22 C 202/2025

Plný text

Okresní soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem Mgr. Martinem Chládkem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně se sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta se sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 22 251,81 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen žalobkyni zaplatit částku 10 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 10 000 Kč od 28. 3. 2025 do zaplacení. a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se co do zaplacení částky 12 251,81 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 10 392,80 Kč od 30. 4. 2024 do 27. 3. 2025 a z částky 392,80 Kč od 28. 3. 2025 do zaplacení částečně zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Předmětem řízení, jak byl uplatněn žalobou podanou dne 8. 4. 2025, byl nárok žalobkyně na zaplacení 22 251,81 Kč s příslušenstvím. Dle žalobkyně tento nárok vznikl z titulu spotřebitelského úvěru, když žalovaný dne 26. 10. 2023 uzavřel po prověření jeho schopnosti úvěr splácet s žalobkyní smlouvu o úvěru č. , hodnota, , prostřednictvím prostředků elektronické komunikace, na základě které poskytl právní předchůdce dne 26. 10. 2023 žalovanému jistinu ve výši 10 000 Kč, převedenou na bankovní účet žalovaného, kterou se žalovaný zavázal právnímu předchůdci vrátit spolu s příslušenstvím a poplatky dohodnutým způsobem do 17. 4. 2025, což neučinil. K prověření schopnosti žalovaného splácet poskytnutý úvěr před jeho poskytnutím žalobkyně neuvedla ničeho konkrétního. Žalobkyně domáhá zaplacení dlužné jistiny spolu s úrokem z prodlení, konkrétně jistiny 10 000 Kč, poplatku za vyplacení tranší úvěru 199 Kč, smluvního úroku 11 643,86 Kč, poplatku za službu „Presto“ 165 Kč a za službu „Informační SMS servis“ 28;80 Kč; dále úhrady smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z dlužné částky za prvních 90 dnů, ve výši 215,15 Kč; a dále zákonného úroku z prodlení z částky 10 392,80 Kč od 30. 4. 2024 do zaplacení ve výši 14,75 % ročně. Pro případ, že by soud neměl nárok žalobkyně na zaplacení dlužné částky z titulu smlouvy o úvěru za prokázaný, požadovala žalobkyně, aby soud tento nárok v části jistiny žalované částky posoudil jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení na straně žalovaného, na jehož bankovní účet byla původním věřitelem dlužná částka převedena.

2. Žalovaný zůstal po celou dobu neaktivní a přes výzvu soudu se k žalobě nevyjádřil.

3. Soud ve věci nařídil jednání na den 25. 8. 2025, na které se žalovaný, ač řádně předvolán, bez omluvy nedostavil a žalobkyně se z jednání omluvila, a proto soud věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků, jen na základě obsahu spisu a předložených listinných důkazů (§ 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu - dále jen „o. s. ř.”).

4. Z předložených listin soud zjistil následující dílčí skutečnosti:

5. Ze smlouvy o spotřebitelském revolvingovém úvěru ze dne 26. 10. 2023 č. , hodnota, ze dne 26. 10. 2023 soud zjistil, že žalovaný a žalobkyně způsobem elektronické komunikace na dálku, prostřednictvím webových stránek (www., Anonymizováno, .cz) jednali o poskytnutí spotřebitelského úvěru žalovanému až do výše 80 000 Kč s RPSN 1 685,80 %, který měl být žalovaným splacen nejpozději do 18. 4. 2025. Smlouva obsahuje signaci za žalobkyni s poznámkou „podepsáno elektronicky dne 26. 10. 2023 a za žalovaného, resp. klienta, obsahuje poznámku „Tímto podepisuji dne 26. 10. 2023 Klient“. Listina Autorizace ověření totožnosti ze dne 26. 10. 2023 pak obsahuje informaci, že totožnost spotřebitele byla autorizována prostřednictvím služby BankID od společnosti , právnická osoba, ., protiúčet: , Jméno žalovaného, , č. účtu, (uvedený též v předložené smlouvě), nikoliv pak už jakýkoliv identifikátor, nebo jiný způsob pro ověření jejího původu, anebo spojení s předloženou smlouvou. Při jednání o poskytnutí úvěru měla žalobkyně k dispozici též fotokopii občanského průkazu žalovaného (přední strany) a činila součástí smluvního ujednání údaje o poskytovateli spotřebitelského úvěru a všeobecné obchodní podmínky ze dne 1. 6. 2023 a souhlas se zpracováním osobních údajů. Úvěr pak měl být splácen dle předpisu denních splátek za období od 27. 10. 2023 do 4. 1. 2024.

6. Z listiny výpis o posouzení úvěruschopnosti u společnosti , právnická osoba, soud zjistil, že žalovaný zřejmě při jednání o poskytnutí předmětného úvěru žalobkyni zřejmě sdělil, že žije sám, má měsíční výdaje 18 000 Kč, z toho na půjčky 6 000 Kč, na bydlení 7 000 Kč a ostatní 5 000 Kč, přičemž jeho příjem činí 38 000 Kč, k čemuž žalobkyně však počítala s jeho ověřeným příjmem ve výši 55 900 Kč, dle listiny „Identifikované příjmy“ ověřeným z bankovních výpisů (bez konkretizace či jejich předložení) nebo jiným způsobem (bez konkretizace)

7. Ze sdělení banky ze dne 14. 7. 2025 soud zjistil, že účet číslo , č. účtu, byl v rozhodnou dobu účtem žalovaného; na tento účet byla žalovanému dne 26. 10. 2023 od žalobkyně připsána částka 10 000 Kč, a to s poznámkou: „Vaše , Anonymizováno, Půjčka“, jak soud zjistil z výpisu z účtu žalovaného za období 1. 9. 2023 do 30. 11. 2023 a jak tomu též odpovídá „Přehled bankovních transakcí ze dne 26. 10. 2023“ předložený žalobkyní. Z uvedeného výpisu z účtu dále plyne, že žalovaný čerpal, resp. splácel, za toto období před poskytnutím částky od žalobkyně též značné množství dalších spotřebitelských úvěrů; pravidelný příjem či vydání žalovaného naopak nelze z výpisu jednoznačně určit.

8. Z listiny „Upozornění na prodlení v délce 145 dní ze dne 18. 4. 2024“ soud zjistil, že touto zřejmě žalobkyně žalovaného vyzývala k zaplacení dlužné částky, přičemž z listiny již neplyne, zda byla žalovanému také odeslána.

9. Z výzvy k úhradě před podáním žaloby ze dne 19. 3. 2025 soud zjistil, že touto zřejmě žalobkyně žalovaného vyzývala k zaplacení dlužné částky a později nárokované částky před podáním žaloby, a to do tří dnů, přičemž dle podacího lístku ze dne 19. 3. 2025 byla tato listina tohoto dne žalovanému odeslána.

10. Z listiny obecné principy posuzování a filozofie Společnosti soud nezjistil pro posouzení věci žádné konkrétní skutečnosti.

11. Na základě zjištění učiněných z provedeného dokazování dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu ve věci samé:

12. Žalovaný dne 26. 10. 2023 jednal žalobkyní o uzavření smlouvy o úvěru č. , hodnota, , způsobem elektronické komunikace na dálku, prostřednictvím webových stránek žalobkyně (www., Anonymizováno, .cz), byť nebylo prokázáno, že obsah uzavřené smlouvy odpovídal obsahu smlouvy předložené soudu žalobkyní, načež mu byla žalobkyní téhož dne na účet zaplacena jistina 10 000 Kč, kterou se měl smlouvou zavázat žalobkyni vrátit spolu s příslušenstvím dohodnutým způsobem nejpozději do 18. 4. 2025, což neučinil, když ničeho takového v řízení netvrdil ani neprokázal. Výzvou ze dne 19. 3. 2025 žalobkyně žalovaného též vyzvala k zaplacení dlužné pohledávky a jejího příslušenství do tří dnů, tedy do 27. 3. 2025, když soud má zato, že tato výzva byla doručena dne 24. 3. 2025 (dle podacího lístku odesláno 19. 3. 2025).

13. Naopak soud nevzal za dostatečná konkrétní tvrzení žalobkyně uvedená ohledně prověření schopnosti žalovaného splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr a taková skutečnost nevyplynula ani z provedeného dokazování, když z předložených listinných důkazů soud zjistil toliko obecné konstatování žalovaného ve smlouvě o zápůjčce, že s ohledem na své poměry je schopen sjednané splátky hradit, aniž by bylo prokázáno, že žalobkyně nějakým reálným způsobem takovou skutečnost ověřovala či zkoumala. Žalobkyně se vzdala svou neúčastí na jednání dobrodiní výzvy o nedostatcích svých tvrzení a jejich doložení ohledně schopnosti žalovaného úvěr řádně splácet a uzavření předložené úvěrové smlouvy (§ 118a odst. 1 a 3 o. s. ř.).

14. Po právní stránce soud vztah mezi žalobkyní a žalovaným nicméně přesto primárně hodnotil jako právní vztah ze smlouvy o zápůjčce dle § 2390 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), a příslušných ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZSÚ“), jenž nabyl účinnosti dne 1. 12. 2016; srov. především § 2 odst. 1 a 2 a § 3 odst. 1 písm. a) a d) ZSÚ.

15. Dle § 2390 o. z., přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.

16. Dle § 1879 o. z., věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). Dle § 1880 odst. 1 o. z. postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění. Aktivní legitimace žalobkyně tak vyplývá z platně uzavřené smlouvy o postoupení, resp. z oznámení právní předchůdce žalobkyně adresovaného žalovanému.

17. Podle ustanovení § 2991 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

18. Podle ustanovení § 1970 o. z., po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

19. Dle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

20. Podle § 86 odst. 1 ZSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

21. Při posuzování úvěruschopnosti žalovaného, tzn. jeho schopnosti splácet spotřebitelský úvěr, je poskytovatel spotřebitelského úvěru povinen postupovat s odbornou péčí (srov. § 75 ZSÚ).

22. Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 větou druhou ZSÚ, je smlouva neplatná (viz § 87 odst. 1 věta první ZSÚ).

23. Soud tedy – i s ohledem na závěry přijaté v nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 – nejprve zkoumal, zda žalobkyně, resp. její právní předchůdce, jako poskytovatel spotřebitelského úvěru, v rámci sjednávání úvěrové smlouvy s žalovanou splnila povinnost vyplývající z ustanovení § 86 ZSÚ.

24. V rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, Nejvyšší soud ČR konstatoval, že věřitel nedostojí své povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, v tehdy platném a účinném znění, vyjde-li jen z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, na čemž nic nemění ani fakt, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými ve smyslu tohoto zákonného ustanovení nejsou míněny informace získané jen od spotřebitele, což je možné dovodit již gramatickým a logickým výkladem tohoto zákonného ustanovení. Odborná péče předpokládá, že věřitel údaje, které mu dlužník uvedl, ověří, přičemž klíčová je také povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu (dle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu) a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.

25. Nejvyšší soud ČR, v odůvodnění téhož rozsudku, také připomněl, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejenom spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd.

26. V rozsudku ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018, Nejvyšší soud ČR dovodil, že i v režimu úpravy dané ustanovením § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. ve znění před novelou provedenou zákonem č. 43/2013 Sb. má nesplnění povinnosti poskytovatelem úvěru řádně prověřit spotřebitelovu schopnost úvěr splatit důsledky v podobě absolutní neplatnosti takto uzavřené smlouvy, tedy neplatnosti od samého počátku, které se spotřebitel nemusí nijak dovolávat.

27. Byť prostý gramatický výklad ustanovení § 86 a § 87 v rozhodné době (a dosud) platného a účinného zákona o spotřebitelském úvěru (ZSÚ) by mohl (zdánlivě) směřovat k závěru, že poskytovateli spotřebitelského úvěru k řádnému splnění povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele postačí, pokud od něj zjistí a následně odborně vyhodnotí relevantní informace, soud je přesvědčen, že přijetí nové právní úpravy nic nezměnilo na povinnosti poskytovatele tyto informace ověřit způsobem popsaným Nejvyšším soudem ČR v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018.

28. Povinnost ověřit informace získané od spotřebitele totiž lze dovodit logickým i teleologickým výkladem těchto ustanovení ZSÚ. Je-li poskytovatel povinen při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí (srov. § 75 ZSÚ) a má-li od spotřebitele získat spolehlivé informace, jak vyžaduje § 86 odst. 1 ZSÚ, nemůže se ověření informací, které mu spotřebitel sdělil, vyhnout. Ničím nepodložená důvěra v to, co spotřebitel poskytovateli při sjednávání úvěru sděluje, by byla postupem lehkovážným, nikoliv odborným. Informace, jež spotřebitel poskytovateli toliko sdělí (a nedoloží), nepochybně nelze považovat za informace spolehlivé, nýbrž pouze za informace tvrzené, nepodložené.

29. Nadto je namístě konstatovat, že účelem přijetí nové právní úpravy (obsažené v příslušných ustanoveních ZSÚ) jistě nebylo zmírnění povinností poskytovatelů spotřebitelských úvěrů při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, resp. výrazné usnadnění jejich postupu a fakticky (nevyhnutelně) zvýšení počtu spotřebitelských úvěrů sjednaných bez náležitého ověření, zda je spotřebitel schopen takový úvěr splácet (a splatit). Tedy nejen logický, ale také teleologický výklad ZSÚ vede k závěru, že na obsahu (rozsahu) dosavadní, rozhodovací praxí Nejvyššího soudu ČR upřesněné povinnosti poskytovatele řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele před sjednáním spotřebitelského úvěru nic nezměnila ani současná právní úprava (§ 86 odst. 1 ZSÚ).

30. Přestože § 87 odst. 1 věta druhá ZSÚ stanoví, že námitku neplatnosti dle věty první tohoto ustanovení může uplatnit spotřebitel v tříleté promlčecí lhůtě, má soud za to, že je k této neplatnosti třeba přihlédnout i bez návrhu podle § 588 o. z. Komunitární i vnitrostátní právní řád České republiky stojí na zásadě ochrany spotřebitele jako ekonomicky slabší strany, konkretizované např. v ustanovení § 1810 a násl. o. z. Je-li tato zásada platnou součástí objektivního práva, musí být poskytnutá ochrana účinná, nikoliv jen formálně umožněná, nadto ve společenské realitě, která se vyznačuje vysokou pasivitou dlužníků sjednávajících (většinou nebankovní) úvěry tohoto typu a zároveň nízkou úrovní právního vědomí (a to již nejenom) na straně takových dlužníků, v jejímž důsledku ani v řízení aktivní dlužník zpravidla nevznese námitku neplatnosti úvěrové smlouvy. Obecné právní zásady „bdělým náležejí práva“ a „neznalost zákona neomlouvá“ ovšem v těchto případech musí ustoupit (ve své povaze zvláštní) zásadě ochrany spotřebitele - alespoň má-li tato ochrana být účinná a nikoliv pouze formálně deklarovaná. Ostatně právě neznalost práva může být příčinou (jednou z příčin) dlužnické pasivity.

31. Závěr soudu o povinnosti přihlédnout k neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru i bez námitky dlužníka (spotřebitele) také podporuje teleologický výklad nové právní úpravy (ZSÚ). Smyslem a účelem přijetí nové právní regulace totiž jistě nebylo ani zásadní snížení účinné (tj. fakticky uplatňované) ochrany spotřebitele. K tomu by však zjevně došlo, jestliže by na místo absolutní neplatnosti vskutku nastoupila neplatnost (ve své podstatě) relativní, neboť pokud té se spotřebitel nedovolá, bude taková smlouva považována za platnou (srov. § 586 odst. 2 o. z.). Funkcí (účelem) povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele ovšem je rovněž ochrana společnosti jako celku (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

32. Relativní neplatnost právního jednání vymezuje § 586 odst. 1 o. z., jako neplatnost stanovenou na ochranu zájmu určité osoby, která jediná ji může namítnout. Pod takové vymezení tudíž neplatnost spotřebitelského úvěru podle § 87 odst. 1 ZSÚ nelze podřadit, a to právě proto, že se nejedná o neplatnost, jež má chránit (toliko) zájem určité osoby.

33. V těchto souvislostech je třeba hodnotit § 87 odst. 1 větu druhou ZSÚ jako ustanovení svou povahou pořádkové, jež nic nemění na tom, že právní jednání spočívající v uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 věty druhé ZSÚ, je neplatné absolutně, tedy od samého počátku, přičemž k této neplatnosti je soud povinen přihlédnout i bez návrhu (námitky spotřebitele).

34. V případě neplatnosti podle ustanovení § 87 odst. 1 věty první ZSÚ je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (§ 87 odst. 1 věta třetí ZSÚ).

35. Dle názoru soudu v daném případě žalobkyně nedostála povinnosti stanovené ZSÚ, resp. žalobkyně dostatečně konktrétně netvrdila ani neprokázala, že by jim dostála, tedy nepostupovala s odbornou péčí při posouzení schopnosti žalovaného splácet poskytnuté finanční prostředky, když vzhledem ke skutkovým závěrům soudu zřejmě nezkoumala schopnost žalovaného finanční prostředky splácet, nebo z případného zkoumání nevyvodila správný závěr o neschopnosti žalovaného úvěr splácet. S ohledem na shora uvedené je tak nutno na dotčenou smlouvu hledět jako na neplatnou.

36. Vzhledem k tomu, že smlouva o zápůjčce nebyla uzavřena platně, když žalobkyně jako poskytovatel spotřebitelského úvěru nedostála odborné péče náležitě zjistit schopnost žalovaného splácet poskytnutou půjčku, ale bylo prokázáno, že žalovanému byla poskytnuta částka 10 000 Kč, má žalobkyně nárok na vrácení bezdůvodného obohacení v této výši podle § 2991 odst. 2 o. z. Protože žalovaný na zápůjčku doposud ničeho nezaplatil (ničeho takového v řízení netvrdil ani neprokazoval), uložil soud žalovanému povinnost k zaplacení odpovídající výši poskytnuté celkové finanční částky, a to z titulu bezdůvodného obohacení. Soud při tom vzal v úvahu, že pohledávka mohla narůst o příslušenství, když sice smlouva o zápůjčce mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným nebyla platně uzavřena, a nemohla být ani stanovena splatnost vrácení poskytnutých peněžních prostředků, ale žalovaný tak byl povinen dle § 1958 odst. 2 o. z. splnit dluh bez zbytečného odkladu poté, kdy byl o plnění věřitelem požádán. Jak bylo v řízení prokázáno, žalovaný byl vyzván k zaplacení dlužné pohledávky výzvou odeslanou mu 19. 3. 2025, tedy má soud za to, že výzva byla žalovanému doručena nejpozději dne 24. 3. 2025 (§ 573 o. z.), a mohl proto na základě výzvy dobrovolně plnit do dne 27. 3. 2025. Ode dne následujícího tak byl žalovaný v prodlení a byl by povinen hradit žalobkyni úrok z prodlení dle § 1970 o. z. ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.

37. S ohledem na shora uvedené tak soud uložil tímto rozsudkem žalovanému k zaplacení žalobkyni, jako právnímu nástupci právního předchůdce, částku odpovídající bezdůvodnému obohacení se zákonným úrokem ve výši, v jaké byl odůvodněn výzvou k zaplacení bezdůvodného obohacení. Naopak soud zamítl žalobu v části nároků a zákonného úroku z prodlení neodůvodněného z titulu bezdůvodného obohacení.

38. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, když žalovaný byl ve věci procesně úspěšnější (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 56,56 % a úspěchu žalobkyně v rozsahu 43,44 %), avšak v řízení mu zjevně žádné náklady řízení nevznikly.

39. Lhůtu ke splnění rozsudkem uložených povinností určil soud třídenní podle § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť pro uložení lhůty jiné neshledal důvod.