22 C 258/2025

Plný text

Okresní soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem Mgr. Martinem Chládkem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně se sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta se sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 17 395 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 12 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 12 000 Kč od 15. 4. 2025 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 5 395 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 17 395 Kč od 24. 2. 2024 do 14. 4. 2025 a s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 5 395 Kč od 15. 4. 2025 do zaplacení zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 490,57 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

1. Předmětem řízení, jak byl uplatněn žalobou podanou dne 26. 3. 2025, byl nárok žalobkyně na zaplacení 17 395 Kč s příslušenstvím. Dle žalobkyně tento nárok vznikl z titulu spotřebitelského úvěru, když žalovaný uzavřel s právním předchůdcem žalobkyně, společností , Anonymizováno, , právnická osoba, ., IČO , IČO, (dále jen „právní předchůdce“), smlouvu o úvěru prostřednictvím prostředků elektronické komunikace (webové stránky www., Anonymizováno, .cz), na základě které poskytl právní předchůdce žalovanému jistinu ve výši 12 000 Kč, převedené na bankovní účet žalovaného č. , č. účtu, dne 24. 1. 2024, kterou se žalovaný zavázal právnímu předchůdci vrátit spolu s příslušenstvím dohodnutým způsobem do 23. 2. 2024, což neučinil. K prověření schopnosti žalovaného splácet poskytnutý úvěr před jeho poskytnutím žalobkyně neuvedla ničeho konkrétního k posuzované věci. Právní předchůdce žalobkyně postoupil pohledávky z uzavřené úvěrové smlouvy smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 5. 3. 2025 na společnost , právnická osoba, ., IČO , IČO, , když žalobkyně nabyla pohledávku za žalovaným na základě smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne 5. 3. 2025 mezi ní a společností , právnická osoba, ., o čemž byl žalovaný informován přípisem, a proto se nyní žalobkyně domáhá zaplacení dlužné jistiny spolu s úrokem z prodlení, dále poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 5039,93 Kč, a úroku stanoveného dle smlouvy ve výši 355,07 Kč. Pro případ, že by soud neměl nárok žalobkyně na zaplacení dlužné částky z titulu smlouvy o úvěru za prokázaný, požadovala žalobkyně, aby soud tento nárok v části jistiny žalované částky posoudil jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení na straně žalovaného, na jehož bankovní účet byla původním věřitelem dlužná částka převedena.

2. Žalovaný zůstal po celou dobu neaktivní a přes výzvu soudu se k žalobě nevyjádřil.

3. Soud ve věci nařídil jednání na den 12. 11. 2025, na které se žalovaný, ač řádně předvolán, bez omluvy nedostavil a žalobkyně se z jednání omluvila, a proto soud věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků, jen na základě obsahu spisu a předložených listinných důkazů (§ 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu - dále jen „o. s. ř.”).

4. Z předložených listin soud zjistil následující dílčí skutečnosti:

5. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , Anonymizováno, ze dne 24. 1. 2024 soud zjistil, že žalovaný a právní předchůdce způsobem elektronické komunikace na dálku, prostřednictvím webových stránek právního předchůdce žalobkyně (webové stránky www., Anonymizováno, .cz) o poskytnutí spotřebitelského úvěru žalovanému ve výši 12 000 Kč s RPSN 9 057,82 %, který měl být žalovaným splacen do 30 dnů, jak odpovídá formuláři pro standardní (předsmluvní) informace o spotřebitelském úvěru.

6. Ze zprávy z banky ze dne 6. 10. 2025 soud zjistil, že účet číslo , č. účtu, byl v rozhodnou dobu účtem žalovaného, jak též odpovídá Informacím o vlastníkovi účtu, předloženým žalobkyní; na tento účet byla žalovanému dne 24. 1. 2024 od právního předchůdce žalobkyně připsána částka 12 000 Kč, a to s poznámkou: „, Anonymizováno, půjčka ze dne 2024-01-24“, jak soud zjistil z výpisu z účtu žalovaného za období 1. 12. 2023 až 31. 1. 2024 a jak tomu též odpovídá Potvrzení o provedení transakce ze dne 24. 1. 2024 předloženého žalobkyní. Z uvedeného výpisu z účtu dále plyne, že žalovaný čerpal za toto období před poskytnutím částky od právního předchůdce žalobkyně též jiný spotřebitelský úvěr ve výši 2 000 Kč, přičemž jeho pravidelný měsíční příjem a výdaje nejsou z výpisů zřejmé.

7. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 4. 3. 2025 včetně seznamu postoupených pohledávek, soud zjistil že pohledávka v souvislosti s platbou ze dne 24. 1. 2024, byla právním předchůdcem žalobkyně postoupena žalobkyni, což bylo žalovanému oznámeno v oznámení o postoupení pohledávky ze dne 6. 4. 2025 spolu s výzvou k zaplacení do tří dnů, před podáním žaloby, ze dne 6. 4. 2025, které byly dle podacího lístku ze dne 6. 4. 2025 téhož dne odeslány žalovanému.

8. Na základě zjištění učiněných z provedeného dokazování dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu ve věci samé: Žalovaný dne 24. 1. 2024 jednal s právním předchůdcem žalobkyně o uzavření smlouvy o úvěru č. , Anonymizováno, způsobem elektronické komunikace na dálku, prostřednictvím webových stránek právního předchůdce žalobce (www., Anonymizováno, .cz), byť nebylo prokázáno, že obsah uzavřené smlouvy odpovídal obsahu smlouvy předložené soudu žalobkyní, na což mu bylo právním předchůdcem téhož dne na účet zaplacena jistina 12 000 Kč, kterou se zavázal právnímu předchůdci vrátit spolu s příslušenstvím dohodnutým způsobem do 30 dnů, což neučinil, když ničeho takového v řízení netvrdil ani neprokázal. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 4. 3. 2025 postoupil právní předchůdce žalobkyně pohledávku z popsané úvěrové smlouvy žalobkyni, což bylo žalovanému oznámeno oznámením ze dne 6. 4. 2025. Výzvou ze dne 6. 4. 2025 žalobkyně žalovaného též vyzvala k zaplacení dlužné pohledávky a jejího příslušenství do tří dnů, tedy do 14. 4. 2025, když tato výzva byla doručena dne 9. 4. 2024 (dle podacího lístku odesláno 6. 4. 2025).

9. Naopak soud nevzal za dostatečná konkrétní tvrzení žalobkyně uvedená ohledně prověření schopnosti žalovaného splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr a taková skutečnost nevyplynula ani z provedeného dokazování, když z předložených listinných důkazů soud zjistil toliko obecné konstatování žalovaného ve smlouvě o zápůjčce, že s ohledem na své poměry je schopen sjednané splátky hradit. Žalobkyně se vzdala svou neúčastí na jednání dobrodiní výzvy o nedostatcích svých tvrzení a jejich doložení ohledně schopnosti žalovaného úvěr řádně splácet a vynaložení resp. účelnosti nákladů nárokovaných ve spojení s vymáháním pohledávky (§ 118a odst. 1 a 3 o. s. ř.).

10. Po právní stránce soud vztah mezi žalobkyní a žalovaným, hodnotí jako právní vztah ze smlouvy o zápůjčce dle § 2390 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), a příslušných ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZSÚ“), jenž nabyl účinnosti dne 1. 12. 2016; srov. především § 2 odst. 1 a 2 a § 3 odst. 1 písm. a) a d) ZSÚ.

11. Dle § 2390 o. z., přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.

12. Dle § 1879 o. z., věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). Dle § 1880 odst. 1 o. z. postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění. Aktivní legitimace žalobkyně tak vyplývá z platně uzavřené smlouvy o postoupení, resp. z oznámení právní předchůdce žalobkyně adresovaného žalovanému.

13. Podle ustanovení § 2991 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

14. Podle ustanovení § 1970 o. z., po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

15. Dle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

16. Podle § 86 odst. 1 ZSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

17. Při posuzování úvěruschopnosti žalovaného, tzn. jeho schopnosti splácet spotřebitelský úvěr, je poskytovatel spotřebitelského úvěru povinen postupovat s odbornou péčí (srov. § 75 ZSÚ).

18. Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 větou druhou ZSÚ, je smlouva neplatná (viz § 87 odst. 1 věta první ZSÚ).

19. Soud tedy – i s ohledem na závěry přijaté v nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 – nejprve zkoumal, zda žalobkyně, resp. její právní předchůdce, jako poskytovatel spotřebitelského úvěru, v rámci sjednávání úvěrové smlouvy s žalovanou splnila povinnost vyplývající z ustanovení § 86 ZSÚ.

20. V rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, Nejvyšší soud ČR konstatoval, že věřitel nedostojí své povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, v tehdy platném a účinném znění, vyjde-li jen z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, na čemž nic nemění ani fakt, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými ve smyslu tohoto zákonného ustanovení nejsou míněny informace získané jen od spotřebitele, což je možné dovodit již gramatickým a logickým výkladem tohoto zákonného ustanovení. Odborná péče předpokládá, že věřitel údaje, které mu dlužník uvedl, ověří, přičemž klíčová je také povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu (dle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu) a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze , právnická osoba, ), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.

21. Nejvyšší soud ČR, v odůvodnění téhož rozsudku, také připomněl, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejenom spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd.

22. V rozsudku ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018, Nejvyšší soud ČR dovodil, že i v režimu úpravy dané ustanovením § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. ve znění před novelou provedenou zákonem č. 43/2013 Sb. má nesplnění povinnosti poskytovatelem úvěru řádně prověřit spotřebitelovu schopnost úvěr splatit důsledky v podobě absolutní neplatnosti takto uzavřené smlouvy, tedy neplatnosti od samého počátku, které se spotřebitel nemusí nijak dovolávat.

23. Byť prostý gramatický výklad ustanovení § 86 a § 87 v rozhodné době (a dosud) platného a účinného zákona o spotřebitelském úvěru (ZSÚ) by mohl (zdánlivě) směřovat k závěru, že poskytovateli spotřebitelského úvěru k řádnému splnění povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele postačí, pokud od něj zjistí a následně odborně vyhodnotí relevantní informace, soud je přesvědčen, že přijetí nové právní úpravy nic nezměnilo na povinnosti poskytovatele tyto informace ověřit způsobem popsaným Nejvyšším soudem ČR v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018.

24. Povinnost ověřit informace získané od spotřebitele totiž lze dovodit logickým i teleologickým výkladem těchto ustanovení ZSÚ. Je-li poskytovatel povinen při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí (srov. § 75 ZSÚ) a má-li od spotřebitele získat spolehlivé informace, jak vyžaduje § 86 odst. 1 ZSÚ, nemůže se ověření informací, které mu spotřebitel sdělil, vyhnout. Ničím nepodložená důvěra v to, co spotřebitel poskytovateli při sjednávání úvěru sděluje, by byla postupem lehkovážným, nikoliv odborným. Informace, jež spotřebitel poskytovateli toliko sdělí (a nedoloží), nepochybně nelze považovat za informace spolehlivé, nýbrž pouze za informace tvrzené, nepodložené.

25. Nadto je namístě konstatovat, že účelem přijetí nové právní úpravy (obsažené v příslušných ustanoveních ZSÚ) jistě nebylo zmírnění povinností poskytovatelů spotřebitelských úvěrů při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, resp. výrazné usnadnění jejich postupu a fakticky (nevyhnutelně) zvýšení počtu spotřebitelských úvěrů sjednaných bez náležitého ověření, zda je spotřebitel schopen takový úvěr splácet (a splatit). Tedy nejen logický, ale také teleologický výklad ZSÚ vede k závěru, že na obsahu (rozsahu) dosavadní, rozhodovací praxí Nejvyššího soudu ČR upřesněné povinnosti poskytovatele řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele před sjednáním spotřebitelského úvěru nic nezměnila ani současná právní úprava (§ 86 odst. 1 ZSÚ).

26. Přestože § 87 odst. 1 věta druhá ZSÚ stanoví, že námitku neplatnosti dle věty první tohoto ustanovení může uplatnit spotřebitel v tříleté promlčecí lhůtě, má soud za to, že je k této neplatnosti třeba přihlédnout i bez návrhu podle § 588 o. z. Komunitární i vnitrostátní právní řád České republiky stojí na zásadě ochrany spotřebitele jako ekonomicky slabší strany, konkretizované např. v ustanovení § 1810 a násl. o. z. Je-li tato zásada platnou součástí objektivního práva, musí být poskytnutá ochrana účinná, nikoliv jen formálně umožněná, nadto ve společenské realitě, která se vyznačuje vysokou pasivitou dlužníků sjednávajících (většinou nebankovní) úvěry tohoto typu a zároveň nízkou úrovní právního vědomí (a to již nejenom) na straně takových dlužníků, v jejímž důsledku ani v řízení aktivní dlužník zpravidla nevznese námitku neplatnosti úvěrové smlouvy. Obecné právní zásady „bdělým náležejí práva“ a „neznalost zákona neomlouvá“ ovšem v těchto případech musí ustoupit (ve své povaze zvláštní) zásadě ochrany spotřebitele - alespoň má-li tato ochrana být účinná a nikoliv pouze formálně deklarovaná. Ostatně právě neznalost práva může být příčinou (jednou z příčin) dlužnické pasivity.

27. Závěr soudu o povinnosti přihlédnout k neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru i bez námitky dlužníka (spotřebitele) také podporuje teleologický výklad nové právní úpravy (ZSÚ). Smyslem a účelem přijetí nové právní regulace totiž jistě nebylo ani zásadní snížení účinné (tj. fakticky uplatňované) ochrany spotřebitele. K tomu by však zjevně došlo, jestliže by na místo absolutní neplatnosti vskutku nastoupila neplatnost (ve své podstatě) relativní, neboť pokud té se spotřebitel nedovolá, bude taková smlouva považována za platnou (srov. § 586 odst. 2 o. z.). Funkcí (účelem) povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele ovšem je rovněž ochrana společnosti jako celku (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

28. Relativní neplatnost právního jednání vymezuje § 586 odst. 1 o. z., jako neplatnost stanovenou na ochranu zájmu určité osoby, která jediná ji může namítnout. Pod takové vymezení tudíž neplatnost spotřebitelského úvěru podle § 87 odst. 1 ZSÚ nelze podřadit, a to právě proto, že se nejedná o neplatnost, jež má chránit (toliko) zájem určité osoby.

29. V těchto souvislostech je třeba hodnotit § 87 odst. 1 větu druhou ZSÚ jako ustanovení svou povahou pořádkové, jež nic nemění na tom, že právní jednání spočívající v uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 věty druhé ZSÚ, je neplatné absolutně, tedy od samého počátku, přičemž k této neplatnosti je soud povinen přihlédnout i bez návrhu (námitky spotřebitele).

30. V případě neplatnosti podle ustanovení § 87 odst. 1 věty první ZSÚ je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (§ 87 odst. 1 věta třetí ZSÚ).

31. Dle názoru soudu v daném případě žalobkyně, resp. její právní předchůdce, který ji dotčenou pohledávku postoupil (§ 1879 o. z.), nedostál povinnosti stanovené ZSÚ, resp. žalobkyně netvrdila ani neprokázala, že by jim dostál, tedy nepostupoval s odbornou péčí při posouzení schopnosti žalovaného splácet poskytnuté finanční prostředky, když vzhledem ke skutkovým závěrům soudu zřejmě nezkoumal schopnost žalovaného finanční prostředky splácet, nebo z případného zkoumání nevyvodil správný závěr o neschopnosti žalovaného úvěr splácet. S ohledem na shora uvedené je tak nutno na dotčenou smlouvu hledět jako na neplatnou.

32. Vzhledem k tomu, že smlouva o zápůjčce nebyla uzavřena platně, když právní předchůdce žalobkyně jako poskytovatel spotřebitelského úvěru nedostál odborné péče náležitě zjistit schopnost žalovaného splácet poskytnutou půjčku, ale bylo prokázáno, že žalovanému byla poskytnuta částka 12 000 Kč, má právní předchůdce žalobkyně, resp. nyní žalobkyně, nárok na vrácení bezdůvodného obohacení v této výši podle § 2991 odst. 2 o. z. Protože žalovaný na zápůjčku doposud ničeho nezaplatil (ničeho takového v řízení netvrdil ani neprokazoval), uložil soud žalovanému povinnost k zaplacení odpovídající výši poskytnuté celkové finanční částky, a to z titulu bezdůvodného obohacení. Soud při tom vzal v úvahu, že pohledávka mohla narůst o příslušenství, když sice smlouva o zápůjčce mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným nebyla platně uzavřena, a nemohla být ani stanovena splatnost vrácení poskytnutých peněžních prostředků, ale žalovaný tak byl povinen dle § 1958 odst. 2 o. z. splnit dluh bez zbytečného odkladu poté, kdy byl o plnění věřitelem požádán. Jak bylo v řízení prokázáno, žalovaný byl vyzván k zaplacení dlužné pohledávky oznámením a výzvou odeslanou mu 6. 4. 2025, tedy má soud za to, že výzva byla žalovanému doručena nejpozději dne 9. 4. 2024 (§ 573 o. z.), a mohl proto na základě výzvy dobrovolně plnit do dne 14. 4. 2025. Ode dne následujícího tak byl žalovaný v prodlení a byl by povinen hradit žalobkyni úrok z prodlení dle § 1970 o. z. ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.

33. S ohledem na shora uvedené tak soud uložil tímto rozsudkem žalovanému k zaplacení žalobkyni, jako právnímu nástupci právního předchůdce, částku odpovídající bezdůvodnému obohacení se zákonným úrokem ve výši, v jaké byl odůvodněn výzvou k zaplacení bezdůvodného obohacení. Naopak soud zamítl žalobu v části zákonného úroku z prodlení neodůvodněného z titulu bezdůvodného obohacení.

34. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 490,57 Kč, přičemž tato částka představuje 18,76 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 59,38 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 40,62 %, při vyčíslení předmětu řízení vč. příslušenství k datu rozhodnutí). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 800 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „a. t.”), z tarifní hodnoty ve výši 17 395 Kč sestávající z částky 400 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t., z částky 400 Kč za jednoduchou výzvu k plnění dle § 11 odst. 2 písm. h) a. t. a z částky 400 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 500 Kč ve výši 315 Kč. Soud naopak nepřiznal žalobkyni náhradu nákladů za podání ze dne 30. 10. 2025, kterým byla doplňována a upřesňována žaloba, když žaloba měla již při svém podání obsahovat dostatečné vylíčení všech rozhodných skutečností a jejich dodatečné doplňování neshledal soud z hlediska náhrady nákladů za účelné. Výši odměny za zastupování určil soud podle § 14b odst. 1 a. t., neboť žalobkyně, jíž byla přiznána náhrada nákladů řízení, podala návrh na zahájení řízení na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně touž žalobkyní ve skutkově i právně obdobných věcech, jak je soudu známo z rozhodovací praxe, předmětem řízení je peněžité plnění a tarifní hodnota nepřevyšuje 50 000 Kč.

35. Podle § 149 odst. 1 o. s. ř. soud rozhodl o povinnosti zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám právního zástupce. Lhůtu ke splnění rozsudkem uložených povinností určil soud třídenní podle § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť pro uložení lhůty jiné neshledal důvod.