22 C 398/2021

Plný text

Okresní soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem Mgr. Martinem Chládkem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 10 576,08 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba se co do částky 797,68 Kč, úroku v částce 1 062,66 Kč a úroku 23,99 % ročně z částky 9 778,4 Kč od 15. 12. 2020 do zaplacení, zamítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 9 778,4 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 9 778,4 Kč od 15. 12. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 989,53 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

1. Žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) došlou zdejšímu soudu dne 19. 5. 2021 se žalobkyně na žalovaném domáhala zaplacení částky ve výši 10 576,08 Kč s příslušenstvím, což odůvodnila tvrzením, že právní předchůdkyně žalobkyně, společnost právnická osoba, IČO, se sídlem adresa (dále jen„ původní věřitel“), uzavřela s žalovaným dne 26. 9. 2019 smlouvu o vydání kreditní karty číslo která je smlouvou o úvěru, na jejímž základě se původní věřitel zavázal žalovanému zřídit a vést pro něho úvěrový rámec 10 000 Kč, který mohl žalovaný čerpat prostřednictvím kreditní karty. Žalovaný se splácet čerpaný úvěr povinnou měsíční minimální splátkou z čerpaných prostředků, včetně sjednaného úroku ve výši 23,99 % ročně z poskytnutých prostředků. Žalovaný však svou povinnost splácet čerpaný úvěr neplnil, čímž došlo k porušení smluvních povinností ze strany žalovaného, a proto právní předchůdce přistoupil ke dni 18. 7. 2020 k okamžitému zesplatnění celé dlužné částky, když jí žalovaný nezaplatil a žalovaná částka sestává z nesplacené jistiny úvěrového rámce 9 778,40 Kč, z částky ve výši 1 062,66 Kč sestávající z kapitalizovaného smluvního úroku, z částky 797,68 Kč sestávající z poplatků dle výpisu, k nimž dále žalobkyně požaduje smluvní úrok ve výši 23,99 % ročně z částky 9 778,40 Kč od 15. 12. 2020 do zaplacení, a dále zákonný úrok z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 9 778,40 Kč od 15. 12. 2020 do zaplacení, když původní věřitel postoupil tuto žalovanou pohledávku na základě smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne 30. 12. 2020 na žalobkyni. K výzvě soudu na doplnění žaloby o vylíčení skutečností svědčících o prověření schopnosti žalovaného splácet úvěr před jeho poskytnutím uvedla žalobkyně, že s ohledem na poskytnutí úvěru původním věřitelem, nikoliv žalobkyní, uvádí pouze, že se jednalo o kreditní kartu s limitem 10 tis., žalovaný uvedl do žádosti příjem 27 tis, a to také potvrdil v rámci telefonické verifikace; telefonicky bylo také ověřeno v zaměstnání, že tam žalovaný pracuje a na jaké pozici. Dále sděleno, že žalovaný neměl žádné závazky, tudíž jeho kapacita splácet byla dostatečná; žádné negativní závazky v registrech.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a zůstal po celé řízená zcela pasivní.

3. Soud ve věci nařídil jednání a věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalovaného v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), když žalovaný se k jednání nedostavil a ani nepožádal z důležitého důvodu o odročení jednání a žalobkyně se z jednání omluvila.

4. Soud na základě provedeného dokazování zjistil ve věci následující:

5. Z návrhu na uzavření smlouvy o vydání kreditní karty ze dne 26. 9. 2019 (na č. l. 51-55) soud pro posouzení věci zjistil, že tímto návrhem žádal žalovaný původního věřitele o uzavření úvěrové smlouvy popsané v žalobě, když zde jednak žalovaný uvedl své nacionálie, včetně trvalého pobytu na adrese anonymizováno číslo, PSČ příjmení, země a doručovací adresy uvedené též v záhlaví rozsudku, dále údaje ke svým osobním a majetkovým poměrům, aniž by bylo z listiny zřejmé, že by tyto údaje byly nějakým způsobem ověřovány či dokládány, návrh obsahuje nevyplněné pole„ kontakt na zaměstnavatele“. Součástí smlouvy o úvěru dle návrhu měly být též ceník produktů a služeb pro soukromé osoby s účinností od 1. 10. 2018 (na č. l. 34-37), všeobecné obchodní podmínky (na č. l. 38-42) a obchodní podmínky pro vydávání a používání kreditních karet s účinností od 13. 1. 2018 (na č. l. 43-49). K návrhu byly přiloženy též souhlasy žalovaného s jeho zdravotním prověřením a prověřením jeho platební schopnosti. Své osobní údaje žalovaný uvedl téhož dne též do předloženého formuláře: údaje klienta ze dne 26. 9. 2019 (na č. l. 50).

6. Z analýzy (CBCB APS číslo) ze dne 19. 10. 2021 (na č. l. 21-22) a reportu ze systému banky (CBL APS číslo) ze dne 19. 10. 2021 (na č. l. 23) nezjistil soud pro věc ničeho podstatného, neboť z těchto listin lze bez dalšího doplnění důkazního návrhu jednoznačně určit toliko, že souvisejí s původním věřitelem, jehož zaměstnanec dokumenty signoval, a s žalovaným, jehož nacionálie jsou v dokumentech uvedeny. Naopak z nich nejsou zřejmé skutečnosti, zda a především s jakým výsledkem a odůvodněním byla zkoumána schopnost žalovaného splácet úvěr před jeho poskytnutím, k čemuž byly důkazy zřejmě navrženy.

7. Ze souhrnného výpisu z účtu kreditní karty (na č. l. 56) soud zjistil, že kreditní karta byla žalovanému původním věřitelem vydána, a ten ji využíval od 2. 10. 2019 do 14. 7. 2020 k platbám u obchodníka a výběrům hotovosti, když konečný zůstatek se zahrnutím dlužných poplatků a úroků činil - 11 638,74 Kč. Následně dne 20. 7. 2020 informoval původní věřitel žalovaného, že jeho finanční závazky poskytnuté mu na základě kreditní karty jsou porušení smluvního ujednání k 18. 7. 2020 splatné v plné výši 11 638,74 Kč a je proto žádán k jejich okamžité úhradě, jak soud zjistil z dopisu„ okamžitá splatnost kreditní karty“ ze dne 20. 7. 2020 (na č. l. 57), který byl dle záznamu původního věřitele, označenému jako:„ přehled podacích čísel odeslání okamžité splatnosti kreditní karty ze dne 1. 3. 2021“ (na č. l. 66) rovněž dne 20. 7. 2020.

8. Z rámcové smlouvy o postupování pohledávek č. 2018 ze dne 29. 8. 2018 včetně příloh (na č. l. 26-33), smlouvy o postoupení pohledávek č. 2018 /09/28 ze dne 30. 12. 2020 včetně přílohy (na č. l. 58-60) a potvrzení úplaty ze dne 7. 1. 2021 (na č. l. 61) soud zjistil, že pohledávka plynoucí z úvěrové smlouvy uzavřené mezi původním věřitelem a žalovaným byla za úplatu postoupena žalobkyni, o čemž byl žalovaný vyrozuměn na obě uvedené adresy v návrhu na uzavření úvěru, jak soud z jistil z vyrozumění o postoupení pohledávky ze dne 25. 1. 2021, adresovanému žalovanému na adresu adresa žalovaného (na č. l. 62) a vyrozumění o postoupení pohledávky ze dne 25. 1. 2021, adresovanému žalovanému na adresu anonymizováno číslo, PSČ příjmení, země (na č. l. 63), jak jejich odeslání plyne z přiložených podacích archy ze dne 25. 1. 2021 (na č. l. 64, 65).

9. Žalobkyně následně předžalobní výzvou k úhradě ze dne 10. 3. 2021, adresovanou žalovanému jednak na adresu adresa žalovaného (na č. l. 67) a totožnou výzvou, adresovanou žalovanému na adresu anonymizováno číslo, PSČ příjmení, země (na č. l. 68), když odeslání výzev plyne ze seznamu odeslaných předžalobních výzev – podacího archu žalobkyně, ze dne 10. 3. 2021 (na č. l. 69-70), vyzvala žalovaného k zaplacení dlužné pohledávky.

10. Kromě skutečností shora uvedených z provedeného dokazování, z předložených listin, hodnocených zvlášť i ve vzájemných souvislostech a tvořících logický celek, vzal soud též za prokázané, že žalovaný po zesplatnění úvěrového rámce na tento přes zaslané výzvy původnímu věřiteli ani žalobkyni ničeho nezaplatil, když žalovaný nic takového netvrdil, ani taková skutečnost nevyplynula z provedeného dokazování.

11. Soud se dále zabýval tím, zda původní věřitel před uzavřením smlouvy o úvěru přistoupil k posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Za tímto účelem soud ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. poučil žalobkyni ve fázi písemné přípravy o její povinnosti tvrdit a prokázat, jakým způsobem a jaké byly získány informace o schopnosti žalovaného úvěr splácet, resp. že v těchto tvrzeních a jejich doloženích má její žalobu za nedostatečnou. Žalobkyně reagovala způsobem popsaným shora, s odkazem na své postavení jako právního nástupce původního věřitele. Původní věřitel vycházel dle prokázaných skutečností při posuzování úvěruschopnosti žalovaného z údajů poskytnutých žalovaným v žádosti (návrhu) o na uzavření smlouvy o vydání kreditní karty ze dne 26. 9. 2019. Ověřování těchto údajů uvedených žalovaným v návrhu např. z jím předložených listin, anebo veřejných seznamů či rejstříků však prokázáno nebylo. Soud proto dospěl k závěru, že původní věřitel se před uzavřením smlouvy nezabýval posuzováním úvěruschopnosti žalovaného, nezjistil majetkovou ani osobní situaci žalovaného, jak zajišťuje své bytové potřeby, zda má vyživovací povinnost aj. (viz dále).

12. Po právní stránce soud věc posoudil následovně:

13. Po právní stránce soud věc posuzoval jako soukromoprávní vztah týkající se práv a povinností majetkové povahy, pročež ve věci aplikoval ustanovení občanského zákoníku (§ 9 odst. 2 zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“) a dále pak zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ z. s. ú.“).

14. Podle § 86 odst. 1 z. s. ú., poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

15. Podle § 86 odst. 2 z. s. ú., poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

16. Podle § 87 odst. 1 z. s. ú., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

17. Podle § 573 o. z., má se za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání, byla-li však odeslána na adresu v jiném státu, pak patnáctý pracovní den po odeslání.

18. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

19. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

20. Podle § 1970 o. z., po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

21. Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

22. Podle § 2991 odst. 2 o. z., bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

23. Žalobkyně, resp. původní věřitel, nepostupovala v souladu s požadavkem náležité péče při vyhodnocení úvěruschopnosti žalovaného před poskytnutím úvěru. Soud proto posoudil smlouvu o spotřebitelském úvěru mezi účastníky jako neplatnou a právní vztah mezi účastníky jako vztah z bezdůvodného obohacení, konkrétně jako plnění bez právního důvodu (§ 2991 odst. 1, 2 o. z.).

24. Ustanovení § 86 a 87 z. s. ú. jsou transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS. Soud proto musí tato ustanovení výklad v souladu s právem Evropské unie a judikaturou Soudního dvora Evropské unie (tzv. eurokonformní výklad). Soud v tomto směru odkazuje na rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13, ze kterého se podává, že pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady. Článek 8 odst. 1 směrnice 2008/48 musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem. Soud se ztotožňuje se závěry Soudního dvora Evropské unie a ve shodě s ním dospěl k závěru, že se nelze při posuzování úvěruschopnosti omezit pouze na ničím nepodložená tvrzení žadatele o úvěr, ale je nutné trvat na předložení listin, které tvrzení žadatele o úvěr osvědčují (zejména potvrzení o výši příjmu). Jiný výklad by byl v rozporu se smyslem a účelem zákona, který má zabránit úvěrování bez dostatečného posouzení schopnosti žadatele o úvěr poskytnutý úvěr splácet.

25. Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době (srovnej rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, ve věci C -679/18, OPR- Finance s. r. o., dostupný na http://curia.europa.eu/juris/recherche.jsf?language=cs).

26. Věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr podle § 86 a 87 z. s. ú., vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 86 a 87 z. s. ú. lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Závěry Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. 17 VSOL 127/2017-39, 36 ICm 4129/2015 (KSOS 36 INS 10674) jsou tak již soudní praxí překonány. Pokud žalobkyně uvádí, že povinnost provést kontrolu příjmů není dána u spotřebitelských úvěrů v nižší výši, tak soud se s tímto názorem neztotožňuje. Naopak zákonodárce nevyužil možnosti z přezkumu úvěruschopnosti vyloučit bagatelní úvěry, jako tomu bylo v předchozí právní úpravě, která se nevztahovala na úvěry do 5 000 Kč (srovnej § 2 písm. e) zákona č. 145/2010 Sb. ve znění účinném do 30. 11. 2016).

27. Soud dospěl k závěru, že v případě porušení povinnosti ke kontrole úvěruschopnosti se nejedná pouze o relativní neplatnost, které se musí žalovaný dovolat. Naopak dospěl k závěru, že se jedná o neplatnost absolutní, když smysl a účel zákona a zájem na ochraně spotřebitele jako slabší smluvní strany vyžaduje, aby se jednalo o neplatnost absolutní (§ 580 odst. 1 a 588 o. z.). Jinak by se nejednalo o skutečně účinnou a odrazující sankci. Ustanovení na ochranu spotřebitele jsou součástí veřejného pořádku. Porušení povinnosti provést kontrolu úvěruschopnosti v souladu s požadavkem náležité péče je tak ve zjevném rozporu s veřejným pořádkem (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018). Smyslem a účelem této normy je ochrana spotřebitele před nezodpovědným úvěrováním. Soud k této vadě právního jednání přihlíží z úřední povinnosti tak, aby ochrana poskytnutá slabší straně byla skutečně účinná a dostatečně odrazující od poskytování úvěrů bez náležitého zkoumání úvěruschopnosti žadatele o úvěr.

28. Smyslem a účelem § 86 a 87 z. s. ú. není toliko ochrana spotřebitele jakožto jedné ze smluvních stran, nýbrž i ochrana celé společnosti před negativními důsledky, k nimž předluženost a neschopnost fyzických osob splácet své závazky pravidelně vede. Současně je zprostředkovaně chráněno konkurenční prostředí na trhu se spotřebitelskými úvěry tak, aby poskytovatelé úvěru porušující zákon o spotřebitelském úvěru nezískali neoprávněnou konkurenční výhodu oproti poskytovatelům provádějící kontrolu úvěruschopnosti v souladu s požadavky odborné péče. Soud k této vadě právního jednání přihlíží z úřední povinnosti tak, aby ochrana poskytnutá slabší straně byla skutečně účinná a dostatečně odrazující od poskytování úvěrů bez náležitého zkoumání a vyhodnocení úvěruschopnosti žadatele o úvěr. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani prohlášení žalovaného, že poskytnuté údaje jsou úplné a správné. Poskytovatel spotřebitelského úvěru nemůže smluvním prohlášením přenášet důkazní břemeno ohledně provedení kontroly úvěruschopnosti na spotřebitele jako slabší smluvní stranu (srovnej rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 18. 12. 2014, ve věci C -449/13, CA Consumer Finance SA).

29. V poměrech projednávané věci se zmíněné právní závěry projeví následovně.

30. Z tvrzení a listin žalobkyní předložených nemá soud za prokázané, že by původní věřitel řádně posuzoval úvěruschopnost žalovaného při sjednávání smlouvy o vydání kreditní karty, tedy sjednání úvěrového rámce. Pokud původní věřitel ověřoval úvěruschopnost žalovaného, činil tak buď pro jiný smluvní vztah mezi týmiž účastníky, či způsobem, který nebyl ve věci prokázán. Pro soud je nicméně rozhodné především to, co bylo ve věci prokázáno, z čehož neplyne, že by původní věřitel posoudil úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí. Původní věřitel totiž v okamžik sjednání úvěru neměl jakékoli ověřené údaje o majetkové situaci žalovaného, nezajímal se o závazky žalovaného, o jeho osobní a sociální poměry, resp. tyto nikterak neověřoval. Není ani patrné, zda původní věřitel lustroval obvyklé rejstříky, např. insolvenční rejstřík či centrální evidenci exekucí.

31. Soud dospěl k závěru, že žalobkyně (původní věřitel) neprovedla v souladu s veřejnoprávním předpisem (z. s. ú.) kontrolu úvěruschopnosti v souladu s požadavkem náležité péče.

32. Soud proto posoudil smlouvu o úvěru jako neplatnou, proto jest právní vztah mezi původním věřitelem a žalovaným třeba posoudit jako vztah bezdůvodného obohacení podle § 2991 a násl. o. z., konkrétně jako plnění bez právního důvodu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018), kdy ochuzený (původní věřitel) přenechal obohacenému (žalovanému) bez právního důvodu částku 9 778,40 Kč (vyčerpanou jistinu úvěrového rámce k datu jeho zesplatnění). Pohledávka z bezdůvodného obohacení byla postoupena původním věřitelem platně žalobkyni (§ 1879 a násl. o. z.) a je nerozhodné, že pohledávka příp. náleží z jiného titulu, než jak ji účastníci postoupení právně kvalifikovali (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 31 Cdo 678/2009), tedy nikoliv ze smlouvy o úvěru, ale z bezdůvodného obohacení. Žalobkyně má tudíž v souladu s § 2993 o. z. právo na vrácení toho, co původní věřitel plnil.

33. Žalovaný byl vyzván žalobkyní k vrácení dlužné částky Oznámením o zesplatnění, a to okamžitě, když dopis byl žalovanému odeslán dne 20. 7. 2020, v souladu s § 573 o. z., má soud za to, že byl žalovanému doručen dne 23. 7. 2020 a den následující byl tak posledním dnem lhůty k zaplacení dluhu, dnem následujícím, tedy 24. 7. 2020, se žalovaný dostal do prodlení a žalobkyně je tak oprávněna požadovat zaplacení úroku z prodlení z dlužné částky (§ 1970 o. z. a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., ve znění účinném k prvnímu dni prodlení). Žalobkyně však požaduje úrok z prodlení až od 15. 12. 2020, soud přitom nemohl žalobou vymezený žalobní nárok překročit. Soud proto žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 9 778,4 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 9 778,4 Kč od 15. 12. 2020 do zaplacení.

34. Soud věc posuzoval dle zásad bezdůvodného obohacení a nezbylo proto, než žalobu ve zbývajícím rozsahu pro nedůvodnost zamítnout, když s ohledem na neplatnost smlouvy o úvěru nevzniklo původnímu věřiteli, resp. žalobkyni, právo na smluvní úrok, ani na sjednané a vyúčtované poplatky.

35. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 989,53 Kč, přičemž tato částka představuje 43,94 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 71,97 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 28,03 %, a to při vyčíslení předmětu řízení včetně příslušenství k datu rozhodnutí částkou 14 661,74 Kč, z nějž bylo žalobkyni přiznáno 10 551,97 Kč). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 800 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „a. t.”), z tarifní hodnoty ve výši 10 576,08 Kč sestávající z částky 300 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t., z částky 300 Kč za jednoduchou výzvu k plnění dle § 11 odst. 2 písm. h) a. t. a z částky 300 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 200 Kč ve výši 252 Kč. Výši odměny za zastupování určil soud podle § 14b odst. 1 a. t., neboť žalobkyně, jíž byla přiznána náhrada nákladů řízení, podala návrh na zahájení řízení na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně touž žalobkyní ve skutkově i právně obdobných věcech, jak je soudu známo z rozhodovací praxe, předmětem řízení je peněžité plnění a tarifní hodnota nepřevyšuje 50 000 Kč.

36. Podle § 149 odst. 1 o. s. ř. soud rozhodl o povinnosti zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám právního zástupce. Lhůtu ke splnění rozsudkem uložených povinností určil soud třídenní podle § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť pro uložení lhůty jiné neshledal důvod. Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem, prostřednictvím Okresního soudu v Ústí nad Labem. Nebudou-li povinnosti uložené tímto rozsudkem splněny v uvedených lhůtách, bude možné se domáhat po právní moci rozsudku výkonu rozhodnutí u soudu, nebo prostřednictvím exekuce.