22 C 161/2022

Plný text

Okresní soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem Mgr. Martinem Chládkem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 14 380,62 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 14 380,62 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 14 380,62 Kč od 17. 2. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se co do úroku z prodlení v částce 1 735,95 Kč, úroku z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 14 380,62 Kč od 20. 11. 2020 do 16. 2. 2021, úroku z prodlení ve výši 1,5 % ročně z částky 14 380,62 Kč od 17. 2. 2021 do zaplacení a úroku ve výši 29 % ročně z částky 14 380,62 Kč od 6. 3. 2019 do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou podanou dne 3. 3. 2021 na žalovaném domáhala zaplacení částky 14 380,62 Kč s příslušenstvím s tím, že právní předchůdce žalobkyně ([právnická osoba], dříve pod názvem [právnická osoba] anebo [právnická osoba], se sídlem [adresa], [IČO]) s žalovaným uzavřeli smlouvu o bankovních produktech a službách, v jejímž rámci si smluvní strany sjednaly vedení běžného účtu pro žalovaného a následně také poskytování kontokorentního úvěru [anonymizováno] k tomuto běžnému účtu, na jejímž základě právní předchůdce žalobkyně umožnil žalovanému čerpat úvěrový limit ve výši 10 000 Kč za podmínek a s úrokem stanoveným smlouvou, když žalovaný se zavázal, že jeho běžný účet bude vykazovat kreditní zůstatek, a to alespoň jedenkrát v průběhu každých 180 dnů čerpání [anonymizováno], a že bude mít na běžném účtu minimální měsíční kreditní příjem ve výši odpovídající 50% poskytnutého úvěrového limitu, a že nepřekročí výši poskytnutého úvěrového limitu. Dále se žalovaný zavázal neocitnout se v prodlení se splněním jakéhokoliv svého závazku vzniklého ze Smlouvy. Před poskytnutím úvěru právní předchůdce prověřoval schopnost žalovaného úvěr splácet, vycházel při tom z doložených informací od žalovaného a z interních i externích zdrojů. Žalovaný porušil závazky ze smlouvy zejména tím, že překročil povolený úvěrový limit, čímž vznikl nepovolený debetní zůstatek na běžném účtu. Právní předchůdce proto využil svého práva ze smlouvy a zrušil žalovanému poskytování kontokorentního úvěru [anonymizováno] a debetní zůstatek z běžného účtu ve výši 14 380,62 Kč převedl dne 29. 10. 2018 na nově otevřený úvěrový účet č. [bankovní účet]. Dlužná částka však nebyla ze strany žalovaného řádně a včas splácena a právní předchůdce proto využil svého práva a v souladu se smlouvou celou dlužnou částku dopisem ze dne 5. 3. 2019 k tomuto dni zesplatnil a vyzval žalovaného k okamžité úhradě dlužné částky ve výši 14 380,62 Kč. Pohledávka však nebyla ze strany žalovaného řádně a včas uhrazena. Dlužná jistina se proto dále úročí úrokem s úrokovou sazbou pro nepovolený debetní zůstatek na běžném účtu 29,00 % ročně. Shora popsaná pohledávka za žalovaným byla ze strany právního předchůdce postoupena žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 18. 11. 2020, a to s účinností ke dni 20. 11. 2020, když postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno dopisem zaslaným doporučeně dne 11. 12. 2020. Žalovaný byl současně vyzván k její úhradě žalobkyni jako novému věřiteli. Ode dne následujícího po marném uplynutí lhůty k úhradě, tj. 21. 11. 2020 požadovala žalobkyně také zaplacení úroků z prodlení v zákonné výši. Žalovaný do dnešního dne přes zaslanou předžalobní upomínku na žalovanou pohledávku ničeho nezaplatil.

2. Žalovaný proti žalobě ničeho nenamítal, zůstal po celou dobu neaktivní a k nařízenému jednání se nedostavil, a proto soud učinil skutkové závěry na základě důkazních listin žalobkyně.

3. Ze smlouvy o bankovních produktech a službách ze dne 28. 2. 2018 (na č. l. 63) soud zjistil, že tuto smlouvu uzavřel žalovaný s právním předchůdcem žalobkyně, bankou, jako podklad pro další bankovní produkty, o nichž jsou uzavírány dispozice, obsahující konkrétní parametry jednotlivých produktů a služeb, a obsahuje právní úpravu jednání smluvních stran, stejně jako seznam smluvní dokumentace, včetně všeobecných produktových podmínek účinných od 1. 10. 2017 (na č. l. 57-62), základních produktových podmínek spotřebitelského kontokorentního úvěru účinných od 1. 8. 2017 (na č. l. 53-56), sazebníku poplatků za produkty a služby pro fyzické osoby nepodnikatele platný od 1. 9. 2013 (na č. l. 39-50) a úrokového lístku účinného od 17. 12. 2013 (na č. l. 51-52), ve kterém je též uveden smluvní úrok z nepovoleného debetního zůstatku 29 % ročně a minimální zůstatek pro běžný účet s [anonymizováno] ve výši 500 Kč. Žalovaný potvrdil podpisem smlouvy, že se seznámil se smluvní dokumentací právního předchůdce. Právní předchůdce se zavázal smlouvou vést žalovanému platební účet pro vedení platebního styku (běžný účet).

4. Z dispozice ke smlouvě o bankovních produktech a službách uzavřené mezi klientem a bankou dne 28. 2. 2018 ze dne 10. 9. 2018 (na č. l. 64) soud zjistil, že tuto uzavřel žalovaný s právním předchůdcem žalobkyně ke smlouvě o bankovních produktech a službách z téhož dne, když obsahem dispozice bylo zřízení běžného účtu žalovaného, vedeného bankou pod č. [bankovní účet] s minimálním zůstatkem 500 Kč, a to se sjednáním úvěrového rámce [anonymizováno] do výše 10 000 Kč, když žalovaný se zavázal, že jeho běžný účet bude vykazovat kreditní zůstatek, a to alespoň jedenkrát v průběhu každých 180 dnů čerpání [anonymizováno], a že bude mít na běžném účtu minimální měsíční kreditní příjem ve výši odpovídající 50% poskytnutého úvěrového limitu, a že nepřekročí výši poskytnutého úvěrového limitu. Úroková sazba k datu sepisu smlouvy činila 21,99 % ročně a úrok z nepovoleného debetního zůstatku 29 % ročně. Dále byl sjednán poplatek za čerpání úvěru ve výši 29 Kč. Součástí smluvního ujednání bylo též ujednání o platební a kartě a způsobu dispozice s účtem a dalšími poskytovanými službami prostřednictvím internetové a mobilní bankovnictví. Součástí úvěrové dokumentace pak bylo též vysvětlení některých pojmů používaných ve standardní informaci o spotřebitelském úvěru a doplnění předsmluvní informace pro [anonymizováno] ze dne 28. 2. 2018 (na č. l. 108-110).

5. V den podpisu shora popsaných smluv předložil žalovaný právnímu předchůdci žalobkyně žádost o povolení debetního zůstatku [anonymizováno] ze dne 28. 2. 2018 (na č. l. 91) ve které uvedl ke svým osobním a majetkovým poměrům, jak soud z této listiny zjistil, že je svobodný s žádnou vyživovací povinností, má učňovské vzdělání, bydlí v nájmu, má jeden pracovní poměr na dobu neurčitou, jako dělník/řemeslník (s uvedením kontaktů na zaměstnavatele), přičemž není ve zkušební lhůtě ani ve výpovědi. K finančním poměrům pak dále uvedl, že má průměrný čistý měsíční příjem za tři měsíce ve výši 22 958 Kč, když vedle toho uvedl čistý měsíční příjem domácnosti ve výši 40 000 Kč, a to při jednom zdroji příjmů, když nemá žádné srážky ze mzdy ani jiné měsíční splátky. Ostatní nezbytné měsíční náklady vyčíslil žalovaný částkou 0 Kč. S žádostí bylo předloženo též potvrzení o výši příjmu ze dne 28. 2. 2018 (na č. l. 113), potvrzující průměrný čistý měsíční příjem žalovaného za poslední tři měsíce ve výši 22 958 Kč.

6. K procesu posouzení schopnosti žalovaného splácet se vyjádřil právní předchůdce žalobkyně, banka, ve vyjádření k procesu posouzení úvěruschopnosti ze dne 4. 7. 2022 (na č. l. 111), které soud provedl jako listinný důkaz s ohledem na to, že tato osoba není účastníkem řízení. Z vyjádření soud zjistil, že banka vycházela individuálně z informací poskytnutých žalovaným, když kontrolovala veškeré poskytnuté informace v interních a externích databázích, které vyjmenovala, když vypočetla disponibilní částku tak, že od příjmů byly odečteny splátkové výdaje, nesplátkové výdaje (podíl na nákladech na bydlení), náklady na vyživované osoby a ostatní deklarované výdaje a na základě toho bylo žádosti vyhověno. Součástí vyjádření byla též tabulka posouzení, z níž se podává, že banka vycházela z deklarovaného měsíčního příjmu 22 958 Kč, ověřeného z dokladu o příjmu doloženého z jiné žádosti o příjem, při zaměstnání žalovaného na dobu neurčitou s tím, že má žalovaný jen jeden příjem a příjem domácnosti činí 40 000 Kč měsíčně, dále že je žalovaný svobodný, bez vyživovaných osob a žije v nájmu. Dále banka vycházela z toho, že žalovaný splácí interní splátky (banky) ve výši splátky ve výši 2 614,27 Kč, externí splátky ve výši 7 816 Kč a jeho ostatní výdaje činí 0 Kč, přičemž požadovaná a schválená výše úvěrového rámce činí 10 000 Kč, při splátce 212,25 Kč. Spoluhodnocené osoby nebyly brány v úvahu. Splátky úvěrů pak banka doložila též přehledem úvěrů žalovaného (na č. l. 112), ve kterém odpovídají splátky úvěrů celkové sumě 10 430,27 Kč. Další prověření žalovaného nebylo ze strany právního předchůdce žalobkyně ani žalobkyní předloženo.

7. Z výpisu řízení žalovaného u zdejšího soudu ze dne 25. 7. 2022 (na č. l. 117-119) soud zjistil, že s žalovaným bylo u zdejšího soudu jen za posledních 10 let vedeno 33 nalézacích a exekučních řízení (včetně tohoto), když poskytnutí úvěru předcházela též exekuční řízení a nalézací řízení o zaplacení úvěru probíhalo též v roce poskytnutí úvěru právním předchůdcem žalobkyně žalovanému.

8. Z údajů ČSÚ o průměrných výdajích na domácnost za rok 2018 (na č. l. 120-121) soud zjistil, že průměrný výdaj na domácnost v roce 2018, odpovídající zařazení žalovaného dle úrovně jeho vzdělání, činil 10 992,50 Kč měsíčně.

9. Z výpisů z úvěrového účtu žalovaného č. [bankovní účet] ze dne 19. 11. 2020 (na č. l. 78, 92 p. v.), ze dne 20. 11. 2020 (na č. l. 92), ze dne 18. 11. 2020 (na č. l. 93), ze dne 16. 11. 2020 (na č. l. 93 p. v.), ze dne 13. 11. 2020 (na č. l. 94), ze dne 12. 11. 2020 (na č. l. 94 p. v.), ze dne 11. 11. 2020 (na č. l. 95), ze dne 30. 10. 2020 (na č. l. 95 p. v.), ze dne 30. 9. 2020 (na č. l. 96), ze dne 31. 8. 2020 (na č. l. 96 p. v.), ze dne 31. 7. 2020 (na č. l. 97), ze dne 30. 6. 2020 (na č. l. 97 p. v.), ze dne 29. 5. 2020 (na č. l. 98), ze dne 30. 4. 2020 (na č. l. 98 p. v.), ze dne 31. 3. 2020 (na č. l. 99), ze dne 28. 2. 2020 (na č. l. 99 p. v.), ze dne 31. 1. 2020 (na č. l. 100), ze dne 31. 12. 2019 (na č. l. 100 p. v.), ze dne 29. 11. 2019 (na č. l. 101), ze dne 31. 10. 2019 (na č. l. 101 p. v.), ze dne 30. 9. 2019 (na č. l. 102), ze dne 30. 8. 2019 (na č. l. 102 p. v.), ze dne 31. 7. 2019 (na č. l. 103), ze dne 28. 6. 2019 (na č. l. 103 p. v.), ze dne 31. 5. 2019 (na č. l. 104), ze dne 30. 4. 2019 (na č. l. 104 p. v.), ze dne 29. 3. 2019 (na č. l. 105), ze dne 28. 2. 2019 (na č. l. 105 p. v.), ze dne 31. 1. 2019 (na č. l. 106), ze dne 31. 12. 2018 (na č. l. 106 p. v.), ze dne 30. 11. 2018 (na č. l. 107) a ze dne 31. 10. 2018 (na č. l. 107 p. v.) soud zjistil, že z úvěrového účtu byla dne 29. 10. 2018 čerpána částka 14 380,62 Kč, když dále již s úvěrovým účtem nebylo disponováno, pouze se měnila částka úvěru po splatnosti, když celá částka se stala splatnou v březnu 2019, čemuž odpovídá oznámení o zesplatnění ze dne 5. 3. 2019 (na č. l. 66), kterým právní předchůdce žalobkyně žalovanému oznámil, že v důsledku opakovaného porušování smluvních ujednání prohlašuje úvěr č. [bankovní účet] (odpovídající úvěrovému účtu) za splatný k 4. 3. 2019 s tím, že splatná částka činí 14 380,62 Kč a žalovaný ji má splatit do 19. 3. 2019. Z výpisů z úvěrového účtu žalovaného taktéž soud zjistil, že na tento nebylo ze strany žalovaného po celou dobu ničeho hrazeno. Z platební historie ze dne 4. 7. 2022 (na č. l. 114) pak bylo též zjištěno vyčerpání úvěru ve výši 14 380,62 Kč dnem 29. 10. 2018.

10. Z dohody o postoupení pohledávek ze dne 18. 11. 2020 (na č. l. 67) a smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 18. 11. 2020 včetně seznamu postoupených pohledávek (na č. l. 68-77) soud zjistil, že těmito byla mj. pohledávka právního předchůdce žalobkyně postoupena žalobkyni (viz výpis z obchodního rejstříku žalobkyně ze dne 7. 6. 2018 na č. l. 65), jak bylo potvrzeno též v potvrzení právního předchůdce ze dne 20. 11. 2020 (na č. l. 79).

11. Z oznámení o postoupení pohledávky ze dne 30. 11. 2020 včetně podacího lístku ze dne 11. 12. 2020 (na č. l. 80-81) soud zjistil, že právní předchůdce oznámil postoupení pohledávky žalobkyni žalovanému.

12. Z výzvy k plnění předcházející žalobě ze dne 10. 2. 2021 včetně podacího lístku ze dne 10. 2. 2021 (na č. l. 82-84) soud zjistil, že touto výzvou žalobkyně vyzvala žalovaného k zaplacení postoupené pohledávky, kterou vyčíslila k datu výzvy částkou 24 637,70 Kč. Výzva byla žalovanému odeslána dne 10. 2. 2021.

13. Soud dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu věci: Právní předchůdce žalobkyně ([právnická osoba]) s žalovaným uzavřel dne 28. 2. 2018 smlouvu o bankovních produktech a službách, na základě které žalovanému v souladu s dispozicí z téhož dne počal vést běžný účet č. [bankovní účet], v rámci něhož byl sjednáván mj. též úvěrový rámec ve výši 10 000 Kč, pod obchodním názvem [anonymizováno], který mohl žalovaný čerpat při dodržení sjednávaných podmínek a zavazoval se jej též sjednaným způsobem splácet (viz smluvní dokumentace), a to v případě nepovoleného debetního zůstatku s úrokem 29 % ročně. Žalovaný úvěr vyčerpal, resp. přečerpal dne 29. 10. 2018 vyčerpáním částky 14 380,62 Kč, a dále již s úvěrem nedisponoval, ani tento nesplácel, a proto jej dnem 4. 3. 2019 prohlásil právní předchůdce v celé výši splatným. Pohledávka ze sjednávané smlouvy o zápůjčce byla postoupena žalobkyni, což bylo žalovanému oznámeno oznámením ze dne 30. 11. 2020. Žalovaný byl dále žalobkyní vyzván výzvou před podáním žaloby ze dne 10. 2. 2021 k zaplacení pohledávky z popsané smlouvy, když tato výzva byla žalovanému odeslána téhož dne a soud má za to, že mu byla nejpozději třetí pracovní den, tj. 15. 2. 2021, doručena. Soud vzal dále za prokázanou skutečnost z negativního tvrzení žalobkyně, že žalovaný nezaplatil na žalovanou pohledávku ničeho, když žalovaný netvrdil ani nedoložil, že by na žalovanou pohledávku něco uhradil.

14. Naopak soud nevzal za prokázaná konkrétní tvrzení žalobkyně uvedená v žalobě ohledně prověření schopnosti žalovaného splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr ze strany jejího právního předchůdce, resp. že právní předchůdce postupoval s náležitou odbornou péčí při tomto prověření. Z předložených listinných důkazů soud především zjistil, že žalovaný s žádostí o úvěr sice právnímu předchůdci sdělil své osobní a majetkové poměry, avšak už ve tvrzeních žalovaného se vyskytovaly zcela zjevné nesrovnalosti, např. uvedl, že má jediný příjem ze zaměstnání, doložený ve výši 22 958 Kč, avšak dále uvedl příjem domácnosti ve výši 40 000 Kč, se kterým právní předchůdce dále zřejmě dle svého vyjádření pracoval, aniž by byl tento příjem jakkoliv zdůvodněn či doložen, když žalovaný uvedl, že je svobodný a údaje o osobách sdílejících domácnost rovněž nebyly uvedeny. Žalovaný dále uvedl, že žije v nájmu, když neuvedl jakékoliv další výdaje domácnosti a právní předchůdce dále vyhodnocoval žádost o úvěr s údajem 0 Kč dalších výdajů, aniž by tyto jakkoliv ověřoval, přičemž z údajů ČSÚ soud zjistil, že výdaje na domácnost mohly dosahovat v případě domácnosti srovnatelné s domácností žalovaného průměrně 10 992,50 Kč měsíčně. Ohledně dalších splátek úvěrů pak žalovaný uvedl, že tyto nesplácí, přičemž z podkladů právního předchůdce vyplynulo, že žalovaný splácí úvěry v celkové sumě 10 430,27 Kč, aniž by byl tento nesoulad nějak vysvětlen. Nakonec právní předchůdce ve svém vyjádření též uvedl, že prověřoval osobu žalovaného v externích zdrojích, aniž by toto prověření bylo jakkoliv doloženo, přičemž soud zjistil z výpisu řízení žalovaného u zdejšího soudu, že žalovaný je osobou opakovaně žalovanou a dlužnou v exekučních řízení, přičemž některá z těchto řízení probíhala též v době poskytnutí úvěru. Žalobkyně byla k doložení skutečností, že před uzavřením úvěru s dostatečnou odbornou péčí žalobkyně, resp. její právní předchůdce, prověřoval schopnost žalovaného poskytnutý úvěr splácet ještě před nařízením jednání ve věci, a dále též při jeho konání výzvou ve smyslu § 118a odst. 3 o. s. ř., když žalobkyně tyto skutečnosti dostatečně nedoložila, přičemž si musela být s ohledem na poučení soudu vědoma povinnosti tato tvrzení prokázat a následků jejich neprokázání.

15. Po právní stránce soud věc posuzoval jako soukromoprávní vztah týkající se práv a povinností majetkové povahy, pročež ve věci aplikoval ustanovení občanského zákoníku (§ 9 odst. 2 zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“) a dále pak zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ zák. č. 257/2016 Sb.“)

16. Podle § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb., poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet 17. Podle § 86 odst. 2 zák. č. 257/2016 Sb., poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy 18. Podle § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

19. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších změn a doplnění (dále jen„ o. z.“), neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

20. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

21. Podle § 2991 odst. 2 o. z., bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

22. Soud se předně zabýval otázkou, zda žalobkyně, resp. její právní předchůdce, dostál své povinnosti ověřit úvěruschopnost žalovaného. Aplikoval přitom zákon o spotřebitelském úvěru.

23. Zákon o spotřebitelském úvěru obsahuje povinnost věřitele posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, čímž má být zajištěn princip tzv. odpovědného úvěrování, kdy věřitel musí předem pečlivě posoudit schopnost spotřebitele nabízený spotřebitelský úvěr splácet. Pokud by výsledek posouzení úvěruschopnosti spotřebitele byl negativní, není žádoucí spotřebitele zadlužovat. Primárním účelem citované právní úpravy je tedy ochrana spotřebitele před přijetím neuvážených a nezodpovědných rozhodnutí, jakož i osobních morálně volních vlastností a životních i sociálních poměrů spotřebitele, jinými slovy řečeno, ochrana spotřebitele i před sebou samotným a vlastním neúměrným zadlužováním. Posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno chápat jako takovou činnost, jejímž cílem je zjištění, zda spotřebiteli v závislosti na frekvenci splácení zbude v jeho osobním, případně domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl bez jakýchkoliv problémů a omezení zaplatit splátku v dohodnuté výši. Sekundárně je chráněn jednak věřitel před vznikem případných v budoucnu nedobytných pohledávek, jednak další věřitelé, jejichž pohledávky za dlužníkem by mohly být negativně ovlivněny další zadlužováním dlužníka. Konečně je pak chráněna i společnost jako celek před různými sociopatologickými jevy, které mohou být s neschopností spotřebitele splácet dluhy spojeny (rozpad rodiny, alkoholismus či jiné závislosti, ztráta bydlení, trestná činnost aj.).

24. Ustanovení § 86 a § 87 zák. č. 257/2016 Sb. je transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS. Soud proto musí tato ustanovení vykládat v souladu s právem Evropské unie a judikaturou Soudního dvora Evropské unie (tzv. eurokonformní výklad). Soud v tomto směru odkazuje na rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13, ze kterého se podává, že pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady. Článek 8 odst. 1 směrnice 2008/48 musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem. Soud se ztotožňuje se závěry Soudního dvora Evropské unie a ve shodě s ním dospěl k závěru, že se nelze při posuzování úvěruschopnosti omezit pouze na ničím nepodložená tvrzení žadatele o úvěr, ale je nutné trvat na předložení listin, které tvrzení žadatele o úvěr osvědčují (zejména potvrzení o výši příjmu). Jiný výklad by byl v rozporu se smyslem a účelem zákona, který má zabránit úvěrování bez dostatečného posouzení schopnosti žadatele o úvěr poskytnutý úvěr splácet.

25. Jde-li o povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, věřiteli by tak měl činit s vynaložením odborné péče. Odbornou péči lze přitom vyložit jako úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat, a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti (viz § 2 odst. 1 písm. p) zák. č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele). Zdrojem informací ohledně schopnosti dlužníka splácet úvěr bude zpravidla samotný spotřebitel. Věřitel se však nemůže s informacemi získanými od spotřebitele bez dalšího spokojit a brát je jako fakt, ale je povinen tyto informace s odbornou péčí vyhodnotit a důkladně je prověřit. Pokud má věřitel pochybnosti o jejich správnosti je povinen požadovat po spotřebiteli objasnění takových údajů, případně je v rámci svých možností jiným způsobem ověřit. K tomu je nutné zejména podrobně analyzovat rozpočet spotřebitele, a to jak příjmy, tak výdaje. Při posouzení úvěruschopnosti musí věřitel vždy zohlednit rodinné postavení spotřebitele, tedy zda vyživuje další osoby, anebo naopak zda se na financování provozu domácnosti podílí další. Věřitel je při posouzení úvěruschopnosti povinen vzít v potaz jak stávající situaci klienta, zejména jeho příjmy i výdaje, tak i skutečnosti, které lze na základě informací dostupných v době před uzavřením smlouvy s vysokou mírou pravděpodobnosti očekávat (např. předpokládaný příjem z projednávaného dědického řízení, prodeje nemovitosti, auta, pojistného plnění atp.). Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Při posuzování budoucí schopnosti spotřebitele splácet úvěr se vychází ze stávajícího stavu a presumpce jeho zachování do budoucnosti (k tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39).

26. K výkladu shora citovaného ustanovení se vyjádřil Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, ze dne 25. 7. 2018, kde dospěl k závěru, že aby věřitel dostál požadavku odborné péče při zkoumání úvěruschopnosti dlužníka, nemůže se spokojit pouze s jeho nedoloženým prohlášením. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, respektive objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu, a tyto porovnat se zjištěnými informacemi o příjmech a výdajích dlužníka.

27. K výkladu uvedeného ustanovení se rovněž vyjádřil Ústavní soud v usnesení sp. zn. III. ÚS 4129/18, ze dne 26. 2. 2019, kde uvedl, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (popřípadě si je nechá od žadatele doložit). Poukázal přitom i na interpretaci zaujatou Soudním dvorem Evropské unie v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13. V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil článek 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně.

28. V případě porušení povinnosti ke kontrole úvěruschopnosti se nejedná pouze o relativní neplatnost, které se musí žalovaný dovolat. Naopak soud dospěl k závěru, že smysl a účel zákona a zájem na ochraně spotřebitele jako slabší smluvní strany vyžaduje, aby se jednalo o neplatnost absolutní. Jinak by se nejednalo o skutečně účinnou a odrazující sankci. Závažnost zásahu do rozpočtu žadatele o úvěr lze zjistit až při zkoumání jeho příjmů a výdajů. Neplatnost v důsledku neprovedení kontroly úvěruschopnosti v souladu s požadavkem náležité péče není zhojena ani skutečností, že žalovaný nějakou dobu splátky hradil a teprve následně se dostal do prodlení. Naopak tato povinnost má jednoznačně preventivní povahu a sankce tak nastupuje bez ohledu na případné částečné úhrady ze strany žalovaného.

29. Jelikož, jak bylo uvedeno shora, ustanovení § 86 a 87 zák. č. 257/2016 Sb. jsou transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS, soud musí tato ustanovení vykládat v souladu s právem Evropské unie a judikaturou Soudního dvora Evropské unie (tzv. eurokonformní výklad). Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době (srovnej rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, ve věci C -679/18, OPR- Finance s. r. o., dostupný na http://curia.europa.eu/juris/recherche.jsf?language=cs).

30. V poměrech projednávané věci se zmíněné právní vývody projeví následovně.

31. Z tvrzení a listin žalobkyní předložených dospěl soud k závěru, že žalobkyně, resp. její právní předchůdce, s odbornou péčí neověřoval úvěruschopnost žalovaného, když tvrzení nabídnutá žalovaným nepodrobila jakémukoli kritickému zkoumání, když předložené doklady o příjmu žalovaného se v tomto ohledu jeví jako zcela nedostatečné, neboť neodůvodňují ani celý tvrzený příjem domácnosti žalovaného, přičemž reálnými výdaji žalovaného na domácnost se právní předchůdce vůbec nezabýval a přešel též rozpor v tvrzených výdajích na další splátky žalovaného. Žalobkyně totiž předložila pouze listiny, z nichž právní předchůdce ověřil příjem žalovaného ze zaměstnání, ale již nikoliv další listiny, z nichž vycházel při posuzování úvěruschopnosti žalovaného, vyjma žádosti klienta zachycující zaznamenané údaje. Žalovaným uváděné výdaje, v kontextu zjištění průměrných výdajů obdobné domácnosti dle dat ČSÚ, budí zásadní pochybnost o jejich správnosti a úplnost, když tyto výdaje žalovaný vůbec neuvedl, a to s ohledem na průměrné výdaje domácnosti dle ČSÚ. Ani to však právního předchůdce žalobkyně nepřimělo podrobit žalovaným sdělené informace kritickému zkoumání. Právní předchůdce se tak vůbec nezajímal o bližší údaje týkající se typu bydlení žalovaného, resp. doložení jeho titulu a doložení výdajů na ně. Žalobkyně dále neprokázala, že by právní předchůdce lustroval obvyklé rejstříky, např. insolvenční rejstřík či centrální evidenci exekucí, popřípadě registr dlužníků (pro bankovní a nebankovní sektor), když s ohledem na úvěrovou a exekuční historii žalovaného, jak plyne z jeho výpisu řízení u zdejšího soudu, je zřejmé, že osoba žalovaného je osobou obtížně úvěrovatelnou. Pokud by provedl uvedené šetření, zjistil by, že žalovaný byl opakovaně v exekuci, což samo o sobě zpochybňuje závěr o solventnosti žalovaného, stejně jako že už minimálně v několika dalších případech nemusel spolehlivě splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr.

32. Pokud by soud nezkoumal posouzení úvěruschopnosti ex offo, osoby poskytující spotřebitelský úvěr by těžily ze své vlastní nepoctivosti, pokud by neposuzovaly úvěruschopnost svých klientů a spoléhaly se na to, že klienti uvedený nedostatek namítat nebudou. Primárně to byl tedy věřitel, kdo pochybil, když nesplnil povinnost uloženou mu § 86 zák. č. 257/2016 Sb. Nedostatek odborné péče přitom nikterak nezmírňuje ani případné uvedení nepravdivých informací žalovaným či snad podpis žalovaného stvrzující správnost poskytnutých informací a odbornost vyvinutou původním věřitelem. Je totiž zjevně, že žalovaný měl zájem na kladném výsledku posouzení své úvěruschopnosti, aby dosáhl uzavření smlouvy, nebyl s to objektivně zhodnotit, jakým způsobem věřitel úvěruschopnost zkoumal.

33. Současně nelze podmiňovat povinnost úvěrujícího s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost úvěrovaného poctivým chováním úvěrovaného. V opačném případě pokud by úvěrovaný v rámci ověřování úvěruschopnosti postupoval nepoctivě, zbavil by se úvěrující jednak povinnosti vynaložit na posouzení úvěruschopnosti odbornou péči, jednak negativních následků nesplnění takové povinnosti. Takový výklad je však zjevně v rozporu se smyslem a účelem dotčené právní normy. Bezpochyby účelem (jedním z účelů) požadavku vynaložení odborné péče je právě to, aby úvěrující, panují-li důvodné pochybnosti ohledně správnosti úvěrovaným nabízených údajů, tyto údaje podrobil kritickému zkoumání a nespokojil se pouze se sdělenými údaji. Konečně pak, případný následný trestněprávní postih nepoctivého jednání úvěrovaného nevylučuje povinnost danou úvěrujícímu v § 86 zák. č. 257/2016 Sb.

34. Soud dospěl k závěru, že žalobkyně, resp. její právní předchůdce, s odbornou péči úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy o úvěru neověřil, čímž nedostál požadavku § 86 zák. č. 257/2016 Sb.

35. Soud proto posoudil úvěrovou smlouvu jako neplatnou, proto jest právní vztah mezi právním předchůdcem žalobkyně, resp. po postoupení pohledávky žalobkyni postupem dle § 1879 o. z., mezi žalobkyní a žalovaným třeba posoudit jako vztah bezdůvodného obohacení podle § 2991 a násl. o. z., konkrétně jako plnění bez právního důvodu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018), kdy ochuzený (žalobkyně) přenechal obohacenému (žalovanému) bez právního důvodu částku 14 380,62 Kč (odpovídající jistině vyčerpaného úvěru na základě neplatné smlouvy), na kterou žalovaný ničeho nezaplatil. Žalobkyně má tudíž v souladu s § 2993 o. z. právo na vrácení toho, o co se žalovaný obohatil.

36. Žalovaný byl žalobkyní vyzván k zaplacení částky, odpovídající též částce z bezdůvodného obohacení, výzvou ze dne ze dne 10. 2. 2021, která mu byla doručena nejpozději dne 15. 2. 2021. Dnem následujícím po dni doručení, tedy 17. 2. 2022, se žalovaný proto dostal do prodlení a žalobkyně je tak oprávněna požadovat zaplacení úroku z prodlení z dlužné částky (§ 1970 o. z. a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., ve znění účinném k prvnímu dni prodlení).

37. Soud proto žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni částky 14 380,62 Kč se zákonným úrokem z prodlení ode dne 17. 2. 2022 do zaplacení. Jelikož soud věc posuzoval dle zásad bezdůvodného obohacení, bylo namístě žalobu ve zbývajícím rozsahu stran požadovaného plnění ze smlouvy nad rámec shora přiznaného zamítnout, když s ohledem na neplatnost smlouvy o úvěru nevzniklo právo na smluvní úrok ani poplatky.

38. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení, neboť při vyčíslení předmětu řízení včetně příslušenství ke dni rozhodnutí byl poměr úspěchu účastníků 49,31 % ku 50,69 % ve prospěch žalovaného, tedy nelze hovořit o úspěchu žádné z procesních stran, na základě kterého by takové procesní straně vznikl nárok na náhradu nákladů řízení.

39. Lhůtu ke splnění rozsudkem uložených povinností určil soud třídenní podle § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť pro uložení lhůty jiné neshledal důvod.