výše (odstavec 16. tohoto odůvodnění), v rámci předžalobní výzvy skutečnosti potřebné pro vyúčtování zahraničních cestovních náhrad žalovanému sděleny nebyly. Z tohoto hlediska tedy je třeba přisvědčit žalovanému v tom, že žaloba byla podána předčasně. Na straně druhé byly všechny údaje potřebné k určení výše cestovních náhrad sděleny v okamžiku podání žaloby v této věci. Žalovaný poté neměl žádný relevantní důvod k tomu, aby žalobci částku představující zahraniční cestovní náhrady nezaplatil. Vzhledem k uvedeným okolnostem soud považuje za spravedlivé rozhodnutí, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.