9 C 234/2023

Plný text

Okresní soud v Uherském Hradišti rozhodl soudcem Mgr. Michalem Tománkem ve věci žalobkyně: Anonymizováno IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 , Anonymizováno . sídlem Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0 proti žalované: Jméno zainteresované osoby 0/0 , narozená Datum narození zainteresované osoby 0/0 bytem Adresa zainteresované osoby 0/0 o zaplacení příslušenství

I. Žaloba, jíž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení smluvního úroku z úvěru ve výši 25,85 % ročně z částky 12 000 Kč od 21. 7. 2016 do zaplacení, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.

1. Žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne , datum, se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení příslušenství představovaného úrokem z úvěru ve výši 25,85 % ročně z částky 12 000 Kč od 21. 7. 2016 z titulu dluhu žalované z uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne , datum, . K odůvodnění žaloby zejména uvedla, že žalovaná uzavřela se společností , právnická osoba, jakožto původním věřitelem a právním předchůdcem žalobkyně smlouvu o úvěru č. , hodnota, ze dne , datum, , na jejímž základě byl žalované poskytnut hotovostní úvěr ve výši 12 000 Kč. Žalovaná se zavázala úvěr splatit v 13 pravidelných měsíčních splátkách s tím, že poslední splátka měla být uhrazena k datu 15. 8. 2017. Žalovaná však řádně úvěr nesplácela, neuhradila žádnou splátku, ač byla upozorněna na porušení smluvních podmínek. Původní věřitel řádně zkoumal před uzavřením smlouvy o úvěru i úvěruschopnost žalované. Pohledávka za žalovanou byla postoupena nejprve na společnost , právnická osoba, ., následně na společnost , právnická osoba, a následně pak na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne , datum, , když o postoupení pohledávky byla žalovaná vždy řádně informována. S ohledem ke skutečnosti, že žalovaná ničeho na úvěru nevrátila, žalobkyně požadovala smluvní úrok z úvěru ve výši 25,85 % ročně z částky 12 000 Kč představující poskytnutý úvěr, a to od 21. 7. 20116 do zaplacení. Žalovaná ničeho neuhradila dluh ani po doručování předžalobní výzvy ze dne 10. 8. 2023.

2. Žalovaná se k podané žalobě nijak nevyjádřila, po celou dobu byla zcela pasivní.

3. Na základě žalobkyní předložených důkazů a tvrzení žalobkyně učinil soud ve věci skutková zjištění, kdy bylo jednoznačně soudem zjištěno, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou byla uzavřena Smlouva o úvěru ze dne , datum, , na jejímž základě byla poskytnuta žalované částka ve výši 12 000 Kč a žalovaná se zavázala vrátit částku ve výši 20 280 Kč. Úrok z úvěru ve výši 25,85 % ročně odpovídal roční úrokové sazbě u úvěru na 13 měsíců, přičemž tento úrok spolu s administrativním poplatkem a úplatou za poskytnutí úvěru byly splatné v 1. až 5. splátce úvěru, částečně v 6. splátce úvěru, když celkové náklady na poskytnutí úvěru byly vypočteny podle úvěrové smlouvy na částku 8 280 Kč. Součástí úvěrové smlouvy byl Souhlas se zpracováním osobních údajů a rozhodčí smlouva. Dále byla také vyplněna listina nazvaná formulář pro standartní informace o spotřebitelském úvěru spolu s podpisem žalované ze dne , datum, a předpis splátek k úvěrové smlouvě, přičemž obě tyto listiny měly být také podepsány žalovanou. Právě z předpisu splátek k úvěrové smlouvě bylo možné zjistit, že výše úroku z úvěru byla stanovena v rámci splátek 1. až 5. na částku 633 Kč a u 6. splátky pak úrok činil 195 Kč s tím, že tedy celková výše úvěru činila v kapitalizované podobě 3 360 Kč, přičemž úrok z úvěru se týkal pouze období trvání úvěrové smlouvy na 13 měsíců a úvěrová smlouva neupravovala možné další úročení úrokem z úvěru nesplacenou část jistiny i po uplynutí doby trvání úvěrové smlouvy. Z listiny nazvané Kontaktní osoba soud pouze zjistil, že byla zde uvedena jako kontaktní osoba kamarádka žalované , jméno FO, . Ze žádosti o poskytnutí úvěru, podkladů pro posouzení bonity klienta ze dne , datum, soud mohl zjistit, že žalovaná uvedla u průměrných měsíčních výdajů částku 6 000 Kč, přičemž uvedla průměrný měsíční příjem činil 6 500 Kč a průměrné příjmy celé domácnosti pak byly uváděny ve výši 16 000 Kč a další očekávané mimořádné příjmy byly uvedeny ve výši 30 000 Kč. Příjmy byly u žalované z dávek od OSSZ, jak uvedla sama žalovaná. Ze scoringové karty k úvěru č. , hodnota, mohl soud pouze zjistit, jak byly konkrétní informace v rámci vnitřního vyhodnocení ve vztahu k poskytnutí úvěru žalované bodovány ze strany původního věřitele, avšak nebylo zjištěno nic dalšího.

4. Soud pak měl dále za prokázané ze smlouvy o prodeji části závodu, ze smlouvy o zpětném odkupu pohledávek a smlouvy o postoupení pohledávek ze dne , datum, bylo zjištěno, že na žalobkyni byla postoupena i pohledávka za žalovanou, což bylo zjištěno i z přílohy ke smlouvě o postoupení pohledávek.

5. Z předžalobní výzvy ze dne 26. 2. 2020 spolu s podacím lístkem ze dne 26. 2. 2020 soud pak zjistil, že žalované byla zasílána předžalobní upomínka, avšak v této se hovoří o dluhu žalované vůči jiné společnosti, a to společnosti , právnická osoba, , avšak žalovaná uzavírala úvěrovou smlouvu se společností , právnická osoba, , dokonce i IČO bylo jiné u uváděné společnosti v předžalobní upomínce, oproti IČO u úvěrující společnosti.

6. Soud shora uvedené důkazy hodnotil podle § 132 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném a účinném znění (dále jen OSŘ), tedy každý důkaz zvlášť a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, přičemž rovněž vzal v úvahu vše, co v řízení vyšlo najevo.

7. Soud při jednání konaném dne 16. 4. 2024 provedl k důkazu výše uvedené listiny, přičemž k tomuto jednání se nedostavila žalobkyně, která se z jednání omluvila. Právě s ohledem ke skutečnosti, že se žalobkyně k jednání nedostavila, soud jí nemohl poskytnout dodatečné poučení o tom, že je její povinností doplnit tvrzení ohledně řádného zjišťování úvěruschopnosti žalované ve smyslu § 118a odst. 1 OSŘ a zároveň i k tomu, aby doplnila k takovým tvrzením i řádně důkazy ve smyslu § 118a odst. 3 OSŘ. Bylo pak věcí žalobkyně, že se k nařízenému jednání nedostavila a zbavila se tak zcela o své vůli možnosti, aby ji soud řádně poučil z hlediska prokázání dostatečného zkoumání úvěruschopnosti žalované jejím právním předchůdcem. Soud pak musel zdůraznit, že jen těžko byla otázka úvěruschopnosti žalované šetřena řádným způsobem, neboť by bylo možné dotazem na centrální evidenci exekucí možné zjistit, že k datu uzavírání úvěrové smlouvy byly proti žalované vedeny exekuce pro různé dluhy mj. z úvěrových smluv (u zdejšího soudu evidováno minimálně 6 exekučních řízení), přičemž zároveň bylo třeba zdůraznit, že nebylo nijak doloženo, jak právní předchůdce fakticky ověřoval úvěruschopnost žalované z hlediska ověření výše příjmů a výdajů. Zároveň soud ani neměl za řádně prokázané, na jakém základě byla požadována žalobkyní částka obchodního úroku z úvěru i do budoucna, aniž by tato respektovala i samotná smluvní ujednání o jeho výši v samotné úvěrové smlouvě. Z důvodu procesní pasivity žalobkyně, která se bez vážných důvodů neostavila k jednání soudu dne 16. 4. 2024, nemohl ani v tomto směru cokoliv činit ve vztahu k poučení žalobkyně o povinnosti předložit konkrétní listiny osvědčující její tvrzení ohledně transakční historie úvěrové smlouvy a prováděných úhrad ze strany žalované.

8. Na základě výše uvedeného učinil soud závěr o skutkovém stavu věci, kdy podstatné bylo a v tomto směru musel soud především zdůraznit, že nemohlo být sporu o tom, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou byla uzavřena Smlouva o úvěru ze dne , datum, , na jejímž základě byl žalované poskytnut úvěr ve výši 12 000 Kč a žalovaná se zavázala vrátit částku ve výši 20 280 Kč. Úrok z úvěru ve výši 25,85 % ročně odpovídal roční úrokové sazbě u úvěru na 13 měsíců, přičemž tento úrok spolu s administrativním poplatkem a úplatou za poskytnutí úvěru byly splatné v 1. až 5. splátce úvěru, částečně v 6. splátce úvěru, když celkové náklady na poskytnutí úvěru byly vypočteny podle úvěrové smlouvy na částku 8 280 Kč. Součástí úvěrové smlouvy byl Souhlas se zpracováním osobních údajů a rozhodčí smlouva. Výše úroku z úvěru byla stanovena v rámci splátek 1. až 5. na částku 633 Kč a u 6. splátky pak úrok činil 195 Kč s tím, že tedy celková výše úvěru činila v kapitalizované podobě 3 360 Kč, přičemž úrok z úvěru se týkal pouze období trvání úvěrové smlouvy na 13 měsíců a úvěrová smlouva neupravovala možné další úročení úrokem z úvěru nesplacenou část jistiny i po uplynutí doby trvání úvěrové smlouvy. Právní předchůdce žalobkyně podle názoru soudu nedostatečně zjišťoval úvěruschopnost žalované, když nedostatečně zjišťoval závazky žalované, které fakticky předcházely uzavření úvěrové smlouvy, přičemž nemohl tak kvalifikovaně zjistit schopnost žalované fakticky splácet, respektive splatit řádně poskytnutý úvěr, když mohl vycházet pouze ze sdělení žalované ohledně výdajů a příjmů, aniž by si uvedené skutečnosti byl schopný verifikovat. Zjišťování schopnosti splácet úvěr fakticky provedl pouze dotazem u žalované, nedotazoval se jí na jiné její závazky. Pokud šlo o informace o exekucích, pak na tyto fakticky rezignoval, respektive žalobkyně neprokázala, že by právní předchůdce žalobkyně jakékoliv dotazy tohoto charakteru činil, stejně tak nečinil ani další dotazy a nezjišťoval tedy řádně úvěruschopnost žalované, když žádné takové listiny nebyly ze strany žalobkyně doloženy. Objektivně vzato pak ani právní předchůdce žalobkyně nemohl zjistit faktické možnosti žalované, pakliže nezjišťoval, jaké jiné závazky žalovaná má a pokud by žalovaná disponovala dostatečnými prostředky na splácení všech jejích závazků, jistě by nečelila tolika exekucím na základě již dříve vydaných vykonatelných exekučních titulů. Soud tedy musel nutně vyjít ze skutečnosti, že žalobkyně nesplnila vlastní povinnosti ve smyslu § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, v platném a účinném znění do 1. 12. 2016, (ZoSpÚv), neboť právní předchůdce žalobkyně si nezjistil dostatečným způsobem majetkové poměry žalované před uzavřením úvěrové smlouvy. Za tohoto stavu, kdy soud považoval jednání právního předchůdce žalobkyně za rozporné s příslušným ustanovením § 9 ZoSpÚv, posuzoval tedy uzavřenou úvěrovou smlouvu za absolutně neplatnou, musel nahlížet případně na uplatněný nárok žalobkyní jako na nárok na vydání bezdůvodného obohacení žalovanou, ale toto by platilo pouze za situace, pakliže by žalobkyně žalovala na vrácení částky úvěru ve výši 12 000 Kč, avšak již nikoliv ve vztahu k požadovanému obchodnímu úroku z úvěru. (viz níže)

9. Po právní stránce hodnotil soud zjištěný skutkový stav takto:

10. Podle § 3028 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném a účinném znění od 1. 1. 2014, (dále jen NOZ), tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Z uvedeného ustanovení NOZ je pak zcela jednoznačné, že na projednávanou věc bylo třeba aplikovat již právní úpravu obsaženou v NOZ ve vztahu k uzavřené smlouvě o úvěru. Zároveň soud musel v tomto případě také mít na zřeteli to, že se jednalo bez jakýchkoliv pochybností o spotřebitelský úvěr, přičemž tedy na tuto úvěrovou smlouvu bylo třeba případně aplikovat vedle příslušných ustanovení NOZ i úpravu spotřebitelského úvěru obsaženou v ZoSpÚv, když tento předpis byl platný a účinný v době uzavírání úvěrové smlouvy k datu , datum, , kdy na straně jedné vystupuje právní předchůdce žalobkyně coby nebankovní poskytovatel spotřebitelského úvěru a na straně druhé žalovaná v postavení spotřebitele.

11. Úprava provedená ZoSpÚv sleduje-stejně jako veškeré jiné právní předpisy zabývající se ochranou spotřebitele-primárně ochranu spotřebitele jako slabší smluvní strany před obratností obchodníků. Vychází se z toho, že spotřebitel z důvodu své nezkušenosti či neznalosti není schopen konkurovat v obratnosti vyškoleným a zkušeným profesionálům znalým technik moderního obchodu. Zdůrazňována tak je především otázka informovanosti spotřebitele. Zakázány jsou pak nekalé obchodní praktiky jako klamání spotřebitele apod. V oblasti poskytování spotřebitelských úvěrů je pak zdůrazněna povinnost poskytovatele posoudit před poskytnutím úvěru úvěruschopnost spotřebitele, a to na základě informací, umožňujících učinit si o této okolnosti spolehlivý úsudek.

12. Podle přesvědčení soudu pak právní předchůdce žalobkyně rozhodně nesplnil svou povinnost, když řádně nezjišťoval úvěruschopnost žalované a nesplnil tak povinnost ve smyslu § 9 ZoSpÚv, který právě upravuje posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr.

13. Tak podle § 9 odst. 1 ZoSpÚv věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.

14. Podle odst. 2 pak dále platilo v době uzavírání úvěrové smlouvy, že osoba, která je oprávněna zpracovávat údaje o spotřebitelích za účelem posuzování jejich úvěruschopnosti a která je oprávněna poskytovat přístup k těmto údajům třetím osobám, umožní věřitelům se sídlem nebo místem podnikání v jiném členském státě Evropské unie přístup k těmto údajům za stejných podmínek jako věřitelům se sídlem nebo místem podnikání v České republice. Tato osoba uveřejní podmínky přístupu věřitelů k těmto údajům způsobem umožňujícím dálkový přístup.

15. Podle odst. 3 téhož ustanovení pak platí, že spotřebitel poskytne věřiteli na jeho žádost úplné, přesné a pravdivé údaje nezbytné pro posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr.

16. Ve smyslu odst. 4 pak pokud je důvodem neposkytnutí spotřebitelského úvěru výsledek vyhledávání v databázi umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, věřitel okamžitě a bezplatně spotřebitele vyrozumí o tomto výsledku a sdělí mu údaje o použité databázi.

17. Ze shora uvedeného komentovaného ustanovení vyplývá, že odborná péče při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyžaduje speciální znalosti v příslušné oblasti a jejich aplikaci v konkrétním případě. Věřitel je povinen postupovat jako profesionál. Zákon nestanoví konkrétní přesný postup či hierarchii informací nutných k posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V řadě případů mohou věřiteli dostačovat již informace, které má o spotřebiteli na základě předchozích či současných smluvních vztahů. Tyto informace mohou být dostatečným důvodem pro odmítnutí poskytnout spotřebitelský úvěr (opakované prodlení se splácením předchozích úvěrů apod.), nemohou však být samy o sobě dostačující pro kladné rozhodnutí o poskytnutí spotřebitelského úvěru (některé pohyby na platebním účtu spotřebitele mohou představovat peněžní toky např. příbuzného spotřebitele; stejně tak věřitel nemusí mít povědomí o všech dluzích spotřebitele u jiných věřitelů apod.).

18. Ustanovení § 9 odst. 1 ZoSpÚv výslovně předpokládá, že zdrojem informací může být i samotný spotřebitel. Zde je však nutné zdůraznit, že jakkoliv ustanovení § 9 odst. 3 ZoSpÚv ukládá spotřebiteli povinnost poskytnout věřiteli "na jeho žádost úplné, přesné a pravdivé údaje nezbytné pro posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr", tato povinnost ani nepřesouvá důkazní břemeno za správnost poskytnutých údajů na spotřebitele, ani nezbavuje věřitele povinnosti jednat s odbornou péčí. Věřitel se tak nemůže s informacemi získanými od spotřebitele bez dalšího spokojit a brát je jako fakt, ale je povinen tyto informace s odbornou péčí vyhodnotit a důkladně je prověřit. Pokud má věřitel pochybnosti o jejich správnosti (např. pokud výdaje na bydlení či stravování nebo jiné náklady neodpovídají cenám v místě a čase obvyklým apod.), je věřitel povinen požadovat po spotřebiteli objasnění takových údajů, případně je v rámci svých možností jiným způsobem ověřit.

19. K tomu je nutné zejména podrobně analyzovat osobní, resp. domácí rozpočet spotřebitele – žadatele o spotřebitelský úvěr, a to obě jeho strany, tedy jak příjmy, tak výdaje. Analýza pouze jedné ze stran rozpočtu sama o sobě k posouzení schopnosti splácet spotřebitelský úvěr nepostačuje, neboť např. ze samotné informace o čistých měsíčních příjmech spotřebitele ve výši 15 000 Kč není možné říci, zda bude schopen platit splátku ve výši 2 000 Kč měsíčně, když nejsou současně známy všechny jeho ostatní výdaje. Při posouzení úvěruschopnosti musí věřitel vždy zohlednit rodinné postavení spotřebitele, tedy zda vyživuje další osoby, anebo naopak zda se na financování provozu domácnosti podílí další osoba (rodiče, manžel, druh, děti) atp. Právní předchůdce sice měl k dispozici údaje od žalované, avšak bez toho, aniž by reálně údaje verifikoval. Nevycházel pak ani, jak bylo již uvedeno výše, ani z jiných zdrojů. Za vhodné jiné zdroje lze považovat např. veřejně dostupné rejstříky, ať už je přístup do nich zdarma – obchodní rejstřík, registr živnostenského podnikání, insolvenční rejstřík aj., anebo je zpoplatněn, což je případ centrální evidence exekucí vedené, provozované a spravované Exekutorskou komorou České republiky v souladu s § 125 exekučního řádu. Neověření údajů v databázích, které jsou bezplatně veřejně přístupné, lze považovat za zanedbání odborné péče. Opomenout v této souvislosti nelze ani katastr nemovitostí, a to nejen za účelem ověření existence případného zajištění nabízeného spotřebitelem nebo tvrzení spotřebitele, že majetek je prodáván a v nejbližší době očekává spotřebitel příjem z takového prodeje (na listu vlastnictví by v takovém případě nejspíše byla vyznačena plomba). Stejně tak může věřitel tímto nahlédnutím zjistit, zda již na majetku spotřebitele nevázne zástavní právo zajišťující pohledávky jiných věřitelů.

20. Shora uvedeným povinnostem tak podle zjištění soudu, i s ohledem na předložené důkazy, právní předchůdce žalobkyně nedostál, neboť se podle všeho spokojil pouze s informacemi od žalované, nijak je neověřoval, nezjišťoval ostatně ani skutečnosti z dostupných systémů ohledně insolvence, především pak ohledně exekucí vedených vůči žalované. Důsledkem porušení povinnosti podle § 9 ZoSpÚv je pak absolutní neplatnost smlouvy pro rozpor se zákonem podle § 580 odst. 1 NOZ ve spojení s § 588 NOZ, k níž soud přihlédl i bez návrhu. Z těchto důvodů posoudil soud nárok žalobkyně z titulu bezdůvodného obohacení podle § 2991 odst. 1 NOZ spočívající v plnění, aniž by zde existoval platný závazek žalobkyně vůči žalované jí poskytnout jakoukoliv částku. Zároveň jednání žalobkyně vykazovalo jednoznačné porušení úvodních ustanovení NOZ ve vztahu k nutnosti jednat v souladu s obecnými principy dobrých mravů, jakožto obecného korektivu všech právních jednání.

21. S ohledem na výše uvedené pak soud považoval žalobu za nedůvodnou, když předmětem řízení byl obchodní úrok z úvěru a takový nárok při shora uvedeném závěru soudu o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy byl nárokem, který nebylo možno požadovat po žalované z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 odst. 1 NOZ, přičemž tedy žalobu zamítl. (výrok I.)

22. O povinnosti k náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 1 OSŘ a contrario, když by žalovaná jako plně úspěšná strana sporu měla nárok na náhradu nákladů řízení, avšak žalovaná tyto náklady řízení nepožadovala. (výrok II.)