9 C 13/2023

Plný text

Okresní soud v Trutnově rozhodl samosoudcem JUDr. Tomášem Suchánkem ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátkou údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného zastoupený opatrovnicí údaje o zástupci pro: zrušení vyživovací povinnosti ke zletilému dítěti

I. Výživné, které je žalobce povinen platit žalovanému, se s účinností od 1. 1. 2023 snižuje z částky 2 000 Kč měsíčně na částku 500 Kč měsíčně. Tím se mění rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 5. 2019, č. j. 20 Co 23/2019 – 195.

II. Návrh na zrušení povinnosti žalobce platit žalovanému výživné se co do částky 500 Kč měsíčně zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobou podanou dne 10. 1. 2023 se žalobce domáhal vydání rozsudku, jímž by soud rozhodl, že se vyživovací povinnost žalobce k žalovanému jako zletilému synovi s účinností od 1. 1. 2023 zrušuje. Žaloba byla odůvodněna tím, že zdejší soud rozhodl rozsudkem ze dne 24. 10. 2019, č. j. 16 C 91/2018, tak, že žalobci uložil přispívat na výživu žalovaného částkou 3 000 Kč měsíčně za dobu od 1. 1. 2018 do 31. 3. 2019. Za dobu od 1. 4. 2019 žalobu o stanovení výživného zamítl. K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové změnil rozsudek Okresního soudu v Trutnově tak, že žalobce byl povinen od 1. 4. 2019 platit žalovanému částku 2 000 Kč měsíčně vždy do 15. dne v měsíci předem. Tuto svoji povinnost žalobce řádně plnil. Nyní se ale situace změnila. Žalobce prodělal mozkovou příhodu, s jejímiž následky se stále potýká a od 1. 1. 2023 zcela přestal podnikat. Jeho jediným příjmem tak zůstává starobní důchod. Nyní je v některých věcech odkázán na pomoc jiných osob, i když věří, že se situace zlepší. Má však za to, že žalovaný pobírá jednak invalidní důchod, jednak příspěvek na péči, možná ještě příspěvek na mobilitu. Tyto finanční prostředky mu v současné době zcela postačují na uspokojování jeho potřeb. Příjmy žalovaného jsou daleko vyšší, než současné příjmy žalobce, a proto je dán důvod ke zrušení povinnosti žalobce přispívat žalovanému částkou 2 000 Kč měsíčně. O této částce rozhodly soudy proto, že v té době žalobce podnikal a k důchodu si přivydělával cca 39 000 Kč, což již dnes neplatí.

2. Žalovaný se žalobou nesouhlasil a navrhl její zamítnutí. Žalovaný trpí duševní poruchou trvalého rázu – středně těžkou mentální retardací, je nevidomý, má jen minimálně rozvinutou řeč, neumí psát, je osobou zcela nesamostatnou, závislou na pomoci druhých - zejména pak své matky [jméno] [příjmení], která byla jmenována jeho opatrovníkem, se žalovaným bydlí a pečuje o něho. Vzhledem k těžkému zdravotnímu postižení (fyzického i duševního rázu), jehož prognóza je nepříznivá, je šance na zapojení se žalovaného do běžného života takřka vyloučena a žalovaný tak nikdy nenabude schopnost se samostatně živit. Vyživovací povinnost obou rodičů žalovaného tak nadále trvá a bude trvat po celou dobu života žalovaného. Žalovaný tak má a po dobu svého života bude mít právo na péči a výživu ze strany svých rodičů, právo podílet se na jejich životní úrovni, právo na uspokojování hmotných i duševních potřeb. Poskytováním sociálních dávek od státu resp. pobíráním invalidního důchodu žalovaným není primární vyživovací povinnost rodičů jakkoliv dotčena. Žalovaný pobírá invalidní důchod třetího stupně, jehož současná výše činí 15 092 Kč. Žalovaný dále čerpá příspěvek na mobilitu, jehož výše do října 2022 činila 550 Kč, od listopadu činí 900 Kč. Příspěvek na péči je příjmem, který náleží matce žalovaného jako pečující osobě. Přestože je vyplácen žalovanému, pak slouží primárně právě a jen na zajištění osobní péče, nikoliv na úhradu základních životních potřeb žalovaného. Od doby vydání žalobcem citovaných rozhodnutí o výživném došlo k razantnímu navýšení jak běžných„ každodenních“ výdajů spojených s péčí o žalovaného (nákup potravin, hygienických potřeb, pohonných hmot), tak i výdajů ostatních – zejm. školné, stravné ve škole, ozdravné pobyty každoročně absolvované žalovaným, kurzy plavání a hippoterapie atd. (kdy některé z těchto výdajů se zvýšily takřka o 100 %). Uvedené navýšení se velmi citelně promítlo do rozpočtu žalovaného, jehož příjmy zůstaly ve stejné výši, jako tomu bylo v době posledního rozhodnutí o výživném. Je tedy více než žádoucí, aby se žalobce i nadále podílel na výživě žalovaného formou placení výživného. Výše výživného tak, jak je v současné době placeno, je minimálním finančním příspěvkem na pokrytí potřeb žalovaného, který může žalobce poskytnout. Žalovanému je známo, že žalobce vstoupil do manželství, tedy na výdajích se podílí spolu se svou manželkou. Žalobce svou vyživovací povinnost vůči žalovanému neplní ani osobní péčí. V tomto směru je situace stejná jako v době vydání posledních rozhodnutí o výživném. Žalobce se do péče o žalovaného nezapojuje, ani s péčí v jakémkoliv, byť jen minimálním rozsahu (procházka, společně strávený čas doma, odvoz k lékaři, odvoz do školy apod.) nepomáhá, přičemž vzhledem k úrovni postižení žalovaného jde o péči velmi náročnou, celodenní, kterou v plném rozsahu zajišťuje matka žalovaného, s minimální dopomocí sociální resp. odlehčovací služby.

3. Žalobce i po provedeném dokazování trval na tom, aby jeho povinnost platit výživné byla zrušena. Byl si vědom toho, že žalovaný je osobou, která nebude schopna v budoucnu sama se živit a že péči o něho tak mají zajišťovat oba rodiče. Žalovaný bydlí v domě žalobce, nehradí žalobci žádné náklady s tímto bydlením spojené. Žalobce přišel o podstatnou část svých příjmů z podnikání, které ukončil, a to jednak kvůli prodělané mozkové příhodě, dále i vzhledem k věku. Následně ještě prodělal infarkt. Jeho jediným příjmem zůstává starobní důchod.

4. Žalovaný trval na zamítnutí návrhu. Na straně žalovaného došlo k navýšení výdajů, a to jednak v důsledku skokového navýšení cen ve vztahu k běžným potřebám, jednak i v souvislosti s potřebami spojenými se zdravotním stavem žalovaného. Ze svého invalidního důchodu není žalovaný schopen vytvářet nějaké finanční rezervy do budoucna, například pro dobu, kdy o něho nebude schopna matka pečovat. Ani příspěvek na péči určený pro matku žalovaného neumožňuje vytvářet rezervy do budoucna. Proto by výživné ze strany žalobce mělo být hrazeno i nadále.

5. Soud vzal na základě provedených důkazů za prokázané, že výživné, které je žalobce povinen žalovanému platit v době od 1. 4. 2019, bylo naposledy upraveno rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 5. 2020, č. j. 20 Co 23/2020-195. Tímto rozsudkem, jímž byl změněn rozsudek zdejšího soudu, bylo žalobci (v uvedeném řízení v postavení žalovaného) uloženo platit výživné 2 000 Kč měsíčně. Po skutkové stránce soud vyšel ze závěru, že žalovaný trpí trvalou duševní poruchou, je nevidomý, má jen minimálně rozvinutou řeč, neumí psát, je osobou zcela nesamostatnou, závislou na pomoci druhých, zejména pak své matky [příjmení] [jméno] [příjmení], která byla jmenována jeho opatrovníkem a bydlí s ním v domě žalobce. Žalobce hradil žalovanému i jeho matce veškeré náklady s bydlením spojené, vyjma nákupu potravin a drogerie. Žádný z rodičů neměl jinou vyživovací povinnost. Žalobce podnikal s průměrným měsíčním čistým příjmem cca 39 000 Kč, od 2. 2. 2018 mu byl přiznán starobní důchod cca 15 000 Kč měsíčně. Žalobce žalovanému naspořil na jeho stavebním spoření cca 240 000 Kč. Žalovanému byl vyplácen invalidní důchod, příspěvek na péči a příspěvek na mobilitu, které činily od 1. 4. 2019 celkem 30 706 Kč (10 956 Kč invalidní důchod, 550 Kč příspěvek na mobilitu a 19 200 Kč příspěvek na péči). Žalovaný byl žákem Základní školy speciální a praktické s náklady na pomůcky a družinu 7 000 Kč ročně. Účastnil se letních ozdravných pobytů za cca 3 000 až 4 000 Kč. Matka žalovaného pobírala invalidní důchod třetího stupně 13 600 Kč měsíčně. Dlouhodobě se léčila s onkologickým onemocněním, v důsledku kterého po celý rok 2017 ani nebyla schopna osobní péče o žalovaného. Jinak ale o něho nepřetržitě pečovala (s minimální pomocí sociální služby). V domě žalobce podnikala ve výrobě ozdobných předmětů. Vlastnila byt, který pronajímala. Po právní stránce Krajský soud v Hradci Králové dovodil: Alimentace a vyživovací vztahy jsou projevem rodinné solidarity a zajišťují funkčnost rodiny samotné. Jedná se o zákonem uloženou povinnost pomoci druhému v materiálním slova smyslu tak, aby se neocitl ve stavu nouze a aby životní úroveň dítěte odpovídala jeho odůvodněným potřebám. Vyživovací povinnost rodičů k dětem je dána přímo ze zákona a trvá do té doby, pokud děti nejsou schopny se samy živit. Základním hmotněprávním kritériem pro vznik práva na výživné oprávněného je jeho potřebnost (tzv. stav odkázanosti na výživu), resp. jak praví zákon,„ neschopnost sám se živit“. Zásadní podmínkou přiznání výživného je potřeba oprávněného, jeho neschopnost sám se o sebe - pokud jde o výživu - postarat. Samo kritérium neschopnosti sám se živit je třeba definovat tak, že oprávněný nedisponuje žádným vlastním příjmem, nebo disponuje příjmem tak nízkým, že nepostačuje krýt jeho potřeby, anebo výnosy z majetku, který mu patří (event. jej spravuje), nedostačují pro úhradu jeho osobních potřeb. Vyživovací povinnost rodičů k dětem není podmíněna věkem, ani ukončením určitého stupně vzdělání, nýbrž pouze schopností sám se živit, což je pojem, který musí soud vyložit jednotlivě podle specifik každého konkrétního případu (viz nález Ústavního soudu ze dne 24. 11. 2009 sp. zn. II. ÚS 2155/09). Objektivní nemožnost dítěte živit se samostatně, z důvodu těžkého zdravotního postižení vedoucího až ke zbavení způsobilosti k právním úkonům, nemůže být přičítána k tíži tohoto dítěte - jež má podle čl. 32 odst. 4 Listiny základní právo na rodičovskou výchovu a péči – v tom smyslu, že by po přiznání sociálních dávek již nemělo mít právo podílet se na životní úrovni svých rodičů (a že by nemělo mít právo na výživné ze strany rodiče). Takto znevýhodněné dítě si své postižení nezpůsobilo a naopak potřebuje pomoc po všech stránkách, aby jeho život byl co nejvíce snesitelný v rámci již tak značně omezených možností. Důsledky (i majetkové, tj. vyživovací povinnost) takového postižení dítěte proto musí jít hlavně k tíži toho, kdo (jako racionální bytost) dítě na svět - dobrovolně a při vědomí všech možných důsledků - přivedl, tedy rodiče pokud to samozřejmě jeho majetkové možnosti objektivně umožňují. Tu je namístě uvést, že názor o automatickém zániku vyživovací povinnosti pouze v důsledku přiznání invalidního důchodu a příspěvku na péči je v protikladu i s názorem doktríny. V ní se praví, že„ jestliže dítě nenabude schopnosti samostatně se živit např. z důvodu plné invalidity, vyživovací povinnost rodičů bude trvat po dobu celého jeho života“ (viz nález Ústavního soudu ze dne 13. 3. 2013 sp. zn. I. ÚS 2306/12 nebo ze dne 24. 7. 2013 sp. zn. I. ÚS 1996/12, k nimž se přihlásil i Nejvyšší soud ve svém stanovisku ze dne 19. 10. 2012 sp. zn. Cpjn 204/2012, bod I, uveřejněném v jeho Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 110/2016). Krajský soud dovodil, že žalovaný z důvodu svého vysokého zdravotního postižení není schopen sám se živit, naděje na změnu v tomto směru je zcela minimální a vyživovací povinnost žalobce jako jeho otce vůči němu proto stále trvá. Dále pak krajský soud dovodil, že schopnosti, možnosti a majetkové poměry žalobce (zejména pak jeho pravidelné měsíční příjmy ze starobního důchodu a podnikání) umožňovaly a i nadále umožňují, aby vzhledem k mimořádně nepříznivým a tíživým poměrům žalovaného a s tím souvisejícím jeho vysokým potřebám mu platil jednak výživné 3 000 Kč měsíčně od 1. 1. 2018 do 31. 3. 2019, ale i nadále od 1. 4. 2019 výživné 2 000 Kč měsíčně. Výši této částky krajský soud shledal přiměřenou tomu, že žalobce sice stále plnil vůči žalovanému svoji vyživovací povinnost tím, že mu umožňoval bezplatné bydlení ve svém domě, kde za něj navíc platil i náklady na služby spojené s bydlením cca 5 000 Kč měsíčně, nad rámec toho mu ale již ničím pravidelně nepřispíval (např. úhradou internetu nebo pravidelnými nákupy potravin a drogerie, jak tomu bylo do 31. 12. 2017), ani o něj osobně nepečoval. Spolu s žalovaným přitom v domě žalobce bydlely i jeho sestra a matka. Proto nebylo možno uvažovat, že by žalobce přispíval jen žalovanému náklady na bydlení v uvedené částce, neboť pravidelné náklady samotného žalovaného budou poměrně nižší (viz spis zdejšího soudu sp. zn. 16 C 91/2018).

6. K aktuálním poměrům účastníků vzal soud za prokázané: Žalobce pobírá s účinností od 1. 9. 2002 starobní důchod v celkové výši 20 404 Kč měsíčně. V době po poslední úpravě výživného se žalobce oženil. Jeho manželka [jméno] [příjmení], bytem [adresa], pobírá od ledna 2023 starobní důchod ve výši 19 437 Kč měsíčně. Uvedené skutečnosti vyplývají z oznámení České správy sociálního zabezpečení. [stát. instituce], obecní živnostenský úřad vydal dne 12. 12. 2022 rozhodnutí o zrušení živnostenského oprávnění žalobce k provozu živnosti s předmětem podnikání výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona. Žalobce je tak v živnostenském rejstříku aktuálně zapsán jako podnikatel, který ukončil činnost v režimu živnostenského zákona. Tyto skutečnosti soud zjistil z rozhodnutí živnostenského úřadu a z výpisu z veřejné části živnostenského rejstříku. Žalobce utrpěl v roce 2022 cévní mozkovou příhodu, pro kterou byl hospitalizován ve Fakultní nemocnici v [obec] a v Oblastní nemocnici v [obec]. V době od 21. 3. 2023 do 26. 3. 2023 byl žalobce hospitalizován ve Fakultní nemocnici v [obec] a v Oblastní nemocnici v [obec] pro akutní koronární syndrom. Posledně uvedené skutečnosti soud zjistil ze zpráv jmenovaných zdravotnických zařízení.

7. K poměrům žalovaného a jeho matky [příjmení] [jméno] [příjmení] bylo zjištěno, že žalovaný pobírá s účinností od lednové splátky 2023 invalidní důchod třetího stupně ve výši 15 092 Kč. S účinností od listopadu 2022 žalovanému náleží příspěvek na mobilitu ve výši 900 Kč měsíčně. Příspěvek na péči pobíraný matkou žalovaného [jméno] [příjmení] činí od 1. 4. 2019 celkem 19 200 Kč měsíčně. Matka žalovaného [příjmení] [jméno] [příjmení] pobírá od do ledna 2023 invalidní důchod třetího stupně ve výši 19 980 Kč měsíčně. Uvedené skutečnosti byly zjištěny z oznámení [obec] správy sociálního zabezpečení a ze sdělení úřadu práce.

8. Dle § 910 odst. 1 o.z. předci a potomci mají vzájemnou vyživovací povinnost. Dle § 911 o. z. výživné lze přiznat, jestliže oprávněný není schopen sám se živit.

9. Soud předně plně respektoval právní závěr vyslovený Krajským soudem v Hradci Králové v rozsudku ze dne 19. 5. 2019, č. j. 20 Co 23/2019 – 195, tedy závěr, že vyživovací povinnost žalobce k žalovanému bude trvat po dobu života účastníků. Argumentace odvolacího soudu v dříve vedeném řízení byla citována v předcházející části odůvodnění, v zájmu stručnosti na ni proto zdejší soud odkazuje. Na straně žalovaného nedošlo k žádné změně poměrů, zejména zdravotního stavu, která by mohla vést ke změně výše uvedeného závěru.

10. Žalobce formuloval žalobní petit tak, že se domáhá zrušení vyživovací povinnosti. Z odůvodnění žaloby i z přednesů žalobce v průběhu řízení je však zřejmé, že se konkrétně domáhal zrušení povinnosti platit výživné v částce 2 000 Kč měsíčně. Žalobcem navrhované rozhodnutí soudu tedy nemělo mít žádný dopad na to, že žalobce žalovanému umožňuje uspokojovat jeho bytovou potřebu užíváním domu ve vlastnictví žalobce. Touto formou totiž žalobce rovněž plní svoji vyživovací povinnost k žalovanému. Dle soudu proto bylo nutno formulovat výrok rozhodnutí jinak, než navrhoval žalobce. Soud tak fakticky rozhodoval nikoliv o zrušení vyživovací povinnosti, ale o zrušení povinnosti platit výživné.

11. Dle § 913 odst. 1 o. z. pro určení rozsahu výživného jsou rozhodné odůvodněné potřeby oprávněného a jeho majetkové poměry, jakož i schopnosti, možnosti a majetkové poměry povinného. Dle § 915 odst. 1 o. z. životní úroveň dítěte má být zásadně shodná s životní úrovní rodičů. Toto hledisko předchází hledisku odůvodněných potřeb dítěte. Dle § 923 odst. 1 o z. změní-li se poměry, může soud změnit dohodu a rozhodnutí o výživném pro nezletilé dítě, které nenabylo plné svéprávnosti.

12. Ustanovení § 923 odst. 1 o.z. výslovně upravuje možnost změn výživného pouze ve vztahu k výživnému pro nezletilé dítě. Soudní praxe však dovozuje, že o změnách výživného lze rozhodovat i ve vztahu k zletilým dětem. V literatuře se k tomuto uvádí:„ Změna dohody či rozhodnutí může spočívat jak ve snížení, tak ve zvýšení částky výživného. Soud může i zpětně, nejdéle však tři roky ode dne zahájení řízení, výživné změnit, tj. snížit, zvýšit nebo i zrušit... Jde-li o změnu poměrů ve věci zletilých, resp. nezletilých svéprávných, byť nový občanský zákoník v této věci nestanoví ničeho, lze vycházet z obecných pravidel, respektu k pravidlu clausula rebus sic stantibus (viz § 163 OSŘ, § 475 ZŘS). Ve vazbě na novelizaci předchozích předpisů se smí soud věcí zabývat a rozhodnout zpětně i v případě zletilého dítěte (§ 922 odst. 1)“ - viz Hrušáková, M., Králíčková, Z., Westphalová, L. a kol. Občanský zákoník II. Rodinné právo (§ 655 – 975). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, str. 1143). Soud se tedy zabýval návrhem žalobce na snížení finanční částky, kterou je povinen v rámci své vyživovací povinnosti k žalovanému platit, a to s účinností od 1. 1. 2023.

13. Pro určení rozsahu výživného jsou relevantní na straně jedné odůvodněné potřeby a majetkové poměry oprávněného (žalovaného), na straně druhé schopnosti, možnosti a majetkové poměry povinného (žalobce). V poměrech žalovaného bez jakýchkoliv pochybností nedošlo k žádné takové změně, pro kterou by bylo možno uvažovat o tom, že by mělo být dosud stanovené výživné 2 000 Kč měsíčně sníženo. Naopak vzhledem k obecnému celkovému zvýšení životních nákladů i individuálních nákladů spojených s osobní situací žalovaného by skutečným potřebám žalovaného odpovídalo i vyšší výživné. Zvýšení výživného nicméně nebylo předmětem sporu (a vzhledem k dále uvedeným závěrům by návrh na zvýšení výživného ani nemohl být úspěšný).

14. K významné změně poměrů však došlo na straně žalobce. Ten ukončil k 31. 12. 2022 výkon podnikatelské činnosti, z níž měl v době poslední úpravy výživného příjem cca 39 000 Kč měsíčně. Nelze přitom dovodit, že by se žalobce tímto způsobem připravil o podstatnou část příjmů neodůvodněně. Žalobce podnikání ukončil ve věku 68 let, poté, kdy utrpěl cévní mozkovou příhodu. Ostatně již v době poslední úpravy výživného žalobce pobíral starobní důchod. V porovnání s dobou poslední úpravy výživného se příjem žalobce snížil z částky cca 54 000 Kč (příjem z podnikání 39 000 Kč + starobní důchod 15 000 Kč) na aktuální částku 20 404 Kč (starobní důchod). Současný příjem tak představuje 37 % příjmu, kterého žalobce dosahoval v době poslední úpravy výživného. Aritmeticky vzato by tak připadalo v úvahu snížení výživného z částky 2 000 Kč měsíčně na částku cca 740 Kč měsíčně. Dle soudu však bylo nutno při úvaze o výši výživného zohlednit rovněž zákonné kritérium zásadně shodné životní úrovně oprávněné a povinné osoby (§ 915 o. z.). Starobní důchod žalobce aktuálně činí 20 404 Kč, invalidní důchod žalovaného spolu s příspěvkem na mobilitu aktuálně činí 15 992 Kč. Rozdíl v příjmech tedy představuje necelých 5 000 Kč. Žalobce hradí náklady na služby spojené s užíváním bytu, který se nachází v domě ve vlastnictví žalobce a který užívá žalovaný společně se svojí matkou a sestrou. Tyto náklady v době poslední úpravy výživného činily cca 5 000 Kč, nepochybně došlo k jejich zvýšení. Dle soudu lze vycházet z toho, že žalobce placením těchto nákladů poskytuje žalovanému přibližně 2 000 Kč měsíčně. Žalobci tím, že žalovanému (a jeho matce a sestře) umožňuje užívat k bydlení byt ve svém vlastnictví, vzniká majetková újma, když uvedený byt nemůže užívat jinak, například ho pronajímat. Jak již ale bylo konstatováno i v dříve vedeném řízení, ve vztahu k žalovanému žalobce tímto způsobem plní svoji zákonnou vyživovací povinnost. Na základě porovnání výše aktuálních příjmů obou účastníků se zřetelem k dalším uvedeným okolnostem tak dle soudu odpovídá zákonnému kritériu zásadně shodné životní úrovně výživné 500 Kč měsíčně. Soud proto žalobě vyhověl v rozsahu 1 500 Kč, když rozhodl, že žalobce je povinen s účinností od 1. 1. 2023 platit žalovanému výživné 500 Kč. Naopak ve zbývajícím rozsahu soud žalobu zamítl (výrok II.).

15. Rozhodnutí o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 142 odst. 2 a § 150 o.s.ř. Vzhledem k poměru úspěchu (75 %) a neúspěchu (25 %) žalobce v tomto řízení by žalobce měl právo na náhradu poloviny oprávněné účtovaných nákladů řízení. Vzhledem k poměrům žalovaného však soud rozhodl, jak je ve výroku III. uvedeno.