22 C 180/2022

Plný text

Okresní soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem Mgr. Martinem Chládkem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 20 049,75 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 10 713 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 10 713 Kč od 22. 12. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se co do zaplacení částky 9 336,75 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 5 747,54 Kč od 22. 12. 2020 do zaplacení zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 694,88 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

1. Předmětem řízení je nárok žalobkyně na zaplacení částky 20 049,75 Kč s příslušenstvím. Dle žalobkyně tento nárok vznikl z titulu smlouvy o úvěru č. [anonymizováno] ze dne 29. 12. 2019, jejímž předmětem bylo financování nákupu zboží specifikovaného žalovaným – televizor, kterou za žalobkyni uzavíral prodejce [právnická osoba] [anonymizováno], a kterou se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému k rukám prodejce úvěr ve výši 14 689 Kč k financování nákupu, když žalovaný se zavázal tento úvěr se sjednaným úrokem 40,65 % ročně a současně uzavřeným pojištěním splatit ve 24 pravidelných měsíčních splátkách po 994 Kč, splatných nejpozději vždy k 15. dni každého kalendářního měsíce, přičemž první splátka byla splatná dne 15. 1. 2020. Žalovaný však zcela neuhradil splátku úvěru [číslo] splatnou dne 15.04.2020, pročež tak porušil svou povinnost splácet své závazky z poskytnutého úvěru řádně a včas a žalobkyně tak požaduje dle smlouvy na žalovaném zaplacení dlužné pohledávky po zesplatnění, včetně jejího příslušenství, ve výši 16 460,54 Kč (1x částečně neuhrazená předepsaná splátka ve výši 252 Kč + 7x neuhrazené předepsané splátky ve výši 994 Kč = 7.210 Kč + jistina v důsledku zesplatnění ve výši 9 250,54 Kč) se zákonným úrokem z prodlení z částky 16 450,45 Kč od 22.12.2020 do zaplacení, a dále zaplacení sjednané smluvní pokuty vyčíslené jako 0,1 % denně z dlužné částky ve výši 9 250,54 Kč od 22.12.2020 do dne podání žaloby částkou 3 589,21 Kč.

2. K výzvě soudu žalobkyně doplnila svá žalobní tvrzení zejména ohledně způsobu ověřování schopnosti žalovaného poskytnutý úvěr splácet před jeho poskytnutím, když vycházela zejména ze skutečností uvedených žalovaným v žádosti o poskytnutí úvěru a jeho výpisů z bankovního účtu, a dále z lustrací žalovaného v příslušných rejstřících.

3. Žalovaný zůstal po celou dobu neaktivní a k jednání se nedostavil.

4. Z předložených listinných důkazů soud učinil následující dílčí skutkové závěry:

5. Z mandátní smlouvy č. [anonymizováno] [číslo] ze dne 20. 5. 2013 (na č. l. 37-40) soud zjistil, že [právnická osoba] [anonymizováno], [IČO], byla touto smlouvou oprávněna za žalobkyni uzavírat smlouvy o úvěru za účelem úhrady prodejní ceny zboží či služby (či jejich části) specifikované ve smlouvě o úvěru, poskytované touto společností, jak to učinila i v případě úvěrové smlouvy č. [anonymizováno] ze dne 29. 12. 2019 (na č. l. 48). Z této úvěrové smlouvy soud dále zjistil, že ta byla uzavřena za žalobkyni s žalovaným dne 29. 12. 2021 za účelem financování koupě televizoru v pořizovací ceně 14 689 Kč, hrazené zcela poskytnutým úvěrem. Součástí úvěrové smlouvy bylo též sjednání pojištění splátek ve variantě Extra 01 s měsíčním pojistným, které se zavázal žalovaný spolu s poskytnutou jistinou a úrokem ve výši 40,65 % ročně splácet měsíční splátkou 994 Kč po dobu 24 měsíců, tj. do 15. 12. 2021. Součástí úvěrové smlouvy byly též úvěrové podmínky [číslo] ze dne 1. 5. 2018 (na č. l. 41-47) a formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru č. [anonymizováno] (na č. l. 50-52). Částka na vrub poskytnutého úvěru byla [právnická osoba] [anonymizováno] žalobkyní dne 2. 1. 2020 poskytnuta, jak soud zjistil z potvrzení o poskytnutí/proplacení úvěru ze dne 2. 1. 2020 (na č. l. 53).

6. Z popsané úvěrové smlouvy pak soud dále zjistil, že žalovaný při jejím uzavírání uvedl své osobní a majetkové poměry tak, že bydlí jako svodný v nájmu, jeho příjem plyne ze zaměstnaneckého poměru na dobu neurčitou s výší příjmu 16 400 Kč čistého, přičemž měsíční příjem jeho domácnosti činí 23 400 Kč, jeho výdaje na domácnost činí 6 300 Kč měsíčně, nemá dalších výdajů, vyživovaných osob ani jiných úvěrů. Z výpisu z registrů (na č. l. 25) a informací k žalovanému (na č. l. 26), jak byly předloženy žalobkyní, soud zjistil, že žalovaný byl v den poskytnutí úvěru lustrován v registrech bez negativního záznamu, a dále, že žalobkyně při poskytnutí úvěru vycházela mj. z čistého měsíčního příjmu žalovaného ve výši 19 000 Kč, měsíčního příjmu domácnosti 26 000 Kč, to vše při výdajích na domácnost 6 300 Kč měsíčně, bez dalších výdajů a úvěrů. Z výpisů z účtů žalovaného ze dne 30. 9. 2019 (na č. l. 27-29), ze dne 31. 10. 2019 (na č. l. 29 p. v. – 31) a ze dne 1. 12. 2019 (na č. l. 32), předložených žalobkyní k doložení ověření majetkových poměrů žalovaného, pak soud mj. zjistil, že příjem žalovaného v období 10-12/2019 činil průměrně 16 399 Kč měsíčně, avšak výdaje na domácnost či další pravidelné výdaje žalovaného za toto období nelze z těchto výpisů z účtu zjistit, stejně jako další příjmy domácnosti žalovaného. Naopak soud z výpisů zjistil, že žalovaný v uvedeném období splácel již několik spotřebitelských a kreditních úvěrů, a to v sumě v řádu tisíců Kč, když další mu v daném období byly též poskytovány.

7. Z dopisu označeného jako„ informování žalovaného o zesplatnění pohledávky vyplývající z úvěrové smlouvy č. [anonymizováno]“ ze dne 1. 12. 2020 včetně kopie obálky dodejkou (na č. l. 54-55) soud zjistil, že tímto byl žalovaný informován žalobkyní, že jeho dluh ze shora uvedené úvěrové smlouvy se stal v souladu se smlouvou pro jeho prodlení se splácením zcela splatným a byla mu určena lhůta do 21. 12. 2020, do které má pohledávku zcela uhradit.

8. Z přehledu plateb pro smlouvu č. [anonymizováno] ze dne 22. 8. 2021 (na č. l. 56) soud zjistil, že žalovaný na shora popsanou úvěrovou smlouvu zaplatil celkem 3 976 Kč, když od 4. předepsané splátky přestal úvěr řádně splácet.

9. Z předžalobní upomínky ze dne 7. 9. 2021 včetně potvrzení o odeslání ze dne 7. 9. 2021 a sledování zásilek (na č. l. 57-59) a předžalobní upomínky ze dne 8. 10. 2021 včetně potvrzení o odeslání ze dne 8. 11. 2021 a sledování zásilek (na č. l. 60-62) soud zjistil, že těmito upomínkami žalobkyně prostřednictvím svého zástupce vyzvala žalovaného k zaplacení celé žalobou nárokované pohledávky před podáním žaloby, a to před podáním žaloby, a to včetně úroků, jak byly žalobkyní specifikovány v dokumentu označeném„ vývoj úroků z prodlení pro jistinu splatnou dne 21. 12. 2020 ve výši 9 250 Kč“ (na č. l. 63).

10. Soud neprovedl důkaz listinou založenou na č. l. 26 p. v., kopií obálky, ke které žalobkyně uvedla, že nemá vztah k projednávané věci a byla založena omylem, neboť neměla zjevně vztah k projednávané věci.

11. Na základě zjištění učiněných z provedeného dokazování, při zhodnocení provedených důkazů jednotlivě i ve vzájemných souvislostech, dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu ve věci samé:

12. Žalobkyně, prostřednictvím k tomu oprávněné [právnická osoba] [anonymizováno], s žalovaným uzavřela dne 29. 12. 2019 smlouvu o úvěru č. [anonymizováno], na základě které poskytla za žalovaného jmenované společnosti plnění 14 689 Kč za účelem financování nákupu televizoru žalovaným v téže kupní ceně, když žalovaný se zavázal žalobkyni poskytnuté plnění splatit se sjednaným úrokem 40,65 % ročně a současně uzavřeným pojištěním ve 24 pravidelných měsíčních splátkách po 994 Kč, splatných nejpozději vždy k 15. dni každého kalendářního měsíce, když první splátka byla splatná dne 15. 1. 2020 a poslední splátka dne 15. 12. 2021. Žalovaný však na smlouvu řádně neplnil, když řádně nesplatil již 4. předepsanou splátku a na pohledávky z úvěrové smlouvy uhradil celkem pouze 3 976 Kč a dále již ničeho (žalovaný v řízení netvrdil ani neprokázal, že by na pohledávku zaplatil něčeho jiného), a proto žalobkyně prohlásila celou zbylou pohledávku dopisem ze dne 1. 12. 2020 za zcela splatnou a vyzvala žalovaného k její úhradě do 21. 12. 2020, když žalovaný na tuto pohledávku již více neuhradil, a to přes zaslané předžalobní výzvy ze dne 7. 9. 2021, resp. dne 8. 11. 2021, ani po podání žaloby (žalovaný v řízení netvrdil ani neprokázal, že by na pohledávku zaplatil něčeho jiného).

13. Soud naopak nevzal za prokázané, že by žalobkyně, popřípadě za ní [právnická osoba] [anonymizováno], s náležitou odbornou péčí zkoumala schopnost žalovaného poskytnutý úvěr splácet před jeho poskytnutím. Žalobkyně sice provedla lustraci žalovaného v příslušných registrech, avšak v případě jeho majetkových a osobních poměrů se spokojila pouze s údaji uvedenými žalovaným při uzavírání úvěrové smlouvy, doložených pouze z výpisy z účtů za období [číslo], ze kterých však plyne pouze příjem žalovaného ze zaměstnání, jak jím byl uveden v úvěrové smlouvě, nikoliv pak už deklarovaný a ničím neodůvodněný příjem domácnosti či výdaje žalovaného, natož pak příjem žalovaného a jeho domácnosti uvedených v listině„ informace k žalovanému“, kde je bez dalšího zdůvodnění uveden čistý příjem žalovaného i příjem domácnosti o 2 600 Kč vyšší. Žalovaný pak ve svých údajích pro poskytnutí spotřebitelského úvěru uváděl, že nemá dalších splátek úvěrů, přičemž z předkládaných výpisů z účtu žalovaného soud seznal, že žalovaný v rozhodném období splácel několik dalších spotřebitelských a kreditních úvěrů, aniž by to bylo žalobkyní při jeho posuzování jakkoliv reflektováno. Soud po provedení těchto důkazů seznámil žalobkyni se svým závěrem o nedostatcích jejích tvrzení ohledně způsobu a výsledku posuzování schopnosti žalovaného poskytnutý úvěr splácet a vyzval ji výzvou ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. k jejich doplnění, avšak žalobkyně svá tvrzení a jejich doložení v tomto směru nikterak nedoplnila. Soud tak v těchto skutkových otázkách musel uzavřít, že žalobkyně neunesla břemeno tvrzení a důkazní břemeno.

14. Po právní stránce soud věc posuzoval jako soukromoprávní vztah týkající se práv a povinností majetkové povahy, pročež ve věci aplikoval ustanovení občanského zákoníku (§ 9 odst. 2 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“) a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ z. s. ú.“).

15. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

16. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

17. Podle § 1958 odst. 2 o. z., neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.

18. Podle § 1970 o. z., po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

19. Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

20. Podle § 2 odst. 1 z. s. ú., spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

21. Podle § 86 odst. 1 z. s. ú., poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

22. Podle § 86 odst. 2 z. s. ú., poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

23. Podle § 87 odst. 1 z. s. ú., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

24. Soud prvně, i s ohledem na závěry přijaté v nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 26.2.2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, nejprve zkoumal, zda žalobkyně jako poskytovatelka spotřebitelského úvěru v rámci sjednávání úvěrové smlouvy se žalovaným splnila povinnost vyplývající z ustanovení § 86 z. s. ú.. Ust. § 86 a dále ust. § 87 z. s. ú. jsou transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS. Soud proto musí tato ustanovení vykládat v souladu s právem Evropské unie a judikaturou Soudního dvora Evropské unie (tzv. eurokonformní výklad). Soud v tomto směru odkazuje na rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13, ze kterého se podává, že pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady. Článek 8 odst. 1 směrnice 2008/48 musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a za druhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem. V rozsudku ze dne 25.7.2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 Nejvyšší soud ČR konstatoval, že věřitel nedostojí své povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele podle § 9 odst. 1 z. s. ú., vyjde-li jen z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Tedy dostatečnými nejsou míněny informace získané jen od spotřebitele. Odborná péče předpokládá, že věřitel údaje, které mu dlužník uvedl, ověřil, přičemž klíčová je také povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace (např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu, o průměrných výdajích obyvatelstva apod.). Tyto pak je nutné porovnat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými, a ne pouze tvrzenými informace o jeho příjmech a výdajích.

25. Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době (srovnej rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, ve věci C -679/18, OPR- Finance s. r. o., dostupný na: http://curia.europa.eu/juris/recherche.jsf?language=cs).

26. Nejvyšší soud ČR v odůvodnění citovaného rozsudku také připomněl, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejenom spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální stě, narušení rodinných a sociálních vazeb atd.

27. V rozsudku ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018, Nejvyšší soud ČR dovodil, že i v režimu úpravy dané ustanovením § 9 odst. 1 z. s. ú. ve znění před novelou provedenou zákonem č. 43/2013 Sb. má nesplnění povinnosti poskytovatelem úvěru řádně prověřit spotřebitelovu schopnost úvěr splatit důsledky v podobě absolutní neplatnosti takto uzavřené smlouvy, tedy neplatnosti od samého počátku, které se spotřebitel nemusí nijak dovolávat. Byť prostý gramatický výklad ustanovení § 86 a § 87 v rozhodné době (a dosud) platného a účinného zákona o spotřebitelském úvěru (z. s. ú.) by mohl (zdánlivě) směřovat k závěru, že poskytovateli spotřebitelského úvěru k řádnému splnění povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele postačí, pokud od něj zjistí a následně odborně vyhodnotí relevantní informace, soud je přesvědčen, že přijetí nové právní úpravy nic nezměnilo na povinnosti poskytovatele tyto informace ověřit způsobem popsaným Nejvyšším soudem ČR v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. Povinnost ověřit informace získané od spotřebitele totiž lze dovodit logickým i teleologickým výkladem těchto ustanovení z. s. ú.. Je-li poskytovatel povinen při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí (srov. § 75 z. s. ú.) a má-li od spotřebitele získat spolehlivé informace, jak vyžaduje § 86 odst. 1 z. s. ú., nemůže se ověření informací, které mu spotřebitel sdělil, vyhnout. Ničím nepodložená důvěra v to, co spotřebitel poskytovateli při sjednávání úvěru sděluje, by byla postupem lehkovážným, nikoliv odborným. Informace, jež spotřebitel poskytovateli toliko sdělí (a nedoloží), nepochybně nelze považovat za informace spolehlivé, nýbrž pouze za informace tvrzené, nepodložené. Nadto je namístě konstatovat, že účelem přijetí nové právní úpravy (obsažené v příslušných ustanoveních z. s. ú.) jistě nebylo zmírnění povinností poskytovatelů spotřebitelských úvěrů při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, resp. výrazné usnadnění jejich postupu a fakticky (nevyhnutelně) zvýšení počtu spotřebitelských úvěrů sjednaných bez náležitého ověření, zda je spotřebitel schopen takový úvěr splácet (a splatit). Tedy nejen logický, ale také teleologický výklad z. s. ú. vede k závěru, že na obsahu (rozsahu) dosavadní, rozhodovací praxí Nejvyššího soudu ČR upřesněné povinnosti poskytovatele řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele před sjednáním spotřebitelského úvěru nic nezměnila ani současná právní úprava (§ 86 odst. 1 z. s. ú.).

28. Přestože § 87 odst. 1 věta druhá z. s. ú. stanoví, že námitku neplatnosti dle věty první tohoto ustanovení může uplatnit spotřebitel v tříleté promlčecí lhůtě, má soud za to, že je k této neplatnosti třeba přihlédnout i bez návrhu podle § 588 o. z. Komunitární i vnitrostátní právní řád České republiky stojí na zásadě ochrany spotřebitele jako ekonomicky slabší strany, konkretizované např. v ustanovení § 1810 a násl. o. z. Je-li tato zásada platnou součástí objektivního práva, musí být poskytnutá ochrana účinná, nikoliv jen formálně umožněná, nadto ve společenské realitě, která se vyznačuje vysokou pasivitou dlužníků sjednávajících (většinou nebankovní) úvěry tohoto typu a zároveň nízkou úrovní právního vědomí (a to již nejenom) na straně takových dlužníků, v jejímž důsledku ani v řízení aktivní dlužník zpravidla nevznese námitku neplatnosti úvěrové smlouvy. Obecné právní zásady„ bdělým náležejí práva“ a„ neznalost zákona neomlouvá“ ovšem v těchto případech musí ustoupit (ve své povaze zvláštní) zásadě ochrany spotřebitele - alespoň má-li tato ochrana být účinná a nikoliv pouze formálně deklarovaná. Ostatně právě neznalost práva může být příčinou (jednou z příčin) dlužnické pasivity.

29. Závěr soudu o povinnosti přihlédnout k neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru i bez námitky dlužníka (spotřebitele) také podporuje teleologický výklad nové právní úpravy (z. s. ú.). Smyslem a účelem přijetí nové právní regulace totiž jistě nebylo ani zásadní snížení účinné (tj. fakticky uplatňované) ochrany spotřebitele. K tomu by však zjevně došlo, jestliže by na místo absolutní neplatnosti vskutku nastoupila neplatnost (ve své podstatě) relativní, neboť pokud té se spotřebitel nedovolá, bude taková smlouva považována za platnou (srov. § 586 odst. 2 o. z.). Funkcí (účelem) povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele ovšem je rovněž ochrana společnosti jako celku (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

30. Relativní neplatnost právního jednání vymezuje § 586 odst. 1 o. z. jako neplatnost stanovenou na ochranu zájmu určité osoby, která jediná ji může namítnout. Pod takové vymezení tudíž neplatnost spotřebitelského úvěru podle § 87 odst. 1 z. s. ú. nelze podřadit, a to právě proto, že se nejedná o neplatnost, jež má chránit (toliko) zájem určité osoby.

31. V těchto souvislostech je třeba hodnotit § 87 odst. 1 větu druhou z. s. ú. jako ustanovení svou povahou pořádkové, jež nic nemění na tom, že právní jednání spočívající v uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 věty druhé z. s. ú., je neplatné absolutně, tedy od samého počátku, přičemž k této neplatnosti je soud povinen přihlédnout i bez návrhu (námitky spotřebitele), a to pro rozpor se zákonem a veřejným pořádkem.

32. V případě neplatnosti podle ustanovení § 87 odst. 1 věty první z. s. ú. je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (§ 87 odst. 1 věta třetí z. s. ú.).

33. Podle § 2991 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

34. Podle § 1958 odst. 2 o. z., neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.

35. Podle § 1970 o. z., po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

36. V daném případě žalobkyně při posuzování schopnosti žalovaného splácet úvěr vycházela dle skutkového závěru soudu z k datu poskytnutí úvěru provedené lustrace žalovaného, doložené výše příjmů žalovaného a skutečností uvedených žalovaným, přičemž výše příjmů žalovaného byla žalobkyní při posuzování úvěruschopnosti bez dalšího vysvětlení povýšena o 2 600 Kč. Je zřejmé, že takto zjištěná, resp. posuzovaná, výše čistého příjmu dlužníka byla ovlivněna omezeným množstvím podkladů (bez doložení např. pracovní smlouvy s určením výše mzdy, resp. celkových pravidelných příjmů apod.), a ve svém důsledku nevypovídá ničeho o skutečné ekonomické situaci žalovaného, zvláště s ohledem ke skutečnostem zjištěným z výpisu účtu žalovaného a rozporům v uvedených skutečnostech (neexistence dalších dluhů proti platbám jiné úvěrové společnosti, neodůvodněnému příjmu domácnosti, resp. jejich navýšení pro posuzování, atd.). Ze shora uvedeného vyplývá, že za těchto okolností se žalobkyně jednak měla podrobněji zabývat výší příjmů žalovaného, resp. tyto bezdůvodně pro posuzování nenavyšovat, a dále se měla podrobněji zabývat skutečnými výdaji žalovaného, a to zejména za situace, když žalovaný v době žádosti o posuzovaný úvěr zcela zřejmě splácel další úvěry, aniž by to žalobkyni uvedl. Žalobkyně takto nepostupovala a zkoumání úvěruschopnosti žalovaného bylo ze strany žalobkyně nedostatečné, neboť jeho cílem zjevně bylo pouze formálně dostát liteře zákona ukládající žalobkyni povinnost úvěruschopnost dlužníka zkoumat. Protože žalobkyně nedostála požadavku odborné péče při zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, je úvěrová smlouva neplatná (§ 87 odst. 1 z. s. ú., § 580 a § 588 o. z.).

37. Z důvodu neplatnosti úvěrové smlouvy posoudil soud právní vztah mezi účastníky jako vztah z bezdůvodného obohacení (§ 2991 o. z.). Žalovaný je proto povinen bezdůvodné obohacení odpovídající dočasně poskytnutým prostředkům vydat žalobkyni (§ 2991 odst. 1 o. z.), soud mu tak uložil, aby zaplatil žalobkyni částku 10 713 Kč, tj. čerpanou částku úvěru ve výši 14 689 Kč, mínus celkové úhrady žalovaným ve výši celkem 3 976 Kč, s úrokem z prodlení tak jak byl vyčíslen v prvém výroku tohoto rozsudku, dle lhůty k plnění určeném ve výzvě ke splnění ze dne 1. 12. 2020, kterou v kontextu právního názoru soudu tento posoudil jako výzvu k vydání bezdůvodného obohacení. Vzhledem k tomu, že žalovaný nezaplatil dlužnou částku ve lhůtě splatnosti, ocitl se s placením dluhu v prodlení a soud proto žalobkyni přiznal i úroky z prodlení (§ 1970 o. z.) ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. ve výši zákonné ke dni 22. 12. 2020, tj. ode dne následujícího po lhůtě stanovené ve výzvě žalobkyně.

38. Ve zbytku soud žalobu zamítl, když v tomto rozsahu převyšuje bezdůvodné obohacení žalovaného (výrok II.).

39. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 694,88 Kč, přičemž tato částka představuje 9,44 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 54,72 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 45,28 %, při vyčíslení předmětu řízení včetně příslušenství k datu rozhodnutí částkou 22 531,34 Kč z nějž bylo žalobkyni přiznáno 12 328,09 Kč). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 802 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „a. t.”), z tarifní hodnoty ve výši 20 049,75 Kč sestávající z částky 300 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t., z částky 300 Kč za jednoduchou výzvu k plnění dle § 11 odst. 2 písm. h) a. t., z částky 300 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. a z částky 1 940 Kč za účast na jednání soudu dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a paušální náhrady výdajů ve výši 300 Kč dle § 14b odst. 5 písm. b) a. t., v souvislosti s cestou realizovanou dne 19. 10. 2022 náhrada 1 980,64 Kč za 184 ujetých km v částce 1 380,64 Kč (44,50 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 511/2022 Sb. při průměrné spotřebě 6,3 l [číslo] km a 4,70 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 511/2021 Sb.) podle § 13 a. t. a náhrada za ztrátu času v trvání 6 × 30 minut v částce 600 Kč podle § 14 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 5 420,64 Kč ve výši 1 138,33 Kč. Soud naopak nepřiznal žalobkyni náhradu nákladů za podání ze dne 20. 9. 2022, kterým byla doplňována a upřesňována žaloba, když žaloba měla již při svém podání obsahovat dostatečné vylíčení všech rozhodných skutečností a jejich dodatečné doplňování neshledal soud z hlediska náhrady nákladů za účelné. Výši odměny za zastupování určil soud podle § 14b odst. 1 a. t., neboť žalobkyně, jíž byla přiznána náhrada nákladů řízení, podala návrh na zahájení řízení na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně touž žalobkyní ve skutkově i právně obdobných věcech, jak je soudu známo z rozhodovací praxe, předmětem řízení je peněžité plnění a tarifní hodnota nepřevyšuje 50 000 Kč.

40. Podle § 149 odst. 1 o. s. ř. soud rozhodl o povinnosti zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám právního zástupce. Lhůtu ke splnění rozsudkem uložených povinností určil soud třídenní podle § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť pro uložení lhůty jiné neshledal důvod.