14 C 204/2022

Plný text

Okresní soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem Mgr. Ottou Plachý ve věci žalobce: ; celé jméno žalobce , narozený dne datum bytem adresa žalobce zastoupený advokátem titul jméno příjmení sídlem adresa proti; žalované: ; název žalobkyně – název žalobkyně , IČO sídlem adresa státního zastupitelství za které jedná název zástupce žalobkyně název zástupce žalobkyně název zástupce žalobkyně název zástupce žalobkyně název zástupce žalobkyně název zástupce žalobkyně název zástupce žalobkyně , IČO , sídlem adresa o zaplacení 105 994 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba, aby žalovaná zaplatila žalobci částku 105 994 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 105 994 Kč od [datum] do zaplacení, se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení v částce 900 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobou došlou zdejšímu soudu dne [datum] se žalobce po žalované domáhal zaplacení částky 105 994 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnil tím, že dne [datum] byly zahájeny úkony trestního řízení, dne [datum] ve věci podal žalobce vysvětlení a usnesením ze dne [datum] bylo zahájeno jeho trestní stíhání pro přečin krádeže. Dne [datum] byla podána u soudu obžaloba, poté byla věc vrácena státnímu zástupci k došetření. Následně byla věc opětovně vracena policejnímu orgánu k došetření. Nakonec byla podána obžaloba při změněném popisu a právní kvalifikaci skutku dne [datum] Trestním příkazem [název soudu] ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], byl žalobce uznán vinným ze spáchání přečinu krádeže a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání 7 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu 18 měsíců. Žalobce, unaven roky trvání trestního stíhání a veden snahou celou věc již konečně nějakým způsobem uzavřít, po zvážení věci trestní příkaz přijal a tento tak nabyl právní moci dne [datum]. Žalobce od samého počátku popíral, že by se vědomě dopustil jednání, které mu bylo kladeno za vinu, a způsobil jím mnohasettisícovou škodu, jak mu bylo po většinu trestního stíhání kladeno za vinu. Nakonec byla původní škoda značně ponížena a v návaznosti na to upravena i právní kvalifikace jeho jednání. V důsledku nekvalitní práce orgánů činných v trestním řízení, zejména policejního orgánu, který nerespektoval závazné pokyny státního zástupce, trvalo trestní řízení mnoho let. Po celou tuto dobu řízení zatěžovalo žalobce po všech stránkách, on i jeho rodina žili v nejistotě, když byl vystaven hrozbě vysokého trestu a náhrady škody v řádech statisíců Kč. To vše navíc za situace, kdy procházel insolvenčním řízením. Veden snahou tuto nejistotu ukončit žalobce nepodal odpor proti trestnímu příkazu, i když s ním nebyl vnitřně ztotožněn, ale rozhodl se trestní řízení více neprodlužovat a ukončit jej. K jeho rozhodnutí přispělo i to, že náhrada škody byla upravena na částku asi 36 000 Kč, přičemž původně bylo uváděno a po něm požadováno téměř 500 000 Kč. Žalobce je přesvědčen, že trestní řízení trvalo nepřiměřeně dlouhou dobu a byly v něm značné průtahy a chyby. Tím mu byla způsobena nemajetková újma, kterou požaduje uhradit. Celkově řízení trvalo téměř 6 let od okamžiku, kdy se žalobce dozvěděl, že je v dané věci prověřován jako podezřelý, od zahájení trestního stíhání do pravomocného skončení věci uplynulo 5 let a 28 dní. Žalobce má za to, že se jednalo po skutkové i právní stránce o jednoduchý případ, že došlo k pochybení na straně policejního orgánu, a že význam řízení byl pro žalobce zvýšený, neboť se jednalo o trestní řízení, které zasahovalo do mnoha stránek jeho života. Za přiměřené zadostiučinění za dobu trvání řízení, které žalobce vymezuje od zahájení trestního stíhání do pravomocného skončení věci, považuje částku 105 994 Kč, kterou požaduje uhradit. Žalobce uplatnil nárok na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem u žalované svým podáním ze dne [datum] Stanovisko žalované obdržel dne [datum]. Žalovaná konstatovala porušení práva, za toto pochybení se však ani neomluvila a nepřiznala mu zadostiučinění v penězích. Žalobce se domáhal zaplacení částky 105 994 Kč s úrokem z prodlení od [datum] do zaplacení.

2. Žalovaná se k žalobě vyjádřila tak, že uplatněný nárok neuznává. Potvrdila, že u ní žalobce uplatnil dne [datum] nárok na poskytnutí zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení v trestní věci vedené u [název soudu] pod sp. zn. [spisová značka]. Uvedla, že délku předmětného řízení je třeba hodnotit jako nepřiměřenou a žalobci tak vznikla nemajetková újma, ale podstatně nižší intenzity. Ve věci byl shledán nekoncentrovaný postup státního zástupce, bylo vedeno vyšetřování a řízení před dvěma stupni soudů, soud prvního stupně rozhodoval třikrát, soud druhého stupně jednou. Řízení bylo po skutkové i právní stránce složité, byli vyslechnuti svědci, vypracovány znalecké posudky. Význam řízení pro žalobce považuje za nízký, neboť důvodné zahájení a vedení trestního stíhání si způsobil sám svým protiprávním jednáním. V případě pravomocně odsouzeného pachatele trestného činu nemohlo nepřiměřeně dlouhé řízení vyvolat v jeho osobnostní sféře žádnou citelnou újmu. Žalovaná konstatovala, že došlo k porušení práva na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě, a samotné konstatování porušení práva považuje za dostačující k náhradě vzniklé nemajetkové újmy bez přiznání peněžitého zadostiučinění. Poukázala také na to, že žalobce u ní nárok uplatnil dne [datum], proto nemohla být již dne [datum] v prodlení. Dále uvedla, že nepřiměřená délka trestního řízení by měla být pachateli trestného činu primárně kompenzována při stanovení druhu trestu a jeho výměry dle § 39 odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku. Žalobce přijal trestní příkaz, nepodal proti němu odpor, proto je třeba mít za to, že byl se stanoveným druhem trestu a jeho výměrou srozuměn, a to i z hlediska kompenzace nepřiměřené délky trestního řízení, a nemůže se z důvodu nepřiměřené délky trestního řízení domáhat ještě zadostiučinění v penězích.

3. Provedeným dokazováním soud zjistil následující skutečnosti:

4. Z dopisu žalobce (jeho zástupce) ze dne [datum] bylo zjištěno, že tímto uplatnil u žalované nárok na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nepřiměřenou délkou trestního řízení ve věci vedené u [název soudu] pod sp. zn. [spisová značka]. Žalobce požadoval uhradit přiměřené zadostiučinění v částce 105 994 Kč.

5. Ze stanoviska žalované ze dne [datum] soud zjistil, že touto reagovala na výše uvedenou žádost žalobce o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění, která byla žalované doručena dne [datum]. Žalovaná uvedla, že celkovou délku řízení hodnotí jako nepřiměřenou, konstatovala, že v řízení vedeném u [název soudu] pod sp. zn. [spisová značka] došlo k porušení práva na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Dále uvedla, že došla k závěru, že samotné konstatování porušení práva je dostačující k náhradě vzniklé nemajetkové újmy bez přiznání peněžitého zadostiučinění.

6. Z insolvenčního rejstříku bylo zjištěno, že žalovaný se spolu s manželkou nachází v insolvenčním řízení, které je vedeno u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. [insolvenční spisová značka]. Insolvenční řízení bylo zahájeno dne [datum], dne [datum] bylo rozhodnuto o úpadku s povolením oddlužení. Insolvenční řízení aktuálně stále trvá.

7. Ze spisu [název soudu] sp. zn. [spisová značka] (důkaz byl proveden celým spisem, když s ohledem na předmět řízení je třeba zjistit celý průběh řízení, tj. nestačilo provést jen některé listiny z tohoto spisu) bylo zjištěno, že dne [datum] Policie ČR sepsala záznam o zahájení úkonů trestního řízení pro podezření ze spáchání přečinu krádeže, kterého se měl dopustit neznámý pachatel na adrese [adresa žalobce], tím, že neoprávněně odebral elektřinu. Dne [datum] žalobce podával ve věci vysvětlení, téhož dne proběhlo s jeho souhlasem šetření v předmětném domě. Dne [datum] bylo vydáno policií usnesení o zahájení trestního stíhání žalobce jako obviněného ze spáchání přečinu krádeže podle § 205 odst. 1, odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, kterého se měl dopustit tím, že v blíže nezjištěné době od [datum] do [datum] v domě na adrese [adresa], úmyslně neoprávněně odebíral elektřinu z elektrizační soustavy poté, co provedl neoprávněné napojení mezi hlavní pojistkovou skříní a elektroměrovým rozvaděčem, čímž byla do domu rozvedena neměřená elektřina, čímž měl poškozené společnosti [právnická osoba], způsobit dosud nevyčíslenou škodu zjevně přesahující částku 50 000 Kč. Dne [datum] byl žalobce vyslechnut jako obviněný, dne [datum] bylo pokračováno v jeho výslechu. Žalobce se k předmětnému jednání, které mu bylo kladeno za vinu, nedoznal. Následně probíhala podání vysvětlení mnoha osob a byl přibrán znalec, který vypracoval znalecký posudek na stanovení množství a ceny neoprávněně odebrané elektrické energie. Dne [datum] proběhlo prostudování spisu žalobcem, stejného dne policie podala státnímu zástupci návrh na podání obžaloby. Dne [datum] byla podána obžaloba na žalobce pro spáchání přečinu krádeže podle § 205 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku, kterého se měl dopustit tím, že od [datum] do [datum] neoprávněně odebíral elektrickou energii přes neměřenou odbočku, čímž měl poškozené společnosti [právnická osoba], způsobit škodu ve výši 472 159 Kč. Usnesením [název soudu] ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], soud rozhodl o vrácení věci státnímu zástupci k došetření. Dle soudu nebylo dostatečně vyjasněno, z jakého důvodu je trestní řízení vedeno právě proti žalobci, že časové vymezení skutku počínající [datum] není odůvodněno a jeví se být v rozporu se zjištěními ve věci, dále že nebyla dostatečně objasněna výše vzniklé škody. Proti tomuto usnesení podal státní zástupce stížnost. Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], stížnost zamítl. V podstatě se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně a mj. uvedl, že je třeba provést šetření ke zjištění, zda k neoprávněnému odběru elektřiny docházelo i před [datum] (poslední odečet elektřiny v daném odběrném místě). Následně byly prováděny další úkony ve věci, dne [datum] proběhl další výslech obviněného. Na [datum] byl stanoven termín pro prostudování spisu, k tomu se žalobce nedostavil. Dne [datum] byla opětovně podána obžaloba. Usnesením [název soudu] ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], byla věc opětovně vrácena státnímu zástupci k došetření, když nebylo doplněno dokazování ohledně toho, zda k neoprávněnému odběru docházelo i před [datum], po vrácení věci k došetření nebyl vyhledán žádný důkaz, který by spolehlivě odůvodňoval časové vymezení skutku s počátkem od [datum]. Následně proběhlo další šetření. Dne [datum] byl žalobce vyrozuměn o zkrácení doby neoprávněného odběru na období od [datum] do [datum] a výši škody stanovené na částku 179 784 Kč. Dne [datum] žalobce prostudoval spis a dne [datum] policie podala návrh na podání obžaloby. Dne [datum] státní zástupce vrátil věc policii k doplnění s tím, že nerespektovala předchozí pokyny. Proběhly další úkony. Dne [datum] byl žalobce vyrozuměn o dalším zkrácení doby neoprávněného odběru na období od [datum] do [datum], výše způsobené škody byla uvedena 425 081,72 Kč. Dne [datum] žalobce prostudoval spis, stejného dne policie podala návrh na podání obžaloby. Dne [datum] byla podána obžaloba, oproti návrhu policie však byla výše škody uvedena jen ve výši 36 425 Kč a právní kvalifikace upravena na přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku Trestním příkazem [název soudu] ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], byl žalobce uznán vinným ze spáchání přečinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, kterého se dopustil tím, že v době od [datum] do [datum] v domě na adrese [adresa] neoprávněně odebíral elektrickou energii z elektrizační soustavy s využitím kombinace měřené a neměřené odbočky, ačkoliv věděl, že na uvedené adrese byl proveden neoprávněný zásah do systému elektrické instalace nelegální odbočkou mimo fakturační elektroměr a tímto neoprávněným odběrem způsobil poškozené společnosti [právnická osoba], škodu ve výši 36 425 Kč. Za to byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 7 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu 18 měsíců. Trestní příkaz byl doručen žalobci dne [datum], žalobce proti němu nepodal odpor, trestní příkaz tak nabyl právní moci dne [datum].

8. Z výše uvedených zjištění soud vychází, když o pravosti předložených listin nebyl důvod pochybovat, ostatně ani mezi účastníky nebyl jejich obsah sporný. Stejně tak nikdo nezpochybňoval správnost záznamů v insolvenčním rejstříku nebo obsah trestního spisu. Mezi účastníky bylo dále nesporné, že žalobce uplatnil u žalované nárok na přiměřené zadostiučinění dne [datum], i z těchto shodných tvrzení soud vychází (§ 120 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu).

9. Na tomto místě je nutné zdůraznit, že soud je podle § 135 odst. 1 občanského soudního řádu vázán rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal. Soud je tedy vázán uvedeným pravomocným trestním příkazem a rozhodnutím o tom, že se žalobce předmětného činu dopustil. Proto soud v odškodňovacím řízení nemůže posuzovat otázku viny žalobce a není prostor k úvahám, že se snad žalobce uvedeného trestného činu nedopustil, jak žalobce naznačoval v žalobě. Vzhledem k vázanosti trestním příkazem soud musí na žalobce hledět jako na pachatele trestného činu, za jehož spáchání byl pravomocně odsouzen (viz rozsudek [název soudu] ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]).

10. Soud neprovedl žalobcem navržené výslechy svědků (žalobcem blíže neoznačených) a výslech žalobce, když žalobce sám uvedl, že na těchto důkazech netrvá. Tyto soud také považuje za nadbytečné, když nebyly ani tvrzeny další rozhodné skutečnosti, které by měly vliv na rozhodnutí ve věci a které by měly být těmito důkazy prokázány. Žalobce dále navrhoval důkaz doklady k insolvenci, žádné takové nepředložil, vzhledem k tomu, že informace o insolvenčním řízení žalobce byly zjištěny z insolvenčního rejstříku, soud žalobce ani nevyzýval k předložení dalších dokladů.

11. Při právním hodnocení věci soud vycházel zejména z následujících zákonných ustanovení:

12. Dle ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

13. Dle ustanovení § 1 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. stát a územní celky v samostatné působnosti hradí za podmínek stanovených tímto zákonem též vzniklou nemajetkovou újmu.

14. Dle ustanovení § 5 zákona č. 82/1998 Sb. stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena a) rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, b) nesprávným úředním postupem.

15. Dle ustanovení § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

16. Dle ustanovení § 31a odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu.

17. Dle ustanovení § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo.

18. Dle ustanovení § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

19. Výše uvedená ustanovení soud aplikoval zejména v souladu se sjednocujícím stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia [název soudu] ze dne [datum], sp. zn. [stanovisko NS] (dále jen„ Stanovisko NS“).

20. Podle § 14 odst. 1, 3 a § 15 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. je podmínkou soudního uplatnění nároku na náhradu škody či nemajetkové újmy podle tohoto zákona, že nárok byl nejprve uplatněn u příslušného úřadu, přičemž poškozený se může domáhat náhrady škody u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen. Tato podmínka byla splněna, když žalobkyně uplatnila nárok u Ministerstva spravedlnosti dne [datum], přičemž Ministerstvo ve stanovisku ze dne [datum] sdělilo, že uplatněný nárok na peněžité zadostiučinění neuspokojí. Nárok byl také u soudu uplatněn včas, když promlčecí doba činí nejméně 6 měsíců od skončení řízení, ve kterém došlo k nesprávnému úřednímu postupu (§ 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb.), přičemž promlčecí doba neběží ode dne uplatnění nároku do skončení předběžného projednání (§ 35 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.) Trestní řízení pravomocně skončilo dne [datum] (kdy nabyl právní moci trestní příkaz), nárok byl uplatněn u Ministerstva spravedlnosti dne [datum], dne [datum] Ministerstvo vydalo zamítavé stanovisko (tohoto dne skončilo předběžné projednání) a dne [datum] byla podána žaloba, tedy před uplynutím šestiměsíční promlčecí doby, která neběžela po dobu předběžného projednání. 21. § 31a v návaznosti na § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. zakládá též nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nepřiměřenou délku soudního řízení (tj. porušení povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě). V právním řádu není nikde zakotveno, jaká délka soudního řízení je považována za přiměřenou a jaká již nikoliv. Zda je délka konkrétního řízení již nepřiměřená je nutno posoudit individuálně. Přitom je zřejmé, že soudní řízení po nějakou dobu trvat musí. Při posuzování přiměřenosti trvání soudního řízení je třeba zohlednit zejména složitost případu, ale též chování poškozeného (zda přispěl k délce trvání řízení), postup příslušných orgánů nebo význam předmětu řízení pro poškozeného. Zohledňuje se i počet instancí, které se řešením sporu zabývaly (srov. část IV. Stanoviska NS).

22. Nejprve se soud zabýval tím, zda došlo k porušení práva žalobce na přiměřenou délku řízení ve věci vedené u [název soudu] pod sp. zn. [spisová značka]. Jak vyplývá z výše uvedeného, předmětné trestní řízení trvalo (od zahájení trestního stíhání do právní moci trestního příkazu, tj. od [datum] do [datum]) zaokrouhleno na celé měsíce 5 let a 1 měsíc. Obecně se trestní řízení považuje za nepřiměřeně dlouhé, pokud trvá déle než 6 let. Jak však bylo uvedeno, nepřiměřenost délky řízení je třeba v každém případě posuzovat individuálně dle výše uvedených hledisek. Takto tedy soud postupoval.

23. Pokud jde o složitost řízení, to soud považuje po právní stránce za jednoduché, jednalo se o přečin krádeže neoprávněným odběrem elektřiny, kde s právní kvalifikací zjevně nejsou žádné problémy. Po skutkové stránce soud považuje řízení za složitější. Jednak bylo vyslechnuto mnoho svědků a bylo nutné nechat vypracovat znalecký posudek na stanovení množství neoprávněně odebrané elektřiny a výše způsobené škody, jednak bylo obtížné zjistit období, po které k neoprávněnému odběru docházelo (a z toho vyplývající množství neoprávněně odebrané elektřiny, resp. výši způsobené škody). Z obsahu trestního spisu je zřejmé, že právě zjištění počátku neoprávněného odběru činilo policejnímu orgánu potíže, nebyly zde jasné důkazy, ze kterých by tato skutečnost vyplývala. Lze poukázat na to, že předmětná trestná činnost probíhala v soukromí, což jistě podstatně ztěžuje policejnímu orgánu prošetření věci. To tedy odůvodňuje závěr o vyšší skutkové složitosti věci. Naproti tomu vyšší složitost věci nelze dovozovat z toho, že ve věci rozhodoval vícekrát soud prvního stupně a jednou soud odvolací. V daném případě se jednalo o dvě rozhodnutí o vrácení věci k došetření a o zamítnutí stížnosti proti rozhodnutí o vrácení věci k došetření. Předčasné podávání obžaloby a podání nedůvodné stížnosti nemůže vést k závěru o vyšší složitosti věci, ale spíše to svědčí o nesprávném postupu příslušných orgánů. V tomto směru soud dospěl k závěru, že k nesprávnému postupu orgánů činných v trestním řízení skutečně došlo. Jak je uvedeno výše, poté, co soud vrátil věc k došetření, byla znovu podána obžaloba, ovšem soud opět vrátil věc státnímu zástupci, neboť nebyly respektovány předchozí pokyny. Následně policie podala další návrh na podání obžaloby, tentokrát jí věc vrátil sám státní zástupce z důvodu nesplnění pokynů. Ve věci tedy docházelo k opětovnému vracení věci k došetření (celkem byla věc vrácena třikrát). Lze tak konstatovat, že došlo k pochybení v činnosti orgánů činných v trestním řízení, neboť jim (státnímu zástupci či policii) věc byla opětovně vracena z důvodu nerespektování předchozích pokynů. Pokud jde o chování žalobce, nelze říct, že by nějakým podstatným způsobem ovlivnil délku trestního řízení (tj. že by nějak podstatně přispěl k jeho urychlení nebo jej naopak zdržoval). Pouhou skutečnost, že nepodal odpor proti trestnímu příkazu, nelze považovat za přispění ke zkrácení řízení. Pokud rozhodnutí o vině a trestu v trestním příkazu akceptoval, tak samozřejmě neměl důvod podávat odpor. Za přispění k urychlení by bylo možné považovat chování, kterým by přispěl k objasňování trestné činnosti (doznání, předložení důkazů apod.).

24. Při zvážení výše uvedeného soud dospěl k závěru, že délka řízení byla nepřiměřená. K celkové délce řízení podstatně přispěl nesprávný postup orgánů činných v trestním řízení, zejména policie, která nerespektovala předchozí pokyny a věc jí proto byla opětovně vracena k došetření. Délku řízení prodlužovala i doba, kterou si vyžádalo rozhodování soudu o vrácení věci k došetření a rozhodnutí o nedůvodné stížnosti. Lze konstatovat, že kdyby k tomuto nesprávnému postupu nedocházelo, jistě by byla doba trestního řízení podstatně kratší. Vzhledem k vyšší složitosti věci a výše popsanému průběhu řízení má soud za to, že za přiměřenou dobu trvání trestního řízení v této věci (od zahájení trestního stíhání) by bylo možné považovat dobu asi 3 let (za předpokladu nepodání odporu proti trestnímu příkazu). V této věci řízení trvalo v důsledku nesprávného postupu orgánů činných v trestním řízení přes 5 let. Právo žalobce na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě (§ 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.) tedy bylo porušeno.

25. V případě nepřiměřené délky řízení se nemajetková újma presumuje, neboť vzniká pouhým porušením práva. Přitom přiměřené zadostiučinění se poskytuje zásadně v penězích. K přiznání zadostiučinění formou konstatování práva lze přistoupit jen za zcela výjimečných okolností, např. byl-li význam předmětu řízení pro poškozeného nepatrný (srov. část V. Stanoviska NS).

26. Za takovou výjimečnou okolnost je však nutno považovat případ, kdy poškozený byl uznán pachatelem vinným ze spáchání úmyslného trestného činu, jako tomu bylo v této věci. Smyslem kompenzačního řízení je odškodnit stav nejistoty, do níž byl poškozený v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení uveden. Pachatel trestného činu však musí být minimálně srozuměn se skutečností, že proti němu bude vedeno trestní řízení. Spácháním trestného činu se tedy vědomě stal hybatelem děje a musí si být vědom, že tím vnáší na dlouhou dobu do svého života nejistotu, která se v jeho poměrech bude projevovat, a to bez ohledu na skutečnosti, zda proti němu trestní stíhání bude vůbec vedeno. Pachatel úmyslného trestného činu tedy na sebe nejistotu uvrhuje sám a je-li zahájeno trestní řízení, přestává být tato nejistota pouze potencionální, ale stává se hmatatelnou. Pachatel trestného činu prakticky doufá v selhání orgánů činných v trestním řízení, které pro něj bude znamenat vyváznutí bez trestu. V opačném případě se mu dostane trestu, s nímž musel být eventuelně smířen. Pachatel trestného činu se také může podstatně přičinit k rychlejšímu vyřízení trestní věci, např. svým doznáním. Těmito skutečnostmi je odůvodněn závěr, že pachatelům úmyslných trestných činů je zpravidla újma utrpěná nepřiměřenou délkou trestního řízení, v němž byli odsouzeni, kompenzována konstatací porušení práva (viz rozsudek [název soudu] ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]).

27. V této věci byl žalobce odsouzen za spáchání úmyslného trestného činu. Do stavu nejistoty se uvrhl sám již tím, že předmětný trestný čin spáchal, vedení trestního stíhání bylo důsledkem jeho trestné činnosti. Vzhledem k tomu je třeba mít za to, že dostatečným odškodněním za nepřiměřenou délku trestního řízení je konstatování porušení práva. Délka trestního řízení, ač nepřiměřená, nebyla natolik mimořádná, aby odůvodnila přiznání peněžitého zadostiučinění. Pokud žalobce uváděl, že v důsledku trestního řízení žil dlouhou dobu v nejistotě, to navíc v době, kdy procházel insolvenčním řízení, k tomu soud odkazuje na výše uvedené, tj. že se do uvedené nejistoty uvrhl primárně sám spácháním trestného činu. V této souvislosti soud nepovažuje za zásadní ani to, že byl původně obviněn ze způsobení vyšší škody a hrozil mu vyšší trest, neboť i to bylo důsledkem spáchání předmětného trestného činu (resp. důsledkem povahy tohoto trestného činu, kdy je obtížné zjistit jeho počátek, jak bylo uvedeno výše). Z trestního spisu dále nevyplývá, že by jej trestní řízení nějak mimořádně obtěžovalo (např. že by byl v průběhu let neustále vyslýchán).

28. Vzhledem k tomu soud dospěl k závěru, že dostatečnou kompenzací pro žalobce by bylo (bez ohledu na dále uvedené) samotné konstatování porušení práva, kterého se mu již dostalo v rámci stanoviska žalované ze dne [datum]. Soud zdůrazňuje, že formou kompenzace práva je zde právě konstatování porušení práva (§ 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb.), není tedy nutná omluva.

29. Dále ovšem platí, že zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možné nahradit jinak (§ 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb.). V trestním řízení lze poskytnout náhradu za nepřiměřenou délku trestního řízení v podobě uložení mírnějšího trestu dle § 39 odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, přičemž zmírnění ukládaného trestu má přednost před finanční kompenzací (viz část V. Stanoviska NS nebo rozsudek [název soudu] ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]). Současná právní úprava tedy vychází z toho, že nepřiměřená délka trestního řízení by primárně měla být pachateli trestného činu kompenzována při stanovení druhu trestu a jeho výměry, a pokud se tak stane, nepřichází již v úvahu poskytnutí přiměřeného zadostiučinění v penězích. Obecně platí, že v takovém případě musí být v trestním rozsudku výslovně uvedeno, nebo to z něj alespoň musí nepochybně vyplývat, o jakou část byl trest zmírněn právě v důsledku nepřiměřené délky řízení. Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že pokud rozsudek v trestní věci nebyl v souladu se zákonem odůvodněn, a to i na základě postoje obžalovaného, který se vzdal práva odvolání, nelze z toho dovozovat, že soud při stanovení druhu trestu a jeho výměry nerespektoval obecná pravidla pro ukládání trestů uvedená v zákoně. Pokud se obžalovaný vzdá práva odvolání proti odsuzujícímu rozsudku, je třeba učinit závěr, že je se stanoveným druhem trestu a jeho výměrou srozuměn, a to i z hlediska kompenzace nepřiměřené délky trestního řízení. Opačný postup by v zásadě umožňoval pachateli trestného činu, aby vzdáním se práva odvolání obešel zákon a namísto primární formy zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu v trestním řízení podle zákona přísluší, tj. zmírnění trestu, se (navíc) domáhal zadostiučinění v penězích. Proto Nejvyšší soud dospěl k závěru, že trest uložený odsuzujícím rozsudkem ve spojení s konstatováním porušení práva představuje dostačující zadostiučinění za nemajetkovou újmu, i když rozsudek neobsahuje odůvodnění, neboť se státní zástupce a obžalovaný po vyhlášení rozsudku vzdali odvolání (viz rozsudek [název soudu] ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]).

30. Z těchto závěrů je třeba vycházet i v této věci. V daném trestním řízení bylo rozhodnuto trestním příkazem, který dle zákona neobsahuje odvolání. Pokud žalobce s uloženým trestem nesouhlasil, mohl podat odpor. To však neučinil a trestní příkaz nabyl právní moci. Je tak třeba vycházet z toho, že žalobce byl s uloženým trestem srozuměn, a to i z hlediska kompenzace nepřiměřené délky trestního řízení. Uložením trestu ve spojení s konstatováním porušení práva, kterého se žalobci již dostalo v rámci předběžného projednání, mu tak bylo poskytnuto dostatečné zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu.

31. Z výše uvedeného vyplývá, že žalobci jako pachateli úmyslného trestného činu již byla nepřiměřená délka trestního řízení dostatečně kompenzována uložením trestu a konstatováním porušení práva. Proto nemá právo na poskytnutí zadostiučinění v penězích. Vzhledem k tomu soud žalobu v celém rozsahu zamítl.

32. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle ust. § 142 odst. 1 občanského soudního řádu, podle kterého účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Žalovaná byla ve věci zcela úspěšná, proto jí soud přiznal právo na náhradu nákladů řízení v plné výši. Na nákladech řízení soud přiznal žalované dle ustanovení § 151 odst. 3 občanského soudního řádu paušální náhradu za 3 úkony dle § 1 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. (písemné vyjádření k žalobě, příprava účasti na jednání, účast na jednání) po 300 Kč dle § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., tj. celkem 900 Kč.

33. Lhůtu ke splnění rozsudkem uložených povinností určil soud třídenní dle § 160 odst. 1 občanského soudního řádu, jelikož pro uložení jiné lhůty neshledal důvod.