22 C 366/2024

Plný text

Okresní soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem Mgr. Martinem Chládkem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně se sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta se sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované o zaplacení 446 714,84 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 392 320 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 392 320 Kč od 19. 9. 2023 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 54 394,84 Kč, úroku v částce 17 693,37 Kč, a dále úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 443 414,84 Kč od 15. 5. 2023 do 18. 9. 2023, z částky 51 094,84 Kč od 19. 9. 2023 do 31. 1. 2024 a z částky 68 788,21 Kč od 1. 2. 2024 do zaplacení, zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 33 587,92 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se žalobou podanou dne 3. 3. 2024 na žalované domáhala zaplacení částky 446 714,84 Kč s příslušenstvím s tím, že s žalovanou uzavřely smlouvu o úvěru – Expres půjčka č. , hodnota, , poté co žalobkyně ověřila schopnost žalované úvěr splácet, na jejímž základě žalobkyně dne 22. 8. 2022 žalovanou nechala vyčerpat spotřebitelský úvěr ve výši 462 000 Kč, který se žalovaná zavázala v dohodnuté lhůtě a dohodnutým způsobem splatit, spolu se sjednanými poplatky a příslušenstvím, což neučinila, když se dostala do prodlení se splácením poskytnutého úvěru, a proto byl dne 1. 9. 2023 celý zůstatek úvěru s příslušenstvím zesplatněn a žalovaná byla vyzvána k úhradě celé dlužné částky. Předmět řízení pak tvoří pohledávka sestávající z neuhrazené jistiny ve výši jistině částku ve výši 443 414,84 Kč; sjednaných úroků ve výši 17 693,37 Kč; úroků z prodlení v částce ve výši 31 873,07 Kč, přičemž se jedná o součet úroku z prodlení ve výši 25 809,18 Kč, který je počítán od 15. 5. 2023 do 28. 1. 2024 z aktuálně dlužné částky (dle předloženého výpočtu v rámci předloženého důkazu „amortizace“ z částky 443 414,84 Kč), a úroků z prodlení ve výši 6 063,89 Kč, který je počítán od 1. 2. 2024 do 3. 3. 2024 z částky ve výši 461 108,21 Kč (z částky nárokované jistiny dluhu a nárokovaného obchodního úroku, který tak dle žalobkyně přirostl k této jistině) v sazbě 15 % ročně a ode dne podání žaloby pak žalobkyně požadovala zákonný úrok z prodlení z této částky do zaplacení; a dále poplatek za pojištění, vedení, zesplatnění účtu ve výši 600 Kč; a sankční poplatky ve výši 2 700 Kč.

2. Žaloba obsahovala obsáhlý obecný výklad práva a judikatury, a tvrzení žalobkyně, že řádně a s odbornou péčí úvěruschopnost žalované přezkoumala, nikoliv konkrétní tvrzení o prověřování úvěruschopnosti konkrétně v projednávané věci, a proto ji soud vyzval usnesením ze dne 19. 12. 2024, č. j. , spisová značka, , k doplnění těchto tvrzení, tedy jakým způsobem prověřila žalobkyně schopnost žalované dle žaloby poskytnutý spotřebitelský úvěr splácet (úvěruschopnost žalované) před jeho poskytnutím. Dále ji soud vyzval, k doplnění právně významných tvrzení o tom, co představuje nárokovaný „poplatek za pojištění, vedení, zesplatnění účtu ve výši 600 Kč“, tedy zejména o jaký poplatek se jedná, jak byla určena jeho výše, případně zda byla mezi účastníky sjednána nějaká pojistná smlouva a jaká, jak mělo být pojistné placeno, tj. z jakého titulu je tento „poplatek“ nárokován; a co představují nárokované „sankční poplatky ve výši 2 700 Kč“, tedy zejména o jaké poplatky se jedná, jak byla určena jejich výše, případně zda se jedná o sjednanou smluvní pokutu a za porušení jaké smluvní povinnosti, a jak byla určena jejich výše, tj. z jakého titulu jsou tyto „poplatky“ nárokovány. K doplnění tvrzení pak soud určil žalobkyni lhůtu, kterou žalobkyně nechala marně uplynout, přestože byla poučena o následcích, nedoplní-li svá žalobní tvrzení a své důkazní návrhy.

3. Žalovaná zůstala po celou dobu neaktivní a k jednání se nedostavila, stejně jako se nedostavila žalobkyně, která se z jednání soudu omluvila, a proto soud věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků, jen na základě soudního spisu a v něm založených listinných důkazů (§ 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu - dále jen „o. s. ř.”).

4. Soud se rozhodl provést kompletní dokazování, přestože žalobkyně oslyšela výzvu soudu učiněnou usnesením ze dne 19. 12. 2024, č. j. , spisová značka, , a s ohledem na svou nepřítomnost na jednání se vzdala i dobrodiní výzvy ve smyslu § 118a o. s. ř., na základě které mohla svá tvrzení doplnit, když se pokusil nedostatky v tvrzeních žalobkyně překlenout z listin přiložených k žalobě. Z provedených listinných důkazů zjistil soud následující skutečnosti:

5. Z žádosti o úvěr ze dne 22. 8. 2022 (na č. l. 86) soud zjistil, že touto žádostí žalovaná žalobkyni požádala o poskytnutí úvěru ve výši 462 000 Kč. V žádosti žalovaná prohlásila své osobní a majetkové poměry, tedy že je svobodná, bez vyživovací povinnosti, má odborné/učňovské vzdělání, bydlí v nájmu, přičemž její měsíční náklady jsou 3 000 Kč na bydlení a nemá jiných měsíčních nákladů, srážek ze mzdy, ani jiné měsíční splátky; jako průměrný měsíční příjem uvedla 18 221 Kč ze zaměstnání na dobu neurčitou, a dále čistý měsíční příjem domácnosti 55 000 Kč, bez dalšího odůvodnění.

6. Z výpisů z účtu žalované za období od 20. 5. 2022 do 15. 9. 2022 (na č. l. 75-79 a na č. l. 80p.v. 81) soud zjistil, že žalobkyně byla v uvedeném období příjemkyní mzdy od , právnická osoba, ., v průměrné měsíční výši 18 464,75 Kč, resp. 18 425,33 Kč v období před poskytnutím úvěru; dále že ve dnech 15. 7. 2022 a 15. 8. 2022 provedla splátku úvěru č. , hodnota, (á 2 115,11 Kč); dne 22. 8. 2022 načerpala 462 000 Kč z úvěru č. , hodnota, (řešeného v této věci), když stejného dne provedla předčasnou splátku úvěru č. , hodnota, (dle uvedeného VS) ve výši 97 721,67 Kč a dne 15. 9. 2022 zaplatila první splátku úvěru č. , hodnota, (řešeného v této věci) ve výši 7 823,84 Kč. Z výpisů pak dále plyne, že žalovaná měla před poskytnutím úvěru na účtu v měsíční bilanci zůstatky do 20 000 Kč, když zůstatek se před splácením nového úvěru spíše snižoval (příjmy měsíčně přesahovaly výdaje), naopak z nich nelze zjistit pravidelné výdaje žalované.

7. Z údajů ČSÚ: Spotřební výdaje domácností podle postavení osoby v čele domácnosti (na č. l. 97-98) soud zjistil, že domácnosti s osobou v čele s nižším vzděláním, odpovídajícím např. odbornému/učňovskému vzdělání uvedenému v žádosti žalovanou, odpovídají průměrné měsíční výdaje ve výši 12 981,33 Kč, resp. zohlednil-li by soud jen náklady zřejmě nezbytné (potraviny a nealkoholické nápoje, bydlení s energiemi, vybavení domácnosti, zdraví, doprava komunikace), pak by výdaje činily 9 129,58 Kč měsíčně.

8. Z vyjádření k procesu posouzení úvěruschopnosti ze dne 23. 1. 2024 (na č. l. 62-63) soud zjistil, že žalobkyně dle této zprávy vytvořené až po poskytnutí řešeného úvěru, měla stanovit před poskytnutím úvěru tzv. maximální měsíční částku, když vycházela z žalovanou uvedeného příjmu (18 221 Kč), od něhož odečetla interní splátky (1 974,11 Kč) a žalobkyní určené životní náklady (7 489 Kč), u nichž není soudu zřejmé z čeho je žalobkyně konkrétně určila. Dále žalobkyně určila z těchto údajů koeficienty DSTI (určeno ve výši 49,52 %, dle ČNB 45 %), kde kalkulovala s měsíční splátkou požadovaného úvěru ve výši 7 048,84 Kč a DTI (určeno 2,58, dle ČNB 8,5).

9. Ze smlouvy o úvěru ze dne 22. 8. 2022 (na č. l. 64-66), ve znění dle změny smluvní dokumentace (na č. l. 80), soud k věci zjistil především, že na základě této smlouvy se žalobkyně zavázala poskytnout žalované bezhotovostně úvěr ve výši 462 000 Kč, který se zavázala žalovaná splácet bezhotovostně ze svého účtu vedeného žalobkyní, a to včetně úroků 13,55 % ročně, sjednaných poplatků a společně sjednaného pojistného ve 120 měsíčních splátkách, při měsíční splátce ve výši 7 823,84 Kč (7 048,84 na splátku úvěru a 775 Kč na splátku pojistného), přičemž jí byly poskytnuty standardní informace o úvěru (na č. l. 69-74).

10. Z výpisů z úvěrového účtu (na č. l. 87-95) soud ověřil, že žalovaná úvěr dne 22. 8. 2022 zcela načerpala ve výši 462 000 Kč, když dne 15. 9. 2022 zaplatila řádně první splátku ve výši 7 823,84 Kč, a dále zjistil, že žalovaná úvěr takto řádně splácela do dubna 2023, přičemž následně na úvěr ještě zaplatila dne 5. 5. 2023 částku 456,38 Kč, dne 19. 5. 2023 částku 3 000 Kč, a dne 9. 6. 2023 částku 3 632,90 Kč, a dále již ničeho, tedy na úvěr uhradila celkem 69 680 Kč. Výpisům pak odpovídají též údaje v tabulce žalobkyně amortizace (na č. l. 83-84), z níž soud pro věc především zjistil, že výše dlužné jistiny, která činila 443 414,84 Kč, jak její výší žalobkyně odůvodnila část žalobou vyčísleného nárokovaného úroků z prodlení.

11. Z oznámení o zesplatnění úvěru ze dne 3. 9. 2023 (na č. l. 68) soud zjistil, že žalobkyně tímto informovala žalovanou, že využila svého práva (viz smlouva o úvěru ze dne 22. 8. 2022 na č. l. 64-66) a pro opakované porušování smluvních podmínek prohlásila celý dluh z úvěrové smlouvy za splatný ke dni 1. 9. 2023, jak jej vyčíslila a vyzvala žalovanou k jeho zaplacení do 18. 9. 2023. Oznámení bylo dle poštovního podací archu ze dne 5. 9. 2023 (na č. l. 67) žalované dne 5. 9. 2023 odesláno.

12. Předžalobní upomínky ze dne 6. 2. 2024 (na č. l. 85) soud zjistil, že touto žalobkyně prostřednictvím svého zástupce, jehož plnou moc přiložila (na č. l. 82), žalovanou vyzvala k zaplacení později žalovaných nároků, když ji upozornila na možnost jejich následného vymáhání u soudu v případě jejich neuhrazení. Výzva byla dle poštovního podací archu ze dne 8. 2. 2024 (na č. l. 61) žalované dne 8. 2. 2024 odeslána.

13. Po skutkové stránce soud pro posouzení věci zjistil, že žalovaná s žalobkyní uzavíraly úvěrovou smlouvu, na jejímž základě byla žalované dne 22. 8. 2022 dočasně poskytnuta částka 462 000 Kč, která byla na účet žalované téhož dne též připsána. Žalovaná se zavázala splácet na tuto částku bezhotovostně ze svého účtu vedeného žalobkyní měsíční splátku ve výši 7 823,84 Kč (7 048,84 na splátku úvěru a 775 Kč na splátku pojistného), včetně úroků 13,55 % ročně, sjednaných poplatků, což řádně činila od září 2022 do dubna 2023, když dále provedla ještě dílčí úhrady dluhu, přičemž na dluh uhradila celkem 69 680 Kč. Pro neplnění smluvních ujednání pak žalobkyně v oznámení o zesplatnění úvěru 3. 9. 2023 prohlásila celý zbylý dluh za splatný ke dni 1. 9. 2023 a vyzvala žalovanou k jeho úhradě do 18. 9. 2023. Soud má zato, že žalovaná přes zaslanou předžalobní výzvu na dluh neuhradila více, nebo něco jiného, když žalovaná ničeho takového v řízení netvrdila ani nedoložila.

14. Soud však nevzal za prokázané, že by žalobkyně s náležitou odbornou péčí zkoumala schopnost žalované poskytnutý úvěr splácet před jeho poskytnutím, když nadto žalobkyně v tomto směru k výzvě soudu nekonkretizovala svá žalobní tvrzení. Dle předložených listin žalobkyně vycházela v případě posuzování majetkových a osobních poměrů žalované především z údajů uvedených žalovanou v žádosti o uzavření úvěrové smlouvy, které nebyly nijak doloženy, když jediným relevantním důkazem o majetkových poměrech žalované byl výpis z jejího běžného účtu, ze kterého kromě výše mzdy (v jiné výši než byla tvrzena žalovanou a zřejmě zohledněna žalobkyní) však plynula též záporná finanční bilance, nikoliv pak už deklarovaný a ničím neodůvodněný příjem domácnosti či pravidelné výdaje žalované, a dále splátky úvěru (2 115,11 Kč) přesahující splátky zřejmě zohledněné žalobkyní (1 974,11 Kč), přičemž nelze odhlédnout od nezohledněných zjevně účelových tvrzení v žádosti o úvěr (o neúměrně nízkých výdajích a neexistenci splátek). Žalobkyně pak ze svého zřejmého zhodnocení úvěruschopnosti, zřejmého z toho důvodu, že byl doložen zprávou vytvořenou až po poskytnutí úvěru, vycházela z ničím konkrétním odůvodněných výdajů žalované (7 489 Kč), když tyto výdaje zjevně nekorespondují s výdaji odpovídajícími datům ČSÚ (12 981,33 Kč, resp. 9 129,58 Kč měsíčně), přičemž jako s novým zatížením žalované (žádaným úvěrem) operovala pouze s jeho anuitní splátkou (7 048,84 Kč) a zjevně opomněla, že spolu s ní bude žalobkyně hradit též sjednávané pojistné (775 Kč), které sice není zohledňováno ve vzorcích odkazovaných žalobkyní, avšak mělo by být zohledněno minimálně jako další pravidelný výdaj žalované, neboť s ohledem na její majetkové poměry se jedná nepochybně o výdaj významný. Tedy proces prověřování schopnosti žalované žádaný úvěr splácet byl dle názoru soudu doložen nedostatečně a z toho co bylo soudu předloženo nelze učinit ani závěr o jeho řádném provedení obecně, ani dle pravidel deklarovaných žalobkyní.

15. Z tohoto důvodu žalobkyně neunesla svá břemena tvrdit a prokazovat shora uvedené skutečnosti rozhodné pro soudní rozhodnutí, kterýžto stav mohl být zvrácen po poučení soudu poskytnutém při jednání dle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. Žalobkyně se však k jednání soudu po včasné omluvě nedostavila, a to přes dříve zaslanou výzvu soudu, na kterou rovněž nereagovala, čímž naprosto rezignovala na dobrodiní soudem poskytovaných poučení, a jde proto jen k její tíži, že jí příslušná poučení poskytnuta být nemohla.

16. Po právní stránce soud věc posuzoval jako soukromoprávní vztah týkající se práv a povinností majetkové povahy, pročež ve věci aplikoval ustanovení občanského zákoníku (§ 9 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku – dále jen „o. z.“) a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „z. s. ú.“).

17. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

18. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

19. Podle § 2 odst. 1 z. s. ú., spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

20. Podle § 86 odst. 1 z. s. ú., poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

21. Podle § 86 odst. 2 z. s. ú., poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

22. Podle § 87 odst. 1 z. s. ú., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

23. Co se týká povinnosti posuzování schopnosti splácet úvěr, soud prvně, i s ohledem na závěry přijaté v nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 26.2.2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, nejprve zkoumal, zda žalobkyně jako poskytovatelka spotřebitelského úvěru v rámci sjednávání úvěrové smlouvy se žalovaným splnila povinnost vyplývající z ustanovení § 86 z. s. ú.. Ust. § 86 a dále ust. § 87 z. s. ú. jsou transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS. Soud proto musí tato ustanovení vykládat v souladu s právem Evropské unie a judikaturou Soudního dvora Evropské unie (tzv. eurokonformní výklad). Soud v tomto směru odkazuje na rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13, ze kterého se podává, že pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady. Článek 8 odst. 1 směrnice 2008/48 musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a za druhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem. V rozsudku ze dne 25.7.2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 Nejvyšší soud ČR konstatoval, že věřitel nedostojí své povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele podle § 9 odst. 1 z. s. ú., vyjde-li jen z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Tedy dostatečnými nejsou míněny informace získané jen od spotřebitele. Odborná péče předpokládá, že věřitel údaje, které mu dlužník uvedl, ověřil, přičemž klíčová je také povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace (např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu, o průměrných výdajích obyvatelstva apod.). Tyto pak je nutné porovnat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými, a ne pouze tvrzenými informace o jeho příjmech a výdajích.

24. Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době (srovnej rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, ve věci C-679/18, OPR-Finance s. r. o., dostupný na: http://curia.europa.eu/juris/recherche.jsf?language=cs).

25. Nejvyšší soud ČR v odůvodnění citovaného rozsudku také připomněl, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejenom spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální stě, narušení rodinných a sociálních vazeb atd.

26. V rozsudku ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018, Nejvyšší soud ČR dovodil, že i v režimu úpravy dané ustanovením § 9 odst. 1 z. s. ú. ve znění před novelou provedenou zákonem č. 43/2013 Sb. má nesplnění povinnosti poskytovatelem úvěru řádně prověřit spotřebitelovu schopnost úvěr splatit důsledky v podobě absolutní neplatnosti takto uzavřené smlouvy, tedy neplatnosti od samého počátku, které se spotřebitel nemusí nijak dovolávat. Byť prostý gramatický výklad ustanovení § 86 a § 87 v rozhodné době (a dosud) platného a účinného zákona o spotřebitelském úvěru (z. s. ú.) by mohl (zdánlivě) směřovat k závěru, že poskytovateli spotřebitelského úvěru k řádnému splnění povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele postačí, pokud od něj zjistí a následně odborně vyhodnotí relevantní informace, soud je přesvědčen, že přijetí nové právní úpravy nic nezměnilo na povinnosti poskytovatele tyto informace ověřit způsobem popsaným Nejvyšším soudem ČR v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. Povinnost ověřit informace získané od spotřebitele totiž lze dovodit logickým i teleologickým výkladem těchto ustanovení z. s. ú.. Je-li poskytovatel povinen při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí (srov. § 75 z. s. ú.) a má-li od spotřebitele získat spolehlivé informace, jak vyžaduje § 86 odst. 1 z. s. ú., nemůže se ověření informací, které mu spotřebitel sdělil, vyhnout. Ničím nepodložená důvěra v to, co spotřebitel poskytovateli při sjednávání úvěru sděluje, by byla postupem lehkovážným, nikoliv odborným. Informace, jež spotřebitel poskytovateli toliko sdělí (a nedoloží), nepochybně nelze považovat za informace spolehlivé, nýbrž pouze za informace tvrzené, nepodložené. Nadto je namístě konstatovat, že účelem přijetí nové právní úpravy (obsažené v příslušných ustanoveních z. s. ú.) jistě nebylo zmírnění povinností poskytovatelů spotřebitelských úvěrů při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, resp. výrazné usnadnění jejich postupu a fakticky (nevyhnutelně) zvýšení počtu spotřebitelských úvěrů sjednaných bez náležitého ověření, zda je spotřebitel schopen takový úvěr splácet (a splatit). Tedy nejen logický, ale také teleologický výklad z. s. ú. vede k závěru, že na obsahu (rozsahu) dosavadní, rozhodovací praxí Nejvyššího soudu ČR upřesněné povinnosti poskytovatele řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele před sjednáním spotřebitelského úvěru nic nezměnila ani současná právní úprava (§ 86 odst. 1 z. s. ú.).

27. Přestože § 87 odst. 1 věta druhá z. s. ú. stanoví, že námitku neplatnosti dle věty první tohoto ustanovení může uplatnit spotřebitel v tříleté promlčecí lhůtě, má soud za to, že je k této neplatnosti třeba přihlédnout i bez návrhu podle § 588 o. z. Komunitární i vnitrostátní právní řád České republiky stojí na zásadě ochrany spotřebitele jako ekonomicky slabší strany, konkretizované např. v ustanovení § 1810 a násl. o. z. Je-li tato zásada platnou součástí objektivního práva, musí být poskytnutá ochrana účinná, nikoliv jen formálně umožněná, nadto ve společenské realitě, která se vyznačuje vysokou pasivitou dlužníků sjednávajících (většinou nebankovní) úvěry tohoto typu a zároveň nízkou úrovní právního vědomí (a to již nejenom) na straně takových dlužníků, v jejímž důsledku ani v řízení aktivní dlužník zpravidla nevznese námitku neplatnosti úvěrové smlouvy. Obecné právní zásady „bdělým náležejí práva“ a „neznalost zákona neomlouvá“ ovšem v těchto případech musí ustoupit (ve své povaze zvláštní) zásadě ochrany spotřebitele - alespoň má-li tato ochrana být účinná a nikoliv pouze formálně deklarovaná. Ostatně právě neznalost práva může být příčinou (jednou z příčin) dlužnické pasivity.

28. Závěr soudu o povinnosti přihlédnout k neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru i bez námitky dlužníka (spotřebitele) také podporuje teleologický výklad nové právní úpravy (z. s. ú.). Smyslem a účelem přijetí nové právní regulace totiž jistě nebylo ani zásadní snížení účinné (tj. fakticky uplatňované) ochrany spotřebitele. K tomu by však zjevně došlo, jestliže by na místo absolutní neplatnosti vskutku nastoupila neplatnost (ve své podstatě) relativní, neboť pokud té se spotřebitel nedovolá, bude taková smlouva považována za platnou (srov. § 586 odst. 2 o. z.). Funkcí (účelem) povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele ovšem je rovněž ochrana společnosti jako celku (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

29. Relativní neplatnost právního jednání vymezuje § 586 odst. 1 o. z. jako neplatnost stanovenou na ochranu zájmu určité osoby, která jediná ji může namítnout. Pod takové vymezení tudíž neplatnost spotřebitelského úvěru podle § 87 odst. 1 z. s. ú. nelze podřadit, a to právě proto, že se nejedná o neplatnost, jež má chránit (toliko) zájem určité osoby.

30. V těchto souvislostech je třeba hodnotit § 87 odst. 1 větu druhou z. s. ú. jako ustanovení svou povahou pořádkové, jež nic nemění na tom, že právní jednání spočívající v uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 věty druhé z. s. ú., je neplatné absolutně, tedy od samého počátku, přičemž k této neplatnosti je soud povinen přihlédnout i bez návrhu (námitky spotřebitele), a to pro rozpor se zákonem a veřejným pořádkem.

31. V případě neplatnosti podle ustanovení § 87 odst. 1 věty první z. s. ú. je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (§ 87 odst. 1 věta třetí z. s. ú.).

32. V řešené věci dle skutkového závěru soudu, vyloženého v souladu s uvedenými právními závěry, žalobkyně při posuzování schopnosti žalované splácet úvěr nedostála požadavku odborné péče, což je důvodem, pro který byla úvěrová smlouva posouzena za neplatnou (§ 87 odst. 1 z. s. ú., § 580 a § 588 o. z.).

33. Podle § 2991 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

34. Podle § 1958 odst. 2 o. z., neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.

35. Podle § 1970 o. z., po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

36. Z důvodu neplatnosti úvěrové smlouvy posoudil soud právní vztah mezi účastníky jako vztah z bezdůvodného obohacení (§ 2991 o. z.). Žalovaná je proto povinna bezdůvodné obohacení odpovídající dočasně poskytnutým prostředkům vydat žalobkyni (§ 2991 odst. 1 o. z.), soud jí tak uložil, aby zaplatila žalobkyni částku 392 320 Kč, tj. čerpanou částku úvěru ve výši 462 000 Kč sníženou o již učiněné platby na jeho úhradu v celkové výši 69 680 Kč, s úrokem z prodlení tak jak byl vyčíslen v prvém výroku tohoto rozsudku, dle lhůty k plnění určeném ve výzvě k zaplacení celého dluhu v oznámení o zesplatnění úvěru ze dne 3. 9. 2023, kterou v kontextu právního názoru soudu tento posoudil jako výzvu k vydání bezdůvodného obohacení, když vzhledem k tomu, že žalovaná nezaplatila dlužnou částku ve lhůtě splatnosti (18. 9. 2023), ocitla se s placením dluhu v prodlení, a soud proto žalobkyni přiznal i úroky z prodlení (§ 1970 o. z.) ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. ve výši zákonné ke dni 19. 9. 2023, tj. ode dne následujícího po lhůtě stanovené ve výzvě žalobkyně (výrok I.).

37. V tomto ohledu soud pro úplnost uvádí, že si je vědom i rozhodovací praxe Nejvyššího soudu ve smyslu rozsudku ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, dle které lze shledat povinnost k zaplacení, a tedy i prodlení se zaplacení až pravomocným rozsudkem, avšak za situace sporu účastníků o určení okamžiku splatnosti. Spor o určení okamžiku splatnosti soud však s ohledem na pasivitu žalované v této věci neshledal, a proto uvedené právní závěry ve věci neaplikoval.

38. Ve zbytku soud žalobu jako nedůvodnou zamítl (výrok II.), když v tomto rozsahu nárok žalobkyně převyšoval bezdůvodné obohacení žalované.

39. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 33 587,92 Kč, přičemž tato částka představuje 67,84 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 83,92 % a úspěchu žalované v rozsahu 16,08 %, a to při vyčíslení předmětu řízení vč. příslušenství k datu rozhodnutí ve výši 567 035,03 Kč z nějž bylo žalobkyni přiznáno 475 835,79 Kč). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 17 869 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „a. t.”), z tarifní hodnoty ve výši 446 714,84 Kč sestávající z částky 10 100 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t., z částky 5 050 Kč za jednoduchou výzvu k plnění dle § 11 odst. 2 písm. h) a. t. a z částky 10 100 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. včetně tří paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a náhrady daně z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 26 150 Kč ve výši 5 491,50 Kč.

40. Podle § 149 odst. 1 o. s. ř. soud rozhodl o povinnosti zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám právního zástupce. Lhůtu ke splnění rozsudkem uložených povinností určil soud třídenní podle § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť pro uložení lhůty jiné neshledal důvod.