14 C 402/2025

Plný text

Okresní soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudkyní Mgr. Michaelou Zemanovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 23 215 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 3 940 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se co do částky 19 275 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 6 877,73 Kč od datum do zaplacení, s úrokem ve výši 11,75 % ročně z částky 6 877,73 Kč od datum do zaplacení a s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 466,40 Kč, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobou (resp. návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) došlou soudu dne datum se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 23 215 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 6 877,73 Kč od datum do zaplacení, s úrokem ve výši 11,75 % ročně z částky 6 877,73 Kč od datum do zaplacení a s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 466,40 Kč. Žalobu odůvodnila tím, že žalovaný uzavřel s právní předchůdkyní žalobkyně, společností právnická osoba, dne datum smlouvu č. hodnota, na základě které společnost právnická osoba poskytla žalovanému hotovostní zápůjčku ve výši 9 000 Kč. Poskytnutí částky potvrdil žalovaný svým podpisem na smlouvě. Žalovaný se zavázal vrátit zápůjčku a zaplatit za poskytnutí zápůjčky poplatek ve výši celkem 9 875 Kč, tj. celkem se žalovaný zavázal zaplatit 18 875 Kč. Poplatek za poskytnutí zápůjčky sestává z úroku ve výši 29 % ročně, poplatku za zpracování, doručení a flexibilní splácení a poplatku za administrativní činnosti a komfortní splácení. Celkovou částku 18 875 Kč se žalovaný zavázal zaplatit v 60 týdenních splátkách po 315 Kč. Žalovaný však uhradil pouze celkem 5 060 Kč, přičemž předepsané splátky nehradil řádně a včas. Na jistinu bylo započteno 2 122,27 Kč, tudíž požadovaná jistina činí 6 877,73 Kč, a na poplatky za poskytnutí zápůjčky bylo započteno 2 937,73 Kč, tudíž požadované poplatky činí 6 937,27 Kč. Z důvodu prodlení žalovaného se splácením požadovala žalobkyně úhradu smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z hodnoty splátek celkové dlužné částky (dle přiloženého výpočtu k datum), přičemž ji kapitalizovala na částku 4 500 Kč, dále úhradu sankčních poplatků ve výši 4 900 Kč za vymáhání dluhu tzv. Centrálním vymáháním pohledávek a za poplatky za upomínky, a úhradu kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení s hrazením jednotlivých splátek (dle přiloženého výpočtu k datum) ve výši 466,40 Kč. Žalovaný byl vyzván dne datum k okamžitému zaplacení dluhu do datum, ale neuhradil ničeho. Žalobkyně proto dále požadovala smluvní úrok ve výši 11,75 % ročně z jistiny 6 877,73 Kč od datum do zaplacení a zákonný úrok z prodlení ve výši 11,75 % ročně z jistiny 6 877,73 Kč od datum do zaplacení. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne datum byla pohledávka ze smlouvy postoupena žalobkyni.

2. K výzvě soudu žalobkyně doplnila žalobu tak, že její právní předchůdkyně prověřila schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr na základě vyhodnocení informací získaných z bankovních registrů, nebankovních registrů, ostatních registrů a databází, kontrolou příjmů žalovaného, kontrolou výdajů žalovaného a kontrolou výdajů žalovaného na splátky úvěru. Konkrétně právní předchůdkyně žalobkyně vycházela z registrů BRKI, NRKI, SOLUS, registru FO a registru IČ, z interní databáze obsahující data pro řízení rizik, insolvenčního rejstříku, CEE (centrální evidence exekucí), registru neplatných dokladů a evidence adres obecních a městských úřadů, z nichž právní předchůdkyně žalobkyně nezjistila k žalovanému žádné negativní informace, doklady žalovaného nebyly neplatné, trvalé bydliště se nenacházelo na adrese obecního nebo městského úřadu. Příjem žalovaného vyhodnotila na základě informací od žalovaného, historických informací o žalovaném, dat o průběhu splácení předchozí angažovanosti žalovaného a kontroly správnosti a pravdivosti dokumentů předložených žalovaným obchodnímu zástupci. Žalovaný předložil před podpisem smlouvy pracovní smlouvu z roku rok, ze které bylo zjištěno, že žalovaný byl zaměstnán, a dále byl ověřen žalovaným uvedený pravidelný měsíční příjem ve výši 33 819 Kč doloženými výplatními páskami za měsíce měsíc roku rok. Právní předchůdkyně žalobkyně na základě těchto údajů provedla analýzu výdajů a příjmů žalovaného a využila skóringového systému. Pokud jde o výdaje žalovaného, vycházela právní předchůdkyně žalobkyně z údajů sdělených a doložených žalovaným a ty porovnala s částkou životního minima a se statistickými daty. V rámci zkoumání výdajů byl také aplikován výpočet behaviorálního score, který zohledňuje platební morálku žadatele u právní předchůdkyně žalobkyně. Výdaje žalovaného byly ověřovány také na základě podkladů, které byly předloženy při vyplnění zákaznické karty. Zákaznická karta je dokumentem, ve kterém jsou pravdivě a úplně uvedeny veškeré relevantní informace pro posouzení schopnosti splácet spotřebitelský úvěr ze strany žalovaného, pravost informací v něm uvedených stvrzuje podpis žalovaného společně s podpisem obchodního zástupce, který byl přítomen při podpisu smlouvy. Obchodní zástupce ověřil odhadované měsíční výdaje žalovaného na bydlení (nájem), energie, telefon a platby týkající se vyživovaných osob dle dokumentů, které předkládá případný žadatel obchodnímu zástupci vždy. Mezi tyto dokumenty patří pravidelné fixní výdaje, které obchodní zástupce prověřuje z příslušných dokladů, a to z předpisu nájemného, výpisu z účtu, předpisu zálohových plateb za energie, vyúčtování služeb apod. Pravdivost a úplnost všech vyplněných údajů na zákaznické kartě stvrdil žalovaný svým podpisem, informace z těchto ověřených a platných dokumentů vyplnil obchodní zástupce do zákaznické karty. Na základě toho bylo ověřeno, že žalovaný má odhadované měsíční výdaje ve výši 3 962 Kč. K této částce byla připočtena částka životního minima a následně vzniklá částka byla navýšena dle ekonomického modelu. Dále bylo vycházeno z toho, že žalovaný byl svobodný, byl vlastníkem nemovitosti, proto neměl výdaje v podobě nájemného. Při zjištěné a ověřené výši měsíčních příjmů žalovaného ve spojení s dalšími osobami ve společné domácnosti a dále zjištěných a ověřených výdajů žalovaného ve spojitosti s výpočtem behaviorálního score je dle žalobkyně zřejmé, že bonita žalovaného byla ověřena správně a proces posouzení úvěruschopnosti byl proveden s odbornou péčí. To potvrzuje i skutečnost, že žalovaný po uzavření smlouvy uhradil částku v celkové výši 5 060 Kč. Žalobkyně dále uvedla, že ověření výdajů spotřebitele je obecně mnohem složitější než ověření příjmů. Některé tvrzené výdaje je možné konfrontovat s pohybem peněžních prostředků na běžném účtu žadatele, další je možné z tohoto pohybu přímo zjistit, avšak u některých je poskytovatel úvěru zcela odkázán pouze na čestné prohlášení spotřebitele a k některým výdajům dokonce nemusí mít poskytovatel úvěru žádnou objektivní možnost se o nich dozvědět. Právní předchůdkyně žalobkyně neměla žádnou objektivní možnost zjistit, jakým způsobem nakládá žalovaný s peněžními prostředky v hotovosti, jaká byla jeho hotovostní rezerva. Dle názoru žalobkyně není možné po poskytovateli úvěru požadovat, aby byly veškeré výdaje objektivně ověřené, jelikož tento požadavek není naplnitelný. Žalobkyně dále uvedla, že je třeba přihlédnout k tomu, že se jedná o nehypoteční úvěr ve výši jen 9 000 Kč. Na zkoumání úvěruschopnosti pro v takovém případě nelze klást tak vysoké nároky. V takovém případě dostojí poskytovatel povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, pokud pomocí dokumentu vystaveného třetí osobou ověří alespoň jednu informaci sdělenou spotřebitelem, která má pro posouzení úvěruschopnosti klíčový význam. Takovou informací byl v daném případě příjem žalovaného, který právní předchůdkyně žalobkyně ověřila.

3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

4. Soud k projednání věci nařídil jednání, k němuž se žalobkyně nedostavila a svou neúčast omluvila. Souhlasila s projednáním věci v její nepřítomnosti a zároveň uvedla, že v případě, že by soud nemohl žalobě v plném rozsahu vyhovět, požádala, aby soud jednání odročil. K tomuto podmíněnému úkonu však soud dle § 41a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), nepřihlížel, a věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalobkyně. Žalovaný se k jednání rovněž nedostavil, těsně před začátkem jednání se telefonicky omluvil, ale omluvu nedoložil, a nepožádal o odročení jednání, přičemž byl předvolán řádně a včas. Proto soud věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků v souladu s § 101 odst. 3 o. s. ř.

5. Soud z provedených listinných důkazů zjistil následující.

6. Ze smlouvy o zápůjčce č. hodnota ze dne datum soud zjistil, že byla podepsána žalovaným a zástupcem společnosti právnická osoba Předmětem smlouvy o zápůjče byl závazek původní věřitelky poskytnout žalovanému zápůjčku v hotovosti při uzavření smlouvy ve výši 9 000 Kč a závazek žalovaného tuto částku vrátit společně s poplatkem ve výši 8 075 Kč, sestávajícím z úroku ve výši 1 610 Kč, poplatku za zpracování, doručení, administrativní činnost a flexibilní splácení ve výši 3 812 Kč a poplatku za komfortní splácení ve výši 2 653 Kč, a dále žalovaný sjednal doplňkové pojištění, za které se zavázal zaplatil pojistné ve výši 1 800 Kč. Celkovou dlužnou částku 18 875 Kč se žalovaný zavázal zaplatit v 60 týdenních splátkách po 315 Kč, přičemž poslední splátka měla činit 290 Kč. První splátka byla splatná do týdne od podpisu smlouvy. Ve smlouvě byly dále sjednány smluvní pokuty za prodlení ve výši 0,1 % denně z dlužné částky, za zaslání upomínek ve výši 300 Kč za zaslanou upomínku a poplatek 1 000 Kč za vymáhání dluhu. Zápůjční úroková sazba byla sjednána na 29 % ročně, RPSN 243,85 % ročně. Žalovaný podpisem smlouvy potvrdil, že obdržel v hotovosti celou částku zápůjčky.

7. Z přehledu splátek soud zjistil, že žalovaný uhradil v dne datum částku 320 Kč, dne datum částku 1 340 Kč, dne datum částku 350 Kč, dne datum částku 400 Kč, dne datum částku 750 Kč, dne datum částku 800 Kč, dne datum částku 100 Kč, dne datum částku 100 Kč, dne datum částku 100 Kč, dne datum částku 100 Kč, dne datum částku 100 Kč, dne datum částku 200 Kč, dne datum částku 300 Kč a dne datum částku 100 Kč, tj. celkem 5 060 Kč. Dále soud zjistil výši a splatnost jednotlivých splátek, první splátka 315 Kč byla splatná dne datum a poslední 290 Kč dne datum.

8. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne datum soud zjistil, že byla podepsána jednatelem původní věřitelky právnická osoba, a jednatelem žalobkyně (tehdy pod firmou právnická osoba.). Předmětem smlouvy bylo postoupení pohledávek ze smluv o půjčce nebo zápůjčce uvedených v příloze č. hodnota smlouvy.

9. V příloze č. hodnota smlouvy o postoupení pohledávek podepsané dne datum jednatelem původní věřitelky právnická osoba, a jednatelem žalobkyně (tehdy pod firmou právnická osoba.) byla uvedena pohledávka za žalovaným označená číslem smlouvy hodnota.

10. V oznámení o postoupení pohledávky ze dne datum původní věřitelka právnická osoba, oznámila žalovanému postoupení pohledávky ze smlouvy o zápůjčce č. hodnota včetně příslušenství na žalobkyni a vyzvala jej k úhradě dlužné částky.

11. Výzvou k okamžitému splacení dluhu ze dne datum vyzvala žalobkyně žalovaného k úhradě dlužné částky do datum. Dle podacího lístku byla výzva zaslána žalovanému dne datum.

12. Předžalobní upomínkou ze dne datum vyzval právní zástupce žalobkyně žalovaného k úhradě dlužné částky do 7 dnů, dle podacího lístku byla výzva zaslána žalovanému dne datum.

13. Z výpisu z obchodního rejstříku žalobkyně soud zjistil údaje o žalobkyni a její právní subjektivitě a ověřil, že její původní firma (název) byla právnická osoba.

14. Ze zákaznické karty – žádosti o spotřebitelský úvěr ze dne datum, soud zjistil, že ji sepsal zástupce původní věřitelky právnická osoba, a podepsal ji žalovaný, který podpisem stvrdil úplnost, přesnost a pravdivost údajů. Žalovaný uvedl, že bydlí v nájmu, vzdělání má základní, je svobodný, má 3 vyživovací povinnosti, nevlastní auto, je zaměstnán na plný úvazek jako operátor výroby u zaměstnavatele právnická osoba. Zaměstnání mělo být ověřeno pracovní smlouvou. Jeho čisté měsíční příjmy ze mzdy činí 33 810 Kč, další čisté příjmy domácnosti činí 3 800 Kč, jeho odhadované měsíční výdaje činí 3 962 Kč, externí a interní splátky zápůjček 0 Kč. Dále je zde uvedeno, že nemá kreditní kartu, ani zápůjčku u jiné společnosti, má bankovní účet na své jméno. Ověřené dokumenty měly být pracovní smlouva z roku rok a 2 výplatní pásky za měsíc rok.

15. Soud dále lustrací v systému ISAS ze dne datum zjistil, že proti žalovanému bylo v době před sjednáním smlouvy (tj. před rokem rok) vedeno nejméně 11 exekučních řízení z r. rok, a dále dvě řízení o výkon rozhodnutí z r. rok. Krátce před uzavřením smlouvy jsou zde uvedeny exekuce vedené pod sp. zn. spisová značka či spisová značka.

16. Na základě provedeného dokazování soud dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu.

17. Původní věřitelka společnost právnická osoba, a žalovaný podepsali dne datum smlouvu o zápůjčce č. hodnota, na jejímž základě byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 9 000 Kč v hotovosti. Žalovaný se zavázal tuto částku vrátit včetně dalších poplatků ve výši 9 875 Kč, tj. celkovou částku 18 875 Kč, v 60 pravidelných týdenních splátkách po 315 Kč, přičemž první splátka byla splatná dne datum a poslední dne datum. Žalovanému byla poskytnuta částka 9 000 Kč v hotovosti při podpisu smlouvy. Žalovaný zaplatil původní věřitelce celkem 5 060 Kč. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne datum byla pohledávka za žalovaným z předmětné úvěrové smlouvy postoupena na žalobkyni. Předžalobní výzvou ze dne datum, která byla žalovanému odeslána dne datum, vyzvala žalobkyně žalovaného k úhradě předmětné pohledávky do 7 dnů.

18. Soud se zabýval tím, zda a jakým způsobem právní předchůdkyně žalobkyně před uzavřením smlouvy o úvěru posuzovala schopnost žalovaného úvěr splácet. Za tím účelem žalobkyni vyzval písemně k doplnění tvrzení a označení důkazů, na což žalobkyně reagovala tím, že soudu zaslala listinu zákaznickou kartu – žádost o spotřebitelský úvěr ze dne datum. Žádnou jinou listinu k ověřování úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně nedoložila, ani neoznačila jiné důkazy. Na základě této listiny soud zjistil, že úvěruschopnost žalovaného posuzovala původní věřitelka tak, že žalovaný, resp. zástupce původní věřitelky vyplnil údaje v zákaznické kartě, kde uvedl, že žalovaný je zaměstnán na plný pracovní úvazek jako operátor výroby u zaměstnavatele právnická osoba, má jediný příjem ze mzdy ve výši 33 810 Kč čistého měsíčně, další čisté příjmy domácnosti činí 3 800 Kč. Odhadované měsíční výdaje činí 3 962 Kč, nemá žádné jiné splátky, nemá kreditní kartu ani zápůjčku u jiné společnosti, bydlí v nájmu. Ověřené dokumenty, které měly být předloženy, byly pracovní smlouva z roku rok a 2 výplatní pásky za měsíce měsíc rok. Žalovaný dále uvedl, že je svobodný, má 3 vyživovací povinnosti a nevlastní auto. Zákaznická karta je podepsána zástupcem původní věřitelky a žalovaným s tím, že je zde prohlášení o úplnosti přesnosti a pravdivosti vyplněných údajů, a dále žalovaný udělil souhlas s lustrací v příslušných rejstřících.

19. Nic dalšího žalobkyně nedoložila, nedoložila uvedené výplatní pásky ani pracovní smlouvu, nedoložila výsledky lustrací ve zmíněných rejstřících ani žádné další dokumenty, které zmiňovala ve svém podání, tj. předpis nájemného, výpis z účtu, přepis zálohových plateb za energie či vyúčtování služeb. Nicméně ani v uvedené zákaznické kartě není zaškrtnuto, že by byly údaje ověřovány např. výpisem z bankovního účtu, ačkoli tato kolonka je v zákaznické kartě přímo obsažena. Jelikož se žalobkyně k jednání nedostavila a byly splněny podmínky pro jednání v její nepřítomnosti, soud ji nemohl poučit podle § 118a odst. 3 o. s. ř., o tom, aby označila důkazy k prokázání těchto tvrzení a listinné důkazy předložila soudu s tím, že jinak se vystavuje nebezpečí neúspěchu ve věci. Toto poučení se poskytuje účastníku (jeho zmocněnci nebo zástupci) pouze při jednání. Jestliže soud jedná v souladu s ustanovením § 101 odst. 3 o. s. ř. v nepřítomnosti účastníka (jeho zmocněnce nebo zástupce), je to účastník, jenž svou nepřítomností u soudu způsobil, že se mu dobrodiní poučení nedostalo (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. 29 Odo 832/2006; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 21 Cdo 4314/2008; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2011, sp. zn. 28 Cdo 578/2011). Soud toto poučení avizoval v písemné výzvě ze dne 15. 1. 2026, č. j. 14 C 402/2025-22, na kterou sice žalobkyně reagovala, avšak nedostatečně, když ke svým tvrzením nedoložila důkazy, kterými by je prokázala.

20. Po právní stránce soud věc posoudil dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 28. 5. 2022 (dále jen „z. s. ú.“), tj. ke dni uzavření smlouvy o úvěru, a dle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“).

21. Podle § 2 odst. 1 z. s. ú. spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

22. Podle § 86 odst. 1 z. s. ú. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

23. Podle § 86 odst. 2 z. s. ú. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

24. Podle § 87 odst. 1 z. s. ú. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

25. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

26. Podle § 1879 o. z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

27. Podle § 1880 odst. 1 o. z. postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění. Podle odst. 2 téhož ustanovení postupitel vydá postupníkovi potřebné doklady o pohledávce a sdělí mu vše, co je k uplatnění pohledávky zapotřebí.

28. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

29. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

30. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

31. V posuzovaném případě uzavírala právní předchůdkyně žalobkyně s žalovaným smlouvu o zápůjčce jakožto poskytovatel úvěru v rámci své podnikatelské činnosti dle § 3 písm. d) z. s. ú. Žalovaný ji uzavíral jako fyzická osoba, která při tom nejednala v rámci své podnikatelské činnosti ani samostatného výkonu povolání, tedy jako spotřebitel dle § 419 o. z. Zároveň se nejedná o úvěr dle § 4 z. s. ú., na který by se zákon o spotřebitelském úvěru nevztahoval. Tato zápůjčka proto je spotřebitelským úvěrem ve smyslu § 2 odst. 1 z. s. ú.

32. Soud se zabýval otázkou platnosti této úvěrové smlouvy ve smyslu § 86 a 87 z. s. ú., tedy zda poskytovatel úvěru, tj. právní předchůdkyně žalobkyně, splnila svou povinnost s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. žalovaného, a poskytnout mu úvěr jen tehdy, pokud po takovém posouzení bude zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet. Tato povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek. Předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, ani to že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018; nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18).

33. Ačkoli by dlužníci obecně měli nést určitou odpovědnost za plnění svých závazků plynoucích z uzavřených úvěrových smluv, zákon o spotřebitelském úvěru klade velký důraz na ochranu spotřebitelů před neodpovědným zadlužováním, které je závažným společenským problémem, jehož řešení patrně nelze ponechat pouze na odpovědnosti samotných dlužníků. K řešení tohoto problému tak mají věřitelé přispět tím, že budou před uzavřením úvěrových smluv pečlivě zkoumat schopnost spotřebitele úvěr splácet, a eliminovat tak možné tendence spotřebitelů zkreslovat své majetkové poměry ve snaze získat spotřebitelský úvěr, bez ohledu na předchozí uvážení o svých schopnostech jej splácet. Jedná se tedy o právní úpravu orientovanou na ochranu spotřebitele, jakožto slabší smluvní strany, která s sebou nese naopak větší zatížení povinnostmi na straně podnikatele – zde poskytovatele spotřebitelského úvěru (srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/201539).

34. Ochrana spotřebitele je celoevropským zájmem (srov. čl. 4 Smlouvy o fungování Evropské unie) a spotřebitelské právo, ačkoli působící ve formě vnitrostátních zákonů, má svůj původ ve směrnicové úpravě na unijní úrovni. Při aplikaci právních předpisů v oblasti spotřebitelských vztahů je proto nutné na věc nahlížet také pohledem unijního práva. Aplikovatelnost spotřebitelské právní úpravy tedy vede i k aplikovatelnosti čl. 38 Listiny základních práv Evropské unie, který garantuje vysokou úroveň ochrany spotřebitele. I pro moc soudní z toho plyne povinnost interpretovat a aplikovat vnitrostátní právo „eurokonformním“ způsobem (srov. nález Ústavního soudu ze dne 16. 7. 2015, sp. zn. III. ÚS 1996/13, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 130/2015; nález Ústavního soudu ze dne 27. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 1844/17, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 218/2017). Důležitost posuzování úvěruschopnosti spotřebitele opakovaně vyzdvihl i Soudní dvůr Evropské unie ve vztahu k výkladu čl. 8 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, jejíž transpozicí jsou právě ustanovení § 86 a 87 z. s. ú. SDEU zdůraznil, že tato povinnost má rovněž za cíl, aby poskytovatel úvěru jednal zodpovědně a neposkytoval úvěr spotřebitelům, kteří nejsou úvěruschopní (srov. např. rozsudek ze dne 10. 6. 2021 ve věci C-303/20, nebo rozsudek ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13).

35. Soud dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně při uzavírání posuzované smlouvy o úvěru nejednala s odbornou péčí. Žalobkyně neprokázala, že by její právní předchůdkyně při posuzování úvěruschopnosti žalovaného ověřila jeho příjmy pracovní smlouvou a výplatními páskami, jak uvedla v doplnění žaloby. I kdyby tomu tak bylo, je zarážející, že v zákaznické kartě je uveden ještě další příjem domácnosti ve výši 3 800 Kč, který žalobkyně ani nijak nevysvětlila a není zřejmé, s jakým příjmem žalovaného tedy právní předchůdkyně žalobkyně počítala. Žalobkyně rovněž neprokázala, že by její právní předchůdkyně ověřila odhadovanou částku měsíčních výdajů žalovaného ve výši 3 962 Kč. Žalovaný přitom uvedl, že bydlí v nájmu, nikoli tedy ve vlastní nemovitosti, jak žalobkyně tvrdila. Není zřejmé, z čeho se částka odhadovaných měsíčních výdajů skládá, tato částka se blíží spíše částce životního minima. Jestliže žalobkyně využila údaje o životním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, pak je třeba zdůraznit to, že tyto údaje (stejně jako další veřejně dostupné státem publikované statistické údaje např. o průměrných nákladech na bydlení) lze využít pouze k porovnání se zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o výdajích spotřebitele (srov. výše citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Nelze je však převzít a vycházet z nich bez dalšího jako ze skutečných výdajů. Žalobkyně neprokázala, že by výdaje žalovaného jakkoli zjišťovala a ověřovala. Nelze přitom souhlasit s tvrzením žalobkyně, že požadavek na ověření výdajů není naplnitelný. Jistě lze minimálně ověřit základní výdaje, které lidé běžně měsíčně vynakládají, tj. výdaje na bydlení, energie, telefon, a to např. výpisem z účtu, nájemní smlouvou, předpisem záloh na energie či vyúčtováním apod. Požadavek na ověření takových výdajů soud nepovažuje za nepřiměřený. V daném případě však právní předchůdkyně žalobkyně na ověření výdajů žalovaného zcela rezignovala. Žalovaný rovněž uvedl, že má 3 vyživovací povinnosti, přičemž není vůbec zřejmé, zda a jak právní předchůdkyně tuto informaci zohlednila.

36. Žalobkyně dále neprokázala, že by její právní předchůdkyně skutečně lustrovala obvyklé rejstříky, jak uvedla v doplnění žaloby, např. NRKI, SOLUS, insolvenční rejstřík či CEE (centrální evidenci exekucí), v nichž dle jejího tvrzení žalovaný neměl žádný negativní záznam. Soud naopak lustrací žalovaného zjistil, že v době uzavření smlouvy, resp. před jejím uzavřením, na něj bylo vedeno mnoho exekučních řízení (resp. vykonávacích řízení), a to minimálně 13 od roku rok. Krátce před uzavřením smlouvy lze zmínit exekuce vedené pod sp. zn. spisová značka či spisová značka. Tyto informace by právní předchůdkyně žalobkyně zjistila, pokud by lustrovala v centrální evidenci exekucí. Ani další lustrace žalovaného ve zmíněných registrech SOLUS či NRKI by za této situace nemohly mít pozitivní výsledek. Tato skutečnost ohledně dlouhodobého problému žalovaného s exekucemi vzbuzuje závažné pochybnosti o schopnosti žalovaného úvěr splácet, tím spíše měla právní předchůdkyně žalobkyně obezřetněji a důsledněji přistoupit k ověřování žalovaným uvedených údajů o jeho příjmech, výdajích a dluzích.

37. Buď tedy právní předchůdkyně žalobkyně tyto informace o jeho příjmech, výdajích a dluzích neměla, anebo je měla, ale i přesto žalovanému úvěr poskytla, ačkoli zde existovaly zásadní pochybnosti zejména s ohledem na exekuční řízení žalovaného o jeho úvěruschopnosti. V obou případech porušila svou povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí. Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů, a to i včetně případných splátek dluhů, měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Poskytovatel úvěru smí poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (§ 86 odst. 1 z. s. ú.).

38. Z uvedených důvodů soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru je absolutně neplatná dle § 86, § 87 odst. 1 z. s. ú. a dle § 588 o. z. Zákonem č. 96/2022 Sb., kterým se mění některé zákony v oblasti finančního trhu zejména v souvislosti s implementací předpisů Evropské unie týkajících se unie kapitálových trhů, účinným od 29. 5. 2022, bylo novelizováno ustanovení § 87 odst. 1 z. s. ú. tak, že při nesplnění této povinnosti posoudit s odbornou péči schopnost spotřebitele úvěr splácet, se jedná absolutní o neplatnost úvěrové smlouvy, k níž soud přihlédne i bez návrhu. Nicméně i před účinnosti této novely, kdy byla v ustanovení § 87 odst. 1 z. s. ú. zakotvena neplatnost úvěrové smlouvy relativní, bylo judikatorně dovozováno, že i v případě, kdy se spotřebitel této relativní neplatnosti úvěrové smlouvy nedovolá, je třeba vycházet z účelu této úpravy, kterým není pouze ochrana spotřebitele jakožto jedné ze smluvních stran, nýbrž i ochrana celé společnosti před výše uvedenými negativními důsledky, k nimž předluženost a neschopnost fyzických osob splácet své závazky pravidelně vede, a tedy ochrana veřejného pořádku. Dopady porušení povinnosti poskytovatele úvěru prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit shodně posoudil i Ústavní soud v již citovaném nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, i v nálezu ze dne 24. 8. 2021, sp. zn. III. ÚS 1644/21, v němž konstatoval, že uložením a řádným splněním této povinnosti je v širším pojetí chráněna sama společnost jako taková a obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda budoucí dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit (a to dokonce i cestou případného zastavení exekuce k návrhu povinného). Porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele tedy narušuje veřejný pořádek, neboť uznání takového právního jednání by bylo neslučitelné se smyslem a úkolem právního řádu. Ústavní soud zároveň zdůraznil, že důležitým kritériem při posuzování platnosti úvěrové smlouvy jako celku je posouzení otázky, zda oprávněný (věřitel) před poskytnutím úvěru přesvědčivě zkoumal úvěruschopnost povinného jakožto budoucího dlužníka v postavení spotřebitele, tedy zda budoucí dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splnit. Novelou § 87 odst. 1 z. s. ú. byla tato judikatura Nejvyššího soudu a Ústavního soudu i judikatura Soudního dvora EU (ve věci C-679/18 OPR Finance) reflektována a (jak uvádí důvodová zpráva k zákonu č. 96/2022 Sb.) z důvodu zajištění větší právní jistoty adresátů právní normy a jednotného přístupu soudů k dané problematice byla zákonem výslovně zakotvena neplatnost absolutní.

39. Z uvedených důvodů soud přihlédl k absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy i bez návrhu žalovaného, a proto vztah mezi účastníky vypořádal podle pravidel o bezdůvodném obohacení (§ 2991, 2993 o. z.). Bylo prokázáno, že žalobkyni byla pohledávka včetně příslušenství postoupena v souladu s § 1879 a § 1880 o. z., přičemž je nerozhodné, že pohledávka případně náleží z jiného titulu, než jak ji ve smlouvě o postoupení její účastníci právně kvalifikovali (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ve věci 31 Cdo 678/2009), tedy nikoliv ze smlouvy o zápůjčky, ale z bezdůvodného obohacení. Žalobkyně tak má nárok na zaplacení dlužné částky z titulu bezdůvodného obohacení. Jelikož žalovaný obdržel na základě neplatné smlouvy částku 9 000 Kč a právní předchůdkyni žalobkyně uhradil částku 5 060 Kč, zbývá mu zaplatit ještě částka 3 940 Kč. V této části tedy soud žalobě vyhověl.

40. Pokud jde o prodlení žalovaného vycházel soud s ohledem na důvod neplatnosti smlouvy o úvěru z § 87 odst. 1 z. s. ú., který lze dle judikatury Nejvyššího soudu (rozsudek ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021) označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 z. s. ú. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů. Tento právní názor Nejvyššího soudu se přitom vztahoval na znění § 87 z. s. ú. účinném do 28. 5. 2022. V daném případě je tedy žalovaný povinen vrátit zbývající část poskytnuté jistiny úvěru (3 940 Kč) v době přiměřené jeho možnostem. Z toho plyne, že se ani nemohl dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany vyplývající z ustanovení § 87 z. s. ú.

25. S ohledem na neplatnost smlouvy o úvěru nevzniklo právní předchůdkyni žalobkyně, resp. žalobkyni, právo na smluvní poplatky, smluvní pokutu ani na smluvní úrok a ani na úrok z prodlení. Proto soud ve zbytku žalobu jako nedůvodnou zamítl.

41. Lhůtu k plnění žalobkyni přiznaného nároku na zaplacení částky 3 940 Kč soud stanovil jako základní třídenní počítanou od právní moci rozsudku podle § 160 odst. 1 o. s. ř., jelikož neshledal důvody pro stanovení lhůty delší či povolení splátek.

42. V řízení byl převážně úspěšný žalovaný, proto by měl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. právo na náhradu poměrné části účelně vynaložených nákladů řízení. Žalovaný však nečinil žádné úkony a žádné náklady řízení mu tak nevznikly. Proto soud nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků. Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem prostřednictvím Okresního soudu v Ústí nad Labem. Nebude-li povinnost uložená tímto rozsudkem splněna dobrovolně, lze se jejího splnění domáhat návrhem na soudní výkon rozhodnutí nebo exekučním návrhem.