14 C 404/2025

Plný text

Okresní soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudkyní Mgr. Michaelou Zemanovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 19 820 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 19 820 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 19 820 Kč od , datum, do zaplacení, zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 4 236,05 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

1. Žalobou došlou zdejšímu soudu dne , datum, se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 19 820 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že pohledávku za žalovaným nabyla od původní věřitelky, společnosti , právnická osoba, ., na základě smluv o postoupení pohledávek. Původní věřitelka uzavřela s žalovaným dne , datum, smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , na základě které poskytla žalovanému úvěr ve výši celkem 23 700 Kč, a to v platbách dne , datum, ve výši 10 000 Kč, dne , datum, ve výši 9 000 Kč, dne , datum, ve výši 2 000 Kč, dne , datum, ve výši 700 Kč a dne , datum, ve výši 2 000 Kč převodem na bankovní účet žalovaného. Smlouva byla uzavřena prostřednictvím webových stránek www.movinero.cz, kde žalovaný vyplnil registrační formulář, v němž uvedl své osobní údaje. K ověření totožnosti byl žalovaný povinen uvést informace o své platební kartě a následně autorizoval provedení platby ve výši 1 Kč na účet původní věřitelky. Totožnost byla ověřena i prostřednictvím fotokopií občanského průkazu. Následně žalovaný kliknutím na tlačítko „podpis“ odeslal návrh na uzavření smlouvy a původní věřitelka sdělila svůj souhlas žalovanému prostřednictvím klientského profilu a e-mailu, čímž došlo k uzavření smlouvy. Dle úvěrové smlouvy měl být úvěr splacen dne , datum, . Žalovaný se však dostal do prodlení s úhradou úvěru, proto původní věřitelka úvěr zesplatnila ke dni , datum, . Žalovaný zaplatil pouze 3 880 Kč, k úhradě tedy zbývá nesplacená část jistiny úvěru ve výši 19 820 Kč. Žalobkyně se domáhala zaplacení dlužné jistiny úvěru 19 820 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od , datum, do zaplacení. Pro případ neprokázání nároku z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru žalobkyně navrhla, aby byl její nárok posouzen z titulu nároku na vydání bezdůvodného obohacení.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Soud věc projednal dle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), v nepřítomnosti účastníků, když žalobkyně se z jednání omluvila a souhlasila s rozhodnutím v její nepřítomnosti a žalovaný se k jednání bez omluvy nedostavil, ačkoli byl řádně a včas předvolán.

4. Z provedených listinných důkazů soud zjistil následující skutečnosti.

5. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, soud zjistil, že je v ní uvedeno, že ji uzavřela společnost , právnická osoba, . s žalovaným jako klientem. Ve smlouvě bylo sjednáno, že výše úvěrového limitu činí 19 880 Kč, doba trvání smlouvy je 24 měsíců, roční úroková sazba činí 457,50 % a splatnost úvěru je k , datum, . Úvěr měl být poskytnut na účet č. , č. účtu, . Den uzavření smlouvy je uveden , datum, , přičemž smlouva měla nabýt platnosti a účinnosti okamžikem jejího podpisu oběma stranami. V závěru smlouvy je podpis za společnost , právnická osoba, ., místo podpisu žalovaného je uvedeno „podpis: , jméno FO, “.

6. V čestném prohlášení klienta jsou uvedeny osobní údaje žalovaného, výše jeho měsíčních příjmů 38 300 Kč ze zaměstnání, výše měsíčních výdajů na domácnost 4 000 Kč a výše měsíčních splátek jiných úvěrů 0 Kč. Tento dokument byl součástí smlouvy o úvěru, není však samostatně žalovaným podepsán.

7. Součástí smlouvy byly všeobecné obchodní podmínky. Z nich soud zjistil, že je zde popsán zejména proces uzavření smlouvy, jehož součástí mělo být sdělení informací o platební kartě a autorizace provedení platby ve výši 1 Kč na účet původní věřitelky, dále je zde uveden proces splácení, podmínky odstoupení od smlouvy, sankce za porušení smlouvy, podmínky předčasného splacení úvěru a výpovědi smlouvy.

8. Dále byly součástí smlouvy standardní informace o spotřebitelském úvěru, v nichž jsou uvedeny informace o úvěru obdobně jako ve smlouvě, a dále vysvětlení k posouzení smlouvy o spotřebitelském úvěru, v němž jsou shrnuty informace o spotřebitelském úvěru. Tyto dokumenty však nejsou žalovaným podepsány a pro rozhodnutí ve věci z nich nebylo zjištěno nic podstatného.

9. Ze dvou potvrzení o provedené platbě , právnická osoba, ze dne , datum, bylo zjištěno, že z účtu společnosti , právnická osoba, . vedeného u platební brány , název, byly dne , datum, odeslány částky 5 000 Kč a 5 000 Kč (tj. 10 000 Kč) na účet č. , č. účtu, .

10. Z potvrzení o provedené platbě , právnická osoba, ze dne , datum, bylo zjištěno, že z účtu společnosti , právnická osoba, . vedeného u platební brány , název, byla dne , datum, odeslána částka 9 000 Kč na účet č. , č. účtu, .

11. Z potvrzení o provedené platbě , právnická osoba, ze dne , datum, bylo zjištěno, že z účtu společnosti , právnická osoba, . vedeného u platební brány , název, byla dne , datum, odeslána částka 2 000 Kč na účet č. , č. účtu, .

12. Z potvrzení o provedené platbě , právnická osoba, ze dne , datum, bylo zjištěno, že z účtu společnosti , právnická osoba, . vedeného u platební brány , název, byla dne , datum, odeslána částka 700 Kč na účet č. , č. účtu, .

13. Ze dvou potvrzení o provedené platbě , právnická osoba, ze dne , datum, bylo zjištěno, že z účtu společnosti , právnická osoba, . vedeného u platební brány , název, byly dne , datum, odeslány částky 1 000 Kč a 1 000 Kč (tj. 2 000 Kč) na účet č. , č. účtu, .

14. Ze sdělení banky , právnická osoba, ., ze dne , datum, bylo zjištěno, že v období od , datum, do , datum, byl majitelem účtu č. , č. účtu, žalovaný, který byl i jedinou osobou s dispozičními právy k tomuto účtu. V tomto období přišly na tento účet všechny výše uvedené platby (tj. 2 × 5 000 Kč, 9 000 Kč, 2 000 Kč, 700 Kč a 2 × 1 000 Kč) z účtu č. , č. účtu, . Ze sdělení , právnická osoba, , ze dne , datum, pak bylo zjištěno, že majitelem účtu č. , č. účtu, byla v období od , datum, do , datum, společnost , právnická osoba, .

15. E-mailem ze dne , datum, oznámila společnost , právnická osoba, . žalovanému, že došlo k zesplatnění úvěru ze smlouvy o úvěru č. , hodnota, a vyzvala jej k úhradě dlužné částky.

16. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne , datum, postoupila společnost , právnická osoba, . jakožto postupitel soubor pohledávek specifikovaných v příloze č. , hodnota, na společnost , právnická osoba, . jakožto postupníka. Podle ujednání o úplatě za postoupení pohledávek ze dne , datum, byla za postoupení souboru pohledávek sjednána úplata.

17. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne , datum, postoupila společnost , právnická osoba, . jakožto postupitel soubor pohledávek specifikovaných v seznamu pohledávek na žalobkyni jakožto postupníka. Přílohou této smlouvy byly příloha č. , hodnota, o výši úplaty za postoupení pohledávek, příloha č. , hodnota, o kontaktních osobách a spojení, příloha č. , hodnota, předávací protokol a seznam pohledávek. V seznamu pohledávek je pohledávka označena jménem, příjmením a rodným číslem žalovaného, číslem smlouvy , číslo smlouvy, a částkou 19 820 Kč.

18. Dopisem ze dne , datum, oznámila společnost , právnická osoba, . žalovanému postoupení pohledávky ze smlouvy o spotřebitelském úvěru číslo , hodnota, postupně na společnost , právnická osoba, a na žalobkyni.

19. Předžalobní výzvou ze dne , datum, vyzval zástupce žalobkyně žalovaného k úhradě dlužné částky ve výši celkem 53 688,93 Kč včetně náhrady nákladů právního zastoupení do 3 dnů, kdy uvedl, že se jedná o dluh ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, ze dne , datum, , na základě které mu byla původním věřitelem , právnická osoba, . poskytnuta částka 19 820 Kč, a tato pohledávka byla postoupena žalobkyni. Dle předloženého podacího lístku byla předžalobní výzva zaslána žalovanému dne , datum, .

20. Na základě provedeného dokazování soud dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu.

21. Po provedeném dokazování soud nemá zcela za prokázané, že předložená smlouva o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, byla skutečně uzavřena. Předložená smlouva je podepsaná za společnost , právnická osoba, ., místo podpisu žalovaného je uvedena IP adresa. Smlouva sice měla být uzavřena prostřednictvím prostředků komunikace na dálku, žalobkyně však neprokázala, že by žalovaný autorizoval odeslání platby ve výši 1 Kč na účet původní věřitelky , právnická osoba, ., což bylo dle smlouvy a všeobecných obchodních podmínek podmínkou pro uzavření smlouvy. Rovněž obsah předložené smlouvy neodpovídá ani poskytnuté výši peněžních prostředků žalovanému, když ve smlouvě byl uveden úvěrový limit jen 19 880 Kč, avšak původní věřitelka poskytla žalovanému částku vyšší 23 700 Kč. Není tedy zřejmé, zda měl být ke smlouvě uzavřen ještě nějaký dodatek, či jaké znění smlouvy měl vlastně žalovaný uzavřít. Ani tvrzení žalobkyně, že žalovaný uhradil částku 3 880 Kč, uzavření předložené smlouvy neprokazuje. Jelikož se žalobkyně k jednání nedostavila a byly splněny podmínky pro jednání v její nepřítomnosti, soud ji nemohl poučit podle § 118a odst. 3 o. s. ř., o tom, aby označila důkazy k prokázání tvrzení o uzavření smlouvy a provedení autorizační platby ve výši 1 Kč s tím, že jinak se vystavuje nebezpečí neúspěchu ve věci. Toto poučení se poskytuje účastníku (jeho zmocněnci nebo zástupci) pouze při jednání. Jestliže soud jedná v souladu s ustanovením § 101 odst. 3 o. s. ř. v nepřítomnosti účastníka (jeho zmocněnce nebo zástupce), je to účastník, jenž svou nepřítomností u soudu způsobil, že se mu dobrodiní poučení nedostalo (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. 29 Odo 832/2006; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 21 Cdo 4314/2008; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2011, sp. zn. 28 Cdo 578/2011). Soud toto poučení nicméně avizoval v písemné výzvě žalobkyni ze dne 27. 2. 2026, č. j. 14 C 404/2025-24, která na ni však nereagovala.

22. I přesto je však zřejmé, že původní věřitelka a žalovaný nějakou smlouvu o úvěru uzavírali, když žalovanému byly poskytnuty finanční prostředky ve výši 23 700 Kč, což prokazuje potvrzení o provedené platbě a sdělení banky. E-mailem ze dne , datum, oznámila společnost , právnická osoba, žalovanému, že došlo k zesplatnění úvěru ze smlouvy o úvěru č. , hodnota, a vyzvala jej k úhradě dlužné částky. Dále bylo prokázáno, že smlouvou o postoupení pohledávek ze dne , datum, společnost , právnická osoba, . postoupila pohledávku za žalovaným společnosti De Vries , právnická osoba, ., a že tato společnost následně smlouvou o postoupení pohledávek ze dne , datum, tuto pohledávku postoupila žalobkyni. V seznamu pohledávek, který byl součástí smlouvy o postoupení pohledávek, je pohledávka za žalovaným z úvěrové smlouvy dostatečně určitě specifikována. Předžalobní výzvou ze dne , datum, , která byla žalovanému odeslána téhož dne, vyzvala žalobkyně žalovaného k úhradě předmětné pohledávky.

23. Ačkoli soud nemá za zcela prokázané uzavření konkrétní předložené smlouvy o spotřebitelském úvěru, je nepochybné, že mezi společností , právnická osoba, . a žalovaným existoval právní vztah materiálně odpovídající spotřebitelskému úvěru, na jehož základě byly žalovanému poskytnuty peněžní prostředky. Proto se soud zabýval tím, zda a jakým způsobem právní předchůdkyně žalobkyně před uzavřením smlouvy o úvěru posuzovala schopnost žalovaného úvěr splácet. Za tím účelem žalobkyni vyzval písemně k doplnění tvrzení a označení důkazů, na což žalobkyně nikterak nereagovala. Z čestného prohlášení klienta vyplývá pouze to, že jsou zde uvedeny měsíční příjmy žalovaného ze zaměstnání ve výši 38 300 Kč, výše měsíčních výdajů na domácnost 4 000 Kč a výše měsíčních splátek jiných úvěrů 0 Kč. Žádné jiné listiny vztahující se k ověřování úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně nedoložila. Jak již bylo výše uvedeno, žalobkyně se k jednání nedostavila a byly splněny podmínky pro jednání v její nepřítomnosti, proto ji soud nemohl poučit podle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř., ani o tom, aby doplnila tvrzení ohledně toho, jakým konkrétním způsobem byla posuzována schopnost žalovaného splácet úvěr, a aby označila důkazy k prokázání těchto tvrzení s tím, že jinak se vystavuje nebezpečí neúspěchu ve věci. I toto poučení soud avizoval v písemné výzvě ze dne , datum, , č. j. , spisová značka, , avšak, jak výše uvedeno, žalobkyně na ni nereagovala.

24. Po právní stránce soud věc posoudil dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do , datum, (dále jen „z. s. ú.“), tj. ke dni uzavření smlouvy o úvěru, a dle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“).

25. Podle § 2 odst. 1 z. s. ú. spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

26. Podle § 86 odst. 1 z. s. ú. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

27. Podle § 86 odst. 2 z. s. ú. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

28. Podle § 87 odst. 1 z. s. ú. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

29. Podle § 1879 o. z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

30. Podle § 1880 odst. 1 o. z. postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění. Podle odst. 2 téhož ustanovení postupitel vydá postupníkovi potřebné doklady o pohledávce a sdělí mu vše, co je k uplatnění pohledávky zapotřebí.

31. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

32. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

33. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

34. V posuzovaném případě uzavírala právní předchůdkyně žalobkyně s žalovaným úvěrovou smlouvu jakožto poskytovatel úvěru v rámci své podnikatelské činnosti dle § 3 písm. d) z. s. ú. Žalovaný ji uzavíral jako fyzická osoba, která při tom nejednala v rámci své podnikatelské činnosti ani samostatného výkonu povolání, tedy jako spotřebitel dle § 419 o. z. Zároveň se nejedná o úvěr dle § 4 z. s. ú., na který by se zákon o spotřebitelském úvěru nevztahoval. Proto je třeba ve věci aplikovat ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru.

35. Soud se zabýval otázkou, zda poskytovatel úvěru, tj. právní předchůdkyně žalobkyně, splnila svou povinnost dle § 86 a 87 z. s. ú. s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. žalovaného, a poskytnout mu úvěr jen tehdy, pokud po takovém posouzení bude zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet. Tato povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek. Předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění ani to, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018; nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18).

36. Ačkoli by dlužníci obecně měli nést určitou odpovědnost za plnění svých závazků plynoucích z uzavřených úvěrových smluv, zákon o spotřebitelském úvěru klade velký důraz na ochranu spotřebitelů před neodpovědným zadlužováním, které je závažným společenským problémem, jehož řešení patrně nelze ponechat pouze na odpovědnosti samotných dlužníků. K řešení tohoto problému tak mají věřitelé přispět tím, že budou před uzavřením úvěrových smluv pečlivě zkoumat schopnost spotřebitele úvěr splácet, a eliminovat tak možné tendence spotřebitelů zkreslovat své majetkové poměry ve snaze získat spotřebitelský úvěr, bez ohledu na předchozí uvážení o svých schopnostech jej splácet. Jedná se tedy o právní úpravu orientovanou na ochranu spotřebitele, jakožto slabší smluvní strany, která s sebou nese naopak větší zatížení povinnostmi na straně podnikatele – zde poskytovatele spotřebitelského úvěru (srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/201539).

37. Ochrana spotřebitele je celoevropským zájmem (srov. čl. 4 Smlouvy o fungování Evropské unie) a spotřebitelské právo, ačkoli působící ve formě vnitrostátních zákonů, má svůj původ ve směrnicové úpravě na unijní úrovni. Při aplikaci právních předpisů v oblasti spotřebitelských vztahů je proto nutné na věc nahlížet také pohledem unijního práva. Aplikovatelnost spotřebitelské právní úpravy tedy vede i k aplikovatelnosti čl. 38 Listiny základních práv Evropské unie, který garantuje vysokou úroveň ochrany spotřebitele. I pro moc soudní z toho plyne povinnost interpretovat a aplikovat vnitrostátní právo „eurokonformním“ způsobem (srov. nález Ústavního soudu ze dne 16. 7. 2015, sp. zn. III. ÚS 1996/13, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 130/2015; nález Ústavního soudu ze dne 27. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 1844/17, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 218/2017). Důležitost posuzování úvěruschopnosti spotřebitele opakovaně vyzdvihl i Soudní dvůr Evropské unie ve vztahu k výkladu čl. 8 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, jejíž transpozicí jsou právě ustanovení § 86 a 87 z. s. ú. SDEU zdůraznil, že tato povinnost má rovněž za cíl, aby poskytovatel úvěru jednal zodpovědně a neposkytoval úvěr spotřebitelům, kteří nejsou úvěruschopní (srov. např. rozsudek ze dne 10. 6. 2021 ve věci C-303/20, nebo rozsudek ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13).

38. Soud dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně při uzavírání posuzované smlouvy o úvěru nejednala s odbornou péčí. Žalobkyně neprokázala a ostatně ani netvrdila, že by její právní předchůdkyně společnost , právnická osoba, . při posuzování úvěruschopnosti žalovaného jakkoli ověřila jeho příjmy či výdaje. Tím právní předchůdkyně žalobkyně porušila svou povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí. Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů, a to i včetně případných splátek dluhů, měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Poskytovatel úvěru smí poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (§ 86 odst. 1 z. s. ú.).

39. Z uvedených důvodů soud dospěl k závěru, že i když by bylo prokázáno uzavření smlouvy o úvěru, byla by tato smlouva absolutně neplatná dle § 87 odst. 1 z. s. ú. Soud tedy vztah mezi účastníky vypořádal podle pravidel o bezdůvodném obohacení (§ 2991, 2993 o. z.), což ostatně žalobkyně sama připustila.

40. Zároveň bylo prokázáno, že žalobkyni byla pohledávka včetně příslušenství postoupena v souladu s § 1879 a § 1880 o. z., přičemž je nerozhodné, že pohledávka případně náleží z jiného titulu, než jak ji ve smlouvě o postoupení její účastníci právně kvalifikovali (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ve věci 31 Cdo 678/2009), tedy nikoliv ze smlouvy o úvěru, ale z bezdůvodného obohacení. Žalobkyně tak má nárok na zaplacení dlužné částky z titulu bezdůvodného obohacení. Jelikož žalovaný obdržel částku 23 700 Kč a uhradil částku 3 880 Kč, zbývá mu zaplatit ještě částka 19 820 Kč.

41. Pokud jde o prodlení žalovaného a žalobkyní požadovaný úrok z prodlení, obecně splatnost bezdůvodného obohacení nastává na výzvu věřitele dle § 1958 odst. 2 o. z., jelikož není zákonem stanovena. Uvedené pravidlo však nelze aplikovat mechanicky v situaci, kdy skutkové okolnosti nasvědčují tomu, že plnění bylo poskytnuto v rámci vztahu odpovídajícího spotřebitelskému úvěru, avšak poskytovatel zjevně porušil povinnosti stanovené zákonem o spotřebitelském úvěru. Podle judikatury Nejvyššího soudu (rozsudku ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021) lze ustanovení § 87 odst. 1 z. s. ú. označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 z. s. ú. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů. Z uvedeného vyplývá, že podstatou § 87 odst. 1 z. s. ú. je sankcionovat poskytovatele úvěru za porušení uvedené povinnosti tím, že mu přiznává pouze nárok na vrácení poskytnuté jistiny a současně modifikuje režim splatnosti tohoto nároku ve prospěch spotřebitele. Tento účel by byl popřen, pokud by poskytovateli vznikl nárok na úroky z prodlení jen na základě výzvy k plnění podle § 1958 odst. 2 o. z., a to v důsledku toho, že se mu nepodařilo prokázat uzavření smlouvy. Soud proto považuje za namístě aplikovat principy vyplývající z § 87 odst. 1 z. s. ú. a uvedené judikatury Nejvyššího soudu i v dané věci. Z tohoto důvodu tedy soud nárok žalobkyně na úrok z prodlení nepřiznal a žalobu v tomto rozsahu zamítl.

42. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle § 142 odst. 2 o. s. ř., jelikož v řízení byla se zohledněním příslušenství převážně úspěšná žalobkyně. Žalobkyně se žalobou domáhala zaplacení celkem 27 264,71 Kč, tj. jistiny 19 820 Kč a úroku z prodlení, jehož výše kapitalizovaná ke dni vyhlášení rozsudku činí 7 444,71 Kč. Žalobkyni bylo přiznáno zaplacení 19 820 Kč, zamítnut byl úrok z prodlení ve výši 7 444,71 Kč. Převážně úspěšná tedy byla žalobkyně ze 72,70 %, a tudíž má právo na náhradu poměrné části nákladů řízení v rozsahu 45,40 % (72,70 % - 27,30 %). Náklady řízení žalobkyně činí celkem 9 330,50 Kč, sestávající ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 800 Kč a z nákladů právního zastoupení ve výši 8 530,50 Kč vypočtených dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění účinném od 1. 1. 2025 (dále jen „a. t.“). Náklady právního zastoupení tvoří mimosmluvní odměna za 3 úkony právní služby [převzetí a příprava zastoupení, předžalobní výzva, podaná žaloba; § 11 odst. 1 písm. a), d) a. t.] po 1 900 Kč vypočtená z tarifní hodnoty 19 820 Kč podle § 7 bodu 5. za použití § 8 odst. 1 a. t., 3 paušální náhrady hotových výdajů po 450 Kč (§ 13 odst. 1, 4 a. t.) a náhrada za 21% daň z přidané hodnoty z odměny a náhrad ve výši 1 480,50 Kč. Poměrná část nákladů řízení v rozsahu 45,40 % z 9 330,50 Kč tak činí 4 236,05 Kč.

43. Lhůtu k plnění žalobkyni přiznaného nároku i náhrady nákladů řízení soud stanovil jako základní třídenní počítanou od právní moci rozsudku podle § 160 odst. 1 o. s. ř., jelikož neshledal důvody pro stanovení lhůty delší či povolení splátek. Povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám právního zástupce žalobkyně vyplývá z § 149 odst. 1 o. s. ř.