22 C 332/2025

Plný text

Okresní soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem Mgr. Martinem Chládkem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně se sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta se sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 23 458,47 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen žalobkyni zaplatit částku 22 999,13 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 22 999,13 Kč od 15. 7. 2025 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se co do zaplacení částky 459,34 Kč s úrokem v částce 23 706,56 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 23 024,03 Kč od 8. 2. 2025 do 14. 7. 2025 a s úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 24,90 Kč od 15. 7. 2025 do zaplacení, částečně zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

IV. Žalobkyni se vrací přeplatek soudního poplatku ve výši 948 Kč, který jí bude vyplacen po právní moci rozsudku. 1.

1. Předmětem řízení, jak byl uplatněn žalobou doručenou soudu dne 15. 7. 2025 a následně doplněnou podáním žalobkyně, byl nárok žalobkyně na zaplacení celkem 47 165,03 Kč s příslušenstvím, který měl dle tvrzení žalobkyně vzniknout ze smlouvy o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. , hodnota, uzavřené mezi účastníky dne 17. 7. 2024 distančním způsobem prostřednictvím internetových stránek žalobkyně (www., Anonymizováno, .cz), a to po prověření schopnosti žalovaného úvěr splácet; na základě této smlouvy se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému spotřebitelský úvěr jiný než na bydlení s úvěrovým rámcem až do výše 69 300 Kč s možností postupného čerpání, přičemž žalovanému byly bezhotovostně na jeho bankovní účet vyplaceny finanční prostředky ve výši 23 000 Kč dne 17. 7. 2024 a dále částka 1 251 Kč dne 7. 11. 2024, zatímco žalovaný uhradil na jistinu pouze částku 1 251,81 Kč; žalovaný se zavázal vrátit poskytnuté prostředky spolu se smluvním úrokem a poplatky v pravidelných denních splátkách, což neučinil, v důsledku čehož se dostal do prodlení, a žalobkyně proto smlouvu dne 7. 2. 2025 vypověděla, přičemž žalovaný se stal dlužníkem celé pohledávky splatné ke dni 8. 2. 2025; žalobkyně se žalobou domáhala zaplacení dlužné částky sestávající z nesplacené jistiny ve výši 22 999,13 Kč, smluvního úroku ve výši 23 706,56 Kč, poplatku za vyplacení tranší úvěru ve výši 24,90 Kč a smluvní pokuty ve výši 434,44 Kč odpovídající 0,1 % denně z dlužné částky za prvních 90 dnů prodlení, jakož i zákonného úroku z prodlení z částky 23 024,03 Kč od 8. 2. 2025 do zaplacení; pro případ, že by soud neshledal nárok žalobkyně na zaplacení dlužné částky z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru důvodným, uplatnila žalobkyně alternativně nárok na vydání bezdůvodného obohacení v rozsahu odpovídajícím poskytnuté jistině, která byla převedena na bankovní účet žalovaného.

2. Žalovaný zůstal po celou dobu neaktivní a přes výzvu soudu se k žalobě nevyjádřil.

3. Z předložených listin soud zjistil následující dílčí skutečnosti:

4. Ze smlouvy o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. , hodnota, ze dne 17. 7. 2024 soud zjistil, že žalovaný a žalobkyně jednali o poskytnutí spotřebitelského úvěru způsobem elektronické komunikace na dálku prostřednictvím webových stránek žalobkyně (www., Anonymizováno, .cz), na základě které měl být žalovanému poskytnut spotřebitelský úvěr jiný než na bydlení s úvěrovým rámcem až do výše 69 300 Kč, přičemž smlouva obsahuje údaje o smluvních stranách, odkazy na všeobecné obchodní podmínky žalobkyně, informace pro spotřebitele a formulář SECCI. Smlouva obsahuje elektronickou signaci žalobkyně a poznámku o elektronickém potvrzení smlouvy žalovaným dne 17. 7. 2024.

5. Z listiny Autorizace ověření totožnosti ze dne 17. 7. 2024 soud zjistil, že totožnost žalovaného byla při uzavírání smlouvy ověřována prostřednictvím služby BankID, aniž by z této listiny vyplýval konkrétní identifikátor, který by jednoznačně propojoval provedenou autorizaci s konkrétním obsahem uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru.

6. Z listiny Výpis o posouzení úvěruschopnosti u společnosti , Jméno žalobkyně, . ze dne 17. 7. 2024 soud zjistil, že žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti žalovaného vycházela z údajů o jeho osobních a majetkových poměrech, zejména z údajů o výši jeho příjmů a výdajů, přičemž jako ověřený příjem žalovaného byl uveden údaj ve výši 31 800 Kč, resp. jeho příjem uvedený žalovaným ve výši 32 000 K; dále výdaje na půjčky 6 000 Kč, výdaje na bydlení 10 000 Kč, další nezbytné výdaje 0 Kč a ostatní zbytné výdaje 4 000 Kč. Z listiny však neplyne, jakým konkrétním způsobem byly tyto údaje ověřovány, z jakých konkrétních podkladů žalobkyně vycházela ani jakým způsobem byly tyto údaje vyhodnoceny.

7. Z listiny Identifikované příjmy soud zjistil, že žalobkyně označila určité peněžní příjmy žalovaného jako identifikované, aniž by z této listiny vyplývalo, z jakých konkrétních bankovních výpisů či jiných dokladů byly tyto příjmy zjištěny, a aniž by byly tyto podklady samostatně soudu předloženy.

8. Ze zprávy banky , právnická osoba, . ze dne 5. 11. 2025 soud zjistil, že účet číslo , č. účtu, byl v rozhodné době účtem žalovaného, přičemž žalovaný byl jeho majitelem a jedinou osobou s dispozičním oprávněním k tomuto účtu.

9. Z výpisu z běžného účtu žalovaného č. , č. účtu, vedeného u , právnická osoba, . za období od 1. 6. 2024 do 30. 11. 2024 soud zjistil, že počáteční zůstatek na tomto účtu činil částku −5 000 Kč a že v průběhu sledovaného období byly na účet připsány finanční prostředky v celkové výši 24 727,38 Kč a odepsány prostředky ve stejné výši. Soud dále zjistil, že dne 17. 7. 2024 byla na uvedený účet připsána částka 23 000 Kč od žalobkyně, označená variabilním symbolem , var. symbol, a poznámkou „Váš , Anonymizováno, úvěr“, přičemž téhož dne došlo k jejímu bezprostřednímu odčerpání prostřednictvím dvou odchozích plateb ve výši 1 000 Kč a 22 000 Kč. Z výpisu dále plyne, že v průběhu sledovaného období se na účtu žalovaného opakovaně vyskytovaly záporné zůstatky a pravidelné měsíční odepisování úroků z kontokorentu ve výši přibližně 77–80 Kč, vždy následované technickými pohyby označenými jako „Zaplacení dluhu z půjčených peněz“. Z výpisu nelze zjistit pravidelné měsíční příchozí platby odpovídající stabilnímu příjmu v konstantní výši, nýbrž pouze jednotlivé nahodilé pohyby, z nichž nelze bez dalšího určit jejich povahu ani pravidelnost.

10. Z výpisů z běžných účtů žalovaného získaných prostřednictvím služby Kontomatik za období od 31. 7. 2023 do 8. 7. 2024 soud zjistil, že žalovaný v tomto období realizoval prostřednictvím svých bankovních účtů značné množství finančních transakcí různého charakteru, přičemž příchozí platby vykazují výraznou nepravidelnost jak co do výše, tak co do časového rozložení. Z těchto výpisů soud nezjistil existenci pravidelného měsíčního příjmu ve výši přibližně 31 800 Kč či 32 000 Kč, jak byl uveden ve Výpisu o posouzení úvěruschopnosti, ani příjem, který by se v této výši opakoval v jednotlivých kalendářních měsících. Z výpisů dále plyne, že žalovaný opakovaně realizoval platby související s jinými úvěrovými či zápůjčními vztahy, a že jeho výdajová stránka zahrnovala četné platby spotřebního charakteru, přičemž z předložených výpisů nelze jednoznačně identifikovat pravidelné měsíční výdaje na bydlení ve výši 10 000 Kč ani výdaje na půjčky ve výši 6 000 Kč tak, jak byly tyto údaje uvedeny ve Výpisu o posouzení úvěruschopnosti. Z listiny „Principy posuzování úvěruschopnosti a filozofie žalobkyně“ soud zjistil, že tato listina obsahuje obecný popis interních zásad a hodnot žalobkyně při poskytování spotřebitelských úvěrů, aniž by se vztahovala ke konkrétním okolnostem posuzování úvěruschopnosti žalovaného v projednávané věci.

11. Z listiny Všeobecné obchodní podmínky platné ode dne 27. 5. 2024 soud zjistil obecná smluvní ujednání žalobkyně upravující poskytování spotřebitelských úvěrů, která však sama o sobě nevypovídají o individuálním posouzení schopnosti žalovaného splácet předmětný úvěr.

12. Z listin Informace pro spotřebitele a Informace o spotřebitelském úvěru soud zjistil, že tyto dokumenty obsahují zákonem předepsané informační povinnosti poskytovatele spotřebitelského úvěru, avšak neobsahují žádné konkrétní údaje o individuálním hodnocení úvěruschopnosti žalovaného.

13. Z e-mailové výzvy žalobkyně ze dne 7. 2. 2025 soud zjistil, že žalobkyně žalovaného upozorňovala na existenci dluhu a prodlení s plněním jeho povinností, přičemž z této listiny nevyplývá, zda a kdy byla žalovanému skutečně doručena.

14. Z výzvy k úhradě před podáním žaloby ze dne 7. 7. 2025 soud zjistil, že touto výzvou žalobkyně vyzvala žalovaného k zaplacení dlužné částky a jejího příslušenství ve lhůtě tří dnů; z podacího lístku ze dne 7. 7. 2025 soud zjistil, že tato výzva byla žalovanému téhož dne odeslána, přičemž soud má za prokázané, že žalovanému byla doručena dne 10. 7. 2025.

15. Z kopie občanského průkazu žalovaného soud zjistil jeho identifikační údaje, které žalobkyně použila při uzavírání smlouvy o spotřebitelském úvěru.

16. Na základě zjištění učiněných z provedeného dokazování dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu ve věci samé: Žalovaný dne 17. 7. 2024 jednal se žalobkyní o uzavření smlouvy o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. , hodnota, způsobem elektronické komunikace na dálku, prostřednictvím webových stránek žalobkyně (www., Anonymizováno, .cz), byť nebylo prokázáno, že obsah uzavřené smlouvy odpovídal obsahu smlouvy předložené soudu žalobkyní, načež mu byla žalobkyní téhož dne na účet zaplacena jistina ve výši 23 000 Kč, kterou se měl smlouvou zavázat žalobkyni vrátit spolu s příslušenstvím dohodnutým způsobem, což neučinil, když ničeho takového v řízení netvrdil ani neprokázal. Výzvou k úhradě před podáním žaloby ze dne 7. 7. 2025 žalobkyně žalovaného též vyzvala k zaplacení dlužné pohledávky a jejího příslušenství do tří dnů, když soud má zato, že tato výzva byla žalovanému doručena dne 10. 7. 2025 (dle podacího lístku odesláno 7. 7. 2025).

17. Naopak soud nevzal za dostatečná konkrétní tvrzení žalobkyně uvedená ohledně prověření schopnosti žalovaného splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr a taková skutečnost nevyplynula ani z provedeného dokazování, když z předložených listinných důkazů soud zjistil toliko údaje formálně zachycené ve Výpisu o posouzení úvěruschopnosti, aniž by bylo prokázáno, že žalobkyně tyto údaje jakýmkoli reálným způsobem ověřovala či zkoumala jejich soulad s bankovními výpisy žalovaného, z nichž naopak vyplynula nepravidelnost příjmů a existence dalších závazků žalovaného. Žalobkyně se vzdala svou neúčastí na jednání dobrodiní výzvy o nedostatcích svých tvrzení a jejich doložení ohledně schopnosti žalovaného úvěr řádně splácet a uzavření předložené úvěrové smlouvy (§ 118a odst. 1 a 3 o. s. ř.).

18. Po právní stránce soud vztah mezi žalobkyní a žalovaným nicméně přesto primárně hodnotil jako právní vztah ze smlouvy o zápůjčce dle § 2390 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), a příslušných ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZSÚ“), jenž nabyl účinnosti dne 1. 12. 2016; srov. především § 2 odst. 1 a 2 a § 3 odst. 1 písm. a) a d) ZSÚ.

19. Dle § 2390 o. z., přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.

20. Dle § 1879 o. z., věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). Dle § 1880 odst. 1 o. z. postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění. Aktivní legitimace žalobkyně tak vyplývá z platně uzavřené smlouvy o postoupení, resp. z oznámení právní předchůdce žalobkyně adresovaného žalovanému.

21. Podle ustanovení § 2991 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

22. Podle ustanovení § 1970 o. z., po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

23. Dle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

24. Podle § 86 odst. 1 ZSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

25. Při posuzování úvěruschopnosti žalovaného, tzn. jeho schopnosti splácet spotřebitelský úvěr, je poskytovatel spotřebitelského úvěru povinen postupovat s odbornou péčí (srov. § 75 ZSÚ).

26. Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 větou druhou ZSÚ, je smlouva neplatná (viz § 87 odst. 1 věta první ZSÚ).

27. Soud tedy – i s ohledem na závěry přijaté v nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 – nejprve zkoumal, zda žalobkyně, resp. její právní předchůdce, jako poskytovatel spotřebitelského úvěru, v rámci sjednávání úvěrové smlouvy s žalovanou splnila povinnost vyplývající z ustanovení § 86 ZSÚ.

28. V rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, Nejvyšší soud ČR konstatoval, že věřitel nedostojí své povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, v tehdy platném a účinném znění, vyjde-li jen z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, na čemž nic nemění ani fakt, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými ve smyslu tohoto zákonného ustanovení nejsou míněny informace získané jen od spotřebitele, což je možné dovodit již gramatickým a logickým výkladem tohoto zákonného ustanovení. Odborná péče předpokládá, že věřitel údaje, které mu dlužník uvedl, ověří, přičemž klíčová je také povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu (dle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu) a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.

29. Nejvyšší soud ČR, v odůvodnění téhož rozsudku, také připomněl, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejenom spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd.

30. V rozsudku ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018, Nejvyšší soud ČR dovodil, že i v režimu úpravy dané ustanovením § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. ve znění před novelou provedenou zákonem č. 43/2013 Sb. má nesplnění povinnosti poskytovatelem úvěru řádně prověřit spotřebitelovu schopnost úvěr splatit důsledky v podobě absolutní neplatnosti takto uzavřené smlouvy, tedy neplatnosti od samého počátku, které se spotřebitel nemusí nijak dovolávat.

31. Byť prostý gramatický výklad ustanovení § 86 a § 87 v rozhodné době (a dosud) platného a účinného zákona o spotřebitelském úvěru (ZSÚ) by mohl (zdánlivě) směřovat k závěru, že poskytovateli spotřebitelského úvěru k řádnému splnění povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele postačí, pokud od něj zjistí a následně odborně vyhodnotí relevantní informace, soud je přesvědčen, že přijetí nové právní úpravy nic nezměnilo na povinnosti poskytovatele tyto informace ověřit způsobem popsaným Nejvyšším soudem ČR v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018.

32. Povinnost ověřit informace získané od spotřebitele totiž lze dovodit logickým i teleologickým výkladem těchto ustanovení ZSÚ. Je-li poskytovatel povinen při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí (srov. § 75 ZSÚ) a má-li od spotřebitele získat spolehlivé informace, jak vyžaduje § 86 odst. 1 ZSÚ, nemůže se ověření informací, které mu spotřebitel sdělil, vyhnout. Ničím nepodložená důvěra v to, co spotřebitel poskytovateli při sjednávání úvěru sděluje, by byla postupem lehkovážným, nikoliv odborným. Informace, jež spotřebitel poskytovateli toliko sdělí (a nedoloží), nepochybně nelze považovat za informace spolehlivé, nýbrž pouze za informace tvrzené, nepodložené.

33. Nadto je namístě konstatovat, že účelem přijetí nové právní úpravy (obsažené v příslušných ustanoveních ZSÚ) jistě nebylo zmírnění povinností poskytovatelů spotřebitelských úvěrů při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, resp. výrazné usnadnění jejich postupu a fakticky (nevyhnutelně) zvýšení počtu spotřebitelských úvěrů sjednaných bez náležitého ověření, zda je spotřebitel schopen takový úvěr splácet (a splatit). Tedy nejen logický, ale také teleologický výklad ZSÚ vede k závěru, že na obsahu (rozsahu) dosavadní, rozhodovací praxí Nejvyššího soudu ČR upřesněné povinnosti poskytovatele řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele před sjednáním spotřebitelského úvěru nic nezměnila ani současná právní úprava (§ 86 odst. 1 ZSÚ).

34. Přestože § 87 odst. 1 věta druhá ZSÚ stanoví, že námitku neplatnosti dle věty první tohoto ustanovení může uplatnit spotřebitel v tříleté promlčecí lhůtě, má soud za to, že je k této neplatnosti třeba přihlédnout i bez návrhu podle § 588 o. z. Komunitární i vnitrostátní právní řád České republiky stojí na zásadě ochrany spotřebitele jako ekonomicky slabší strany, konkretizované např. v ustanovení § 1810 a násl. o. z. Je-li tato zásada platnou součástí objektivního práva, musí být poskytnutá ochrana účinná, nikoliv jen formálně umožněná, nadto ve společenské realitě, která se vyznačuje vysokou pasivitou dlužníků sjednávajících (většinou nebankovní) úvěry tohoto typu a zároveň nízkou úrovní právního vědomí (a to již nejenom) na straně takových dlužníků, v jejímž důsledku ani v řízení aktivní dlužník zpravidla nevznese námitku neplatnosti úvěrové smlouvy. Obecné právní zásady „bdělým náležejí práva“ a „neznalost zákona neomlouvá“ ovšem v těchto případech musí ustoupit (ve své povaze zvláštní) zásadě ochrany spotřebitele - alespoň má-li tato ochrana být účinná a nikoliv pouze formálně deklarovaná. Ostatně právě neznalost práva může být příčinou (jednou z příčin) dlužnické pasivity.

35. Závěr soudu o povinnosti přihlédnout k neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru i bez námitky dlužníka (spotřebitele) také podporuje teleologický výklad nové právní úpravy (ZSÚ). Smyslem a účelem přijetí nové právní regulace totiž jistě nebylo ani zásadní snížení účinné (tj. fakticky uplatňované) ochrany spotřebitele. K tomu by však zjevně došlo, jestliže by na místo absolutní neplatnosti vskutku nastoupila neplatnost (ve své podstatě) relativní, neboť pokud té se spotřebitel nedovolá, bude taková smlouva považována za platnou (srov. § 586 odst. 2 o. z.). Funkcí (účelem) povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele ovšem je rovněž ochrana společnosti jako celku (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

36. Relativní neplatnost právního jednání vymezuje § 586 odst. 1 o. z., jako neplatnost stanovenou na ochranu zájmu určité osoby, která jediná ji může namítnout. Pod takové vymezení tudíž neplatnost spotřebitelského úvěru podle § 87 odst. 1 ZSÚ nelze podřadit, a to právě proto, že se nejedná o neplatnost, jež má chránit (toliko) zájem určité osoby.

37. V těchto souvislostech je třeba hodnotit § 87 odst. 1 větu druhou ZSÚ jako ustanovení svou povahou pořádkové, jež nic nemění na tom, že právní jednání spočívající v uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 věty druhé ZSÚ, je neplatné absolutně, tedy od samého počátku, přičemž k této neplatnosti je soud povinen přihlédnout i bez návrhu (námitky spotřebitele).

38. V případě neplatnosti podle ustanovení § 87 odst. 1 věty první ZSÚ je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (§ 87 odst. 1 věta třetí ZSÚ).

39. Dle názoru soudu v daném případě žalobkyně nedostála povinnosti stanovené ZSÚ, resp. žalobkyně dostatečně konktrétně netvrdila ani neprokázala, že by jim dostála, tedy nepostupovala s odbornou péčí při posouzení schopnosti žalovaného splácet poskytnuté finanční prostředky, když vzhledem ke skutkovým závěrům soudu zřejmě nezkoumala schopnost žalovaného finanční prostředky splácet, nebo z případného zkoumání nevyvodila správný závěr o neschopnosti žalovaného úvěr splácet. S ohledem na shora uvedené je tak nutno na dotčenou smlouvu hledět jako na neplatnou.

40. Vzhledem k tomu, že smlouva o revolvingovém spotřebitelském úvěru nebyla uzavřena platně, když žalobkyně jako poskytovatel spotřebitelského úvěru nedostála odborné péče náležitě zjistit schopnost žalovaného splácet poskytnuté finanční prostředky, avšak bylo prokázáno, že žalovanému byla žalobkyní poskytnuta peněžní částka v celkové výši 23 000 Kč, vznikl žalobkyni nárok na vydání bezdůvodného obohacení podle § 2991 odst. 2 o. z. Z provedeného dokazování však zároveň vyplynulo, že žalovaný uhradil žalobkyni část poskytnuté jistiny ve výši celkem 1 251,81 Kč, a proto soud při stanovení rozsahu bezdůvodného obohacení vycházel z částky odpovídající rozdílu mezi poskytnutými a vrácenými peněžními prostředky, tj. z částky 23 000 Kč. V tomto rozsahu proto uložil soud žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni odpovídající částku z titulu bezdůvodného obohacení. Soud přitom vzal v úvahu, že ačkoli smlouva o spotřebitelském úvěru nebyla platně uzavřena a nemohla tak být sjednána splatnost vrácení poskytnutých peněžních prostředků, byl žalovaný povinen splnit svůj dluh dle § 1958 odst. 2 o. z. bez zbytečného odkladu poté, kdy byl o plnění žalobkyní požádán. Jak bylo v řízení prokázáno, žalobkyně vyzvala žalovaného k zaplacení dlužné částky výzvou k úhradě před podáním žaloby ze dne 7. 7. 2025, která byla žalovanému doručena dne 10. 7. 2025, a žalovaný tak mohl dobrovolně plnit nejpozději do dne 14. 7. 2025. Ode dne následujícího, tj. od 15. 7. 2025, se žalovaný dostal do prodlení, a vznikla mu proto povinnost hradit žalobkyni zákonný úrok z prodlení dle § 1970 o. z., a to ve výši stanovené podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.

41. S ohledem na shora uvedené soud uložil tímto rozsudkem žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku odpovídající bezdůvodnému obohacení ve výši 22 999,13 Kč (vázán žalobním návrhem žalobkyně, který soud nemohl překročit) spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně od 15. 7. 2025 do zaplacení. Naopak žalobu soud zamítl v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení dalších částek a příslušenství uplatněných z titulu neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru, zejména smluvního úroku, smluvní pokuty, poplatků a úroků z prodlení za období před vznikem prodlení s vydáním bezdůvodného obohacení, neboť tyto nároky nebyly z titulu bezdůvodného obohacení důvodné.

42. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, když žalovaný byl ve věci procesně úspěšnější (při vyčíslení předmětu řízení vč. příslušenství k datu rozhodnutí) avšak v řízení mu zjevně žádné náklady řízení nevznikly.

43. Podle § 149 odst. 1 o. s. ř. soud rozhodl o povinnosti zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám právního zástupce. Lhůtu ke splnění rozsudkem uložených povinností určil soud třídenní podle § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť pro uložení lhůty jiné neshledal důvod.

44. Žalobkyně zaplatila na soudním poplatku 1 887 Kč, přičemž však poplatková povinnost v této věci činila dle položky 2 bodu 2. písm. a) sazebníku soudních poplatků 939 Kč, a proto soud dle § 10 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, o vrácení přeplatku soudního poplatku.