22 C 317/2021

Plný text

Okresní soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem Mgr. Martinem Chládkem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 22 129,65 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba se co do zaplacení částky 4 171,65 Kč s úrokem ve výši 10,99 % ročně z částky 22 129,65 Kč od 11. 3. 2021 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 22 129 Kč od 11. 3. 2021 do 26. 3. 2021 a z částky 4 171,65 Kč od 27. 3. 2021 do zaplacení zamítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 17 958 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 17 958 Kč od 27. 3. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 1 210,62 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se podanou žalobou na žalovaném domáhala zaplacení 39 329,41 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že žalobkyně (pod dřívějším označením [právnická osoba]) s žalovaným uzavřeli dne 22. 1. 2020 smlouvu o hotovostním úvěru [číslo] to prostředky komunikace na dálku konkrétně popsanými v žalobě, na jejímž základě právní předchůdce žalobkyně v den podpisu smlouvy žalovanému poskytl téhož dne částku 20 000 Kč, kterou měl žalovaný splatit spolu s poplatkem 400 Kč, a sjednaný úrok ve výši 10,99 % ročně, a to v 48 pravidelných měsíčních splátkách ve výši 573,00 Kč měsíčně, s počátkem 20. 2. 2020, což žalovaný řádně a včas neučinil, když v průběhu trvání úvěrového vztahu uhradil částku pouze 2 042 Kč, kterou právní předchůdce žalobkyně započetl ve výši 696,88 Kč jistinu, na úrok ve výši 531,12 Kč, na pojistné společně sjednaného pojištění ve výši 414 Kč a na poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 400 Kč, přičemž žalovaná částka pak představuje jejich nedoplatek po zesplatnění úvěru, konkrétně neuhrazené jistiny ve výši 19 303,12 Kč, smluvních pokut ve výši 1 000 Kč (za prodlení žalovaného s placením dvou splátek á 500 Kč), neuhrazených úroků ke dni zesplatnění ve výši 1 688,53 Kč, neuhrazeného pojistného ve výši 138 Kč (za měsíce 22/2020 až 01/2021). Žalobkyně dále požaduje dále příslušenství nedoplatků, a to úrok ve výši 10,99 % ročně od 11. 3. 2021 (tj. ode dne následujícího po dni zesplatnění) do zaplacení ze součtu zesplatněných částek, tedy částek spočívajících z neuhrazené jistiny, úroku, pojistného a pokut ve výši 22 129,65 Kč; zákonný úrok z prodlení od 11. 3. 2021 (tj. ode dne následujícího po dni zesplatnění) do zaplacení ze součtu zesplatněných částek, tedy částek spočívajících z neuhrazené jistiny, úroku, pojistného a pokut ve výši 22 129,65 Kč. Žalobkyně (její právní předchůdce) zkoumal úvěruschopnost žalovaného v souladu s § 86 zák. č. 257/2016 Sb, o spotřebitelském úvěru – dále jen„ ZSÚ“, tedy posoudil úvěruschopnost žalovaného, na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti. Na základě výsledku posouzení úvěruschopnosti bylo zjištěno, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného spotřebitelský úvěr splácet, proto žalobce úvěr žalovanému poskytl. Žalovaný při žádosti o úvěr prokázal svoji totožnost doklady totožnosti a uvedl do aplikace v internetovém rozhraní žalobce své majetkové poměry, tedy příjem u společnosti [právnická osoba] ve výši 26 000 Kč a měsíční výdaje ve výši 23 000 Kč. Žalovaný dále předložil výpisy z bankovního účtu žalovaného za rozhodné období, na který byla poukázána úvěrová částka. Ve svém podání ze dne 24. 10. 2021 pak žalobkyně vylíčila podrobně a především konkrétně postup prověření schopnosti žalovaného úvěr splácet, které navrhla doložit jeho výpisem z účtu za žalované období s tím, že tyto údaje byly žalobkyni předloženy k jiné poptávce žalovaného ze dne 1. 12. 2019, když jeho mzda za období 08/2019 činila 26 005 Kč, za 9/2019 činila 28 014 Kč a za 10/2019 činila 19 754 Kč, přičemž žalovaný dále uvedl, že je svobodný s výučním listem, má jedno dítě a bydlí v nájmu. Žalovaný uvedl, že jeho měsíční výdaje činí 23 000 Kč, z toho 5 300 Kč na bydlení, situaci žalovaného pak žalobkyně ověřila v systému SOLUS s negativním výsledkem, a dále v registru bankovních a nebankovních úvěrů, kde zjistila šest osobních úvěrů s odhadem nesplacené jistiny ve výši 297 142 Kč s celkovou měsíční splátkou 5 808 Kč; kreditní a revolvingový úvěr s celkovým objemem zbývající jistiny 320 582 Kč s celkovou měsíční splátkou 5 560 Kč; vyčerpaný kontokorent 2 486 Kč z 5 000 Kč s celkovou měsíční splátkou 119 Kč a již existující interní závazky – spotřebitelské úvěry á 20 000 Kč ze dne 1. 12. 2019 a 3. 1. 2020 s celkovou měsíční splátkou 1 155 Kč. Z výdajů a příjmů pak určila žalobkyně disponibilní příjem žalovaného 2 146 Kč, s nímž mu umožnila splácet další spotřebitelský úvěr s měsíční splátkou 573 Kč.

2. Žalovaný proti žalobě ničeho nenamítal, zůstal po celou dobu neaktivní a k nařízenému jednání se nedostavil, a proto soud učinil skutkové závěry na základě důkazních listin žalobkyně.

3. Z úplného výpisu z obchodního rejstříku žalobkyně ze dne 28. 11. 2019 (na č. l. 22-23) soud zjistil, že žalobkyně, jehož obchodní firma byla v období od 10. 3. 2016 do 27. 11. 2019 [právnická osoba], je právnickou osobou, jejímž předmětem podnikání je mj. poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru.

4. Ze smlouvy o hotovostním úvěru ze dne 22. 1. 2020 (na č. l. 26-28) soud zjistil, že žalobkyně s žalovaným vedle tohoto dne právní jednání, na základě kterého měla žalobkyně poskytnout žalovanému téhož dne na jeho bankovní účet částku 20 000 Kč, pod [variabilní symbol], kterou měl žalovaný splatit spolu s poplatkem 400 Kč za službu poskytnutí úvěru (s ujednáním jeho splacení v prvních splátkách úvěru) se sjednaným úrokem ve výši 10,99 % ročně, a to v 48 pravidelných měsíčních splátkách ve výši 573,00 Kč měsíčně (viz splátkový kalendář na č. l. 36-38), s počátkem 20. 2. 2020 a koncem splácení 20. 1. 2024, když součástí splátky je též splátka pojistného stanovená procentem ze splátky ve výši 46 Kč, a to pro případ ztráty schopnosti úvěr splácet. Součástí smluvního ujednání byly úvěrové podmínky (na č. l. 29-31) a jednání smluvní pokuty za prodlení dlužníka ve výši 500 Kč. K podpisu smlouvy ze strany žalovaného došlo vyjádřením souhlasu s jejím obsahem připojením SMS kódu [číslo], který byl žalovanému přidělen, jak soud zjistil z potvrzení o zaslání potvrzovací SMS a následném podpisu smlouvy ze dne 30. 4. 2021 (na č. l. 48), v souladu s ujednaným kontraktačním postupem po ověření jeho totožnosti ze zaslané kopie občanského a řidičského průkazu žalovaného (na č. l. 25) a sdělení jeho příjmů, jak je sdělil v soudu předložené tabulce příjmy klienta (na č. l. 24). V této tabulce žalovaný uvedl výši své mzdy ve výši 26 000 Kč, u zaměstnavatele [právnická osoba], a výdaje domácnosti 23 000 Kč, z toho 5 300 Kč na bydlení.

5. Z potvrzení o vyplacení úvěru ze dne 22. 1. 2020 (na č. l. 32) soud zjistil, že na účet, který byl dle sdělení [jméno] [příjmení] [příjmení] ze dne 24. 9. 2021 (na č. l. 17) v rozhodném období v dispozici žalovaného, byla dne 22. 1. 2020 převedena poskytnutá částka 20 000 Kč, která byla dle výpisu z účtu žalovaného ze dne 31. 1. 2020 (na č. l. 18-20) téhož dne též na tento účet připsána.

6. Soud vyhodnotil jako dílem důkazní listinu konstatované podání žalobkyně ze dne 24. 10. 2021, resp. jeho částí s vloženými„ scanny“ dokumentů, když jejich neúplnost dále vzal v potaz při jejich hodnocení, a z těchto zjistil, že žalovaný uvedl při žádosti o jiný úvěr ze dne 1. 12. 2019, že je svobodný s výučním listem, má jedno dítě a bydlí v nájmu. Žalovaný uvedl, že jeho měsíční výdaje činí 23 000 Kč, z toho 5 300 Kč na bydlení, situaci žalovaného pak žalobkyně ověřila v systému SOLUS s negativním výsledkem, a dále v registru bankovních a nebankovních úvěrů, kde zjistila šest osobních úvěrů s odhadem nesplacené jistiny ve výši 297 142 Kč s celkovou měsíční splátkou 5 808 Kč; kreditní a revolvingový úvěr s celkovým objemem zbývající jistiny 320 582 Kč s celkovou měsíční splátkou 5 560 Kč; vyčerpaný kontokorent 2 486 Kč z 5 000 Kč s celkovou měsíční splátkou 119 Kč a již existující interní závazky – spotřebitelské úvěry á 20 000 Kč ze dne 1. 12. 2019 a 3. 1. 2020 s celkovou měsíční splátkou 1 155 Kč. Z výdajů a příjmů pak určila žalobkyně disponibilní příjem žalovaného 2 146 Kč, s nímž mu umožnila splácet další spotřebitelský úvěr s měsíční splátkou 573 Kč. K tomu soud zjistil z výpisu z běžného účtu žalovaného za období od 1. 9. 2019 – 1. 12. 2019 (na č. l. 49-58), že bylo žalovaným žalobkyni doložena mzda za období 08/2019 činila 26 005 Kč, za 9/2019 činila 28 014 Kč a za 10/2019 činila 19 754 Kč, a to od zaměstnavatele označeného jako [příjmení] [jméno] [příjmení] [příjmení], přičemž soud z tohoto výpisu dále zjistil, že žalovaný měl po celé toto období zápornou účetní bilanci – čerpaný kontokorent, a to při dalších nepravidelných vkladech na účet od fyzických osob, zejména [příjmení] [jméno] v řádu jednotek tisíc měsíčně, popřípadě hotovostních vkladů. Z výpisu z účtu žalovaného ze dne 31. 1. 2020 (na č. l. 18-20), za období 01/20120, soud dále zjistil, že mzda ve stejný měsíc, kdy byl úvěr poskytnut, přišla od plátce [anonymizována dvě slova], přičemž celková bilance účtu byla na počátku - 2 485,63 Kč a na konci období 16 077,16 Kč, přičemž však příjmy účtu za toto období tvořily kromě uvedené mzdy také další půjčka od žalobkyně ve výši 20 000 Kč ze dne 3. 1. 2020, vklad žalovaného ve výši 17 300 Kč a dva blíže neidentifikované bezhotovostní převody á 20 000 Kč.

7. Z výzvy před zesplatněním ze dne 27. 1. 2021 včetně sledování zásilek (na č. l. 33-34) soud zjistil, že touto žalobkyně žalovaného vyzvala k zaplacení dlužné částky 2 672 Kč na poskytnutý úvěr, a to do 30 dnů, jinak dojde k jeho celkovému zesplatnění a k případnému vymáhání dluhů soudní cestou, když následně informovala žalovaného přípisem„ ztráta výhody splátek a zesplatnění úvěru“ ze dne 10. 3. 2021 (na č. l. 35) o zesplatnění celého úvěru a zaplacení celého úvěru do 10 dnů ode dne doručení této výzvy, ve které byla dlužná částka identifikovatelná s poskytnutou platbou, když tato zásilka se dostala do sféry vlivu žalovaného dne 16. 3. 2021, jak soud zjistil z přehledu doručení zásilky (na č. l. 39).

8. Předžalobní výzva k plnění ze dne včetně podacího archu ze dne 14. 1. 2021 a 13. 4. 2021 (na č. l. 42-43) pak soud zjistil, že jí před podáním žaloby žalobkyně žalovaného opětovně žádala o zaplacení dlužných částek, jak byl aktuální stav půjčky ze dne 7. 4. 2021 (na č. l. 40-41).

9. Soud dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu věci: Žalobkyně (pod dřívějším označením [právnická osoba]) s žalovaným uzavřeli dne 22. 1. 2020 smlouvu o hotovostním úvěru [číslo] to prostředky komunikace na dálku konkrétně popsanými v žalobě, na jejímž základě právní předchůdce žalobkyně v den podpisu smlouvy žalovanému poskytl téhož dne částku 20 000 Kč, kterou měl žalovaný splatit spolu s poplatkem 400 Kč, a sjednaný úrok ve výši 10,99 % ročně, a to v 48 pravidelných měsíčních splátkách ve výši 573,00 Kč měsíčně, když vzhledem k obsahu úvěrové dokumentace a listin dokumentujících jednání žalovaného, hodnocených ve vzájemných souvislostech, které nebyly zpochybněny, má soud úvěrovou smlouvu za uzavřenou. Žalovaný řádně a včas neučinil, když v průběhu trvání úvěrového vztahu uhradil částku pouze 2 042 Kč, jak vzal soud za prokázané z přehledu aktuálního stavu půjčky ze dne 7. 4. 2021 a pak především z toho, že žalovaný ve věci netvrdil, ani neprokázala, že by na dotčené částky uhradil více.

10. Naopak soud nevzal za prokázaná konkrétní tvrzení žalobkyně uvedená v žalobě ohledně prověření schopnosti žalovaného, a to s řádnou péčí. Soud vyšel z nerozporovaných tvrzení žalobkyně, jak byly doloženy neúplnými listinami žalobkyně, ze kterých vzal za prokázané, že od žalovaného zjistila při žádosti o jiný úvěr ze dne 1. 12. 2019, že žalovaný je svobodný s výučním listem, má jedno dítě a bydlí v nájmu, jeho měsíční výdaje činí 23 000 Kč, z toho 5 300 Kč na bydlení, situaci žalovaného pak žalobkyně ověřila v systému SOLUS s negativním výsledkem, a dále v registru bankovních a nebankovních úvěrů, kde zjistila šest osobních úvěrů s odhadem nesplacené jistiny ve výši 297 142 Kč s celkovou měsíční splátkou 5 808 Kč; kreditní a revolvingový úvěr s celkovým objemem zbývající jistiny 320 582 Kč s celkovou měsíční splátkou 5 560 Kč; vyčerpaný kontokorent 2 486 Kč z 5 000 Kč s celkovou měsíční splátkou 119 Kč a již existující interní závazky – spotřebitelské úvěry á 20 000 Kč ze dne 1. 12. 2019 a 3. 1. 2020 s celkovou měsíční splátkou 1 155 Kč. Z výdajů a příjmů pak určila žalobkyně disponibilní příjem žalovaného 2 146 Kč, s nímž mu umožnila splácet další spotřebitelský úvěr s měsíční splátkou 573 Kč. K tomu soud zjistil z výpisu z běžného účtu žalovaného za období od 1. 9. 2019 – 1. 12. 2019 (na č. l. 49-58), že bylo žalovaným žalobkyni doložena mzda za období 08/2019 činila 26 005 Kč, za 9/2019 činila 28 014 Kč a za 10/2019 činila 19 754 Kč, a to od zaměstnavatele označeného jako [příjmení] [jméno] [příjmení] [příjmení], přičemž soud z tohoto výpisu dále zjistil, že žalovaný měl po celé toto období zápornou účetní bilanci – čerpaný kontokorent, a to při dalších nepravidelných vkladech na účet od fyzických osob, zejména [příjmení] [jméno] v řádu jednotek tisíc měsíčně, popřípadě hotovostních vkladů. Z výpisu z účtu žalovaného ze dne 31. 1. 2020 (na č. l. 18-20), za období 01/20120, soud dále zjistil, že mzda ve stejný měsíc, kdy byl úvěr poskytnut, přišla od plátce KS KOLBENSCHMIDT, přičemž celková bilance účtu byla na počátku - 2 485,63 Kč a na konci období 16 077,16 Kč, přičemž však příjmy účtu za toto období tvořily kromě uvedené mzdy také další půjčka od žalobkyně ve výši 20 000 Kč ze dne 3. 1. 2020, vklad žalovaného ve výši 17 300 Kč a dva blíže neidentifikované bezhotovostní převody á 20 000 Kč. Z provedeného dokazování však soud již nezjistil onu náležitou péči, když jak je uvedeno výše, příjmy žalovaného nejprve pocházely od jiného zaměstnavatele [příjmení] [jméno] [příjmení], přičemž jeho poslední příjem byl nižší než souhrn měsíčních plateb a celková účetní bilance žalovaného se nacházela v záporných číslech, resp. byla umožněna relativně v setrvalé záporné hladině pouze při započítávání dalších příjmů vkládaných na účet žalovaného, aniž by bylo žalobkyní zjišťován zdroj těchto příjmů a především jejich stálost. Za této situace pak žalobkyně žalovanému, jehož přibližně ¾ výdajů tvořily splátky dluhů, nejprve poskytla dva úvěry po 20 000 Kč, a dále ve stejné výši další úvěr 20 000 Kč, řešený v této věci, přičemž vycházela z deklarovaného příjmu o několik měsíců dříve a nezohlednila ani též například délku pracovního poměru (viz změna zaměstnání) a deklarovanou skladbu výdajů žalovaného, resp. takový hodnotící proces nebyl soudu prokázán. Žalobkyně se nad to vzdala svou neúčastí na jednání dobrodiní výzvy o nedostatcích svých tvrzení a jejich doložení ohledně prověření schopnosti žalovaného spotřebitelský úvěr řádně splácet (§ 118a odst. 1 a 3 o. s. ř.), když jinak tyto skutečnosti v žalobě alespoň obecně uvedla, soud ji vyzýval na jejich doplnění, a musela si tedy být vědoma povinnosti tato tvrzení také prokázat na nařízeném jednání.

11. Při právním hodnocení věci soud vycházel z následujících právních předpisů a tyto na zjištěný skutkový stav aplikoval následovně:

12. Dle § 2395 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku – dále jen „o. z.”, smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

13. Dle ust. § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

14. Podle § 86 odst. 1 ZSÚ, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

15. Při posuzování úvěruschopnosti žalovaného, tzn. jeho schopnosti splácet spotřebitelský úvěr, je poskytovatel spotřebitelského úvěru povinen postupovat s odbornou péčí (srov. § 75 ZSÚ).

16. Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 větou druhou ZSÚ, je smlouva neplatná (viz § 87 odst. 1 věta první ZSÚ).

17. Soud tedy – i s ohledem na závěry přijaté v nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 – nejprve zkoumal, zda žalobkyně, jako poskytovatel spotřebitelského úvěru, v rámci sjednávání úvěrové smlouvy s žalovanou splnila povinnost vyplývající z ustanovení § 86 ZSÚ.

18. V rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, Nejvyšší soud ČR konstatoval, že věřitel nedostojí své povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, v tehdy platném a účinném znění, vyjde-li jen z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, na čemž nic nemění ani fakt, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými ve smyslu tohoto zákonného ustanovení nejsou míněny informace získané jen od spotřebitele, což je možné dovodit již gramatickým a logickým výkladem tohoto zákonného ustanovení. Odborná péče předpokládá, že věřitel údaje, které mu dlužník uvedl, ověří, přičemž klíčová je také povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu (dle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu) a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.

19. Nejvyšší soud ČR, v odůvodnění téhož rozsudku, také připomněl, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejenom spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd.

20. V rozsudku ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018, Nejvyšší soud ČR dovodil, že i v režimu úpravy dané ustanovením § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. ve znění před novelou provedenou zákonem č. 43/2013 Sb. má nesplnění povinnosti poskytovatelem úvěru řádně prověřit spotřebitelovu schopnost úvěr splatit důsledky v podobě absolutní neplatnosti takto uzavřené smlouvy, tedy neplatnosti od samého počátku, které se spotřebitel nemusí nijak dovolávat.

21. Byť prostý gramatický výklad ustanovení § 86 a § 87 v rozhodné době (a dosud) platného a účinného zákona o spotřebitelském úvěru (ZSÚ) by mohl (zdánlivě) směřovat k závěru, že poskytovateli spotřebitelského úvěru k řádnému splnění povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele postačí, pokud od něj zjistí a následně odborně vyhodnotí relevantní informace, soud je přesvědčen, že přijetí nové právní úpravy nic nezměnilo na povinnosti poskytovatele tyto informace ověřit způsobem popsaným Nejvyšším soudem ČR v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018.

22. Povinnost ověřit informace získané od spotřebitele totiž lze dovodit logickým i teleologickým výkladem těchto ustanovení ZSÚ. Je-li poskytovatel povinen při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí (srov. § 75 ZSÚ) a má-li od spotřebitele získat spolehlivé informace, jak vyžaduje § 86 odst. 1 ZSÚ, nemůže se ověření informací, které mu spotřebitel sdělil, vyhnout. Ničím nepodložená důvěra v to, co spotřebitel poskytovateli při sjednávání úvěru sděluje, by byla postupem lehkovážným, nikoliv odborným. Informace, jež spotřebitel poskytovateli toliko sdělí (a nedoloží, nebo doloží nedostatečně), nepochybně nelze považovat za informace spolehlivé, nýbrž pouze za informace tvrzené, nepodložené.

23. Nadto je namístě konstatovat, že účelem přijetí nové právní úpravy (obsažené v příslušných ustanoveních ZSÚ) jistě nebylo zmírnění povinností poskytovatelů spotřebitelských úvěrů při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, resp. výrazné usnadnění jejich postupu a fakticky (nevyhnutelně) zvýšení počtu spotřebitelských úvěrů sjednaných bez náležitého ověření, zda je spotřebitel schopen takový úvěr splácet (a splatit). Tedy nejen logický, ale také teleologický výklad ZSÚ vede k závěru, že na obsahu (rozsahu) dosavadní, rozhodovací praxí Nejvyššího soudu ČR upřesněné povinnosti poskytovatele řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele před sjednáním spotřebitelského úvěru nic nezměnila ani současná právní úprava (§ 86 odst. 1 ZSÚ).

24. Přestože § 87 odst. 1 věta druhá ZSÚ stanoví, že námitku neplatnosti dle věty první tohoto ustanovení může uplatnit spotřebitel v tříleté promlčecí lhůtě, má soud za to, že je k této neplatnosti třeba přihlédnout i bez návrhu podle § 588 o. z. Komunitární i vnitrostátní právní řád České republiky stojí na zásadě ochrany spotřebitele jako ekonomicky slabší strany, konkretizované např. v ustanovení § 1810 a násl. o. z. Je-li tato zásada platnou součástí objektivního práva, musí být poskytnutá ochrana účinná, nikoliv jen formálně umožněná, nadto ve společenské realitě, která se vyznačuje vysokou pasivitou dlužníků sjednávajících (většinou nebankovní) úvěry tohoto typu a zároveň nízkou úrovní právního vědomí (a to již nejenom) na straně takových dlužníků, v jejímž důsledku ani v řízení aktivní dlužník zpravidla nevznese námitku neplatnosti úvěrové smlouvy. Obecné právní zásady„ bdělým náležejí práva“ a„ neznalost zákona neomlouvá“ ovšem v těchto případech musí ustoupit (ve své povaze zvláštní) zásadě ochrany spotřebitele - alespoň má-li tato ochrana být účinná a nikoliv pouze formálně deklarovaná. Ostatně právě neznalost práva může být příčinou (jednou z příčin) dlužnické pasivity.

25. Závěr soudu o povinnosti přihlédnout k neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru i bez námitky dlužníka (spotřebitele) také podporuje teleologický výklad nové právní úpravy (ZSÚ). Smyslem a účelem přijetí nové právní regulace totiž jistě nebylo ani zásadní snížení účinné (tj. fakticky uplatňované) ochrany spotřebitele. K tomu by však zjevně došlo, jestliže by na místo absolutní neplatnosti vskutku nastoupila neplatnost (ve své podstatě) relativní, neboť pokud té se spotřebitel nedovolá, bude taková smlouva považována za platnou (srov. § 586 odst. 2 o. z.). Funkcí (účelem) povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele ovšem je rovněž ochrana společnosti jako celku (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

26. Relativní neplatnost právního jednání vymezuje § 586 odst. 1 o. z. jako neplatnost stanovenou na ochranu zájmu určité osoby, která jediná ji může namítnout. Pod takové vymezení tudíž neplatnost spotřebitelského úvěru podle § 87 odst. 1 ZSÚ nelze podřadit, a to právě proto, že se nejedná o neplatnost, jež má chránit (toliko) zájem určité osoby.

27. V těchto souvislostech je třeba hodnotit § 87 odst. 1 větu druhou ZSÚ jako ustanovení svou povahou pořádkové, jež nic nemění na tom, že právní jednání spočívající v uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 věty druhé ZSÚ, je neplatné absolutně, tedy od samého počátku, přičemž k této neplatnosti je soud povinen přihlédnout i bez návrhu (námitky spotřebitele), a to pro rozpor se zákonem a veřejným pořádkem.

28. V případě neplatnosti podle ustanovení § 87 odst. 1 věty první ZSÚ je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (§ 87 odst. 1 věta třetí ZSÚ).

29. Podle § 2991 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

30. Podle § 1958 odst. 2 o. z., neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.

31. Podle § 1970 o. z., po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

32. Dle názoru soudu v daném případě žalobkyně, nedostála povinnosti stanovené ZSÚ, resp. žalobkyně netvrdila ani neprokázala, že by jim dostála, tedy nepostupovala s odbornou péčí při posouzení schopnosti žalovaného splácet poskytnuté finanční prostředky, když vzhledem ke skutkovým závěrům soudu zřejmě nezkoumala schopnost žalovaného finanční prostředky splácet, nebo z případného zkoumání nevyvodil správný závěr o neschopnosti žalovaného úvěr splácet, když se nevypořádala v zásadě se zápornou bilancí žalovaného, sanovanou neověřenými a nedoloženými vedlejšími příjmy žalovaného, resp. skladbou jeho výdajů, které téměř ze tří čtvrtin byly vynakládány na další úvěry a obdobné produkty a v neposlední řadě se zjevnou změnou zaměstnání žalovaného v rozhodné době. S ohledem na shora uvedené je tak nutno na dotčenou smlouvu hledět jako na neplatnou.

33. Vzhledem k tomu, že smlouva o zápůjčce nebyla uzavřena platně, když žalobkyně jako poskytovatel spotřebitelského úvěru nedostála odborné péče náležitě zjistit schopnost žalovaného splácet poskytnuté zápůjčky, ale bylo prokázáno, že žalovanému byla poskytnuta částka celkem 20 000 Kč, vznikl žalobkyni nárok na vrácení bezdůvodného obohacení v této výši podle § 2991 odst. 2 o. z. Protože žalovaný již na poskytnutou částku, resp. v souvislosti s jejím poskytnutím, zaplatil celkem 2 042 Kč, uložil mu soud žalobkyni zaplatit rozdíl, tedy částku 17 958 Kč a ve zbytku neodůvodněném bezdůvodným obohacením na straně žalovaného (žalované jistiny, poplatků, smluvních pokut a dlužného pojistného z akcesorického závazku) žalobu jako nedůvodnou zamítl.

34. Vzhledem ke skutečnosti, že úvěrová smlouva nebyla platně uzavřena, nemohla být ani stanovena splatnost vrácení poskytnutých peněžních prostředků. Žalovaný tak byl povinna dle § 1958 odst. 2 o. z. splnit dluh bez zbytečného odkladu poté, kdy byl o plnění věřitelem (žalobkyní) požádán, resp. do data, které bylo věřitelem v žádosti stanoveno. Ode dne následujícího je tak žalovaný v prodlení a je povinen hradit žalobkyni úrok z prodlení dle § 1970 o. z. ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Jelikož žalovaný byl poprvé prokazatelně vyzván k úhradě dlužné částky výzvou ze dne 10. 3. 2021 (doručenou dne 16. 3. 2021), a to ve lhůtě 10 dnů od jejího doručení, uložil soud žalovanému povinnost uhradit žalobkyni vedle dlužné jistiny i zákonný úrok z prodlení z dlužné částky od 27. 3. 2021, tj. ode dne následujícího po uplynutí desetidenní lhůty k plnění stanovené k plnění, a ve zbytku bylo žalované příslušenství (úrok, nepřiznaná část úroku z prodlení) jako nedůvodné též zamítnuto.

35. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1 210,62 Kč, přičemž tato částka představuje 51,78 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 75,89 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 24,11 %, při vyčíslení celkového předmětu řízení a příslušenství k datu rozhodnutí částkou 24 800,95 Kč, z nějž bylo žalobkyni přiznáno 18 822,57 Kč). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 886 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 22 129,65 Kč sestávající z částky 300 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t., z částky 300 Kč za jednoduchou výzvu k plnění dle § 11 odst. 2 písm. h) a. t. a z částky 300 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 200 Kč ve výši 252 Kč. Výši odměny za zastupování určil soud podle § 14b odst. 1 a. t., neboť žalobkyně, jíž byla přiznána náhrada nákladů řízení, podala návrh na zahájení řízení na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně touž žalobkyní ve skutkově i právně obdobných věcech, jak je soudu známo z rozhodovací praxe, předmětem řízení je peněžité plnění a tarifní hodnota nepřevyšuje 50 000 Kč.

36. Podle § 149 odst. 1 o. s. ř. soud rozhodl o povinnosti zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám právního zástupce. Lhůtu ke splnění rozsudkem uložených povinností určil soud třídenní podle § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť pro uložení lhůty jiné neshledal důvod.