22 C 105/2023

Plný text

Okresní soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem Mgr. Martinem Chládkem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 110 152 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 55 774 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 55 774 Kč od 4. 5. 2023 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se co do zaplacení částky 54 378 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 79 149 Kč od 10. 5. 2018 do 3. 5. 2023, dále z částky 23 375 Kč od 4. 5. 2023 do zaplacení a úroku ve výši 79,38 % ročně z částky 64 353,29 Kč od 10. 5. 2018 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 232 495 Kč, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně podala dne 10. 5. 2023 ke zdejšímu soudu žalobu, kterou se domáhala zaplacení částky 110 152 Kč s příslušenstvím, a to z titulu nesplaceného spotřebitelského úvěru, který poskytla žalovanému. Žalovaná částka představuje zbývající dlužnou jistinu, přirostlý smluvní úrok, náklady vzniklé v souvislosti s prodlením žalovaného a smluvní pokutu za pozdní splácení; příslušenstvím pak jsou zákonný úrok z prodlení a smluvní úrok ve výši 79,38 %. Spotřebitelský úvěr ve výši 65 000 Kč měl být poskytnut na základě smlouvy [číslo] ze dne 15. 11. 2017, ve které se žalovaný zavázal poskytnutý úvěr spolu s úrokem 115,69 % p. a. splatit ve 42 měsíčních splátkách po 4 613,00 Kč. Žalovaný na svůj dluh uhradil toliko částku v celkové výši 9 226 Kč, a to ve dvou uhrazených splátkách. Pokud jde o zkoumání úvěruschopnosti, žalobkyně uvedla, že úvěruschopnost žalovaného zkoumala zejména na základě informací získaných od žalovaného, když tyto informace byly dále ověřovány oproti dokladům vyžádaným od žalovaného, přičemž zkoumala zejména příjmovou a výdajovou stránku u žalovaného. Žalobkyně dále uvedla, že provedla lustraci žalovaného v databázích SOLUS, NRKI.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a po celou dobu řízení zůstal pasivní.

3. Soud ve věci nařídil ústní jednání konané dne 12. 4. 2023, kterého se zúčastnila žalobkyně. Žalovaný se, ač řádně předvolán, bez řádné omluvy nedostavil a soud proto věc projednal a rozhodl v jeho nepřítomnosti (§ 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu - dále jen „o. s. ř.”).

4. Z pracovní smlouvy ze dne 24. 4. 2017 vyplývá, že byla uzavřena s žalovaným coby zaměstnancem (pozice úklidový pracovník údržby) na dobu určitou a zkušební v délce šesti měsíců (do října 2017), po kterou mohou obě smluvní strany smlouvu vypovědět, s tím, že smlouva se prodlouží po uplynutí této doby, nebude-li žalovaný vypovězen dříve. Smlouva byla uzavřena v Německu s německým zaměstnavatelem [anonymizována tři slova], [jméno] [příjmení], podle německého pracovního práva. Z potvrzení zaměstnavatele o výši příjmu žalovaného ze dne 8. 11. 2017 se pak podává, že tento potvrdil žalovanému výši příjmu ve výši 1 150 EUR. Z výplatní pásky za srpen 2017 vyplývá, že čistý příjem žalovaného činil 1 217,60 EUR (cca 31 785,45 Kč dle kurzu ČNB k 31. 8. 2017); z výplatní pásky za září 2017 vyplývá, že čistý příjem žalovaného činil 972,89 EUR (cca 25 397,29 Kč dle kurzu ČNB k 30. 9. 2017), a z výplatní pásky za říjen 2017 vyplývá, že čistý příjem žalovaného činil 1 155,65 EUR (cca 29 665,53 Kč dle kurzu ČNB k 31. 10. 2017), tedy průměr jeho měsíčního příjmu za dané období činil přibližně 28 949,42 Kč.

5. Z obrazu internetového bankovnictví žalovaného ze dne - přehled svolení k inkasu vyplývá, že byl vytvořen inkasní příkaz s limitem 4 613 Kč a ve prospěch žalobkyně, když další údaje nejsou čitelné.

6. Z kopie občanského průkazu žalovaného vyplývá, že byla pořízena dne 15. 11. 2017 osobou zprostředkující úvěr pro žalobkyni. Z kopie občanského průkazu paní [jméno] [příjmení] vyplývá, že byla pořízena dne 15. 11. 2017 osobou zprostředkující úvěr pro žalobkyni.

7. Z předsmluvního formuláře ze dne 15. 11. 2017 vztahujícího se ke smlouvě o úvěru [číslo] soud zjistil, že tento byl podepsán žalovaným. Žalovaný v něm souhlasil s podmínkami úvěrové smlouvy, tedy s poskytnutím částky 65 000 Kč a následným splácením v 42 měsíčních splátkách po 4 613 Kč, což odpovídá zápůjční úrokové sazbě 115,69 % p. a.

8. Ze společného prohlášení o poskytnutí osobního účtu ze dne 15. 11. 2017 soud zjistil, že tímto paní [jméno] [příjmení] prohlásila svůj souhlas s vyplacením poskytnuté částky z úvěru č. [číslo] na její osobní účet [číslo] [PSČ] [číslo], s čímž prohlásil souhlas též žalovaný.

9. Z návrhu na uzavření smlouvy o úvěru [číslo] ze dne 16. 11. 2017 soud zjistil, že tento byl uzavřen mezi žalobkyní, jako registrovaným nebankovním poskytovatelem spotřebitelských úvěrů (viz úplný výpis ze seznamu regulovaných a registrovaných subjektů finančního trhu, registr nebankovních poskytovatelů spotřebitelského úvěru ze dne 23. 5. 2018), a žalovaným a jedná se de facto přímo o úvěrovou smlouvu, nikoli o její návrh. Žalobkyně se zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 65 000 Kč. Žalovaný se zavázal splatit úvěr s úrokem 115,69 % p. a. splatit v 42 měsíčních splátkách po 4 613 Kč.

10. Z údajů ČNB ARAD - úrokové sazby korunových úvěru poskytnutý bankami v domácnostech pro listopad 2017, soud zjistil, že banky v uvedeném období poskytovali úvěry domácnostem na spotřebu s úrokem maximálně 11,19 % p. a., když nejvyšší úroková sazba pak byla domácnostem stanovována u úročeného úvěru z kreditních karet, a to ve výši 24,18 % p. a.

11. Z oznámení o schválení úvěru ze dne 20. 11. 2017, vč. dodejky soud zjistil, že jím žalobkyně oznámila žalovanému schválení úvěru ke smlouvě o úvěru [číslo] za podmínek uvedených v návrhu na uzavření smlouvy ze dne 16. 11. 2017, a tedy uzavření úvěrové smlouvy. Oznámení bylo žalovanému doručováno dne 21. 11. 2017 a následně byla vrácena zpět odesílateli.

12. Z informace pro klienty poskytované zprostředkovatelem úvěru ze dne 15. 11. 2017 vyplývá, že žalovaný učinil mj. prohlášení o tom, že poskytnuté údaje v souvislosti s uzavřením úvěrové smlouvy [číslo] jsou pravdivé, a že je schopen úvěr řádně a včas splácet.

13. Z hodnocení klienta soud zjistil, že se jedná o dokument zachycující poměry žalovaného. Žalovaný zde uvedl, že jeho pravidelný čistý měsíční příjem je ve výši 29 900 Kč (když k tomu jsou připsány rukou ještě částky 28 613 Kč, 29 520 Kč 2x), a to formou„ ze zaměstnání“. Jako měsíční výdaje jsou zde uvedeny částky 3 410 Kč coby životní minimum, 2 560 Kč coby částka na partnera, 2 000 Kč coby platba na jedno dítě v domácnosti, 3 000 Kč coby splátky jiným subjektům než žalobkyni, 2 000 Kč na bydlení, 2 500 Kč jako ostatní a 1 000 Kč jako rezerva. Jako volné zdroje žalobkyně vyhodnotila částku 13 430 Kč. Žalovaný dále uvedl, že jeho bydlení je ve formě„ u rodičů“, má středoškolské vzdělání s maturitou. Jako zaměstnavatele uvedl žalovaný [anonymizována tři slova] s tím, že pracovní poměr není na dobu určitou a neplyne mu výpovědní lhůta. Spoluúčastník nebyl hodnocen. Zprostředkovatelem byl úvěr doporučen ke schválení, když dále žalobkyně zde vyznačila schopnost žalovaného úvěr splácet. Údaje o exekucích žalovaného nejsou formulářem zmiňovány. Z listiny dále neplyne dokládání uvedených údajů žalovaným.

14. Z informací Českého statistického úřadu – peněžní vydání domácností podle postavení osoby v čele domácnosti, soud zjistil, že průměrná vydání domácnosti činila pro zaměstnance s nižším vzděláním 10 696,50 Kč měsíčně, z toho 2 518 Kč na bydlení.

15. Z výpisu informací ze soudní databáze ISAS, řízení vedených u zdejšího soudu ve vztahu k osobě žalovaného pak soud zjistil, že zde figuruje celkem v osmi řízeních jako povinný v exekučních řízeních, když ve čtyřech z těchto exekucí byli soudní exekutoři pověřeni provedením exekuce v roce 2017, před poskytnutím řešeného spotřebitelského úvěru, když se jednalo o vymáhané pohledávky 65 825 Kč (oprávněné [anonymizováno], sp. zn. [spisová značka]); 1 014 Kč (oprávněného [anonymizováno], sp. zn. [spisová značka]); 2 396 Kč (oprávněné [právnická osoba], sp. zn. [spisová značka]); a 300 Kč (oprávněného [územní celek], sp. zn. [spisová značka]).

16. Z karty klienta soud zjistil, že se jedná o souhrn informací k úvěrové smlouvě [číslo]. Jsou zde uvedeny dvě úhrady žalovaným na poskytnutý úvěr ve výší á 4 613 Kč (celkem 9 226 Kč), a to dne 29. 12. 2017 (5 dnů před splatností) a dne 15. 3. 2018 (39 dnů po splatnosti).

17. Z výpisu z registru SOLUS ze dne 15. 11. 2017 soud zjistil, že žalovaný neměl při prověřování z této evidence v této evidovány dlužné splátky.

18. Z dokladu o vyplacení úvěru soud zjistil, že dne 16. 11. 2017 žalobkyně zaslala částku 65 000 Kč na účet [číslo] [PSČ] [číslo].

19. Z výpisu z NRKI (nebankovního registru klientských informací) ze dne 15. 11. 2017 soud zjistil, že obsahuje hodnocení žalovaného, kdy žalovaný obdržel skóre 393. Dle přiložené legendy tedy žalovaný spadá do Kategorie II. = nízké body do interní Score Card, střední riziko, úvěr bývá limitován výší vyplacené částky. Jedná se o druhé nejhorší ze čtyř uváděných kategorií.

20. Z vyjádření znalce ze dne 25. 10. 2018 vyplývá způsob přepočtu z„ efektivní úrokové sazby“ na nominální úrokovou sazbu, který je zachycený v tabulce.

21. Z výzev žalobkyně k zaplacení a upozornění na možnost zesplatnění celého úvěru ze dne 7. 3. 2018, 4. 4. 2018, a 7. 5. 2018 vyplývá, že těmto žalobkyně žalovaného vyzývala z úhradě dlužných splátek s upozorněním na možnost zesplatnění úvěru. Z oznámení o zesplatnění úvěru ze dne 8. 5. 2022 vyplývá, že žalobkyně žalovanému oznámila zesplatnění celého úvěru a vyzvala k okamžité úhradě částky 79 149 Kč.

22. Z předžalobní výzvy ze dne 18. 4. 2023, včetně podacího archu, soud zjistil, že žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě celého dluhu před podáním žaloby, a to do 15 dnů od odeslání výzvy. Výzva byla odeslána dne 18. 4. 2023.

23. Z listin založených žalobkyní – elektronických kopií webové stránky (č. l. 22-24, 66, 80, 81), pak soud pro věc ničeho rozhodného nezjistil, neboť tyto jsou jednak nečitelné a není z nich zřejmý ani jejich vztah k věci, který soudu nesdělila ani žalobkyně k výzvě soudu.

24. Po právní stránce soud věc posuzoval jako soukromoprávní vztah týkající se práv a povinností majetkové povahy, přičemž ve věci aplikoval ustanovení občanského zákoníku (§ 9 odst. 2 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“) a zákona [číslo] Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ z. s. ú.“).

25. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

26. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

27. Podle § 1958 odst. 2 o. z. neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.

28. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

29. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

30. Podle § 2 odst. 1 z. s. ú. spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

31. Podle § 86 odst. 1 z. s. ú. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

32. Podle § 86 odst. 2 z. s. ú. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

33. Podle § 87 odst. 1 z. s. ú. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

34. Ustanovení § 86 a 87 z. s. ú. jsou transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS. Soud proto musí tato ustanovení výklad v souladu s právem Evropské unie a judikaturou Soudního dvora Evropské unie (tzv. eurokonformní výklad). Soud v tomto směru odkazuje na rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13, ze kterého se podává, že pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady. Článek 8 odst. 1 směrnice 2008/48 musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem. Soud se ztotožňuje se závěry Soudního dvora Evropské unie a ve shodě s ním dospěl k závěru, že se nelze při posuzování úvěruschopnosti omezit pouze na ničím nepodložená tvrzení žadatele o úvěr, ale je nutné trvat na předložení listin, které tvrzení žadatele o úvěr osvědčují. Jiný výklad by byl v rozporu se smyslem a účelem zákona, který má zabránit úvěrování bez dostatečného posouzení schopnosti žadatele o úvěr poskytnutý úvěr splácet.

35. Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době (srovnej rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, ve věci C -679/18, OPR- Finance s. r. o., dostupný na: http://curia.europa.eu/juris/recherche.jsf?language=cs).

36. Soud dospěl k závěru, že v případě porušení povinnosti ke kontrole úvěruschopnosti se nejedná pouze o relativní neplatnost, které se musí žalovaný dovolat. Naopak dospěl k závěru, že smysl a účel zákona a zájem na ochraně spotřebitele jako slabší smluvní strany vyžaduje, aby se jednalo o neplatnost absolutní (§ 580 odst. 1 a 588 o. z.). Jinak by se nejednalo o skutečně účinnou a odrazující sankci. Ustanovení na ochranu spotřebitele jsou součástí veřejného pořádku. Porušení povinnosti provést kontrolu úvěruschopnosti v souladu s požadavkem náležité péče je tak ve zjevném rozporu s veřejným pořádkem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018).

37. Soud dospěl k závěru, že žalobkyně nevyhodnotila úvěruschopnost žalovaného ve smyslu § 86 odst. 2 z. s. ú. V daném případě žalobkyně prokazatelně při posuzování schopnosti žalovaného splácet úvěr vycházela z informací uvedených žalovaným, výplatnic a potvrzení o příjmech žalovaného. Z předložených výplatnic jasně vyplývá, že průměrný čistý měsíční příjem žalovaného činil ve třech měsících předcházejících sjednání úvěrové smlouvy 28 949,42 Kč, přičemž však zjevně přešla zjevné nesrovnalosti v jejich doložení, zejména v rozdílně označeném zaměstnavateli při posouzení od předložené pracovní smlouvy a dokladů příjmu; skutečnost, že žalovaný předložil pracovní smlouvu, dle které byl ještě v říjnu 2017, za který předkládal poslední výplatnici v defacto zkušební době, avšak při posouzení uvedl, že má pracovní poměr na dobu neurčitou, aniž by to doložil. Pokud jde o výdaje žalovaného žalobkyně se bez dalšího spokojila s odhadem nákladů ve výši životního minima 3 410 Kč, náklady na bydlení 2 560 Kč coby částka na partnera, 2 000 Kč coby platba na jedno dítě v domácnosti, 3 000 Kč coby splátky jiným subjektům než žalobkyni, 2 000 Kč na bydlení, 2 500 Kč jako ostatní a 1 000 Kč jako rezerva. Takto tvrzené náklady, jak na bydlení, uspokojování základní potřeb (jídlo, hygiena, ošacení apod.) jsou již na základě běžné zkušenosti nestandardně nízké a nebyli žalovaným nikterak dokládány. K tomu dále je nutné zohlednit skutečnost, že podle tvrzení žalovaného měl v době sjednávání předmětné smlouvy měsíční splátkové závazky v hodnotě 3 000 Kč, aniž by bylo zkoumáno, na co tyto splátky plynou či jejich výše. Zároveň se žalobkyně podrobněji nezabývala skutečnými výdaji žalovaného a jeho celkovými poměry ani přesto, že jeho skóre dle lustrace v NRKI bylo nepříznivé, spadající do druhé nejhorší možné kategorie při poskytování úvěrů, ani nezkoumala, zda žalovaný není exekvován (při uvedení jeho blíže nespecifikovaných splátkách a žádosti o vyplacení úvěru na účet jiné osoby), když v případě dluhů neplynoucích z půjček a úvěrů tyto nemusejí vyplynout z lustrace SOLUS. Navzdory všem těmto signálům o problematické finanční situaci žalovaného žalobkyně schválila úvěrovou smlouvu zavazující žalovaného k měsíčním splátkám ve výši 4 613 Kč po dobu následujících tři a půl roku. Z uvedeného tak jasně vyplývá, že cílem zkoumání úvěruschopnosti žalovaného zjevně bylo pouze formálně dostát liteře zákona ukládající žalobkyni povinnost zkoumat úvěruschopnost dlužníka. Protože tedy žalobkyně nedostála požadavku odborné péče při zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, je úvěrová smlouva neplatná (§ 87 odst. z. s. ú., § 580 a § 588 o. z.).

38. Z důvodu neplatnosti úvěrové smlouvy posoudil soud právní vztah mezi účastníky jako vztah z bezdůvodného obohacení (§ 2991 o. z.). Žalovaný je obecně povinen bezdůvodné obohacení odpovídající dočasně poskytnutým prostředkům ve výši 65 000 Kč vydat žalobkyni (§ 2991 odst. 1 o. z.); sama žalobkyně však uvedla, že žalovaný žalobkyni uhradil již celkem částku ve výši 9 226 Kč, jak to vyplynulo též z karty klienta. S ohledem na uvedené soud žalobě vyhověl pouze v částce rozdílu mezi poskytnutým plněním a již uhrazenou částkou včetně zákonného úroku z prodlení od okamžiku uplynutí lhůty poskytnuté v předžalobní výzvě, kdy byla částka uplatněna prokazatelně poprvé (výrok I.). Ve zbylé části byly žalobní nároky zamítnuty, neboť vyplývaly z absolutně neplatné smlouvy (výrok II.).

39. V řízení tedy byl z větší části úspěšný žalovaný, který by měl vůči žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému však dle obsahu spisu žádné náklady nevznikly, a proto soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku III. tohoto rozsudku.

40. Lhůtu ke splnění rozsudkem uložených povinností určil soud třídenní podle § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť pro uložení lhůty jiné neshledal důvod.