22 C 188/2021

Plný text

Okresní soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem Mgr. Martinem Chládkem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení částky 30 000 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 20 100 Kč s úrokem z prodlení ročně z částky 20 100 Kč od 2. 7. 2015 do 31. 12. 2017 ve výši 7,05%, od 1. 1. 2018 do 30. 6. 2018 ve výši 7,5%, od 1. 7. 2018 do 31. 12. 2018 ve výši 8%, od 1. 1. 2019 do 30. 6. 2019 ve výši 8,75%, od 1. 7. 2019 do 30. 6. 2020 ve výši 9%, od 1. 7. 2020 do 30. 6. 2021 ve výši 7,25%, od 1. 7. 2021 do 31. 12. 2021 ve výši 7,5%, od 1. 1. 2022 do 26. 1. 2022 ve výši 10,75% a dále do zaplacení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou zvýšené o sedm procentních bodů platné k prvnímu dni kalendářního pololetí, v němž trvá prodlení dlužníka, a to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se co do zaplacení 9 900 Kč a úroku v částce 10 980 Kč zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 486,38 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

1. Předmětem řízení je nárok žalobkyně na zaplacení částky 30 000 Kč s příslušenstvím. Dle tvrzení strany žalující tento nárok vznikl z titulu nesplacené půjčky poskytnuté právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba], [IČO], žalovanému na základě smlouvy o půjčce [číslo] uzavřené dne 18. 5. 2008, podle níž byla žalovanému poskytnuta půjčka ve výši 30 000 Kč, které žalovaný převzal hotově v den uzavření smlouvy a zavázal se částku vrátit ve výši 50 880 Kč (půjčka ve výši 30 000 Kč, souhrnný poplatek ve výši 20 880 Kč), když půjčka měla být splácena v hotovosti v 53 pravidelných týdenních splátkách po 960 Kč, splácených v hotovosti, když však žalovaný zaplatil pouze 9 900 Kč. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 19. 6. 2015 a 24. 8. 2018 byla pohledávka postoupena žalobkyni, což bylo oznámeno žalovanému, po kterém žalobkyně nárokuje částku odpovídající poskytnuté jistině, jak jí byl dluh postoupen po započítání provedených plateb na úrok, dlužnou část souhrnného poplatku jako úrok ve výši 10 980 Kč, a zákonný úrok z prodlení od 2. 7. 2015 z nesplacené jistiny.

2. Žalovaný se k žalobě přes výzvu soudu nevyjádřil a k jednání se ač řádně předvolán bez omluvy nedostavil. Z nařízeného jednání se omluvila též žalobkyně, a proto soud jednal v nepřítomnosti účastníků (§ 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu - dále jen „o. s. ř.”).

3. Z předložených listinných důkazů zjistil soud následující:

4. Z výpisu z obchodního rejstříku přechodného věřitele s překladem ze dne 6. 12. 2017 (na č. l. 47-52) a výpisu z obchodního rejstříku žalobkyně s překladem ze dne 17. 5. 2016 (na č. l. 86-93) soud zjistil, že se jedná o zahraniční právnické osoby, totožné s osobami postupitelů a postupníků ve smlouvě o postoupení pohledávek ze dne 17. 6. 2015 s přílohami (na č. l. 59, 60, 66-85) a především jak bylo postoupení pohledávky oznámeno žalovanému postupně oznámením o postoupení pohledávky ze dne 25. 6. 2015 (na č. l. 53) a oznámením o postoupení pohledávky ze dne 17. 9. 2018 (na č. l. 62), které byly žalovanému odeslány, jak soud zjistil z podacího„ hároku“ - archu (na č. l. 57) a ze dne 19. 9. 2018 (na č. l. 56).

5. Ze smlouvy o půjčce [číslo] ze dne 18. 5. 2008 (na č. l. 61) soud zjistil, že tuto uzavřel dne 18. 5. 2008 [právnická osoba] s žalovaným v [obec] a žalovanému na základě smlouvy poskytl v hotovosti částku 30 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal ve výši 50 880 Kč (půjčka ve výši 30 000 Kč, souhrnný poplatek ve výši 20 880 Kč), když půjčka měla být splácena v hotovosti v 53 pravidelných týdenních splátkách po 960 Kč, splácených v hotovosti. Bližší účel souhrnného poplatku či popis konkrétního protiplnění náležejícího žalovanému za jeho zaplacení smlouva neobsahovala.

6. Výzvou před podáním žaloby ze dne 3. 9. 2019 (na č. l. 63) žalobkyně žalovaného vyzvala před podáním žaloby prostřednictvím právního zástupce k zaplacení žalované částky. Výzva byla žalovanému odeslána, jak soud zjistil z podacího archu ze dne 4. 9. 2019 (na č. l. 58).

7. Z výpisu ČNB o výši úroku spotřebitelských úvěrů v rozhodné době – ARAD (na č. l. 111) soud zjistil, že výše úroků spotřebitelských úvěrů domácností činila v období uzavření smlouvy, v květnu 2008, 13,41 %, přičemž nejvyšší míře úročení v daném období dosahovaly úvěry kreditních karet s výší úroků 20,94 %.

8. Z blanketní smlouvy o půjčce se smluvními podmínkami (na č. l. 64-65) soud pro věc nezjistil ničeho podstatného, neboť blanketní smlouvu nelze bez dalšího spojit s předmětem řízení.

9. Na základě zjištění učiněných z předložených listin dospěl soud k závěru o skutkovém stavu ve věci samé, že společnost [právnická osoba] (dále též jen„ [anonymizováno]“) uzavřela s žalovaným dne 18. 5. 2008 písemně smlouvu o půjčce, na základě které poskytla žalovanému částku 30 000 Kč a žalovaný se zavázal tuto částku vrátit spolu se souhrnným poplatkem ve výši 20 880 Kč. Žalovaný se zavázal zaplatit původní věřitelce půjčenou částku spolu s poplatkem, tj. celkem 50 880 Kč, v 53 pravidelných týdenních splátkách po 960 Kč, splácených v hotovosti, první splátka byla splatná 7. den od uzavření smlouvy. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 19. 6. 2015 a 24. 8. 2018 byla pohledávka postoupena žalobkyni, žalobkyně žalovanému postoupení pohledávky oznámila. Na pohledávku bylo žalovaným zaplaceno 9 900 Kč, a dále již ničeho, když žalovaný neuvedl ani neprokázal, že by na žalované nároku uhradil více, a to přes výzvu žalobkyně před podáním žaloby ze dne 3. 9. 2019, kterou vyzvala žalovaného k zaplacení dlužné pohledávky identifikované s podepsanou smlouvou. Dle časových řad ARAD vedených ČNB činily průměrné úroky spotřebitelských úroků v daném období 13,41 % ročně a nejvíce úročenými byly v daném období úvěry z kreditních karet, úročené průměrným úrokem 20,94 %.

10. Pro hmotněprávní posouzení vztahu mezi účastníky a další úvahy soud postupoval podle úpravy účinné do 31. 12. 2013, a to s ohledem na okamžiku vzniku právního poměru mezi účastníky před tímto datem (srov. § 3028 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku).

11. Podle § 657 zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, dále jen „obč. zák.“, smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu.

12. Podle § 658 odst. 1 obč. zák., při půjčce peněžité lze dohodnout úroky.

13. Podle § 3 odst. 1 obč. zák., výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.

14. Podle § 39 obč. zák., neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.

15. Nejvyšší soud ČR v rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 ze dne 15. 12. 2004 dospěl k závěru, že:„ občanský zákoník a ani jiné právní předpisy výslovně nestanoví, do jaké výše lze při peněžité půjčce sjednat úroky. Rovněž u dohody o úrocích při peněžité půjčce totiž platí ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., podle něhož výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Nemohou být žádné pochybnosti o tom, že nepřiměřeně vysoké úroky sjednané při peněžité půjčce jsou obecně považovány za odporující obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu, a že tedy jsou v rozporu s dobrými mravy. Požadavek na nepřiměřené smluvní úroky současně naplňuje skutkovou podstatu trestného činu lichvy, a to za předpokladu, že jde (má jít) o plnění, jehož hodnota je k hodnotě vzájemného plnění v hrubém nepoměru, a že věřitel přitom zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti nebo rozrušení dlužníka (srov. § 253 trestního zákona) Dohoda, kterou byly při peněžité půjčce sjednány nepřiměřeně vysoké úroky, je neplatná (§ 39 obč. zák.), když je v rozporu se zákonem.

16. V dané věci soud dospěl k závěru, že sjednaná výše úroků ve smlouvě o půjčce byla v rozporu s dobrými mravy, vycházel zejména ze skutečnosti, že je poměrně nejasné, co částka označená jako„ souhrnný poplatek“ ve skutečnosti představuje, a je proto nutné jej právně hodnotit jako cenu půjčky - úrok. Z těchto závěrů pak lze dovozovat, že půjčka byla sjednána se sjednáním úroků z půjčené částky ve výši přes 60 % ročně (přesně 69,6 % půjčené jistiny na období 53 týdnů), a to bez bližšího odůvodnění výše tohoto úroku. Dále má soud za to, že v souladu s dobrými mravy při sjednávání úroků při peněžité půjčce by bylo takové jednání věřitele, které by vedlo k sjednání úroků s přiměřenou výší a to i v případě, že dlužník uzavírá smlouvu o půjčce v situaci pro něj obtížné. Soudy ve své rozhodovací praxi pak dovodily, že nepřiměřenou, a tedy odporující dobrým mravům je zpravidla taková výše úroků sjednaná ve smyslu ustanovení § 658 odst. 1 obč. zák., která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček.

17. Soud pro další závěry vycházel z toho, že je obecně známé, že výše úroků u krátkodobých spotřebitelských úvěrů v zásadě nepřesahovala v době uzavření smluv 21 % ročně, resp. dle časových řad ARAD ČNB činila průměrně 13,41 %. V projednávané dohodnutá výše úroků (ve výši přes 60 % ročně) podstatně přesahuje horní hranici této obvyklé úrokové míry, což vede soud k závěru, že šlo o ujednání, které je v rozporu s dobrými mravy, a tedy ve smyslu ustanovení § 39 obč. zák. neplatné.

18. Podle ustanovení § 41 obč. zák. vztahuje-li se důvod neplatnosti jen na část právního úkonu, je neplatnou jen tato část, pokud z povahy právního úkonu nebo z jeho obsahu anebo z okolností, za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu.

19. Soud v daném případě dospěl k závěru, že ujednání o úrocích s ohledem na formulaci celé smlouvy a její podobu nelze oddělit od ostatního obsahu a je třeba mít za to, že neplatnou je celá smlouva.

20. S ohledem na to, že v řízení bylo prokázáno, že žalovaný převzal částku 30 000 Kč a z této částky uhradil pouze 9 900 Kč, má soud za to, že je třeba dospět k závěru, že na straně žalovaného došlo k bezdůvodnému obohacení ve zbytku poskytnutých částek.

21. Podle § 451 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.

22. Žalovaný přijal plnění z neplatného právního úkonu, svou povinnost toto plnění vydat v částce 20 100 Kč nesplnil a v této částce soud shledal podanou žalobu důvodnou, ve zbytku pak byla žaloba s ohledem na shora uvedené závěry jako nedůvodná zamítnuta.

23. Pokud jde o příslušenství, soud s ohledem na neplatnost celé smlouvy dospěl k závěru, že žalovaný si byl přes neplatnost smlouvy vědom, do kdy má žalobkyni poskytnutou částku zcela splatit, a nejpozději se splatnostní poslední splátky se tak dostal z celou poskytnutou částkou do prodlení s plněním dlužné částky, a proto soud přiznal žalobkyni od tohoto dne zákonný úrok z dlužné částky, kterou žalovaný nesplatil a ve zbytku úrok a úrok z prodlení jako nedůvodný zamítl, spolu s jistinou, která nebyla odůvodněna bezdůvodným obohacením (žalovaný nesplacený souhrnný poplatek – úrok a již splacená část bezdůvodného obohacení). Soud byl v určení výše zákonného úroku z prodlení limitován návrhem žalobkyně, která požadovala zákonný úrok z prodlení až od 2. 7. 2015, byť se žalovaný dostal do prodlení dříve, neboť soud nemohl přiznat více, než bylo žalováno (§ 153 odst. 2 o. s. ř.).

24. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 486,38 Kč, přičemž tato částka představuje 18,34 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 59,17 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 40,83 %, když pro určení úspěchu ve věci soud vyčíslil předmět řízení včetně příslušenství k datu rozhodnutí částkou 51 143,84 Kč, z níž bylo žalobkyni přiznáno 30 263,84 Kč). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1 200 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 30.000 Kč sestávající z částky 300 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t., z částky 300 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. a z částky 300 Kč za výzvu k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející návrhu ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 200 Kč ve výši 252 Kč. Výši odměny za zastupování určil soud podle § 14b odst. 1 a. t., neboť žalobkyně, jíž byla přiznána náhrada nákladů řízení, podala návrh na zahájení řízení na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně touž žalobkyní ve skutkově i právně obdobných věcech, jak je soudu známo z rozhodovací praxe, předmětem řízení je peněžité plnění a tarifní hodnota nepřevyšuje 50 000 Kč.

25. Podle § 149 odst. 1 o. s. ř. soud rozhodl o povinnosti zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám právního zástupce. Lhůtu ke splnění rozsudkem uložených povinností určil soud třídenní podle § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť pro uložení lhůty jiné neshledal důvod.