10 C 158/2019

Plný text

Okresní soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem titul Ottou Plachý ve věci žalobkyně: ; právnická osoba , IČO sídlem adresa žalobkyně zastoupená advokátkou titul . jméno příjmení sídlem adresa proti; žalované: ; název žalované anonymizováno stát. instituce , IČO sídlem adresa státního zastupitelství za které jedná zástupce žalované anonymizováno 6 slov , IČO , sídlem adresa o zaplacení částka s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku [částka] s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se co do zaplacení částky [částka] s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce [částka] k rukám právní zástupkyně žalobkyně, a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobou došlou zdejšímu soudu dne [datum] se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky [částka] s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, požaduje přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou žalobkyni v důsledku nesprávného úředního postupu, za nepřiměřenou délku soudního řízení vedeného u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. [spisová značka]. Řízení bylo zahájeno dne [datum], kdy žalobkyně podala žalobu o vydání bezdůvodného obohacení, a bylo pravomocně ukončeno dne [datum]; žaloba byla zamítnuta. Řízení tedy trvalo 8 let, takovou délku řízení žalobkyně považuje za naprosto nepřiměřenou. Žalobkyně přičítá hlavní vliv na délku řízení postupu soudu 1. stupně, jednalo se o dílčí období nečinnosti soudu a průtahy mezi soudními jednáními, dle žalobkyně řízení nebylo soudem vedeno efektivně a uskutečnila se mnohá soudní jednání, která nijak nepřiblížila řízení k vydání rozhodnutí. Řízení dle žalobkyně nebylo nijak složité, nebyli slyšeni svědci, ustanoven znalec, soud rozhodl, že žalovaný není pasivně legitimován. Předmět řízení byl pro žalobkyni významný z hlediska žalované částky [částka] s příslušenstvím a od této částky se odvíjející náhrady nákladů řízení. K tomu dále uvedla, že je veřejnou obchodní společností, jejíž dva společníci ručí za závazky společnosti celým svým majetkem a při krachu společnosti mohou přijít o všechno. Jejich nejistota a úzkost ohledně výsledku řízení tak byla velmi vysoká. Žalobkyně uplatnila nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění u Ministerstva spravedlnosti podáním doručeným dne [datum], žalovaná na uplatněný nárok ve lhůtě šesti měsíců nijak nereagovala, proto se žalobkyně domáhá svého nároku soudní cestou. Jelikož se žalovaná k uplatněnému nároku v zákonné šestiměsíční lhůtě nevyjádřila, navrhla žalobkyně, aby soud zvýšil základní částku zadostiučinění z důvodu nepřiměřené délky kompenzačního řízení. Z výše uvedených důvodů se tak žalobkyně domáhala přiznání přiměřeného zadostiučinění v částce [částka] s úrokem z prodlení od [datum] do zaplacení. V doplnění žaloby ze dne [datum] pak žalobkyně uvedla, že se v obdobném řízení domáhala po žalované přiměřeného zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení vedeného u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. [spisová značka], jehož předmětem bylo vydání bezdůvodného obohacení ve výši [částka] a celková doba řízení činila 7 let a 3 měsíce. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18. 4. 2019, č. j. [číslo jednací], bylo žalobkyni přiznáno přiměřené zadostiučinění ve výši [částka]. Vzhledem k tomu, že se uvedené řízení podstatně shoduje s tímto projednávaným případem, mělo by dle žalobkyně být v tomto případě přiměřené zadostiučinění stanoveno obdobným způsobem.

2. Žalovaná uplatněný nárok neuznala. Učinila nesporným, že žalobkyně dne [datum] uplatnila nárok na poskytnutí zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení, peněžitá náhrada jí přiznána nebyla. Uvedla, že celková doba předmětného řízení činila 7 let a 11 měsíců, shledala jeden průtah v délce 7 měsíců. Řízení bylo vedeno před dvěma stupni soudů, bylo po stránce skutkové i právní do určité míry složité, byly provedeny listinné důkazy a vyslechnuti svědci. Žalovaná dospěla při mimosoudním projednání uplatněného nároku k závěru, že délku předmětného řízení je třeba hodnotit jako nepřiměřenou a žalobkyni tak vznikla nemajetková újma. Význam řízení pro žalobkyni byl shledán jako nízký. Odškodnění má být poskytováno za pocit nejistoty spojený s výsledkem řízení v objektivním smyslu, nemá sloužit k saturaci neúspěchu účastníka v řízení. Skutečnost, že žalobkyně současně vedla množství skutkově obdobných sporů, její újmu rapidně snižuje. Žalobkyně minimálně od pravomocných rozhodnutí v řízeních vedených u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. [spisová značka], [spisová značka] a [spisová značka] věděla, že ani tato žaloba nebude úspěšná. Pokud na žalobě stále trvala, jednalo se o její neadekvátní rozhodnutí. Žalobkyně navíc dvakrát žádala o přerušení řízení, čímž musela být srozuměna, že řízení bude trvat déle. Stát nenese žádnou odpovědnost za skutečnost, že žalobkyně podala žalobu proti subjektu, který nebyl pasivně legitimován. Jakákoliv újma žalobkyně je tak domnělá, žalobkyně nemohla očekávat úspěch, žalované společenství vlastníků jednotek namítalo nedostatek pasivní legitimace od počátku řízení. Žalovaná tak má za to, že k náhradě vzniklé nemajetkové újmy je dostatečné konstatování porušení práva bez přiznání peněžitého zadostiučinění. Částku požadovanou žalobkyní považuje za nepřiměřenou. Následně uvedla, že žalobkyně vedla u Okresního soudu v Ústí nad Labem více než dvacet sporů se stejným skutkovým základem, kdy na straně žalované vystupovala různá společenství vlastníků jednotek. Jednalo se o vydání bezdůvodného obohacení, které mělo společenstvím vzniknout na základě neplatné smlouvy o dílo a službách, kterou uzavřela žalobkyně s [územní celek]. Žalobkyně v roce 2001 zažalovala [územní celek] o zaplacení dlužné částky z uvedené smlouvy, řízení bylo vedeno u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. [spisová značka] a v rozsudku odvolacího soudu ze dne [datum] byla konstatována neplatnost uvedené smlouvy. Žalobkyně proto následně podala žaloby na jednotlivá společenství vlastníků jednotek. Některá z těchto řízení probíhala rychleji než jiná, konkrétně řízení ve věcech [spisová značka], [spisová značka] a [spisová značka] byla pravomocně skončena k datům [datum] a [datum], kdy odvolací soud vyslovil právní názor o nedostatku pasivní legitimace žalovaných společenství vlastníků. V těchto věcech žalobkyně podala dovolání, která byla Nejvyšším soudem ČR všechna odmítnuta dne [datum]. Následně žalobkyně podala i [ulice] stížnosti, které byly všechny Ústavním soudem odmítnuty, první usnesením ze dne [datum], sp. zn. [ústavní nález]. Postup žalobkyně v ostatních pomaleji probíhajících řízeních byl totožný. Žalobkyně nejprve navrhovala přerušení do skončení řízení vedeného u téhož soudu pod sp. zn. [spisová značka] (uvedený spor proti [územní celek] [obec]) a pokud bylo následně rozhodnuto o pokračování v řízení, žalobkyně podávala návrh na přerušení řízení z důvodu probíhajícího řízení o dovolání ve věci [spisová značka], ve kterém byla řešena otázka pasivní legitimace žalovaného společenství vlastníků jednotek. I postup soudu byl v zásadě shodný, bylo rozhodováno o přerušení řízení a záleželo zejména na tom, zda žalovaný podal odvolání proti usnesení o přerušení řízení. S ohledem na výše uvedené se tak postupně snižoval význam řízení pro žalobkyni, resp. stav nejistoty, které má odškodnění kompenzovat. Jestliže žalobkyně věděla, jaký právní názor má na skutkově shodné případy odvolací soud, byla její nejistota ohledně výsledku řízení prakticky eliminována. Žalobkyně sice podala dovolání a [ulice] stížnost, tam jsou však značně omezené možnosti přezkumu. Od [datum], kdy bylo v totožné věci rozhodnuto Ústavním soudem, již netrvala nejistota žalobkyně ohledně výsledku sporu, ten byl zřejmý a žalobkyně jej mohla očekávat. V následujícím období tak bylo posuzované řízení pro žalobkyni zcela bez významu. Poukázala na to, že žalobkyně sama navrhla přerušení řízení do skončení řízení o dovolání v obdobné věci, činila tak proto, že již znala pro ni nepříznivý názor odvolacího soudu, proti kterému se bránila dovoláním. Žalobkyně v tuto chvíli věděla, jak o žalobě bude rozhodnuto, že žaloba bude zamítnuta, nechtěla, aby se tak stalo, a doufala, že Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zvrátí. Žalobkyně tak de facto chtěla svým návrhem na přerušení dosáhnout toho, aby řízení probíhalo ještě déle. Pokud žalobkyně nechtěla, aby řízení skončilo před rozhodnutím Nejvyššího soudu, pak ji v tomto období nemohla vznikat žádná újma. Dle žalované ze skutečnosti, že žalobkyně vedla současně více než 20 obdobných řízení o vydání bezdůvodného obohacení proti různým společenstvím vlastníků, vyplývá nepatrný význam řízení pro žalobkyni. Pro žalobkyni se fakticky jednalo o spor z jedné neplatné smlouvy, sice vedený proti více žalovaným, ale všechna byla zahájena ve stejný den žalobami shodného znění a žalobkyně užívala stejnou procesní taktiku. Jediným důvodem, proč žalobkyně zahájila více než 20 soudních řízení, bylo její přesvědčení, že žalovaná mají být právě jednotlivá společenství vlastníků jednotek. Na tuto provázanost řízení musí být dle žalované brán zřetel, a pokud by žalobkyni mělo být poskytnuto peněžité zadostiučinění, měla by všechna řízení být odškodněna jednou souhrnnou částkou. Žalobkyně podala kolem dvaceti kompenzačních žalob za uvedená řízení (u Okresního soudu v Ústí nad Labem kromě předmětné věci dále řízení pod sp. zn. [spisová značka], ostatní u Obvodního soudu pro Prahu 2). Žalovaná považuje za nepřijatelné, aby žalobkyni za daného stavu bylo přiznáno zadostiučinění za všech více než dvacet posuzovaných řízení, namísto jednoho řízení s předmětem asi [částka] (součet částek žalovaných v jednotlivých řízeních). Dle žalované nelze odškodnění takto násobit počtem řízení, naopak újma žalobkyně z jednoho komplexního sporu byla rozdělena mezi mnoho obsahově totožných řízení. Dále uvedla, že žaloby byly zamítnuty pro nedostatek pasivní legitimace, neboť legitimováni jsou účastníci neplatné smlouvy, žalované tedy mělo být Město Ústí nad Labem a měla být podána jen jedna žaloba a mělo být vedeno pouze jedno řízení. Vzhledem k výše uvedenému žalovaná považuje za dostatečné nahrazení újmy žalobkyně již pravomocně přiznané peněžité zadostiučinění rozsudkem Městského soudu v Praze č. j. [číslo jednací] v kombinaci s konstatováním porušení práva v tomto řízení. Konečně poukázala na aktuální rozsudky Městského soudu v Praze, kterými byly další kompenzační žaloby zamítnuty. S odůvodněním těchto rozsudků se žalovaná ztotožňuje.

3. V této věci již zdejší soud rozhodl rozsudkem ze dne 23. 12. 2019, č. j. [číslo jednací], kterým žalobě vyhověl do částky [částka] s úrokem z prodlení. Proti rozsudku bylo podáno odvolání oběma účastníky. Usnesením ze dne 14. 4. 2020, č. j. [číslo jednací], Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudek zrušil a vrátil věc Okresnímu soudu k dalšímu řízení. Důvodem pro zrušení bylo, že řízení bylo zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, když napadené rozhodnutí vydala soudkyně, u níž jsou se zřetelem na její poměr k projednávané věci dány důvody pochybovat o její nepodjatosti. V posuzované věci totiž rozhodovala o nároku na poskytnutí náhrady za nemajetkovou újmu stejná soudkyně, jako v řízení, ve kterém mělo k nesprávnému úřednímu postupu dojít (a bez pochyb k němu došlo), která se také na průtazích v řízení podílela téměř výhradně svou činností. Krajský soud uvedl, že první jednání ve věci, které bylo provedeno za tím účelem, za kterým má být provedeno, proběhlo až [datum], kde byl proveden první důkaz. Ostatní do té doby konaná jednání sloužila jen přednesům stran. Jen u čtyř jednání proběhlo dokazování, jen v těchto případech proto lze hovořit o jednáních v pravém smyslu. Jednání také byla nesprávně, tedy bez vážného důvodu, odročována, navíc bez určení termínu dalšího jednání, následující jednání pak byla nařizována s odstupem mnoha měsíců, aniž by pro takový postup byl (ze spisu plynul) jakýkoliv rozumný důvod. Další průtahy byly způsobeny tím, že soudkyně nesprávně ve dvou případech vyhověla návrhu žalobkyně na přerušení řízení, to s sebou neslo zdržení po dobu trvání odvolacích řízení, v nichž byla obě usnesení o přerušení změněna.

4. S ohledem na závazný právní názor odvolacího soudu tak věc znovu projednal nový soudce, zástupce vyloučené soudkyně určený dle rozvrhu práce.

5. Soud ve věci provedl důkaz předloženými listinnými důkazy a předmětným spisem sp. zn. [spisová značka] (důkaz byl proveden celým spisem, když s ohledem na předmět řízení je třeba zjistit celý průběh řízení, tj. nestačilo provést jen některé listiny z tohoto spisu), dále soud s ohledem na námitky žalované dle § 120 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) provedl důkaz konečnými rozhodnutími v obdobných věcech žalobkyně u zdejšího soudu, zjistil stav dalších kompenzačních sporů žalobkyně a vyžádal od Obvodního soudu pro Prahu 2 konečná rozhodnutí v těchto věcech (za účelem zjištění judikatury v podobných případech, když těchto rozhodnutí se také účastníci dovolávali).

6. Provedeným dokazováním soud zjistil následující skutečnosti:

7. Z žádosti o přiměřené zadostiučinění ze dne [datum] soud zjistil, že touto žalobkyně požádala žalovanou o přiznání přiměřeného zadostiučinění za nepřiměřenou délku soudního řízení vedeného u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. [spisová značka]. Žalobkyně požadovala zaplatit částku [částka]. V žádosti žalobkyně mj. uvedla, že k průtahům ve věci došlo zejména ze strany Okresního soudu v Ústí nad Labem, který po více jak 7 let zjišťoval pouze základní podmínky řízení ve věci pasivní legitimace žalovaného. Z předloženého podacího lístku, dodejky, podacího razítka na kopii této žádosti předložené žalovanou a dopisu žalované ze dne [datum] potvrzujícího přijetí vyplývá, že žádost byla Ministerstvu spravedlnosti doručena dne [datum].

8. Ze stanoviska Ministerstva spravedlnosti ze dne [datum] bylo zjištěno, že Ministerstvo posoudilo žádost o poskytnutí zadostiučinění z důvodu nepřiměřené délky soudního řízení vedeného u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. [spisová značka] se závěrem, že k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nepřiměřené délce řízení došlo, za dostačující k náhradě vzniklé nemajetkové újmy však považovalo samotné konstatování porušení práva bez přiznání peněžitého zadostiučinění. Ministerstvo uvedlo, že v předmětné věci byl shledán jeden průtah v délce 7 měsíců, řízení bylo vedeno před dvěma stupni soudů, řízení bylo po stránce skutkové i právní do určité míry složité. Význam řízení pro žalobkyni byl shledán jako nízký s ohledem na množství skutkově shodných sporů, které žalobkyně současně vedla. Žalobkyně minimálně od pravomocného rozhodnutí v dříve skončených věcech věděla, že ani tato žaloba nebude úspěšná. Stát nenese odpovědnost za skutečnost, že žalobkyně podala žalobu proti subjektu, který nebyl pasivně legitimován.

9. Z výpisu z obchodního rejstříku ohledně žalobkyně soud zjistil, že žalobkyně je veřejnou obchodní společností a má dva společníky – fyzické osoby.

10. Z výše uvedených zjištění tak soud vychází, když o pravosti předložených důkazů nebyl důvod pochybovat, ostatně mezi účastníky ani nebyly sporné.

11. Nic podstatného pro rozhodnutí v této věci soud nezjistil z výpisu z veřejného rejstříku ohledně [název společenství] [anonymizována tři slova] [ulice a číslo], [číslo], [číslo] (které bylo žalovaným ve věci [spisová značka]).

12. Ze spisu zdejšího soudu sp. zn. [spisová značka] bylo zjištěno, že v tomto řízení se žalobou došlou soudu dne [datum] žalobkyně domáhala po žalovaném [příjmení] [název společenství] [anonymizována dvě slova] [ulice a číslo], [číslo], [číslo] zaplacení částky [částka] s příslušenstvím. Žaloba byla odůvodněna tím, že žalobkyně jako zhotovitel uzavřela s [územní celek] jako objednatelem dne [datum] smlouvu o dílo a službách s dílem spojených. Předmětem smlouvy byl nájem, následný prodej a provoz zařízení [příjmení] 2000 včetně odečtů a vyhodnocení nákladů na vytápění, za což se město Ústí nad Labem zavázalo hradit žalobkyni pravidelné měsíční platby. Trvání smlouvy bylo sjednáno na 10 let od dokončení montáže, tj. do [datum]. V souladu se smlouvou žalobkyně namontovala zařízení [příjmení] do [číslo] obecních bytů. V řízení vedeném u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. [spisová značka] byla odvolacím soudem konstatována neplatnost smlouvy. Zařízení bylo instalováno i v objektu, který (nyní) spravuje žalované společenství (v 72 bytech). Žalované společenství po [datum] (kdy uplynula doba, na kterou byla uzavřena smlouva mezi žalobkyní a Městem Ústí nad Labem) uzavřelo se [právnická osoba] s.r.o. smlouvu na provádění odečtů a rozúčtování tepla systémem [příjmení]. [příjmení] [příjmení] je ve vlastnictví žalobkyně, užívá je však žalované společenství. Z tohoto důvodu se žalobkyně domáhala zaplacení bezdůvodného obohacení za období od [datum] do [datum] ve výše uvedené částce. Prvním úkonem soudu byla výzva k zaplacení soudního poplatku vypravená dne [datum], žalobkyně soudní poplatek zaplatila dne [datum]. Následně dne [datum] proběhlo první jednání, které bylo odročeno na neurčito za účelem poskytnutí lhůty žalobkyni k vyjádření (na jednání žalované společenství vzneslo řadu námitek, mj. jiné námitku nedostatku pasivní legitimace, která byla odůvodněna tím, že žalované společenství žádné zařízení žalobkyně neužívá, popíralo, že zařízení je nainstalováno v předmětném domě, pokud bylo odkazováno na smlouvu se [právnická osoba] s.r.o., tak údaje z tvrzeného zařízení využívá jiný subjekt. Popíralo, že vlastníkem zařízení je žalobkyně, tvrdilo, že [anonymizováno] je [územní celek], že smlouva žalobkyně s [územní celek] je platná, žalované společenství závazky města nepřevzalo, pasivně legitimováno může být toliko [územní celek] či jiný subjekt, který si dohodl s žalobkyní instalaci a provoz takového zařízení). Dne [datum] žalobkyně doplnila tvrzení, následně předložila listinné důkazy, dne [datum] podala další doplnění. Dne [datum] proběhlo další jednání (2.), bylo odročeno na neurčito za účelem poskytnutí lhůty žalobkyni k vyjádření. Dne [datum] žalobkyně navrhla přerušení řízení do pravomocného skončení řízení vedeného u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 11 C 189/2001, a to z důvodu, že v uvedeném řízení nechává zpracovat znalecký posudek, který má zodpovědět na položené otázky (cena zařízení [příjmení], cena jeho pronájmu a provozu). Usnesením ze dne [datum] soud řízení přerušil. Proti tomuto usnesení podalo žalované společenství odvolání dne [datum], dne [datum] bylo odvolání rozesláno druhé straně, dne [datum] bylo předloženo odvolacímu soudu Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne [datum] napadené usnesení změnil tak, že se řízení nepřerušuje (z důvodu, že uvedený znalecký posudek má určit cenu za pronájem za jiné období, jeho výsledky tak nebude možné bez dalšího použít). Další jednání (3.) se konalo dne [datum], bylo odročeno na neurčito za účelem dokazování. Dne [datum] soud nařídil další jednání a současně referoval výzvy k vyžádání důkazů od třetích osob; to bylo odesláno až dne [datum]. Jednání (4.) proběhlo dne [datum], bylo odročeno na neurčito za účelem dokazování. Další jednání (5.) proběhlo dne [datum], bylo odročeno na neurčito za účelem dokazování (resp. uvádí se za účelem doplnění dokazování, ale žádné dokazování dosud neproběhlo). Na dalším jednání (6.) dne [datum] byl proveden první důkaz, a to výslech svědka; jednání bylo opět odročeno na neurčito za účelem doplnění dokazování. Na dalším jednání (7.) dne [datum] také proběhlo dokazování, jednání bylo odročeno na neurčito. Další jednání (8.) dne [datum] proběhlo bez dokazování (proběhla jen vyjádření účastníků a jejich důkazní návrhy), jednání bylo odročeno na konkrétní termín. Ani na tomto dalším jednání (9.) dne [datum] dokazování neproběhlo, na návrh žalobkyně bylo odročeno na neurčito za účelem vyčkání rozhodnutí odvolacího soudu ve skutkově obdobné věci. Následovalo jednání (10.) dne [datum], na kterém žalobkyně navrhla přerušení řízení za účelem vyčkání rozhodnutí v dovolacím řízení v obdobné věci (sp. zn. Nejvyššího soudu [spisová značka]), soud na tomto jednání rozhodl o přerušení řízení. Žalovaná s přerušením nesouhlasila, podala odvolání. Spis byl předložen odvolacímu soudu dne [datum], Krajský soud usnesením ze dne [datum] napadené usnesení změnil tak, že se řízení nepřerušuje (z důvodu, že právní názor dovolacího soudu nebude pro účastníky v této věci závazný). Dne [datum] bylo nařízeno další jednání (11.), které proběhlo dne [datum]. Na tomto jednání proběhlo dokazování a byl vyhlášen rozsudek. Rozsudkem Okresního soudu č. j. [číslo jednací] bylo rozhodnuto tak, že se žaloba zamítá. Důvody zamítnutí byly v podstatě dva, jednak soud shledal, že případné nároky z neplatné smlouvy je třeba vypořádat mezi účastníky této smlouvy, tj. v tomto případě mezi žalobkyní a Městem Ústí nad Labem, přičemž v důsledku převodu vlastnictví jednotek z vlastnictví města by nabyvatelé jednotek do práv a povinností z uzavřené smlouvy nevstoupili. Dále soud shledal, že společenství vlastníků jednotek má omezenou právní subjektivitu, a jelikož braní případných užitků z užívání zařízení [příjmení] [rok] není výkonem správy společných částí domu, není společenství vlastníků pasivně legitimováno. Soud v rozsudku také odkázal na rozhodnutí ve věcech [spisová značka] a [spisová značka], ve kterých Krajský soud i Nejvyšší soud vyslovily názor o nedostatku pasivní legitimace žalovaných. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně odvolání dne [datum]. Dne [datum] soud odvolání rozeslal a vyzval žalobkyni k zaplacení soudního poplatku za odvolání. Žalobkyně soudní poplatek zaplatila dne [datum]. Spis byl předložen Krajskému soudu v Ústí nad Labem dne [datum]. Dne [datum] proběhlo jednání u Krajského soudu, bylo odročeno za účelem vyhlášení rozsudku. Rozsudkem odvolacího soudu ze dne 28. 6. 2018, č. j. [číslo jednací], byl rozsudek Okresního soudu potvrzen. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem, že smlouva o dílo a službách s dílem spojených byla uzavřena mezi žalobkyní a [územní celek], aktivně a pasivně legitimováni ve sporu z neplatné smlouvy mohou být výlučně účastníci neplatné smlouvy, bez ohledu na to, zda se v souvislosti s plněním z neplatné smlouvy obohatil i někdo jiný. Na tom nic nemění ani skutečnost, že smluvní vztah mezi žalobkyní a městem měl podle uzavřené smlouvy skončit k [datum] a bezdůvodné obohacení požaduje žalobkyně až za období od [datum] do [datum]. Souhlasil i se závěrem, že žalované společenství vlastníků nemůže být s ohledem na své postavení správce budovy pasivně legitimováno. Odvolací soud v odůvodnění také odkázal na své rozsudky v obdobných věcech žalobkyně proti jiným společenstvím vlastníků jednotek (sp. zn. [spisová značka], [spisová značka] a [spisová značka]), přičemž dovolání proti těmto rozsudkům byla Nejvyšším soudem odmítnuta a následně byly odmítnuty i ústavní stížnosti žalobkyně. Rozsudek Krajského soudu nabyl právní moci dne [datum], tím bylo řízení skončeno.

13. Z rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 11. 2015, č. j. [číslo jednací], bylo zjištěno, že tímto rozsudkem byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobkyně po jiném společenství vlastníků jednotek domáhala zaplacení částky [částka] s příslušenstvím. Předmět žaloby byl obdobný jako ve věci [spisová značka], jednalo se o bezdůvodné obohacení za užívání zařízení [příjmení] [rok] bez právního důvodu za období od [datum] do [datum], pouze šlo o zařízení umístěná v jiném domě. Rozsudek byl odůvodněn tím, že žalované společenství vlastníků není pasivně legitimováno, neboť společenství vlastníků jednotek má omezenou právní subjektivitu a předmět žaloby nelze považovat za správu domu, dále žalované společenství předmětné zařízení fakticky neužívalo, pokud je odkazováno na mandátní smlouvu mezi [právnická osoba] [právnická osoba] a žalovaným společenstvím, tak z té mohly společenství vyplývat povinnosti jen vůči smluvnímu partnerovi, nikoliv vůči žalobkyni.

14. Z rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 10. 2016, č. j. [číslo jednací], kterým bylo rozhodováno o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem č. j. [číslo jednací], bylo zjištěno, že Krajský soud rozsudek soudu první stupně ve výroku o věci samé potvrdil. Krajský soud rozhodnutí odůvodnil tím, že byla uzavřena smlouva o dílo a službách s dílem spojených mezi žalobkyní a [územní celek], která upravovala placení pravidelných měsíčních poplatků za plnění poskytovaná žalobkyní. I kdyby v průběhu smluvního vztahu došlo k prodeji jednotlivých bytových jednotek osazených zařízením [příjmení] [rok], právní vztah založený smlouvou by na jednotlivá společenství vlastníků jednotek ani na nabyvatele bytových jednotek bez dalšího nepřešel. Povinnost [územní celek] platit sjednané měsíční poplatky žalobkyni by tak trvala nadále. Jestliže je uzavřená smlouva absolutně neplatná, jsou k vypořádání bezdůvodného obohacení z této smlouvy aktivně a pasivně legitimováni výlučně její účastníci, bez ohledu na to, zda se v souvislosti s plněním z neplatné smlouvy obohatil i někdo jiný. Je tak bez významu okolnost, zda zařízení [příjmení] nadále fakticky užívalo [územní celek] nebo jej umožnilo užívat jiným subjektům. Krajský soud dále souhlasil s názorem, že v předmětném sporu o vydání bezdůvodného obohacení nemůže být žalované společenství s ohledem na své postavení správce budovy pasivně legitimováno. Z pojmu správy nelze dovozovat odpovědnost žalovaného za vydání bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním zařízení, které v důsledku sloužilo k řádnému naplňování bytových potřeb vlastníků bytových jednotek. Rozsudek nabyl právní moci dne [datum].

15. Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2017, č. j. [číslo jednací], bylo zjištěno, že tímto bylo odmítnuto dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 10. 2016, č. j. [číslo jednací], jako nepřípustné. Nejvyšší soud uvedl, že je v souladu s ustálenou judikaturou závěr odvolacího soudu, že samotným převodem vlastnictví jednotek z vlastnictví města by nabyvatelé jednotek nevstoupili do práv a povinností ze smlouvy, a protože bezdůvodné obohacení plněním z neplatné smlouvy je třeba vypořádat mezi účastníky této smlouvy, není žalované společenství vlastníků, které nebylo účastníkem smlouvy, ve věci pasivně legitimováno. Vzhledem k tomu se již dovolací soud nezabýval tím, zda v předmětné věci nešlo o výkon správy společenství vlastníků, neboť i kdyby názor odvolacího soudu v tomto směru nebyl správný, to by již nemohlo mít na rozhodnutí vliv. Usnesení nabylo právní moci dne [datum].

16. Z usnesení Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 3345/17, bylo zjištěno, že tímto byla odmítnuta ústavní stížnost žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem č. j. [číslo jednací] ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. [číslo jednací] a usnesení Nejvyššího soudu č. j. [číslo jednací] [ulice] stížnost byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, ve věci se jednalo typicky o věc podústavního práva, do jehož výkladu Ústavní soud v zásadě nezasahuje.

17. Z rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 11. 2015, č. j. [číslo jednací], bylo zjištěno, že tímto rozsudkem byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky [částka] s příslušenstvím. Předmět žaloby byl opět obdobný jako ve věci [spisová značka], jednalo se o bezdůvodné obohacení za užívání zařízení [příjmení] [rok] bez právního důvodu za období od [datum] do [datum], v domě dalšího společenství vlastníků jednotek. Rozsudek byl odůvodněn obdobně jako rozsudek ve věci [spisová značka].

18. Z rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 10. 2016, č. j. [číslo jednací], kterým bylo rozhodováno o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem č. j. [číslo jednací], bylo zjištěno, že Krajský soud rozsudek soudu první stupně potvrdil. Odůvodnění rozsudku bylo obdobné jako v rozsudku č. j. [číslo jednací]. Rozsudek nabyl právní moci dne [datum].

19. Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2017, č. j. [číslo jednací], bylo zjištěno, že tímto bylo odmítnuto dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 10. 2016, č. j. [číslo jednací], jako nepřípustné. Odůvodnění usnesení bylo obdobné jako v usnesení č. j. [číslo jednací]. Usnesení nabylo právní moci dne [datum].

20. Z rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 11. 2015, č. j. [číslo jednací], bylo zjištěno, že tímto rozsudkem byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky [částka] s příslušenstvím. Předmět žaloby byl opět obdobný jako ve věci [spisová značka], jednalo se opět o bezdůvodné obohacení za užívání zařízení [příjmení] [rok] bez právního důvodu za období od [datum] do [datum], zase v jiném domě jiného společenství vlastníků jednotek. Rozsudek byl odůvodněn obdobně jako rozsudek ve věci [spisová značka].

21. Z rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 10. 2016, č. j. [číslo jednací], kterým bylo rozhodováno o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem č. j. [číslo jednací], bylo zjištěno, že Krajský soud rozsudek soudu první stupně ve výroku o věci samé potvrdil. Odůvodnění rozsudku bylo obdobné jako v rozsudku č. j. [číslo jednací]. Rozsudek nabyl právní moci dne [datum].

22. Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2017, č. j. [číslo jednací], bylo zjištěno, že tímto bylo odmítnuto dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 10. 2016, č. j. [číslo jednací], jako nepřípustné. Odůvodnění usnesení bylo obdobné jako v usnesení č. j. [číslo jednací]. Usnesení nabylo právní moci dne [datum].

23. Z rozsudků zdejšího soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem (na prvním místě je uváděn rozsudek zdejšího soudu a na druhém místě rozsudek soudu odvolacího v dané věci) č. j. 13 C 358/2010-200, 17 Co 482/2017-220, 13 C 359/2010-170, 17 Co 485/2017-190, 13 C 360/2010-273, 14 Co 26/2018-304, 13 C 361/2010-178, 17 Co 6/2018-201, 13 C 362/2010-174, 17 Co 499/2017-193, 13 C 363/2010-246, 17 Co 511/2017-269, 13 C 367/2010-317, 17 Co 500/2017-340, 13 C 368/2010-168, 17 Co 483/2017-191, 13 C 370/2010-172, 17 Co 481/2017-192, 13 C 372/2010-249, 84 Co 235/2018-276, 13 C 373/2010-177, 17 Co 497/2017-200, 13 C 374/2010-303, 17 Co 456/2017-329, 13 C 375/2010-213, 17 Co 457/2017-233, 13 C 376/2010-191, 17 Co 512/2017-216, 13 C 377/2010-189, 17 Co 480/2017-211, 13 C 378/2010-188 (v této věci odvolání nebylo podáno), 13 C 379/2010-183, 17 Co 487/2017-201, 13 C 380/2010-174, 17 Co 498/2017-197, 13 C 381/2010-218, 17 Co 510/2017-245, 13 C 382/2010-222, 17 Co 501/2017-244, 13 C 383/2010-160 a 17 Co 484/2017-182 a usnesení zdejšího soudu č. j. 13 C 366/2010-65 bylo zjištěno, že předmět těchto řízení byl obdobný jako ve věci zdejšího soudu sp. zn. [spisová značka]. Jednalo se o žaloby na vydání bezdůvodného obohacení za užívání zařízení [příjmení] 2000 za období od [datum] do [datum], v průměru byla žalována částka asi [částka], v každé věci bylo žalováno jiné [název společenství] [anonymizována dvě slova]. S výjimkou řízení sp. zn. [spisová značka], ve kterém bylo řízení v roce 2012 zastaveno, byly všechny žaloby zamítnuty. Odůvodnění rozsudků byla prakticky shodná jako odůvodnění rozsudků ve věci sp. zn. [spisová značka]. Většina těchto řízení byla pravomocně skončena v červenci a srpnu 2018.

24. Z informačního systému soudu bylo zjištěno, že další řízení vedené mezi účastníky u zdejšího soudu pod sp. zn. [spisová značka] bylo zahájeno dne 12. 4. 2019, ve věci již rozhodl soud prvního stupně, bylo podáno odvolání, věc je aktuálně u odvolacího soudu, řízení tedy není pravomocně skončeno.

25. Z výpisu řízení vedených u Obvodního soudu pro Prahu 2 bylo zjištěno, že u uvedeného soudu bylo v letech 2018 a 2019 zahájeno celkem 21 řízení mezi stejnými účastníky jako v této věci. Z toho 14 žalob bylo podáno v rozmezí necelého měsíce, v době od [datum] do [datum]. Ve třech věcech ještě nebylo rozhodnuto, v jedné věci zatím rozhodl (nepravomocně) jen soud prvního stupně, ostatní řízení jsou již skončená.

26. Z konečných rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 2 a Městského soudu v Praze jako soudu odvolacího v předmětných věcech (na prvním místě je uváděno rozhodnutí soudu prvního stupně a na druhém místě rozhodnutí odvolacího soudu v dané věci), a to rozsudků č. j. 20 C 146/2018-82, 58 Co 211/2020-103, 25 C 132/2018-42, 29 Co 67/2019-66, 28 C 204/2018-63, 11 Co 383/2019-87, 11 C 45/2019-90, 11 Co 171/2020-130, 14 C 91/2019-106 (ve spojení s opravným usnesením č. j. 14 C 91/2019-120), 39 Co 215/2020-140, 15 C 77/2019-112, 30 Co 121/2020-145, 16 C 33/2019-205 (v této věci odvolání nebylo podáno), 17 C 37/2019-83, 25 Co 1/2020-119, 19 C 145/2019-118, 20 Co 30/2020-145, 23 C 89/2019-121, 51 Co 315/2020-150, 23 C 96/2019-121, 30 Co 173/2020-165, 25 C 97/2019-109, 13 Co 45/2020-147, 25 C 106/2019-55, 17 Co 34/2020-77, 26 C 96/2019-105, 91 Co 71/2020-134, 26 C 106/2019-115, 62 Co 4/2020-141, 28 C 94/2019-156 (v této věci odvolací soud dosud nerozhodl) a usnesení č. j. 23 C 121/2018-21, 29 Co 376/2018-28, 23 C 128/2018-20, 55 Co 291/2018-27 bylo zjištěno, že ve věcech sp. zn. 23 C 121/2018 a 23 C 128/2018 bylo řízení zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku. Předmětem ostatních řízení bylo přiznání přiměřeného zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení vedených u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. [číslo jednací] [číslo]. V těchto věcech bylo rozhodnuto následovně (soud dále pro přehlednost uvádí spisové značky soudu prvního stupně a jen konečné výsledky řízení): Ve věci sp. zn. 16 C 33/2019 byla žaloba zamítnuta z důvodu promlčení. Ve věcech 25 C 132/2018 (rozsudkem Městského soudu v Praze č. j. 29 Co 67/2019-66, na který odkazovala žalobkyně) a 25 C 106/2019 byla žalobkyni v každé přiznána částka [částka], soud neshledal podmínky pro zvýšení či snížení základní částky odškodnění, otázkou většího množství současně probíhajících řízení žalobkyně se nezabýval (tato otázka vznesena nebyla). Ve věci sp. zn. 20 C 146/2018 byla žalobkyni přiznána částka [částka], základní částka byla snížena o 30 % z důvodu procesní složitosti (jednalo se o náhradu za věc 13 C 369/2010, kde opakovaně rozhodoval odvolací soud, dále rozhodoval dovolací soud i Ústavní soud), otázka současně probíhajících řízení posuzována nebyla. Ve věci 28 C 204/2018 byla žalobkyni přiznána částka [částka], základní částka byla modifikována z důvodu procesní složitosti (ve věci rozhodoval dovolací a Ústavní soud) a průtahů na straně soudu. V tomto případě se soud zabýval významem množství obdobných sporů a dospěl k závěru, že tato skutečnost význam řízení pro žalobkyni snižuje, význam řízení je vyšší u osoby, která se soudí v jediném případě, než uplatní-li desítky žalob v obdobných věcech; základní částka byla z tohoto důvodu snížena o 20 %. Ve věci 17 C 37/2019 byla žalobkyni přiznána částka [částka], základní částka byla snížena o 20 % z důvodu snížení významu řízení pro žalobkyni, když podala celkem 25 žalob v obdobných věcech, z hlediska žalobkyně se stále jednalo o jeden spor z jedné smlouvy, byť vedený proti více žalovaným. Soud nesouhlasil s námitkou žalované, že by všechna řízení měla být posuzována jako jeden celek nebo že by mělo být přihlédnuto k tomu, že již byla za jedno takové řízení odškodněna. V této věci také bylo zadostiučinění přiznáno jen do [datum], kdy rozhodl Ústavní soud v obdobné věci, když od tohoto okamžiku již další pokračování nemělo pro žalobkyni význam, neboť věděla, že v řízení nemůže být úspěšná. Ve věci 26 C 106/2019 byla žalobkyni přiznána částka [částka], základní částka byla snížena o 50 % z důvodu sníženého významu pro žalobkyni vzhledem k množství obdobných řízení, které vedla, přičemž dle judikatury Nejvyššího soudu by snížení základní částky nemělo překročit 50 %. Soud se neztotožnil s námitkou žalované, že by újma ze všech současně probíhajících řízení měla být posouzena jako újma jediná, jednalo se o vzájemně nezávislé a neprovázané spory. Ve všech ostatních řízeních pak byly žaloby zamítnuty (v tom jsou obsaženy i rozsudky Městského soudu v Praze, na které odkazovala žalovaná). Důvody zamítnutí vycházely z toho, že žalobkyně vedla současně mnoho obdobných řízení. Převažoval právní názor, že uvedená obdobná řízení je třeba považovat za řízení souběžná ve smyslu judikatury Nejvyššího soudu, když tyto spory vycházely z identického skutkového a právního základu a rozhodnutí vydaná v dříve skončených sporech měla zásadní význam pro rozhodnutí v ostatních řízeních. V případě souběžných řízení je třeba újmu v nich vzniklou třeba posuzovat jako újmu jedinou, nikoliv jako újmu násobenou počtem jednotlivých řízení. Bylo shledáno, že žalobkyni ve všech řízeních vznikla jediná nemajetková újma, která již byla plně kompenzována vysokou částkou zadostiučinění, přiznanou v dalších kompenzačních řízeních, ve spojení s konstatováním porušení práva, kterého se žalobkyni dostalo. Bylo také poukazováno na to, že žalobkyně se soustředila na tzv. pilotní spory (sp. zn. [spisová značka], [spisová značka] a [spisová značka]), v těchto podala dovolání i ústavní stížnost, v ostatních sporech vyčkávala na skončení těchto sporů, navrhovala přerušení řízení. V řízení sp. zn. [spisová značka] soud dospěl k závěru, že uvedená současně probíhající řízení nelze považovat za souběžná (či za hlavní a vedlejší), avšak žalobkyně se soustředila na pilotní spor sp. zn. [spisová značka], v ostatních věcech si počínala co nejúsporněji (v posuzované věci jí k tomu napomohlo opakované přerušení řízení). Nejistota žalobkyně z výsledku řízení tak byla v zásadě ztotožněna s průběhem a výsledkem pilotního sporu, v ostatních sporech bylo její prožívání intenzity újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení výrazně nižší. Za nepřiměřenou délku pilotního sporu již byla žalobkyně odškodněna, byla odškodněna i za další řízení, za adekvátní odškodnění v dané věci proto soud považoval konstatování porušení práva, kterého se žalobkyni již dostalo.

27. Při právním hodnocení věci soud vycházel zejména z následujících zákonných ustanovení:

28. Dle ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

29. Dle ustanovení § 1 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. stát a územní celky v samostatné působnosti hradí za podmínek stanovených tímto zákonem též vzniklou nemajetkovou újmu.

30. Dle ustanovení § 5 zákona č. 82/1998 Sb. stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena a) rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, b) nesprávným úředním postupem.

31. Dle ustanovení § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

32. Dle ustanovení § 31a odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu.

33. Dle ustanovení § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo.

34. Dle ustanovení § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

35. Výše uvedená ustanovení soud aplikoval v souladu se sjednocujícím stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. Cpjn 206/2010 (dále jen„ Stanovisko NS“).

36. Podle § 14 odst. 1, 3 a § 15 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. je podmínkou soudního uplatnění nároku na náhradu škody či nemajetkové újmy podle tohoto zákona, že nárok byl nejprve uplatněn u příslušného úřadu, přičemž poškozený se může domáhat náhrady škody u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen. Tato podmínka byla splněna, když žalobkyně uplatnila nárok u Ministerstva spravedlnosti dne [datum] a to v zákonné šestiměsíční lhůtě její nárok neuspokojilo (reagovalo až po uplynutí šesti měsíců tak, že konstatovalo porušení práva bez poskytnutí peněžitého zadostiučinění). Nehraje roli, že žalovaná částka přesahuje částku uplatněnou v rámci předběžného projednání, když žalovaná dala jasně najevo, že nárok ani v původně uplatněném rozsahu uspokojit nehodlá (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2012, sp. zn. 30 Cdo 727/2011). V této věci navíc žalobkyně požadovala odškodnění navýšit z důvodu (tvrzené) nepřiměřené délky kompenzačního řízení, patrně proto tedy původně uplatněnou částku navýšila, byť to jasně neuvedla. 37. § 31a v návaznosti na § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. zakládá též nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nepřiměřenou délku soudního řízení (tj. porušení povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě). V právním řádu není nikde zakotveno, jaká délka soudního řízení je považována za přiměřenou a jaká již nikoliv. Zda je délka konkrétního řízení již nepřiměřená je nutno posoudit individuálně. Přitom je zřejmé, že soudní řízení po nějakou dobu trvat musí. Při posuzování přiměřenosti trvání soudního řízení je třeba zohlednit zejména složitost případu, ale též chování poškozeného (zda přispěl k délce trvání řízení), postup příslušných orgánů nebo význam předmětu řízení pro poškozeného. Zohledňuje se i počet instancí, které se řešením sporu zabývaly (srov. část IV. Stanoviska NS).

38. Nejprve se soud zabýval tím, zda došlo k porušení práva žalobce na přiměřenou délku řízení ve věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. [spisová značka]. Jak vyplývá z výše uvedeného, toto řízení trvalo (od podání žaloby do právní moci konečného rozhodnutí, tj. od [datum] do [datum]) zaokrouhleno na celé měsíce 8 let. Při posuzování přiměřenosti délky řízení soud vyšel z toho, že obecně lze za přiměřenou dobu trvání soudního řízení ve dvou stupních považovat dobu 2 let. Řízení v uvedené věci soud považuje po právní stránce za složitější, po stránce skutkové pak vzhledem k zaujatému právnímu názoru spíše za jednodušší (rozhodnutí s ohledem na vyslovený závěr o nedostatku pasivní legitimace nevyžadovalo rozsáhlé dokazování). Soud nemá za to, že by řízení bylo po právní stránce jednoduché, jak naznačovala žalobkyně v žádosti o přiznání přiměřeného zadostiučinění ze dne ze dne [datum] (když uváděla, že soud po celou dobu zjišťoval pouze základní podmínky řízení ve věci pasivní legitimace žalovaného). Především pasivní věcná legitimace nepředstavuje podmínku řízení, ale samotnou otázku důvodnosti žaloby. Zaujatý právní názor, že v dané věci se jedná o bezdůvodné obohacení z neplatné smlouvy, které má být vypořádáno jen mezi jejími účastníky – nutno zdůraznit, že žalováno bylo bezdůvodné obohacení za období, kdy již smlouva neměla platit (ani kdyby byla platná) – soud nepovažuje za evidentní. V předmětné věci se jednalo o dosti specifický případ. Za zřejmý soud nepovažuje ani závěr, že společenství vlastníků nemůže být s ohledem na své postavení správce budovy pasivně legitimováno v předmětném sporu o vydání bezdůvodného obohacení. Tomu, že tento závěr není zcela nepochybný, nasvědčuje i to, že Nejvyšší soud se k této právní otázce nevyjádřil (při rozhodnutí o dovolání v dříve skončených věcech). Zde lze ještě poznamenat, že kdyby soud předmětné řízení shledal po právní stránce velmi jednoduchým, nutně by to vedlo k otázce, zda žalobkyni vůbec mohla v řízení nějaká újma vzniknout (tj. zda jí od začátku nemělo být jasné, že nebude úspěšná). Po skutkové stránce řízení nelze považovat za složité jen z důvodu, že proběhlo celkem 11 jednání před soudem prvního stupně, když tato jednání nebyla vedena účelně, jen u několika proběhlo dokazování a jednání byla bez vážného důvodu odročována, jak uvedl Krajský soud. Ani rozsah provedeného dokazování nebyl nijak velký. V konečném důsledku tak soud hodnotí složitost věci jako standardní, za přiměřenou délku řízení v této věci (které proběhlo ve dvou stupních) tak lze považovat 2 roky.

39. Je třeba také uvést, že v řízení došlo ke značným průtahům. [příjmení] proběhlo mnoho jednání, ta však byla neúčelná (na většině nebylo prováděno žádné dokazování), byla bez vážného důvodu odročována na neurčito, další jednání byla nařizována s odstupem mnoha měsíců. Za období průtahů je tak třeba považovat období, kdy nebyly prováděny účelné úkony směřující ke skončení věci (neprobíhala účelná jednání), včetně doby, kdy bylo řízení nesprávně přerušeno (resp. od rozhodnutí o přerušení do rozhodnutí Krajského soudu o odvolání). Soud shledal, že v řízení došlo k následujícím obdobím průtahů: Od [datum] (zaplacení soudního poplatku) do [datum] (rozhodnutí o přerušení), tj. 24 měsíců; od [datum] do [datum] (rozhodnutí Krajského soudu o odvolání proti usnesení o přerušení), tj. 10 měsíců; od [datum] do [datum] (6. jednání, u kterého poprvé proběhlo dokazování, jednalo se tedy o první účelné jednání), tj. 28 měsíců; od [datum] (7. jednání) do [datum] (druhé rozhodnutí o přerušení, když v mezidobí opět neproběhly žádné účelné úkony), tj. 10 měsíců; od [datum] do [datum] (rozhodnutí Krajského soudu o odvolání proti usnesení o přerušení), tj. 4 měsíce. Celkem tak soud shledal průtahy v trvání 76 měsíců (zaokrouhleno na celé měsíce). To také dokládá výše uvedený závěr o tom, že za přiměřenou délku řízení v předmětné věci lze považovat 2 roky – pokud totiž od celkové doby řízení 8 let (96 měsíců) odečteme dobu průtahů, vyjde nám, že celková doba řízení bez průtahů činila 20 měsíců, tj. méně než dva roky.

40. Dobu trvání předmětného řízení tedy soud shledal zjevně nepřiměřenou. V případě nepřiměřené délky řízení se nemajetková újma presumuje, neboť vzniká pouhým porušením práva. Přitom přiměřené zadostiučinění se poskytuje zásadně v penězích. K přiznání zadostiučinění formou konstatování práva lze přistoupit jen za zcela výjimečných okolností, např. byl-li význam předmětu řízení pro poškozeného nepatrný (srov. část V. Stanoviska NS). Takové výjimečné okolnosti zde soud neshledal.

41. V této věci se účastníci dovolávali rozhodnutí v obdobných věcech (viz výše uvedené rozsudky především Městského soudu v Praze). Jak vyslovil Nejvyšší soud, výše soudem přiznaného zadostiučinění by se neměla bez zjevných a podstatných skutkových odlišností konkrétního případu podstatně odlišovat od zadostiučinění přiznaného v případě skutkově obdobném. Významnější odchylka je v tomto směru možná jen tehdy, bude-li též soudem řádně a přesvědčivě zdůvodněna (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. [spisová značka]). To samozřejmě neznamená, že by rozhodnutí v jiné (obdobné) věci mělo být závazné i pro věci další. Ostatně Nejvyšší soud sám připouští možnost odchylky, pokud bude řádně a přesvědčivě odůvodněna. Lze poznamenat, že i když se výše uvedené rozsudky Městského soudu v Praze skutečně týkají obdobných případů, nejednalo se o případy zcela shodné (průběh předmětných řízení byl do určité míry odlišný, např. byla různá délka řízení, v některých věcech bylo řízení pravomocně přerušeno, v některých byly podány mimořádné opravné prostředky). Z tohoto důvodu tedy může být odlišné hodnocení kritérií rozhodných pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění.

42. Pokud se žalobkyně dovolávala rozsudku Městského soudu v Praze č. j. [číslo jednací], tak v uvedeném rozsudku se soud nezabýval otázkou (významem) většího množství současně probíhajících řízení žalobkyně. Vycházel tedy z jiné skutkového stavu než v této věci, kde žalovaná tuto námitku vznesla. V důsledku toho rozhodnutí nelze považovat za rozhodnutí ve skutkově obdobném případu.

43. V dalších řízeních o kompenzačních žalobách se Městský soud v Praze otázkou většího množství obdobných řízení žalobkyně zabýval, avšak rozhodnutí soudu jsou značně nejednotná. Už jen proto z nich nelze automaticky vycházet. Byť ve všech rozhodnutích to bylo považováno za okolnost snižující význam řízení pro žalobkyni, přiznané zadostiučinění se různí. Převládají rozhodnutí o zamítnutí žaloby z důvodu, že uvedená obdobná řízení je třeba považovat za řízení souběžná, že v nich vzniklou újmu je třeba posuzovat jako újmu jedinou a že vzniklá újma již byla žalobkyni kompenzována vysokou částkou zadostiučinění přiznanou v dalších kompenzačních řízeních. S těmito závěry se však podepsaný soud neztotožňuje. Především má za to, že předmětná současně probíhající řízení žalobkyně nelze považovat za řízení souběžná dle judikatury Nejvyššího soudu. Za souběžná řízení jsou považována taková, která spolu svým předmětem souvisejí natolik úzce, že rozhodnutí v jednom z nich je určující i pro rozhodnutí ve druhém. Typicky se jedná o případy, kdy probíhá řízení o určité otázce, která je rozhodující pro rozhodnutí v jiném řízení (např. řízení o určení neplatnosti skončení pracovního poměru a řízení o nárocích z něj plynoucích). Tato okolnost se typicky projeví v přerušení navazujících řízení do doby skončení řízení hlavního (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. [spisová značka]). Souvislost předmětů několika řízení nelze spatřovat pouze ve skutečnosti, že v současně probíhajících řízeních vystupuje stejný žalobce, který uplatňuje nároky, jež jsou shodně právně kvalifikovány. Nejedná-li se o souběžná řízení, pak platí, že nemajetková újma poškozenému zásadně vzniká v každém jednotlivém nepřiměřeně dlouze vedeném řízení zvlášť (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2016, sp. zn. [spisová značka]). V této věci nepochybně nešlo o souběžná řízení, neboť se jednalo jen o obdobné nároky stejné žalobkyně, každé řízení mohlo proběhnout zvlášť nezávisle na ostatních. Skutečnost, že v některých řízeních bylo rozhodnuto dříve a soud pak v dalších vycházel ze stejného právního názoru, z nich souběžná řízení nečiní. Nadto má podepsaný soud i výhrady k vyslovenému názoru, že žalobkyni byla vzniklá újma kompenzována částkou zadostiučinění přiznanou v dalších kompenzačních řízeních. To v podstatě vede k nerespektování pravomocných a závazných rozhodnutí (§ 159a odst. 1, 3 o.s.ř.). Pokud totiž soud v uvedených řízeních přiznal přiměřené zadostiučinění za určité řízení (a právě jen a pouze za toto řízení), nelze následně uvažovat, že tímto zadostiučiněním měl být odškodněn i za jiná řízení. Stejně tak má soud za to, že nelze žalobkyni nepřiznat přiměřené zadostiučinění z důvodu, že jí bylo přiznáno přiměřené zadostiučinění za jiné řízení. Vzhledem k tomu, že nemajetková újma poškozenému zásadně vzniká v každém jednotlivém nepřiměřeně dlouze vedeném řízení zvlášť, má soud za to, že za každé řízení mu také musí být poskytnuta samostatná kompenzace. Otázku velkého množství současně probíhajících řízení žalobkyně pak lze zohlednit v rámci úvah o výši přiměřeného zadostiučinění (viz dále).

44. Pokud byl Městským soudem v Praze také vysloven názor, že žalobkyně se soustředila na tzv. pilotní spory a v ostatních vyčkávala na výsledek, že pilotní spory pro ni byly zásadní a v ostatních jí vznikala minimální újma, ani z tohoto závěru nelze v této věci vycházet. Žalobkyně byla v této věci aktivní, účastnila se jednání, podávala vyjádření, reagovala na výzvy soudu. Z ničeho nevyplývá, že by na tomto řízení měla snížený zájem či se snažila jen vyčkávat. [příjmení] v době, kdy končily tzv. pilotní spory, navrhla odročení jednání z důvodu rozhodování odvolacího soudu a následně přerušení řízení do skončení dovolacího řízení, to však lze považovat za dané situace za pochopitelné a z pohledu žalobkyně za hospodárné, zejména když žaloby byly zamítnuty. Žalobkyně zjevně chtěla raději vyčkat na rozhodnutí v jiné obdobné věci, seznámit se s právním názorem soudů vyšších stupňů a tomu případně přizpůsobit svůj další postup, než navyšovat náklady, ať už v souvislosti s dalšími jednáními nebo s podáváním opravných prostředků. (Méně pochopitelné je to, že žalobkyně následně v již zjevně neúspěšném řízení pokračovala.) To tedy neznamená, že by řízení pro ni do té doby mělo snížený význam.

45. Přiměřené zadostiučinění se přiznává zásadně za celkovou dobu, po kterou řízení trvalo, nikoliv jen za dobu, po kterou docházelo k průtahům (bod 4. a část V. Stanoviska NS). Jelikož však má být odškodněna nemajetková újma spočívající v nejistotě ohledně výsledku řízení, odvíjí se rozhodná délka řízení od doby, kdy trvala nejistota účastníka. Proto pokud v určité chvíli bylo účastníku řízení zřejmé, že mu nebude vyhověno, je nutné z hlediska posouzení přiměřenosti délky řízení tento okamžik považovat za konec řízení, i když ještě řízení nebylo formálně ukončeno. Následně už účastník nemohl být v nejistotě ohledně výsledku řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. [spisová značka]). Žalobkyně vedla mnoho obdobných sporů, přičemž některé byly skončeny dříve. Ve věcech sp. zn. [spisová značka], [spisová značka] a [spisová značka] byly žaloby zamítnuty a dovolání proti rozsudkům byla Nejvyšším soudem odmítnuta. Přitom žalobkyně velmi dobře věděla, že tam vyslovený právní názor bude určující i pro rozhodnutí v předmětné věci – proto také sama navrhovala přerušení předmětného řízení do skončení dovolacího řízení v těchto dříve skončených věcech. Od okamžiku rozhodnutí dovolacího soudu tak byla nejistota žalobkyně ohledně výsledku řízení v předmětné věci podstatně snížená. Žalobkyně ještě měla možnost podat [ulice] stížnost, této možnosti využila. Od okamžiku rozhodnutí Ústavního soudu o odmítnutí první ústavní stížnosti, tj. od [datum], pak žalobkyni muselo být naprosto jasné, že i v předmětné věci bude rozhodnuto stejně, jako v uvedených dříve skončených věcech, tj. že žaloba bude ze stejných důvodů zamítnuta. Od tohoto dne tedy již nebyla v nejistotě ohledně výsledku řízení, i když řízení ještě nebylo ukončeno. Soud se neztotožňuje s názorem žalované, že nejistota žalobkyně prakticky zanikla již okamžikem rozhodnutí odvolacího soudu v uvedených věcech. Pokud žalobkyně podala dovolání a ústavní stížnost, a byla zde tedy ještě možnost (byť v případě ústavní stížnosti poměrně malá), že vyslovený právní názor dozná změny, zanikla její nejistota ohledně výsledku řízení až v okamžiku rozhodnutí o poslední z nich (k tomu srov. Stanovisko NS, část. III., bod 2., podle kterého je nutno za součást řízení považovat i případné řízení o dovolání nebo o ústavní stížnosti, i když byly pro poškozeného neúspěšné). Soud tedy v této věci pro účely stanovení výše přiměřeného zadostiučinění vychází z rozhodné doby řízení od [datum] do [datum] (tj. zaokrouhleně 87 měsíců).

46. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se vychází ze základní částky stanovené násobkem doby řízení v letech či měsících s následným připočtením či odečtením vlivu skutečností vyplývajících z kritérií obsažených v § 31a odst. 3 písm. b) až e) zákona č. 82/1998 Sb. (jedná se o demonstrativní výčet, případně lze tedy přihlédnout i k dalším okolnostem). Pro poměry České republiky se vychází ze základní částky v rozmezí mezi [částka] až [částka] za jeden rok řízení, resp. [částka] až [částka] za jeden měsíc. Jelikož však každé řízení musí nějakou dobu trvat, ohodnocují se první dva roky trvání řízení částkou poloviční. Při stanovení základní částky hraje roli zejména celková doba řízení, tj. pokud bude řízení extrémně dlouhé (násobně delší, než by bylo možné vzhledem k okolnostem případu očekávat), bude se přiznaná částka blížit horní hranici těchto intervalů (srov. část VI. Stanoviska NS).

47. Při stanovení základní částky soud vyšel ze základu uvedeného rozmezí, tj. [částka] za rok, resp. [částka] za měsíc. Soud má za to, že uvedené řízení nelze považovat za extrémně dlouhé. Přitom Nejvyšší soud vychází z této částky i v případech, kdy je řízení ještě podstatně delší (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. [spisová značka], kdy Nejvyšší soud vyšel ze základní částky [částka] i v případě řízení, které trvalo přes 13 let). Při době trvání řízení 87 měsíců a částce [částka] za měsíc (z toho za první dva roky polovina) tak činí základní částka pro výpočet přiměřeného zadostiučinění [částka].

48. Dále se soud zabýval tím, zda jsou dána kritéria odůvodňující zvýšení či snížení základní částky. V obecné rovině by mělo být dostačující zvýšení či snížení o 50 % (u každého kritéria – srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2012, sp. zn. [spisová značka]); s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu, které se vymykají standardním situacím, však lze přistoupit ke zvýšení či snížení i nad tento rámec (srov. část VI. Stanoviska NS).

49. Pokud jde o složitost řízení (§ 31a odst. 3 písm. b) zákona č. 82/1998 Sb.), tak jak je uvedeno v podrobnostech výše, soud shledal složitost řízení standardní, proto zde neshledal důvod k modifikaci základní částky.

50. Pokud jde o to, zda poškozený (tj. žalobkyně) svým jednání přispěl k průtahům v řízení, resp. zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení (§ 31a odst. 3 písm. c) zákona č. 82/1998 Sb.), ani zde soud neshledal důvod pro navýšení či snížení základní částky. Žalobkyni lze vytknout, že hradila poplatky až na výzvy soudu, ačkoliv dle zákona č. 549/1991 Sb. je poplatek splatný již podáním žaloby či odvolání (tj. měl by být zaplacen bez výzvy soudu). To však mělo na celkovou délku řízení vliv zcela zanedbatelný. Žalobkyně také podala dva návrhy na přerušení řízení, to jí však dle názoru soudu nelze dávat k tíži. Je na soudu, aby zvážil, zda jsou dány důvody pro přerušení řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. [spisová značka]). Pokud soud dvakrát řízení nesprávně přerušil, jde to k tíži soudu, nikoliv žalobkyně. Žalobkyně dále nevyužila žádný prostředek k odstranění průtahů řízení (např. žádost o provedení úkonu, stížnost na průtahy v řízení), což jí nelze dávat k tíži (srov. část IV. ad b) Stanoviska NS), ale zase zde není důvod zadostiučinění navyšovat.

51. Pokud jde o postup soudu v daném řízení (§ 31a odst. 3 písm. d) zákona č. 82/1998 Sb.), tak jak je uvedeno výše, v řízení došlo ke značným průtahům. Soud dále zohlednil, že pokud žalobkyně sama navrhovala přerušení řízení, tak jí v době tohoto přerušení (resp. od rozhodnutí soudu prvního stupně o přerušení do rozhodnutí Krajského soudu o odvolání proti těmto rozhodnutím) nemohla vznikat vyšší újma. Přitom doba průtahů se projevuje již v rámci celkové délky řízení, za kterou je přiznáváno odškodnění. Zde lze ještě poznamenat, že průtahy řízení byly v dané době nepochybně ovlivněny i celkovou přetížeností Okresního soudu v Ústí nad Labem, jak je soudu známo z úřední činnosti. To je v předmětné věci zjevné např. z toho, že jednání byla vždy nařizována mnoho měsíců dopředu, nebo že v některých případech i jen samotné vypravení referátů trvalo několik měsíců. Avšak na přetíženost soudce či soudu lze brát ohled jen výjimečně, je-li dočasná. Jinak to jde k tíži státu (srov. část IV. ad c) Stanoviska NS). V daném případě se nejednalo jen o dočasnou přetíženost, tato skutečnost tedy jde k tíži žalované. Z důvodů průtahů tak soud shledal, že je namístě odškodnění navýšit o 30 %.

52. Pokud jde o význam řízení pro žalobkyni (§ 31a odst. 3 písm. e) zákona č. 82/1998 Sb.), ten soud neshledal jako vyšší. [ulice] význam je obecně spatřován v řízeních, které mají pro účastníka osobní význam – např. řízení trestní, ochrana osobnosti, rodinněprávní věci (srov. část IV. ad d) Stanoviska NS). V této věci však šlo o zaplacení peněžité částky. Nelze bez dalšího vycházet jen z výše žalované částky, když určitá částka může být pro někoho zásadní a pro někoho jiného nepatrná. [ulice] význam řízení pro žalobkyni nelze dovodit jen z toho, že žalobkyně je veřejnou obchodní společností, jejíž dva společníci ručí za závazky společnosti celým svým majetkem. Větší význam by řízení mohlo mít pro společnost např. v případě, kdy by byla žalována o částku, kterou by nebyla sama schopna uhradit, a jejím společníkům by tak reálně hrozilo, že budou muset hradit za společnost. Taktomu ale v této věci nebylo. Žalobkyně v tomto směru nic dalšího netvrdila, na dotaz soudu uvedla, že žádné konkrétní skutečnosti zde nejsou, nejedná se o zvýšený význam ve smyslu judikatury Nejvyššího soudu, uváděla to především na doložení, že význam řízení pro žalobkyni nebyl snížený. Soud ovšem v dané věci shledal význam řízení pro žalobkyni jako nižší. Žalobkyně je totiž podnikatelem a v předmětné věci se jednalo o spor vyplývající z její podnikatelské činnosti. Lze považovat za součást podnikatelského rizika, že určité nároky nebudou splněny a bude nutné se jich soudně domáhat. Podnikatel tedy musí počítat s tím, že se nějakých soudních sporů bude muset zúčastnit, což jeho prožívání újmy v konkrétním řízení musí snižovat. Z tohoto důvodu soud shledal, že je namístě základní částku snížit o 20 %.

53. Pokud žalovaná namítala, že žalobkyně podala žalobu proti subjektu, který nebyl pasivně legitimován, že její újma je tak domnělá, že nemohla očekávat úspěch ve věci, s tím se soud neztotožňuje. Je zásadně nerozhodné, jaký byl výsledek řízení, tj. zda byla žalobkyně úspěšná či nikoliv (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. [spisová značka]). Výjimku představují případy, kdy žalobkyni musel být její neúspěch od počátku zřejmý (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2015, sp. zn. [spisová značka]). Jak je uvedeno výše, soud nepovažuje právní závěr v předmětné věci za zcela zřejmý. Nehraje roli to, že žalované společenství vlastníků namítalo již na začátku řízení nedostatek pasivní legitimace (z mnoha různých důvodů a mezi množstvím dalších námitek), tím spíše, když relevanci této námitky na počátku řízení zjevně neshledal ani soud. Ostatně žalovaná si v tomto poněkud protiřečí, když na jednu stranu uvádí, že žalobkyně od počátku řízení nemohla očekávat úspěch ve věci, a na druhou stranu tvrdí, že řízení bylo po právní stránce do určité míry složité.

54. Konečně pokud jde o skutečnost, že žalobkyně vedla v dané době mnoho obdobných řízení, to soud považuje za zcela zásadní. Jak je uvedeno výše, žalobkyně podala v jednu dobu u zdejšího soudu celkem 26 obdobných žalob, kdy se domáhala na základě shodného skutkového stavu zaplacení bezdůvodného obohacení za shodné období, přičemž jediným důvodem, proč bylo podáno tolik žalob, byla skutečnost, že předmětná zařízení [příjmení] [rok] se nacházela v různých domech, které spravovala různá společenství vlastníků jednotek (tj. každá žaloba směřovala proti jinému společenství vlastníků). Již jen skutečnost, že žalobkyně vedla větší množství sporů, její újmu obecně snižuje oproti případu, kdy by se účastnila jediného nebo několika málo soudních řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. [spisová značka]). V předmětné věci je pak situace specifická právě tím, jak spolu jednotlivé žaloby úzce souvisely. Z pohledu žalobkyně se skutečně jednalo prakticky o jeden spor vyplývající z jedné (neplatné) smlouvy, uzavřené v minulosti s [územní celek]. Daná situace se tak mnohem více blížila situaci, jako by byla podána jedna žaloba o zaplacení částky asi [částka], než kdyby bylo podáno mnoho zcela samostatných žalob. I postup žalobkyně v těchto řízeních (např. tvrzené skutečnosti, navrhované důkazy) musel být obdobný. Ne však zcela. Jelikož tato řízení nepochybně neprobíhala zcela shodně (např. v některých probíhala jednání, jiná byla přerušena, žalobkyně musela reagovat na jiná vyjádření žalovaných), jistě byla náročnost všech těchto řízení (a od toho se odvíjející prožívání nejistoty v těchto řízeních) pro žalobkyni vyšší, než kdyby vedla jen jediné řízení. Z výše uvedených důvodů má soud za to, že zadostiučinění přiznané žalobkyni za všechna uvedená řízení by mělo odpovídat spíše jednomu řízení se zvýšeným významem pro žalobkyni, než mnoha řízením samostatným. Jelikož je ale nutné přiznat za každé řízení přiměřené zadostiučinění zvlášť (viz výše), je soud toho názoru, že by zadostiučinění přiznané za každé jednotlivé řízení mělo být poměrně kráceno. Soud z výše uvedených důvodů považuje za přiměřené, aby zadostiučinění v této věci bylo sníženo na jednu desetinu. Jedná se tedy o snížení o více než 50 %, soud je však přesvědčen, že se zde jedná o zcela mimořádnou okolnost, která se naprosto vymyká běžným případům.

55. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění tak soud základní částku [částka] navýšil o 10 % (+ 30 % – 20 %), tomu odpovídá částka [částka]. Tuto částku pak soud ponížil na jednu desetinu, tj. zaokrouhleně na celé koruny [částka]. Tuto výslednou částku tedy soud považuje za přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou žalobkyni nepřiměřenou délkou soudního řízení vedeného u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. [spisová značka].

56. Soud si je vědom toho, že tato částka je značně nízká, nedosahující ani základní částky zadostiučinění za první dva roky řízení, a nižší, než jsou minimální přiznávané částky zadostiučinění (srov. část. VI. Stanoviska NS). Z tohoto pohledu by bylo možné vycházet z toho, že pokud je stanovená výše peněžitého zadostiučinění takto nízká, mělo by být dostatečnou kompenzací jen samotné konstatování porušení práva. Avšak to by v tomto řízení vedlo k absurdnímu důsledku – pokud by totiž soud považoval za dostatečnou kompenzaci za každé současně probíhající řízení jen konstatování porušení práva, žádné peněžité kompenzace by se žalobkyni za tato řízení nedostalo. Kdyby však žalobkyně vedla jen jedno řízení, peněžité zadostiučinění by jí nepochybně bylo přiznáno. Celkové peněžité odškodnění žalobkyně, která vedla celkem 26 řízení, by tak bylo nižší (resp. žádné), než kdyby vedla jen jedno řízení. Přitom právě skutečnost, že vedla tolik řízení, bylo důvodem pro takto zásadní ponížení částky, a soud má za to, že celková újma z tolika řízení byla vyšší, než kdyby žalobkyně vedla jen jediné řízení (jak bylo uvedeno výše). Proto je třeba žalobkyni přiznat i takto nízkou částku. Pro úplnost soud uvádí, že jelikož je třeba odškodnění přiznat za každé řízení zvlášť, nelze přihlížet k tomu, zda a jakého zadostiučinění se již žalobkyni dostalo v jiných kompenzačních sporech.

57. Žalobkyně dále navrhovala, aby částka přiměřeného zadostiučinění byla navýšena z důvodu nepřiměřené délky kompenzačního řízení, kterou spatřovala v tom, že žalovaná se v zákonné šestiměsíční lhůtě k její žádosti nevyjádřila. Přiměřené zadostiučinění lze navýšit i z důvodu nepřiměřené délky kompenzačního řízení (srov. část VI. Stanoviska NS). Avšak ze samotného nedodržení šestiměsíční lhůty (příp. neposkytnutí kompenzace v této lhůtě) nelze dovozovat nepřiměřenou délku kompenzačního řízení. V tomto směru je podstatné, kdy bude zadostiučinění poskytnuto, tj. zejména kdy rozhodne soud. Dle judikatury Evropského soudu pro lidská práva by délka kompenzačního řízení obecně neměla na jednom stupni soudní soustavy překročit jeden rok a šest měsíců a na dvou stupních dva roky, pokud to není odůvodněno zvláštními okolnostmi (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. [spisová značka], zejm. odst. 24). Do celkové délky řízení je třeba započítat i dobu předběžného projednání, maximálně však dobu 6 měsíců (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. [spisová značka]). K datu vyhlášení rozsudku trvalo toto řízení celkem 20 měsíců, včetně 6 měsíců předběžného projednání tak činí celková délka kompenzačního řízení 26 měsíců, tj. nepatrně více, než dva roky. Vzhledem k tomu, že v této věci již rozhodoval odvolací soud a dvakrát soud prvního stupně, soud shledal, že délku kompenzačního řízení ještě lze považovat za přiměřenou. Nebyl tedy shledán důvod pro navýšení přiměřeného zadostiučinění.

58. Jelikož žalovaná přiměřené zadostiučinění nezaplatila ve lhůtě 6 měsíců od uplatnění nároku (tj. do [datum]), ocitla se následujícího dne v prodlení s její úhradou (§ 1968 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku), a žalobkyni tak vzniklo právo požadovat úrok z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. (srov. část VII. Stanoviska NS).

59. Vzhledem k výše uvedenému tak soud žalobkyni přiznal přiměřené zadostiučinění v částce [částka] spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky a ve zbytku žalobu zamítl.

60. O náhradě nákladů řízení soud rozhodoval podle § 142 odst. 1 o.s.ř., když v poměrech projednávané věci lze žalobkyni považovat za zcela úspěšnou, neboť jí bylo přiměřené zadostiučinění přiznáno, byť ne v požadované výši (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2014, sp. zn. [spisová značka]). S ohledem na plný úspěch by tak žalobkyně měla právo na náhradu nákladů řízení v plné výši.

61. V této věci však soud shledal důvody hodné zvláštního zřetele ve smyslu § 150 o.s.ř., pro které by náklady řízení neměly být žalobkyni v celém rozsahu přiznány. Tyto soud spatřuje ve skutečnosti, že žalobkyně podala velké množství kompenzačních žalob za obdobná řízení, i když tyto kompenzační nároky mohla převážně uplatnit jednou žalobou. Jednalo se přinejmenším (s ohledem na běh promlčecích lhůt) o 16 žalob, které byly podány v době od [datum] do [datum] (14 u Obvodního soudu pro Prahu 2 a 2 u zdejšího soudu, včetně této věci). Pokud by žalobkyně tyto nároky uplatnila jen jednou žalobou, byly by vzniklé náklady podstatně nižší, než u 16 samostatných žalob. Žalobkyně si tedy počínala značně nehospodárně. Zde je namístě uvést, že účastníkům samozřejmě nic nebrání, aby své nároky (či jejich části) uplatňovali samostatnými žalobami. Případný nehospodárný postup však nemůže jít k tíži žalovaným. Na druhou stranu soud zohlednil i to, že uvedenou situaci mohlo vyřešit spojení těchto řízení, žalovaná však spojení věcí nenavrhla a ani soudy samy ke spojení nepřistoupily, proto se řízení dále vedla odděleně a v každém dále samostatně vznikaly náklady. (Pro úplnost lze poznamenat, že v této věci aktuálně již spojení s jiným řízením nepřipadalo v úvahu – v druhém řízení vedeném u zdejšího soudu již bylo rozhodnuto a ke spojení s věcmi vedenými u Obvodního soudu pro Prahu 2 by nejprve tato věc musela být delegována, Vrchní soud v Praze však v této věci již návrh na přikázání zamítl.) Vzhledem k tomu soud považuje za spravedlivé, aby žalobkyni v této věci byla přiznána jen polovina vzniklých nákladů.

62. Náklady žalobkyně tvoří odměna za zastupování za 6 úkonů právní služby (převzetí a příprava zastoupení, podání žaloby, písemné podání ze dne [datum], účast na jednání dne [datum], odvolání, účast na jednání dne [datum]) dle § 11 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, 6x3 [částka] (z tarifní hodnoty [částka] dle § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu), a za 1 úkon právní služby dle § 11 odst. 2 advokátního tarifu (písemné vyjádření k návrhu na delegaci, tj. podání nikoliv ve věci samé) [částka], tj. celkem odměna [částka], a náhrada hotových výdajů za 7 úkonů právní služby po [částka] dle § 13 odst. 3 advokátního tarifu, tj. [částka]. Dále má žalobkyně právo na náhradu jízdného z [obec] do [obec] a zpět na jednání soudu, přičemž pokaždé bylo ujeto celkem 180 km, a to motorovým vozidlem [značka vozu] [anonymizováno], [registrační značka], s kombinovanou spotřebou 6,1 l/100km motorové nafty. Na jednání dne [datum] činí jízdné při ceně nafty [částka] a základní náhradě za používání silničních motorových vozidel 4,10 Kč/km dle vyhlášky č. 333/2018 Sb. celkem [částka]. Na jednání dne [datum] činí jízdné při ceně nafty [částka] a základní náhradě za používání silničních motorových vozidel 4,20 Kč/km dle vyhlášky č. 358/2019 Sb. celkem [částka]. Dále náleží náhrada za promeškaný čas dle § 14 odst. 1 písm. a) a odst. 3 advokátního tarifu za čas strávený cestou na jednání za celkem 12 půlhodin po [částka], tj. celkem [částka]. Dále náleží náhrada za daň z přidané hodnoty z odměny a náhrad ve výši [částka], dále za zaplacený soudní poplatek za návrh [částka] a za zaplacený soudní poplatek za odvolání [částka] Celkem tedy činí náklady žalobkyně [částka]. Z toho soud žalobkyni z výše uvedených důvodů přiznal jednu polovinu, tj. [částka].

63. Podle ustanovení § 149 odst. 1 o.s.ř. soud rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám zástupkyně žalobkyně.

64. Lhůtu ke splnění rozsudkem uložených povinností určil 15 dnů, tj. delší než zákonnou dle § 160 odst. 1 o.s.ř. Soud přihlédl k žádosti žalované o stanovení této lhůty s ohledem na nutnost respektování rozpočtových pravidel, když shledal, že se nejedná o nikterak dlouhou lhůtu, která se práv žalobkyně podstatně nedotkne. Ostatně žalobkyně v žalobě sama navrhovala, aby byla stanovena tato lhůta.