22 C 147/2025

Plný text

Okresní soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem Mgr. Martinem Chládkem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně se sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta se sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované trvale bytem Adresa žalované (adresa úřadu) o zaplacení 20 825 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna žalobkyni zaplatit částku 15 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 15 000 Kč od 8. 2. 2025 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba co do zaplacení částky 5 825 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 5 825 Kč od 8. 2. 2025 do zaplacení částečně zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 1 168,21 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se dne 4. 3. 2025 podanou žalobou po žalované domáhala zaplacení částky 20 825 Kč s příslušenstvím s tím, že s žalovanou prostřednictvím a použití tzv. bank ID a prostředků komunikace na dálku uzavřely dne 26. 8. 2024 smlouvu o spotřebitelském úvěru, poté co žalobkyně ověřila schopnost žalované úvěr splácet, na jejímž základě žalobkyně téhož dne žalované poskytla částku 15 000 Kč, kterou se žalovaná zavázala v dohodnuté lhůtě a dohodnutým způsobem splatit, spolu se sjednanými poplatky a příslušenstvím, což neučinila, když neuhradila ničeho. Předmět řízení pak tvoří pohledávka sestávající z neuhrazené jistiny ve výši 15 000 Kč, poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 495 Kč, poplatku za expres výplatu ve výši 199 Kč, poplatků za bezpečnou splátku ve výši 396 Kč, úroků v celkové výši 2 205 Kč, účelně vynaložených nákladů v celkové výši 1 030 Kč a smluvních pokut v celkové výši 1 500 Kč.

2. Žalovaná zůstala po celou dobu neaktivní a k jednání se nedostavila, stejně jako se nedostavila žalobkyně, která se z jednání soudu omluvila, a proto soud věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků, jen na základě soudního spisu a v něm založených listinných důkazů (§ 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu - dále jen „o. s. ř.”).

3. Z provedených listinných důkazů zjistil soud následující skutečnosti:

4. Z úvěrové smlouvy s přílohami ze dne 26. 8. 2024 soud zjistil, že se jedná o smlouvu o spotřebitelském úvěru sjednávanou mezi žalobkyní (viz výpis z obchodního rejstříku žalobkyně platný ke dni 27. 4. 2022) a žalovanou o obsahu shodném, jak byl popsán žalobkyní v žalobě, jejíž součástí byl sazebník poplatků (viz sazebník , Anonymizováno, platný od 4. 1. 2019). Dle úvěrové smlouvy byl navrženo její podepsání klientem tak, že klikne na příslušné tlačítko na webové stránce, a následně zvoleným heslem a jedinečným kódem (podpisový SMS kód), který jí bude zaslán na její telefonní číslo , tel. číslo, ve smlouvě. Smlouva pak měla být za klienta podepsána pod jménem žalované uvedením IP adresy, kódu, telefonního čísla s tím, že SMS zpráva s kódem byla odeslána 26. 8. 2024 v 08:35 a ve stejnou minutu též bylo kódem provedeno podepsání.

5. Z předložené Úvěrové zprávy (bez uvedení datace), Dohledání informací o činnosti klienta ze dne 11. 7. 2025, obecných informací k Posouzení úvěruschopnosti klienta a Karty klienta ze dne 4. 3. 2025 soud zjistil, že žalobkyně měla mít k dispozici pro posouzení schopnosti žalované úvěr splácet, a to, že má 1 dítě, příjem 30 000 Kč jako zaměstnanec, příjem dalších členů domácnosti (bez dalších specifikací) ve výši 17 000 Kč a splátky jiným společnostem 5 000 Kč, bez uvedení o zdrojích či ověření těchto informací, a dále že byly provedeny lustrace žalované v SOLUS, ISIR, CRIBIS a NRKI, a to bez negativních poznatků. Z posouzení úvěruschopnosti klienta – metodika pak soud přímo k posuzované věci nezjistil žádné podstatné skutečnosti. Z úvěrové zprávy – osobní data žalované soud nad rámec již uvedeného zjistil, že žalobkyně měla k dispozici informace o dřívějších spotřebitelských úvěrech evidovaných k žalované, včetně nesplácených, když tato listina neobsahuje žádnou dataci ani signaci ke svému vydání.

6. Ze sdělení , právnická osoba, . ze dne 14. 7. 2025 soud zjistil, že účet č. , č. účtu, (uvedený též v úvěrové smlouvě) patřil právě žalované. Dle výpisu z běžného účtu žalované za období 1. 7. 2024 do 30. 9. 2024 pak soud jednak zjistil, že dne 26. 8. 2024 byla na tento účet z účtu žalobkyně připsána částka 15 000 Kč, jako to odpovídá opisu výpisů proplacení smlouvy ze dne a potvrzení o provedené platbě žalobkyní, a dále, že v tomto období byla na účet žalované vyplácena průměrná mzda žalované ve výši 22 761 Kč měsíčně, přičemž na běžném účtu byl výsledný záporný zůstatek, a to při předběžném vyplácení mzdy prostřednictvím služby , Anonymizováno, (s ohledem na nedostatek údajů nezohledněno ve zjištěních o průměrné mzdě). Z výpisu z účtu není zřejmé, že by žalovaná splácela spotřebitelský úvěr.

7. Z výpisu zahájených exekučních řízení z RZE žalované soud zjistil, že žalovaná byla již před poskytnutím spotřebitelského úvěru podvakrát exekvována po neplnění svých povinností k plnění. Výpis čerpání, splátek a úhrad za září, říjen, listopad, prosinec za rok 20248. Z výpisu čerpání, splátek a úhrad za září, říjen, listopad a prosinec rok 2024 soud ověřil tvrzení žalobkyně, že žalované byla dne 26. 8. 2024 vyplacena úvěrovaná částka a žalovaná na ní ničeho neuhradila, a to přes zaslanou výzvu před zahájením vymáhání ze dne 4. 11. 2024, kterou žalobkyně vyzvala žalovanou k doplacení dlužných částek (4 477 Kč vč. příslušenství) před zesplatněním celého dluhu a výzvu ke splacení celé půjčky ze dne 20. 12. 2024, z níž soud zjistil, že touto výzvou vyzvala žalobkyně žalovanou k zaplacení celé dlužné částky ve výši 20 825 Kč, a to nejpozději do 14 dnů od sepsání výzvy (tj. do 3. 1. 2025), když tato výzva byla žalované odeslána dne 23. 12. 2024, jak plyne z podacího archu ze stejného dne.

9. Z předžalobní výzvy ze dne 24. 1. 2025 soud zjistil, že touto výzvou vyzvala žalobkyně žalovanou k zaplacení celé dlužné částky ve výši 20 825 Kč, prostřednictvím právního zástupce před podáním žaloby, a to nejpozději do 7. 2. 2025), když tato výzva byla žalované odeslána dne 27. 1. 2025, jak plyne z podacího archu ze stejného dne 27. 5. 2024.

10. Po skutkové stránce soud zjistil, že žalovaná elektronicky jednala s žalobkyní o uzavření smlouvy, když na základě těchto jednání byla žalované dne 26. 8. 2024 dočasně poskytnuta částka 15 000 Kč, která byla na účet žalované téhož dne též připsána. Žalobkyně vyzvala žalovanou k jejímu vrácení prokazatelně do dne 3. 1. 2025 (do 14 dnů od sepsání výzvy ze dne 20. 12. 2024).

11. Pokud jde o tvrzení žalobkyně, že s žalovanou byla uzavřena úvěrová smlouva, tak v této části se žalobkyni svá tvrzení prokázat nepodařilo. V žalobkyní navržených a soudem provedených listinných důkazech sice je obsažen text obsahově odpovídající tvrzením žalobkyně o uzavírané úvěrové smlouvě, z těchto listin však nevyplývá, že by tyto byly žalované známy a písemně akceptovány, resp. že by na nich, případně na jiném akceptačním písemném projevu vůle žalované, byl připojen její elektronický podpis (§ 562 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“), anebo podpis prostý, popřípadě, že by smlouva byla či měla být uzavřena prostřednictvím bank ID (bankovní identity), jak tvrdila žalobkyně, když naopak ze smlouvy samé plyne odlišný kontraktační proces (via kód SMS), jehož provedení však nebylo v řízení prokázáno, když především nebylo ztotožněno uváděné telefonní číslo , tel. číslo, osobou žalované či jinak nebyla ona bezpečně ztotožněna s osobou jednající s žalobkyní o uzavření úvěrové smlouvy. Za této situace soud uzavřel, že z předložených listin nelze zjistit, že by mezi žalobkyní a žalovanou skutečně byla uzavřena smlouva ve znění předloženém žalobkyní.

12. Soud dále nevzal za prokázané, že by žalobkyně s náležitou odbornou péčí zkoumala schopnost žalované poskytnutý úvěr splácet před jeho poskytnutím. Žalobkyně sice zřejmě provedla lustraci žalované v příslušných registrech, byť nebylo prokázáno její lustrování před poskytnutím úvěrované částky, avšak v případě jejích majetkových a osobních poměrů se spokojila pouze s údaji uvedenými zřejmě (a nedoloženě) žalovanou či jinou osobou při uzavírání úvěrové smlouvy, odlišnými jak soud zjistil od skutečného stavu, které nebyly nijak doloženy, když jediným relevantním důkazem o majetkových poměrech žalované pak byl výpis z jejího účtu (zajištěný soudem), ze kterého však plynula především předluženost žalované spotřebitelskými úvěry a její záporná finanční bilance, včetně nižšího než tvrzeného příjmu žalované, a to při předběžném vyplácení mzdy prostřednictvím služby , Anonymizováno, , nikoliv pak už deklarovaný a ničím neodůvodněný příjem domácnosti či pravidelné výdaje žalované. Žalovaná pak ve svých údajích pro poskytnutí spotřebitelského úvěru zřejmě uvedla, že má další splátky úvěrů, přičemž ze zajištěného výpisu z účtu žalované soud seznal, že žalovaná takový úvěr již řádně nesplácela.

13. Z tohoto důvodu žalobkyně neunesla svá břemena tvrdit a prokazovat shora uvedené skutečnosti rozhodné pro soudní rozhodnutí, kterýžto stav mohl být zvrácen po poučení soudu poskytnutém při jednání dle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř., což platí též pro tvrzení žalobkyně o účelném vynaložení v žalobě specifikovaných nákladů spojených s uplatněním žalované pohledávky. Žalobkyně se však k jednání soudu po včasné omluvě nedostavila, a to přes dříve zaslaný předběžný závěr soudu, čímž naprosto rezignovala na dobrodiní soudem poskytovaných poučení, a jde proto jen k její tíži, že jí příslušná poučení poskytnuta být nemohla.

14. Po právní stránce soud věc posuzoval jako soukromoprávní vztah týkající se práv a povinností majetkové povahy, pročež ve věci aplikoval ustanovení občanského zákoníku (§ 9 odst. 2 o. z.) a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „z. s. ú.“).

15. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

16. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

17. Podle § 1958 odst. 2 o. z., neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.

18. Podle § 1970 o. z., po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

19. Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

20. Podle § 2 odst. 1 z. s. ú., spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

21. Podle § 86 odst. 1 z. s. ú., poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

22. Podle § 86 odst. 2 z. s. ú., poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

23. Podle § 87 odst. 1 z. s. ú., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

24. Co se týká povinnosti posuzování schopnosti splácet úvěr, soud prvně, i s ohledem na závěry přijaté v nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 26.2.2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, nejprve zkoumal, zda žalobkyně jako poskytovatelka spotřebitelského úvěru v rámci sjednávání úvěrové smlouvy se žalovaným splnila povinnost vyplývající z ustanovení § 86 z. s. ú.. Ust. § 86 a dále ust. § 87 z. s. ú. jsou transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS. Soud proto musí tato ustanovení vykládat v souladu s právem Evropské unie a judikaturou Soudního dvora Evropské unie (tzv. eurokonformní výklad). Soud v tomto směru odkazuje na rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13, ze kterého se podává, že pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady. Článek 8 odst. 1 směrnice 2008/48 musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a za druhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem. V rozsudku ze dne 25.7.2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 Nejvyšší soud ČR konstatoval, že věřitel nedostojí své povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele podle § 9 odst. 1 z. s. ú., vyjde-li jen z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Tedy dostatečnými nejsou míněny informace získané jen od spotřebitele. Odborná péče předpokládá, že věřitel údaje, které mu dlužník uvedl, ověřil, přičemž klíčová je také povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace (např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu, o průměrných výdajích obyvatelstva apod.). Tyto pak je nutné porovnat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými, a ne pouze tvrzenými informace o jeho příjmech a výdajích.

25. Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době (srovnej rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, ve věci C-679/18, OPR-Finance s. r. o., dostupný na: http://curia.europa.eu/juris/recherche.jsf?language=cs).

26. Nejvyšší soud ČR v odůvodnění citovaného rozsudku také připomněl, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejenom spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální stě, narušení rodinných a sociálních vazeb atd.

27. V rozsudku ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018, Nejvyšší soud ČR dovodil, že i v režimu úpravy dané ustanovením § 9 odst. 1 z. s. ú. ve znění před novelou provedenou zákonem č. 43/2013 Sb. má nesplnění povinnosti poskytovatelem úvěru řádně prověřit spotřebitelovu schopnost úvěr splatit důsledky v podobě absolutní neplatnosti takto uzavřené smlouvy, tedy neplatnosti od samého počátku, které se spotřebitel nemusí nijak dovolávat. Byť prostý gramatický výklad ustanovení § 86 a § 87 v rozhodné době (a dosud) platného a účinného zákona o spotřebitelském úvěru (z. s. ú.) by mohl (zdánlivě) směřovat k závěru, že poskytovateli spotřebitelského úvěru k řádnému splnění povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele postačí, pokud od něj zjistí a následně odborně vyhodnotí relevantní informace, soud je přesvědčen, že přijetí nové právní úpravy nic nezměnilo na povinnosti poskytovatele tyto informace ověřit způsobem popsaným Nejvyšším soudem ČR v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. Povinnost ověřit informace získané od spotřebitele totiž lze dovodit logickým i teleologickým výkladem těchto ustanovení z. s. ú.. Je-li poskytovatel povinen při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí (srov. § 75 z. s. ú.) a má-li od spotřebitele získat spolehlivé informace, jak vyžaduje § 86 odst. 1 z. s. ú., nemůže se ověření informací, které mu spotřebitel sdělil, vyhnout. Ničím nepodložená důvěra v to, co spotřebitel poskytovateli při sjednávání úvěru sděluje, by byla postupem lehkovážným, nikoliv odborným. Informace, jež spotřebitel poskytovateli toliko sdělí (a nedoloží), nepochybně nelze považovat za informace spolehlivé, nýbrž pouze za informace tvrzené, nepodložené. Nadto je namístě konstatovat, že účelem přijetí nové právní úpravy (obsažené v příslušných ustanoveních z. s. ú.) jistě nebylo zmírnění povinností poskytovatelů spotřebitelských úvěrů při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, resp. výrazné usnadnění jejich postupu a fakticky (nevyhnutelně) zvýšení počtu spotřebitelských úvěrů sjednaných bez náležitého ověření, zda je spotřebitel schopen takový úvěr splácet (a splatit). Tedy nejen logický, ale také teleologický výklad z. s. ú. vede k závěru, že na obsahu (rozsahu) dosavadní, rozhodovací praxí Nejvyššího soudu ČR upřesněné povinnosti poskytovatele řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele před sjednáním spotřebitelského úvěru nic nezměnila ani současná právní úprava (§ 86 odst. 1 z. s. ú.).

28. Přestože § 87 odst. 1 věta druhá z. s. ú. stanoví, že námitku neplatnosti dle věty první tohoto ustanovení může uplatnit spotřebitel v tříleté promlčecí lhůtě, má soud za to, že je k této neplatnosti třeba přihlédnout i bez návrhu podle § 588 o. z. Komunitární i vnitrostátní právní řád České republiky stojí na zásadě ochrany spotřebitele jako ekonomicky slabší strany, konkretizované např. v ustanovení § 1810 a násl. o. z. Je-li tato zásada platnou součástí objektivního práva, musí být poskytnutá ochrana účinná, nikoliv jen formálně umožněná, nadto ve společenské realitě, která se vyznačuje vysokou pasivitou dlužníků sjednávajících (většinou nebankovní) úvěry tohoto typu a zároveň nízkou úrovní právního vědomí (a to již nejenom) na straně takových dlužníků, v jejímž důsledku ani v řízení aktivní dlužník zpravidla nevznese námitku neplatnosti úvěrové smlouvy. Obecné právní zásady „bdělým náležejí práva“ a „neznalost zákona neomlouvá“ ovšem v těchto případech musí ustoupit (ve své povaze zvláštní) zásadě ochrany spotřebitele - alespoň má-li tato ochrana být účinná a nikoliv pouze formálně deklarovaná. Ostatně právě neznalost práva může být příčinou (jednou z příčin) dlužnické pasivity.

29. Závěr soudu o povinnosti přihlédnout k neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru i bez námitky dlužníka (spotřebitele) také podporuje teleologický výklad nové právní úpravy (z. s. ú.). Smyslem a účelem přijetí nové právní regulace totiž jistě nebylo ani zásadní snížení účinné (tj. fakticky uplatňované) ochrany spotřebitele. K tomu by však zjevně došlo, jestliže by na místo absolutní neplatnosti vskutku nastoupila neplatnost (ve své podstatě) relativní, neboť pokud té se spotřebitel nedovolá, bude taková smlouva považována za platnou (srov. § 586 odst. 2 o. z.). Funkcí (účelem) povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele ovšem je rovněž ochrana společnosti jako celku (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

30. Relativní neplatnost právního jednání vymezuje § 586 odst. 1 o. z. jako neplatnost stanovenou na ochranu zájmu určité osoby, která jediná ji může namítnout. Pod takové vymezení tudíž neplatnost spotřebitelského úvěru podle § 87 odst. 1 z. s. ú. nelze podřadit, a to právě proto, že se nejedná o neplatnost, jež má chránit (toliko) zájem určité osoby.

31. V těchto souvislostech je třeba hodnotit § 87 odst. 1 větu druhou z. s. ú. jako ustanovení svou povahou pořádkové, jež nic nemění na tom, že právní jednání spočívající v uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 věty druhé z. s. ú., je neplatné absolutně, tedy od samého počátku, přičemž k této neplatnosti je soud povinen přihlédnout i bez návrhu (námitky spotřebitele), a to pro rozpor se zákonem a veřejným pořádkem.

32. V případě neplatnosti podle ustanovení § 87 odst. 1 věty první z. s. ú. je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (§ 87 odst. 1 věta třetí z. s. ú.).

33. Podle § 2991 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

34. Podle § 1958 odst. 2 o. z., neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.

35. Podle § 1970 o. z., po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

36. V daném případě žalobkyně s žalovanou primárně smlouvu neuzavřela, resp. neprokázala její uzavření, a dále při posuzování schopnosti žalované splácet úvěr nedostála požadavku odborné péče při zkoumání úvěruschopnosti žalované, což je dalším důvodem, pro který by byla úvěrová smlouva posuzována za neplatnou (§ 87 odst. 1 z. s. ú., § 580 a § 588 o. z.) i při prokázání jejího uzavření.

37. Z důvodu neplatnosti, resp. neuzavření, úvěrové smlouvy posoudil soud právní vztah mezi účastníky jako vztah z bezdůvodného obohacení (§ 2991 o. z.). Žalovaná je proto povinna bezdůvodné obohacení odpovídající dočasně poskytnutým prostředkům vydat žalobkyni (§ 2991 odst. 1 o. z.), soud jí tak uložil, aby zaplatila žalobkyni částku 15 000 Kč, tj. čerpanou částku úvěru, s úrokem z prodlení tak jak byl vyčíslen v prvém výroku tohoto rozsudku, dle lhůty k plnění určeném ve výzvě ke splnění ze dne 20. 12. 2024, kterou v kontextu právního názoru soudu tento posoudil jako výzvu k vydání bezdůvodného obohacení, přičemž soud byl ve výši přisouzeného příslušenství limitován nepřekročitelným žalobním nárokem žalobkyně, která požadovala až od 8. 2. 2025. Vzhledem k tomu, že žalovaná nezaplatila dlužnou částku ve lhůtě splatnosti, ocitla se s placením dluhu v prodlení a soud proto žalobkyni přiznal i úroky z prodlení (§ 1970 o. z.) ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. ve výši zákonné ke dni 4. 1. 2025, tj. ode dne následujícího po lhůtě stanovené ve výzvě žalobkyně.

38. V tomto ohledu soud pro úplnost uvádí, že si je vědom i aktuální rozhodovací praxe Nejvyššího soudu ve smyslu rozsudku ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, dle které lze shledat povinnost k zaplacení, a tedy i prodlení se zaplacení až pravomocným rozsudkem, avšak za situace sporu účastníků o určení okamžiku splatnosti. Spor o určení okamžiku splatnosti soud však s ohledem na pasivitu žalované v této věci neshledal, a proto uvedené právní závěry ve věci neaplikoval.

39. Ve zbytku soud žalobu zamítl (výrok II.), když v tomto rozsahu převyšuje bezdůvodné obohacení žalované a je tudíž nedůvodnou.

40. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1 168,21 Kč, přičemž tato částka představuje 44,1 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 72,05 % a úspěchu žalované v rozsahu 27,95 %, při jejich vyčíslení včetně příslušenství k datu rozhodnutí soudu). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 834 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „a. t.”), z tarifní hodnoty ve výši 20 825 Kč sestávající z částky 400 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t., z částky 400 Kč za jednoduchou výzvu k plnění dle § 11 odst. 2 písm. h) a. t. a z částky 400 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 500 Kč ve výši 315 Kč. Soud naopak nepřiznal žalobkyni náhradu nákladů za podání ze dne 14. 7. 2025, kterým byla doplňována a upřesňována žaloba, když žaloba měla již při svém podání obsahovat dostatečné vylíčení všech rozhodných skutečností a jejich dodatečné doplňování neshledal soud z hlediska náhrady nákladů za účelné. Výši odměny za zastupování určil soud podle § 14b odst. 1 a. t., neboť žalobkyně, jíž byla přiznána náhrada nákladů řízení, podala návrh na zahájení řízení na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně touž žalobkyní ve skutkově i právně obdobných věcech, jak je soudu známo z rozhodovací praxe, předmětem řízení je peněžité plnění a tarifní hodnota nepřevyšuje 50 000 Kč.

41. Podle § 149 odst. 1 o. s. ř. soud rozhodl o povinnosti zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám právního zástupce. Lhůtu ke splnění rozsudkem uložených povinností určil soud třídenní podle § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť pro uložení lhůty jiné neshledal důvod.