9 C 189/2021

Plný text

Okresní soud v Uherském Hradišti rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Mgr. Michala Tománka a přísedících Ivana Šišáka a Miroslava Zatloukala ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované zastoupená advokátem jméno příjmení se sídlem Národní číslo , PSČ obec a číslo o zaplacení částky ve výši 23 118 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku ve výši 23.118 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % z částky 23.118 Kč od 1. 2. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku ve výši 20.530,52 Kč k rukám zástupce žalobce, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobce se žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne 26. 10. 2021 domáhal rozhodnutí, kterým by soud uložil žalované zaplatit žalobci částku ve výši 23.118 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % z částky 23.118 Kč od 1. 2. 2020 do zaplacení z titulu dluhu na cestovních náhradách – stravném za měsíc prosinec roku 2019, kdy mu žalovaná nevyplatila cestovní náhrady ve výši 917 EUR, když tato částka byla ze strany žalobce žalované řádně vyúčtována a při kurzu 25,21 Kč za 1 EUR odpovídal celkový dluh na stravném částce ve výši 23.118 Kč. K odůvodnění žaloby pak zejména uvedl, že u žalované pracoval jako řidič nákladní dopravy, přičemž v rámci výkonu práce byl vysílán na pracovní cesty a náležely mu tak cestovní náhrady představované stravným. Žalobci pak vznikl nárok na stravné za měsíc prosinec 2019 ve výši 917 EUR, avšak žalovaná, ač tento nárok nijak nezpochybnila, ani přes výzvu k úhradě uvedené částky mu ničeho nezaplatila. Naopak vůči tomuto nároku žalobce započetla podle ní existující nárok na náhradu škody s ohledem ke skutečnosti, že podle žalované byl žalobce účastníkem dopravní nehody a z jeho strany došlo k poškození jemu svěřeného nákladního automobilu. S tímto žalobce nesouhlasil, když považoval takový postup za rozporný s příslušnými ustanoveními zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, v platném a účinném znění, (dále jen ZPr). Žalovaná pak žalobci ničeho neuhradila ani přes doručení předžalobní výzvy.

2. Žalovaná s podanou žalobou od samého počátku nesouhlasila. Primárně nijak nezpochybňovala nárok žalobce na stravné ve výši 917 EUR, ani pak samotné vyčíslení tohoto nároku v českých korunách (Kč), avšak trvala na tom, že žalobce byl odpovědný za způsobenou škodu na jejím majetku a s ohledem k této skutečnosti byla oprávněna provést jednostranný zápočet vůči nároku žalobce na stravné, což učinila dne 23. 9. 2021, o čemž také informovala žalobce. S ohledem k uvedené skutečnosti pak podle žalované byl nárok uplatněný žalobou zcela neopodstatněný.

3. Soud tak v rámci tohoto řízení učinil z důkazů a nesporných tvrzení účastníků, která považoval v souladu s § 120 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném a účinném znění, (dále jen OSŘ), za svá vlastní skutková zjištění, následující skutková zjištění:

4. Tak mezi účastníky nebylo žádného sporu o tom, že žalobce u žalované pracoval na základě pracovní smlouvy ze dne 1. 5. 2019 s tím, že v článku XII. Srážky ze mzdy nebo jiných příjmů této pracovní smlouvy bylo mezi žalobcem a žalovanou dojednáno, že„ Zaměstnanec výslovně souhlasí, aby zaměstnavatel uspokojil svá práva (závazky zaměstnance), jež má vůči zaměstnanci srážkou z jeho mzdy, platu či jiných příjmů v souladu s § 145 a násl. zákoníku práce“ Nicméně soud neměl za to, že by toto ujednání opravňovalo žalovanou k jednostrannému zápočtu jejího tvrzeného nároku na náhradu škody vůči nároku žalobce na stravné za měsíc prosinec 2019, když právě tento nárok žalobce ve výši 917 EUR žalovaná nijak nezpochybňovala. Naopak žalobce ani nijak neprojevil souhlas s tím, že by snad odpovídal za tvrzenou škodu.

5. Z okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 20. 1. 2020 bylo pak zjištěno, že žalovaná doručila žalobci dne 21. 1. 2020 okamžité zrušení pracovního poměru z důvodu porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k žalobcem vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem ve smyslu § 55 odst. 1 písm. b) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, v platném a účinném znění, (dále jen ZPr). Žalobce odmítl toto okamžité zrušení pracovního poměru převzít.

6. Z Oznámení o započtení pohledávky adresované ze strany žalované žalobci ze dne 23. 9. 2021 bylo zjištěno, že žalovaná sdělila své stanovisko žalobci ohledně nároku na zaplacení částky ve výši 917 EUR odpovídající tedy nároku žalobce na stravné za prosinec 2019, když sdělila, že vůči tomuto nároku započetla jednostranně pohledávku za žalobcem ve výši 134.113,52 Kč z titulu nároku na náhradu škody na vozidle [registrační značka], kterou měl žalobce způsobit žalované během pracovní cesty do Francie, když právě za tuto pracovní cestu mu náleželo stravné ve výši 917 EUR tj. 23.296,38 Kč (podle vypočteného kurzu podle žalované 25, 405 Kč za 1 EUR).

7. Z předžalobní výzvy adresované žalované ze strany zástupce žalobce ze dne 16. 6. 2021 soud pouze zjistil, že žalobce žalovanou vyzval k zaplacení částky 917 EUR do 30. 6. 2021. Tato pak byla doručena žalované (jejímu zástupci) dne 16. 6. 2021, jak soud mohl zjistit z informace o doručení zásilky - datové zprávy.

8. Z tabulky výpočtu cestovních náhrad ve vztahu k prosinci 2019 soud zjistil, že byly tyto vyúčtovány ve výši 917 EUR.

9. Ze Sdělení ze dne 30. 11. 2020 adresované zástupci žalované ze strany zástupce žalobce bylo pak zjištěno, že žalobce odmítal nárok na náhradu škody žalované ve výši 134.113,52 Kč, přičemž poukazoval na jím uznanou škodu na vozidle [registrační značka] při pracovní cestě do [příjmení] [jméno]. Žalobce učinil nabídku žalované, že pokud nebude nadále požadovat náhradu škody ve výši 134.113,52 Kč, nepožadoval by žalobce svůj nárok na cestovní náhrady.

10. Ze sjetiny z internetové stránky InfoSoud ohledně řízení 25 C 63/2021 vedeného u Okresního soudu v Karviné soud zjistil, že toto řízení dosud v době rozhodování soudu nebylo skončeno. V tomto řízení žalovaná žalovala (žaluje) nárok na zaplacení částky ve výši 29.262,97 Kč vůči žalobci z titulu náhrady škody vzniklou na vozidle [registrační značka] při pracovní cestě do [příjmení] [jméno]. Žalované byla uhrazena již částka ve výši 22.284 Kč prostřednictvím pojišťovny žalobce, avšak toto byl nárok na zbylou tvrzenou část škody, která neměla být žalované uhrazena, což bylo opět skutečností mezi účastníky nespornou. Nicméně toto řízení nijak zásadně nesouviselo s řízením vedeným u zdejšího soudu.

11. Soud shora uvedené a provedené důkazy hodnotil podle § 132 OSŘ, tedy každý důkaz zvlášť a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, přičemž rovněž vzal v úvahu vše, co v řízení vyšlo najevo.

12. Soud již pak další důkazy neprováděl, neboť měl za to, že důkazy, které jím byly k návrhu účastníků provedeny, tvořily ve svém souhrnu dostatečný podklad pro rozhodnutí v této věci a pro bezpečný závěr o skutkovém stavu. Ostatně ani účastníci po poučení podle § 119a odst. 1 OSŘ neměli žádná další vyjádření a především žádné další důkazy nenavrhovali. Soud tak vyšel z toho, že žádné další důkazy nebylo nutno v tomto řízení provádět. Jakékoliv dokazování nad rámec důkazů shora uvedených soud považoval za zcela nadbytečné.

13. Na základě zjištění učiněných v rámci dokazování pak dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu věci, tedy že žalobce u žalované pracoval jako řidič nákladní dopravy, přičemž v rámci výkonu práce byl vysílán na pracovní cesty a náležely mu tak cestovní náhrady představované stravným. Uvedený pracovně právní vztah účastníků byl založen pracovní smlouvou ze dne 1. 5. 2019 s tím, že v článku XII. Srážky ze mzdy nebo jiných příjmů této pracovní smlouvy bylo mezi žalobcem a žalovanou dojednáno, že„ Zaměstnanec výslovně souhlasí, aby zaměstnavatel uspokojil svá práva (závazky zaměstnance), jež má vůči zaměstnanci srážkou z jeho mzdy, platu či jiných příjmů v souladu s § 145 a násl. zákoníku práce“ Nicméně soud neměl za to, že by toto ujednání opravňovalo žalovanou k jednostrannému zápočtu jejího tvrzeného nároku na náhradu škody vůči nároku žalobce na stravné za měsíc prosinec 2019, když právě tento nárok žalobce ve výši 917 EUR žalovaná nijak nezpochybňovala. Naopak žalobce ani nijak neprojevil souhlas s tím, že by snad odpovídal za tvrzenou škodu. Pracovní poměr žalobce a žalované byl skončen okamžitým zrušením pracovního poměru ze dne 20. 1. 2020, které bylo doručeno žalobci dne 21. 1. 2020, když žalobce odmítl toto převzít a za této situace bylo podle přesvědčení soudu toto řádně doručeno a nebylo ani zjištěno, že by se snad žalobce v minulosti ve stanovené prekluzivní lhůtě v § 72 ZPr napadl neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru. Žalobce žalované řádně vyúčtoval nárok na tzv. diety ve výši 917 EUR za měsíc prosinec 2019, když žalovaná tento jeho nárok nijak nezpochybnila, avšak provedla jednostranný zápočet vůči tomuto nároku ve výši 134.113,52 Kč odpovídající nároku žalované na náhradu škody na vozidle [registrační značka], kterou měl žalobce způsobit žalované během pracovní cesty do Francie, když právě za tuto pracovní cestu mu náleželo stravné ve výši 917 EUR tj. 23.296,38 Kč (podle vypočteného kurzu podle žalované 25, 405 Kč za 1 EUR). Toto pak oznámila žalobci dopisem ze dne 23. 9. 2021, který mu doručila. Žalobce s tímto nesouhlasil a oznámil svůj nesouhlas s takovým postupem. Žalovaná nic neuhradila ani po doručení předžalobní upomínky. (viz právní hodnocení)

14. Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu posoudil soud věc po právní stránce takto:

15. Podle § 4 ZPr platí, že pracovněprávní vztahy se řídí tímto zákonem; nelze-li použít tento zákon, řídí se občanským zákoníkem (zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném a účinném znění, NOZ), a to vždy v souladu se základními zásadami pracovněprávních vztahů.

16. Podle § 146 ZPr srážky ze mzdy smějí být provedeny jen a) v případech stanovených tímto zákonem nebo zvláštním zákonem, b) na základě dohody o srážkách ze mzdy nebo k uspokojení závazků zaměstnance, c) k úhradě členských příspěvků zaměstnance, který je členem odborové organizace, bylo-li to sjednáno v kolektivní smlouvě nebo na základě písemné dohody mezi zaměstnavatelem a odborovou organizací a souhlasí-li s tím zaměstnanec, který je členem odborové organizace.

17. Dále podle § 147 odst. 1 zaměstnavatel smí srazit zaměstnanci (§ 146 písm. a)) jen a) daň z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti, b) pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti a pojistné na všeobecné zdravotní pojištění, c) zálohu na mzdu nebo plat, kterou je zaměstnanec povinen vrátit proto, že nebyly splněny podmínky pro přiznání této mzdy nebo platu, <b>d) nevyúčtovanou zálohu na cestovní náhrady, popřípadě jiné nevyúčtované zálohy poskytnuté zaměstnanci k plnění jeho pracovních úkolů,</b> e) náhradu mzdy nebo platu za dovolenou, na niž zaměstnanec ztratil právo nebo na niž mu právo nevzniklo, a náhradu mzdy nebo platu podle § 192, na niž zaměstnanci právo nevzniklo.

18. Podle odst. 3 téhož ustanovení platí, že srážky ze mzdy zaměstnance ve prospěch zaměstnavatele za přijetí do zaměstnání, ke složení peněžních záruk nebo k úhradě smluvních pokut nejsou dovoleny. Srážky ze mzdy k náhradě škody jsou možné jen na základě dohody o srážkách ze mzdy (§ 146 písm. b)).

19. Podle § 152 Zpr se cestovními výdaji, za které poskytuje zaměstnavatel zaměstnanci cestovní náhrady, rozumí výdaje, které vzniknou zaměstnanci při a) pracovní cestě (§ 42 ZPr), b) cestě mimo pravidelné pracoviště, c) mimořádné cestě v souvislosti s výkonem práce mimo rozvrh směn v místě výkonu práce nebo pravidelného pracoviště, d) přeložení (§ 43), e) dočasném přidělení (§ 43a), f) přijetí do zaměstnání v pracovním poměru, g) výkonu práce v zahraničí.

20. Cestovními náhradami jsou myšleny i tzv. diety, tedy stravné ve smyslu § 156 odst. 1 písm. d) ZPr, přičemž žalobci vznikl bez pochybností nárok na stravné v celkové výši 917 EUR za dobu měsíce prosince 2019, když žalovaná tento nárok nijak nezpochybňovala.

21. Žalovaná provedla jednostranný zápočet vlastního tvrzeného nároku na náhradu škody vůči částce 917 EUR, ač nedošlo k uzavření dohody o srážkách ze mzdy mezi žalovanou a žalobcem a podle přesvědčení soudu pak nebyl takový postup ze strany žalované možný. Žalovaná v tomto řízení uplatnila tuto kompenzační námitku, avšak soud byl přesvědčen, že bylo třeba posuzovat toto jednání z pohledu § 147 odst. 1 písm. e) ZPr a contrario, kdy platí, že zaměstnavatel smí srazit zaměstnanci nevyúčtovanou zálohu na cestovní náhrady, popřípadě jiné nevyúčtované zálohy poskytnuté zaměstnanci k plnění jeho pracovních úkolů. V tomto případě pak soud musel jednoznačně zdůraznit, že žalobce řádně nárok na cestovní náhrady spočívající ve stravném řádně žalované vyúčtoval (žalovaná nijak tuto skutečnost nesporovala) a nebylo pak možné již tedy provést srážku ze mzdy ve vztahu k této části mzdového nároku, respektive jiného nároku žalobce vyplývajícího z pracovněprávního vztahu. Soud nesouhlasil s argumentací žalované, že by snad tento zákaz ohledně jednostranného započtení – provedení jednostranné srážky ze mzdy se nevztahoval na uvedený nárok žalobce, protože se nejedná o určitou část mzdy, složku mzdy. Naopak takový nárok je jistě dalším nárokem zaměstnance v souvislosti s výkonem závislé práce pro zaměstnavatele, tedy žalobce ve vztahu k žalované, přičemž tento nárok je sice tzv. jiným nárokem vyplývajícím z pracovněprávního vztahu s ohledem na provedení konkrétní práce, avšak vzhledem ke shora uvedenému ustanovení § 147 odst. 1 písm. e) ZPr a contrario, nebylo možné vůči tomuto nároku provést srážku ze mzdy či z jiného příjmu. V tomto směru lze odkázat také na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. 5. 2019 sp.zn. 21 Cdo 238/2019, podle něhož jednostranné započtení pohledávky zaměstnavatele na náhradu škody proti pohledávce zaměstnance na mzdu, plat, odměnu z dohody a náhradu mzdy nebo platu není přípustné. Zaměstnavatel je oprávněn započíst svou pohledávku na náhradu škody proti pohledávce zaměstnance na mzdu, plat, odměnu z dohody a náhradu mzdy nebo platu a provést srážku (srážky) ze mzdy za účelem uspokojení svého nároku na náhradu škody jen na základě dohody o srážkách ze mzdy uzavřené se zaměstnancem.

22. Soud si byl sice vědom ustanovení čl. XII. Srážky ze mzdy nebo jiných příjmů v pracovní smlouvě uzavřené účastníky, kdy bylo mezi nimi dojednáno, že„ Zaměstnanec výslovně souhlasí, aby zaměstnavatel uspokojil svá práva (závazky zaměstnance), jež má vůči zaměstnanci srážkou z jeho mzdy, platu či jiných příjmů v souladu s § 145 a násl. zákoníku práce“, avšak ani toto ujednání nemohlo poskytnout žalované možnost bez dalšího provádět jednostranně srážky ze mzdy ve vztahu k žalobci, když nadto bylo nutno zdůraznit, že žalobce s tvrzenou výší škody projevil jednoznačný nesouhlas. Tímto článkem totiž by bylo možno operovat tak, že by žalovaná mohla provádět jakékoliv srážky ze mzdy podle vlastního uvážení, aniž by se mohl k tomuto postupu žalobce jako zaměstnanec vyjádřit a byl případně seznámen s konkrétními důvody, kdy má soud za to, že takto paušálně dohodnout možnost srážky ze mzdy není možné a bude vždy v konkrétním případě nutné uzavřít konkrétní dohodu, kde bude jednoznačně konkretizováno, z jakého důvodu je taková dohoda sjednávána, ve vztahu k jakému nároku zaměstnavatele se sjednává, či z jakého právního titulu. Soud tak považoval postup žalované za rozporný se ZPr a za takové situace nemohl přihlédnout k učiněné kompenzační námitce z hlediska tvrzené srážky ze mzdy.

23. Soud pak tedy měl s ohledem na shora uvedené za zcela prokázané, že žalobci vznikl nárok na cestovní náhrady představované stravným ve výši 917 EUR, které byly řádně žalobcem vyúčtovány a žalovaná ani nijak nerozporovala oprávněnost požadované částky, přičemž tedy žalobě vyhověl co do požadované částky ve výši 23.118 Kč odpovídající částce 917 EUR při kurzu 25,21 Kč za 1 EUR. Pokud šlo o prodlení žalované, pak soud vyšel z toho, že žalovaná se dostala do prodlení s úhradou uvedené částky od 1. 2. 2020, jestliže měla být tato částka uhrazena ve výplatním termínu mzdy za měsíc prosinec 2019 v měsíci lednu 2020 ve smyslu § 141 odst. 1 ZPr, podle kterého platí, že mzda nebo plat jsou splatné po vykonání práce, a to nejpozději v kalendářním měsíci následujícím po měsíci, ve kterém vzniklo zaměstnanci právo na mzdu nebo plat nebo některou jejich složku. Žalovaná pak tedy byla v prodlení od počátku následujícího měsíce tj. od 1. 2. 2020, kdy podle § 1970 NOZ platí, že po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Soud tedy vyhověl v plném rozsahu a uložil žalované zaplatit žalobci částku ve výši 23.118 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % z částky 23.118 Kč od 1. 2. 2020 do zaplacení. (výrok I.)

24. Soud v tomto případě rozhodoval o nákladech řízení z hlediska principu uvedeného v § 142 odst. 1 OSŘ, kdy platí, že účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Soud tak plně úspěšnému žalobci přiznal vůči žalované náhradu veškerých nákladů potřebných k účelnému uplatňování práva spočívající v zaplaceném soudním poplatku ve výši 1.156 Kč a dále v úhradě nákladů za zastupování advokátem (zástupce žalobce) za jeden úkon právní služby podle tarifní hodnoty 23.118 Kč tj. 2.060 Kč, když celkově byla sazba mimosmluvní odměny přiznána za 6 úkonů právní služby tj. 12.360 Kč (§ 7 bod 5, § 8 odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění účinném od 1. 9. 2006, (dále jen AT), a to příprava a převzetí zastoupení podle § 11 odst. 1 písm. a) AT, sepsání předžalobní výzvy ze dne 16. 6. 2021 podle § 11 odst. 1 písm. h) AT, sepis a podání žaloby ze dne 26. 10. 2021 podle § 11 odst. 1 písm. d) AT, stanovisko k vyjádření žalované ze dne 12. 1. 2022 podle § 11 odst. 1 písm. d) AT, účast u jednání soudu dne 25. 3. 2022 a u jednání soudu dne 6. 9. 2022, v paušální náhradě hotových výdajů advokáta za 6 úkonů právní služby po 300 Kč, tj. 1.800 Kč (§ 11 odst. 1 písm. a), c), d), g), h) a § 13 odst. 3 AT), náhradě cestovních výdajů za cestu advokáta osobním automobilem k jednáním soudu dne 25. 3. 2022, 6. 9. 2022 ze [obec] do [obec] a zpět vypočtenou podle ustanovení § 157 a § 158 ZPr ve výši 495 Kč za takto uskutečněnou cestu k jednání soudu dne 25. 3. 2022, ve výši 557 Kč dne 6. 9. 2022, celkem za tyto 2 cesty k soudu částku ve výši 1.052 Kč (osobní automobil MAZDA CX-7, [registrační značka], palivo BA 95 B (benzin), cena 37,50 Kč za 1 litr k datu 25. 3. 2022, sazba náhrady 4,70 Kč/km v roce 2022, cena 43,50 Kč za 1 litr k datu 12. 4. 2022, sazba náhrady 4,70 Kč/km v roce 2022, cena 44,50 Kč za 1 litr k datu 6. 9. 2022, sazba náhrady 4,70 Kč/km v roce 2022, počet km za cestu k soudu 28 km tj. celkem za cestu tam i zpět 56 km a za 2 takto uskutečněné cesty bylo najeto 112 km), náhradu za ztrátu času advokáta za 8 půlhodin po 100 Kč tj. celkem 800 Kč (§ 14 odst. 1 písm. a), odst. 3 AT). A dále podle § 137 odst. 3 OSŘ náhrada za DPH ve výši 3.362,52 Kč Celkem tedy náhrada nákladů řízení činila částku ve výši 20.530,52 Kč Lhůta k plnění byla stanovena v souladu s § 160 odst. 1 věta první před středníkem OSŘ, místo plnění podle § 149 odst. 1 OSŘ. (výrok II.)