14 C 299/2025

Plný text

Okresní soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem Mgr. Ottou Plachým ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného , IČO IČO žalovaného bytem a sídlem Adresa žalovaného o zaplacení 28 000 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 4 300 Kč, a to ve splátkách po 1 000 Kč měsíčně, první splátku do konce měsíce následujícího po měsíci, kdy rozsudek nabude právní moci, a další vždy do posledního dne každého následujícího měsíce.

II. Žaloba se zamítá co do zaplacení částky 23 700 Kč a úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 28 000 Kč od , datum, do zaplacení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobou došlou zdejšímu soudu dne , datum, se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 28 000 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že s žalovaným uzavřela dne , datum, smlouvu o podnikatelském úvěru, na jejímž základě poskytla žalovanému úvěr ve výši 15 000 Kč, který měl být splacen dne , datum, . Smlouva byla uzavřena prostřednictvím webových stránek žalobkyně , název, , kde se žalovaný zaregistroval zadáním osobních údajů, k ověření totožnosti byl žalovaný povinen poskytnout fotokopii dokladu totožnosti, případně ověření údajů proběhlo prostřednictvím služby , název, (ověření majitele bankovního účtu) nebo byl žalovaný k ověření majitele účtu povinen provést tzv. verifikační platbu ve výši 1 Kč. Následně žalovaný zaslal žádost o poskytnutí konkrétního úvěru, byl mu zaslán návrh úvěrové smlouvy a žalovaný návrh akceptoval po zadání uživatelského jména a kódu poslaného SMS zprávou na jeho telefon. Ve smlouvě se žalovaný zavázal uhradit žalobkyni v případě prodlení s úhradou jakékoli splátky jednorázovou sankci ve výši 500 Kč. Jelikož žalovaný byl v prodlení s úhradou 5 splátek, činí celková výše sankce 2 500 Kč. Dále měla žalobkyně dle smlouvy nárok na poplatek za poskytnutí úvěru za každý den čerpání úvěru, který žalobkyně požaduje za dobu od poskytnutí úvěru do splatnosti poslední splátky ve výši 10 500 Kč. Předmětem žaloby tak byla nesplacená jistina úvěru 15 000 Kč, poplatek za poskytnutí úvěru 10 500 Kč a smluvní pokuta 2 500 Kč. Celkovou částku požadovala žalobkyně zaplatit spolu s úrokem z prodlení od , datum, do zaplacení.

2. Žalovaný se k žalobě vyjádřil tak, že nárok neuznává, a vznesl řadu námitek. V prvé řadě uvedl, že historicky s žalobkyní uzavřel minimálně tři smlouvy, a to smlouvu ze dne , datum, na jistinu ve výši 29 000 Kč, ze dne , datum, na jistinu ve výši 10 000 Kč a ze dne , datum, na jistinu ve výši 15 000 Kč. Tyto smlouvy nemá u sebe, žádal žalobkyni o jejich zaslání. Spory z těchto smluv se žalovaný snažil řešit prostřednictvím finančního arbitra, žalobkyně však na to reagovala podáním žaloby. Dle platebních záznamů však na výše uvedené smlouvy zaplatil 65 393,05 Kč. Dále namítl, že na smlouvu je nutno pohlížet jako na spotřebitelskou, a proto je třeba poskytnout mu ochranu jako spotřebiteli. V době před sjednáním úvěru ani poté nepodnikal, od devadesátých let nevyvíjel žádnou podnikatelskou činnost. Nemůže ho zbavit ochrany jen to, že je ve smlouvě uvedeno jeho IČO. Rozhodné je, zda fakticky jako podnikatel jedná. V daném případě nezamýšlel žádat o podnikatelský úvěr, poptával úvěr spotřebitelský, ale žalobkyně využila jeho evidence v živnostenském rejstříku a učinila nabídku k poskytnutí tohoto produktu v online rozhraní, kde nebyl náležitě poučen o následcích uzavření podnikatelského úvěru. Úvěrová smlouva neobsahuje žádnou specifikaci podnikatelského záměru, na který měly být poskytnuté finanční prostředky určeny, on sám reálně finanční prostředky nepoužil na podnikání, nýbrž na soukromé účely, a to na běžné výdaje nebo k úhradě dluhu z jiné půjčky. Dále žalovaný učinil sporným, zda byla tato úvěrová smlouva sjednaná prostřednictvím komunikace na dálku vůbec uzavřena, resp. zda a jakou konkrétní smlouvu vůbec uzavřel, tedy zda vyslovil souhlas právě s textem předložené smlouvy. S ohledem na způsob kontraktačního procesu, kdy poslal SMS kód žalobkyni, která tento údajný podpisový kód připojila ke svojí verzi smlouvy, nelze věrohodně prokázat, zda a jakou konkrétní smlouvu vůbec uzavřel a zda vyslovil souhlas právě s tímto textem smlouvy. Smlouva není opatřena elektronickým podpisem, který by umožňoval ověřit, že po jeho připojení již dokument nedoznal žádné změny. Dále žalovaný namítal, že úroková sazba 1 % denně, tj. 365 % ročně, je nemravná, když obvyklá úroková sazba spotřebitelských úvěrů na domácnost dle statistiky ČNB činila v době uzavření smlouvy 8,57 % ročně. Nemravná je rovněž výše smluvního úroku z prodlení za prvních 90 dnů 0,5 % denně. Plnění si žalobkyně dále zajišťuje dalšími sankcemi, které jsou při svém kumulativním uplatnění pro spotřebitele likvidační, a proto je třeba tyto považovat za neplatné pro rozpor s dobrými mravy a tím za neplatnou i celou úvěrovou smlouvu. Namítal také to, že žalobkyně neposoudila jeho úvěruschopnost, nijak neprověřovala jeho výdaje na živobytí ani další závazky. Navrhl, aby byl nárok žalobkyně posouzen v intencích bezdůvodného obohacení. On od žalobkyně převzal částku 15 000 Kč, ale uhradil již 10 700 Kč. Proto navrhl, aby byl žalobkyni přiznán nárok toliko na zaplacení zbývající částky 4 300 Kč a aby mu bylo povoleno plnění této částky ve splátkách, kdy není schopen měsíčně hradit částku vyšší než 1 000 Kč měsíčně (na jednání pak navrhl, aby byly stanoveny splátky jen 500 Kč měsíčně). Pokud jde o úrok z prodlení, dle jeho názoru by neměl být přiznán dle § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Pokud by nebyl úspěšný, požadoval, aby soud posoudil, zda zde nejsou dány důvody hodné zvláštního zřetele pro nepřiznání náhrady nákladů řízení žalobkyni ve smyslu § 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“), což odůvodnil svou nepříznivou finanční situací.

3. Žalobkyně se k tomu vyjádřila tak, že pokud žalovaný se smlouvou nesouhlasil, mohl úvěr okamžitě vrátit. Žalovaný takto uzavřel několik smluv a nyní se vymlouvá na to, že je uzavřel jako spotřebitel, ale žalobkyně neposkytuje úvěry spotřebitelům. Na webových stránkách žalobkyně , název, , prostřednictvím kterých jsou výlučně uzavírány úvěry, je naprosto jasně vidět, že se jedná jen o podnikatelské úvěry a není možné, aby si toho žalovaný nevšimnul. Navrhla, ať soud vyzve žalovaného k doplnění tvrzení, jakým způsobem uzavřel úvěrovou smlouvu. Žalovaný fakticky potvrdil, že si úvěr vzal, proto by mělo být žalobě vyhověno.

4. Zde soud podotýká, že nebyl žádný důvod vyzývat žalovaného k doplnění tvrzení ohledně způsobu uzavření úvěrové smlouvy. Zásadně platí, že povinnost tvrzení a důkazní (§ 101 odst. 1 písm. a), b), § 120 odst. 1 o.s.ř.) ohledně určité skutečnosti má v řízení ten účastník, kterému má být tato skutečnost ku prospěchu. Je nepochybné, že v této věci je to právě žalobkyně, která má tvrdit a prokázat, zda a jak byla úvěrová smlouva uzavřena, když plnění z takové smlouvy se domáhá, včetně toho, že se mělo jednat o úvěr mezi podnikateli. Bylo tedy na žalobkyni, aby rozhodné skutečnosti v tomto směru tvrdila a prokázala, a není žádný důvod přenášet tyto povinnosti na žalovaného.

5. Soud věc projednal dle § 101 odst. 3 o.s.ř. v nepřítomnosti žalobkyně, která se z jednání omluvila.

6. Provedeným dokazováním soud zjistil následující skutečnosti:

7. Z předložené smlouvy o podnikatelském úvěru č. , číslo smlouvy, soud zjistil, že v této je uvedeno, že ji uzavřela žalobkyně s žalovaným jako klientem. U žalovaného je uvedeno jak datum narození a rodné číslo, tak IČO, je uvedeno místo podnikání. Číslo účtu žalovaného je uvedeno , č. účtu, . Ve smlouvě se jak v nadpisu, tak v textu uvádí, že se jedná smlouvu o podnikatelském úvěru. Uvádí se, že úvěr je poskytován výlučně na financování podnikatelských potřeb klienta, bez omezení konkrétního podnikatelského účelu úvěru. Dále je uvedeno, že se smluvní strany dohodly, že žalobkyně poskytne žalovanému úvěr ve výši 15 000 Kč, doba trvání úvěru je 70 dní od čerpání úvěru, den konečné splatnosti úvěru je , datum, . Poplatek za poskytnutí úvěru činí 1 % z částky úvěru za každý den čerpání úvěru do jeho úplného splacení. Úvěr měl být splacen spolu s poplatkem za poskytnutí v 5 splátkách po 5 100 Kč splatných po 14 dnech, první splátka dne , datum, , poslední dne , datum, . Bylo uvedeno, že v případě prodlení s úhradou jakékoliv splátky je žalovaný povinen uhradit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 500 Kč (bod 8.1 smlouvy) a že v případě prodlení po dni konečné splatnosti úvěru je žalovaný povinen hradit úrok z prodlení, a to do 90 dnů od konečné splatnosti úvěru ve výši 0,5 % denně z nesplaceného zůstatku jistiny úvěru, v případě déle trvajícího prodlení ve výši 0,02 % denně z nesplaceného zůstatku jistiny úvěru (bod 8.2.1 smlouvy), a smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z nesplaceného zůstatku jistiny úvěru. Na smlouvě se nachází podpis jednatele žalobkyně s datem , datum, , v části pro podpis žalovaného je uveden pouze kód SMS , název, s datem , datum, , podpis žalovaného se zde nenachází.

8. Podle výpisu , název, ze dne , datum, byl žalovaný majitelem účtu č. , č. účtu, a zjevně byly ověřeny jeho údaje.

9. Z potvrzení o provedené platbě ze dne , datum, bylo zjištěno, že žalobkyně zaslala dne , datum, částku 15 000 Kč na účet č. , č. účtu, .

10. Z listiny „, název, “ není zřejmé, co má dokládat, je tam uvedena částka 1 CZK a patrně část čísla účtu , číslo účtu, a jméno žalovaného. Snad se má jednat o verifikační platbu, kterou zmiňovala žalobkyně, ale z této listiny nelze zjistit, kdo, kdy a komu ji hradil.

11. Z výzvy k úhradě před podáním žaloby ze dne , datum, soud zjistil, že touto právní zástupce žalobkyně vyzval žalovaného k zaplacení dlužné částky ze smlouvy o úvěru, a to do tří dnů. Dle podacího lístku byla tato výzva odeslána dne , datum, .

12. Z přehledu plateb předloženého žalovaným (patrně z mobilního bankovnictví) bylo zjištěno, že jsou v něm uvedeny platby ve prospěch žalobkyně (označené názvem, číslo účtu není uvedeno) za období od , datum, do , datum, , jedná se o 10 plateb v celkové výši 65 393,05 Kč.

13. Z potvrzení o druhu důchodu bylo zjištěno, že žalovaný pobírá starobní důchod od , datum, .

14. Z pracovní smlouvy ze dne , datum, bylo zjištěno, že žalovaný byl od , datum, zaměstnán jako vrátný na dobu neurčitou.

15. Z výpisu z živnostenského rejstříku ze dne , datum, vydaného , právnická osoba, , adresa, bylo zjištěno, že žalovaný měl toho dne pod IČO , IČO žalovaného, zapsaná dvě živnostenská oprávnění od r. , rok, na dobu neurčitou. Z vyrozumění o zápisu do živnostenského rejstříku ze dne , datum, bylo zjištěno, že bylo zapsáno přerušení provozování obou živností od , datum, do , datum, .

16. Z návrhu smírného řešení ze dne , datum, bylo zjištěno, že tímto žalovaný vyzval žalobkyni, aby mu uhradila částku 62 126 Kč jakožto bezdůvodné obohacení. Uvedl, že dne , datum, s ní uzavřel smlouvu o podnikatelském úvěru (kterou nemá k dispozici), na základě které mu bylo vyplaceno 10 000 Kč, a dne , datum, smlouvu o podnikatelském úvěru, na základě které mu bylo vyplaceno 15 000 Kč, přičemž celkem žalobkyni uhradil 87 126 Kč. Dále uvedl částečně obdobné námitky, jako ve vyjádření k žalobě. Kromě těchto uvedl, že si bral půjčku v tíživé životní situaci, kdy se ocitl v dluhové pasti, a půjčku si vzal, aby se nedostal do prodlení se splácením jiných úvěrů. Upozornil, že pokud žalobkyně nebude ochotna ke smírnému řešení, obrátí se na finančního arbitra.

17. Z odpovědi žalobkyně ze dne , datum, bylo zjištěno, že v něm žalobkyně sdělila žalovanému, že odpovídá na jeho návrh smírného řešení ohledně úvěru dle smlouvy o podnikatelském úvěru č. , číslo smlouvy, ze dne , datum, na jistinu 15 000 Kč. Uvedla, že na tento úvěru žalovaný dosud zaplatil celkem 10 700 Kč. Dále u něj eviduje další dvě předchozí smlouvy o podnikatelském úvěru, ze dne , datum, na jistinu 10 000 Kč a ze dne , datum, na jistinu 29 000 Kč, které jsou již splacené. Žalobkyně dále odůvodňovala, že se jednalo o úvěr podnikatelský, kdy žalobkyně spotřebitelské úvěry neposkytuje.

18. Z návrhu na zahájení řízení u finančního arbitra ze dne , datum, , výzvy finančního arbitra k odstranění nedostatků návrhu ze dne , datum, a reakce žalovaného ze dne , datum, bylo zjištěno, že žalovaný podal u finančního arbitra návrh, kterým se domáhal řešení nároků ze smluv o podnikatelském úvěru uzavřených se žalobkyní dne , datum, a , datum, , navrhoval, aby mu bylo vráceno bezdůvodné obohacení, tj. co zaplatil nad poskytnutou jistinu. Argumentace je obdobná jako ve vyjádření k žalobě v této věci.

19. Z nahlédnutí na internetové stránky , název, bylo zjištěno, že je tam uvedeno velkým písmem „, název, “, uvádí se tam, že žalobkyně poskytuje úvěry pro podnikatele, je tam uveden příklad úvěru. K tomu žalovaný uvedl, že si nepamatuje, zda takto stránky vypadaly, když si bral úvěr.

20. Dále byl jako účastník vyslechnut žalovaný ke svým osobním, výdělkovým a majetkovým poměrům. Vypověděl, že příjem má z důchodu ve výši 26 000 Kč měsíčně a dále z hlavního pracovního poměru ve výši 18 000 Kč čistého měsíčně. Jiné příjmy nemá. Bydlí s manželkou ve vlastním bytě. Manželka má příjem z důchodu 15 000 Kč měsíčně. Na bydlení platí nájem asi 7 000 Kč měsíčně, dále platí elektřinu, přesně neví, v jaké výši. Celkové náklady na bydlení včetně stravy činí asi 20 000 Kč. Má mnoho dluhů, které nabral za delší dobu. Chodí kvůli tomu na terapii a snaží se to řešit. Řádově to budou desítky tisíc Kč. Aktuálně splácí 4 dluhy každý po 500 Kč měsíčně. Má i další dluhy, které jsou v řešení. Měl velký dluh, na který byla nařízena exekuce, ale ten již vyrovnal. Dále má kontokorent u , právnická osoba, , kde má aktuálně dluh 30 000 Kč, na který hradí 1 500 Kč měsíčně. Nemá pravidelné výdaje na léky.

21. O pravosti a správnosti předložených důkazů nebyl důvod pochybovat. Výjimkou je samotná smlouva, vůči které žalovaný vznesl zásadní námitku, když zpochybnil, že právě tuto smlouvu uzavřel. Ze samotné smlouvy její pravost ověřit nelze. Jako věrohodnou soud hodnotí i výpověď žalovaného, když ten působil při výpovědi zcela přirozeně, nic v jeho chování nesvědčilo o tom, že by nemluvil pravdu. Soud ovšem předpokládá, že žalovaný nemá dobrý přehled o svých skutečných poměrech, zejména dluzích, když jím uváděné příjmy jeho a manželky podstatně přesahují uváděné výdaje a zkrátka neodpovídají tomu, že by mohl hradit dluhy jen celkovými splátkami 3 500 Kč měsíčně (splátky 4 dluhů a kontokorentu). Ostatně sám uvedl, že má další dluhy, které se snaží řešit, chodí kvůli tomu na terapii.

22. Na základě provedených důkazů a shodných tvrzení účastníků (§ 120 odst. 3 o.s.ř.) soud učinil následující závěr o skutkovém stavu:

23. Soud vzal za prokázané, že žalobkyně poskytla žalovanému dne , datum, částku 15 000 Kč. To doložila potvrzením o provedené platbě ze dne , datum, , podle kterého tuto částku zaslala na účet č. , č. účtu, , přičemž dle výpisu , název, byl majitelem tohoto účtu žalovaný. Ostatně žalovaný sám potvrdil, že tuto částku od žalobkyně obdržel, o jejím vyplacení tedy nejsou pochyby.

24. Dále vzal soud za prokázané, že žalovaný uhradil žalobkyni na tento úvěr částku 10 700 Kč, jak tvrdil. To ovšem neprokazuje přehled plateb, který předložil, když poslední tam uvedená platba je z , datum, , tedy dříve, než vůbec měla být smlouva uzavřena a částka žalovanému poskytnuta, nemohlo se tedy jednat o platby na tento úvěr (patrně se jednalo o splátky úvěrů předchozích, o kterých se žalovaný zmiňoval). Avšak v dopise ze dne , datum, žalobkyně sama žalovanému sdělila, že na úvěr ze smlouvy o podnikatelském úvěru č. , číslo smlouvy, ze dne , datum, žalovaný zaplatil celkem 10 700 Kč. Žalobkyně tedy sama v tomto dopise potvrdila, že žalovaný jí tuto částku uhradil, a z toho lze vycházet. Soud podotýká, že žalobkyně následně v řízení nijak nezpochybnila toto tvrzení žalovaného o úhradě, proto skutečně není důvod pochybovat o tom, že k úhradě této částky došlo.

25. Soud však nemá za prokázané, že předložená úvěrová smlouva č. , číslo smlouvy, datovaná , datum, byla mezi účastníky uzavřena, resp. že se dohodli právě na textu smlouvy, který byl soudu předložen. Tato smlouva není žalovaným podepsaná a jiný důkaz neprokazuje, že právě tuto smlouvu žalovaný uzavřel a že její text odsouhlasil. Uvedení SMS kódu samo o sobě uzavření právě této smlouvy neprokazuje, neboť není zřejmé, kdo a jak tento kód pod smlouvu vložil. Nelze nijak vyloučit, že tento text smlouvy byl připraven dodatečně, že do něj byl až následně zapsán předmětný SMS kód. Ze samotné listiny (resp. datového souboru, předloženého soudu, který text smlouvy obsahoval) nelze zjistit, zda skutečně byla nějak podepsána nebo zda se jedná skutečně o ten text, který měl být žalovaným odsouhlasen. Jinými slovy ze samotné smlouvy nelze zjistit, že byla podepsána a že je autentická, a ani z jiných důkazů to nevyplývá. Ostatně lze poznamenat, že z žádných důkazů nevyplývá ani to, že uvedený SMS kód vůbec žalovaný zadal. Pokud žalobkyně předkládala výpis , název, , tak ten se týká pouze ověření údajů žalovaného a čísla jeho bankovního účtu, navíc je datován ke dni předcházejícímu údajnému uzavření smlouvy. Tato listina by mohla nanejvýš prokazovat, že žalovaný jednal s žalobkyní (že umožnil ověření svých údajů náhledem na bankovní účet), což ostatně žalovaný ani nepopírá. Nijak však neprokazuje, že žalovaný odsouhlasil tuto konkrétní smlouvu. Ani listina „, název, “ uzavření smlouvy neprokazuje, neboť z ní lze zjistit pouze to, že mělo dojít k jakési platbě 1 Kč v souvislosti s účtem žalovaného, ale rozhodně z ní nevyplývá, že by žalovaný odsouhlasil předložený text smlouvy. Žalobkyně sama tvrdila, že jak ověření , název, , tak verifikační platba měly být součástí ověření údajů žalovaného, přičemž k žádosti o poskytnutí úvěru a tedy i k uzavření smlouvy mělo dojít až následně. A ačkoliv žalovaný potvrdil, že smlouvu o úvěru s žalobkyní uzavřel, výslovně zpochybnil, že se jednalo právě o tento text. Ani ze shodných tvrzení účastníků tedy vycházet nelze.

26. V řízení nebylo prokázáno ani to, že si žalobkyně ověřovala, zda poskytované peněžní prostředky souvisí s podnikáním žalovaného, ani to, že by žalobkyně posuzovala úvěruschopnost žalovaného. Z provedených důkazů nic takového nevyplývá.

27. Pro úplnost soud uvádí, že vzhledem k tomu, že se žalobkyně nedostavila k jednání, soud ji nemohl vyzvat k doplnění tvrzení a navržení důkazů k prokázání výše uvedených rozhodných skutečností a poučit ji o následcích neunesení břemene tvrzení a důkazního břemene dle § 118a o.s.ř. Toto poučení se poskytuje zásadně na jednání, jak vyplývá z tohoto ustanovení, a pokud se účastník k jednání nedostaví, jde to k jeho tíži; není to důležitým důvodem pro odročení jednání (§ 119 odst. 1 o.s.ř.).

28. Než soud přistoupí k právnímu hodnocení věci, je namístě uvést, že se zabýval také tím, zda žalovaným zahájené řízení před finančním arbitrem (před podáním návrhu v této věci) nepředstavuje překážku pro rozhodnutí v této věci. Mohlo by se zde jednat přímo o nedostatek pravomoci soudu dle § 7 o.s.ř., podle kterého soudy projednávají spory vyplývající z poměrů soukromého práva, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány. Pravomoc finančního arbitra k rozhodování sporů (mj. mezi spotřebitelem a věřitelem při poskytování úvěru) je však dle zákona stanovena jako alternativa k soudnímu řízení (§ 1 odst. 1 zákona č. 229/2002 Sb., o finančním arbitrovi), tedy nevylučuje pravomoc soudu. Ze zákona o finančním arbitrovi přitom nevyplývá, že by zahájení řízení před finančním arbitrem mělo bránit zahájení soudního řízení týkajícího se stejné věci (stejného úvěru). Soud je toho názoru, že vzhledem k tomu by řízení před finančním arbitrem mohlo představovat nanejvýš překážku věci zahájené dle § 83 o.s.ř., kdy zahájení řízení brání tomu, aby o téže věci probíhalo u soudu jiné řízení. Aby se jednalo o tutéž věc, musí se týkat stejných osob a musí být totožný předmět řízení. Ačkoliv účastníci obou řízení jsou totožní, předmět totožný není, neboť v tomto řízení se žalobkyně domáhá po žalovaném zaplacení dlužné částky, zatímco v řízení před finančním arbitrem se naopak žalovaný domáhá vrácení zaplacené částky po žalobkyni. Předmětem řízení je tedy něco jiného (byť to vyplývá ze stejných skutečností a skutkově spolu souvisí) a totožnost předmětu řízení není dána. Na tom nic nemění ani skutečnost, že finanční arbitr není vázán návrhem (§ 12 odst. 3 zákona o finančním arbitrovi), tedy že může návrh překročit, neboť podstatné je to, co je aktuálně předmětem řízení. Rozhodnutí finančního arbitra by případně mohlo představovat překážku věci rozhodnuté dle § 159a odst. 4 o.s.ř., případně by se mohlo jednat o závazné rozhodnutí dle § 135 odst. 2 o.s.ř. (pokud by finanční arbitr rozhodl o předběžné otázce pro tuto věc). Finanční arbitr však dosud ve věci nerozhodl, jak na jednání potvrdil sám žalovaný. Soud tedy dospěl k závěru, že skutečnost, že žalovaný podal návrh na zahájení řízení k finančnímu arbitrovi, nebrání projednání a rozhodnutí v této věci.

29. Dle § 1724 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), smlouvou projevují strany vůli zřídit mezi sebou závazek a řídit se obsahem smlouvy.

30. Dle § 1725 o. z. smlouva je uzavřena, jakmile si strany ujednaly její obsah. V mezích právního řádu je stranám ponecháno na vůli svobodně si smlouvu ujednat a určit její obsah.

31. Dle § 2395 o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

32. Soud rozhoduje na základě zjištěného skutkového stavu věci (§ 153 odst. 1 o.s.ř.). To znamená, že zjištěný skutkový stav je podkladem pro právní hodnocení věci. Soud tak může vycházet pouze z toho, co bylo v řízení prokázáno (příp. bylo mezi účastníky nesporné), a to následně může právně hodnotit. Jak bylo uvedeno výše, žalobkyně neprokázala, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o úvěru toho textu, který byl soudu předložen. To pak nemůže vést k jinému závěru, než že vůbec nebylo prokázáno, že nějaká smlouva vůbec uzavřena byla, když nebylo zjištěno, zda a na čem se účastníci dohodli, resp. jaká práva a povinnosti jim měly dle smlouvy vzniknout (§ 1725 o. z.). Na tom nic nemění ani skutečnost, že žalovaný sám potvrdil, že s žalobkyní (nějakou) smlouvu o úvěru uzavřel. Tvrzení, že se jednalo o smlouvu o úvěru, v sobě totiž obsahuje právní hodnocení, které však zásadně přísluší soudu, nikoliv účastníkům. Na účastnících je, aby tvrdili a prokazovali to, na čem konkrétně se dohodli, a takto zjištěný stav (obsah smlouvy) může být předmětem právního posouzení. Samotné tvrzení o tom, že byla smlouva „o úvěru“ uzavřena, nemůže být dostatečným podkladem pro závěr, že skutečně došlo k uzavření smlouvy o úvěru, když nebylo prokázáno vůbec nic ohledně obsahu takové smlouvy (např. zda a jakou částku měla žalobkyně žalovanému poskytnout, zda a jak byla sjednána splatnost, zda měl žalovaný hradit úroky…). Bez zjištění konkrétního obsahu smlouvy tak soud nemůže učinit závěr, zda se skutečně jednalo o smlouvu o úvěru, nebo např. o smlouvu o půjčce, nebo o smlouvu zcela jinou. Pokud není známo, jaká práva a povinnosti si strany dohodly, nelze takovou neznámou dohodu právně hodnotit. Bez zjištění obsahu právního jednání nelze dovozovat, jaké právní následky mělo vyvolat (§ 545 o. z.), a koneckonců není jasné ani to, zda se vůbec jednalo o právní jednání dostatečně určité, nebo zda nešlo o právní jednání jen zdánlivé, které nevyvolalo právní účinky (§ 553 odst. 1, § 554 o. z.).

33. Soudu tedy nezbývá než učinit ten závěr, že uzavření smlouvy (§ 1724 odst. 1 o. z.) mezi účastníky prokázáno nebylo. Jelikož však bylo prokázáno, že žalovaný obdržel od žalobkyně částku 15 000 Kč, hodnotí soud daný stav jako bezdůvodné obohacení žalovaného, coby majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, který je žalovaný povinen vydat (§ 2991 odst. 1, 2 o. z.). Bylo prokázáno, že žalovaný již uhradil žalobkyni 10 700 Kč, zbývá tedy, aby vrátil 4 300 Kč. Jelikož nebylo prokázáno uzavření smlouvy, nelze mít za to, že by žalobkyni vznikly jakékoliv další nároky, kterých se domáhala a které dle jejího tvrzení měly být ve smlouvě sjednány, tj. ani nárok na zaplacení poplatku za poskytnutí úvěru, ani nárok na zaplacení smluvní pokuty. Splatnost bezdůvodného obohacení není zákonem stanovena, proto se použije obecné ustanovení § 1958 odst. 2 o. z., podle kterého je dluh splatný na výzvu věřitele. Takovou výzvou by v dané věci byla předžalobní výzva ze dne , datum, , kterou byl žalovaný vyzván k zaplacení dluhu do 3 dnů. Od uplynutí této lhůty by nastalo prodlení žalovaného a byl by povinen hradit dále úrok z prodlení dle § 1970 o. z.

34. V dané věci se však s tímto hodnocením spokojit nelze. Žalovaný se totiž dovolával ochrany podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále též jen „z.s.ú.“), jehož použití by pro žalovaného mohlo být příznivější (zejména pokud jde o splatnost dluhu, jak bude uvedeno dále). Ačkoliv v této věci nebylo prokázáno uzavření smlouvy, ignorováním námitek žalovaného by došlo k absurdní situaci, kdy z důvodu, že žalobkyně vůbec neprokázala uzavření smlouvy, by postavení žalovaného mohlo být horší, než kdyby uzavření smlouvy prokázala, avšak neprokázala naplnění podmínek dle zákona o spotřebitelském úvěru. To by nepochybně bylo proti smyslu zákona. Proto se soud zabýval i námitkami žalovaného v tomto směru.

35. Žalovaný namítal, že se fakticky nejednalo o podnikatelský úvěr. Aby úvěr spadal pod úpravu zákona o spotřebitelském úvěru, tak se musí jednat o smlouvu uzavřenou se spotřebitelem (§ 2 odst. 1 z.s.ú.). Proto se soud nejprve zabýval tím, zda se jednalo o smlouvu uzavřenou mezi podnikateli nebo uzavřenou se spotřebitelem.

36. Podle § 419 o. z. je spotřebitelem každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná. Z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu vyplývá, že pro odpověď na otázku, zda fyzická osoba uzavírající smlouvu s dodavatelem je v postavení spotřebitele, je rozhodující především účel jednání takové osoby v konkrétním smluvním vztahu. Okolnost, že spotřebitel má podnikatelské oprávnění, je pro posouzení jeho právního postavení ve smluvním vztahu s dodavatelem irelevantní. Souvislost půjčovaných prostředků s podnikáním nelze prokazovat jen tak, že je ve smlouvě uveden údaj o sídle a identifikačním čísle podnikatele, ani tím, že smlouva obsahuje blíže neurčené označení „podnikatelské účely“. Pro závěr o tom, zda vztah mezi dvěma osobami je vztahem mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, je určující podstata společenského vztahu, v němž vystupovaly. Přitom je to vždy úvěrující, kdo musí odstranit pochybnosti o tom, k čemu je úvěr poskytnut. Je tedy na věřiteli, aby si ověřil souvislost půjčovaných prostředků s podnikáním dlužníka (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2025, sp. zn. 20 Cdo 680/2025, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2025, sp. zn. 20 Cdo 2852/2024).

37. Soud opakuje, že vůbec nebylo prokázáno uzavření smlouvy konkrétního znění, těžko tak lze dovozovat, že se mělo jednat o smlouvu mezi podnikateli. Z internetových stránek žalobkyně ovšem bylo zjištěno, že skutečně zjevně poskytuje jen tzv. podnikatelské úvěry, a pokud tedy nějaká smlouva s žalovaným uzavřena byla, mělo se jednat o úvěr podnikatelský. Ze shora uvedené judikatury však vyplývá, že není podstatné, zda byl žalovaný označen jako podnikatel svým IČO a sídlem, zda byla smlouva pojmenovaná jako smlouva o podnikatelském úvěru nebo zda měl být úvěr dle textu smlouvy poskytnut na financování blíže neoznačených „podnikatelských potřeb“ žalovaného. Stejně tak je nerozhodné, zda žalovaný věděl, že dle textu smlouvy se má jednat o úvěr podnikatelský. Bylo na žalobkyni, aby si ověřila souvislost půjčovaných prostředků s podnikáním žalovaného. Žalobkyně však neprokázala, že by tuto skutečnost jakkoliv prověřovala. Z toho tedy vyplývá, že i kdyby mezi účastníky byla smlouva uzavřena (a i kdyby byla uzavřena v tom znění, jaké žalobkyně soudu předložila), musel by soud takovou smlouvu posoudit jako smlouvu spotřebitelskou, když žalobkyně řádně neověřila, že poskytované peněžní prostředky mají souviset s podnikáním žalovaného.

38. Z toho pak vyplývá, že případná smlouva by spadala pod úpravu zákona o spotřebitelském úvěru, když se zjevně mělo jednat o půjčku, úvěr či obdobnou finanční službu poskytovanou žalovanému jako spotřebiteli (§ 2 odst. 1 z.s.ú.). Podle § 86 odst. 1 z.s.ú. proto žalobkyně coby poskytovatel úvěru (§ 3 odst. 1 písm. d) z.s.ú.) byla před uzavřením smlouvy povinna posoudit úvěruschopnost žalovaného; úvěr mohla poskytnout jen tehdy, pokud dle posouzení úvěruschopnosti nebyly důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele splácet úvěr. Žalobkyně však neprokázala, že by úvěruschopnost žalovaného posuzovala (to ostatně ani netvrdila).

39. Důsledkem poskytnutí spotřebitelského úvěru v rozporu s § 86 odst. 1 z.s.ú. je neplatnost smlouvy, ke které je soud povinen přihlédnout i bez návrhu (§ 87 odst. 1 věta první z.s.ú.). V takovém případě je spotřebitel povinen vrátit jen poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru, a to v době přiměřené jeho možnostem (§ 87 odst. 1 věta druhá z.s.ú.). Pokud je mezi účastníky spor o to, jaká je doba přiměřená jeho možnostem, určí tuto dobu soud podle možností spotřebitele (§ 87 odst. 2 z.s.ú.).

40. Z toho tedy vyplývá, že v případě neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru z uvedeného důvodu zákon lhůtu splatnosti nestanoví a pokud nedojde k dohodě mezi věřitelem a dlužníkem o splacení (příp. k faktickému splacení dlužníkem tak, že je s tím věřitel spokojen), musí určit dobu splatnosti soud. Vzhledem k tomu, že splatnost dluhu nastane až ve lhůtě stanovené soudem, tedy dluh dosud není splatný, není dlužník dosud v prodlení a nevzniká mu povinnost hradit věřiteli úrok z prodlení (§ 1968, § 1970 o. z.). Nárok na úrok z prodlení by věřiteli vznikl až v případě prodlení s vrácením jistiny v době stanovené rozhodnutím soudu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021).

41. Vzhledem k uvedenému soud dospěl k závěru, že i ve vztahu mezi účastníky je namístě aplikovat § 87 z.s.ú. Jak bylo uvedeno výše, nelze připustit, aby se žalovaný ocitl v horším postavení jen z toho důvodu, že žalobkyně neprokázala uzavření smlouvy s žalovaným (jejíž uzavření však sama tvrdila). Žalovaný je tedy povinen zaplatit žalobkyni bezdůvodné obohacení ve výši 4 300 Kč, a to v době přiměřené jeho možnostem (§ 87 odst. 1 z.s.ú.), kterou musí určit soud (§ 87 odst. 2 z.s.ú.), když ostatně žalovaný požadoval stanovení splátek.

42. Při posuzování doby přiměřené možnostem žalovaného soud vycházel z jeho výpovědi a dospěl k závěru, že za přiměřené lze považovat splátky ve výši 1 000 Kč měsíčně. Soud vychází zejména z toho, že žalovaný má mnoho dluhů ve výši desítek tisíc Kč, aktuálně splácí jen 4 z nich, každý splátkami po 500 Kč měsíčně, dále splácí kontokorent. Proto je namístě i v tomto případě stanovit k zaplacení splátky, aby mohl i tento dluh bez problémů uhradit. Avšak výše splátek navržená žalovaným na jednání, tj. 500 Kč měsíčně, se soudu zdá již nepřiměřeně nízká. Žalovaný totiž má poměrně vysoké příjmy ze starobního důchodu a ze mzdy, celkem 44 000 Kč měsíčně, a jeho manželka má příjem 15 000 Kč. Náklady na živobytí včetně bydlení odhaduje na 20 000 Kč měsíčně. Z takového příjmu jistě bude schopen hradit po dobu 5 měsíců splátky alespoň po 1 000 Kč (do zaplacení dluhu), aniž by to nějak zásadně zasáhlo do jeho poměrů. Přitom k úhradě takto dojde v poměrně krátké době. Splátky v této výši tedy soud stanovil. Pro úplnost soud uvádí, že výpověď žalovaného zjevně neposkytuje úplný obraz o jeho poměrech (jak bylo uvedeno výše), avšak soud shledal, že není důvod vyzývat žalovaného k doplnění tvrzení a důkazů a vést další dokazování v tomto směru. To by v tomto případě nutně vedlo k prodloužení řízení a vzhledem k výši dlužné částky dost možná i k oddálení zaplacení dluhu žalobkyni. Proto by to bylo v rozporu s principem hospodárnosti řízení (§ 6 o.s.ř.).

43. Vzhledem ke všemu uvedenému tedy soud žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni bezdůvodné obohacení v částce 4 300 Kč, a to ve splátkách po 1 000 Kč měsíčně. Ve zbytku pak žalobu jako bezdůvodnou zamítl, a to včetně celého nároku na zaplacení úroku z prodlení, když žalovaný se dosud neocitl v prodlení, jak bylo uvedeno výše (splatnost dluhu se stanoví teprve tímto rozsudkem).

44. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle § 142 odst. 2 o.s.ř., podle kterého měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Ve věci byl úspěšnější žalovaný, proto by měl vůči žalobkyni právo na náhradu poměrné části nákladů řízení podle jeho úspěchu. Žalovaný však náhradu nákladů řízení nepožadoval, proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.