9 C 285/2023

Plný text

Okresní soud v Trutnově rozhodl samosoudcem JUDr. Tomášem Suchánkem ve věci žalobkyně: Jméno zainteresované osoby 0/0, narozená Datum narození zainteresované osoby 0/0 bytem Adresa zainteresované osoby 0/0, Anonymizováno sídlem Adresa zástupce zainteresované osoby 0/0 proti žalovanému: Anonymizováno, IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0, Anonymizováno pro určení vlastnického práva

I. Určuje se, že žalobkyně je vlastnicí pozemku parc. č. Anonymizováno v katastrálním území adresa, obec adresa, druh pozemku zahrada, o výměře 314 m2, odděleného z pozemku parc. č. hodnota v katastrálním území adresa, obci adresa (zapsaný na LV č. adresa katastru nemovitostí pro obec adresa, katastrální území adresa) geometrickým plánem č. hodnota-Anonymizováno vyhotoveným společností právnická osoba, IČO IČO, se sídlem adresa, který je nedílnou součástí tohoto rozsudku.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náklady řízení částka k rukám Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0, do 3 dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobou podanou dne 9. 10. 2023 se žalobkyně domáhala určení, že je vlastnicí části pozemku parc. č. hodnota v katastrálním území adresa, která byla ve výroku I. specifikovaným geometrickým plánem označena parcelním číslem Anonymizováno. Vlastníkem pozemku parc. č. hodnota je dle údajů zapsaných v katastru nemovitostí žalovaný. Skutečným vlastníkem pozemku č. Anonymizováno však je žalobkyně z důvodu vydržení vlastnického práva uplynutím zákonem stanovené vydržecí doby. Žaloba byla podána za účelem sjednocení právního stavu se stavem faktickým. Naléhavý právní zájem žalobkyně na určení jejího vlastnického práva k nemovité věci vyplývá z toho, že v katastru nemovitostí je jako vlastník sporné části pozemku dosud zapsán žalovaný. Jedině vydané soudní rozhodnutí může být podkladem pro provedení zápisu vlastnického práva žalobkyně k části pozemku parc. č. hodnota, označeného v geometrickém plánu jako pozemek č. Anonymizováno, do katastru nemovitostí. Dne 27. 2. 1973 byla mezi rodiči žalobkyně Anonymizováno jméno FO a jméno FO a adresa národním výborem ve adresa uzavřena v souvislosti s koupí domku k rekreačním účelům dohoda o zřízení práva osobního užívání pozemků parc. č. st. Anonymizováno a pozemku parc. č. hodnota v katastrálním území adresa. Při předání nemovitostí měly být pověřeným zaměstnancem právnická osoba ve adresa na místě samém rodičům žalobkyně ukázány hranice nemovitostí, jež jim byly jakožto právním předchůdcům žalobkyně přiděleny do užívání. Ve vytyčeném rozsahu pak rodiče žalobkyně se souhlasem stavební komise právnická osoba v roce 1974 postavili oplocení a vysázeli na nemovitostech stromy a keře. Žalobkyně se na základě darovací smlouvy ze dne 28. 6. 2000 stala výlučnou vlastnicí nemovitostí. Nemovitosti jsou již od roku 1973 užívány ve větším rozsahu, než odpovídá zápisu v katastru nemovitostí, kdy je užívána i část pozemku žalovaného označená v geometrickém plánu parcelním číslem Anonymizováno. Určení hranic pozemku parc. č. Anonymizováno dle geometrického plánu je přitom shodné s faktickými hranicemi nemovitostí, jež jsou od počátku jejich užívání ohraničeny tímtéž oplocením a nyní již i vzrostlou vegetací. Žalobkyně se vlastnicí pozemku parc. č. Anonymizováno stala vydržením. K vydržení došlo uplynutím vydržecí doby ještě za účinnosti občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Dle tehdejší úpravy se „oprávněný držitel stal vlastníkem věci, měl-li ji nepřetržitě v držbě po dobu deseti let, šlo-li o nemovitost“ (§ 134). Držitelem byl pak dle ustanovení § 129 ten, kdo s věcí nakládal jako s vlastní nebo kdo vykonával právo pro sebe. Dle ustanovení § 130 platilo: „Je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná.“ Žalobkyně je oprávněnou držitelkou pozemku č. Anonymizováno nepřetržitě od roku 2000, kdy se stala na základě darovací smlouvy vlastnicí pozemku parc. č. st. Anonymizováno o výměře 85 m2, jehož součástí je stavba čp. Anonymizováno (rodinný dům), a pozemku parc. č. hodnota o výměře 508 m2 (zahrada), vše v katastrálním území adresa zapsané na LV č. hodnota pro dané katastrální území. K uplynutí vydržecí doby v délce 10 let došlo nejpozději v roce 2010. Žalobkyně nabyla v roce 2000 vlastnické právo k nemovitostem, které byly předtím téměř 30 let ve vlastnictví jejích rodičů. Žalobkyně proto byla oprávněně přesvědčena o tom, že se stala vlastnicí všech pozemků tak, jak byly oploceny již od dob jejího dětství, tj. i té části nemovitostí, která se nachází na části pozemku parc. č. hodnota a která je v geometrickém plánu vymezena jako pozemek č. Anonymizováno. Okamžikem nabytí vlastnického práva k nemovitostem se žalobkyně stala oprávněnou držitelkou pozemku označeného v geometrickém plánu jako pozemek č. Anonymizováno, neboť byla se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že jí pozemek č. Anonymizováno vymezený předchozími vlastníky (rodiči žalobkyně) oplocením a který byl žalobkyni do jejího výlučného vlastnictví darován, patří. Nebyl žádný důvod o vlastnictví žalobkyně pochybovat. Pozemek č. Anonymizováno se nachází za uzavřenými, plotem vymezenými hranicemi, přičemž součástí oplocení je i vzrostlý „živý“ plot tvořený letitou vegetací. Po dobu běhu vydržecí doby nebyla oprávněnost držby pozemku č. Anonymizováno nikým zpochybňována, a to ani žalovaným. Po dobu trvání vydržecí doby nebylo nikým zpochybňováno ani umístění plotu, který nemovitosti ohraničuje. Již v roce 2010 tak žalobkyně nabyla vlastnické právo k pozemku parc. č. Anonymizováno vydržením a je vlastnicí tohoto pozemku. Podle § 134 odst. 3 obč. zák. se do vydržecí doby započte i doba, po kterou měl věc v oprávněné držbě právní předchůdce. Oprávněnými držiteli byli prokazatelně i rodiče žalobkyně. Dle žalobkyně jsou splněny i podmínky vydržení podle nyní účinné právní úpravy, tj. dle ustanovení § 1089 a násl. občanského zákoníku, neboť její držba pozemku parc. č. Anonymizováno byla řádná, poctivá a pravá a trvala nepřetržitě po dobu delší než deset let.

2. Žalovaný se žalobou nesouhlasil a navrhl její zamítnutí. Dle § 134 odst. 1 obč. zák. se oprávněný držitel stal vlastníkem věci, měl-li ji v držbě nepřetržitě po dobu deseti let, šlo-li o nemovitost. Oprávněným držitelem pak dle § 130 odst. 1 obč. zák. byl takový držitel, který byl vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc, nebo právo patří. Posouzení, zda je držitel v dobré víře se zřetelem ke všem okolnostem či nikoli, je třeba vždy provést objektivně, nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka, a je třeba vždy brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl a nemohl mít po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří. Jedním z Nejvyšším soudem formulovaných hledisek omluvitelnosti omylu nabyvatele nemovitostí, který se chopil držby části (částí) jiných pozemků, které mu nepatří, je i poměr plochy koupeného a skutečně drženého a využívaného pozemku. V posuzované věci se jedná o relativně malé pozemky (zahradu) v přehledném terénu, kde je omyl prakticky vyloučen. V kupní smlouvě N 238/73 ze dne 7. května 1973, na základě které nabyli rodinný dům čp. Anonymizováno se stavební parcelou p. č. st. Anonymizováno a zahradou p. č. hodnota právní předchůdci žalobkyně, je uvedena výměra zahrady Anonymizováno, a to konkrétně 505 m2 (v současné době je v katastru nemovitostí uvedena výměra 508 m2). V darovací smlouvě a smlouvě o zřízení věcného břemene ze dne 28. 6. 2000, kterou zmíněné nemovitosti nabyla žalobkyně, je na shora uvedenou kupní smlouvu výslovně odkazováno. Je tedy zřejmé, že žalobkyně s jejím zněním měla být seznámena. Žalobkyní užívaná výměra zahrady je celkově (vezme-li žalovaný v úvahu geometrický plán předložený žalobkyní) 822 m2, tedy o zhruba 62 % více, než jí náleží. Takto velký nesoulad vede k závěru o absenci objektivní dobré víry a potažmo poctivé držby. „Dobrá víra je psychický stav držitele - takový držitel se domnívá, že mu vykonávané právo patří, ačkoliv tomu tak ve skutečnosti není. Skutečnost, zda držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží, je třeba vždy hodnotit objektivně, a nikoliv pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka. ... Dobrá víra držitele, která je dána se zřetelem ke všem okolnostem věci, se musí vztahovat i k okolnostem, za nichž vůbec mohlo věcné právo vzniknout, tedy i k právnímu důvodu (titulu), na jehož základě mohlo držiteli vzniknout vlastnické právo. ... Dobrá víra, která je dána „se zřetelem ke všem okolnostem“. Další podstatnou okolností je podle žalovaného to, že užívané pozemky nikdy nebyly kompletně oploceny. Plot vede pouze kolem silnice a kolmo dolů k potoku. Z druhé strany však žádné oplocení není. Nebyl-li užívaný pozemek oplocen (celkově), jsou domnělé hranice fluidní a svým způsobem neodhadnutelné. Dle žalovaného na straně žalobkyně chybí objektivní dobrá víra jako esenciální podmínka pro vydržení vlastnického práva, a proto k němu nemohlo dojít.

3. Žalobkyně na podané žalobě přes námitky žalovaného setrvala. Dle žalobkyně nelze stanovit jednoznačné hledisko pro posouzení, jaký poměr ploch koupeného a skutečně drženého pozemku vylučuje dobrou víru nabyvatele o tom, že drží jen koupený pozemek. Každý případ je třeba vždy posoudit individuálně. Oprávněnou držbu nelze vyloučit ani v případě, že výměra drženého pozemku dosahuje až 50 % výměry pozemku koupeného, výjimečně i více (Nejvyšší soud sp. zn. 22 Cdo 1594/2004 ze dne 8. 3. 2005). Při posuzování poměru nabyté a skutečně držené plochy pozemků je třeba vycházet nikoliv z parcelní výměry nabytého pozemku, ale z celkové výměry pozemku, který tvoří přirozený funkční celek, byť neodpovídá geometrickému či parcelnímu ztvárnění podle příslušného katastrálního aparátu. Žalobkyně skutečně vykonává držbu pozemků v celkové rozloze 593 m2 (pozemek st. p. č. hodnota o výměře 85 m2 + pozemek p. č. hodnota o výměře 508 m2), což v poměru k výměře držené části pozemku žalovaného činí 52,95 %. Příkladem, kdy z hlediska dobré víry nelze absolutizovat hodnocení poměru výměry pozemku převedeného a pozemku (jeho části), ke kterému mělo být vlastnické právo vydrženo, je situace, kdy sporný pozemek ve výměře v převodní smlouvě neuvedené byl od nepaměti připlocen k pozemku právních předchůdců držitele a s nimi jako rodinnými příslušníky užíván, přičemž přístup na něj byl možný jen z usedlosti držitele (Nejvyšší soud sp. zn. spisová značka ze dne 3. 6. 2004). Pro naplnění podmínek oprávněné držby není rovněž nezbytně nutné, aby se osoba, která se ujala držby pozemku, seznámila s obsahem katastrální mapy, přeměřovala jeho výměru nebo požadovala vytýčení jeho hranice (Nejvyšší soud sp. zn. 22 Cdo 3079/2014 ze dne 28. 1. 2015). Nejvyšší soudu v rozsudku sp. zn. spisová značka ze dne 23. 5. 2011 dále konstatoval, že při zvažování dobré víry držitele, který se chopil držby i části pozemku sousedícího s pozemkem v jeho vlastnictví, je též třeba přihlédnout k postoji vlastníka takto držené části sousedního pozemku; pokud léta užívání části svého pozemku držitelem trpěl, je třeba vyjít z toho, že ani on nepředpokládal, že předmětem držby souseda je i část jeho pozemku. Žalobkyně konečně ponechala na úvaze soudu, zda v posuzované věci nejsou podmínky pro aplikaci ustanovení nového občanského zákoníku o mimořádném vydržení.

4. Žalovaný trval na zamítnutí žaloby s tím, že k vydržení sporné části pozemku parc. č. hodnota v katastrálním území adresa žalobkyní nedošlo.

5. Při jednání soudu dne 26. 1. 2024 žalobkyně k výzvě soudu doplnila skutková tvrzení: Její rodiče začali dům užívat, když jí bylo 12 nebo 13 roků. Dle jejího názoru byla kupní smlouva uzavřena o něco později. V té době nebyl kolem nemovitostí žádný plot. Rodiče pak žádali o možnost vybudování plotu směrem k cestě, tato žádost byla podána stavebnímu úřadu. Důvodem bylo to, že předtím stékala voda z cesty k domu respektive do domu. Bylo povoleno vybudování plotu a také verandy. Výstavba plotu byla podmíněna tím, že plot musí být 1 m od cesty. Cesta se následně ještě rozšiřovala. Dle názoru žalobkyně rodiče nemovitosti kupovali v době, kdy byl dům určen k demolici. Dům tehdy byl bez dveří a bez oken. Kolem pozemku žádný plot nebyl, oplocení v plném rozsahu vybudovali rodiče. Sama nemovitosti od rodičů převzala s ploty, netušila, že užívá i nějaký cizí pozemek. V určité době se ozval soused s tím, že mají koupelnu postavenou na jeho pozemku. Teprve v té souvislosti se dozvěděla, že hranice pozemků neodpovídají tomu, jak jsou pozemky užívány. Do té doby žila v přesvědčení, že tak, jak jí rodiče nemovitosti předali a jak je užívala, tak jí nemovitosti i patří.

6. Soud vzal na základě provedených důkazů za prokázané, že kupní smlouvou a dohodou o zřízení práva osobního užívání pozemku převedl Československý stát – MNV adresa manželům jméno FO, narozenému 27. 11. 1923, a Anonymizováno jméno FO, narozené 6. 4. 1933, jako nabyvatelům nemovité věci, konkrétně rodinný domek Anonymizováno se stavební parcelou číslo katastru Anonymizováno o výměře 82 m² a se zahradou číslo katastru 130 o výměře 505 m², celkem pozemky o výměře 587 m². K převodu došlo za kupní cenu 2 774,20 Kčs. Zároveň MNV adresa zřídil ve prospěch nabyvatelů právo osobního užívání uvedených pozemků za úhradu ve výši 469,60 Kč. Předmětná smlouva byla registrována Státním notářstvím v Trutnově dne 14. 6. 1973 pod číslem Reg. Anonymizováno. Uvedené skutečnosti byly zjištěny z kupní smlouvy a dohody o zřízení práva osobního užívání.

7. Z darovací smlouvy a smlouvy o zřízení věcného břemene ze dne 28. 6. 2000 soud zjistil, že manželé jméno FO a jméno FO darovali nemovité věci, které měli ve společném jmění manželů, konkrétně dům č. p. Anonymizováno na stavební parcele č. hodnota, stavební parcelu č. hodnota a pozemkovou parcelu č. hodnota v obci adresa a katastrálním území adresa, zapsané na LV č. hodnota, své dceři Jméno zainteresované osoby 0/0. Nemovitosti byly darovány včetně příslušenství (kolny, sklad, studna, přípojka vody a kanalizace, elektropřípojka, žumpa, zpevněné plochy, oplocení a trvalé porosty). Žalovaná jako obdarovaná v rámci smlouvy prohlásila, že je jí stav nemovitostí, které jsou předmětem převodu, znám, a že se seznámila se znaleckým posudkem soudního znalce tituly před jménem jméno FO. Smlouvou bylo zároveň zřízeno věcné břemeno doživotního a bezplatného užívání předmětných nemovitostí včetně příslušenství ve prospěch dárců. Ke vkladu vlastnického práva ve prospěch žalované došlo dne 15. 8. 2000 s právními účinky ke dni 29. 6. 2000. Smlouvou o zániku věcného břemene uzavřenou mezi týmiž účastníky dne datum pak bylo předmětné věcné břemeno doživotního užívání zrušeno. Tyto skutečnosti byly zjištěny z darovací smlouvy a smlouvy o zřízení věcného břemene a ze smlouvy o zrušení věcného břemene.

8. Z výpisu z katastru nemovitostí pro obec adresa, katastrální území adresa, LV č. adresa, soud zjistil, že Česká republika je zapsána jako vlastník pozemkové parcely č. hodnota o výměře 991 m² - zahrada. Příslušným k hospodaření s tímto majetkem je Státní pozemkový úřad. Z výpisu z katastru nemovitostí pro obec adresa, katastrální území adresa, LV č. hodnota, bylo zjištěno, že žalovaná je v katastru nemovitostí zapsána jako vlastnice pozemku stavební parcely č. hodnota – zastavěná plocha a nádvoří, o výměře 85 m², jehož součástí je stavba č. p. Anonymizováno – rodinný dům, adresa, dále pak pozemku parc. č. hodnota – zahrada, o výměře 508 m².

9. Ohledáním na místě samém provedeným dne 8. 1. 2024 soud zjistil, že sporná část pozemku parc. č. hodnota je ve směru k cestě ohraničena plaňkovým plotem, na který navazuje kolmo ze svahu dolů plot z vodorovně umístěných prken. V nejnižší části pozemku protéká potok. Přibližně 1 m za potokem jsou kovové sloupky – zbytky původního plotu. právnická osoba se dále nachází stromy vysázené otcem žalobkyně. Za plotem z vodorovně umístěných prken se nacházejí křoviny rovněž vysázené otcem žalobkyně. Na sporné části pozemku je umístěno dřevo na otop, přívěsný vozík, kupa stavebního kamene, dále se zde nachází dřevěná budka. Na hranici pozemku č. hodnota ve vlastnictví žalobkyně a sporné části pozemku č. hodnota se nachází betonová skruž.

10. Dopisem ze dne 29. 4. 2022 vyzvala žalobkyně Státní pozemkový úřad ČR k vyjádření ve věci majetku ve vlastnictví České republiky, konkrétně ve věci části pozemku parc. č. hodnota v katastrálním území adresa. Ve výzvě bylo uvedeno, že již v roce 1973 získali rodiče žalobkyně pozemky v katastrálním území adresa do užívání. Při předání pozemků jim byly pověřeným zaměstnancem místního národního výboru na místě samém ukázány hranice pozemků, které jim byly přiděleny do užívání. Ve vytyčeném rozsahu pak následně rodiče žalobkyně se souhlasem stavební komise místního národního výboru v roce 1974 postavili plot, který zde stojí do současné doby. Žalobkyně zjistila, že část oplocených pozemků je ve skutečnosti ve vlastnictví státu. Žalobkyně vyjádřila přesvědčení, že došlo k vydržení této části pozemků. Projevila však ochotu v dané věci jednat o oboustranně přijatelném narovnání, aby nemuselo dojít k soudnímu sporu. Vyzvala ke sdělení stanoviska pozemkového řádu ve lhůtě 30 dnů. Výzva byla doručena Státnímu pozemkovému úřadu ČR do datové schránky dne 29. 4. 2022. Tyto skutečnosti byly zjištěny z dopisu žalobkyně ze dne 29. 4. 2022 a z dokladu o jeho doručení.

11. Účastníci ponechali na úvaze soudu provedení dalších důkazů, zejména výslechů svědků. Vzhledem k dále uvedeným právním závěrům o tom, že došlo k mimořádnému vydržení, považoval soud provedení uvedených důkazů za nadbytečné.

12. Dle § 80 o.s.ř. určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, se lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem.

13. V případě určovacích žalob je podmínkou jejich věcného projednání existence naléhavého právního zájmu na požadovaném určení. V posuzované věci se žalobkyně domáhá určení svého vlastnického práva k části pozemku, který je dle údajů ve veřejném seznamu (katastr nemovitostí) ve vlastnictví žalovaného. Žalovaný vlastnické právo žalobkyně k předmětné části pozemku popírá. Za tohoto stavu může dojít k zápisu vlastnického práva žalobkyně ke sporné části pozemku do katastru nemovitostí pouze na základě rozhodnutí soudu, jímž bude existence jejího práva k části pozemku deklarována. Naléhavý právní zájem na požadovaném určení tak je dán, a proto se soud podanou žalobou meritorně zabýval.

14. Dle § 1089 odst. 1 o. z. drží-li poctivý držitel vlastnické právo po určenou dobu, vydrží je a nabude věc do vlastnictví. Dle § 1091 odst. 2 o. z. k vydržení vlastnického práva k nemovité věci je potřebná nepřerušená držba trvající deset let.

15. Dle § 1095 o. z. uplyne-li doba dvojnásobně dlouhá, než jaké by bylo jinak zapotřebí, vydrží držitel vlastnické právo, i když neprokáže právní důvod, na kterém se jeho držba zakládá. To neplatí, pokud se mu prokáže nepoctivý úmysl.

16. Dle § 1096 odst. 1, 2 o. z. nabyl-li někdo poctivě držbu od poctivého držitele, jehož držba se zakládá na právním důvodu, který by postačil ke vzniku vlastnického práva (§ 1090 odst. 1), započítává se mu vydržecí doba jeho předchůdce. Při mimořádném vydržení se nástupci započte vydržecí doba poctivého předchůdce bez dalšího.

17. Dle § 3066 o. z. do doby stanovené v § 1095 se započte i doba, po kterou měl držitel, popřípadě jeho právní předchůdce, věc nepřetržitě v držbě přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; tato doba však neskončí dříve než uplynutím dvou let ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, jde-li o věc movitou, a pěti let, jde-li o věc nemovitou.

18. Otázku naplnění podmínek mimořádného vydržení řeší judikatura Nejvyššího soudu. V rozsudku ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 21 Cdo 3387/2021, Nejvyšší soud dovodil: Podmínkou mimořádného vydržení (§ 1095 o. z.) není poctivá držba (§ 992 odst. 1 o. z.), ani (pro dobu držby před 1. 1. 2014) držba oprávněná (§ 130 odst. 1 obč. zák.), ale nedostatek nepoctivého úmyslu držitele. O nepoctivý úmysl jde, jestliže jednání držitele při nabytí a výkonu držby nebylo úmyslně poctivé (morální) v obecném smyslu. Důkazní břemeno ohledně nepoctivého úmyslu tíží toho, kdo vydržení popírá. V § 1091 až 1094 o. z. je upravena vydržecí doba potřebná k řádnému vydržení; na mimořádné vydržení se tato ustanovení nepoužijí. Ustanovení § 1096 a násl. se týkají jak vydržení řádného, tak vydržení mimořádného. Držiteli, který se dovolává mimořádného vydržení, se započte vydržecí doba předchůdce, který držel věc „nikoli v nepoctivém úmyslu“. Není třeba, aby byl předchůdce držitelem poctivým (§ 992 odst. 1 o. z.), anebo oprávněným (§ 130 odst. 1 obč. zák.). Do vydržecí doby jak pro řádné, tak mimořádné vydržení (§ 1092, § 1096 o. z.) se ve prospěch vydržitele započte i doba jeho předchůdce, jen pokud předchůdce sám nesplnil podmínky vydržení a nestal se tak vlastníkem věci.

19. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2307/2022, se k okamžiku, ke kterému se posuzuje držba „nikoliv v nepoctivém úmyslu“ pro mimořádné vydržení uvádí: Lze tedy uzavřít, že podmínkou mimořádného vydržení (§ 1095 o. z.). je, že držiteli není prokázán nepoctivý úmysl při uchopení držby; to, že snad později zjistí, že vlastníkem věci (subjektem drženého práva) je někdo jiný, nemá bez dalšího za následek zánik podmínek mimořádného vydržení. K zániku držby „nikoliv v nepoctivém úmyslu“ se ve stejném rozhodnutí uvádí: K vydržení práva nemůže dojít, ztratí-li držitel držbu (§ 1009 odst. 1 o. z.) dříve, než uplyne vydržecí doba. Vlastník věci, resp. – subjekt vlastnického práva, proto zabrání mimořádnému vydržení zejména tím, že s držitelem uzavře dohodu o předání držby vlastníkovi; přitom ani nemusí dojít ke změně ve fyzickém ovládání věci (viz tzv. constitutum possessorium, kdy držitel předává držbu jinému, a zůstává jeho detentorem). Pokud však držitel, který nenabyl věc v nepoctivém úmyslu, odmítá vlastníkovi držbu předat, resp. vzdát se jí, může vlastník v průběhu vydržecí doby zabránit mimořádnému vydržení v zásadě jen žalobou napadající držbu nebo tvrdící nepoctivý úmysl držitele při jejím nabytí, tedy zpravidla žalobou na ochranu vlastnického práva (§ 1040 o. z.), nebo, má-li na určení naléhavý právní zájem, žalobou na určení svého práva či určení, že držiteli držené právo nenáleží (§ 80 o. s. ř.). K „nepoctivému úmyslu“ a uchopení držby sousedního pozemku spolu s nabytým pozemkem Nejvyšší soud v uvedeném rozhodnutí konstatoval: Podmínkou mimořádného vydržení je nedostatek nepoctivého úmyslu držitele. Úmysl jako vnitřní stav sám o sobě nemůže být předmětem dokazování. Předmětem dokazování mohou být skutečnosti vnějšího světa, jejichž prostřednictvím se vnitřní přesvědčení (stejně tak úmysl) projevuje navenek (srov. k tomu např. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. spisová značka, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 1999, sp. zn. 21 Cdo 1465/98). Tento závěr platí i pro posuzování držby „nikoliv v nepoctivém úmyslu“. Tento úmysl nelze zpravidla prokázat přímo, je-li však prokázána existence skutečností, zakládajících nepoctivost držitele, o kterých věděl anebo – při splnění předpokladu § 4 odst. 1 o. z., tedy že má rozum průměrného člověka i schopnost užívat jej s běžnou péčí a opatrností – vědět při uchopení držby nutně musel, pak je třeba učinit závěr o jeho nepoctivém úmyslu; přitom, podobně jako v právu trestním, může jít o úmysl přímý (držitel ví, že jedná nepoctivě a takto jednat i chce), nebo o úmysl nepřímý (s tím, že jeho jednání může být nepoctivé, je srozuměn; srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2022, sp. zn. 22 Cdo 1241/2022). Ujme-li se nabyvatel spolu s pozemkem, který nabyl do vlastnictví, i držby části sousedního pozemku, neznamená to bez dalšího, že jedná v nepoctivém úmyslu, a to dokonce ani tehdy, je-li jeho držba nepoctivou ve smyslu § 992 odst. 1 o. z., věta druhá, neboť mu „musí být z okolností zjevné, že vykonává právo, které mu nenáleží“. Samotná nedbalost držitele totiž držbu v nepoctivém úmyslu nezakládá, nutný je úmysl držitele. Jestliže však okolnosti případu jsou tak zjevné, že průměrný člověk při běžné péči a opatrnosti musí bez pochybností poznat, že se ujímá držby pozemku o výrazně větší rozloze, než jaký nabyl, pak lze učinit závěr o nikoliv poctivém úmyslu nabyvatele. Nestačí tu však pouhý omyl držitele, byť i jinak neomluvitelný, situace musí být taková, že je třeba učinit závěr o tom, že o rozdílu věděl, resp. vědět musel, přičemž je nutno vždy přihlížet k individuálním okolnostem každého případu. V této souvislosti lze přihlédnout i k judikatuře Nejvyššího soudu k § 130 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ovšem s tím, že jde-li o mimořádné vydržení, je třeba držbu posuzovat benevolentněji, nestačí nedbalost držitele při uchopení držby. Přiměřeně se tak uplatní i právní závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1594/2004, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2004, sp. zn. 22 Cdo 496/2004.

20. Jak vyplývá z posledně citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu, i v případech mimořádného vydržení je významné porovnání poměru plochy pozemků, které nabyvatel nabyl do vlastnictví, s plochou pozemků, jejichž držby se současně ujal. V posuzované věci nabyli rodiče žalobkyně právo osobního užívání k pozemkům, jejichž výměra dle kupní smlouvy a dohody o zřízení práva osobního užívání pozemků činila celkem hodnota m2 (dle současných údajů v katastru nemovitostí činí výměra pozemků parc. č. st. Anonymizováno a parc. č. hodnota celkem hodnota m2). Současně se rodiče žalobkyně ujali držby části pozemku parc. č. hodnota (část označená geometrickým plánem jako č. Anonymizováno) o výměře 314 m2. Tato výměra představuje 53,5 % výměry pozemků, k jejichž užívání rodiče žalobkyně měli titul (právo osobního užívání pozemků). Z uvedeného je zřejmé, že se rodiče žalobkyně ujali držby i části sousedního pozemku parc. č. hodnota, jejíž výměra odpovídala více jak polovině výměry pozemků, k jejichž užívání měli titul. Pro posouzení otázky, zda rodiče žalobkyně jednali „nikoliv v nepoctivém úmyslu“, jsou však významné i další okolnosti posuzované věci. Rodiče žalobkyně nabývali pozemky se stavbou od československého státu, za který jednal jako orgán státní správy právnická osoba adresa. Je tedy logické, že rodičům žalobkyně byly nemovitosti předány osobou, která k tomu byla pověřena uvedeným orgánem, z čehož logicky vyplývá, že se muselo jednat o osobu znalou místních poměrů. V době předání byly pozemky u domu Anonymizováno (v současnosti č.p. Anonymizováno) neoplocené (ve smlouvě ze dne 7. 5. 1973 není oplocení jako příslušenství domu č.p. Anonymizováno uvedeno, naproti tomu v darovací smlouvě ze dne 28. 6. 2000 je oplocení jako část příslušenství uvedeno výslovně). Jde přitom o pozemky nacházející se ve svahu, kdy nejvyšší část pozemků hraničí s místní komunikací, v nejnižší části protéká potok. Taková terénní dispozice dle soudu sama o sobě ztěžuje určení skutečné výměry pozemků. Za zásadní však soud považuje skutečnost, že pozemky oplotili rodiče žalobkyně, přičemž tak činili po projednání svého záměru s adresa národním výborem adresa. Vybudované oplocení přitom do pozemků užívaných rodiči žalobkyně zahrnulo i spornou část pozemku, která byla ve vlastnictví státu. Plot byl vybudován po celém obvodu pozemků, které rodiče žalobkyně užívali, tedy i v nejnižší části pozemku za potokem, kde se v současnosti nacházejí již jen zbytky konstrukce plotu - kovové sloupky (viz ohledání na místě samém). Kolem vybudovaného plotu také rodiče žalobkyně vysadili různé porosty. Přitom muselo být zřejmé, že oplocena je i část pozemku, k němuž nebylo ve prospěch rodičů žalobkyně zřízeno právo osobního užívání. Zřetelně seznatelná musela tato skutečnost být zejména v části, v níž je plot vybudován souběžně s místní komunikací. Muselo být zřejmé, že plot ohraničuje nejen pozemek parc. č. hodnota, k němuž bylo zřízeno právo osobního užívání, ale i sousedící pozemek parc. č. hodnota, který byl ve vlastnictví státu. Toto umístění oplocení přitom bylo akceptováno, a to i ze strany příslušného orgánu státní správy - právnická osoba adresa, kde působily osoby znalé místních poměrů. Užívání části pozemku parc. č. hodnota žalobkyní (jejími právními předchůdci) přitom nebylo ze strany státu jako vlastníka po dobu několika desetiletí nijak zpochybněno. Dle soudu nelze za tohoto stavu dovodit, že by se rodiče žalobkyně potažmo žalobkyně ujali držby sporné části pozemku parc. č. hodnota v nepoctivém úmyslu.

21. Podmínky mimořádného vydržení by pak byly naplněny i samotnou žalobkyní, která nabyla nemovitosti zapsané na LV č. hodnota katastru nemovitostí pro obec adresa darovací smlouvou ze dne 28. 6. 2000. Na základě toho se také ujala držby sporné části pozemku parc. č. hodnota. Držby se ujala v době, kdy již byly pozemky (včetně sporné části pozemku č. hodnota) oploceny jejími rodiči. Žalobkyně nemovitosti nabyla včetně příslušenství, mj. oplocení. V darovací smlouvě ze dne 28. 6. 2000 (na rozdíl od předcházející smlouvy kupní a dohody o zřízení práva osobního užívání pozemků ze dne 7. 5. 1973) přitom nebyly výměry převáděných pozemků uvedeny. Z obsahu darovací smlouvy ze dne 28. 6. 2000 přitom nevyplývá, že žalobkyně byla seznámena s obsahem smlouvy kupní a dohody o zřízení práva osobního užívání pozemků ze dne 7. 5. 1973, tedy zejména s výměrkou pozemků, kterých se uvedená smlouva týkala. Ve vztahu k žalobkyni tak již vůbec nelze uvažovat o tom, že by se držby sporné části pozemku parc. č. hodnota ujala v nepoctivém úmyslu.

22. Lze tak shrnout, že sama žalobkyně v době podání této žaloby užívala spornou část pozemku parc. č. hodnota celkem hodnota let. Pokud se započítá i doba, po kterou spornou část pozemku užívali rodiče žalobkyně, jde o dobu přibližně 50 let. Ze strany žalovaného jako vlastníka sporné části pozemku nebyla nikdy během uvedené doby učiněna právní jednání předvídaná ve shora citovaném rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2307/2022, která by vedla k zániku držby „nikoliv v nepoctivém úmyslu“. Za tohoto stavu nelze než dovodit, že zákonem stanovené podmínky mimořádného vydržení byly naplněny a že se žalobkyně ke dni 1. 1. 2019 (uplynutí lhůty 5 let od účinnosti nového občanského zákoníku) stala vlastnicí sporné části pozemku, jejíž hranice jsou určeny geometrickým plánem pro rozdělení pozemku, který je nedílnou součástí tohoto rozsudku. Proto soud rozhodl, jak je ve výroku I. tohoto rozsudku uvedeno.

23. Žalobkyně se v podané žalobě domáhala určení svého vlastnického práva primárně s tím, že k nabytí vlastnictví došlo řádným vydržením. Soud dovodil, že za situace, kdy byly naplněny podmínky mimořádného vydržení a kdy předmětem sporu je určení vlastnického práva žalobkyně ke dni vydání rozhodnutí soudu, je nadbytečné zabývat se tím, zda nedošlo již před dnem 1. 1. 2019 k vydržení řádnému podle občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2023. Posuzování otázky, zda došlo k řádnému vydržení, by si vyžádalo provedení dalších důkazů zejména k otázce existence dobré víry žalobkyně jako držitelky. Takový postup by byl v rozporu se zásadou procesní hospodárnosti a rychlosti řízení. Navíc by dle soudu znamenal popření smyslu institutu mimořádného vydržení, u něhož se nevyžaduje prokázání poctivé držby (před 1. 1. 2014 oprávněné držby).

24. Výrok o nákladech řízení se opírá o ust. § 142 odst. 1 o.s.ř.. Žalobkyně byla ve věci zcela úspěšná, a proto má právo na náhradu nákladů tohoto řízení. Žalobkyně splnila povinnost vyplývající z ust. § 142a odst. 1 o.s.ř., když žalovaného před zahájením řízení v této věci vyzvala k jednání o narovnání sporných práv. Soud žalobkyni přiznal částku 5 000 Kč za zaplacený soudní poplatek. Dále byly přiznány náklady zastoupení ve výši odpovídající vyhlášce č. 177/1996 Sb.. Konkrétně jde o odměnu za 6 úkonů právní služby (převzetí a příprava zastoupení, předžalobní výzva k plnění, sepis žaloby, vyjádření ze dne 4. 12. 2023, účast při ohledání na místě samém a účast při jednání soudu), která podle § 9 odst. 3 písm. a), odst. 4 písm. b) vyhlášky z tarifní hodnoty 50 000 Kč činí 3 100 Kč za úkon, a o náhradu hotových výloh, které dle § 13 odst. 4 vyhlášky činí 300 Kč za úkon. Dále bylo přiznáno cestovné za použití vozidla k ohledání na místě samém dne 8. 1. 2024 ve výši 887,53 Kč (trasa Hradec Králové – Bezděkov u Trutnova a zpět, celkem 116 km, průměrná spotřeba 5,3 l/100 km, cena PHM 38,70 Kč/l, základní náhrada 5,60 Kč/km) a za použití vozidla k jednání soudu ve výši 841,62 Kč (Hradec Králové – Trutnov a zpět, celkem 110 km). Konečně byla přiznána náhrada za promeškaný čas ve výši 1 000 Kč (dvě cesty, v případě každé z cest 5 půlhodin po 100 Kč). Zástupce žalobkyně osvědčil, že je plátcem DPH. Proto k odměně a náhradě výloh náleží rovněž DPH v základní sazbě 21 %. Základem daně je částka 23 129,15 Kč, daň Anonymizováno činí 4 857,10 Kč. Konečně byla přiznána i částka 14 371 Kč, kterou žalobkyně zaplatila za vypracování geometrického plánu společnosti Geodézie Trutnov s.r.o.. Celkově tak bylo žalobkyni na nákladech přiznáno 47 357,25 Kč. Náklady jsou splatné k rukám zástupce žalobkyně (§ 149 odst. 1 o.s.ř.). Lhůtu k plnění stanovil soud podle § 160 odst. 1 o.s.ř.. Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne jeho doručení dvojmo ke zdejšímu soudu. O odvolání rozhoduje Krajský soud v Hradci Králové. Nesplní-li povinný dobrovolně povinnost uloženou tímto rozsudkem, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí nebo exekuci.