9 C 155/2020

Plný text

Okresní soud v Trutnově rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Tomáše Suchánka a přísedících Stanislavy Zívrové a Ing. Zdeňka Navrátila ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného pro zaplacení mzdy, náhrady mzdy a pojistného na zdravotní a sociální pojištění

I. Soud připouští změnu žaloby v tom smyslu, že se žalobce domáhá po žalovaném zaplacení částky 90 404 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % p. a. z částky 12 272 Kč od 15. 3. 2019 do zaplacení, z částky 12 272 Kč od 15. 4. 2019 do zaplacení, z částky 12 272 Kč od 15. 5. 2019 do zaplacení a z částky 12 272 Kč od 15. 6. 2019 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 10 % p. a. z částky 12 272 Kč od 15. 7. 2019 do zaplacení, z částky 12 272 Kč od 15. 8. 2019 do zaplacení, z částky 12 272 Kč od 15. 9. 2019 do zaplacení a z částky 4 500 Kč od 15. 10. 2019 do zaplacení, dále částky 30 850 Kč a 29 911 Kč.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci 90 404 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % p. a. z částky 12 272 Kč od 15. 3. 2019 do zaplacení, z částky 12 272 Kč od 15. 4. 2019 do zaplacení, z částky 12 272 Kč od 15. 5. 2019 do zaplacení a z částky 12 272 Kč od 15. 6. 2019 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 10 % p. a. z částky 12 272 Kč od 15. 7. 2019 do zaplacení, z částky 12 272 Kč od 15. 8. 2019 do zaplacení, z částky 12 272 Kč od 15. 9. 2019 do zaplacení a z částky 4 500 Kč od 15. 10. 2019 do zaplacení, dále náklady řízení ve výši 5 999,80 Kč, tyto k rukám [anonymizováno] [jméno] [příjmení], to vše do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Co do částky 60 761 Kč s příslušenstvím se žaloba zamítá.

IV. Žalobce je povinen zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Trutnově soudní poplatek 811 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobou podanou dne 17. 7. 2019 se žalobce domáhal určení, že rozvázání pracovního poměru výpovědí danou žalobci dne 31. 5. 2019 je neplatné. Žaloba byla odůvodněna tím, že žalovaná společnost byla založena k účelu provozování hostinské činnosti. Hlavní činností společnosti byl provoz restaurace [anonymizováno] v [obec a číslo] na [část obce] v prostorách patřících vlastnicky [anonymizována dvě slova] [územní celek] ve stanici [anonymizováno] [část obce]. Žalobce byl společníkem žalované společnosti s podílem 49 % a byl u žalované společnosti zaměstnán v pracovním poměru jako provozní vedoucí restaurace [anonymizováno]. Současně byl i v postavení odpovědného zástupce společnosti pro tento provoz. Druhým společníkem a jednatelem společnosti je [jméno] [příjmení] s podílem 51 %. V roce 2016 uzavřeli účastníci pracovní smlouvu, na základě které žalovaný přihlásil žalobce k platbám povinných odvodů za zaměstnance, tj. k sociálnímu a zdravotnímu pojištění. Mzda žalobce byla sjednána na částku 10 400 Kč měsíčně. Žalovaný od března 2019 neposílal žalobci výplatu a pokoušel se žalobci předkládat návrhy na skončení pracovního poměru dohodou, které ale žalobce nemohl akceptovat, neboť neobsahovaly závazek doplacení dlužných mezd. Žalobce současně trval na přidělování práce. Žalobce se následně dozvěděl, že ho žalovaný odhlásil z plateb zdravotního pojištění, aniž by mu tuto skutečnost jakkoliv sdělil. Žalobce předpokládá, že byl žalovaným odhlášen i z plateb povinných odvodů na sociální pojištění. Ještě počátkem června 2019 zaslal žalobce žalovanému návrh dohody o skončení pracovního poměru, který obsahoval aktuální výčet dlužných mezd a rovněž částku, na kterou má žalobce nárok z titulu délky trvání pracovního poměru. Dne 31. 5. 2019 obdržel právní zástupce žalobce formou e-mailu reakci žalovaného na návrh žalobce. Přílohou e-mailové zprávy byl dokument s názvem Zrušení pracovního poměru. Listinu, která vykazuje faktické i právní vady, považuje žalobce za neplatné skončení pracovního poměru. V listině není náležitě skutkově vymezen výpovědní důvod. Listina navíc nebyla žalobci ani právně uznávaným způsobem doručena. Žalobce proto podal v zákonné dvouměsíční lhůtě žalobu o určení neplatnosti výpovědi. Současně se žalobce domáhal zaplacení dlužné mzdy v celkové výši 62 400 Kč (za měsíce únor až červenec 2019). Dále požadoval, aby bylo žalovanému uloženo hradit odvody za zaměstnance spojené s pracovním poměrem a zaplatit dlužné zdravotní a sociální pojistné za dobu trvání pracovního poměru.

2. Žalovaný se žalobou nesouhlasil a navrhl její zamítnutí. Namítal, že pracovní poměr mezi účastníky vůbec nevznikl. Na žalobcem předložené pracovní smlouvě není podpis jednatele žalované [právnická osoba] [příjmení]. Existují i další skutečnosti, pro které je pracovní smlouva neplatná. V listině není řádně označena žalovaná společnost jako zaměstnavatel. Není uvedeno identifikační číslo, není zřejmé, zda se jedná o obchodní společnost nebo nějaký jiný subjekt, nebo zda se jedná pouze o označení nějaké restaurace. V předložené pracovní smlouvě není uvedeno místo výkonu práce, což je nezbytná náležitost pracovní smlouvy podle § 34 odst. 1 písm. b) zákoníku práce Smlouva tedy trpí takovými vadami, pro které nemohlo dojít ke vzniku pracovního poměru. Žalobce si svou odměnu bral sám z tržeb restaurace. Jak se smlouva dostala na správu sociálního zabezpečení nebo zdravotní pojišťovnu, není žalovanému známo. Není vyloučeno, že smlouvu uvedeným institucím předložil sám žalobce, aniž by o tom druhého jednatele a společníka informoval. Společníkovi [jméno] [příjmení] bylo známo, že si žalobce bere za svoji činnost odměnu. Tyto finanční prostředky však považoval za odměnu za práci společníka a jednatele, nikoliv za mzdu na základě pracovní smlouvy. Administrativní záležitosti byly vyřizovány externím účetním [příjmení], který měl důvěru obou jednatelů a jménem společnosti komunikoval i s úřady. Žalobce jako společník a jednatel žalované společnosti skutečně zajišťoval provoz restauračního zařízení [anonymizováno] na adrese [adresa]. V roce 2019 došlo k ukončení nájemní smlouvy, kterou žalobce v minulosti uzavřel s [anonymizována dvě slova] [územní celek]. Mezi oběma společníky vznikly neshody přibližně v polovině roku 2018. [jméno] [příjmení] vadilo, že od žalobce neměl informace o tom, jaké byly v restauraci dosaženy tržby. Nemohl kontrolovat, zda veškeré tržby byly odevzdány žalované společnosti. Provoz restaurace musel být nakonec ukončen, protože došlo ke skončení práva nájmu prostoru, v němž byla restaurace provozována. K ukončení provozu došlo v únoru 2019. Pouze do té doby mohl mít žalobce nárok na odměnu za činnost, kterou ale vykonával jako společník a do 30. 1. 2019 i jako jednatel žalované společnosti, nikoliv jako její zaměstnanec. [jméno] [příjmení] jako jednatel žalovaného chtěl dát žalobci výpověď opakovaně, a to na radu účetního a na naléhání právního zástupce žalobce.

3. Rozsudkem zdejšího soudu ze dne 13. 5. 2020, č.j. [číslo jednací], ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 9. 2020, č.j. [číslo jednací], bylo určeno, že rozvázání pracovního poměru dopisem žalovaného ze dne 31. 5. 2019 je neplatné a že žalovaný je povinen zaplatit žalobci náklady řízení před soudem I. stupně ve výši 11 950 Kč a náklady odvolacího řízení ve výši 5 600 Kč k rukám [anonymizováno] [jméno] [příjmení]. Dále bylo rozhodnuto, že věc týkající se nároku žalobce na zaplacení dlužné mzdy a nároku na doplacení zdravotního a sociální pojistného za dobu trvání pracovního poměru se vylučuje k samostatnému řízení. Meritorní rozhodnutí nabyla právní moci dne 13. 10. 2020 Odvolací soud dovodil, že pracovní poměr může být založen výhradně právním jednáním. Převažujícím a rozhodujícím právním jednáním, které zakládá pracovní poměr, je pracovní smlouva (§ 33 odst. 1 zákoníku práce). Faktický pracovní poměr, který okresní soud v rozhodované věci dovodil, může vzniknout pouze v případě, jestliže ujednání o pracovní smlouvě je neplatné. K posouzení otázky, zda a kdy došlo k uzavření pracovní smlouvy, nejsou rozhodující subjektivní představy účastníků o vzniku pracovního poměru. Významné je objektivní zjištění, zda a kdy nastaly takové skutečnosti, s nimiž právní norma vznik pracovní smlouvy spojuje. Chybělo-li v pracovní smlouvě ze dne 1. 4. 2016 uvedení podstatné náležitosti, kterou je místo výkonu práce (§ 34 odst. 1 písm. b/ zákoníku práce), byla smlouva neplatná, neboť neměla všechny předepsané náležitosti. Jak správně uzavřel okresní soud, pracovněprávním vztahem nemůže být vztah mezi obchodní společností (družstvem) a členem statutárního orgánu, pokud jde o výkon funkce statutárního orgánu. Tento vztah se řídí přiměřeně ustanoveními o mandátní smlouvě, pokud ze smlouvy o výkonu funkce, byla-li uzavřena, nebo ze zákona nevyplývá jiné určení práv a povinností. Na druhou stranu však v řadě zvláštních zákonů je upraven výkon činnosti statutárního orgánu v pracovním poměru. Proto i u statutárního orgánu obchodní společnosti je možné, aby byl mezi ním a společností uzavřen pracovní poměr, kde druhem práce bude jiná činnost než výkon funkce statutárního orgánu. V takovém případě vzniknou dva paralelní a na sobě nezávislé vztahy, a to vztah člena statutárního orgánu a společnosti a vztah pracovněprávní mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem, jehož předmětem nemůže být výkon funkce statutárního orgánu, ale práce jiného druhu. Vzhledem k tomu, že neexistuje výslovné ustanovení, které by vylučovalo, aby fyzická osoba vykonávala pro tutéž společnost funkci statutárního orgánu a současně byla též v pracovněprávním vztahu, je zastáván výklad, že takový souběh je možný. Judikatura se k tomuto problému chovala vždy spíše restriktivně a staví se odmítavě pouze k takovým souběhům, které měly charakter spekulativního nebo účelového jednání. Takzvaný faktický pracovní poměr mohl vzniknout, jak je tomu i v rozhodované věci, pouze v případě, jestliže ujednání o pracovní smlouvě bylo neplatné. Začal-li žalobce od 1. 4. 2016 pro žalovaného a s jeho souhlasem pracovat jako skladník a vedoucí provozu, když fakticky navázal na svoji předchozí činnost, a pracovní smlouva nebyla platně sjednána, jednalo se o tzv. fakticky pracovní poměr. Vůle účastníků řízení směřovala k uzavření pracovní smlouvy, žalobce práci v restauraci vykonával a vznikl pracovní poměr jako vzájemně provázaný komplex práv a povinností, který lze z těchto důvodů ukončit podle zákoníku práce. Pracovní poměr tak vznikl k 1. 4. 2016, a to i když pracovní smlouva byla neplatná. Žalobce vykonával funkci provozního a skladníka podle dohody se žalovaným a osobně konal práci podle pracovní smlouvy (§ 38 zákoníku práce) Okresní soud správně nepřehlédl, že žalobce sice přestal být k 30. 1. 2019 jednatelem žalovaného, čímž skončil výkon funkce jednatele, přesto se souhlasem žalovaného řídil provoz restaurace. Pracovní poměr žalobce u žalovaného mohl vzniknout i na základě konkludentně uzavřené pracovní smlouvy po 30. 1. 2019, jak správně uzavřel okresní soud. Z obsahu vyjádření žalovaného ze dne 17. 3. 2020 vyplývá, že provoz restaurace musel být ukončen z důvodu skončení platnosti nájemní smlouvy. Po 30. 1. 2019 byla restaurace ještě otevřená a bylo třeba pověřit odpovědného zástupce. Z tohoto důvodu provozní záležitosti ještě v měsíci únoru zajišťoval žalobce. Jestliže sám žalobce připouští, že ještě v měsíci únoru i po předání provozovny restaurace žalovanému i podle prohlášení žalovaného zajišťoval provoz podniku, lze uzavřít, že žalobce pro žalovaného práci vykonával. Odvolací soud tak ve shodě se zdejším soudem uzavřel, že mezi účastníky vznikl pracovněprávní vztah od měsíce dubna 2016, a jestliže se jednostranným pracovněprávním úkonem zaměstnavatele (žalovaného) nepodařilo pracovní poměr rozvázat výpovědí ani jeho okamžitým zrušením, byla žaloba podána důvodně.

4. Poté, kdy byla vyřešena otázka neplatnosti právního jednání, jímž mělo dle žalovaného dojít k ukončení pracovního poměru, bylo nutno rozhodnout o nárocích žalobce na finanční plnění. Žalobce tyto nároky nejprve specifikoval podáním ze dne 11. 1. 2021. Žalobu současně rozšířil, když nároky na finanční plnění uplatnil za dobu do 11. 9. 2019, kdy sám svůj pracovní poměr u žalovaného rozvázal okamžitým zrušením. Žalobce se domáhal zaplacení částky 134 953 Kč s příslušenstvím. Při určení mzdového nároku žalobce vycházel jednak z obvyklé čisté mzdy, kterou od zaměstnavatele dostával na svůj účet, druhak z potvrzení zaměstnavatele pro účely posouzení nároku na podporu v nezaměstnanosti, v němž byla uvedena čistá mzda 10 400 Kč. Žalobce na mzdě požadoval za únor až červenec 2019 celkem 62 400 Kč (6 x 10 400 Kč). Nově žalobce uplatnil mzdový nárok i za období měsíce srpna 2019 a období od 1. 9. do 11. 9. 2019, kdy sám svým okamžitým zrušením ukončil pracovní poměr u žalovaného. Konkrétně požadoval za měsíc srpen 2019 částku 10 400 Kč a za 11 dní měsíce září 2019 částku 3 813 Kč Celkem žalobce uplatnil mzdový nárok ve výši 76 613 Kč, a to v čisté mzdě. Žalobce požadoval rovněž zákonný úrok z prodlení z jednotlivých dlužných mezd, a to vždy od 15. dne následujícího po měsíci, za který žalobce mzdu požadoval. Žalobce dále zohlednil, že mzda zaměstnance je počítána jako mzda hrubá, která zahrnuje rovněž odvody na sociální a zdravotní pojištění, jakož i zálohu na daň z příjmů. Při určení výše mzdy se vychází z tzv. mzdy superhrubé, ve které zaměstnavatel„ připlácí“ zaměstnanci právě na odvody na sociální a zdravotní pojištění a na zálohu na daň z příjmů. Zaměstnavatel měl spolu s úhradou čisté mzdy odvádět za zaměstnance na sociálním pojištění měsíčně částku 3 851 Kč (6,5 % z hrubé mzdy + 24,8 % ze superhrubé mzdy). Celkem tento odvod na sociální pojištění činí za dobu od února do 11. 9. 2019 částku 30 850 Kč. Zaměstnavatel měl dále odvádět za zaměstnance na zdravotním pojištění - při výši mzdy v minimální výši – částku 1 803 Kč. Všeobecná zdravotní pojišťovna převedla žalobce s účinností od 1. 4. 2019 do kategorie„ osoba bez zdanitelných příjmů”. Jelikož žalobce nebyl schopen hradit takto vyměřené pojistné, dne 15. 11. 2019 Všeobecná zdravotní pojišťovna vyčíslila dlužné pojistné na 12 621 Kč. Právě shodnou částku (12 621) byl žalovaný jako zaměstnavatel povinen odvádět za žalovaného až do platného ukončení pracovního poměru, tj. do 11. 9. 2019. Žalobce k uvedené sumě dlužného zdravotního pojištění připočítal ještě částku za 11 dní měsíce září 2019, tj. částku ve výši 661 Kč Celkem tak na dlužném pojistném (odvodu na zdravotní pojištění) požadoval 13 282 Kč. Na dlužném penále za nezaplacené pojistné vyčíslené VZP je po žalobci požadováno 16 689 Kč. I tuto částku žalobce požadoval po žalovaném.

5. Při jednání soudu dne 5. 5. 2021 pak žalobce své nároky upřesnil v souladu s údaji, které zjistil z listin předložených žalovaným, konkrétně ze mzdových listů za roky 2018 a 2019. Na náhradě mzdy za dobu od února do 11. 9. 2019 žalobce nově požadoval 90 404 Kč. Vycházel z průměrné hrubé mzdy, jak je uvedena ve mzdovém listu za rok 2018, konkrétně z průměrné hrubé mzdy za poslední čtvrtletí tohoto roku, která činí 12 272 Kč měsíčně. Úroky z prodlení požadoval z jednotlivých měsíčních částek 12 272 Kč a z poslední částky za září 2019 ve výši 4 500 Kč. Na částkách, které měly být žalovaným odvedeny na sociálním pojištění, nově požadoval 30 850 Kč (namísto původně požadovaných 28 369 Kč). Nadále požadoval částku 12 621 Kč odpovídající odvodům na zdravotní pojištění, za září 2019 z tohoto titulu požadoval namísto částky 661 Kč částku 601 Kč. Na penále požadoval 16 689 Kč. Celkově žalobce požadoval částku 148 684 Kč. Tato částka však byla určena chybně, protože součet výše uvedených částek správně činí 151 165 Kč. Při jednání soudu dne 5. 5. 2021 pak žalobce uvedl, že z částek, které měl na pojistném odvést žalovaný jako zaměstnavatel, sám žalobce dosud nic nezaplatil, nicméně vycházel z toho, že ho Všeobecná zdravotní pojišťovna o zaplacení upomíná a předpokládal, že bude vyzván rovněž k zaplacení částek odpovídajících odvodům na sociální pojištění.

6. Žalovaný omluvil neúčast při jednání dne 5. 5. 2021 O odročení tohoto jednání však nepožádal. Soud proto postupoval dle § 101 odst. 3 o.s.ř. a věc projednal v nepřítomnosti žalovaného. Žalovaný nadále trval na tom, že žalobce jeho zaměstnancem nikdy nebyl. Naopak poukazoval na skutečnost, že žalobce žalovanou společnost„ tuneloval“, když si bral finanční prostředky z tržeb a stravenky. V rámci podání ze dne 11. 3. 2021 žalovaný vznesl námitku podjatosti předsedy senátu JUDr. Tomáše Suchánka, který dle žalovaného má být v osobním přátelském vztahu s právním zástupcem žalobce [příjmení] [jméno] [příjmení]. Námitku podjatosti žalovaný v dalším průběhu řízení přes výzvu soudu doručenou dne 17. 3. 2021 nedoplnil. Neuvedl, kdy a jak se o tvrzeném přátelském vztahu předsedy senátu se zástupcem žalobce dozvěděl.

7. Jak bylo uvedeno výše, žalovaný do jednání konaného dne 5. 5. 2021 námitku podjatosti nedoplnil. Nelze tedy posoudit, zda námitka podjatosti je podána včas (dle § 15a odst. 2 o.s.ř. musí být podána nejpozději při prvním jednání, kterého se zúčastnil soudce, jehož se námitka týká, nebo do 15 dnů poté, kdy se účastník o důvodu vyloučení konkrétního soudce dozvěděl). Předseda senátu zná zástupce žalobce [příjmení] [příjmení] pouze z projednávání této věci (a předcházející věci sp. zn. [spisová značka]). Soud tak měl za to, že námitka podjatosti není důvodná, a proto postupoval dle § 15b odst. 2 o.s.ř. s tím, že ve věci rozhodl, aniž by spis nejprve předložil nadřízenému soudu.

8. Žalobce změnil žalobu jednak podáním ze dne 11. 1. 2021, jednak na základě žalovaným předložených listin při jednání soudu dne 5. 5. 2021. Soud neshledal důvody, pro které by změnu žaloby nepřipustil. Dle § 95 odst. 2 věty prvé o.s.ř. soud nepřipustí změnu návrhu, jestliže by výsledky dosavadního řízení nemohly být podkladem pro řízení o změněném návrhu. Výsledky dosavadního řízení byly použitelné i pro rozhodnutí o změněném návrhu. Připuštění změny návrhu nevyvolá potřebu provedení jiných důkazů, které by jinak provedeny být nemusely. Je třeba upřesnit pouze to, že po připuštění změny žaloby bylo předmětem sporu zaplacení celkové částky 151 665 Kč (náhrada mzdy 90 904 Kč, odvody na sociálním pojištění 30 850 Kč, odvody na zdravotním pojištění 12 621 Kč + 601 Kč, penále za nezaplacené zdravotní pojistné 16 689 Kč), žalobce při jednání soudu dne 5. 5. 2021 chybně uvedl nově požadovanou částku 148 684 Kč.

9. Při rozhodování ve věci samé soud vycházel z dále uvedených skutkových zjištění: Z listiny nazvané Pracovní smlouva, která je datována dnem 1. 4. 2016, soud zjistil, že organizace nazvaná [anonymizována dvě slova], [část obce a číslo], [obec], zastoupená [jméno] [příjmení] jako jednatelem, a žalobce uzavřeli pracovní smlouvu. Na základě této smlouvy měl žalobce jako zaměstnanec nastoupit do práce dne 1. 4. 2016 jako skladník. Byl sjednán pracovní úvazek 5 dnů a 40 hodin.

10. Z dopisu žalobce ze dne 26. 6. 2019 (příloha E spisu zdejšího soudu sp. zn. [spisová značka]) bylo zjištěno, že žalobce sdělil žalovanému, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával.

11. Z dopisu žalobce ze dne 5. 9. 2019, který byl adresován žalovanému, soud zjistil, že žalobce okamžitě zrušil svůj pracovní poměr u žalovaného podle ustanovení § 56 odst. 1 písm. b) zákoníku práce. Toto právní jednání bylo odůvodněno tím, že žalovaný jako zaměstnavatel žalobci již několikátý měsíc neuhradil mzdu. Žalobce uvedl, že svůj pracovní poměr okamžitě ruší k datu 10. 9. 2019. Dopis byl předán k přepravě poště dne 11. 9. 2019.

12. Z listiny nazvané Potvrzení zaměstnavatele pro účely posouzení nároku na podporu v nezaměstnanosti, kterou vystavil za žalovaného dne 2. 4. 2019 [jméno] [příjmení], vyplývá, že průměrný čistý měsíční výdělek žalobce zjištěný podle platných právních předpisů činil 10 400 Kč.

13. Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky vyzvala žalobce dopisem ze dne 11. 6. 2019, aby doložil svého plátce pojistného pro období od 1. 4. 2019 Zdravotní pojišťovna sdělila, že v tomto období neeviduje přihlášku od zaměstnavatele, oznámení o zařazení do některé z kategorií, za které je plátcem pojistného stát, ani oznámení o zahájení samostatné výdělečné činnosti. Pojištěnec, který nepatří mezi uvedené osoby, si musí platit pojistné jako tzv. osoba bez zdanitelných příjmů sám, a to v zákonem stanovené výši (viz dopis VZP ze dne 11. 6. 2019). Dopisem ze dne 15. 11. 2019 nazvaným VÝZVA k plnění povinností plátců pojistného na veřejné zdravotní pojištění vyzvala Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky žalobce k zaplacení dlužného pojistného ve výši 12 621 Kč a dlužného penále ve výši 16 689 Kč.

14. Žalovaný předložil soudu listinu nazvanou ROČNÍ MZDOVÝ LIST za rok 2018, která se týkala žalobce. Z této listiny vyplývá, že žalobce odpracoval v říjnu 2018 celkem 144 hodin, v listopadu 2018 celkem 160 hodin a v prosinci 2018 celkem 141 hodin. Hrubá mzda žalobce za říjen 2018 činila 12 363 Kč, za listopad 2018 činila 12 217 Kč a za prosinec 2018 činila 12 238 Kč. Žalovaný dále předložil listinu nazvanou Zjednodušený mzdový list pro rok 2019, která se týkala rovněž žalobce. Podle této listiny činil zdanitelný příjem žalobce v únoru 2019 celkem 13 394 Kč, od března do srpna 2019 po 13 350 Kč a za poměrnou část září 2019 celkem 4 450 Kč.

15. Soud při rozhodování o nároku žalobce na peněžité plnění vycházel z právních závěrů, k nimž dospěl i v původním rozhodnutí a které shledal správnými rovněž odvolací soud. Vycházel tedy z toho, že mezi účastníky vznikl pracovní poměr. Dále soud vycházel z toho, že právní jednání, jímž žalovaný hodlal rozvázat pracovní poměr žalobce ke dni 31. 5. 2019, bylo neplatné. Pokud jde o trvání tohoto pracovněprávního vztahu, pak nelze než dovodit, že pracovní poměr trval přinejmenším do 11. 9. 2019, kdy žalobce předal poště k přepravě dopis, jímž svůj pracovní poměr u žalovaného okamžitě zrušil podle ust § 55 odst. 12 písm. b) zákoníku práce. Nebylo tvrzeno ani prokázáno, že by se žalovaný neplatnosti uvedeného právního jednání řádně a včas dovolal. Při rozhodování v této věci tak soud vycházel z toho, že pracovní poměr žalobce u žalovaného trval až do 11. 9. 2019. Na základě tohoto právního závěru pak byly posuzovány nároky žalobce uplatněné v tomto řízení.

16. Dle § 208 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce (ve znění účinném do 29. 7. 2020), nemohl-li zaměstnanec konat práci pro jiné překážky na straně zaměstnavatele, než jsou uvedeny v § 207, přísluší mu náhrada mzdy nebo platu ve výši průměrného výdělku; to neplatí, bylo-li uplatněno konto pracovní doby (§ 86 a 87).

17. Dle § 69 odst. 1 zákoníku práce dal-li zaměstnavatel zaměstnanci neplatnou výpověď nebo zrušil-li s ním zaměstnavatel neplatně pracovní poměr okamžitě nebo ve zkušební době, a oznámil-li zaměstnanec zaměstnavateli bez zbytečného odkladu písemně, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, jeho pracovní poměr trvá i nadále a zaměstnavatel je povinen poskytnout mu náhradu mzdy nebo platu. Náhrada podle věty první přísluší zaměstnanci ve výši průměrného výdělku ode dne, kdy oznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání, až do doby, kdy mu zaměstnavatel umožní pokračovat v práci nebo kdy dojde k platnému skončení pracovního poměru.

18. Soud se nejprve zabýval nárokem na náhradu mzdy. Vycházel z toho, že žalobce po určitou dobu v únoru 2019 ještě vykonával činnosti související s předáním prostorů, v nichž žalovaný do té doby provozoval svoji podnikatelskou činnost (viz zjištění ve věci sp. zn. [spisová značka]). Po předání provozovny již žalobce činnost pro žalovaného nevykonával, protože mu žalovaný žádnou práci nepřiděloval. Žalovaný se přitom pokusil pracovní poměr žalobce rozvázat až svým dopisem ze dne 31. 5. 2019. Soud tak dovozuje, že do této doby žalobce nemohl konat sjednanou práci pro tzv. jiné překážky na straně zaměstnavatele (nepřidělování sjednané práce), tudíž mu náleží náhrada mzdy podle ust. § 208 zákoníku práce. Za další období, které trvalo až do 11. 9. 2019, pak žalobci náleží náhrada mzdy podle ust. § 69 odst. 1 zákoníku práce, když žalobce žalovanému poté, kdy byl jeho pracovní poměr neplatně rozvázán, sdělil, že trvá na tom, aby byl dále zaměstnáván. Uplatněný nárok žalobce na náhradu mzdy za období od února 2019 do 11. 9. 2019 tak je co do základu dán.

19. Žalobce při vyčíslení výše nároku na náhradu mzdy vycházel z průměrné mzdy za poslední čtvrtletí roku 2018, kterou určil z údajů uvedených v ročním mzdovém listu, který předložil žalovaný. Vyšel z toho, že v uvedeném období dosáhl hrubé mzdy celkem ve výši 36 818 Kč (12 363 Kč + 12 217 Kč + 12 238 Kč), z čehož vychází na 1 měsíc průměrná mzda 12 273 Kč. Soud dovodil, že při určení průměrného výdělku je skutečně nutno vycházet z rozhodného období, kterým je čtvrté čtvrtletí roku 2018, když náhradu mzdy je třeba určit pro období od února 2019 (viz § 354 odst. 1 zákoníku práce). Podle § 356 odst. 1 zákoníku práce se však průměrný výdělek zjišťuje jako průměrný hodinový výdělek. Dle údajů v ročním mzdovém listu žalobce ve čtvrtém čtvrtletí roku 2018 celkem odpracoval 444 hodin (144 hodin + 160 hodin + 140 hodin). Při celkové hrubé mzdě 36 818 Kč činí průměrný hodinový výdělek 82,92 Kč. Podle ust. § 356 odst. 2 zákoníku práce se při výpočtu průměrného měsíčního výdělku průměrný hodinový výdělek zaměstnance vynásobí týdenní pracovní dobou zaměstnance a koeficientem 4,348, který vyjadřuje průměrný počet týdnů připadajících na 1 měsíc v průměrném roce. Postupem dle tohoto ustanovení by se dospělo k průměrnému měsíčnímu výdělku 14 421 Kč (82,92 Kč/hod x 40 hod./týden x koeficient 4,348). Domáhal-li se proto žalobce přiznání částky 12 273 Kč měsíčně, je nutno dovodit, že jeho požadavek je důvodný. Podle ust. § 153 odst. 2 o.s.ř. soud nemůže návrh žalobce překročit. Z uvedených důvodů soud dospěl k závěru, že požadavek žalobce na přiznání náhrady mzdy za období od února 2019 do 11. 9. 2019 v celkové výši 90 404 Kč je oprávněný, a proto soud v tomto rozsahu žalobě vyhověl. Žalobci byl přiznán rovněž úrok z prodlení z jednotlivých měsíčních částek odpovídajících dlužné náhradě mzdy, a to vždy od 15. dne měsíce následujícího po měsíci, za který byla náhrada mzdy přiznána. Výše úroku z prodlení odpovídá nařízení vlády č. 351/2013 Sb.

20. Ve zbývající části soud žalobu důvodnou neshledal. Žalobce se domáhal zaplacení částek, které je zaměstnavatel povinen odvést za zaměstnance jako pojistné na zdravotní a sociální pojištění, a to s odůvodněním, že žalovaný tuto povinnost v období od února 2019 do 11. 9. 2019 nesplnil.

21. Zákon č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění (ve znění změn a doplňků), upravuje nemocenské pojištění (dále jen„ pojištění") pro případ dočasné pracovní neschopnosti, nařízené karantény, těhotenství a mateřství, péče otce o dítě po jeho narození, ošetřování člena domácnosti nebo péče o něj, poskytování dlouhodobé péče a organizaci a provádění pojištění. Prováděním pojištění se rozumí též posuzování zdravotního stavu pro účely pojištění. Dle § 5 odst. 1 písm. a) cit. zák. pojištění jsou při splnění podmínek stanovených v tomto zákoně účastni mj. zaměstnanci v pracovním poměru. Dle § 10 odst. 1 cit. zák. pojištění vzniká zaměstnanci dnem, ve kterém začal vykonávat práci pro zaměstnavatele, a zaniká dnem skončení doby zaměstnání, pokud se nestanoví jinak v odstavcích 2 a 3. Dle § 1 odst. 2 cit. zák. pojistné na pojištění upravuje zvláštní právní předpis, kterým je zákon č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti (ve znění změn a doplňků). Dle § 1 odst. 1 tohoto zákona tento zákon upravuje pojistné na sociální zabezpečení, které zahrnuje pojistné na důchodové pojištění a pojistné na nemocenské pojištění, a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti (dále jen„ pojistné"). Dle § 3 odst. 1 písm. a), b) cit zák. jsou poplatníky pojistného zaměstnavatelé a zaměstnanci. Ti hradí sazby pojistného určené z vyměřovacího základu, jejichž výše je upravena v § 7 zákona Tyto sazby jsou rozdílné pro zaměstnavatele i zaměstnance. Dle § 8 odst. 1 zaměstnavatel je povinen odvádět i to pojistné, které je povinen platit zaměstnanec. Pojistné odvedené za zaměstnance srazí zaměstnavatel z jeho příjmů, které mu zúčtoval (tj. z hrubých příjmů – poznámka soudu). Dle § 19 odst. 1 zákona se pojistné platí příslušné okresní správě sociálního zabezpečení.

22. Z výše citovaných ustanovení vyplývá, že po dobu trvání pracovního poměru, tj. do 11. 9. 2019, byl povinen odvádět pojistné na nemocenské pojištění žalovaný (a to i v té části, v níž byl poplatníkem žalobce, když příslušná částka měla být sražena z jeho hrubé mzdy). Pokud žalovaný své povinnosti neplnil, pak je příslušná správa sociálního zabezpečení oprávněna po zaměstnavateli dlužné pojistné vymáhat, přičemž může ukládat i sankce. Jinak řečeno, ze zákona je subjektem povinným k zaplacení uvedených odvodů zaměstnavatel a subjektem oprávněným k jejich vymáhání příslušná okresní správa sociálního zabezpečení. Pokud se tedy žalobce domáhal po žalovaném zaplacení těch částek, které měl žalovaný jako zaměstnavatel odvést správě sociálního zabezpečení (částka 30 850 Kč), je nutno dovodit, že žalobce není aktivně legitimován. Žaloba v této části tak není důvodná a soud ji zamítl.

23. K obdobným závěrům soud dospěl i ve vztahu k odvodům na zdravotní pojištění, které je upraveno zákonem č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů (ve znění změn a doplňků). Plátcem tohoto pojistného je zaměstnanec (viz § 5 písm. a) zákona), zaměstnavatel je plátcem části pojistného za své zaměstnance (viz § 6 zákona). Dle § 8 odst. 1 písm. a) se pojistné platí zdravotní pojišťovně, u které je pojištěnec pojištěn. Povinnost platit pojistné vzniká pojištěnci dnem nástupu zaměstnance do zaměstnání (§ 2 odst. 3). Povinnost zaměstnavatele platit část pojistného za své zaměstnance vzniká dnem nástupu zaměstnance do zaměstnání a zaniká dnem skončení zaměstnání (viz § 8 odst. 2). Výši pojistného upravuje zákon č. 592/1992 Sb., o pojistném na veřejné zdravotní pojištění. Dle § 5 odst. 1 tohoto zákona zaměstnavatel odvádí část pojistného, které je povinen hradit za své zaměstnance. Současně odvádí i část pojistného, které je povinen hradit zaměstnanec, srážkou z jeho mzdy nebo platu, a to i bez souhlasu zaměstnance. Dle § 17 odst. 1 tohoto zákona se pojistné platí zdravotní pojišťovně, u níž je pojištěnec pojištěn.

24. I v tomto případě tedy platí, že pojistné na zdravotní pojištění mělo být až do 11. 9. 2019 placeno žalovaným (a to i ta část, kterou platí zaměstnanec). V daném případě byl žalobce přihlášen k platbám pojistného žalovanou společností do 31. 3. 2019 (viz též zpráva č.l. 63 ve věci sp. zn. [spisová značka]). Všeobecná zdravotní pojišťovna proto následně vyzvala žalobce, aby s účinností od 1. 4. 2019 doložil svého plátce pojistného. Následně ho vyzvala k zaplacení dlužného pojistného včetně penále. Tento požadavek pojišťovny nemá pro období do 11. 9. 2019 oporu ve výše citovaných normách, protože pojistné mělo být placeno žalovaným. Je nutno, aby žalobce zdravotní pojišťovně doložil, že jeho pracovní poměr u žalovaného trval až do 11. 9. 2019. I v tomto případě tedy platí, že subjektem povinným k zaplacení pojistného na zdravotní pojištění byl žalovaný jako zaměstnavatel a subjektem oprávněným k vymáhání pojistného byla v období do 11. 9. 2019 Všeobecná zdravotní pojišťovna ČR. Pokud se tedy žalobce domáhal po žalovaném zaplacení těch částek, které měl jako zaměstnavatel odvést Všeobecné zdravotní pojišťovně (13 282 Kč), žaloba není důvodná a soud ji zamítl. Tento závěr platí i pro penále 16 689 Kč, k jehož zaplacení byl žalobce ze strany Všeobecné zdravotní pojišťovny rovněž vyzván. V období do 11. 9. 2019 žalobce povinnost odvádět pojistné Všeobecné zdravotní pojišťovně neporušil, tudíž mu ani nemohla vzniknout povinnost platit penále.

25. Dlužno dodat, že ta část pojistného na nemocenské a zdravotní pojištění, jejímž poplatníkem byl v době do 11. 9. 2019 žalobce a která měla být žalovaným žalobci sražena z hrubé mzdy a odvedena příslušnému subjektu (OSSZ a VZP), byla žalobci přiznána v rámci náhrady mzdy, která odpovídá hrubé mzdě. V této části tedy žalobci nic nebrání v tom, aby odvody pojistného v odpovídajícím rozsahu provedl sám.

26. K odlišným závěrům ve vztahu k nárokům, které soud shledal neoprávněnými, by soud mohl dospět pouze v případě, že by sám žalobce některé z částek, které měly být zaměstnavatelem odvedeny příslušné správě sociálního zabezpečení a Všeobecné zdravotní pojišťovně, již zaplatil. V takovém případě by bylo možno dovodit, že žalobce plnil to, co ze zákona mělo být plněno žalovaným, a že se žalovaný v rozsahu odpovídajícím uvedenému plnění na úkor žalobce bezdůvodně obohatil. Jak však žalobce výslovně uvedl při jednání soudu dne 5. 5. 2021, sám správě sociálního zabezpečení ani zdravotní pojišťovně dosud nic nezaplatil. Tato právní kvalifikace nároku tak nepřipadá v úvahu.

27. Vzhledem ke shora uvedeným závěrům soud žalobu co do částky 60 761 Kč zamítl (viz výrok III).

28. Výrok o nákladech řízení se opírá o ust. § 142 odst. 2 o.s.ř. Předmětem sporu po poslední změně žaloby zůstalo zaplacení částky 151 165 Kč. Žalobce byl úspěšný co do částky 90 404 Kč, tj. v rozsahu 60 % z hodnoty předmětu sporu, neúspěšný v rozsahu 40 % z hodnoty předmětu sporu. Žalobce tak má právo na náhradu 20 % důvodně účtovaných nákladů řízení. Konkrétně jde o soudní poplatek, který z hodnoty předmětu sporu 151 165 Kč činí 7 559 Kč. Dále jde o náklady právního zastoupení. Žalobce účtoval odměnu a náhradu hotových výloh za 3 úkony právní služby. Zástupce žalobce vykonal 3 úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, upřesnění žaloby podáním ze dne 11. 1. 2021 a účast při jednání soudu), která z hodnoty předmětu sporu 151 165 Kč činí dle § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb. 7 180 Kč za úkon. Na odměně by tak náleželo celkem 21 540 Kč, na náhradě hotových výloh 900 Kč (§ 13 odst. 4 vyhlášky). Při plném úspěchu ve věci by žalobci na nákladech řízení včetně soudního poplatku náleželo 29 999 Kč, z této částky bylo přiznáno 20 %, tj. 5 999,80 Kč Náklady jsou splatné k rukám zástupce žalobce (§ 149 odst. 1 o.s.ř.).

29. Lhůty k plnění soud stanovil podle § 160 odst. 1 o.s.ř.

30. Žalobce na soudním poplatku po první změně žaloby zaplatil 6 748 Kč Soudní poplatek ze sporné částky 151 165 Kč (po změně žaloby provedené při jednání soudu dne 5. 5. 2021) činí dle položky 1 bodu 1 písm. b) Sazebníku soudních poplatků (příloha k zákonu č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích) 7 559 Kč. Podle ust. § 6a odst. 3 zákona o soudních poplatcích soud žalobci uložil povinnost doplatit státu soudní poplatek 811 Kč Lhůtu k plnění soud stanovil podle § 7 odst. 1 zákona o soudních poplatcích.