22 C 127/2022

Plný text

Okresní soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem Mgr. Martinem Chládkem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 15 116 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 5 300 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 5 300 Kč od 10. 12. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se co do zaplacení částky 9 816 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 9 816 Kč od 10. 12. 2020 do zaplacení zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) podanou ke zdejšímu soudu dne 20. 10. 2021 domáhala na žalovaném zaplacení částky 15 116 Kč s příslušenstvím, což odůvodnila tím, že uzavřela s žalovaným dne 17. 10. 2019 smlouvu o úvěru, na základě které mu poskytla částku 12 000 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit žalobkyni uvedenou částku spolu se souhrnným poplatkem ve výši 9 816 Kč, a to formou týdenních splátek po 364 Kč. Žalovaný zaplatil žalobkyni v rámci tohoto smluvního vztahu částku celkem 6 700 Kč, a dále již přes zaslanou předžalobní výzvu ničeho, a proto se žalobkyně též domáhá zaplacení úroku z prodlení z celé zbývající částky, po splatnosti poslední splátky.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a zůstal po celé řízená zcela pasivní.

3. Soud ve věci nařídil jednání a věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalovaného v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), když žalovaný ani žalobkyně se k jednání nedostavily a ani nepožádali z důležitého důvodu o odročení jednání.

4. Soud na základě provedeného dokazování zjistil ve věci následující:

5. Z listiny označené jako Smlouva o spotřebitelském úvěru datované dnem 17. 10. 2019, [číslo], (dále jen„ Smlouva“), soud zjistil, že byla podepsána žalovaným a žalobkyní. Předmětem smlouvy byl závazek žalobkyně poskytnout žalovanému úvěr ve výši 12 000 Kč a závazek žalovaného tuto částku spolu se souhrnným poplatkem ve výši 9 816 Kč vrátit v pravidelných 60 týdenních splátkách po 363,60 Kč. Žalovaný podpisem Smlouvy potvrdil, že převzal celou částku.

6. Z listiny označené jako Formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru soud soud učinil toliko zjištění, že tyto informace byly žalovanému v den podpisu smlouvy poskytnuty, jak stvrdil svým podpisem.

7. Z listiny označené jako Evidenční karta klienta podepsané žalobkyní a žalovaným dne 17. 10. 2019 soud zjistil následující. Žalobkyně zde zachytila proces posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Žalovaný má být starobním důchodcem, příjem žalovaného je tvořen důchodem, a to starobním a vdovským, ve výši 11 693 Kč měsíčně (v kartě označen jako mzda, ale viz výplatní doklady ze dne 12. 9. 2019 a 11. 10. 2019), měsíční výdaje na bydlení činí 4 670 Kč a dále životní minimum ve výši 3 910 Kč. Žalovaný má být vdovcem bez nezaopatřených dětí, nemovitostí a vozu, bydlící v domácnosti sám, když další údaje o osobním a majetkovém stavu žalobce absentují.

8. Z nedatované předžalobní výzvy, informací o smlouvě a tabulky odeslaných přípisů má soud za prokázané, že dne 17. 2. 2021 zaslal zástupce žalobkyně žalovanému předžalobní výzvu k úhradě dlužné částky nejpozději do 7 dnů od doručení této výzvy.

9. Soud doplnil dokazování o Statistiku spotřebních výdajů domácností vypracované Českým statistickým úřadem pro rok 2019, z níž se podává, že pro domácnost s jedním členem, bez pracujících členů a bez dětí, činí roční spotřební výdaj částku 156 239 Kč (po odečtení nákladů na rekreaci a kulturu a vzdělání, jako zbytné položky), čemuž odpovídá měsíční výdaj 13 020 Kč. Soud dále doplnil dokazování o lustraci interního systému ISAS, včetně lustrace exekučního řízení žalovaného, čímž zjistil, že v době před podpisem Smlouvy byla s žalovaným u zdejšího soudu vedena exekuce pod sp. zn. [spisová značka] a s žalovaným bylo vedeno další nalézací řízení o nezaplacené úvěrovém produktu pod sp. zn. [spisová značka].

10. Na základě provedeného dokazování učinil soud následující závěr o skutkové stavu. Žalobkyně a žalovaný podepsali dne 17. 10. 2019 smlouvu o úvěru, na jejímž základě se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému částku 12 000 Kč a žalovaný se zavázal tuto částku spolu se souhrnným poplatkem ve výši 9 816 Kč vrátit v pravidelných 60 týdenních splátkách po 363,60 Kč. Žalovaný převzal celou částku. Žalovaný zaplatil žalobkyni v rámci tohoto smluvního vztahu částku celkem 6 700 Kč, když si byl dle smluvní dokumentace vědom, že uvedenou částku musí žalobkyni vrátit nejpozději do 9. 12. 2020. Žalobkyně vyzvala žalovaného k uhrazení pohledávky před podáním žaloby.

11. Soud ani po provedeném doplnění nedospěl k závěru, že žalobkyně řádně posoudila úvěruschopnost žalovaného (viz dále).

12. Po právní stránce soud věc posuzoval jako soukromoprávní vztah týkající se práv a povinností majetkové povahy, pročež ve věci aplikoval ustanovení občanského zákoníku (§ 9 odst. 2 zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“) a dále pak zákona [číslo] Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ zák. č. 257/2016 Sb.“)

13. Podle § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb., poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet 14. Podle § 86 odst. 2 zák. č. 257/2016 Sb., poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy 15. Podle § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

16. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších změn a doplnění (dále jen„ o. z.“), neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

17. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

18. Podle § 2991 odst. 2 o. z., bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

19. Soud se předně zabýval otázkou, zda žalobkyně dostála své povinnosti ověřit úvěruschopnost žalovaného. Aplikoval přitom zákon o spotřebitelském úvěru.

20. Zákon o spotřebitelském úvěru obsahuje povinnost věřitele posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, čímž má být zajištěn princip tzv. odpovědného úvěrování, kdy věřitel musí předem pečlivě posoudit schopnost spotřebitele nabízený spotřebitelský úvěr splácet. Pokud by výsledek posouzení úvěruschopnosti spotřebitele byl negativní, není žádoucí spotřebitele zadlužovat. Primárním účelem citované právní úpravy je tedy ochrana spotřebitele před přijetím neuvážených a nezodpovědných rozhodnutí, jakož i osobních morálně volních vlastností a životních i sociálních poměrů spotřebitele, jinými slovy řečeno, ochrana spotřebitele i před sebou samotným a vlastním neúměrným zadlužováním. Posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno chápat jako takovou činnost, jejímž cílem je zjištění, zda spotřebiteli v závislosti na frekvenci splácení zbude v jeho osobním, případně domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl bez jakýchkoliv problémů a omezení zaplatit splátku v dohodnuté výši. Sekundárně je chráněn jednak věřitel před vznikem případných v budoucnu nedobytných pohledávek, jednak další věřitelé, jejichž pohledávky za dlužníkem by mohly být negativně ovlivněny další zadlužováním dlužníka. Konečně je pak chráněna i společnost jako celek před různými sociopatologickými jevy, které mohou být s neschopností spotřebitele splácet dluhy spojeny (rozpad rodiny, alkoholismus či jiné závislosti, ztráta bydlení, trestná činnost aj.).

21. Ustanovení § 86 a § 87 zák. č. 257/2016 Sb. je transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS. Soud proto musí tato ustanovení vykládat v souladu s právem Evropské unie a judikaturou Soudního dvora Evropské unie (tzv. eurokonformní výklad). Soud v tomto směru odkazuje na rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13, ze kterého se podává, že pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady. Článek 8 odst. 1 směrnice 2008/48 musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem. Soud se ztotožňuje se závěry Soudního dvora Evropské unie a ve shodě s ním dospěl k závěru, že se nelze při posuzování úvěruschopnosti omezit pouze na ničím nepodložená tvrzení žadatele o úvěr, ale je nutné trvat na předložení listin, které tvrzení žadatele o úvěr osvědčují (zejména potvrzení o výši příjmu). Jiný výklad by byl v rozporu se smyslem a účelem zákona, který má zabránit úvěrování bez dostatečného posouzení schopnosti žadatele o úvěr poskytnutý úvěr splácet.

22. Jde-li o povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, věřiteli by tak měl činit s vynaložením odborné péče. Odbornou péči lze přitom vyložit jako úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat, a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti (viz § 2 odst. 1 písm. p) zák. č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele). Zdrojem informací ohledně schopnosti dlužníka splácet úvěr bude zpravidla samotný spotřebitel. Věřitel se však nemůže s informacemi získanými od spotřebitele bez dalšího spokojit a brát je jako fakt, ale je povinen tyto informace s odbornou péčí vyhodnotit a důkladně je prověřit. Pokud má věřitel pochybnosti o jejich správnosti je povinen požadovat po spotřebiteli objasnění takových údajů, případně je v rámci svých možností jiným způsobem ověřit. K tomu je nutné zejména podrobně analyzovat rozpočet spotřebitele, a to jak příjmy, tak výdaje. Při posouzení úvěruschopnosti musí věřitel vždy zohlednit rodinné postavení spotřebitele, tedy zda vyživuje další osoby, anebo naopak zda se na financování provozu domácnosti podílí další. Věřitel je při posouzení úvěruschopnosti povinen vzít v potaz jak stávající situaci klienta, zejména jeho příjmy i výdaje, tak i skutečnosti, které lze na základě informací dostupných v době před uzavřením smlouvy s vysokou mírou pravděpodobnosti očekávat (např. předpokládaný příjem z projednávaného dědického řízení, prodeje nemovitosti, auta, pojistného plnění atp.). Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Při posuzování budoucí schopnosti spotřebitele splácet úvěr se vychází ze stávajícího stavu a presumpce jeho zachování do budoucnosti (k tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39).

23. K výkladu shora citovaného ustanovení se vyjádřil Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, ze dne 25. 7. 2018, kde dospěl k závěru, že aby věřitel dostál požadavku odborné péče při zkoumání úvěruschopnosti dlužníka, nemůže se spokojit pouze s jeho nedoloženým prohlášením. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, respektive objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu, a tyto porovnat se zjištěnými informacemi o příjmech a výdajích dlužníka.

24. K výkladu uvedeného ustanovení se rovněž vyjádřil Ústavní soud v usnesení sp. zn. III. ÚS 4129/18, ze dne 26. 2. 2019, kde uvedl, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (popřípadě si je nechá od žadatele doložit). Poukázal přitom i na interpretaci zaujatou Soudním dvorem Evropské unie v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13. V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil článek 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně.

25. V případě porušení povinnosti ke kontrole úvěruschopnosti se nejedná pouze o relativní neplatnost, které se musí žalovaný dovolat. Naopak soud dospěl k závěru, že smysl a účel zákona a zájem na ochraně spotřebitele jako slabší smluvní strany vyžaduje, aby se jednalo o neplatnost absolutní. Jinak by se nejednalo o skutečně účinnou a odrazující sankci. Závažnost zásahu do rozpočtu žadatele o úvěr lze zjistit až při zkoumání jeho příjmů a výdajů. Neplatnost v důsledku neprovedení kontroly úvěruschopnosti v souladu s požadavkem náležité péče není zhojena ani skutečností, že žalovaný nějakou dobu splátky hradil a teprve následně se dostal do prodlení. Naopak tato povinnost má jednoznačně preventivní povahu a sankce tak nastupuje bez ohledu na případné částečné úhrady ze strany žalovaného.

26. Jelikož, jak bylo uvedeno shora, ustanovení § 86 a 87 zák. č. 257/2016 Sb. jsou transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS, soud musí tato ustanovení vykládat v souladu s právem Evropské unie a judikaturou Soudního dvora Evropské unie (tzv. eurokonformní výklad). Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době (srovnej rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, ve věci C -679/18, OPR- Finance s. r. o., dostupný na http://curia.europa.eu/juris/recherche.jsf?language=cs).

27. V poměrech projednávané věci se zmíněné právní vývody projeví následovně.

28. Z tvrzení a listin žalobkyní předložený dospěl soud k závěru, že žalobkyně s odbornou péčí neověřovala úvěruschopnost žalovaného, když tvrzení nabídnutá žalovaným nepodrobila jakémukoli kritickému zkoumání, když předložené doklady o příjmu důchodu žalovaného se v tomto ohledu jeví jako zcela nedostatečné. Kontext situace, kdy žalovaný ve snaze získat úvěr u nebankovního poskytovatele spotřebitelských úvěrů (tj. že není schopen dosáhnout úvěru u bankovní instituce za pro ní znatelně výhodnějších podmínek), představuje skutečnost odůvodňující vyšší obezřetnost těchto poskytovatelů při hodnocení správnosti a úplnosti klienty uváděných údajů. Žalobkyně předložila pouze listiny, z nichž ověřila důchod žalovaného, ale již nikoliv další listiny, z nichž vycházela při posuzování úvěruschopnosti žalovaného, vyjma karty klienta zachycující zaznamenané údaje. Žalovaným uváděné výdaje, v kontextu zjištění průměrných výdajů obdobné domácnosti dle dat Českého statistického úřadu, budí zásadní pochybnost o jejich správnosti a úplnost, když tyto výdaje jsou výrazně nižší od průměrných výdajů dle ČSÚ. Ani to však žalobkyni nepřimělo podrobit žalovaným sdělené informace kritickému zkoumání. Žalobkyně se pak vůbec nezajímala o údaje týkající se typu bydlení žalovaného, resp. doložení jeho titulu a doložení výdajů na ně. Žalobkyně dále neprokázala, že by lustrovala obvyklé rejstříky, např. insolvenční rejstřík či centrální evidenci exekucí, popřípadě registr dlužníků (pro bankovní a nebankovní sektor). Pokud by provedla uvedené šetření, zjistila by, že žalovaný je v exekuci, což samo o sobě zpochybňuje závěr o solventnosti žalované, stejně jako že už minimálně v jednom dalším případě nemusel spolehlivě splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr.

29. Pokud by soud nezkoumal posouzení úvěruschopnosti ex offo, osoby poskytující spotřebitelský úvěr by těžily ze své vlastní nepoctivosti, pokud by neposuzovaly úvěruschopnost svých klientů a spoléhaly se na to, že klienti uvedený nedostatek namítat nebudou. Primárně to byl tedy věřitel, kdo pochybil, když nesplnil povinnost uloženou mu § 86 z. s. ú. Nedostatek odborné péče přitom nikterak nezmírňuje ani případné uvedení nepravdivých informací žalovaným či snad podpis žalovaného stvrzující správnost poskytnutých informací a odbornost vyvinutou původním věřitelem. Je totiž zjevně, že žalovaný měl zájem na kladném výsledku posouzení své úvěruschopnosti, aby dosáhl uzavření smlouvy, nebyl s to objektivně zhodnotit, jakým způsobem věřitel úvěruschopnost zkoumal.

30. Současně nelze podmiňovat povinnost úvěrujícího s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost úvěrovaného poctivým chováním úvěrovaného. V opačném případě pokud by úvěrovaný v rámci ověřování úvěruschopnosti postupoval nepoctivě, zbavil by se úvěrující jednak povinnosti vynaložit na posouzení úvěruschopnosti odbornou péči, jednak negativních následků nesplnění takové povinnosti. Takový výklad je však zjevně v rozporu se smyslem a účelem dotčené právní normy. Bezpochyby účelem (jedním z účelů) požadavku vynaložení odborné péče je právě to, aby úvěrující, panují-li důvodné pochybnosti ohledně správnosti úvěrovaným nabízených údajů, tyto údaje podrobil kritickému zkoumání a nespokojil se pouze s ústně sdělenými údaji. Ohledně osob, jež se obracejí na nebankovní poskytovatele půjček a jsou ochotni přijmout extrémně nevýhodné až lichevní smluvní podmínky, jež je nutí vrátit v krátkém časovém horizontu dvojnásobek zapůjčené částky, lze totiž přijmou apriorní závěr, že se nenacházejí ve zdravé, nebo alespoň standardní, finanční situaci, a že mají tendenci neuvádět pravdivé a úplné údaje, když příjmovou stránku nadhodnocují, výdajovou stránku naopak podhodnocují tak, aby dosáhly požadovaného kladného rozdílu k placení splátek. Konečně pak, případný následný trestněprávní postih nepoctivého jednání úvěrovaného nevylučuje povinnost danou úvěrujícímu v § 86 z. s. ú.

31. Soud dospěl k závěru, že žalobkyně s odbornou péči úvěruschopnost žalovaného před uzavřením Smlouvy neověřila, čímž nedostála požadavku § 86 zák. č. 257/2016 Sb.

32. Soud proto posoudil Smlouvu jako absolutně neplatnou, proto jest právní vztah mezi žalobkyní a žalovanou třeba posoudit jako vztah bezdůvodného obohacení podle § 2991 a násl. o. z., konkrétně jako plnění bez právního důvodu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018), kdy ochuzený (žalobkyně) přenechal obohacenému (žalovanému) bez právního důvodu částku 12 000 Kč, žalovaný přitom žalobkyni zaplatila částku 6 700 Kč. Žalobkyně má tudíž v souladu s § 2993 o. z. právo na vrácení toho, co žalobkyně plnila. Bezdůvodné obohacení plynoucí ze Smlouvy dosud vyrovnáno nebylo, přičemž na straně žalované nadále existuje bezdůvodné obohacení ve výši 5 300 Kč.

33. Žalovaný si byl vědom z jednání s žalobkyní, že poskytnutou částku musí žalobkyni vrátit nejpozději do 9. 12. 2020. Dnem následujícím, tedy 10. 12. 2020, se žalovaný proto dostal do prodlení a žalobkyně je tak oprávněna požadovat zaplacení úroku z prodlení z dlužné částky (§ 1970 o. z. a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., ve znění účinném k prvnímu dni prodlení).

34. Soud proto žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni částky 5 300 Kč se zákonným úrokem z prodlení ode dne 10. 12. 2020 do zaplacení. Jelikož soud věc posuzoval dle zásad bezdůvodného obohacení, bylo namístě žalobu ve zbývajícím rozsahu stran požadovaného plnění ze Smlouvy nad rámec shora přiznaného zamítnout, když s ohledem na neplatnost Smlouvy nevzniklo právo na smluvní poplatky.

35. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud výrokem III. tohoto rozsudku dle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení, neboť žalovaný byl v řízení z procesního hlediska úspěšnější (při poměřování úspěchu se přihlíží i k požadovanému příslušenství k datu rozhodnutí), dle obsahu spisu mu však žádné náklady nevznikly.

36. Lhůtu ke splnění rozsudkem uložených povinností určil soud třídenní podle § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť pro uložení lhůty jiné neshledal důvod.