6 C 93/2021

Plný text

Okresní soud v Uherském Hradišti rozhodl samosoudkyní Mgr. Eliškou Zapletalovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o 3 015,62 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 3 015,62 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 3 015,62 Kč od 22. 10. 2019 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 1 489 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně. Vzhledem k tomu, že dle ustanovení § 202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) ve spojení s ustanovením § 157 odst. 4 o. s. ř. není přípustné podat proti tomuto rozsudku odvolání, neboť jím bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 10 000 Kč, omezil se soud v jeho odůvodnění pouze na uvedení předmětu řízení, závěru o skutkovém stavu a na stručné právní posouzení věci. Účastníci řízení na základě výzvy soudu souhlasili s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ustanovení § 115a o. s. ř., dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. K návrhu žalobkyně, jehož obsah podporovaný předloženými listinnými důkazy nebyl žalovaným zpochybněn, vzal soud za prokázané, že žalovaný byl uživatelem mobilní telefonní stanice [číslo] žalobkyně žalovanému v souladu s čl. 15 Všeobecných podmínek umožnila objednat si prostřednictvím sítě od třetích subjektů služby, které nejsou službami elektronických komunikací v souladu s § 2 písm. n) zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen„ zákon o el. kom.“). Cenu za tyto tzv.„ služby třetích stran“ účtované ve vyúčtování služeb [číslo] splatné dne 21.10.2019 žalovaný žalobkyni neuhradil. Podle ustanovení § 1746 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“), strany mohou uzavřít i takovou smlouvu, která není zvláště jako typ smlouvy upravena. Podle ustanovení § 2 písm. n) zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích v platném znění, se za službu elektronických komunikací rozumí služba obvykle poskytovaná za úplatu, která spočívá zcela nebo převážně v přenosu signálu po síti elektronických komunikací, včetně telekomunikačních služeb a přenosových služeb v síti používaných pro rozhlasové a televizní vysílání a v sítích kabelové televize s výjimkou služeb, které nabízejí obsah prostřednictvím sítí a služeb elektronických komunikací. Na podkladě zjištěného skutkového stavu věci bylo prokázáno, že mezi účastníky byla uzavřena účastnická smlouva o poskytování služeb elektronických komunikací ve smyslu ustanovení § 63 zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích. Je zřejmé, že žalovaný nesplnil své platební povinnosti dle ustanovení § 64 citovaného zákona, když vystavenou fakturu za zprostředkovaný prodej služeb řádně a včas nezaplatil. Aktivní legitimace žalobkyně k výběru ceny za použití služeb třetích stran vyplývá z obsahu ustanovení § 1939 občanského zákoníku, kdy žalobkyně je v postavení poukazníka, žalovaná je považována za poukázaného a poskytovatel služby obsahu za poukazatele. Pohledávka plynoucí z neuhrazení ceny za poskytnuté služby vznikla primárně mezi žalovaným a poskytovatelem služby obsahu, nicméně žalobkyně disponuje oprávněním požadovat po žalovaném zaplacení pohledávky na místo poskytovatele služby obsahu. Oprávnění žalobkyně k vyúčtování ceny za služby třetích stran vyplývá z čl. 3 [číslo] všeobecných podmínek žalobkyně. Jelikož se žalovaný dostal do prodlení s úhradou peněžitého dluhu, je povinen v souladu s ustanovením § 1968 a násl. občanského zákoníku zaplatit žalobkyni rovněž úrok z prodlení. Při stanovení doby a počátku prodlení soud akceptoval návrh žalobkyně a počátek prodlení stanovil ode dne následujícího po dni, ve kterém nastala splatnost vyúčtování. Úrok z prodlení byl stanoven podle § 1970 občanského zákoníku ve výši dle ustanovení § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., kterým je stanovena mimo jiné výše úroku z prodlení. Soud tedy vyhověl žalobě i v části týkající se úroku z prodlení a rozhodl tak, jak je ve výroku I. rozsudku stanoveno. Lhůta k plnění peněžitých nároků byla soudem stanovena podle ustanovení § 160 odst. 1 o.s.ř., podle něhož uloží-li soud v rozsudku povinnost, je třeba ji splnit do tří dnů od právní moci rozsudku. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1 489 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 400 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 3 015,62 Kč sestávající z částky 200 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 900 Kč ve výši 189 Kč. Soud se při rozhodování o náhradě nákladů řízení ztotožnil s názorem Ústavního soudu (sp. zn.

I. ÚS 3923/11) a aplikoval ustanovení § 14b advokátního tarifu, neboť jsou splněny všechny předpoklady uvedené v § 14b odst. 1 písm. a), b), c). V daném případě má soud za to, že podaná žaloba má formulářový charakter, neboť má podobu ustáleného vzoru, který žalobkyně opakovaně uplatňuje ve skutkově i právně velmi obdobných věcech. Obsah žalobních návrhů je založen na stejném právním základě, totožná je i právní argumentace, včetně její stylizace i formálního vyjádření či jen s drobnými odchylkami. Za uvedených okolností lze uzavřít, že sepsání tzv. formulářové žaloby představuje spíš administrativní úkon, než provedení úkonu právní služby. V této souvislosti je možné odkázat na Nařízení evropského parlamentu a Rady (ES) č. 861/2007 ze dne 11. 7. 2007, kterým se zavádí evropské řízení o drobných nárocích.