6 C 92/2020

Plný text

Okresní soud v Uherském Hradišti rozhodl samosoudkyní titul Eliškou Zapletalovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně proti žalovanému: osobní údaje žalovaného zastoupený zástupcem titul . jméno příjmení sídlem adresa o 199 669 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba, jíž se žalobkyně domáhala po žalovaném částky 174 669 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od [datum] do zaplacení, se zamítá.

II. Řízení se v části, v níž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 25 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 25 000 Kč od [datum] do zaplacení, zastavuje.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhala rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni 199 669 Kč s příslušenstvím. Žaloba byla odůvodněna tím, že žalovaný dne [datum] písemně uznal svůj dluh z titulu smlouvy o půjčce ve výši 199 669 Kč a zavázal se jej uhradit.

2. Žalobkyně doplnila, že se domáhá vrácení částky za půjčku, kterou žalovanému poskytla v březnu 2013. Žalovanému poskytla částku 199 669 tím způsobem, že mu jej zaslala na jeho účet. Měl si jako půjčku ponechat částku 100 000 Kč a vrátit ji do 3 měsíců a zbytek ji předat v hotovosti ihned. Listinu o uznání dluhu ji žalovaný předložil, vyplnil ji a společně ji podepsali. První splátka měla být uhrazena do konce prosince 2014.

3. Žalovaný nárok žalobkyně neuznal. Uvedl, že žalobkyně nikdy takovou částkou nedisponovala, uznání dluhu považuje za absolutně neplatné. Dle žalovaného v něm není řádně vylíčeno, jakého dluhu se uznání týká. Splátkový kalendář považuje za nejasný a neurčitý. Prodlení žalovaného nenastalo před [datum], proto nemůže žalobkyně od tohoto data požadovat úroky z prodlení. K úhradě dluhu žalobkyně žalovaného nevyzvala. Žalobkyně pohledávku postoupila [právnická osoba], a.s., není tedy aktivně legitimována. Žalovaný vznesl námitku promlčení.

4. Soud učinil následující skutková zjištění:

5. Z uznání závazku ze dne [datum] bylo prokázáno, že žalovaný uznal závazek vůči žalobkyni co výše 199 669 Kč z důvodu„ půjčky“. Podpisy na listině byly úředně ověřeny. V listině bylo uvedeno, že žalovaný jakožto dlužník výslovně uznává a činí nesporným, že ke dni podpisu dluží žalobkyni jakožto věřiteli částku 199 669 Kč, a to za půjčku. Účastníci se dohodli na úhradě dluhu formou měsíčních splátek tak, že„ počínaje měsícem 1“ se žalovaný zavázal hradit k rukám žalované částku ve výši 10 000 Kč v pravidelných měsíčních splátkách, vždy nejpozději do 30 dne v měsíci, a to až do úplného uhrazení částky 199 669 Kč, přičemž poslední splátka bude činit 19 669 Kč. Listina byla podepsána [datum].

6. Z výpisu z účtu, že dne [datum] byla žalovanému na jeho účet připsána částka 152 226,10 Kč z účtu žalované.

7. Soud učinil následující závěr o skutkovém stavu:

8. Dne [datum] poskytla žalobkyně žalovanému částku 152 226,10 Kč, a to převodem na jeho bankovní účet. Dne [datum] účastníci podepsali listinu označenou jako uznání dluhu, ve které bylo uvedeno, že žalovaný jakožto dlužník výslovně uznává a činí nesporným, že ke dni podpisu dluží žalobkyni jakožto věřiteli částku 199 669 Kč, a to za půjčku. Účastníci se dohodli na úhradě dluhu formou měsíčních splátek, a to počínaje měsícem 1 se žalovaný zavázal hradit k rukám žalované částku ve výši 10 000 Kč v pravidelných měsíčních splátkách, vždy nejpozději do 30 dne v měsíci, a to až do úplného uhrazení částky 199 669 Kč, přičemž poslední splátka bude činit 19 669 Kč. Podpisy na listině byly úředně ověřeny.

9. Soud učinil následující právní závěry:

10. Podle § 2053 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.”) uzná-li někdo svůj dluh co do důvodu i výše prohlášením učiněným v písemné formě, má se za to, že dluh v rozsahu uznání v době uznání trvá.

11. Podle § 555 odst. 1 o. z. se právní jednání posuzuje podle svého obsahu.

12. Podle § 556 o. z. co je vyjádřeno slovy nebo jinak, vyloží se podle úmyslu jednajícího, byl-li takový úmysl druhé straně znám, anebo musela-li o něm vědět. Nelze-li zjistit úmysl jednajícího, přisuzuje se projevu vůle význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen (odstavec první). Při výkladu projevu vůle se přihlédne k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají (odstavec druhý).

13. Pro výklad právního jednání je určující skutečná vůle (úmysl) jednajícího (která byla anebo musela být známa adresátovi), již je třeba upřednostnit před jejím vnějším projevem (např. objektivním významem užitých slov). Teprve tehdy, nelze-li zjistit skutečnou vůli (úmysl) jednajícího, postupuje soud podle pravidla vyjádřeného v § 556 odst. 1 větě druhé o. z.

14. Ustanovení § 555 odst. 1 o. z. formuluje východisko výkladu jakéhokoliv právního jednání; podstatný je jeho obsah, nikoliv např. jeho označení či pojmenování. Skutečnost, že osoba činící právní jednání jej nesprávně (např. v důsledku svého mylného právního názoru) označí, nemá při výkladu právního jednání zásadně žádný význam. Jestliže tedy bylo uznání dluhu nesprávně označeno jakožto spadající pod ust. § 558 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, nic to na jeho povaze nemění a není to důvodem neplatnosti takového jednání.

15. Uznání závazku je jednostranným právním úkonem, pro který občanský zákoník předepisuje obligatorně písemnou formu, přičemž cit. ustanovení dále vymezuje jako podmínku uznání závazku, že musí jít o závazek určitý, tj. že musí být jednoznačně identifikován. Pakliže zákon způsob takové identifikace neurčuje, lze ji provést jakýmkoli jednoznačným způsobem. Určitost uznávaného závazku musí přitom vyplývat z písemného projevu dlužníka a nelze ji dovozovat z toho, že účastníkům muselo být známo, jaký závazek dlužník uznává (srov. shodně například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. října 2005, sp. zn. 32 Odo 1415/2004).

16. V usnesení ze dne 31. července 2003, sp. zn. 20 Cdo 1319/2002 Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil právní závěr, podle něhož v rovině hmotněprávní lze identifikovat pohledávku rozmanitým způsobem, zejména uvedením právní skutečnosti, na níž je založena, výší, splatností, případně i jinými skutečnostmi, včetně odkazu na event. titul, jímž byla přiznána; vždy však tak, aby nebyla zaměnitelná s jinou pohledávkou za týmž povinným. O náležité určení pohledávky by nešlo v případě, kdy ani na základě výkladových pravidel projevu vůle by nebylo možné dospět ke spolehlivému závěru, která pohledávka měla být předmětem jednání stran. Existuje-li však mezi stranami jen jeden dluh, byl uznávaný závazek odkazem na právní skutečnost, která jej založila, identifikován natolik určitě, že jde o závazek nezaměnitelný s jiným závazkem a požadavek určitosti uznávaného závazku je naplněn.

17. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že žalobě není možné vyhovět. Z uznání závazku se podává, že jeho předmětem je„ půjčka ve výši 199 669 Kč“. Žalobkyně tvrdila, že předmětem řízení je půjčka ve výši 199 669 Kč poskytnutá v březnu 2013. Jak však vyplynulo, žalovanému zaslala dne [datum] pouze částku 152 226,10 Kč, a to z jejího účtu, který měla veden u [anonymizována tři slova], jinou částku mu v rozhodném období nezaslala. S ohledem na provedené dokazování je tedy možné dovodit to, že mezi účastníky nebyl uzavřen závazek tak, jak je tvrzeno žalobkyní v samotné žalobě – tedy půjčka poskytnutá v březnu 2013 ve výši 199 669 Kč převodem na účet žalovaného. Bylo povinností žalobkyně identifikovat svůj nárok zejména proto, aby soud mohl posoudit případnou překážku věci zahájené či rozsouzené. Pokud by žalobkyně takový nárok identifikovala řádně, bylo by pak na žalovaném (s ohledem na existenci uznání dluhu), aby tvrdil skutečnosti a navrhoval důkazy k vyvrácení existence takového dluhu. Avšak sama žalobkyně na podporu svých tvrzení označila důkazní návrhy, ze kterých bylo zjištěno, že jí tvrzené skutečnosti neodpovídají zjištěnému skutkovému stavu věci (neodpovídala jak výše půjčky, tak termín poskytnutí) – tedy mezi účastníky nedošlo v březnu 2013 k uzavření tvrzené půjčky, nemohlo tudíž dojít platně ani k uznání takovéto půjčky. Navíc s ohledem na rozporuplná tvrzení žalobkyně nemohl soud ani jednoznačně za použití výkladových pravidel dospět k závěru, jakého konkrétního dluhu se podepsané uznání dluhu mělo týkat (zda tvrzeného dluhu 199 669 Kč z března 2013 či jiného závazku z listopadu 2013), dokonce se z listiny nedala jednoznačně ani určit splatnost závazku žalovaného (zejména okamžik splatnosti první splátky). Z takového důvodu soud považuje listinu nazvanou jako uznání dluhu za neurčitou, z výše uvedených důvodů neplatnou, a proto nezbylo, než žalobu jakožto nedůvodnou zamítnout.

18. Nad rámec však soud dodává, že v řízení bylo pouze zjištěno, že žalobkyně neposkytla žalovanému půjčku v březnu 2013 ve výši 199 669 Kč, jak původně v žalobě tvrdila. To však nevylučuje, že mezi účastníky nebyl uzavřen jiný závazkový vztah (např. půjčka uzavřená jindy a v jiné výši). Tímto se však soud s ohledem na projednávací zásadu nemohl zabývat.

19. Soud již pak neprováděl žádné další dokazování, když skutkový stav byl zcela spolehlivě zjištěn a další dokazování by bylo nadbytečné.

20. Jelikož žalobkyně vzala žalobu částečně zpět, soud výrokem II. řízení v rozsahu zpětvzetí řízení dle § 96 o.s.ř. zastavil.

21. O náhradě nákladů řízení ve výroku III. rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalovaný byl v řízení zcela úspěšný. Jemu však náklady řízení žádné nevznikly a proto soud rozhodl tak, že se mu náhrada nákladů řízení nepřiznává.

22. O náhradě nákladů řízení státu, které vznikly ustanovenému zástupci žalovaného, bude rozhodnuto po právní moci tohoto rozsudku.

23. Jelikož byla žalobkyně osvobozena od soudních poplatků, nevznikla ji ani povinnost nahradit náklady řízení státu (§ 148 odst. 1 o.s.ř.).