9 C 289/2025

Plný text

Okresní soud v Trutnově rozhodl samosoudcem JUDr. Tomášem Suchánkem ve věci žalobce: Jméno žalobce., IČO IČO žalobce sídlem Adresa žalobce zastoupený advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované, narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované pro 31 757,49 Kč s příslušenstvím - úvěr

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 19 961 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Co do částky 11 796,49 Kč, kapitalizovaného úroku 5 550,87 Kč, úroků ve výši 12 % p. a. z částky 30 157,49 Kč za dobu od 26. 8. 2025 do zaplacení, kapitalizovaného úroku z prodlení 829,12 Kč a úroku z prodlení ve výši 12 % p. a. z částky 31 757,49 Kč za dobu od 26. 8. 2025 do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobou podanou dne 25. 8. 2025 se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 31 757,49 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 5 550,87 Kč, úroku ve výši 12 % p. a. z částky 30 157,49 Kč za dobu od 26. 8. 2025 do zaplacení, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení za dobu od 6. 6. 2025 do 25. 8. 2025 ve výši 829,12 Kč a úroku z prodlení ve výši 12 % p. a. z částky 31 757,49 Kč od 26. 8. 2025 do zaplacení. Žaloba byla odůvodněna tím, že žalovaná v souladu s ustanovením § 2395 a násl. zákona č. 89/2012, občanského zákoníku, uzavřela dne 30. 11. 2022 se žalobcem úvěrovou smlouvu o poskytnutí revolvingového úvěru č. 7211306589. Podpisem smlouvy se staly její nedílnou součástí úvěrové podmínky. Uzavřením smlouvy žalovaná mimo jiné stvrdila, že se s úvěrovými podmínkami seznámila, všechna jejich ustanovení jsou jí srozumitelná, považuje je za dostatečně určitá a souhlasí s nimi. Před uzavřením smlouvy byla věřitelem řádně prověřena úvěruschopnost žalované. Žalovaná byla v souladu se smlouvou a podmínkami oprávněna čerpat revolvingový úvěr prostřednictvím kreditní karty, vždy maximálně ve výši nevyčerpaného zůstatku sjednaného úvěrového rámce. Žalobce se tedy zavázal za podmínek stanovených v úvěrových podmínkách poskytnout ve prospěch žalované peněžní prostředky, a to opakovaně, do výše nevyčerpaného zůstatku úvěrového rámce, a žalovaná se zavázala takto poskytnutý úvěr žalobci vrátit a zaplatit za poskytnutý úvěr úroky. V průběhu trvání úvěrového vztahu bylo možné změnit výši sjednaného úvěrového rámce. Sjednaný úvěrový limit činil 31 000 Kč. Žalovaná se zavázala poskytnutý úvěr řádně a včas splácet v pravidelných měsíčních splátkách. Výše splátky byla stanovena na 3,31 % z aktuální dlužné částky. V jednotlivých splátkách byly zahrnuty sjednané úroky, příslušná část čerpaného úvěru a pravidelné poplatky (např. poplatek za výpis), příp. nepravidelné poplatky, jako např. poplatek za výběr z automatu, za blokaci karty apod., a smluvní sankce. Splatnost pravidelné měsíční splátky byla dohodnuta vždy na 20. den v kalendářním měsíci. V průběhu trvání úvěrového vztahu žalovaná celkem načerpala částku ve výši 41 321 Kč. Žalovaná celkem na poskytnutý úvěr uhradila částku 21 360 Kč. Úhrady byly započítány na úrok, poplatky a jistinu, jak bylo patrné z přiloženého splátkového kalendáře. Jelikož žalovaná porušila závazek hradit poskytnutý úvěr řádně a včas, využil žalobce svého oprávnění sjednaného v odst. 6.1. podmínek, tedy možnost zesplatnit úvěr a požadovat okamžité zaplacení celé dlužné částky, v případě, že se žalovaná dostala do prodlení se splacením alespoň dvou splátek nebo do prodlení se splacením jedné splátky po dobu delší než tři měsíce. Žalobce úvěr zesplatnil ke dni 22. 5. 2025. Žalovaná po zesplatnění nic neuhradila. Žalobce eviduje za žalovanou pohledávku 31 757,49 Kč (jistina ve výši 30 157,49 Kč, náklady na vymáhání ve výši 600 Kč, smluvní pokuty ve výši 1 000 Kč). Příslušenství pak představuje úrok kapitalizovaný ke dni sepsání žaloby ve výši 5 550,87 Kč, úrok ve výši 27,9 % p. a. po dobu prvních 90 dnů prodlení a úrok ve výši repo sazby stanovené ČNB pro první den příslušného kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů, počínaje 91. dnem prodlení do zaplacení, úrok z prodlení v zákonné výši kapitalizovaný ke dni sepsání žaloby ve výši 829,12 Kč a úrok z prodlení v zákonné výši od 26. 8. 2025 (tj. ode dne následujícího po dni sepsání žalobního návrhu) do zaplacení z částky 31 757,49 Kč.

2. Žalobce současně v žalobě popsal, jak byla ověřena úvěruschopnost žalované. Věřitel naplňuje svoji zákonnou povinnost posuzování úvěruschopnosti spotřebitele několika způsoby, a to zejména: 1) kontrolou v několika registrech nebo dostupných databázích (viz karta klienta), 2) výpočtem tzv. MLS tedy částky, která klientovi po odečtení všech mandatorních výdajů zbývá a do její výše je tak možno maximálně zatížit klienta splátkou úvěru (viz listina „ověřování bonity MLS“), 3) důsledným zjišťováním kreditního skóre klienta. Z registrů a databází jsou shromažďovány klientské informace, jako je např. existence závazků, jejich výše, historická platební morálka klienta. Hodnotu informací z těchto registrů je přitom potřeba považovat za význačnou s ohledem na skutečnost, že poskytují obraz o stavu závazků u velkého počtu věřitelů (dle dat u naprosté většiny relevantních institucionálních věřitelů působících na trhu). Zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru ve svém novelizovaném znění od 1. 1. 2024 dává věřiteli výslovně možnost ověřovat tvrzení klienta a jejich pravdivost mimo jiné i pomocí tzv. automatizovaných modelů. Tuto možnost využívá i věřitel, kdy pomocí výpočtu tzv. credit scoringu dokáže velmi přesně určit pravděpodobnost dodržení úvěrových závazků ze strany klienta. Věřitel tak mimo jiné využívá statistické modely, kterými posuzuje a verifikuje spotřebitelovu příjmovou a výdajovou stránku. Ve statistických modelech jsou využívány a přezkoumávány klientské informace o proměnných jako např. věk, vzdělání, zdroj příjmů, rodinný stav, počet dětí, způsob bydlení apod. Statistický model také umožňuje identifikovat pravděpodobnou výši příjmu, které je spotřebitel schopen dlouhodobě dosahovat. Je třeba zdůraznit, že pouhá skutečnost, že má klient v době poskytnutí úvěru určité příjmy a výdaje ho tak nedeterminuje k tomu, zda bude schopen po dobu trvání celého úvěrového vztahu úvěr splácet. Takovou informaci dá věřiteli pouze statistický model, který zohledňuje mimo jiné i statistická data a empirickou a odbornou zkušenost věřitele. Věřitel jakožto profesionál ve svém oboru disponuje odbornými znalostmi, které vycházejí z velkého množství dat, na základě kterých jsou vytvářeny výše popsané statistické modely, pomocí nichž lze poměrně spolehlivě vyhodnotit schopnost konkrétního žadatele úspěšně doplatit požadovaný úvěr, a to v příslušných splátkách. O tom, že jsou statistické modely funkční a efektivní svědčí skutečnost, že do procesu soudního vymáhání se v praxi věřitele dostane pouze pod 2 % všech schválených a uzavřených úvěrových smluv. Tuto skutečnost a mnohé další pozitivně reflektuje i nezisková organizace Člověk v tísni, která ve svém Indexu odpovědného úvěrování zařazuje společnost právnická osoba několik let na první příčky svého Indexu (viz https://www.Anonymizováno.cz/Anonymizováno). Výše nastíněný postup a jeho nutnost se ve své podstatě ničím neliší např. od situace v pojišťovnictví, kdy pojišťovny obdobným způsobem při kontraktaci vyhodnocují pomocí podobných matematických (statistických) operací pojistná rizika svých pojištěnců a jejich finanční krytí.

3. Žalobce omluvil neúčast při jednání soudu a souhlasil s projednáním věci ve své nepřítomnosti.

4. Žalovaná se k nařízenému jednání soudu nedostavila, i když předvolání k jednání jí bylo doručeno na adresu uvedenou v záhlaví rozsudku postupem dle § 49 odst. 2, 4 o.s.ř. dne 24. 11. 2025. Neúčast při jednání žalovaná neomluvila, o odročení jednání nepožádala. Soud proto postupoval dle § 101 odst. 3 o.s.ř. a věc projednal v nepřítomnosti žalované.

5. Soud vzal na základě provedených důkazů za prokázané, že žalovaná uzavřela se žalobcem dne 30. 11. 2022 smlouvu Flexibilní půjčka – revolvingový úvěr č. 7211306589. Žalované byl poskytnut úvěrový rámec 10 000 Kč. Byl sjednán rok z úvěru 27,90 % p. a. Výše minimální splátky měla činit 3,310 % z úvěrového rámce, tj. 331 Kč. Žalovaná ve smlouvě uvedla, že dosahuje čistého příjmu 18 500 Kč, zaměstnavatelem byla obchodní společnost právnická osoba Příjem ostatních členů domácnosti měl činit 20 000 Kč. Splátky jiným společnostem činily 4 800 Kč, normativní náklady na domácnost činily 10 932 Kč. Po uzavření smlouvy došlo k navýšení úvěrového rámce na 31 000 Kč. Žalovaná za trvání smluvního vztahu celkem čerpala 41 321 Kč, celkem splatila 21 360 Kč. Dopisem ze dne 22. 5. 2025 žalobce vyzval žalovanou k úhradě celého úvěru, tj. částky 35 204,38 Kč. Tyto skutečnosti soud zjistil ze smlouvy o úvěru, z úvěrových podmínek, z karty klienta, z úvěrové zprávy, ze zesplatňujícího dopisu s dokladem o odeslání a z transakční historie.

6. Dle § 2395 o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

7. Dle § 2399 odst. 1 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

8. Dle § 86 odst. 1, 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

9. Dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

10. Dle § 2991 odst. 1, 2 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

11. Na základě shora uvedených skutečností dospěl soud k závěru, že žalobce řádně neposoudil úvěruschopnost žalované. Žalobce v souvislosti s uzavřením smlouvy zjistil, že žalovaná měla dosahovat příjmu 18 500 Kč měsíčně, členové její domácnosti 20 000 Kč. Příjmy žalované ani dalších členů domácnosti nebyly nijak ověřeny. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2023 sp. zn. 33 Cdo 2981/2022, se uvádí: „Nejvyšší soud se k otázce výkladu § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, podrobně vyjádřil například v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, v němž uvedl, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto zákon, konkrétně zákon o spotřebitelském úvěru (jeho § 9 odst. 1) stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. To ostatně dovodil ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, i Nejvyšší správní soud, jehož závěry použil na podporu své argumentace odvolací soud v napadeném rozhodnutí. K otázce dostatečnosti zjištění poměrů dlužníka se vyjádřil i Ústavní soud, který v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, zdůraznil, že nedostatečné zjištění poměrů dlužníka má i veřejnoprávní souvislosti. Odkázal na výše citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, který při výkladu § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, dovodil, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit). Pokud takto poskytovatel úvěru nepostupuje, dopouští se správního deliktu, za což mu může podle Nejvyššího správního soudu Česká obchodní inspekce v souladu se zákonem uložit pokutu. Výklad přijatý Nejvyšším správním soudem přitom konvenuje interpretaci zaujaté Soudním dvorem Evropské unie (dále jen „Soudní dvůr“) v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 (CA Consumer Finance SA v. Ingrid Bakkaus a další). V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil čl. 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále jen „směrnice“), a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno – v orig. „the burden of proving“) posoudit úvěryschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně. Informace o spotřebiteli by si věřitelé měli ověřovat i za trvání obchodního vztahu. Ústavní soud uzavřel, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. V rozsudku ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018, Nejvyšší soud dovodil, že bez údajů o nákladech a výdajích osob žijících se žadateli o úvěr ve společné domácnosti si lze jen těžko učinit komplexní úsudek o celkových poměrech žadatelů a posoudit jejich schopnost úvěr splácet.“ 12. Soud je povinen zkoumat prověřování úvěruschopnosti a jeho vliv na platnost úvěrové smlouvy z úřední povinnosti. To jednoznačně vyplývá z aktuálního znění ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru (znění účinné od 29. 5. 2022). Dle soudu žalobce neopatřil od žalované doklady osvědčující jeho skutečné finanční poměry. Poměry členů domácnosti žalované pak nebyly ověřeny vůbec. Při deklarovaném příjmu žalované 18 500 Kč, po zohlednění dalších závazků žalované vůči žalobci, jakož i nákladů na bydlení, nebylo dostatečně osvědčeno, že žalovaná bude schopna své závazky z úvěrové smlouvy plnit, a to zvlášť se zřetelem k tomu, že po uzavření smlouvy došlo k navýšení úvěrového rámce, tedy i ke zvýšení zatížení žalované. Za tohoto stavu nelze než dovodit, že smlouva ze dne 30. 11. 2022, které se týká tento spor, je dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru neplatná a soud je povinen k této neplatnosti přihlédnout z úřední povinnosti. Žalobce se proto nemůže úspěšně domáhat plnění sjednaných ve smlouvě. Žalobce vyplatil žalované celkem částku 41 321 Kč, žalovaná zaplatila částku 21 360 Kč. Žalovaná netvrdila ani neprokázala, že žalobci poskytla jakékoliv další plnění. Na základě neplatné smlouvy došlo k plnění bez právního důvodu, na straně žalované vzniklo bezdůvodné obohacení, které je povinna vydat. Výše bezdůvodného obohacení je dána rozdílem mezi žalované vyplacenou a jí vrácenou částkou, tedy činí 19 961 Kč. Tuto částku soud žalobci přiznal. Lhůta k plnění byla stanovena podle § 160 odst. 1 o.s.ř.

13. Ve zbývajícím rozsahu pak byla žaloba zamítnuta (výrok II.).

14. Soud při svém rozhodování dále postupoval dle závěrů vyjádřených v rozsudku Nejvyššího soudu 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, v němž se uvádí: „Obecně shrnuto, ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté nebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru.“ V souladu s uvedenými závěry soud uložil žalované zaplatit dlužnou jistinu ve lhůtě 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Žalovaná netvrdila ani neprokázala, že jsou zde okolnosti, pro které by lhůta k plnění měla být stanovena jiným způsobem. V souladu s výše citovanými závěry vyjádřenými v rozhodnutí Nejvyššího soudu pak soud žalobci nepřiznal úrok z prodlení ve výši odpovídající vyhlášce č. 351/2013 Sb., protože žalovaná se ocitne v prodlení až v případě, že dluh neuhradí ve lhůtě určené ve výroku I. tohoto rozsudku. Soud z uvedených důvodů žalobu částečně zamítl (výrok II.).

15. Výrok o nákladech řízení se opírá o ust § 142 odst. 2 o.s.ř. Oba účastníci měli ve věci pouze částečný úspěch. Pokud soud zohlední i žalobcem vymáhané příslušenství pohledávky (kapitalizovaný úrok a úrok z prodlení), je zřejmé, že poměr úspěchu a neúspěchu obou účastníků v řízení je přibližně stejný. Proto soud o nákladech řízení rozhodl, jak je ve výroku III. uvedeno. Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne jeho doručení dvojmo ke zdejšímu soudu. O odvolání rozhoduje Krajský soud v Hradci Králové. Nesplní-li povinný dobrovolně povinnost uloženou tímto rozsudkem, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí nebo exekuci.