22 C 120/2025

Plný text

Okresní soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem Mgr. Martinem Chládkem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně se sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta se sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované o zaplacení 61 495,34 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna žalobkyni zaplatit částku 27 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 27 000 Kč od 30. 8. 2024 do zaplacení, o to do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se co do zaplacení částky 34 495,34 Kč s úrokem v částce 1 874,80 Kč, s úrokem ve výši 26,16 % ročně z částky 30 000 Kč od 30. 7. 2024 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 30 000 Kč od 3. 1. 2023 do 29. 8. 2024 a z částky 3 000 Kč od 30. 8. 2024 do zaplacení, částečně zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

IV. Žalobkyni se vrací přeplatek na soudním poplatku ve výši 973 Kč, který jí bude vyplacen po právní moci rozsudku.

1. Žalobou podanou u zdejšího soudu dne 29. 11. 2024 uplatněné nároky představují dle tvrzení žalobkyně částku ve výši 61 495,34 Kč, kterou byla žalovaná povinna zaplatit spolu s jejím příslušenstvím v podobě zákonného a sjednaného úroku z dlužné jistiny. Žalobkyně žalobu odůvodnila tím, že její právní předchůdce , právnická osoba, , IČO , IČO, , se sídlem , adresa, , uzavřel s žalovanou po prověření její schopnosti úvěr splácet dne 4. 5. 2022 smlouvu č. , hodnota, , na základě které poskytl žalované peněžní prostředky 33 000 Kč. Žalovaná se zavázala vrátit společnosti poskytnutou částku 33 000 Kč, s příslušenstvím a sjednanými poplatky v celkové výši 37 319 Kč (jenž představuje součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 28 655 Kč, s úrokovou sazbou ve výši 26,16 % ročně, částku za zpracování zápůjčky ve výši 1 500 Kč a částku za službu komfortního a flexibilního splácení ve výši 7 164 Kč), a dále s úrokem s úrokovou sazbou ve výši 26,16 % ročně, řádně a včas, dohodnutým způsobem, což neučinila a žalovaná částka a její příslušenství tak tvoří jejich nedoplatek, když na poskytnutou částku a poplatek zaplatila žalovaná celkem 6 000 Kč. Právní předchůdce následně dlužnou pohledávku za žalovanou postoupil žalobkyni, o čemž byla žalovaná informována a žalobkyni tak vznikl nárok na zaplacení žalované částky a jejího příslušenství, které žalobkyně nárokuje jako dlužnou jistinu ve výši 30 000 Kč, dlužnou část poplatku ve výši 31 495,34 Kč (z nějž většinu tvoří sjednaný úrok, viz výše), kapitalizovaný úrok ve výši 1 874,80 Kč (úrok ve výši 26,16 % ročně počítaný z dlužné jistiny ve výši 30 000 Kč od 5. 5. 2024, tj. od marného uplynutí lhůty pro úhradu poslední splátky dle splátkového kalendáře, do 29. 7. 2024), zákonný úrok z prodlení ve výši 7 175 Kč (ve výši 15 % ročně počítaný z dlužné jistiny ve výši 30 000 Kč od 3. 1. 2023, tj. od marného uplynutí měsíční lhůty pro úhradu zbývající dlužné částky do 29.07.2024), a dále úrok ve výši 26,16 % ročně z dlužné jistiny ve výši 30.000,00 Kč od 30.07.2024 do zaplacení a úrok z prodlení v zákonné výši 15 % ročně z dlužné jistiny ve výši 30 000 Kč od 30. 7. 2024 do zaplacení, když žalovaná na tyto pohledávky přes zaslanou předžalobní výzvu ničeho dalšího neuhradila.

2. Žalovaná zůstala po celou dobu neaktivní a k jednání se nedostavila a soud proto věc projednal v nepřítomnosti žalované (§ 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu - dále jen „o. s. ř.”).

3. Z provedených důkazů učinil soud následující skutkové závěry.

4. Ze zákaznické karty ze dne 4. 5. 2022 (na č. l. 42) soud zjistil, že žalovaná sdělila právnímu předchůdci žalobkyně bezprostředně před uzavřením požadované zápůjčky ve výši 20 000 Kč své osobní a majetkové poměry, zejména že žije v nájemním bytě, je rozvedená, bez vyživovaných osob, má základní vzdělání, je invalidní důchodkyní, má jediný měsíční příjem ve výši 9 210 Kč (blíže nespecifikovaný), který měla doložit výměrem důchodu, podpory nebo rozhodnutí, a její odhad měsíčních výdajů je 2 000 Kč (bez jejich doložení), když dále uvedla interní splátky PF 1 118 Kč.

5. Z výpisu údajů ČSÚ: Spotřební výdaje domácností podle postavení osoby v čele domácnosti pro rok 2022 (na č. l. 62-63) soud zjistil, že průměrné měsíční výdaje domácností u důchodců bez pracujících členů domácnosti v roce 2022 činily částku 14 597 Kč.

6. Z výpisu exekučních řízení z Rejstříku zahájených exekucí (na č. l. 31-41) soud zjistil, že žalovaná byla povinou v celkem 12 exekučních řízeních, přičemž poslední exekuční řízení s ní bylo před žádostí o spotřebitelského úvěru zahájeno dne 11. 12. 2020.

7. Ze smlouvy o zápůjčce ze dne 4. 5. 2022, č. , hodnota, , a připojených smluvních podmínek (na č. l. 43-44), soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně (, právnická osoba, ), po uzavření této smlouvy s žalovanou, této poskytl v hotovosti při jejím podpisu peněžní prostředky ve výši 27 970 Kč a dále částku 5 030 Kč na splacení zůstatku z dříve uzavřené úvěrové smlouvy č. , hodnota, , které se žalovaná zavázala vrátit v 24 měsíčních splátkách ve výši 2 930 Kč, přičemž ve splátkách jsou zahrnuty další platby ve výši celkem 37 319 Kč, které představují úrok za dobu standardního splácení úvěru (úrok) ve výši 28 655 Kč za dobu trvání smlouvy, odměny za zpracování a doručení ve výši 1 500 Kč a poplatku za službu komfortního a flexibilního splácení celkem 7 164 Kč, tj. celkem částku 70 319 Kč (včetně poskytnutého plnění – jistiny). Uvedené částky, včetně ujednání o jejich splácení jsou uvedeny na první straně smlouvy. Na dalších stranách smlouvy jsou pak uvedeny pod podpisem žalované smluvní podmínky. Obsahem smlouvy bylo též prohlášení žalované, že právní předchůdce před uzavřením smlouvy s odbornou péčí posoudil její schopnost splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných od zákazníka, které jsou obsahem zákaznické karty. Z tabulky umoření ze dne 5. 8. 2024 (na č. l. 45) soud pak zjistil, že žalobkyně, resp. její právní předchůdce, vykazuje z popsané smlouvy splátky ve výši 6 000 Kč a způsob splácení zápůjčky.

8. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 29. 7. 2024 (na č. l. 46-51), vč. přílohy o postoupených předmětných pohledávkách v tabulkovém výpisu soud zjistil, že touto postoupil právní předchůdce na žalobkyni (viz výpis z obchodního rejstříku žalobkyně ze dne 12. 12. 2022, na č. l. 61) pohledávky ze shora popsané smlouvy, jak to plyne ze seznamu postoupených pohledávek, což bylo žalované oznámeno oznámením o postoupení pohledávek ze dne 29. 7. 2024 (na č. l. 56) včetně informace o zpracování osobních údajů, které bylo žalované odesláno dne 16. 8. 2024 (viz podací lístek, na č. l. 57). Soud má oznámení za doručené nejpozději dnem 19. 8. 2024 (třetí pracovní den od odeslání). Součástí informování o postoupení bylo též informování žalované o dlužné pohledávce a výzva k jejímu zaplacení do 10 dnů od doručení oznámení.

9. Výzvou k plnění ze dne ze dne 31. 10. 2024 (na č. l. 58-59) žalobkyně vyzvala žalovanou dne 1. 11. 2024 (viz podací lístek, na č. l. 60) k zaplacení žalovaných pohledávek před podáním žaloby.

10. Soud dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu věci: Právní předchůdce žalobkyně (, právnická osoba, ) s žalovanou jednal o uzavření smlouvy o zápůjčce č. , hodnota, , jejíž součástí jsou smluvní podmínky, a na jejím základě dne 4. 5. 2022 žalované poskytl peněžní prostředky v celkové výši 33 000 Kč, které se žalovaná zavázala vrátit v 24 měsíčních splátkách ve výši 2 930 Kč, přičemž ve splátkách jsou zahrnuty další platby ve výši celkem 37 319 Kč, které představují úrok za dobu standardního splácení úvěru (úrok) ve výši 28 655 Kč za dobu trvání smlouvy, odměny za zpracování a doručení ve výši 1 500 Kč a poplatku za službu komfortního a flexibilního splácení celkem 7 164 Kč, tj. celkem částku 70 319 Kč (včetně poskytnutého plnění – jistiny). Pohledávky ze sjednávané smlouvy o zápůjčce byly postoupeny žalobkyni, což bylo žalované oznámeno dne 19. 8. 2024, když tímto oznámením byla žalovaná zároveň vyzvána k zaplacení pohledávky z popsané smlouvy ve lhůtě 10 dnů, tj. do 29. 8. 2024. Soud vzal dále za prokázanou skutečnost z negativního tvrzení žalobkyně, že žalovaná nezaplatila celou pohledávku, ale pouze co do výše 6 000 Kč, když žalovaná v řízení netvrdila ani nedoložila, že by na žalovanou pohledávku uhradila více a uvedené dále vyplynulo též z vlastní evidence žalobkyně, resp. jejího právního předchůdce, o umoření pohledávky.

11. Naopak soud nevzal za prokázaná konkrétní tvrzení žalobkyně uvedená v žalobě ohledně prověření schopnosti žalované splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr, když z předložených listinných důkazů soud zjistil toliko obecné konstatování žalované ve smlouvě o zápůjčce, že právní předchůdce před uzavřením smlouvy s odbornou péčí posoudil její schopnost splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných od zákazníka, které jsou obsahem zákaznické karty. Ze zákaznické karty pak soud zjistil, že žalovaná uvedla, že žije v nájemním bytě, je rozvedená, bez vyživovaných osob, má základní vzdělání, je invalidní důchodkyní, má jediný měsíční příjem ve výši 9 210 Kč (blíže nespecifikovaný), který měla doložit výměrem důchodu, podpory nebo rozhodnutí, a její odhad měsíčních výdajů je 2 000 Kč (bez jejich doložení), když dále uvedla interní splátky PF 1 118 Kč, přičemž takový výdaj je v extrémním rozporu oproti výdajům odpovídajícím takové průměrné domácnosti dle údajů ČSÚ, přičemž zjištěné údaj zjevně neobsahují informace o opakovaných exekučních řízeních žalované, jak byly tyto zjištěny soudem. Je tak zřejmé, že na základě těchto informací právní předchůdce žalobkyně poskytl žalované úvěr, aniž by zjevně zohlednil, že doložila zřejmě pouze příjem ve výši 9 210 Kč a nedoložila dalších příjmů, a to vše při uvedení nedoložených výdajů, tedy postupoval zjevně bez náležité odborné péče. Žalobkyně byla při jednání dne 9. 6. 2025 poučena o nedostatcích svých tvrzení a jejich doložení ohledně prověření schopnosti žalované spotřebitelské úvěr řádně splácet a byla vyzvána k jejich doplnění a doložení (§ 118a odst. 1 a 3 o. s. ř.), avšak svá tvrzení dále nedoplnila ani nedoložila, a to přes předchozí výzvu soudu.

12. Při právním hodnocení věci soud vycházel z následujících právních předpisů a tyto na zjištěný skutkový stav aplikoval následovně:

13. Dle § 2390 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku – dále jen „o. z.”, přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.

14. Dle § 1879 o. z., věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). Dle § 1880 odst. 1 o. z. postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění. Aktivní legitimace žalobkyně tak vyplývá z platně uzavřené smlouvy o postoupení, resp. z oznámení právní předchůdce žalobkyně adresovaného žalovanému.

15. Dle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

16. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru – dále jen „ZSÚ“, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

17. Při posuzování úvěruschopnosti žalované, tzn. její schopnosti splácet spotřebitelský úvěr, je poskytovatel spotřebitelského úvěru povinen postupovat s odbornou péčí (srov. § 75 ZSÚ).

18. Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 větou druhou ZSÚ, je smlouva neplatná (viz § 87 odst. 1 věta první ZSÚ).

19. Soud tedy – i s ohledem na závěry přijaté v nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 – nejprve zkoumal, zda žalobkyně – její právní předchůdce, jako poskytovatel spotřebitelského úvěru, v rámci sjednávání úvěrové smlouvy s žalovanou splnil povinnost vyplývající z ustanovení § 86 ZSÚ.

20. V rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, Nejvyšší soud ČR konstatoval, že věřitel nedostojí své povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, v tehdy platném a účinném znění, vyjde-li jen z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, na čemž nic nemění ani fakt, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými ve smyslu tohoto zákonného ustanovení nejsou míněny informace získané jen od spotřebitele, což je možné dovodit již gramatickým a logickým výkladem tohoto zákonného ustanovení. Odborná péče předpokládá, že věřitel údaje, které mu dlužník uvedl, ověří, přičemž klíčová je také povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu (dle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu) a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.

21. Nejvyšší soud ČR, v odůvodnění téhož rozsudku, také připomněl, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejenom spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd.

22. V rozsudku ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018, Nejvyšší soud ČR dovodil, že i v režimu úpravy dané ustanovením § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. ve znění před novelou provedenou zákonem č. 43/2013 Sb. má nesplnění povinnosti poskytovatelem úvěru řádně prověřit spotřebitelovu schopnost úvěr splatit důsledky v podobě absolutní neplatnosti takto uzavřené smlouvy, tedy neplatnosti od samého počátku, které se spotřebitel nemusí nijak dovolávat.

23. Byť prostý gramatický výklad ustanovení § 86 a § 87 ZSÚ v rozhodné době (a dosud) platného a účinného zákona o spotřebitelském úvěru (ZSÚ) by mohl (zdánlivě) směřovat k závěru, že poskytovateli spotřebitelského úvěru k řádnému splnění povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele postačí, pokud od něj zjistí a následně odborně vyhodnotí relevantní informace, soud je přesvědčen, že přijetí nové právní úpravy nic nezměnilo na povinnosti poskytovatele tyto informace ověřit způsobem popsaným Nejvyšším soudem ČR v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018.

24. Povinnost ověřit informace získané od spotřebitele totiž lze dovodit logickým i teleologickým výkladem těchto ustanovení ZSÚ. Je-li poskytovatel povinen při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí (srov. § 75 ZSÚ) a má-li od spotřebitele získat spolehlivé informace, jak vyžaduje § 86 odst. 1 ZSÚ, nemůže se ověření informací, které mu spotřebitel sdělil, vyhnout. Ničím nepodložená důvěra v to, co spotřebitel poskytovateli při sjednávání úvěru sděluje, by byla postupem lehkovážným, nikoliv odborným. Informace, jež spotřebitel poskytovateli toliko sdělí (a nedoloží), nepochybně nelze považovat za informace spolehlivé, nýbrž pouze za informace tvrzené, nepodložené.

25. Nadto je namístě konstatovat, že účelem přijetí nové právní úpravy (obsažené v příslušných ustanoveních ZSÚ) jistě nebylo zmírnění povinností poskytovatelů spotřebitelských úvěrů při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, resp. výrazné usnadnění jejich postupu a fakticky (nevyhnutelně) zvýšení počtu spotřebitelských úvěrů sjednaných bez náležitého ověření, zda je spotřebitel schopen takový úvěr splácet (a splatit). Tedy nejen logický, ale také teleologický výklad ZSÚ vede k závěru, že na obsahu (rozsahu) dosavadní, rozhodovací praxí Nejvyššího soudu ČR upřesněné povinnosti poskytovatele řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele před sjednáním spotřebitelského úvěru nic nezměnila ani současná právní úprava (§ 86 odst. 1 ZSÚ).

26. Přestože § 87 odst. 1 věta druhá ZSÚ stanoví, že námitku neplatnosti dle věty první tohoto ustanovení může uplatnit spotřebitel v tříleté promlčecí lhůtě, má soud za to, že je k této neplatnosti třeba přihlédnout i bez návrhu podle § 588 o. z. Komunitární i vnitrostátní právní řád České republiky stojí na zásadě ochrany spotřebitele jako ekonomicky slabší strany, konkretizované např. v ustanovení § 1810 a násl. o. z. Je-li tato zásada platnou součástí objektivního práva, musí být poskytnutá ochrana účinná, nikoliv jen formálně umožněná, nadto ve společenské realitě, která se vyznačuje vysokou pasivitou dlužníků sjednávajících (většinou nebankovní) úvěry tohoto typu a zároveň nízkou úrovní právního vědomí (a to již nejenom) na straně takových dlužníků, v jejímž důsledku ani v řízení aktivní dlužník zpravidla nevznese námitku neplatnosti úvěrové smlouvy. Obecné právní zásady „bdělým náležejí práva“ a „neznalost zákona neomlouvá“ ovšem v těchto případech musí ustoupit (ve své povaze zvláštní) zásadě ochrany spotřebitele - alespoň má-li tato ochrana být účinná a nikoliv pouze formálně deklarovaná. Ostatně právě neznalost práva může být příčinou (jednou z příčin) dlužnické pasivity.

27. Závěr soudu o povinnosti přihlédnout k neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru i bez námitky dlužníka (spotřebitele) také podporuje teleologický výklad nové právní úpravy (ZSÚ). Smyslem a účelem přijetí nové právní regulace totiž jistě nebylo ani zásadní snížení účinné (tj. fakticky uplatňované) ochrany spotřebitele. K tomu by však zjevně došlo, jestliže by na místo absolutní neplatnosti vskutku nastoupila neplatnost (ve své podstatě) relativní, neboť pokud té se spotřebitel nedovolá, bude taková smlouva považována za platnou (srov. § 586 odst. 2 o. z.). Funkcí (účelem) povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele ovšem je rovněž ochrana společnosti jako celku (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

28. Relativní neplatnost právního jednání vymezuje § 586 odst. 1 o. z. jako neplatnost stanovenou na ochranu zájmu určité osoby, která jediná ji může namítnout. Pod takové vymezení tudíž neplatnost spotřebitelského úvěru podle § 87 odst. 1 ZSÚ nelze podřadit, a to právě proto, že se nejedná o neplatnost, jež má chránit (toliko) zájem určité osoby.

29. V těchto souvislostech je třeba hodnotit § 87 odst. 1 větu druhou ZSÚ jako ustanovení svou povahou pořádkové, jež nic nemění na tom, že právní jednání spočívající v uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 věty druhé ZSÚ, je neplatné absolutně, tedy od samého počátku, přičemž k této neplatnosti je soud povinen přihlédnout i bez návrhu (námitky spotřebitele), a to pro rozpor se zákonem a veřejným pořádkem.

30. V případě neplatnosti podle ustanovení § 87 odst. 1 věty první ZSÚ je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (§ 87 odst. 1 věta třetí ZSÚ).

31. Podle § 2991 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

32. Podle § 1958 odst. 2 o. z., neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.

33. Podle § 1970 o. z., po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

34. Dle názoru soudu v daném případě žalobkyně, resp. její právní předchůdce, který ji dotčenou pohledávku postoupil (§ 1879 o. z.), nedostál povinnosti stanovené ZSÚ, resp. žalobkyně netvrdila ani neprokázala, že by jim dostál, tedy nepostupoval s odbornou péčí při posouzení schopnosti žalované splácet poskytnuté finanční prostředky, když vzhledem ke skutkovým závěrům soudu zřejmě nezkoumal schopnost žalované finanční prostředky splácet, nebo z případného zkoumání nevyvodil správný závěr o neschopnosti žalované úvěr splácet. Nadto, i kdyby bylo žalobkyní tvrzeno prověření schopnosti žalované úvěr splácet, nebylo by lze vzhledem k faktickému nedoložení příjmů a výdajů (do budoucna) dovodit, že by v řádném prověření této své schopnosti obstála. S ohledem na shora uvedené je tak nutno na dotčenou smlouvu hledět jako na neplatnou.

35. Vzhledem k tomu, že smlouva o zápůjčce nebyla uzavřena platně, když právní předchůdce žalobkyně jako poskytovatel spotřebitelského úvěru nedostál odborné péče náležitě zjistit schopnost žalované splácet poskytnuté zápůjčky, ale bylo prokázáno, že žalované byla poskytnuta částka celkem 33 000 Kč, má právní předchůdce žalobkyně, resp. nyní žalobkyně, za nárok na vrácení bezdůvodného obohacení v této výši podle § 2991 odst. 2 o. z. Protože žalovaná již na zápůjčky zaplatila částku celkem 6 000 Kč, soud uložil žalované žalobkyni zaplatit rozdíl, tedy částku 27 000 Kč a ve zbytku neodůvodněném bezdůvodným obohacením na straně žalované (zbytku žalované jistiny a poplatků z neplatného smluvního závazku) žalobu jako nedůvodnou zamítl.

36. Vzhledem ke skutečnosti, že smlouva o zápůjčce mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou nebyla platně uzavřena, nemohla být ani stanovena splatnost vrácení poskytnutých peněžních prostředků. Žalovaná tak byla povinna dle § 1958 odst. 2 o. z. splnit dluh bez zbytečného odkladu poté, kdy byla o plnění věřitelem (žalobkyní) požádána, resp. do data, který byl věřitelem v žádosti stanoven. Ode dne následujícího je tak žalovaná v prodlení a je povinna hradit žalobkyni úrok z prodlení dle § 1970 o. z. ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Jelikož žalovaná byla účastna (neplatného) právního jednání a byla dle skutkových závěrů soudu požádána o zaplacení dlužné částky do 29. 8. 2024, a proto jí soud po její splatnosti uložil též zaplatit zákonný úrok z prodlení od uvedeného data ze základu nesplaceného bezdůvodného obohacení a ve zbytku bylo žalované příslušenství (úrok, nepřiznaná část úroku z prodlení) jako nedůvodné též zamítnuto. Lhůtu ke splnění rozsudkem uložených povinností určil soud třídenní podle § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť pro uložení lhůty jiné neshledal důvod.

37. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalované, jež byla v řízení procesně úspěšnější (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 63,19 % a úspěchu žalobkyně v rozsahu 36,81 %, při vyčíslení předmětu řízení vč. příslušenství k datu rozhodnutí částkou 80 630,66 Kč, z níž bylo žalobkyni přiznáno 29 678,55 Kč), zjevně žádné náklady řízení nevznikly.

38. Ve věci byl uhrazen soudní poplatek ve výši 2 460 Kč, přičemž však soudní poplatek ve věci činil dle položky 2 bodu 1. písm. c) Sazebníku soudních poplatků částku 1 487 Kč (dlužná jistina ve výši 30 000 Kč + poplatek za službu ve výši 7 164 Kč, když zbytek nároků soud hodnotil jako příslušenství pohledávky - úrok, ke kterému se ve smyslu § 6 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích – dále jen „z. s. o. p.“, jako k základu soudního poplatku nepřihlíží), a proto soud rozhodl dle § 10 odst. 1 z. s. o. p. o vrácení takto vzniklého přeplatku.