11 C 110/2019

Plný text

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. jméno příjmení a soudců Mgr. Jany Barcalové a Mgr. Tomáše Hodného ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastupování státu ve věcech majetkových, IČO sídlem adresa žalobkyně proti žalovanému: osobní údaje žalovaného bytem adresa žalovaného zastoupený advokátem Mgr. jméno příjmení sídlem adresa o zaplacení částky 578 838 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 6. 2021, č. j. 11 C 110/2019-160

I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení v částce 26 426,40 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta Mgr. [jméno] [příjmení].

1. Napadeným rozsudkem okresní soud (dále jen„ soud prvního stupně“) zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 578 838 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 578 838 Kč od [datum] do zaplacení (výrok I.) a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení v částce 53 627,2 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalovaného.

2. Soud prvního stupně takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 653 838 Kč s příslušenstvím, neboť usnesením Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 2. 2019, č. j. [číslo jednací] bylo potvrzeno, že celá pozůstalost zůstavitele [jméno] [příjmení] narozeného [datum], zemřelého dne [datum] (dále jen„ zůstavitel“) připadá žalobkyni. Podle tohoto usnesení byla součástí pozůstalosti, mimo jiné, i pohledávka za žalovaným ve výši 653 838 Kč z titulu nevyplacené části kupní ceny dle kupní smlouvy ze dne [datum] Kupní smlouvou zůstavitel jako prodávající převedl vlastnické právo k nemovitostem, a to k domu [adresa], stojícímu na pozemku parc. [číslo] k pozemku parc. [číslo] to vše zapsané v katastru nemovitostí pro katastrální území Střekov, obec Ústí nad Labem (dále jen„ předmětné nemovitosti“) na kupujícího [jméno] [příjmení] a kupující se zavázal uhradit kupní cenu v celkové výši 930 000 Kč. Část kupní ceny ve výši 40 000 Kč byla uhrazena ke dni podpisu smlouvy realitní kanceláři a zbývající část kupní ceny ve výši 890 000 Kč byla uhrazena na účet č. ú. [bankovní účet] dne [datum], přičemž tento účet je veden na jméno žalovaného. Kupní smlouvu za zůstavitele uzavřel na základě plné moci žalovaný. Část kupní ceny ve výši 236 162 Kč byla žalovaným uhrazena za zůstavitele [anonymizována čtyři slova], a to za účelem úhrady závazků zůstavitele vůči předmětnému bytovému družstvu. Žalobou uplatňovaná částka ve výši 653 838 Kč představuje zbývající část kupní ceny, která byla zaslána na účet žalovaného a žalovaný ji zůstaviteli nevrátil, ačkoli byl vyzván notářem, jako soudním komisařem a ani blíže neuvedl, jak s ní naložil. Pouze sdělil, že zbývající kupní cenu použil k úhradě dalších závazků zůstavitele a že mezi ním a zůstavitelem byly vzájemné pohledávky vypořádány, přičemž vznesl námitku promlčení žalobou uplatňované pohledávky. Žalovaný do pozůstalostního řízení přihlásil svoji pohledávku ve výši 236 162 Kč s tím, že ze svých finančních prostředků uhradil závazky zůstavitele vůči [anonymizována čtyři slova], ovšem následně vyšlo najevo, že závazek zůstavitele vůči tomuto družstvu nebyl uhrazen z finančních prostředků žalovaného, nýbrž zůstavitele. Žalobkyně zdůraznila, že zaslání peněz na účet žalovaného neznamená, že mu tyto prostředky patří a že nebyl povinen je vrátit zůstaviteli, potažmo žalobkyni. Peněžní prostředky nebyly žalovanému pouhým zasláním na jeho účet darovány. Podle žalobkyně byla mezi zůstavitelem a žalovaným uzavřena smlouva o úschově, což plyne z plné moci ze dne [datum] udělené zůstavitelem žalovanému. Vzhledem k přihlášení fiktivní pohledávky do pozůstalostního řízení se žalovaný zachoval nemravně a nemělo by tak být k vznesené námitce promlčení přihlédnuto. Žalovaný se zachoval nepoctivě, když na místo, aby řádně vysvětlil a doložil, jak naložil s doplatkem kupní ceny, bez bližšího vysvětlení sdělil, že vztahy mezi ním a zůstavitelem byly vypořádány a ihned vznesl námitku promlčení. Žalovaný neuhradil shora uvedenou pohledávku ani poté, kdy byl žalobkyní před podáním žaloby k její úhradě vyzván. Žalovaný se bránil tím, že nárok žalobkyně je promlčen, a to zejména proto, že žalobce mohl podat žalobu již v průběhu pozůstalostního řízení, když promlčecí doba běžela i v jeho průběhu. Dále uvedl, že žalobkyně, ač v rámci pozůstalostního řízení uznala pohledávku žalovaného na nákladech pohřbu tuto ani neuhradila, ani nezapočetla. Žalobce navíc dosud neumožnil žalovanému, aby si z bytu zůstavitele, který žalobkyně v rámci pozůstalostního řízení nabyla, odnést osobní věci. Žalobkyně tak sama nepostupuje v souladu s dobrými mravy. Žalovaný navíc považoval nárok žalobkyně za nedůvodný, neboť se zůstavitelem vyrůstal od raného dětství, když matka žalovaného si vzala zůstavitele za manžela a společně tak tvořili rodinu. Žalovaný vnímal zůstavitele jako svého otce, když poté co matka žalovaného zemřela, veškerý její majetek zdědil zůstavitel. Ten se rozhodl, že vše odkáže žalovanému, ale až poté, co uhradí své závazky. Zůstavitel se proto rozhodl prodat předmětné nemovitosti a požádal žalovaného, aby jejich prodej a úhradu závazků zařídil. K prodeji předmětných nemovitostí došlo a některé závazky zůstavitele uhradil přímo žalovaný za zůstavitele, někdy zůstavitel požádal o hotovost a závazky uhradil sám. Vzhledem k tomu, že se jednalo o předávání peněz v rámci rodiny, nedocházelo k vystavování žádných potvrzení o předání peněz. [příjmení] kupní ceny, která nebyla použita k úhradě dluhů zůstavitele či nebyla předána zůstaviteli, zůstavitel žalovanému daroval. Zůstavitel za svého života nikdy nepožadoval úhradu pohledávky z titulu nevrácené kupní ceny, neboť se necítil být věřitelem žalovaného. Jelikož však zůstavitel zemřel náhle, již nerealizoval svůj záměr odkázat svůj majetek žalovanému. K přihlášce pohledávky do pozůstalostního řízení uvedl, že je osobou neznalou práva a nesprávně pochopil, jak má dojít k vypořádání vztahů v rámci pozůstalostního řízení. Nejednal s úmyslem se obohatit, ale v dobré víře, že mu finanční prostředky náleží.

3. Usnesením soudu prvního stupně ze dne 5. 8. 2019, č. j. 11 C 110/2019-90 bylo řízení, co do částky ve výši 75 000 Kč s příslušenstvím zastaveno, takže předmětem řízení zůstala částka 578 838 Kč s příslušenstvím.

4. Na základě provedených důkazů soud prvního stupně uzavřel, že žalovaný se dne [datum] obohatil na úkor zůstavitele, když toho dne na jeho účet byla připsána kupní cena za prodej předmětných nemovitostí zůstavitele ve výši 890 000 Kč. Žalovaný byl povinen tuto částku zůstaviteli vydat. V souladu s předchozí dohodou se zůstavitelem, žalovaný část bezdůvodného obohacení ve výši 236 162 Kč použil k úhradě závazku zůstavitele, a to dne [datum], když z prostředků zůstavitele uhradil jeho jménem závazek zůstavitele vůči [anonymizována čtyři slova]. K úhradě na bezdůvodném obohacení tak zůstala částka ve výši 578 838 Kč, když v řízení nebylo prokázáno, kolik z této částky bylo zůstaviteli vráceno či kolik bylo použito na úhradu jeho dluhů, tedy v jaké výši nárok na její vrácení zanikl splněním. V řízení však bylo prokázáno, že zbývající část kupní ceny, která nebyla předána zůstaviteli či použita k úhradě dluhů zůstavitele, zůstavitel žalovanému daroval ústní formou. Existence darovací smlouvy opřel soud prvního stupně pouze o účastnickou výpověď žalovaného, kterou však hodnotil jako spontánní a věrohodnou, když je v souladu s dalšími provedenými důkazy. Ostatními důkazy bylo prokázáno tvrzení žalovaného, že část kupní ceny žalovaný použil k úhradě dluhů zůstavitele (ve vztahu k závazku vůči [anonymizována dvě slova], bytové družstvo) a část kupní ceny předal zůstaviteli (ve vztahu k částce 75 000 Kč odeslané dne [datum]), když část závazků si zůstavitel hradil sám právě z kupní ceny (doplacení půjček u [právnická osoba] dne [datum]). Motivem pro darování zbývající části kupní ceny mohl být vztah zůstavitele a žalovaného, když zůstavitel byl manželem matky žalovaného a po matčině smrti se žalovaný vzdal svého dědického podílu (byť nijak velkého) ve prospěch zůstavitele. Na kladný vztah mezi zůstavitelem a žalovaným lze usuzovat i z toho, že zůstavitel zmocnil žalovaného k prodeji nemovitých věcí, tedy musel žalovanému důvěřovat. Jaká byla skutečná vůle zůstavitele lze tedy usuzovat pouze z jeho jednání po uzavření kupní smlouvy, resp. z jeho nekonání, když za svého života ničeho po žalovaném nepožadoval, přestože zemřel dva roky a cca deset měsíců po uzavření kupní smlouvy a úhradě kupní ceny. S ohledem na časový odstup od uzavření kupní smlouvy a úhrady kupní ceny (cca sedm let, počítáno k zahájení tohoto řízení) soud prvního stupně nekladl k tíži žalovaného, že si již nepamatoval, jaké další dluhy zůstavitele hradil a kolik konkrétně činila částka, kterou mu zůstavitel daroval. Ztotožnil se s názorem žalovaného, že mezi osobami blízkými je běžné, že si vzájemně nevystavují potvrzení o proběhlých finančních transakcích (i na větší částky), ani si zpravidla nepořizují písemné darovací smlouvy (pokud nejsou nutné pro zápis změny vlastnictví ve veřejných rejstřících). Pro smluvní vztahy mezi osobami blízkými je typická jejich bezformálnost. Podle § 110 odst. 1 obč. zák., se právo promlčí, jestliže nebylo vykonáno v době v tomto zákoně stanovené (§ 101 až 110). K promlčení soud přihlédne jen k námitce dlužníka. Dovolá-li se dlužník promlčení, nelze promlčené právo věřiteli přiznat.

5. Soud prvního stupně dodal, že i kdyby nedošlo k zániku práva na vrácení bezdůvodného obohacení uzavřením darovací smlouvy, nemohla by být pohledávka žalobkyni přiznána, neboť je promlčena. Objektivní promlčecí doba počala běžet dne [datum], když toho dne byla na účet žalovaného zaslána kupní cena – tedy peněžní prostředky zůstavitele. Subjektivní promlčecí doba počala běžet nejpozději dne [datum], když toho dne se musel (mohl) zůstavitel nejpozději dozvědět, že došlo k uzavření kupní smlouvy a že již došlo k úhradě kupní ceny, když toho dne obdržel část kupní ceny, ze které uhradil své dluhy u [právnická osoba]. Tedy dozvěděl se, kdo (žalovaný) a v jaké výši (890 000 Kč) se na jeho úkor obohatil. Subjektivní promlčecí lhůta tak uplynula dne [datum], když tento den byl posledním dnem pro uplatnění práva. K promlčení práva postačuje, pokud marně uběhne byť jen jedna z promlčecích lhůt (objektivní či subjektivní). Pohledávka uplatňovaná žalobou se promlčela již za života zůstavitele a více jak deset měsíců před jeho smrtí. Promlčením pohledávka nezaniká, ale zaniká právo jí vymáhat. Na žalobkyni tak mohla případně přejít pouze naturální pohledávka.

6. K tvrzení žalobkyně, že námitka promlčení byla vznesena v rozporu s dobrými mravy, soud prvního stupně připomněl judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a uvedl, že pokud se žalobkyně domnívá, že samotné vznesení námitky promlčení může značit nepoctivé chování, mýlí se. Judikaturou bylo mnohokrát vysloveno, že v samotném vznesení námitky promlčení nelze spatřovat jednání v rozporu s dobrými mravy. Judikatura možnost nepřihlížet ke vznesené námitce dobrých mravů připouští, ale pouze jako výjimku, pro kterou musí být dány přesvědčivé okolnosti. Soud prvního stupně navíc zdůraznil, že žalobkyní tvrzené jednání, které je v rozporu s dobrými mravy se mělo uskutečnit až několik let poté, co již došlo k promlčení pohledávky. Tedy právní závěry vyslovené v rozhodnutích sp. zn. 25 Cdo 5540/2015, 25 Cdo 2366/2013, na které žalobkyně odkázala, se na danou věc nepoužijí, neboť v těchto rozhodnutích se na marném uplynutí promlčecí lhůty převážně podílela osoba, která vznesla námitku promlčení, rozhodnutí sp. zn. 29 Cdo 656/2011 v zásadě odkazuje na dřívější judikaturu na rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 1839/2000 či sp. zn. I. ÚS 643/04. K promlčení pohledávky tak nedošlo přičiněním žalovaného, když toto ani nebylo tvrzeno. Nelze opomíjet ani to, že nepoctivého jednání se žalovaný neměl dopustit ani vůči zůstaviteli jako svému primárnímu věřiteli, ani vůči jiným členům své rodiny. Navíc nepřipuštěním námitky promlčení by došlo k narušení již v minulosti uzavřených, vyřešených vztahů mezi zůstavitelem a žalovaným, o kterých žalobkyni nebylo ničeho bližšího známo.

7. K námitce žalobkyně, že v daném případě byla mezi zůstavitelem a žalovaným uzavřena smlouva o úschově, kdy promlčecí lhůta je tříletá nikoliv dvouletá, soud prvního stupně uvedl, že tento názor nesdílí, neboť existenci smlouvy schovací žalobkyně dovozuje pouze z plné moci ze dne [datum], kterou byl žalovaný zůstavitelem zmocněn k uzavření smlouvy o úschově kupní ceny. Soud prvního stupně je toho názoru, že žalovaný byl zůstavitelem zmocněn, aby jeho jménem učinil všechny úkony potřebné k prodeji předmětných nemovitostí, když není výjimečné, že úhrada kupní ceny za nemovitosti se hradí prostřednictvím např. notářské úschovy a právě k takovému úkonu byl žalovaný zmocněn. Soud prvního stupně tak dospěl k závěru, že žalobkyně neprokázala, že mezi žalovaným a zůstavitelem byla uzavřena smlouva o úschově, a proto byla poučena, aby navrhla důkazy k prokázání tohoto svého tvrzení, ovšem žalobkyně žádné další důkazy nenavrhla. Odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2014, sp. zn. 33 Cdo 2677/2014, ovšem soud prvního stupně je na danou věc neaplikoval, protože Nejvyšší soud vycházel při vydání rozhodnutí z jiného skutkového stavu, když v uváděném řízení byla zjištěna existence smlouvy o úschově.

8. Výrok o náhradě nákladů řízení odůvodnil soud prvního stupně tím, že žalovaný byl v řízení úspěšný a má proto nárok na náhradu nákladů řízení v částce 53 627,2 Kč. Úspěch žalovaného spočíval jednak v té části, pro kterou byla žaloba zamítnuta a dále v té části, pro kterou byla žaloba vzata zpět, když žalobkyně zavinila, že řízení bylo zčásti zastaveno. Náklady se sestávají z nákladů za zastoupení advokátem, kterému náleží odměna, stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, z tarifní hodnoty ve výši 653 838 Kč, sestávající z částky 10 940 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu, z částky 10 940 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu, dále odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 z tarifní hodnoty ve výši 578 823 Kč (tarifní hodnota po pravomocném částečném zastavení řízení), sestávající z částky 10 620 Kč za účast na jednání soudu dne [datum] dle § 11 odst. 1 písm. g) advokátního tarifu a z částky 10 620 Kč za účast na jednání soudu dne [datum] dle § 11 odst. 1 písm. g) advokátního tarifu, včetně čtyř paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu a daně z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 44 320 Kč ve výši 9 307,20 Kč.

9. Podle § 149 odst. 1 o. s. ř. soud prvního stupně rozhodl o povinnosti zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám právního zástupce. Lhůtu ke splnění rozsudkem uložených povinností určil soud prvního stupně třídenní podle § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť pro uložení lhůty jiné neshledal důvod.

10. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání, v němž namítala, že soud prvního stupně dospěl k nelogickému názoru, že žalovaný se na úkor zůstavitele bezdůvodně obohatil, ačkoli zůstavitel udělil žalovanému plnou moc k uzavření kupní smlouvy a podle plné moci byl žalovaný oprávněn přijmout kupní cenu, v kupní smlouvě byl uveden účet žalovaného, takže existoval právní titul k přijetí kupní ceny. Soud prvního stupně uvedl, že žalovaný byl zůstavitelem zmocněn, aby jeho jménem učinil všechny úkony, potřebné k prodeji nemovitostí, když není výjimečné, že úhrada kupní ceny za nemovitosti se hradí prostřednictvím např. notářské úschovy a právě k takovému úkonu byl žalovaný zmocněn. Soud prvního stupně sám použil argumentaci úschovy, byť poněkud v jiné formě, aby pak nelogicky uzavřel, že se jedná o bezdůvodné obohacení. Žalobkyně nesouhlasí ani s tím, že zůstavitel žalovanému zbývající část kupní ceny daroval. Takový závěr učinil soud prvního stupně toliko z výpovědi žalovaného, která je v souladu s dalšími provedenými důkazy. Je zajímavé, že se soud prvního stupně v tomto hodnocení opírá o úvahy o kladném vztahu mezi žalovaným a zůstavitelem a z nich vychází a„ tudíž je v tomto ohledu věc podstatná“. Výslech svědka [jméno] [příjmení] však soud prvního stupně zamítl s tím, že je nadbytečný, ačkoli ten měl mít na objasnění soudem prvního stupně hodnocených okolností podstatný vliv. Žalobkyně poukázala na e-mail žalovaného ze dne [datum], adresovaný notářce Mgr. [příjmení], kde mluví výhradně o úhradě dluhů z půjček a o tom, že zbytek peněz předal [jméno] [příjmení]. Žalobkyně si nedokáže představit důvod, proč by žalovaný neměl uvést skutečnost, že zbytek peněz si mohl s vědomím zůstavitele ponechat, nehledě k tomu, že vůbec nebyla prokázána vůle, resp. projev vůle zůstavitele něco žalovanému darovat. Žalobkyni není jasné, z čeho soud prvního stupně usuzuje na to, že se žalobkyně domnívá, že samotné vznesení námitky promlčení je nemravné. Nic takového žalobkyně netvrdila. Žalobkyně tvrdí, že ve vztahu k ní, coby subjektu, který nastoupil do právního postavení zůstavitele, se žalovaný dostal do, pro něho výhodné situace, kdy již promlčecí doba uplynula, aniž však žalobkyně měla možnost tuto zůstavitelovu pohledávku uplatnit a vymáhat. Oproti soudu prvního stupně má žalobkyně za to, že jednání žalovaného v souvislosti s přihlášením pohledávky do řízení o pozůstalosti, jednak s nemravností vznesení námitky promlčení souvisí, jednak je to natolik závažná okolnost, která zakládá důvodné vybočení z možnosti námitku promlčení řádně uplatnit, aniž by takové uplatnění mohlo být považováno za nemravné.

11. Žalovaný k podanému odvolání uvedl, že rozsudek soudu prvního stupně je věcně správný. S námitkou žalobkyně o jediném přímém důkazu, který svědčí o dobrých vztazích mezi žalovaným a zůstavitelem, žalovaný nesouhlasil, protože tyto dobré vztahy podporují i další skutečnosti. Zůstavitel po dohodě s žalovaným zdědil veškerý majetek své manželky, matky žalovaného a o úmyslu zůstavitele darovat zbylé finanční prostředky svědčí i to, že delší dobu zůstavitel neprojevil jakoukoli snahu o získání finančních prostředků od žalovaného. Na projednávanou věc dopadá rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. n. 33 Odo 515/2001. Vztahy mezi blízkými členy rodiny se zcela pochopitelně a správně řídí jinými zvyklostmi, než vztahy mezi osobami cizími. Pokud k přijetí finančních prostředků od strany kupující došlo téměř tři roky před smrtí zůstavitele a ten neprojevil jakoukoli vůli finanční prostředky od žalovaného vymáhat, pak zcela zjevně takové chování zůstavitele svědčí o jeho vůli prostředky darovat.

12. Krajský soud jako soud odvolací po zjištění, že odvolání bylo podáno osobou k tomu oprávněnou (§ 201 zákona č. 99/1964 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“)), že je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.), a že bylo podáno v zákonné lhůtě (§ 204 o. s. ř.), přezkoumal napadené rozhodnutí i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 a § 212a o. s. ř.) a odvolání žalobkyně neshledal důvodným.

13. Odvolací soud při přezkumu napadeného rozsudku vycházel ze správného skutkového závěru, učiněného soudem prvního stupně po řádně a v dostatečném rozsahu provedeném dokazování a z tohoto skutkového závěru proto vycházel.

14. Soud prvního stupně projednávanou věc správně právně posoudil podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ obč. zák.“), neboť právní poměry, vzniklé přede dnem účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen„ o. z.“), tj. dnem [datum], jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé se řídí dosavadními právními předpisy (§ 3028 odst. 3 o. z.).

15. Podle § 451 odst. 1 obč. zák., kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Podle odst. 2 téhož ustanovení, bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.

16. Podle § 107 odst. 1 obč. zák., právo na vydání bezdůvodného obohacení se promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil. Podle odst. 2 téhož ustanovení, nejpozději se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za tři roky, a jde-li o úmyslné bezdůvodné obohacení, za deset let ode dne, kdy k němu došlo.

17. V posuzované věci nebylo mezi účastníky sporu o tom, že zůstavitel, za něhož jednal žalovaný na základě plné moci, udělené mu zůstavitelem dne [datum], uzavřel dne [datum] kupní smlouvu o převodu vlastnictví s [jméno] [příjmení], kterému prodal předmětné nemovitosti za částku 930 000 Kč, přičemž částku 40 000 Kč složil kupující realitní kanceláři a zbylou částku 890 000 Kč složil na účet žalovaného, který byl v kupní smlouvě specifikován. [příjmení] mezi účastníky rovněž nebylo, že žalovaný z tohoto účtu zaplatil zůstavitelův dluh u výše označeného bytového družstva v částce 236 162 Kč, jakož i skutečnost, že v dědickém řízení po smrti zůstavitele dne [datum] bylo potvrzeno připadnutí veškerého majetku zůstavitele žalobkyni, a že majetek zůstavitele zahrnuje i pohledávku za žalovaným ve výši 653 838 Kč. Pohledávka byla v průběhu řízení ponížena o 75 000 Kč s příslušenstvím, která byla žalobkyni zaplacena, takže soud prvního stupně v této části řízení zastavil.

18. Podle názoru odvolacího soudu dospěl soud prvního stupně ke správnému závěru, že žalovaný se na úkor zůstavitele bezdůvodně obohatil, o čemž neměla pochybnosti i žalobkyně, která v podané žalobě uvedla, že žalovaný„ byl zmocněn pouze k převzetí kupní ceny, obdržené za předmětné nemovitosti, nestal se vlastníkem těchto financí“. Účet žalovaného byl bezpochyby pouhým platebním místem a povinností žalovaného bylo zbylou částku, po zaplacení dluhu zůstavitele ve výši 236 162 Kč, vrátit zůstaviteli, což neučinil a peníze si ponechal. Odvolací soud je toho názoru, že není podstatné, zda žalovaný zaplatil z peněz, které mu byly zaslány na jeho účet, nějaké dluhy zůstavitele, či zda je použil pro svoji osobní potřebu, ale podstatným je, že peníze si žalovaný bez právního důvodu ponechal a zůstaviteli je nevrátil. Pokud se tedy žalobkyně domáhala proti žalovanému zaplacení částky 578 838 Kč, její nárok je promlčen, neboť žalovaný vznesl důvodně námitku promlčení. Subjektivní promlčecí doba počala zůstaviteli plynout dnem, kdy byla na účet žalovaného zaslána kupní cena, neboť z části kupní ceny toho dne uhradil dluh [právnická osoba] částku 12 144 Kč a uplynula ještě za života zůstavitele, který zemřel až dne [datum]. Jak správně uzavřel soud prvního stupně, k promlčení práva postačuje, pokud marně uplyne byť jen jedna z promlčecích lhůt (objektivní či subjektivní). Podle názoru odvolacího soudu, dospěl soud prvního stupně i ke správnému závěru, že námitka promlčení, vznesená žalovaným není v rozporu s dobrými mravy, jak tvrdila žalobkyně, podle níž se zachoval žalovaný nemravně, když přihlásil do dědického řízení po zůstaviteli pohledávku 236 162 Kč, kterou by tak získal na úkor žalobkyně. Odvolací soud souhlasí se soudem prvního stupně, že jednání žalovaného, kterého se navíc dopustil několik let poté, kdy byl nárok žalobkyně již promlčen, nedosahuje natolik výjimečné intenzity, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení, když navíc tímto jednáním žalovaného ke snížení hodnoty pozůstalosti nedošlo. Vzhledem k tomu, že nároku žalobkyně nebylo vyhověno, protože právo na vydání bezdůvodného obohacení se promlčelo (§ 107 odst. 1 obč. zák.), bylo nadbytečné zabývat se tím, zda zbývající kupní cena, která nebyla zůstaviteli vrácena, byla zůstavitelem darována žalovanému.

19. Závěrem odvolací soud připomíná ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., které je obecným ustanovením hmotněprávní povahy a dává soudu možnost posoudit, zda výkon subjektivního práva je v souladu s dobrými mravy a v případě, že tomu tak není, požadovanou ochranu odepřít. [obec] mravy lze definovat jako souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. června 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněný pod [číslo] časopisu Soudní judikatura). Není tedy vyloučeno, že i takový výkon práva, který odpovídá zákonu, může být shledán v rozporu s dobrými mravy a že mu proto bude soudem odepřena právní ochrana. Fungování systému psaného práva však je založeno zejména na důsledném dodržování pravidel vyplývajících z právních předpisů a korektiv dobrých mravů nesmí být na újmu principu právní jistoty a nesmí nepřiměřeně oslabovat subjektivní práva účastníků vyplývající z právních norem. Postup soudu podle § 3 odst. 1 obč. zák. má proto místo jen ve výjimečných situacích, kdy hlavní nebo alespoň převažující motivací je úmysl poškodit či znevýhodnit osobu, tzv. šikanózním výkonem práva. Dobrým mravům tedy zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění námitky promlčení se pak příčí dobrým mravům v těch výjimečných případech, kdy je výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby představuje nepřiměřeně tvrdý postih ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti musí být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. dubna 2010, sp. zn. 21 Cdo 740/2009, uveřejněné pod C [číslo] Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu).

20. K námitkám žalobkyně je třeba uvést, že žalovaný byl sice podle kupní smlouvy oprávněn přijmout částku 890 000 Kč, která měla být a skutečně byla kupujícím zaplacena na jeho účet, a to jako kupní cena za prodej předmětných nemovitostí, ovšem nejednalo se o žádný právní titul pro změnu v osobě vlastníka těchto finančních prostředků, neboť účet žalovaného byl pouhým platebním místem. V podané žalobě netvrdila sama žalobkyně opak, když uvedla, že žalovaný byl zmocněn pouze k přijetí kupní ceny a nestal se vlastníkem těchto financí. Soud prvního stupně zcela logicky dospěl k závěru, že žalovaný se na úkor zůstavitele bezdůvodně obohatil, protože zůstatek kupní ceny, po zaplacení dluhu zůstavitele u bytového družstva, si bez právního důvodu ponechal a zůstaviteli nevrátil. Pokud žalobkyně dále namítala, že mezi zůstavitelem a žalovaným byla uzavřena jakási inominátní smlouva o úschově, pak se mýlí, neboť soud prvního stupně správně uzavřel, že není výjimečné uzavření takové smlouvy, např. formou notářské úschovy a žalovaný byl k takovému úkonu zmocněn, ovšem žalobkyně, ač poučena soudem prvního stupně podle § 118a o. s. ř., své tvrzení o existenci smlouvy o úschově neprokázala. Navíc pouhé zmocnění žalovaného k uzavření smlouvy o úschově, samo o sobě, neznamená, že taková smlouva byla mezi zůstavitelem a žalovaným uzavřena. K námitce žalobkyně o nemravnosti vznesené námitky promlčení žalovaným, protože do dědického řízení po zůstaviteli přihlásil částku 236 162 Kč jako svoji pohledávku za zůstavitelem, je třeba uvést, že soud prvního stupně i odvolací soud se touto námitkou zabýval a oba soudy ji neshledaly oprávněnou, a to z výše vyložených důvodů.

21. Odvolací soud proto věcně správný rozsudek, včetně správného rozhodnutí o nákladech řízení, potvrdil (§ 219 o. s. ř.).

22. Výrok o nákladech odvolacího řízení vychází ze skutečnosti, že žalovaný byl v tomto řízení plně úspěšný (§ 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř.) a má proto právo na náhradu nákladů odvolacího řízení, které vynaložil za právní zastoupení advokátem. Náklady odvolacího řízení činí celkem částku 26 426,40 Kč, která představuje z tarifní hodnoty 578 828 Kč (§ 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) ve znění pozdějších předpisů – dále jen„ advokátní tarif“) odměnu advokáta ve výši 10 600 Kč (§ 7 advokátního tarifu), a to za dva úkony právní služby (§ 11 odst. 1 písm. g), k) advokátního tarifu), náhradu hotových výdajů v paušální částce 300 Kč za každý úkon právní služby (§ 13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu) a 21% daň z přidané hodnoty v částce 4 586,40 Kč (§ 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř.) Náklady řízení je žalobkyně povinna zaplatit advokátu žalovaného (§ 149 odst. 1 o. s. ř.) v zákonné lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).